Karpathos - sever proti jihu (a proti větru)

Ostrov Karpathos jsem měl v plánu navštívit již v roce 2012, kdy jsem na něj narazil v několika málo nabídkách cestovních kanceláří, které tento ostrov nabízely. Bohužel tenkrát jsem měl k dispozici jen týden dovolené a možnost výběru už jen nabídek last minute, a to pro ostrov Karpathos nebyla dobrá kombinace. A tak jako náhrada byla zvolena Lefkáda, což se ukázalo jako více než dobrá volba. Dokonce tak dobrá, že když uplynul další rok, tak jsem při vzpomínce na krásné pláže Lefkády byl trochu na pochybách, zda Karpathos nebude zklamáním. Po prostudování internetu, několika cestopisů a pár emailech s lidmi, kteří ostrov již navštívili jsem se uklidnil v tom, že jsem snad vybral dobře. Už jen to, že ostrov byl v nabídce jen pár CK, a to většinou až na poslední straně katalogu dávalo naději, že nepůjde o klasickou dovolenkovou masovku, a že ostrov bude vhodný spíše pro aktivní dovolenou ve stylu objevování jeho zákoutí a pláží a rozhodně zde nehrozí hotelové komplexy s plážovým servisem.
Odlétáme v polovině července a již samotný let resp. přistání je oproti normálu trochu jiné. Internetem a cestovkami spolehlivě koluje loňská historka s 2x neúspěšným pokusem přistát na tomto větrném ostrově, kdy se letadlo muselo neplánovaně vrátit na Krétu, aby po několika hodinách byl vyměněn pilot, který napotřetí přistání již zvládl... A tak když jde na přistání naše letadlo, nekoná se obvyklé čtení novin apod, každý napjatě vyhlíží rychle se blížící vodní hladinu. Letiště je jako naschvál postavené na jižní největrnější části ostrova, kde je jediná rovnější část ostrova. Ne nadarmo si zrovna v této části ostrova vybudovaly základnu celoročně vyhledávané windsurfingové školy.. Zprvu se mi zvěsti o větru zdály přehnané, ale čím níže jsme klesali, tím více bylo cítit jak to s letadlem cloumá. No nebudu to protahovat, s malou korekcí výšky přistál pilot bravurně a i ten potlesk po přistání byl tak nějak víc od srdce... náš obdiv k pilotovi stoupnul ještě více v okamžiku, kdy se otevřely dveře letadla a do nás udeřil vítr takovou silou, že jsme měli docela problém po schůdkách sejít dolů na letištní plochu. Vše pak na závěr dokreslil letištní bus, který nás odvážel do obavovací haly a na zádi měl velikou reklamu mobilního operátora WIND. – vitejte na Karpathosu největrnějším ostrově Řecka.
Karpathos má tvar 45km dlouhé protáhlé nudle a dal by se v podstatě rozdělit na jižní obydlenější a pak na hornatější a mnohem méně civilizovanou část severní, kam až donedávna nevedla ani asfaltová silnice. My jsme si vybrali ubytování na rozhraní obou částí ostrova ve vesničce Lefkos na Z pobřeží, které cestovky popisují jako klidné letovisko s pěknými písčitými plážemi . Z letiště nás autobus veze podél celého Z pobřeží, máme tak první možnost si ostrov „osahat“. Po chvilce projíždíme středisko Arkasa, kde CK také nabízejí ubytování a musím říct, že zde bych bydlet tedy nechtěl. Celou Arkasou se prohání všudypřítomný vítr, který s sebou nese i docela velké množství odpadků a i zdejší pláže se nám zdají díky nafoukanému nepořádku nic moc (a tento pocit se nám potvrzuje i během pobytu, kdy jsme Arkasu jen projížděli na motorce). Vůbec celé Z pobřeží je díky neutuchajícímu větru takové opuštěnější, drsnější i pláže mají hodně drsný charakter a během našeho pobytu jsem na nich neviděl se nikoho koupat, což by se v mnoha případech díky velikému příboji rovnalo holému bláznovství.
