Ikaria 2002

Pod jménem Ikarus se každému se vybaví něco jiného. Jednomu dosluhující městský autobus maďarské výroby, jinému letec z antických bájí. A protože druhá varianta je přece jenom zajímavější, povězme si o této postavě více. Íkaros byl synem slavného minojského sochaře a vynálezce Daidala, který sestrojil například proslulý Labyrint. Podle starověké antické báje se Íkaros pokusil spolu se svým otcem uprchnout z Kréty pomocí křídel slepených voskem. Nedbal však otcova varování a vystoupal příliš vysoko, takže slunce rozpustilo vosk a on se zřítil do moře. Ostrov ležící nedaleko od údajného místa tragického konce bájné postavy nese dodnes jeho název – Ikaria.

A protože jsme romantické duše, chtěli jsme toto místo vidět na vlastní oči. Po jednodenním zdržení na turisty "přecpaném" Parosu konečně odplouváme k vytouženému cíli. Poté co jsme se nevešli na první přeplněný trajekt , musíme volit výrazně dražší variantu a odjíždíme na Ikarii rychlolodí Aeolos Express. Tyhle obří štiky si získávají respekt mezi ostatními trajekty především svojí rychlostí a vzhledem. Společnost N.E.L Lines s nimi zajišťuje spojení zvláště mezi severo a východo-egejskými ostrovy. Sice si neužijete pohody volného pohybu po otevřených palubách, ale zato si připadáte jako v letadle. A tak se za poloviční dobu a dvojnásobek ceny plavby běžnou lodí dostáváme na Ikárii.

Po půlnoci vystupujeme v osvíceném městečku Evdilos. Únava je však větší, než lákavá vůně a tóny lidové hudby linoucí se z místních taveren a tak uléháme ke spánku na pláži kousek od městečka a těšíme se na to co nám přinese nadcházející ráno. Než usneme ještě si opakujeme v duchu vše co jsme zjišťovali před přípravou letošní cesty:

Ikaria se nachází přibližně 10-hodin plavby z Piraea a patří do skupiny tzv. severo-východních egejských ostrovů, mezi které patří např. Samos, souostroví Furni a Chios. Měří přibližně 40 km na délku a jen 8 km na šířku. Rozlohou se řadí spíše mezi menší řecké ostrovy. Na ploše cca 250 km2 zde žije přibližně 7000 obyvatel. Většina osídlení je soustředěna právě do bývalého hlavního městečka Evdilosu a současného správního centra Agios Kyrikos na jihovýchodě ostrova. Přes celou jeho délku se táhne pohoří Athéras, jehož nejvyšší vrcholky dosahují výšky kolem 1030 m.n.m.


Probuzeni paprsky sálajícího slunce pomalu zjišťujeme, že to několikadenní trmácení po cestách i mořských vlnách asi stálo za to. Nad hřebenem hor se převalují mraky a na skalách za námi se prohánějí veliké ještěrky. Městečko ještě spí a ničím nepřipomíná včerejší mumraj barev, lidí, vůní a tónů z předešlé noci. Malebné malé domky shlížející na nevelkou zátoku jen dokreslují klid, který tu panuje. Ovšem jen do té doby, než zjišťujeme, že právě přijíždí autobus na sever do vesničky Armenistis. Průměrný věk cestujících ani řidičů podle odhadu nepřesahuje třicítku a jízdní pohodu dokreslují tóny řeckých slaďáků, linoucí se z reproduktorů. Některé uličky uličky Evdilosu jsou tak úzké, že pomocník řidiče musí tu a tam vypomáhat s navigací, tu poodnést překážející motorku, tu zase "odhánět" zpět protijedoucí vozidla. V nejužších uličkách je vidět, že rohy domů dostávají od širších vozidel dost zabrat. Konečně jsme na hlavní silnici a zíráme na nádherné scenérie hor i pobřeží, které nám zůstávaly doposud skryty. Náš dnešní cíl, malé letovisko Armenistis jsme si vybrali z několika důvodů. Je zde malý kemp, nádherné koupání, a několik půjčoven motorek na kterých chceme poznávat další krásy ostrova. Majitel kempu se probouzí na svém lehátku ve stínu mohutné pinie a srdečně nás vítá. Později, když co se cachtáme v průzračném moři, dozvídáme se od mladé soluňské dvojice, že Praha a Čechy se „koupou” v bahně a kalné vodě...

