Zážitky z podzimního toulání - další dobrodružství

Je noc, sedím doma přikrytá dekou, kterou jsme si přivezly z Olymposu a piji horský čaj, který Verča (moje dvojče) dostala také v Olymposu od místních a vzpomínám na báječný Karpathos. Podzimní návrat na ostrov byl krásný a zase tolik odlišný od toho jarního. Vlastně každá dovolená na tomto ostrově byla úplně jiná. První letní setkání bylo malou ochutnávkou krás Karpathosu. Při druhé návštěvě byl jarní Karpathos svěží a zelený a díky fajn zážitkům se pro mě stal nezapomenutelným. A nyní během podzimního toulání jsme se vrátily (se ségrou) na oblíbená místa, ale naším hlavním cílem bylo poznat místa nová, která jsme během předchozích dovolených nestihly navštívit. Po předchozí zkušenosti jsme využívaly k cestování po ostrově autobusy, lodě, stop. Ale hlavně jsme co nejvíc chodily. Přesvědčila jsem se, že řidičák není na ostrově potřeba.
V myšlenkách se vracím o několik dní zpátky a začínám psát cestopis, který je volným pokračováním cestopisu Dobrodružství na jarním Karpathosu.

Den první – rozpačitý návrat

Do Prahy jedeme už večer před odletem. Odlétáme brzy ráno a nemáme se jak jinak na letiště dostat. Čekání na odlet si krátíme čtením, poslechem hudby a hraním her na notebooku. Čas se pomalu vleče a já přemýšlím, jestli nebudu z návratu na ostrov třeba zklamaná. Může mi Karpathos zevšednět? Co když byla laťka nasazena tak vysoko, že už se předchozím návštěvám nic nevyrovná? Uvidím, stejně se neuvěřitelně těším.
Cesta letadlem mi tentokrát není příjemná, bolí mě před nedávnem vrtané zuby a nemůžu usnout. Nebe se pomalu probouzí, slunce šplhá na své místo a hejna nebeských oveček se běží podívat na tu nádheru. K jídlu dostáváme míchaná vajíčka a podivnou přílohu, která vypadá jak kukly. Sníst se to dá. Letíme přes turbulence a letadlo se příjemně otřásá. Na hodinu usínám. Přistáváme bez problémů, tleskáme a vystupujeme ven z letadla. Horký vlhký vzduch nás poněkud překvapuje. Nastupujeme do autobusu, abychom mohly popojet pár metrů a vystoupit před letištní halou.
Bydlíme opět v Ammoopi, jen na druhé straně letoviska, než jsem zvyklá. Cestou z letiště chápu rozpaky, které může vyprahlá krajina jihu u nových návštěvníků ostrova vyvolat. Na podzim je jih ještě vyprahlejší a tak začátek dovolené může být pro mnohé šokem.
Dopoledne jdeme na písečnou pláž pod tavernou Nymfes. Pocit euforie z návratu se nekoná. Asi to bude únavou, před odletem jsem měla dvě noční, moc jsem se po nich nevyspala a v noci jsme na letišti taky nespaly.
Odpoledne jdeme na Kastelii, kde se dobře šnorchluje. Plaveme za útes na pravé straně, vylézáme na skálu nad útes a pozorujeme krásně modrou vodu pod skálou. Je horko, takové vedro jsme nečekaly. No jo, Ammoopi je nádherné, ale stejně mi chybí ten pocit návratu „domů“.
Večer jdeme do Niny na večeři. Přidávají se k nám známé kočky, mezi nimi je i „moje“ Popinka. Ráda ji vidím. Povídáme si s cestovatelkou Magdou, se kterou jsem si vyměnila pár vzkazů na tomto webu. Domlouváme se, že půjčí auto na dva dny. S Verčou máme hodně cestovatelských plánů, zítra se chceme vydat na sever a pár dní tam zůstat, tak cestou na hotel kupujeme mapu.
Večer píše kamarád Petr, že by se k nám při toulkách po ostrově přidal, ale může až o víkendu, tak plány měníme. Zítra se pojede na Apellu. Konečně jdeme spát, potřebuji to jak sůl.

Den druhý – krásný den na Božské Apelle a radost z návratu

Ráno celá nedočkavá budím Verču, dobře jsem se vyspala a na Apellu se neuvěřitelně těším. Na zastávce, kterou máme přímo před hotelem, potkáváme Magdu a její spolubydlící Valerii, dneska mají stejný cíl jako my. Autobus do Pigadie jede přesně v 8:20, jeden lístek stojí 1,80 EUR. Na nádraží máme hodinu čas. Sedáme si na lavičku, přichází k nám rezatý kocourek a náhle v dáli vidíme známou střapatou postavičku. Blíží se k nám naše oblíbená kočička, které jsme před rokem říkaly Střapinka (viz Verčin cestopis Karpathos větrem i námi milovaný). Máme radost ze shledání. Jdu do supermarketu koupit kočkám salám a o zábavu během čekání máme postaráno.
Dneska není naším cílem jen známá pláž, ale i kaplička nad Apellou . Až doma zjišťuji, že se nejedná o kapličku, ale o byzantský kostel Agios Loukas (po pravdě mi stále není rozdíl mezi kapličkou a kostelem jasný). K mému překvapení je jen kousek nad pláckem, kde nám zastavil autobus. Ke kostelíčku se s námi jde podívat i Magda. Agios Loukas je kostel postavený ve třináctém století s nástěnnými malbami, které se nachází uvnitř jeskyně . Malby jsou vážně překrásné, nemůžeme se vynadívat, pro umocnění atmosféry zapalujeme kadidlo. Venku ještě obdivujeme jeho oranžovou střechu a pak už naše kroky vedou na Božskou pláž.
Přes velkou Apellu jen procházíme a kocháme se její tyrkysovou barvou, přelézáme kopec a ocitáme se na její menší sestřičce. Přijde nám jiná než minule, ještě hezčí. Pofukuje větříček a začínají se dělat vlny . Zůstáváme na začátku pláže, velký kámen využíváme jako stůl a Verča připravuje čaj Sencha. Čajové lístky zalévá studenou vodou a musím uznat, že na krásnějším místě jsme ještě „nečajovaly“ . Moře je neuvěřitelně zbarvené, nad ním se rýsují mraky, začínají být velké vlny a já mám konečně neskutečnou radost z návratu. Houpeme se ve vlnách a užíváme si na malé krásce několik hodin. Dneska je tu docela dost lidí, s námi asi osm nebo deset, ale stejně je to hodně, tedy na malou Apellu určitě.
Před odjezdem do Pigadie jdeme ještě na kameny před Apellou, nacházíme soukromý bazének a pokoušíme se šnorchlovat, i když ve velkých vlnách to moc nejde.
V 15.00 nás odváží autobus zpátky do Pigadie. Procházíme se městečkem, zrovna je siesta, všude je klid, jen kočky se povalují v opuštěných ulicích. V taverně v přístavu ochutnáváme pražené rybičky a vychutnáváme si poklidnou atmosféru. Máme dost času, autobus do Ammoopi nám jede až v 18.00.
Dokonalou tečkou za báječným dnem je večerní posezení na pláži s naším kamarádem nad lahvinkou vína.