Středisko Lefkos je posledním pobřežním střediskem Z pobřeží, dále za ním se již rýsuje strmé pobřeží severní části ostrova. Zatímco první seznámení s ostrovem bylo díky Z pobřeží docela rozpačité, tak středisko Lefkos odpovídalo popisu v katalogu CK. Menší klidné středisko rozprostřené podél moře, kde ubytování je výhradně v apartmánech, hotely zde nehledejte. Množství apartmánů i přesto, že byla polovina léta, nabízela volné kapacity. Moře je zde již o poznání klidnější a to i díky přítomnosti 1215m vysoké dominantě hory Kali Limni, která se nad střediskem vypíná snad až k nebi a vzhledem ke své výšce zvedá vítr, který jde od moře. A tak zatímco nahoře na vrcholu se mnohdy kupí mraky, dole v Lefkosu je klidno a pěkně. Občas ale může Kali Limni těch mraků zadržet více, a to pak je v Lefkosu třeba až do oběda zataženo, zatímco za hřebenem na V straně ostrova svítí slunce.
Kromě Z pobřeží nabízející CK ubytování i na JV části ostrova v okolí hlavního města Karpathos (Pigadia). Samotné hlavní město Pigadia poskytuje všechny výhody, ale i nevýhody hlavních měst –tzn. Množství obchodů, kolonád, zkrátka zábavy, ubytování už i v hotelích a resortech, daní za to je na karpathoské poměry obyčejná městská pláž a docela velká vzdálenost do (alespoň pro nás) mnohem zajímavější části severu ostrova. Možnou alternativou rušné Pigadie je ještě nedaleké středisko Amoopi , které na nás působilo čistým upraveným dojmem a díky klidnějším menším plážím je asi i docela vhodné pro rodiny s dětmi, které neplánují nějaká veliká dobrodružství na severu, ale chtějí si užívat dovolenou u vody v blízkosti apartmánů.
Asi nejpěknější ubytování jsme během cest objevili na V pobřeží v oblasti pláží Kyra Panagia, ale většinou se jednalo o soukromé apartmány a vilky, které v katalozích CK nenajdeme a tak mohou být možností pro ty, kteří navštíví Karpathos individuálně. V severní, nejméně civilizované části ostrova, se lze ubytovat jen v romantické vesnici Olymbos nebo přístavním Diafani, ale podle mne jsou tato místa vhodná jen na několik nocí v rámci průzkumu severu ostrova. Určitou možností ubytování jsou i malebné vesničky ve vnitrozemí jižní části ostrova, jako jsou Aperi nebo Menetes, ale opět vhodné spíše pro individuální cestovatele s nutností každý den dojíždět dolů k moři.
Nebudu zde vypisovat den po dni, co jsme zažili, ale spíše to vezmu obecně a přidám trochu zážitků z cest po ostrově.:

Doprava:
Po ostrově jezdí místní autobusová doprava, ale vzhledem k časovým intervalům místních spojů jsme ji ani nezkoušeli a rovnou si předem objednali přes internet zapůjčení skůtru a terénního auta Suzuki Jimny. Zde si dovolím malou odbočku – s překvapením jsem na konci pobytu zjistil, že někteří účastníci zájezdu strávili celou dobu pouze v Lefkosu, maximálně na jeden den přejeli na vyhlášenou pláž Apella, čímž ukončili poznávání ostrova a dále se věnovali již pouze ležení na pláži v Lefkosu.
Ostrov Karpathos si určitě půjčení nějakého dopravního prostředku zaslouží. Pokud máte v úmyslu strávit dovolenou jen na jednom místě, tak si troufám tvrdit, že na tento způsob dovolené existují lepší řecké lokality.
