Samos²

Je časné ráno. Rozhlížím se po odletové hale. Národ se tu v tuto chvíli dělí na Rhodosany, Samosany a Kythirany. Za oknem prší. Děti jsou ospalé a nudí se, prvocestující objevili automat na pití a donekonečna řeší, jestli bere nebo nebere padesátikoruny. Čas se líně vleče. Konečně startujeme. Let je klidný, letíme kupodivu načas a přistáváme dokonce o něco dříve, než bylo v letovém řádu. Než se stihneme vyfotit u obrovského letáku u vstupu do letištní haly, jedou zavazadla na páse. Delegátka cestovní kanceláře je milá, každému jednotlivě řekne „Vítejte na Samosu“, usměje se a odešle nás na parkoviště ke zlatému autobusu. Zlaté je i sluníčko na obloze. Řidič nám každému rozdá lahev s pitím a jedeme se ubytovat. Cestou dostáváme základní informace o ostrově a právě začíná

Den první
Je poledne a my sedíme v taverně na pláži, před námi první z mnoha frappé. Moře šplouchá, obloha je jako vymetená, v dálce jsou vidět hory. Přímo fyzicky cítím, jak mně opouští stres posledních pracovních dní. Jsme v Kokkari, jednom z nejmalebnějších středisek ostrova Samos. Ubytovali jsme se penzionku, který je celý zahalený bouganvilií , kousek od centra. Vlastní ho starší manželé, kteří příjezd našeho autobusu už netrpělivě vyhlíželi. Uvítání bylo takřka rodinné, dostali jsme i polibek na tvář od paní majitelky. Pokoj je malý, koupelna ještě menší, ale hodláme tu pouze přespávat, takže to naprosto stačí. Všude je čisto, z okna pokoje vidíme citronovník, spoustu keřů, které neumím pojmenovat a další domy, postavené v mírném svahu . Cítíme vůni moře, je nedaleko. A jsme doma. V milovaném Řecku.

Na pláži vyzkoušíme teplotu vody a vracíme se do penzionu, bude třeba krátký odpočinek, přece jen jsme cestovali prakticky celou noc.

V podvečer je naplánovaná schůzka s naší průvodkyní. Scházíme se před kostelem, který je údajně největším pravoslavným kostelem v Egejském moři . Průvodkyně nás rovnou vede uličkami Kokkari a upozorňuje na místa, která si rozhodně nemáme nechat ujít. Dostáváme také praktické informace typu kde je pekárna, kvalitní minimarket a třeba pošta. Křivolakými uličkami se dostáváme na pobřežní promenádu a končíme v jedné z nesčetných taveren. Tady došlo na další informace, zamluvili jsme přibližovadlo na celý pobyt a zůstali rovnou na večeři. Sedíme na molu, kolem nás proplouvají kachny, pomalu se šeří a fouká příjemný větřík. Večeře je výborná, místní víno zatím neochutnáváme, protože jdeme po večeři vyzvednout auto. Den pomalu končí a my se strašně těšíme na ty další.

Den druhý
Včera jsme cestou z večeře koupili báječný řecký jogurt, med, džem a máslo. Chlebík máme zatím z domácích zdrojů, na pekaře tedy dojde až zítra. Po snídani vyrážíme na první misi, a to prozkoumat východ ostrova. Jedeme přes vesničku Kedros, její okolí letos začátkem září zachvátily plameny, které byly vidět až z Kokkari. Směřujeme dále na východ, míjíme hlavní město Samos, nazývané také Vathy. Pokračujeme na jihovýchod. Kolem kláštera Agios Zoni nabereme směr k jinému klášteru Zoodochou Pigis . Klášter je postavený v byzantském stylu mnichem Dorotheosem a stojí tu od roku 1796. Cesta k němu je poněkud dramatická. Úzká silnička a pod vámi spousta srázů. Ale zvykejme si, takové cesty jsou tu běžně. Nahoře nás ovšem čeká odměna. Nádherná vyhlídka na tři krásné zátoky . První se jmenuje Mourtia a tam jsme po návštěvě kláštera zakotvili. Další zátoka má název Mikri Laka a poslední se jmenuje Megali Laka.