Den třetí – dokončená cesta na pláž Papa Minas

Setkání se „sběračem odpadků“ Manolisem během jarního putování nakonec nedopadlo úplně nejlépe, přesto jsem už tehdy věděla, že jednou využiji cesty, které mi ukázal. Dnes nadešel ten den.
Stopem přijíždíme do Pigadie a na lodi si kupujeme lístek do Diafani za 20 EUR (zpáteční). Dnes s námi cestuje Magda. Máme z toho radost, je fajn, hodně cestuje sama, za což má náš obdiv a je to milovnice Řecka, tak máme společné téma k hovoru. Akorát rušíme dohodu o půjčení auta, plány měníme ze dne na den a asi už budeme mít jiný program. Cesta nám ubíhá, dnes mám mapu, tak můžu identifikovat pláže na pobřeží. Pomalu se blížíme k Diafani a já perlím poprvé, když povídám Magdě, že v horách je vidět Olympos. Což je pěkná blbost, protože z téhle strany z moře vidět není. Nevím, co jsem tam viděla, je teda pravda, že na dálku vidím špatně, ale stejně…
Fotíme Diafani a pak už se vydáváme ke kapličce Agios Konstantinos uložené v horách. Cestu už znám, tak se stávám vůdcem skupiny. Minule mě vedl Manolis, tak doufám, že se neztratíme. Jdeme po silnici směrem k Olymposu . Po levé straně vyhlížím oplocený plácek se stroji, který má nad vraty dvě malé makety letadel. To je místo, za kterým vede cesta ke kapličce. Nacházíme ji snadno, není zde ukazatel, což je škoda, ale na mapě cesta značená je.
Krajina se během léta změnila. Růžové oleandry lemující cestu už jsou odkvetlé. Svěží zelená ustoupila podzimní hnědé. Přesto je zde nádherně. Kontroluji správnost cesty s mapou, vypadá to, že jdeme dobře. A na kopci už vidím kapličku, ukazuji ji holkám, ale ty nic nevidí. Důkladně jim vysvětluji, kde kapličku najdou. Po několika metrech už si ale nejsem jistá, že tam vážně je. Fotím ji a přibližuji, abych zjistila, že se jedná o skálu. A tak perlím podruhé. To je teda ostuda. Asi si založím turistický kroužek s názvem „Představ si“, nebo cestovku „Vidět můžete cokoliv“. No nic, pokračujeme. Procházíme kolem vysokého rákosí, cesta už je značená turistickými značkami a v dáli vidíme skutečnou kapličku. Zatím jsme šly více méně po rovince. Je důležité za informační tabulí zahnout na cestičku vzhůru ke kapličce. Ukazatel je schovaný za cedulí a není téměř vidět. Verča jej přešla, ještě že jsem si pamatovala, že se musí odbočit.
Každá svým tempem stoupáme ke kapličce, míjíme borovici ve tvaru slunečníku a pak mě čeká šok. Kaplička má dveře! Nově udělané ze světlého dřeva. Nějak mi k ní nesedí. Jejich účel mi také není znám. Otevírám dveře, v kapličce je zatuchlý vzduch a nepořádek. Jestli mají dveře zabránit kozám, aby lezly dovnitř, bylo by fajn, kdyby alespoň stavitel dveří uklidil kozí bobky pokrývající podlahu. Verča moc z kapličky nadšená není, Magda asi taky ne. Ovšem výhled na okolní kopce je nádherný. Magda jde dolů napřed, prý na ni máme rychlé tempo, ale mně přišlo, že nám v pohodě stačí. Nedá mi to a před odchodem sbírám laťky z podlahy kapličky a starý zapalovač. Snad v ní jednou někdo uklidí, je nádherná, zaslouží si to.
Vracíme se stejnou cestou, až další den na pláži zjišťuji, že na pláž Papa Minas vede cesta i z kopců od kapličky. To jsem na mapě přehlédla. Procházíme přes Diafani, jdeme k přístavu a po pravé straně odbočujeme na prašnou cestu. Procházíme kolem Manolisova baráku, ukazuji ho holkám a dobře se bavíme. „Manolisovou cestou“ jdeme až k pláži, ze které jsem na jaře utekla . A dále už pokračujeme po pro mě neznámé cestě. Když to jde, jdeme podél pobřeží, občas sejdeme na prašnou cestu pro auta, ale snažíme se mít moře na dohled. Cesta je dobře značená malými červenými srdíčky (ne kolečky, ale srdíčky, vážně) . U odboček k moři stojí kamenní mužíci. Po hodině cesty přicházíme k pláži Papa Minas .
Slézáme po úzké, strmé cestičce k pláži. Papa Minas je krásná, jen mohyly v její zadní části jsou všechny rozbořené. Blíže k moři jich pár stojí v celé své kráse . Ve stínu tamaryšků si konečně sedáme a odpočíváme. Jdu se osvěžit do moře. Voda je průzračná a příjemně chladí. Potom odpočívám na placatých kamenech, které příjemně hřejí. Verča mi je pokládá na záda, jako lávové kameny, ale je mi teplo, tak je brzy shazuji. Lenoším déle, než jsem chtěla, tak mi na šnorchlování nezbývá moc času. Ještě pár fotek a vracíme se do Diafani na loď.
Sehnat stopa pro tři je nelehký úkol. Z Pigadie do Ammoopi nás nakonec veze malíř ve své dodávce. Holky sedí vepředu, já na barvách vzadu uvnitř dodávky. Řidič jim dokonce česky odpovídá, že jede do Ammoopi malovat. Teda, na Karpathosu není o překvapení nikdy nouze.
Večer jdeme za Péťou na skleničku do Niny. Z původně jedné skleničky se stává několik. Petr nemůže jet autem domů, tak jdeme přespat na pláž Votsalakia. Bereme si spacáky, Péťovi půjčujeme deku. Na pláži ještě rozděláváme lahvinku, povídáme si a domlouváme společnou cestu na sever na víkend. Pozorujeme padající hvězdy a svítící plankton v moři. Je to nádhera. Dnešní večer je jedním z těch nezapomenutelných Karpathoských večerů.

