Zpět domů aneb opět na Samosu

13.9.2016/14.9.2016 (Úterý/Středa)

Od rána jsem nedočkavá, netrpělivá a popoháním čas. Dnes začínáme svou dovolenou a poprvé (nepočítám Krétu, u které jedna návštěva nestačí) se vracíme na stejný ostrov a stejné místo. Ráda poznávám nové a nové místa, ale Samos mě předloni tak zasáhl, že neodolám. Většinou do Řecka létáme do apartmánů, jenže na Samosu se nám prostě tenkrát zalíbil hotel Samaina Inn, takže neměníme. Mimo těšení se je v hloubi duše i strach, co když to nebude takové, co když si zkazíme vzpomínky, co když…. No, už stejně není cesty zpět.
V půl 10 u nás sedáme na vlak směr Praha hlavní nádraží, odkud pokračujeme na Florenc, kde se nalodíme na autobus Student Agency směr Vídeň. Poprvé jsme se rozhodli vyzkoušet zahraniční cestovku a zájezd zakoupili přes dovolena.cz. Ve 23:55 opouštíme Prahu. Jediná nevýhoda super vybaveného autobusu Fun and Relax přichází záhy po vyjetí z autobusového nádraží. Milý steward nám sděluje, že z technických důvodů není možné na palubě autobusu koupit nápoje ani jídlo, s čímž jsme jaksi nepočítali, takže nás čekají 4 hodiny bez vody – bezva začátek. Ve 4:20 konečně přijíždíme na letiště do Vídně. Sedáme do první kavárny a dáváme si snídani a hlavně vodu! Jsme tu hodně brzy, dalším spojem už bychom měli časovou rezervu jen 40 minut a to jsme vzhledem k častým problémům na D1 nechtěli riskovat. Rozhodneme se uložit zavazadla do úschovny a couráme po letišti, únava je znát a tak si dávám pivo a je to kupodivu ještě horší  V 9:10 konečně otevírají odbavovací přepážky a tak si vyprosím místo u okénka (miluji přistávání na Samosu – pro zájemce mám i video). Další necelé dvě hodinky utečou coby dup a po půl 11 konečně nastupujeme do letadla společnosti Air Berlin (ale posádka je Fly Niki). Letíme přesně na čas, takže v 11:10 jsem se konečně dočkala a jsme blíž a blíž. Při vzletu jsem myslela, že manžel omdlí a ani mě nebylo moc dobře a to létání miluju. Celé letadlo se začalo šíleně klepat, otřásat a uvolnilo se několik stolečků na jídlo, takže další rány. Následovalo překvapení pro manžela (měl svátek), u letecké společnosti jsem objednala 3chodové menu a šampaňské, abychom tu dovolenou začali tak, jak se má. Celou cestu jsem byla nalepená na okýnku a když se pod námi ukázalo Thessaloniki manžel se mi smál. Když jsme nalétávali nad Samos a pilot to točil nad ostrovem bylo mi skvěle. Cítila jsem se jako když se po letech vrátím domů.
14:10 místního času jsme přistáli. Už když člověk vyleze z letadla a nadechne se je to úplně něco jiného, ten vzduch, slunce… Teď už jen přežít necelé hodiny v autobuse a jsme na hotelu – tedy přežít… skoro celou dobu se jede podél moře, takže je to vlastně zážitek. Kolem čtvrté se dostáváme na hotel a jaké milé překvapení, když na recepci sedí jedna z těch super recepčních, pití nám přinese barman, který tam byl také předloni a když se jdeme ubytovat zjišťujeme, že máme stejný pokoj jako předloni, s výhledem na moře a když otevřeme vítá nás láhev vína, ovoce a cedulka „Vítejte zpět“. Jdeme si dát pivo na osvěžení a zjistit, co a jak. Jsme opravdu unavení po více jak 30 h bez spánku, jenže tabulka říká, že dnes je v hotelu Řecký večer. Nejsou to animační programy, jak si všichni asi myslí, ale právě že dochází i místní a má to skvělou atmosféru. Manžel se na mě tak podívá a říká: „Jdeme si lehnout na hodinku, dvě před večeří, ať si večer čilá. Vím, že bys byla naštvaná, kdyby sis to neužila“ Po večeři (mimochodem k řeckému večeru jen samá typická řecká jídla) si zabíráme stoleček hned vedle muzikantů a řecký večer může začít. Vidíme spoustu známých tváří a o to větší potěšení je když zdraví, mávají a usmívají se. Den byl opravdu náročný a tak to krátce po půlnoci vzdáváme a jdeme spát, však příští středu bude zase. Otevíráme dveře na balkón a zjišťujeme, že v taverničce naproti hotelu mají také řecký večer a tak usínáme za řeckých melodií.