U vstupu do kláštera potkáváme řádovou sestru, která nás zve na návštěvu místního obchůdku. Kupujeme nějaké drobnosti a domácí meruňkovou marmeládu a k pití dostaneme výborný domácí ledový čas. Obdivujeme výzdobu klášterního kostela. Procházíme se po nádvoří, kde rostou zajímavé stromy obsypané plody. Po konzultaci s přáteli zjišťujeme, že se plody jmenují kdoule. Vypadají jako obrovské hruškojablko se silnou koženou slupkou. Opouštíme klášter a vydáváme se po úzké silnici k nádherné pláži Mourtia, kterou jsme pozorovali z vyhlídky. Kotví tu rybářské lodě, na pláži je pouze několik málo lidí. Voda je průzračná a osvěžující.
Zpět se vracíme přes hlavní město. Zaparkujeme hned zkraje u přístavu a vydáváme se do uliček najít nějakou dobrou tavernu , protože máme velký hlad. V taverně Garden si objednáváme mix grill pro dvě osoby, řecký salát a nezbytné tzatziky a od stolu nás nejspíš bude muset majitel odkutálet. Po vynikajícím pozdním obědě nebo brzké večeři, jak je komu libo, se procházíme po nábřeží , nakukujeme do několika obchůdků, kupujeme první dárečky a míříme zpět do Kokkari. Cestou se ještě zastavujeme na vyhlídce na hlavní město. Líbí se mi, že na nejrůznějších místech jsou umístěny lavičky , člověk se posadí, dívá se do prostoru, na moře, hory, město, prostě na cokoliv, co je krásné a uklidňující. Tuto terapii by mohli lékaři předepisovat místo antidepresiv.

V Kokkari zastavujeme na parkovišti u kostela a cestou domů kupujeme vynikající hroznové víno a v cukrárně kousek od našeho penzionu se zastavujeme pro několik zákusků. Cukrárnu během pobytu navštívíme ještě několikrát, ovšem nikdy se nám jaksi nepodařilo udělat jakoukoliv fotku

Den třetí
Ráno studujeme podrobnou mapu ostrova, kterou jsme zakoupili na radu průvodkyně a tentokrát to vyhrává pláž na jihu ostrova. Dnešní den bude možná relaxační. Z Kokkari míříme tentokrát na západ a po silnici na samém severu ostrova míříme do městečka Karlovasi, které už známe z našeho červencového pobytu. Cestou zjišťujeme, že v rozšíření silnice před Karlovasi dělníci moc nepokročili. Dohadujeme se, že by bylo dobré se sem příští rok vrátit a podívat se, o kolik stavba postoupila, abychom rychlost opravy mohli porovnat s opravou naší D1. Legrace prostě musí být. Náš bývalý hotel stojí, městečko je také stejné. Na pláž Potami případně k vodopádům se vydáme nejspíš příště.

Z městečka Karlovasi se tedy vydáváme na jih, směrem na Koumeiku. Odtud už je kousek na pláž Kaladakia Beach. Na naší staré mapě není uvedená, na téhle je, ale je tu značená jako pláž neobsluhovaná. Ale není tomu tak. Po betonové cestě odbočujeme u nějakého hotelu a sjíždíme dolů k moři. Cesta je strmá, prašná, ale sjízdná i pro osobní auto. Zastavujeme na provizorním parkovišti. Kousek od parkoviště stojí kadibudka. Zvědavost nám nedá a zjišťujeme, že jde o čistou, dokonce splachovací toaletu, vybavenou i toaletním papírem. Pokračujeme pár desítek metrů dál a vidíme ostrý sestup po schodech k pláži. Je zde dokonce i zábradlí, takže cesta je celkem bezpečná. Jen pro rodiče s dětmi bude nejspíš hodně fyzicky náročná, protože malé dítě případně kočárek by dolů i nahoru museli vynést. Ale stojí to tu za to. Rákosové slunečníky, polstrovaná lehátka, pár lidí a ve stánku s posezením dva mladíci, kteří dělají výborné frappé a udělají Vám třeba i toust nebo souvlaki. Lehátka a slunečník jsou za konzumaci. Pokud jste ovšem milovníci divokých pláží, prostě si jenom po kamenech dál vpravo tu svou plážičku najdete. Vlevo jsme objevili skalní průrvy a jeskyni . Voda v jeskyni byla zelenomodrá, kameny modré a fialové. Byla to nádherná relaxace. Před jeskyní se dá bivakovat, je tam příjemný stín, ale bylo tam už obsazeno. Příště se prostě musíme donutit vstát dřív. Celé odpoledne jsme proplouvali jeskyní, šnorchlovali, slunili se a když sluníčko začalo zapadat, ani se nám nechtělo zpět . Určitě se ještě vrátíme, protože tuto pláž hodnotíme jako jednu z nejromantičtějších pláží ostrova.