Den čtvrtý – přelidněná oblíbená pláž a Kato Lakkos
Budíme se kolem osmé hodiny. Z promenády nad pláží slyšíme hlasy, asi jsme dobrou atrakcí pro turisty. Balíme spacáky a deku a opouštíme pláž. Péťa jede do Pigadie, musí pracovat. My asi hodinu jen tak sedíme na posteli a probíráme se. Vymýšlíme plán na dnešní den. Pojedeme do Pigadie, následně do Aperi autobusem a půjdeme na pláž před Kato Lakkos.
Na zastávce působíme jako pěkní exoti. Bolí nás kyčle, nevíme, jestli to je ze spaní na plážovém lehátku nebo ze včerejšího chození. Nicméně se pohybujeme poněkud podivně a opodál sedící manželé na nás divně koukají.
Autobus nám staví dole v Aperi a my procházíme vesnicí řeckých navrátilců až nahoru, podle mapy by měla silnice vést na sever. Když už jsme nahoře na konci vesnice, vidíme ukazatel na Spoa, což mi přijde divné, myslela jsem si, že zde bude ukazatel na Kyru Panagiu. Nejsem si jistá, zda jdeme dobře, pro jistotu se vracíme přes celé Aperi na silnici, která vede vedle vesnice a po které už jsem šla na jaře. Do kopce už se nám jít nechce, tak stopujeme. Dneska se nám nedaří, auta projíždí kolem a nikdo nestaví. Až hodní Řekové nás berou dozadu na korbu a vezou nás nahoru. Odbočují na Spoa, tak seskakujeme a na cestu od nich dostáváme pečivo. Byli vážně úžasní (a pečivo také). No, cesta z Aperi samozřejmě navazovala na tu podél vesnice, mapa nelhala a my jsme se zbytečně vracely.
Na Kyru Panagiu přijíždíme dalším stopem. Na pláž nejdeme. Naše kroky vedou do kapličky s červenou kopulí a pak už jdeme na cestičku nad kapličkou. Přichází nám sms od Péti, že mu přibyla práce a na sever s námi na víkend nepojede. Mrzí nás to hodně, ale co naděláme. Už jsme si zvykly, že na Karpathosu se situace mění z minuty na minutu. Cesta nás vede až na silnici. Je na ní i nenápadná cestička dolů k malé pláži , na tu nejdeme. Je to možná škoda, protože na mojí oblíbené pláži vedle Kato Lakkos je dnes nějak plno. Přišly jsme na ni po známé cestě, která odbočuje nalevo z hlavní cesty na Kato Lakkos. Je zajímavé, jak množství lidí může změnit pohled na pláž. Na jaře pro mě byla krásnější než Apella a jedinečná právě svojí opuštěností, stala se balzámem pro duši . Dnes je zde na můj vkus přelidněno. Nekoupu se, studuji mapu, fotím a lenoším. Verča zdržuje, když už chci vyrazit na Kato Lakkos, sedí a kochá se pohledem na moře, asi po půl hodině po plánovaném odchodu se konečně zvedáme.
Na Kato Lakkos jdeme po šotolinové cestě, přicházíme k plácku s posezením mezi stromy. Na šňůře zde visí plyšová zvířátka a různé předměty. To známe z fotek, tak víme, že jsme na správném místě. Kato Lakkos je veliká, rozdělená na menší části. My nemáme čas ji prozkoumat, tak zůstáváme na její pravé části. Koupu se, chvilinku sedíme a pak je na čase vyrazit zpátky na silnici a někoho si stopnout.
Stopem přijíždíme do Pigadie a jdeme do taverny blízko přístavu, kde jsme si nedávno dávaly pražené rybičky. Není to dobrá volba. Objednáváme si pizzu, ale moc nám nechutná. Spaly jsme málo, a i když je teprve osm hodin, padá na nás únava a sotva koukáme. Chceme platit, ale místo účtu nám přináší číšník meloun, což jindy vítáme, ale dnes už chceme být doma. Znovu mu říkáme, že zaplatíme. Konečně přináší účet. Jdeme kolem stanoviště taxíků a do jednoho nastupujeme. Stopovat se nám za tmy nechce a už chceme být v Amoopi. Cesta nás stojí 11 EUR, což není tak strašné a hlavně nás dovezl až před náš hotel.
Spát hned nejdeme, čeká nás dvoudenní cesta po severu, tak musíme balit. A potom konečně upadáme do říše snů.