15.9. 2016 (Čtvrtek)

Vzhledem ke včerejšímu náročnému dni jsme nenařídili budík. V 9:30 se probouzím a ihned letím na balkon podívat se na moře a nadechnout se toho krásného vzdoušku. Pomalu tahám z postele manžela ať jdeme rychle na snídani a konečně do moře. Nechce se nám na hotelovou pláž a tak odcházíme od hotelu více doprava a najdeme takovou plážičku, kde jsme sami. Občas sem zabloudí nějaký místní, ale jinak nikdo. Je strašné horko, pofukuje větřík a jsou celkem vlny, ale do moře se jít dá. Kromě odskočení na oběd trávíme celý den na této plážičce. Kolem páté se rozhodneme zabalit věci a jít do hotelu. Třikrát jsem řekla manželovi, ať už vstává, ale pořád se k tomu neměl, a když už se zvedl, tak i přestože ležíme dva metry od břehu, přišla najednou vlna a smetla všechno. Osušky na ždímání, voda v batohu…. Manžel nadává, ale já se musím strašně smát.
Po večeři se rozhodneme jít podívat do centra Karlovassi, procouráme uličky, podíváme se do krámků, dáme si vynikající zmrzlinu a cestou zpět se zastavíme v supermarketu pro Ouzo, abychom si mohli dát na balkoně. Po návratu nás vítá v protější taverničce opět řecký večer. Načneme ouzo a pozorujeme… Podívám se na manžela a on mi asi čte myšlenky: „Jeden den tam zajdeme na večeři“. Vydržíme pozorovat asi do jedné hodiny ráno a je to opravdu zážitek. Když se nevejdou na parket, tančí na silnici a auta nic, u nás by se zbláznili! V jednu chvíli dokonce jeden hodí na silnici stůl, druhý na něj vyskočí a tančí… a všichni ostatní kolem něj, takže zaberou celou levou půlku silnici. Další řídí dopravu a když jedou kolem policajti, přibrzdí, popovídají a zase jedou dál… Ta mentalita lidí je mi opravdu hodně blízká: Pohoda, no stress, nikam nespěchat, užívat si života.


16.9.2016 (Pátek)

Dnes jsou obrovské vlny. Dopoledne trávíme u moře, odpoledne máme sraz s kamarádkou, která nám zajistí auto. Hurá, v neděli večer nám ho přivezou a budeme ho mít na tři dny. Odpoledne blbneme ve vlnách jak malé děti, nechápu jak může někdo trávit čas u bazénu (my tam za celý pobyt nebyli ani jednou). Vidíme dokonce uprchlíky, celkem 4, ale nikoho neotravují – jsou v opuštěném domku kousek od pláže, občas si zajdou do supermarketu a jinak vegetí. Ani do moře nelezou. Večer máme středomořskou večeři (z každého koutu středomoří něco – mňam). Po večeři bude živo – mají DJ Rock Party. Chvíli posedíme, zkoukneme podivné taneční kreace turistů ze severských zemí a jdeme spinkat. V taverně naproti je dnes kupodivu mrtvo.


17.9.2016 (Sobota)