Hned po příjezdu jsem vyrazil do doporučované půjčovny Lefkos car, kde mne přivítal srdečně Nikos s manželkou a na přivítanou jsem vyfasoval jejich ručně vyráběný dort. To začíná dobře liboval jsem si. Pak přivolal svého synátora, cosi si mezi s sebou chvíli vyjasňovali, načež mě synátor vyprovodil k motorce. Po zkušenostech z Lefkády jsem měl objednanou rovnou silnější 125cc, která pro zdejší kopcovitý terén je tak minimum pro přepravu dvou lidí. K mé nelibosti ukázal synátor na postarší skůtr, který vedle ostatních téměř nových, vypadal jako chudý příbuzný. Nechtěl jsem hned dělat problémy a s přesvědčením, že ošuntělý zevnějšek ještě neznamená špatný stroj jsem odjel. Ale již první cesta následující den ukázala, že jsem tušil správně. Za cíl jsme si vybrali hned na úvod známou pláž Apella, na kterou se z Lefkosu musí přes kopec na opačnou, východní stranu ostrova. Již v prvním stoupání nad Lefkosem náš skůtřík nasadil šnečí tempo a ani plný plyn jej nepřinutil k nějaké akceleraci. Takto nejezdili ani podstatně slabší 50cc skůtry, které jsme měli půjčené v minulosti. Když jsme se doplazili na vrchol stoupání oddechl jsem si, ale ne nadlouho. Na rovince při vyšší rychlosti se náš skůtr začal nepříjemně vlnit, o nějaké stabilitě nemohla být řeč. Evidentně měl za sebou nějakou havárii a celá geometrie byla hnutá. Navíc po přejetí sedla a sjezdu na pláž Apella se do nás opřel takový vítr, že jsem skůtr jen stěží držel na silnici, jedině za cenu toho, že jsme jeli středem silnice a do každé zatáčky, kde byly poryvy větru nejhorší jsme najížděli víc než opatrně. Tečkou našeho výletu pak byla příhoda na prašném parkovišti na pláži Apella, kde se mi při parkování u skůtru zasekl plyn, načež jsem na parkovišti předvedl několik zběsilých otoček ve stylu rodeo kolem zaparkovaných aut než se mi skůtr podařilo dostat pod kontrolu. Večer po návratu jsem Nikosovi rázně vysvětlil, že takový krám může dát někomu, kdo jezdí pouze na nákupy, ale že já se na výletech po ostrově nemíním zabít a požaduji nový stroj. Za trochu brblání a kroucení hlavou jsem vyfasoval novou motorku, která se již tvářila mnohem kvalitněji. S tímto novým strojem jsme strávili příjemných pár dní, i když jsem stále pod zadkem při jízdě cítil takové divné vlnění. Po pár dnech jsme jedno odpoledne zastavili na večeři v taverně, a když jsem stavěl skůtr na stojan zabloudil můj pohled na zadní pneumatiku. Ta byla v jednom místě kompletně napříč prasklá a byl skoro zázrak, že jsme neměli defekt či spíše, že jsme se v prudkých karpathoských kopcích někde nevyklopili. Večer jsem hned zajel k Nikosovi nahlásit mu závadu. Jaké bylo moje překvapení, když mi s ledovým klidem oznámil, že o pneumatice ví a že vše je OK. Neměl jsem už náladu se s ním dohadovat, s vědomím toho, že pozítří měníme motorku za terénní auto Suzuki Jimny.
Z uvedeného vyplývá, že i když nebudete mít takovou smůlu jako my, tak při půjčovaní motorky na Karpathosu je třeba počítat s extrémně silným větrem, který pro méně zkušené řidiče může být velkým problémem, největší nebezpečí číhá na V pobřeží a speciálně pak na náhorní silnici směrem na Olymbos a pak také v jižní části ostrova v oblasti letiště, kde byly nárazy větru opravdu děsivé, a tak mnohem lepší volbou je půjčení malého auta nebo 4-kolové terénní ATC.