Den pátý – konečně dobrodružná cesta drsným Karpathosem

Máme sbaleno, plné batohy a na nich připevněné spacáky, karimatky nebereme, není je kam dát. Na severu chceme zůstat několik dní. Dnes máme za cíl dojít z vesnice Spoa na pláž Nati, tam přespat, zítra jít do Olymposu, navštívit pláž Fyses a vylézt na Profitis Ilias a další den, když to budeme stíhat, zkusit jít z Diafani na Tristomo a ke kapličce Agia Ekaterini. Případná změna plánu není nikdy vyloučená. To ještě netušíme, co nás čeká.
Autobusem jedeme do Pigadie. Nad hlavním městem se kupí mraky, dle předpovědi má dnes pršet, my tomu moc nevěříme, na severu bude určitě hezky. Kupujeme jídlo a hodně vody, aby nám cestou nic nechybělo. Batoh rázem váží o tři kila víc. S Magdou na zastávce vtipkujeme o počasí, dle Valerie, která radši zůstala doma, dneska pršet bude a v horách zmokneme. Nám to přijde úsměvné. Magda jede do Olymposu, my se domlouváme s řidičem, že nám zastaví ve Spoa.
Jedeme přes Finiky a Lefkos, i zde je hodně mraků, chudáci turisti, kteří se sem dnes jeli koupat, moře a sluníčka si moc neužijí. Po zastávce v Mezochori, kde vystupuje jeden pár, konečně přijíždíme do Spoa. Proplétáme se uličkou a už jsme venku. Možná na té předpovědi něco bude. Chvíli svítí sluníčko, vzápětí se schovává za mraky. Střídavě oblékáme a svlékáme mikinu. V jedné chvíli mrholí. Váháme, zda se dát na cestu nebo ne. Dohoda zní, že to zkusíme, a když se počasí zhorší, tak to otočíme a vrátíme se. Procházíme kolem kostela Agios Georghios a kousek za ním po levé straně nacházíme ukazatel Olympos. Jdeme kousek po kozí stezce, ale ztrácí se nám a podle mapy má být ještě jedna cesta o něco dále. Vracíme se na silnici a po cca deseti minutách odbočujeme po cestě k opuštěnému stavení, kde jsou jen dvě bojácná štěňátka a kozy. A zde začíná naše dobrodružství.
Po kamenité cestě stoupáme vzhůru. Otáčíme se a kocháme se výhledem na Spoa a v dáli na druhé straně vidíme Mezochori. Krajina se mění, kolem přibývá zelených stromů a suchých keřů. Mění se i počasí. Jdeme do mlhy. Stoupáme a výhledy jsou čím dál hezčí. A počasí čím dál horší. Máme podezření, že to možná nebude mlha, ale bouřka. Přesto pokračujeme. V duchu si říkám, proč mnozí označují Karpathos za drsně krásný? Mně na něm nic drsného nepřipadá, to ale brzy přehodnotím. Asi hodinu od nalezení správné odbočky na nás dopadají první kapky, vyndáváme pláštěnky, tedy přesněji řečeno igelitová poncha a jdeme dál . Přeci nás malý deštíček neodradí. Chyba! Pokračujeme po kamenné cestě nad srázem, Verča má závrať, ale zvládá projít nepříjemný úsek. Prší čím dál víc, začíná foukat, ale pořád se nejedná o nic dramatického, tak mě cesta v dešti baví. Konečně nějaké vzrůšo. Jenže deště přibývá, není se kam schovat, vítr sílí, kolem je mlha, v dáli slyšíme hrom, vrátit se nemá smysl. Nevíme, kam jdeme a poncho chrání akorát batoh, už jsme durch mokré. I v dešti se snažím fotit, i když se to nemá. Byl to cestopis od Terule, který mně nalákal do hor nad Spoa, konkrétně fotka, kde mezi horami a mlhou prosvítala pláž s fantasticky modrým mořem. No, dneska ji nevidíme, všude je mlha a moře příliš vidět není. Škoda, někdy se sem vrátím. Pokračujeme dál, stoupáme nahoru a zde poznáváme drsný Karpathos. Vítr nás div neodfoukne (vody v batohu jsou vítané závaží), kapky nás nemilosrdně bičují, až to bolí. Už se tolik nebavím, vlastně se už nebavím vůbec. Přestávám myslet na blbosti a nyní je hlavním cílem jít a uniknout dešti a větru. Doufáme, že po vrcholu nepůjdeme moc dlouho, v tom větru to jde těžko. Naštěstí jsou naše modlitby vyslyšeny a klesáme, kolem nás jsou neuvěřitelně zelené stromy . Vypadá to tu jak na jaře. Nebýt deště, tak je to úžasné místo. Nádhera! Musíme pokračovat. Ne, už je to tu zase, stoupání a vítr! A poté klesání do úseku šedozelené lišejníkové části cesty . A pak poslední stoupání, už vidíme silnici, konečně! Zdoláváme nápor vichru a hledáme cestu dolů. Ještě poslední foto u kamenného mužíka, prší už méně a slézáme na silnici. V dáli vidíme kapličku , v první chvíli jsme si myslely, že je to Olympos, ale ten je vzdálen dobré tři hodiny chůze. Při sestupu chci vyfotit pěkně rohaté kozy a zjišťuji, že foťák „umřel“ – to mám za to, že fotím v dešti. Snad to půjde opravit. A ještě šlapu do bahna. V sandálech. O kousek dál je louže, tak si botu i nohu myji.
Přicházíme do kapličky, po hodině v dešti a větru. Na mapě je místo, kde se kaplička nachází označeno jako Akres, zda je to i název kapličky nevím. Nám je název ukradený, konečně unikáme dešti. Spacáky máme mokré, ale věci v batohu zůstaly suché. Tak se v kapličce převlékáme. Nejsem věřící, ale stejně je to divné, svlíkat se na takovém místě. Na to mi Verča odpovídá: „ Od toho je postavená, aby sloužila lidem v nouzi.“ A to je pravda. Zapalujeme svíčky. Dává se do nás zima. Tak ke dvěma svíčkám přidávám další tři a hřeji si ruce. Do knihy píšeme poděkování za ochranu na cestě. Přemýšlíme, zda si někoho stopneme do Olymposu nebo jestli se vrátíme domů. Jenže co dělat v Olymposu v dešti? Volíme návrat domů. Stopujeme, dvě auta co nás míjí, jsou plná, ale řidiči zastavují a skoro se nám omlouvají, že nás nevezmou, což je milé. Za nimi jede poloprázdné auto, předjíždí hodné řidiče a div netroubí a nás bez povšimnutí míjí. Nechápeme. Nakonec nás do Pigadie berou moc fajn Italky, asi matka s dcerou. Jsou v pohodě, anglicky moc neumí, ale domluvíme se. Auto trochu na kluzké silnici zlobí, ale berou to s úsměvem. Takové pozitivní lidi máme rády, cesta je velice příjemná.
V Pigadii zase prší. Jsme zmrzlé, jdeme do kavárny, dáváme si kávičku a výtečnou horkou jablečnou kapsu. Je nám krásně. Zahříváme se. Je po dešti, jdeme se projít po městě, než nám pojede autobus. Škoda toho fotoaparátu, nejvíc mě mrzí, že už nebudu fotit krásy ostrova. A teď po dešti je nádherně. Vyndávám akumulátor a omlouvám se foťáčku a slibuji mu, že už na něj budu hodnější. Zkouším ho zapnout a on funguje! Karpathos je kouzelný ostrov, říkám to pořád.
Podvečerní Amoopi po dešti má také svoje kouzlo, procházíme se a už se smějeme prožitému dobrodružství. Chvilku jsme měly docela nahnáno, to musím přiznat. Ale stejně to byl bezva den. Jen plán zůstat na severu selhal. Každý den je plný překvapení, s tím se počítá.