Vstáváme velmi brzy a po snídani míříme na pláž. Dnes je moře bez jediné vlnky, ale přijde nám, že je studenější (asi vlnky promíchaly vodu). Vydržíme u vody až do 6 hodin a konečně chytáme barvičku. Cestou k hotelu jedou na silnici dva kluci na koních – zajímavé. Večer vynecháme večeři v hotelu a jdeme do taverny Meltemia – naproti hotelu, protože je tam opět živo a bude asi řecký večer. Když přicházíme ujímá se nás Giannis, kterého si pamatujeme z předloni. Objednáváme si tzatziki, melitzanosalata, pitu a řecký salát pro začátek. K tomu 2 x Mythos a jsme spokojení. Později si dáváme výborný talíř pro 2 os. (Ryby a mořské plody) Odhaduji, že jsme jediný turisté jinak to jsou všechno místní. Giannis je u nás každou chvíli a obdivuje moje řecké tetování. Člověka moc těší, že si pamatují. Nechávám se strhnout a dokonce i tančím s místními (tance znám z řeckých večerů v Praze, i když je pravda, že pár kroků mají trochu rozdílných). Dostáváme 2 x ouzo a už se to začíná slušně rozjíždět. Za chvíli se seznamujeme s dalšími a dalšími a během chvíle máme spoustu řeckých přátel. Končíme v půl 4 ráno a obávám se, že ráno bude krušné – ouzo je výborné, ale zrádné.


18.9.2016 (Neděle)

Není to tak strašné, jak jsme se báli. Po snídani, která je do 11:00 a stíháme ji tak tak, vyrážíme k moři. Večer je v hotelu živá hudba a dovezou autíčko. Oba to na pláži zalomíme, nedostatek spánku je znát. Dnes opravdu jen relaxujeme. Po večeři začínají hrát (je to moc pěkné, 3 muzikanti, zpěvačka a hity od Beatles, Queen atd… takže taková oldies party) a po půl 10 konečně přiváží auto. Jdu se na něj podívat a musím se začít smát. Nejsem zvyklá na takhle maličká auta, ale snad nám to spolu půjde (Daewoo Kalos). Vyrážíme do postele, chceme ráno vyrazit brzy, abychom toho stihli co nejvíce.


19.9. 2016 (Pondělí)

Ráno vstáváme a manžela šíleně bolí oči. Pravděpodobně se mu něco dostalo do kontaktních čoček, takže nepřetržitě brečí a vidí jen mlhu. Čočky jdou z očí ven, ale nepomáhá to, kape do očí, nepomáhá to… je to jasné – řídit budu já. Mapu máme už z ČR a v ní šíleně moc poznámek, kam všude vlastně chceme. Rozhodli jsme se začít na západě ostrova vesničkou Drakei a tak natankujeme plnou nádrž a vyrážíme. Silnice jsou super, ale na tolik zatáček není prostě člověk zvyklý, tak se rozhodneme, že nebudeme spěchat a užijeme si to. Kousek za Karlovassi zastavujeme na vyhlídce a kocháme se výhledy do okolí. Po zhruba hodině a půl jízdy dojedeme do Drakei – je to opravdu krásná horská vesnička, v tavernách narazíte jen na místní. Dokázala bych tam zůstat celé odpoledne, ale abychom něco stihli, tak musíme pokračovat… Při couvání oba přehlížíme kanál a zapadne nám zadní kolo, naštěstí manžel zvládne vytlačit a můžeme pokračovat v cestě. To by bylo, aby nám se něco nestalo. Kousek za Drakei vidíme odbočku na Agios Isidoros – no když už jsme tady pojedeme se tam podívat. Nejhorší rozhodnutí za celé tři dny. Ze začátku písčitá cesta se mění v horor….. po hodině se vymotáme na hlavní silnici a nikdy více. Žádnou další žlutou silničku v mapě už nehodláme absolvovat. Následně míjíme odbočku na pláž Plaka, jenže to také vzdáváme, protože to snad ještě horší cesta, než ta předtím. Jsem z toho smutná, protože ta pláž byl tajný tip a podle fotek stála opravdu za to. Manžel ale usoudí, že pěšky by to bylo na půl dne, protože jsme vysoko nad mořem a tak to vzdáváme a pokračujeme dál směrem na Marathokampos. Vesnička na úpatí hory Kerkis. Nádhera, pokud pojedete na Samos určitě doporučuji navštívít. Rozhodneme se zajet ještě do rybářské vesničky Ormos a jsme tak uchvácení zdejším přístavem, že si vybíráme taverničku Gyroscope a dáváme si pozdní oběd. Já kalamáry a řecký salát, manžel mečouna. K tomu ještě tzatziki (naše úchylka – ochutnáváme je všude). Naprosto výborný oběd zakončujeme frappé – konečně jsem se naučila to objednat řecky a světe div se on mi rozumí a dokonce je potěšený, že se snažím mluvit jejich jazykem. Jelikož manžela stále bolí to oko vracíme se do Karlovassi a zastavujeme u lékárny, jenže je nejspíše brzy a je zavřená. Rozhodneme se tedy jet se ještě vykoupat na Potami Beach a je to opravdu nádhera. Klidné moře, křišťálově čistá voda a minimum lidí. Zajdeme si tedy na večeři v hotelu a vydáváme se do centra města znovu zkusit lékárnu. Stále zavřená – dáváme si tedy v jednom café baru kávu a čekáme… Jenže ani v devět lékárna prostě neotevře. Divná ta jejich otevírací doba. Jdeme zpět na hotel, dáváme si pivo a jdeme spát, abychom zítra mohli zase vyrazit.