Den čtvrtý
Dnes jsme se rozhodli, že dopoledne prozkoumáme Kokkari. Dřív to byl jen přístav horské vesničky Mitilini, dnes se z něj stalo významné turistické středisko, vzdálené zhruba 10 km od hlavního města. Transfer sem trvá něco málo přes půl hodiny. Výhodou je, že zde nejsou velké hotelové komplexy, spíše malé rodinné penziony, spousta taveren, barů a obchůdků s krásnou keramikou a podobnými drobnostmi. Od našeho penzionu se vydáváme směrem k pláži a následně na molo. Dnes docela fouká a jsou vlny, které se rozbíjí o velké kameny ve vodě. V dálce jsou vidět hory. Procházíme se nábřežím na molo. Všude kvetou nejrůznější květiny a keře, na to, že je druhá polovina září, je tu neskutečně rozkvetlých barevných rostlin. Jdeme až na konec mola, proti slunci. Vodní hladina se třpytí a jsou tu ukotvené rybářské čluny. Škála barev moře je od azurově modré po temnou. Na molu má nahozeno rybář. Koukáme do vody a vidíme hejna rybiček. Cestou míjíme pojízdného prodejce ovoce a zeleniny. Zpátky jdeme starou zástavbou, křivolakými uličkami, po schodech k pobřežní promenádě, kde je spousta barů. Ta pohoda je tu neskutečná. Nalákalo nás to tak, že usedáme v jednom z barů na dopolední drink a pohár. Dopoledne se líně vleče. Mhouříme oči do sluníčka a spřádáme plány na odpoledne.

Rozhodli jsme se pro další lenošení, takže jedeme na pláž. Míříme na jihovýchod ostrova. Úplně dole, ve východním cípu ostrova jsou dvě krásné pláže, pláž Posidonio a Klima. Nejprve zastavujeme u pláže Posidonio. Nachází se u mořské úžiny, široké jen 1,3 kilometru a oddělující Samos od tureckého mysu Mykale. Ve stejnojmenné taverně si dáváme grilovaný lilek se sýrem. Úžasná dobrota. Taverna je na mole, z vody občas vyskočí ryba, která se přišla podívat, jestli jsou tu noví hosté a jestli dostane kousek housky. Vedle taverny je několik slunečníků a lehátek. K molu připlouvá výletní loď Capitan. Starší muž v kapitánské čepici vypouští pasažéry, aby se osvěžili a nakrmili. V taverně je rázem po klidu. Opouštíme ji tedy a jedeme několik málo kilometrů na západ na pláž Klima. Tam jsme jediní návštěvníci. Na samém konci pláže je taverna, také nad mořem. Vedle nás na lehátku je ručník a nějaké oblečení, ale nikde nikdo. Plaveme s rybičkama, lenošíme na lehátku pod stromem. Po nějaké době přichází majitelka věcí z vedlejšího lehátka. Pozdravíme se anglicky a když slyší, jak si s manželem povídáme, ozve se: „Já jsem taky z Čech.“ Pak dorazí i její manžel a zjišťujeme, že jsme všichni se stejnou cestovkou a oni jsou také ubytovaní v Kokkari. Vyměńujeme si „plážové zkušenosti“ a na večeři se sejdeme v taverně Kaduna na pláži. Dáváme si mimo jiné výborný tuňákový salát. Sluníčko pomalu zapadá, nad mořem. Vzduch je horký, léto se ještě nevzdává.