Den šestý – lenošení na plážích

Po včerejším dešti už není památky, jen fouká trochu vítr. Je neděle, tak i my máme v plánu nic nedělat, přesněji řečeno nepodnikat výlety po ostrově. Dopoledne lenošíme na pláži Poliou Potami za Ammoopi. Pláž je to pěkná, schovaná mezi skalisky, je zde jen pár lidí. Konečně ji vidí i Verča, minulý rok jsme ji nenašly. Čteme si, sluníme se a já šnorchluji za skálu po levé straně a tam nacházím opuštěnou pláž. Je nádherná, na jaře jsem o její existenci neměla ponětí. Dá se na ni pouze doplavat. Užívám si na ní samoty a slunečních paprsků.
Odpoledne se jdu projít na Venditu, což je pláž za Ammoopi na druhé straně. Protože je u baráčku, od kterého vede cesta na pláž, nějaký pán, asi majitel a je to soukromý pozemek, Venditu nenavštěvuji a pokračuji na pláž Fokiu. Mrzí mě to, Venditu mám ráda. Na Fokii si čtu a přichází mi sms od Verči, že na Kastelii něco vidí a mohl by to být pelikán, který se několik dní v Ammoopi zdržoval. Jdu za ní, ale na moři nic není. Asi halucinace ze sluníčka.
Večer balíme, čekají nás dva dny na severu, snad už bez komplikací. Těším se, nic nedělání na pláži mně moc nebaví, dnešek bohatě stačil. Už mám zase touhu objevovat.

Den sedmý – houpání na lodi, úžasná Fyses, výstup na Profitis Ilias a téměř prošvihnutý západ slunce v Olymposu