20.9.2016 (Úterý)

Probouzíme se do divného rána. Je šílené dusno, ale sluníčko nikde – je pod mrakem. Procházíme Kokkari a navštěvujeme pláž Lemonakia, Tsamadou a Tsambou. Jsou moc hezké, ale tím jak je pod mrakem a všelijak nás ani neláká koupání, takže koukneme, uděláme pár fotek a zase pokračujeme dál, tentokrát do horské vesničky Vourliotes. Cesta nahoru je opravdu zážitek – strmé zatáčky, místy tak úzká silnice, že se bojím, abych nikoho nepotkala, ale povedlo se. Parkujeme kousek od odbočky nahoru ke kostelu a jdeme se projít. V tu chvíli jsem zamilovaná do toho ostrova ještě více. Úžasné místo, kde mám pocit, že se zastavil čas. Fascinující vůně, když procházím kolem domku a já zjišťuji, že je to jejich pekárna. Procházíme uličky a docházíme k „náměstíčku“, kde je moje vysněná taverna Blue Chairs, ale bohužel zavřená… jsme tu moc brzy Vzhledem k tomu, že jsme se domluvili s kamarádkou na oběd v Ireonu, nemůžeme se zdržet a jsem z toho fakt smutná... Chtěla jsem si tu dát alespoň jedno frappé. Uvidíme tedy k večeru, jak budeme stíhat a kdyžtak se sem vrátíme na večeři. Pokračujeme směr Ireo, kde se snažíme dovolat kamarádce, ale bohužel se nedaří. Nacházíme taverničku Rena na břehu moře a je tak malebná a lákavá, že si sedáme na oběd. Dáváme si rybí talíř pro dva a překvapivě tzatziki a je to famózní! Ryby, kalamáry, chobotničky, krevety atd. Jediné co mi kazí tak vynikající oběd je sršeň, která se do mě dle číšníka zamilovala a nehodlá se ode mě a mého talíře vzdálit. Dopadá to tak, že u mě stojí číšník a jídelním lístkem ji odhání, abych se v klidu najedla… trošku komedie pro ostatní, ale co…. Sranda musí být.
Po výborném obědě pokračujeme směr Pythagorio, kde jen tak pocouráme, protože ho známe z předloni, tak spíše z nostalgie. Pokračujeme na pláž Psili Ammos, kde si dáváme v plážovém baru frappé a shodujeme se, že je to nejlepší, co jsme zatím měli. Začíná se hodně zatahovat, takže ta hezká pláž je taková obyčejná…. Turecko na dohled. Bažina vedle pláže je totálně vysušená, takže pozorování místních ptáků či dokonce plameňáků nehrozí. Pusto, prázdno. Počasí stojí opravdu za houby, začíná fučet, a dokonce bych přísahala, že na mě káplo, tak se vydáváme na cestu zpět do Karlovassi. Kousek za Vathy nás dostihne takový liják, že není pomalu vidět na krok před sebe. Jedeme hodně pomalu a pomalu jedou i místní a to je co říct! Kousek před Karlovassi se déšť mění ve sluníčko a potvrzuje to opět to co říkám, na severu je líp jak na jihu. Když parkujeme před hotelem, je zase nádherně jasno a teplo. Tak si dáváme rychlou kávu a je rozhodnuto. Jedeme kousek za Potami a dáme Micro Seitani – aspoň uvidím západ slunce. Jelikož je skoro půl 6, tak kmitáme, abychom se dostali zpět než bude úplná tma. Dle tipů z recko.name parkujeme kousek od místa, kde jsou po pravé straně dvě odbočky a vydáváme se po té levé – všude je červené značení. Jelikož tam vidíme parkovat další auto a tři motorky vzdáváme naději, že tam budeme sami. V té chvíli si uvědomuji, že jsem si neoblékla plavky a převlékám se v olivovém háji za stromem. Manžel ze mě má záchvaty smíchu a chvílemi ho podezírám, že si přeje, aby někdo šel a měl tu legrační podívanou dvojnásobně. Ale zadařilo se bez faux pas a vydáváme se na cestu. Mělo by to být cca 20 – 30 min. cesty. No upřímně představovala jsem si to jednodušší, chvílema jsem hodně nadávala a ptala se jestli se na to nevykašleme nebo tu někde uvízneme do tmy. Naštěstí jsme to nevzdali, protože to co jsem spatřila, když se pod námi objevila pláž Micro Seitani byla nádhera. Rozbouřená, divoká krása nad níž sluníčko padalo pomalu dolů. Na pláži nebyl téměř nikdo. Zpocení, vyřízení no neodolali jsme a na kraj té rozbouřené vody jsme vlezli. Vlny byly opravdu silné a házeli na skálu, takže to bylo spíše takové to smočit se a raději vylézt, ale i tak naprostá nádhera. Vydrželi jsme do 7, kdy bylo slunce opravdu nízko a vůbec se mi nechtělo zpět a to nemluvím jen o té šílené cestě, která byla před námi. Ale zvládli jsme to – ještě bylo šero, když jsme se dostali k autu. Během cesty z pláže nás dohnali dva turisti a zjistili jsme, že jsou od nás z hotelu. Říkám manželovi, mám jim nabídnout, že je svezeme? A než mi odpověděl ty dva na nás Hello  tak jsem na ně mluvila česky, protože jsem je slyšela mluvit a vím, že jsou Češi. No svezli jsme je, seznámili se a večer poseděli spolu a vyprávěli si zážitky a tipy na výlety. Parádní den a to rozhodnutí vydat se i přes pokročilou hodinu na pláž Micro Seitani bylo to nejlepší.