Celá jižní část ostrova je v sjízdná na skůtru nebo malém autě, všude je poměrně kvalitní asfalt nebo bezpečná šotolina na příjezdu k plážím (s vyjímkou sjezdu na pláž Kato Lako). Toto však neplatí pro severní část ostrova, kam až donedávna dokonce nevedla asfaltová silnice, ale pouze 25km dlouhá šotolinová cesta po horském hřebenu spojující obě části ostrova. Tato šotolinová silnice byla v posledních letech vyasfaltována, a tak kromě cca 2km dlouhého šotolinového úseku je již sjízdná pro všechny typy dopravních prostředků. Na několika místech ale po vybudování asfaltu už došlo ke zřícení svahu , ale i tyto úseky se řečtí budovatelé snaží udržet sjízdné. Nakolik se jim to bude dařit do budoucna, když evropské dotace již vyschly je otázkou, nicméně zde je ukázka toho jak skončili pracovní stroje po dokončení silnice...a vyčerpání evropských dotací . Tato páteřní silnice do Olymbosu je ale jedinou částí , kde je asfalt, všechny sjezdy k plážím z této silnice jsou již poměrně strmé kamenité šotolky, kde je nejvhodnějším autem terénní Suzuki Jimny. Pravdou je, že i na těchto sjezdech jsme zahlédli několik výletníků, kteří se pokusili tuto část zdolat normálním autem. Část jich to vzdala hned, část později, ale byli i tací, kteří nedbali zákazu půjčovny a trasu k plážím sjeli celou. Na tyto šotoliny se nevztahuje v půjčovnách žádné pojištění, takže případný defekt nebo havárii si pak každý musí zaplatit sám, navíc platí, že ne všechno co se autem sjede, se pak dá i zpět vyjet, takže to chce zvážit, zda to stojí za to riziko. Já se navíc držím zásady , že i když mám nějakou věc půjčenou, tak se k ní chovám jako by byla moje a se svým vlastním autem bych po těchto šotolkách rozhodně nejezdil.

Po zkušenostech se skůtry jsem trochu s obavou očekával den, kdy nám Nikos dle domluvy vymění skůtr za terénní jeep Suzuki Jimny. Jako malý kluk jsem se těšil až vyzkouším toto malé, ale velmi obratné terénní autíčko, které dle dostupných testů v mnohém předčí i mnohem dražší offroady. Už během jízd skůtrem po ostrově jsme potkávali tyto malé většinou pěkně barevné teréňáčky, které tam, kam my jsme museli po svých (neboť motorka všude nedojela), bez problémů zdolávali všechny cesty necesty. Mnoho z těchto autíček bylo i v úpravě kabriolet. Moje přítelkyně sice namítala jestli těch 60 EUR na den by nebylo lepší použít například na hodně opuletní večeři, ale po příslibu večeře v některé z místních taveren již půjčení vysněného stroje nestálo nic v cestě.
Když nastal den D, stál před Nikosovou půjčovnou stříbrný postarší Jimmny s již dosti sjetými gumami a starším systémem řazení redukce, kdy místo modernější tlačítek, které měli všechny Jimny, které jsme do té doby viděli, byly na podlaze vedle řadící páky klasické ruční páčky. Už jsem ani nebyl překvapen a říkal jsem si , že k offroadovému autu jistá dávka opotřebení jaksi patří.
Dámské čtenářky ať laskavě prominou, neboť následující řádky budu věnovat ryze technickému popisu auta, takže mohou směle tento odstavec přeskočit…
Nikos mi vysvětlil základní ovládání auta, ukázal kde se zapíná režim 4x4, ale pak byl poněkud vyveden z míry mým dotazem jak se spíná redukce převodovky. Vypadalo to jako bych byl první, kdo se o to zajímá. Redukce převodovky se používá do obtížného terénu, kde by normální režim spojku dost trápil, ponejvíce na vyproštění z již dost nepříjemného terénu nebo při jízdě do prudkých kopců. Nikos měl evidentně pocit, že vidí své auto naposledy, a nebo si myslel, že se mu chci pomstít za ty dva půjčené nekvalitní skůtry. Nakonec jsem obdržel klíčky od auta a mohl vyrazit. Auto už toho mělo evidentně dost za sebou, na tachometru svítila číslice blížící se 100 000km, což ve zdejších podmínkách bylo docela dost a tomu odpovídal i stav spojky. Tvrdá na posledním kousku zabírající spojka nedávala příliš šancí na předpisový rozjezd, navíc mi Nikos auto fikaně přistavil téměř na kraj místní kolonády, takže v případě rozjezdu přískokem alá autoškola by to znamelo ostudu v podobě pádu z kolonády na místní pláž. Nakonec jsem vše obstojně zvládnul a po několika kilometrech jsem věděl, že na příští tři dny z nás s Jimnym budou dobří kamarádi.