Dnes jsme si nemohly stopnout lépe. Zastavila nám paní se synem ještě v Ammoopi, uklidila podprsenku ze zadního sedadla, čemuž jsme se společně zasmály a dovezla nás do Pigadie v rekordním čase.
Přicházíme do přístavu a ještě máme dost času, tak si jdeme prohlédnout rybářské loďky. Už je to tu zase, Verča něco vidí, prý kolem ní proletěl modrý ptáček. Je to jak s tím pelikánem včera, to už není normální. Po chvilce zjišťujeme, že to není halucinace ale ledňáček a naháníme ho několik minut po přístavu. Já ho vidím až při posledním prolétnutí kolem nás, jeho modrá peříčka lesknoucí se ve slunci jsou vážně úchvatná. Je na čase nalodit se.
Nastupujeme na loď a asi by nám prošlo, kdybychom nezaplatily, protože sem míří davy turistů jedoucí na organizovaný výlet. My samozřejmě platíme a kupujeme si lístek jen do Olymposu, zpět ne, což nás vyjde pro obě na 25 EUR. Knížka Mágův deník jde dnes stranou, na lodi to pořádně houpe, tak fotím a natáčím a náramně se bavím. Pohled na kývající se loď a vlny mě fascinuje. Ne každý je nadšený. Sedíme nahoře na boku lodi, z přídě je sem dovedená zmáčená paní úplně zelená. Chvíli to vypadá, že jí je lépe, ale pak jde k zábradlí a zvrací. Pomáháme jí o patro níž, kde to houpe méně. A to ji ještě čeká cesta po serpentýnách do Olymposu, chudinku, snad to zvládne. My naštěstí mořskou nemoc nemáme. Při pohledu na vlny si říkám, jak to muselo být v dávných dobách těžké, když se námořníci ocitli v bouři na moři, vlny si s nimi pohrávaly a oni neměli kam uniknout.
Z Diafani do Olymposu jedeme minibusem, ještě nám staví v zatáčce, odkud je nádherný výhled na Olympos a pak už přijíždíme do vesnice. Chceme rychle projít vesničkou, než se sem nahrnou davy turistů, jdeme dolů na moji vysněnou pláž Fyses. Verča, místo aby spěchala, se zastavuje u téměř prvního krámku a obdivuje deky, prý ručně dělané. Majiteli odpovídá, že se vrátíme odpoledne, budeme tu zůstávat přes noc. Ptá se nás, zda máme ubytování. Nemáme. Má volný domek přímo ve vesnici, dá nám dobrou cenu, domluvíme se, až přijdeme z pláže. Je překvapený, že jdeme na Fyses a říká nám, že jsou vlny, ať se nekoupeme.
Cestu k pláži nacházíme snadno. Přes cestu nám přebíhají ovečky a vypadá to, jako by před námi seskočily za srázu. Trochu nás to děsí, ale vzápětí zjišťujeme, že jen popoběhly o skálu níž. Uf. Poslední úsek ke zvoničce se nám ztrácí, tak šplháme jak kozy po kamenech. To u nás není žádná novinka. Od zvoničky nalézáme cestu na pláž, ale je to šotolinová strmější cestička a Verča je z ní celá nesvá. Nechává batoh v půli cesty a soustředí se na sestup. Fyses z výšky je nádherná. Slézáme a já si říkám, že podle fotek by tady měla být kaplička ve skále. Otáčím se a kaplička je kousek nade mnou, málem jsem ji přešla. Je malá, krásná, bylo by škoda ji nenavštívit. A pak už jsme na Fyses. Jsme z ní celé unešené. Jsme tu samy, velké vlny omývají šedé kameny. Moře nám svojí barvou připomíná Lefkádskou modř. Pro jistotu se nekoupeme, bojíme se, že by nás to odneslo na širé moře. Kocháme se krajinou, nohy si máčíme ve vlnách a blbneme. Je to tu úžasné. Mezi šedými kameny nacházím křišťálově bílý oblázek, který se stává mým talismanem pro štěstí.
Po návratu do Olymposu sledujeme děti, které jdou ze školy. Překvapuje nás, že jsou normálně oblečené a nemají na sobě typický kroj. Kluci jsou celí unešení z blondýnek sedících u kostela. Je legrace je pozorovat. Myslím tím ty kluky, ne blondýnky. Vedu Verču do taverny k Nikosovi, kde jsme se na jaře nacpali k prasknutí a jejíž název si nepamatuji. Snad ji najdu. Nacházím a zjišťuji, že se jmenuje Blue Garden. Jdeme nahoru po schodech, potkáváme zde Péťu, tak si k němu sedáme a objednáváme Mythose. Petr se nás ptá na ubytování, my mu odpovídáme, že máme něco domluveného na půl, tak se ptá Nikose, zda nemá něco volného. Ten volá bratranci a ubytování domlouvá. Péťa nám překládá, Nikosův bratranec je místní malíř a najdeme ho na turistické cestě u krámků, má brýle. Nikos ještě povídá něco o chaosu, čemuž nerozumím. Že by byl v Olymposu chaos? Nějak se mi to nezdá. Péťa nás opouští, povinnosti volají a my jdeme najít malíře. A shodou okolností je to pán, kterým nám ubytování nabízel ráno (kdyby to byl někdo jiný, tak se do krámku stavíme a dohodu zrušíme).
Ubytování je krásné, cestu k domečku raději fotíme, abychom trefily. V přízemí je velká moderní kuchyně, v patře ložnice a koupelna. Baráček je vyzdoben obrazy, které malíř maloval, a jsou vážně překrásné. Krásný je i pohled z balkonu, na moře sice nevidíme, jsme na druhé straně vesnice, ale kostel a domečky máme jak na dlani. Odpočíváme a potom nás čeká výstup ke kapličce Profitis Ilias.
Petr nám poradil nejjednodušší cestu od rezavého auta kaňonem až nahoru ke kapličce. Verča je ráda, že nemusí jít po šotolinové strmé nad srázem, o které jsem jí povídala. Nějaké zrezlé auto, malý náklaďáček, nacházíme a jdeme nahoru, na parkoviště. Aha, tak to nebude to auto. Musíme se vrátit na začátek vesnice, potřebuji na WC. V taverně Verča kupuje pití, a za dýško dostává od místních horský čaj. To ještě netušíme, jaká je to dobrota. Potom konečně vyrážíme, nalézáme správné auto a stoupáme vzhůru. Cesta je vážně v pohodě a po značkách přicházíme až ke kapličce.
Profitis Ilias se tyčí vysoko nad Olymposem a toto místo má úžasnou atmosféru, je zde nepopsatelný klid. Pohled na okolí je fascinující. Koukáme dolů na Olympos a Fyses a říkáme si, jak krásně jsme se dneska prošly. Z kapličky vyndávám pamětní knihu a při čtení zápisků se nás zmocňuje nepochopitelné dojetí. Dělám zápis, fotíme, je pozdě odpoledne, musíme se vrátit na západ slunce do Olymposu. Ono se to řekne, vrátit se. Ale kudy? Jdeme dolů po značkách a najednou se ztratí. Vracíme se o kus výš, kde je značka a pak to zase zkoušíme dolů. Situace se opakuje. Cestou nahoru značky byly a najednou se ztratily? Začínáme být rozhozené, vnitřně panikařím. Víme, kde je kaplička i Olympos, ale nevíme, kde je cesta. Co teď? Přeci nebudeme spát v horách. Asi se musíme vrátit až ke kapličce a pak jít po cestě, kterou znám z jara. Naštěstí nakonec cestu nalézáme, pokračuje na druhou stranu, než jsme si myslely. Nějak jsme to spletly, cesta vede pod skálou, kde je kaplička a teprve pak se stáčí k vesnici. Sláva, nocovat v horách nebudeme!
Na začátku Olymposu fotíme slunce, které už je kousek nad mořem. Myslím si, že mám dost času, tak se jdu podívat na malby andělů ve starém mlýně. A pak se slunce ponoří, dřív než jsem čekala a na krásné fotky pořízené při západu můžu zapomenout. Nevadí. Jdeme na večeři k Nikosovi. Nalévá nám vynikající bílé víno. Večeři o několika chodech nosí všem hostům. Poté promítá fotky a filmy o Olymposu, máme to i s popcornem. Fantastický večer s výtečným jídlem. Nikos zase povídá něco o chaosu. A náhle to chápu, ptá se na ubytování. A není to chaos, ale „haus“, tedy dům. Zábava je v plném proudu, ale kolem desáté jsme už tak unavené, že se loučíme a jdeme okouzlujícím nočním Olymposem do našeho domečku. (Reklama zde není povolená, přesto návštěvu v Nikosově taverně vřele doporučuji.)

Den osmý – z Olymposu pěšky na pláž Nati a bonus navíc v podobě pláže Agios Minas