Den pátý
Městečko Pythagorio je v cestovatelských příručkách uváděno jako nejznámější, nejmalebnější městečko ostrova s důležitým přístavem. Osobně bych jako nejmalebnější městečko uvedla Kokkari, ale je to věcí vkusu a názoru. V každém případě by byla škoda tohle městečko z cestovatelského plánu vynechat. Po snídani, kterou jsme jako každý den obstarali u místního pekaře a po sbalení nezbytných koupacích propriet odjíždíme směrem na hlavní město, kde na velké křižovatce odbočujeme a míříme na jih ostrova.

Pythagorio je pojmenováno po významném filosofovi a matematikovi Pythagorovi, který na Samosu žil a také zemřel. Kdo z nás by si ze školních let nepamatoval slavnou Pythagorovu větu. Při procházce přístavem plným rybářských bárek, ale také luxusních jachet, uvidíte ruiny hradu Lykourga Logothetise z 19. století. Uvnitř jsou archeologické vykopávky křesťanské baziliky. Přístav uzavírá dlouhé molo, které spočívá na základech starého antického mola. Přístavní promenáda je jakýmsi společenským centem města a vedou odtud úzké křivolaké uličky dál do starého města.
Na pahorku nad městem září bělostná stavba kláštera Spiliani. Nedaleko odtud se nachází Eupalinův tunel, který je údajně označován za 8.div světa. Jedná se o 2,5km dlouhý akvadukt, který v dávné minulosti zásoboval město Samos vodou a posléze sloužil jako úniková cesta. Akvadukt částečně vede tunelem, který byl vyhlouben v 6.st.př.n.l. v hoře Kastro. Tunel je zpřístupněn, ovšem na jeho prohlídku se musíte dopředu objednat.

Po archeologické procházce je dobré se osvěžit v moři. Na výběr máte menší městské pláže, nacházející se na obou stranách přístavu. My jsme na pláž vydali kousek dál, směrem k letišti. Jmenuje se Potokaki a nad hlavou vám tu občas přistávají letadla. Ale neděste se, letový provoz tu není velký. Pláž má velký plážový bar a je obsluhovaná. Frappé tu dělají famózní a obsluhu můžete přivolat call tlačítkem na obrovském slunečníku. No neberte to.

Po odpočinku na pláži jsme pokračovali zhruba 8 kilometrů na západ, do vesničky Ireon. Kdysi zde prý bývala oficiální svatyně a místo, kde údajně vyrostla bohyně Héra. Původní chrám měl 133 sloupů o výšce až 25 metrů. Do dnešní doby se zachoval už jen jediný sloup, který je zde k vidění. Dorazili jsme okolo páté hodiny odpoledne, v průvodci je uvedeno, že otevírací doba je od dubna do října od 8-20 hodin, ale čekal na nás jen zámek na oplocení. Z toho plyne poučení – nevěřte průvodcům, byť jsou vydané v loňském roce. Letos už to může být naprosto jinak.

Za odměnu jsme se výborně navečeřeli v taverně Ambrosia na přístavní promenádě. Keftedes, grilovaná skopová žebírka a neodmyslitelné tzatziky byly tou správnou tečkou za celým dnem.

Den šestý
Název Psili Ammos se na mapě ostrova vyskytuje hned několikrát. Z průvodce víme, že se vždy jedná o písečnou pláž. Dnes tedy vyrážíme vyzkoušet jednu z nich. Tu, která je téměř na samém jihozápadě ostrova. Po snídani se vydáváme po severní magistrále (prostě po jedné z nejlepších, nejširších silnic na ostrově ) směrem na západ, do Karlovasi. Tam odbočíme na jih, směrem na Marathokambos. Cesta je příjemná. Kousek od Karlovasi se na silnici potkáváme s neoznačenými účastníky silničního provozu. Chovají se spořádaně, pouze jak bych to řekla – mečí . Potkali jsme stádo koz. To u nás prostě nemáte šanci spatřit. Nad Marathokambosem je vidět řada větrných elektráren. Silnice se prudce svažuje k moři, není moc šancí zastavit a fotit. Fotím tedy z auta. A jsme dole, pobřeží lemuje úzká silnice. Směřujeme stále na západ. Míjíme jednu pláž za druhou, projíždíme přes vesnici Votsalakia, která je hodně navštěvovaná českými turisty. Nad ní se majestátně tyčí nejvyšší hora ostrova i Egejského moře, 1443 m vysoká hora Kerkis. Na konci Votsalakie spatříte ukazatel doprava. Po dalším kilometru končí asfaltka a začíná prašná cesta. Ta končí u taverny. Od ní po schodech nahoru se dostanete ke dvěma jeskyním. V té pravé údajně bydlel Pythagoras. Z Votsalakie je to k jeskyni pěšky přibližně 4 km.