Důležitá informace je, že na celém ostrově jsou pouze tři benzinky, a to pouze v okolí hlavního města Pigadia, tedy dost daleko od střediska Lefkos. V případě auta to nemusí být až takový problém, ale pro skůtry s malou nádrží to problém je. S tímto je třeba počítat a do oblastí severu ostrova nebo V pobřeží se rozhodně nevyplácí vyrážet s poloprázdnou nádrží skůtru. Většina místních sice vozí rezervní kanystr, ale na to nelze spoléhat. Občas lze s patřičnou přirážkou nabrat benzin z kanystru přímo v půjčovně od Nikose, ale spíše v případě nouze, než jako pravidelné tankování.

Pláže ostrova:
Pláže ve středisku Lefkos bych označil za takový průměr. Jedná se v podstatě o tři oblázkovo –písčité pláže táhnoucí se podél střediska. Na konci střediska pak lze po prašné cestě pokračovat ještě až za středisko Lefkos, kde je ještě čtvrtá pláž Kato Lefkos, kde je možné se opalovat i bez plavek. Okolní krajina je spíše ukázkou erozivní činnosti a není nijak extra líbivá. My jsme zde strávili pouze první příjezdový den a pak jsme již jezdili na pláže v ostatních částech ostrova.
Jak jsem zmínil v úvodu, asi nejméně přitažlivé jsou pláže na Z pobřeží v úseku mezi Arkasou a letoviskem Adia. Zatímco jsem měl z internetu stažené idylické obrázky pláží s romantickým západem slunce, v době našeho pobytu byla realita taková, že celou dobu bičovalo toto pobřeží rozbouřené moře a silný vítr pláže zaplavoval a také zanášel množstvím odpadků z moře. Množství pláží je spíše kamenitých s horším vstupem do moře, ale je tu i několik pláží oblázkovo-písčitých, které v případě klidného moře mohou být pěkným klidným místem bez lidí jako je pláž Adia nebo pláže nad střediskem Finiki. Nám se klidné moře během celého pobytu v tomto místě nepoštěstilo, takže jsme je jen míjeli na motorce.

Postupujeme –li podél Z pobřeží směrem na jih dostáváme se k plážím na jižním výběžku ostrova v blízkosti letiště. K plážím vede šotolinová cesta podél letištního plotu, která končí až u pláže Diakoftis, která je známá krásnou průzračnou vodou. V místě pláže je i pojízdná kantýna, kde se lze osvěžit, ale díky relativně snadnému příjezdu a vyhlášenosti pláže zde rozhodně nebudete sami. Dalším společníkem vám bude neustálý vítr, který jak už bylo řečeno, v této jižní části ostrova vane téměř nepřetržitě. Vítr je příjemný v tom, že i v těch největších vedrech příjemně ochlazuje, na druhou stranu, vše co není zatíženo kameny nekompromisně uletí (to však platí téměř o všech plážích Karpathosu, takže na hraní mariáše zapomeňte, spíš je potřeba zatížit všechno sundané oblečení, abyste pak domů nešli jen v plavkách.. (nebo i bez nich)). Pokud vás opalování již omrzí můžete se přesunout na nedalekou pláž Pounta, kde sídlí jedna z vyhlášených winsurfingových škol a na vlastní oči pak obdivovat borce, kteří využívají celoročního větru k parádním surfovým kouskům. Někteří dle přistavených velkých kemping karavanů zde tráví podstatnou část léta.