Budím se brzy, ještě za tmy, je mi zima, a i když jsou deky ve skříni hned vedle postele, nezvládám vstát a mrznu. Ne, nejsem nemocná, jsem jen ospalá a líná. Ráno nás nebudí kohoutí kokrhání, ale oslí hýkání. Vstáváme kolem osmé, pohled z balkonu na probouzející se Olympos je perfektní. Naposled se procházíme vesnicí a jdeme do Blue Garden na ranní kávu. Ke kávě dostáváme čerstvě pečený chléb a med. I když nemáme hlad, nemůžeme odmítnout. V krámku se suvenýry platíme za ubytování (20 EUR za obě- luxusní cena za noc v Olymposu), kupujeme deku (a další dvě jako dárek), koření, med a olej. Batohy nám přetékají a my vyrážíme na pláž Nati. Čeká nás pořádný kus cesty.
Jdeme stejnou cestou jako včera ke kapličce Profitis Ilias, ale odbočujeme u ukazatele na Spoa. Dneska s plnými batohy nám dává cesta trochu zabrat. Cestička se zužuje a dostáváme se na oplocené pozemky, postupně musíme otevřít a zavřít troje vrátka, poslední jsou nízká a musíme se sehnout, abychom mohly projít. Cesta po asfaltce by možná byla lepší. Ne, nebyla. Pohled na okolí je nádherný, pod námi jsou kopce a cesta příjemně ubíhá. Na pár neodkvetlých tymiánových keřích pozorujeme babočky. Je krásně a jde se hezky. Asi po dvou a půl hodinách scházíme na silnici a nalézáme odbočku na šotolinovou cestu s ukazatelem Ag. Minas. Pláž má být vzdálená dva kilometry.
Po šotolinové cestě přicházíme na Nati za hodinu, a určitě jsme od odbočky neušly jen dva kilometry. Vzpomínám, jak jsme tudy jeli na jaře a jak Terka nebyla nadšená ze srázů pod cestou. Pěšky je to v pohodě. Nati z cesty vypadá fantasticky. Ještě se jdeme z výšky mrknout na pláž Agios Minas (říkám jí Mina) a pak už rychle slézáme k Nati.
Nati je nádherná, u olivového háje stojí jen jediné auto. Jsme tu samy, jen na konci pláže, až za skalisky, které rozdělují pláž na dvě části, vidíme nějakou postavu. Píšu si zápisky z cesty a náhle u nohy vidím malou ulitku. Ráj mušliček mi leží u nohou. A tak sbíráme ulitky a užíváme si zaslouženého odpočinku. Kousek za pláží je spousta dřeva, škoda, že nám zde nevyšlo to přespání. Kempování je zde dovolené a rozdělat si na noc ohýnek by nebyl problém. Jen nevím, zda by nám nevadil vítr, dost zde fouká. Koupeme se a lenošíme, přijíždí sem další auto, fotograf s Italským párem. Fotograf fotí pláž, ale i nás a Verča se s ním dává do řeči. Přichází nadšená, domluvili se, že s nimi pojedeme na pláž Agios Minas. Já se jdu ještě projít na konec pláže a radši bych na Nati ještě zůstala a užívala si klid a samotu, ale Verča ještě na Mině nebyla, tak souhlasím s odjezdem.
Na Mině nám je taky dobře, do místní divoké taverny k Minasovi s fotografem a Italy nejdeme, užíváme si pláž a jdeme nahoru ke kostelíku, po kterém je pláž pojmenovaná. Kostelík je krásný, leskne se v odpoledním slunci a září. Kocháme se pohledem na kostel i na pláž.
Fotograf nás dovezl do Pigadie, což je fajn, nemusely jsme stopovat. A do Ammoopi se nám „podařilo“ stopnout taxík. Nadšené z toho nejsme, ale odříct ho je nám blbé. Taxikář se nás ptá, jestli jedeme z Olymposu? Teda, jak to mohl poznat? Jednoduše, celým autem voní z mého batohu horský čaj a ten roste právě na severu.
Večer jdeme do Niny na večeři, ale Toly má už zavřeno, je konec sezóny. Nakonec večeříme v taverně Four Season kousek od hotelu. Vaří zde výborně a mají stále plno.

Den devátý – výlet na Sarii, ztracený šnorchl a ubohá koza

Výlet na Sarii nemůžeme vynechat. Moře je dnes klidné, tak cestou nikdo nezvrací. Jede i Magda a povídá nám o svých cestách po ostrově. Cestovala sama, je vážně dobrá. Chvilinku stavíme v Diafani, pozorujeme hemžení u lodi a poté pokračujeme na ostrůvek Saria.
Moře je krásně modré, svítí sluníčko. Rychle vylézáme z lodi, a protože sem nejedeme s cestovkou, nečekáme na výklad a vyrážíme do kaňonu. Jdeme svižně kaňonem do vesnice Argos a dále ke kapličce Agios Zacharias. Kaplička je celá nově omítnutá, nesvítí bíle, ale má šedobílou barvu. Je zde krásně, kocháme se výhledem na zátoku. Jdeme na skály kousek od kapličky a vychutnáváme si čerstvě připravený čaj. Další ke kapličce přichází Magda, a pak už turistické skupinky. A je po klidu. Říkám Verče, že je na čase vyrazit dolů, než cestu zaplaví ostatní návštěvníci ostrova. Verča chce ještě zůstat. Při sestupu mi dává za pravdu, měly jsme vyrazit dřív, teď se proplétáme mezi turisty.
Dole u zátoky u kapličky Agia Sofia ukazuji Verče na zemi kousek zachovalé mozaiky a pak jdeme k pirátským domečkům. Je mi záhadou, proč se sem téměř nikdo nejde podívat, domky jsou moc hezké. Já jdu jenom k tomu „svému“. Slunce svítí, je nám teplo, vyrážíme do průzračných modrých vod.
Plaveme k naší oblíbené modré jeskyni. Do jeskyně se musí přelézt po skále. Verča už je uvnitř, já pokládám šnorchl na skálu, přelézám a skáču do vody. Sahám po šnorchlu a ten nikde. Asi ho odnesla vlna, když jsem skočila do vody. Nevadí, je to vtipné. Půjčuji si šnorchl od ségry a kochám se krásnou modrou. Poté se na skále sluníme. Jdu si zaplavat a pak už jen lenoším na skále u lodi. Je mi zima a nemůžu se zahřát, tak jdu pro mikinu.
Pijeme s Verčou čaj na skále a náhle paní v kroji, která sem přijela z Diafani, táhne po cestě kozu. Verča ji fotí, ale poté, co je koza uvázána stylem, že ani nemůže zvednout hlavu, fotky maže. Chudák koza, je nám jí líto.
Po zastávce na koupání u pláže Alimounda se vracíme do Pigadie. Koza jede taky. Verča si myslí, že ji vezou na porážku. Já doufám, že jen končí sezóna na Sarii a na zimu ji vezou domů. Pokouším se usnout, nejde mi to, jdu na záď a koukám se na břehy Karpathosu. V duchu se loučím se severem a pozoruji moře. Je mi trochu smutno. Koza uvázaná na zádi taky vypadá nešťastně. Nejradši bych jí pohladila, ale nechci ji ještě víc stresovat. Přichází ke mně jeden člen posádky a ptá se mně, zda jsem v pořádku. Odpovídám, že ano. Povídá, že vypadám „crazy“, tedy asi divně. Jmenuje se Stavros, dokonce mi donesl frappé a povídá si se mnou. Moc ho ve větru neslyším. Zve mně na kávu do Pigadie. S díky odmítám. Přesto je jeho zájem milý.
Do Ammoopi jdeme pěšky, povídáme si a najednou zjišťujeme, že jsme skoro u pláže Nymfes. Teda, nějakým záhadným způsobem jsme přešly náš hotel, asi jsme někde špatně odbočily. Jak kdybychom tudy šly poprvé.