21.9.2016 (Středa)

Dnes si jedu splnit sen a doufám, že manžela to strhne také. Vyhlédla jsem si pláž Livadaki Beach a rozhodla jsem se, že ji nemůžeme vynechat. Bereme to podle mapy přes hlavní město Samos. Cestou kousek před Asprochorti vidíme ze silnice pod námi nádhernou pláž – hledáme ji v mapě, ale nemá jméno… Rozhodujeme se, že se k ní pokusíme sjet. Voda je nádherná, průzračná, ale všude šílený bordel… Uděláme pár fotek a míříme na Livadaki. Konečně vidíme odbočku a tak se vydáváme cestou, necestou – není to tak hrozné, už jsme zažili i horší cesty. Asi po 10ti minutách jízdy ji spatříme…. Nádhera a nikde nikdo, jen pár lidí v baru, ale jinak pusto prázdno. Objednáváme si frappé a uleháme na lehátka a jen se kocháme tou nádherou. Shodujeme se, že by byla škoda tu zůstat jen pár minut a tak zvolíme delší pobyt a relax. Postupně začíná přijíždět víc a víc místních a tak zvedáme kotvy. Už tu začínají pokřikovat děti a celkově je rušno a to už není ono. Atmosféra je ta tam. Vydáváme se na pláž Mourtia, která mě ale celkem dost zklamala. Možná na fotkách vypadá lépe než ve skutečnosti. Zklamání bylo tak velké, že jsem ji i zapomněla vyfotit. Vzhledem k tomu, že je půl 5 vydáváme se zpět do hotelu. Opět jedeme zpět přes hlavní město a u nemocnice se dostávám do jednosměrky a zažíváme horké chvíle. Couvat to nejde (i když Řek by s tím možná problém neměl), je tedy potřeba se dostat dolů. Ten kopec snad svírá úhel 90stupňů…. Sešup jak blázen a tohle mám sjet… Manžel se potí, já se potím a jen se modlíme, aby mělo auto spolehlivé brzdy. Dáváme to a hlasitě si oba oddychneme, tohle nikdy víc. Takový kopec být u nás a namrznout, nedal by se sejít ani pěšky…. Do hotelu přijíždíme kolem půl 7, dáváme klíče na recepci, jak byla domluva a jdeme se osprchovat a připravit na večeři. Dneska je totiž opět řecký večer. Sedají si k nám kluci ze včera a užíváme si živou muziku. Později dorazí i náš známý Giannis a v ruce dvě piva pro nás a sedá si k nám. Je to parádní, opět dokonce tančím. Kolem 1 přestávají muzikanti hrát a necháváme se ukecat partou místních a pokračujeme s nimi do klubu. Najednou poznáváme jiný život, to jak se baví místní, jaké mají zvyky, co vlastně dělají, když skončí práci…. Zajímavá zkušenost do půl 5 do rána