Vydáme –li se na opačnou stranu za letiště, začíná se pobřeží pomalu stáčet ke hlavnímu městu Pigadia. Hned za letištěm najdeme opět jen větrné pláže , kde je množství windsurfingových škol , na klasické slunění to moc není.
Kousek výše po V pobřeží se již krajina mění, vítr už není tak silný a v místech, kde silnice stoupá od moře najdeme odbočky ke dvěma pěkným plážím Vouda a Damatria , které svou čistou vodou a klidným mořem lákají návštěvníky z blízkého Amoopi nebo Pigadie.
V samotném Amoopi je také několik menších klidných plážižek sloužících pro návštěvníky tohoto letoviska, kterým se nechce nikam přejíždět.
Kousek za Amoopi se již dostáváme do hlavního města Pigadie, která má docela slušnou městskou pláž. Na vykoupání ideální, ale romantiku s rušnou silnicí za zády nečekejte.
Pokračujeme –li dále po V pobřeží na sever mineme za Pigádii benzinku, kde je poslední možnost natankovat a pak již silnice začne stoupat směrem do vesnice Aperi, která se honosí přívlastkem nejbohatší vesnice Řecka. Je to dáno tím, že mnoho obyvatel Karpathosu v minulosti řešilo bídné podmínky na ostrově útěkem za prací do Ameriky, a teď když si vydělali, se zase vrací zpět na ostrov a většina z nich si postavila nové domy právě v Aperi. Však také některé z domů připomínají spíše domy amerického středozápadu než původní řeckou architekuru. Kousek před Aperi je odbočka na pláž Achata, která je asi nejkomerčnější pláží Karpathosu. Řady lehátek, taverny a plážový servis je toho důkazem. Každopádně pláž je to pěkná a kdo má rád plážový mumraj a servis, tomu se zde bude líbit.
Za Aperi se silnice začíná zakousávat do strmého V pobřeží, přibývá zelených borovic a vůbec celé okolí nabírá oku lahodích panoramat. Další odbočkou ze silnice je směrovka na pláž Kyra Panagia, která dominuje řadě pohlednic z ostrova. Důvodem je malebný kostelík nad pláží a vůbec celé okolí pláže. Vzhledem k tomu, že až na pláž vede asfaltová silnice klikatící se v mnoha serpentinách dolů k moři, tak počítejte s tím, že zde bude v sezoně docela plno.
Pokud dáváte přednost klidnější pláži, tak asi v polovině sjezdu k pláži Kira Panagia je v jedné levotočivé zatáčce malebný kostelík, po nímž naleznete odbočku na pláž Kato Lako. První část šotolinové cesty lze s trochou opatrnosti absolvovat na motorce (autem), jakmile se ale cesta stočí do řídkého borovicového lesa a začne prudce klesat je nejvyšší čas váš dopravní prostředek zaparkovat a dál pokračovat po svých. Zbytek cesty je sjízdný pouze pro offroady,a to ještě jen tehdy, pokud není cesta poničena sesuvy půdy. Po cca ½ hod chůze dojdeme na krásnou pláž s minimem lidí, která má několik sousedních pláží, kde většinu dne budete zcela sami . Zde žádnou tavernu nehledejte a i vzhledem k vysilujícímu pochodu do kopce na zpáteční cestě je dobré nezapomenout na dostatek tekutin s sebou.
Necháme –li odbočku na Kira Panagia za sebou a pokračujeme po V východním pobřeží směrem na sever můžeme se kochat krásnými výhledy na divoké skalnaté V pobřeží , až po několika kilometrech dojedeme na vyhlídku, ze které dole pod sebou již vidíme hlavní magnet ostrova – pláž Apella. Z výšky silnice a s pozadím hor vypadá opravdu úchvatně. Však je také na všech pohlednicích a prospektech ostrova. Daní za popularitu je řada lehátek a blízká taverna, přes den pak na pláž přijíždějí výletní lodě v rámci výletů kolem ostrova. Ale stále je vše v únosných mezích, lidí je přiměřené množství a zatím snad na Apelle nehrozí případ jiných „vyhlášených“ pláží , které pak trpí pod náporem turistů a výletních lodí (jako např. pláž Porto Katsiki na Lefkádě). Komu nevyhovuje ležení na lehátku, může popojít k zadní části pláže nebo ještě lépe přejít na sousední romantickou pláž Malá Apella.