Den desátý – překvapení jménem Achata a nalezená krápníková jeskyně

Před několika dny jsem sem na web psala žádost o popsání cesty ke krápníkové jeskyni. Na mapě není značená a my nevíme, kde je, snad někde u Achaty. Od Niky mi přišel popis cesty. Zkráceně si jej přepisuji do bloku.
Popis v bloku: zatáčka vpravo (smetiště) – odbočka vlevo na pěší cestu, pod silnicí křižuje vyschlé koryto potoka – rovně – neuhnout do zaniklé osady – sejít na kamenný chodníček – červené značky – odbočka ze silnice, odpočívadlo, památníček, bordel, sjíždí se dolů po silnici, kříží se potok
To jsem zvědavá, jak to najdeme. Vyrážíme z Ammoopi a v plánu máme si někoho po cestě stopnout. Jdeme do Pigadie a dále směrem na Aperi a stále nestopujeme. Mně to nevadí, Verča při cestě do kopce za Pigadií začíná být otrávená. Myslela si, že je Aperi blíž. Ještě před Aperi vidíme odbočku vlevo. Že by cesta k jeskyni? Nezdá se nám to, nikde není památníček. A jeskyně má být u Achaty a ne za Pigadií. Pokračujeme až k ukazateli na Achatu. Kolem fotbalového hřiště jdeme po asfaltce dál. Jdeme zkratkou po prašné cestičce a zjišťujeme, že to není zkratka, ale cesta nás svádí nalevo od cesty na Achatu. Vracíme se na asfaltku a náhle vidíme nepořádek dole pod cestou a památníček. Asi jsme omylem našly cestu k jeskyni. Teď jdeme na pláž, pak se vrátíme.
Cesta je delší než jsem si myslela. Ale je nádherná, všude kolem jsou zelené pinie. A už vidíme Achatu. Ta je taky nádherná, je velikým překvapením, nevím proč, ale myslela jsem si, že to není moc hezká pláž. Opak je pravdou. U pláže je taverna, objednáváme si Řecký salát a kocháme se pohledem na pláž. Jsou malé vlny, Achata je obklopená z obou stran skalisky a její voda má modrozelenou barvu. Procházíme lesem kamenných mužíků a jdeme k moři. Odpočíváme, dnes už jsme nachodily 16 km. Po koupání a odpočinku jdeme hledat jeskyni.
Vracíme se na odbočku u památníčku stopem a pokračujeme už zase pěšky po cestě. Obdivujeme nádherné borovice a koukáme na Achatu z výšky. Procházíme kolem ruin baráku se zahradou a dále. Vidíme rozcestí, zkoušíme užší cestičku. A jdeme a jdeme. Už nějak dlouho. Přijde nám divné, že tu není cestička k jeskyni. A náhle v dálce vidíme pláž Kato Lakkos. No to není možné! To jdeme asi špatně. Vracíme se a mrzí nás, že jsme jeskyni nenašly. Vypadalo to tak nadějně. Jsme zklamané, ještě zvažujeme, že to otočíme a půjdeme až ke Kato Lakkos, třeba cestičku najdeme. Ale je pozdě odpoledne, nemáme už tolik času. Procházíme kolem kupy vápna. To mi připomíná, že o vápně psala Niky. Koukám kolem a náhle vidím kamenný chodníček ukrytý mezi stromy. Našly jsme to! Chodníček přechází v kameny pospojované vápnem a dál v cestičku vedoucí dolů směrem k moři. Je do docela zátěž pro kolena, úplně k moři nedojdeme. Cesta už je dobře značená. Obcházíme skálu, jdeme kousek po rovince a jsme před jeskyní. A rozhodně stojí hledání za to. Jeskyně je ohromná. Dopadá sem jen málo světla, naštěstí jsme si vzaly baterku. Zkoumáme krápníky a máme radost, že jsme sem šly. Karpathos skrývá tolik krás. Kocháme se a pak sedíme před jeskyní a hledíme na moře, hezčí rozloučení s ostrovem jsme si snad nemohly přát. U kupy s vápnem ještě stavíme kamenného mužíka a šipku směřující k chodníčku, snad tím budoucím hledačům pomůžeme.
U Aperi stopujeme a Němci nás vezou až do Ammoopi, kde také bydlí. Jen jejich angličtina s německým přízvukem je dost hrozná, tak si moc nerozumíme.
U hotelu potkáváme ještě český pár, povídáme si o podniknutých výletech. Zatím co my jsme mokly v horách nad Spoa, oni v největší bouřce byli na nejvyšším vrcholu ostrova Kali Limni. To musel být pěkný mazec. Dávají nám preclíky, které dostali. Je to milé. (Jejich hodnotu oceníme až doma. Původně jsem je chtěla donést do práce, ale nakonec jsme je snědly. Pokud čtete tento cestopis, tak ještě jednou děkuji.)
Balíme a poté, i když jsme unavené, se jdeme ještě rozloučit s ostrovem na Kastelii. Poté jdeme po pobřežní promenádě na Votsalakii podívat se na svítící plankton. Ale ať čeříme hladinu, jak chceme, žádné světlo ve vodě nevidíme. Prostě některé okamžiky se nedají zopakovat.

Den jedenáctý – návrat

Moje Karpathoská trilogie končí. Co psát o návratu? Cesta domů proběhla bez problémů. Na letišti se loučíme s Magdou a s Péťou. Je bezvadné potkat na dovolené tak skvělé lidi. Návrat už pro mě není tak těžký, beru to jako nutnou část nového začátku, nových cest.
Karpathos pro mě zůstává kouzelným ostrovem. Ostrovem, kde jsem se o sobě dozvěděla nové věci. Už teď se mi stýská. Mám v plánu se někdy v budoucnu vrátit, ne hned, ale vrátím se určitě. Je spousta neprobádaných míst a cest, které bych na ostrově ráda viděla. Takže neříkám sbohem, ale na shledanou milovaný ostrove.