22.9.2016 (Čtvrtek)

Oba jsme šíleně unavení a tak v podstatě celý den jen relaxujeme u moře a odpočíváme. Večer chviličku posedíme s klukama, protože se druhý den vrací do Prahy a jdeme brzy spát. Včerejšek byl opravdu náročný.


23.9.2016 (Pátek)

Dneska je neskutečný vítr a to tak, že se nedá ani vydržet na pláži. Svítí sice sluníčko, ale vítr je strašně studený. Jdeme se projít pěšky na Potami Beach, k vodopádům a nahoru ke kostelíku Agia Triada. Cestou zpět se rozhodneme, že si zahrajeme tenis a tak si děláme takové sportovní odpoledne. Pak ještě chviličku stolní tenis a najednou je pozdní večer, takže dáme sprchu a razíme na večeři. Dneska opět DJ´s party. Dnes si k nám sedají i kuchaři, takže se dozvídáme další zajímavé věci a opět vyrážíme do místního klubu.


24.9.2016 (Sobota)

Dneska je snad ještě větší vítr než včera a sluníčko jen prokukuje. Chvílemi je i na mikinu. Dopoledne trávíme v baru u bazénu, relaxujeme, čtu knížku a vymýšlíme co s tímhle dnem. Nikam se nám nechce, ale přesto se vyrážíme k večeru alespoň projít do centra. Dnes je opět řecký večer v taverničce naproti, ale manžela opět začíná bolet oko, takže to vzdáváme a večer chvíli posedíme v baru, načež jdeme spát.


25.9.2016 (Neděle)

A je to tady, poslední den. Počasí se umoudřilo možná jen, co se týká větru. Přesto jdu do plavek na pláž nasát poslední sluneční paprsky a vůni moře. Do moře se jít nedá, jsou stále obrovské vlny. Po obědě ještě chvíli ležíme a jdeme se rozloučit s Potami Beach a na poslední frappé do centra. Po večeři má být opět živá hudba, ale majitelka hotelu oznamuje, že ztratila hlas, takže se omlouvá, ale nic nebude. Zastavuje se i u našeho stolu a ptá se jak jsme si užili dovolenou, přeje nám na zítra šťastnou cestu. Jak milé! A v tu chvíli přichází naši přátelé… všichni vědí, že zítra odjíždí a udělali si čas, aby s námi strávili náš poslední večer. Je to dlouhý, krásný večer, ale poslední.


26.9.2016 (Pondělí)

Vstávám už se špatnou náladou a jdeme na snídani. Poté rychle zabalíme, dáme kufry na recepci a jdeme si sednou na poslední kávu a pivo na rozloučenou. Ještě tu jsme a mě už je strašně smutno. Zadržuji slzy, když se ostatní chodí rozloučit. Sedím tu ve slunečních brýlích aby ty moje věčně skleněné oči nebyly vidět. Manžel mi říká: „Ty ses asi vážně narodila ve špatné zemi“. A je to tady 12:00 a autobus je tu. Naložit kufry, poslední fotku a hlavně nebrečet. Utíká to nějak rychle ten poslední čas tady. Ani se člověk nenaděje a už sedíme v letadle a nedlouho na to vzlétáme a pod sebou vidím Vathy, Karlovassi a pak celý Samos…. Všechno se ve mně svírá a už slzy už se kutálí… Je mi strašně smutno, nechce se mi domů, ale musíme a za rok snad zase……