My pokračujeme dál a po přibližně 3 km jsme u cíle. Sestup k pláži je v žabkách docela náročný, ale dole to stojí za to. Dlouhá pláž začíná pískovcovými skalami, kde si každý může najít své místečko . Dál už jsou lehátka se slunečníky, ale pouze v jedné řadě, takže lidí je tam opravdu jen poskrovnu. Nahoře ve skále jsou dvě taverny. Pláž mají rozdělenou a lehátka jsou za konzumaci zdarma. Dali jsme si, jak jinak než výborné frappé, dostali jsme každý i půllitrovou lahev vychlazené vody. I ovocný salát byl naprosto dokonale vychlazený.

Den sedmý
Večer se musíme sbalit, protože brzy ráno pro nás tahle pohádka končí. Proto se rozhodujeme pro návštěvu další z písečných pláží Psili Ammos, tentokrát ovšem na východě. Před tím se ještě pokocháme pohledem na ostré srázy, moře kam se podíváš a piniové a olivové háje a zastavíme se na malinké vykoupání na východní pláži pobřeží, pláži Kerveli. Směřujeme tedy z Kokkari k hlavnímu městu a odtud přes vesnici Paleokastro stále východním směrem. Pláž v Kerveli byla oblázková a trošku nás tam okusovaly rybky, ale jenom u břehu. Dál ve vodě už byly asi po jídle a daly pokoj. Zaplavali jsme si a posadili se na chvilku v taverně. Ovšem frappé si tu nedávejte, nestojí za nic.

Z Kerveli jsme se přesunuli směrem na jih a pak mírně východním směrem na druhou pláž s názvem Psili Ammos . Opět byla písečná, jak ostatně napovídá její název (Psili Ammos = jemný písek). Tuto pláž bych doporučila pro rodiny s dětmi, protože na kraji dosahuje voda jen po kotníky a svažuje se velmi zvolna. Je tam několik taveren. Můj muž tak dlouho šnorchloval, až byl zmrzlý na kost a nutně potřeboval horkou kávu. Z taverny se vrátil za docela dlouhou dobu, ale přinesl mi frappé a vítězoslavně svíral velký hrnek horké kávy. Z toho usuzuji, že v Řecku se domluví prostě každý, protože ani jeden z nás neumí kromě pár základních zdvořilostních frází v angličtině a řečtině nic víc. Z pláže jsme se vraceli navečer. Cestou minete vyschlé solné jezero, na druhé straně silnice je vojenský objekt. Mimochodem vojáků jsme na Samosu potkali opravdu hodně. Je vidět, že řecký stát si své hranice s Tureckem opravu pečlivě střeží.

V Kokkari jsme vrátili naše bílé autíčko do půjčovny, v penzionu se trošku zkulturnili a vydali jsme se na poslední řeckou večeři. Kdo byl v Kokkari, určitě ví, že jednou z nejvyhlášenějších taveren je taverna Meltemi. Tam jsme u musaky, souvlaki a džbánku dobrého samoského vína zakončili tento pobyt. Prošli jsme naposledy ulicemi tohoto kouzelného místa a slíbili jsme mu, že se ještě určitě vrátíme.

Zajímá vás, proč je v názvu Samos²? Prostě a jednoduše proto, že jsme ho letos navštívili dvakrát. Při první návštěvě jsme se prostě zamilovali. Je to ostrov větrných elektráren, osamělých laviček nad útesy, ostrov spousty autovraků, vinic naprosto odlišných od těch, které známe z domova (tyto jsou nízké, víno je vám nad kolena), ostrov úžasného vína, milých lidí (jako všude v Řecku), všudypřítomných koček, ostrov dobrého jídla, pohody, nádherných divokých pláží, ostrov průzračného moře i tajemných hor. Ostrov, který si prostě zamilujete.