Druhý den vyrážíme na skútrech dál na sever do osady Nas. Pravdou je, že kvílející motorka působí v divoké přírodě trochu rušivě, ale na druhou stranu je to jedna z mála možností, jak poznat ostrov co nejvíce. Naši první zastávku – Nas, tvoří jen pár domků a taverna, hlavním lákadlem je však krásná okolní scenérie. Z hor sem přitéká malý potok, který však svou pouť nekončí v moři, ale jen na písečné pláži, kde vytváří malé jezírko. Nad ním se nachází skromné rozvaliny antického chrámu bohyně Artemis z 5 století př. n.l.. Končí zde také asfaltka, takže dál už je naše jízda spíše pouštní rallye. Poušť ale připomíná pouze prašná cesta. Jinak je stále na co koukat. Po několika kilometrech jízdy máme ale oči plné prachu. Trháme si ze stromu slaďoučké fíky a rozhodujeme se pro změnu plánu. Vydáváme se po do horské vesničky Christos Raches.

Cestou ještě dáváme vydechnout sobě i "uvařeným" strojům a se zatajeným dechem sledujeme ze skály nad hlubokým kaňonem skalnaté pobřeží, modré moře a piniové lesy. Obzvláště tyto partie ostrova nám velice připomínají Korsiku. Troufnu si však tvrdit že minimum turistů a vlídnost místních obyvatel, Ikarii stavějí , alespoň pro mne, ještě o něco výše.

Christos Raches je malá vesnička utopená v zeleni jehličnanů. Dědové před tavernou hrají deskovou hru „davli” a hlasitě třískají hracími kameny, ale jinak je pohoda odpolední siesty dokonalá. Vypadá to, že jediní cizinci jsme tu my.

Nedaleko vesničky se v horách nachází klášter Moni Monte, jehož návštěvu si nenecháváme ujít. Interiér malého svatostánku je zdoben nádhernými pravoslavnými ikonami a všude hoří tenké svíce. Řekové dnes slaví svátek nanebevzetí Pany Marie a mnoho mladých lidí se sem dnes přichází pomodlit a sdělit své prosby. Potichu opouštíme svaté místo a vydáváme se dále. Protože zde taková nouze o vodu, jako na některých jiných řeckých ostrovech, míjíme nedaleko kláštera dokonce malou vodní nádrž. Téměř v každé vesničce také najdete kamenný pomníček, kde si můžete nabrat z kohoutku chladnou pramenitou vodu a občerstvit se. Nasyceni zážitky, téměř za soumraku sjíždíme nekonečnými serpentýnami do Armenistis. V kempu dáváme na doporučení Soluňských sousedů a jdeme na sváteční večeři do ve vesničky, jejíž jméno jsme dodnes nezjistili. Jisté je, že atmosféra v ní je dokonalá. V době kdy se u nás uléhá do postele, se zde ke stolům pod platany začínají scházet svátečně oděné rodiny, dědové ladí svoje housličky a rožně plné masa se začínají otáčet.….

Agios Kyrikos
Další den odjíždíme autobusem se známým řidičem do městečka Agios Kyrikos. Jednak chceme poznat další kout ostrova a stejně nám nic jiného vlastně nezbývá, protože trajekty na Samos, kam máme dále namířeno, odplouvají právě odtud. Nejde nám do hlavy, proč podle jízdního řádu trvá cesta, dlouhá cca. 50 km, dvě hodiny. Po chvíli jízdy je nám to jasné. Přes kilometr vysoký horský hřbet totiž nelze objet a musíme jej překonat napříč. Pro ty kdo trpí závratí bych tuto cestu doporučoval zaspat, pohledy do hlubokých roklí zarostlých trnitou machií jsou ale doslova divoce krásné.

Na hřebenu míjíme stožáry s vrtulemi větrných elektráren. A na druhé straně se nás odkrývá pohled na strmé jižní pobřeží a v dálce v moři roztroušené malé ostrůvky Fourni, kde se prý dříve úkrývali piráti, ostrov Patmos a mohutný masív hory Kerketeas na Samosu . Pod námi leží na pobřeží nejen Agios Kyrikos, ale i vesnička Therma, známá svými léčivými prameny. Teplá termální voda zde vytéká dokonce i přímo do moře nedaleko osady Therma Lefkadas. Škoda jen, že další lákadla ostrova pokladů si musíme nechat protentokrát ujít. V noci totiž odplouváme na sousední ostrov Samos.

Možná že to je jen únavou, ale jako bych z paluby nočního trajektu viděl okřídlenou mužskou postavu, jak nám mává na rozloučenou……