Za pláží Apella už silnice pomalu stoupá směrem k severní části ostrova. Po 3km se dostaneme do sedla , kde je možné doleva odbočit na Z pobřeží do letoviska Lefkos, ale pokud budeme pokračovat dále dostáváme se už na drsnější a opuštěnější severní část ostrova. Ráz krajiny se rychle mění, pěkné borovicové lesy, které obklopují nedalekou pláž Apella zde chybí, vegatace je zde ve formě nízkých porostů nebo keřů v kamenité krajině. Tuto severní část ostrova postihl v dřívějších letech ničivý požár, který zničil vše co mu stálo v cestě.
Po chvíli cesty lze z hlavní silnice ve vesnici Spoa odbočit doprava dolů k moři , kde je u moře malá vesnička Agios Nikolaos . Ta by sama o sobě nebyla až tak zajímavá, ale pokud necháme motorku v poslední serpentině nad vesnicí, tak se můžeme pěšky vydat doprava po mírně stoupající široké šotolinové cestě. Pokud máme půjčené terénní Suzuki Jimny, můžeme si ušetřit cca 45min chůze. Na konci cesty, za pěkným kostelíkem postaveným přímo ve skalní průrvě je pěkná malá pláž Agios Ioannis, kde po většinu dne budete zcela sami. Navíc je plážička docela chráněná před větrem s krásným výhledem na celý záliv s pláží Apella v dálce.
Vratíme-li zpět na hřeben na hlavní silnici směřující pod horským hřebenem na sever do vesnice Olymbos čekají nás pěkné panoramatické výhledy na drsnou severní část ostrova. Silnice se prokousává horským masivem ve výšce cca 700mnm, a tak jak už jsem psal, je zde třeba počítat s neustálým silným větrem, který i s autem jako je Suzuki Jimny místy docela dost kymácel. Z tohoto důvodu se vypravit na sever na obyčejném skůtru nemusí být vůbec žádný požitek.
Hned první den, kdy jsme měli zapůjčený terénní Suzuki Jimny jsme se vypravili právě sem. Cesta po vyasfaltované hlavní cestě ubíhala rychle, jakáto příjemná změna oproti předešlým dnům, kdy jsme na každém metru silnice museli na našem skůtru zápasit s neskutečným větrem.
Přitelkyně si pochvalovala pohodu cestování v autě, ale jen do doby než se na hlavní silnici objevila malá směrovka ukazující odbočku k pláži Minas. Jak už bylo řečeno silnice byla ve výšce 700mnm, a tak nás čekal sjezd až dolů k moři. A ne ledajaký. Hned po prvních metrech jsme najeli na šotolinu, která v nekonečných serpentinách se prudce svažovala dolů k moři. Šotolka byla poměrně široká, alespoň na jedno auto, ale krajnice nic moc a pod námi pusté svahy padající dolů k moři. Náladu na palubě příliš nepovzbudil můj pokyn, ať si raději odepne bezpečnostní pás, to kdyby došlo na nejhorší a museli bychom urychleně vystoupit…..
Po pár kamenitých zatáčkách si člověk ale rychle zvykne a pokud nejede jako blázen je cesta v podstatě bezpečná, pouze není dobré trpět závratí, když šotolka nemá žádnou krajnici a v některých zatáčkách je ke strži pod námi zatraceně blízko… Z hlavní šotolky ještě po chvilce odbočujeme doprava na pláž Agnontia. Cesta se ještě zhorší, sem bych normálním autem rozhodně nejezdil. Pláž Agnontia není nakonec ničím extra zajímavá, stejně jako ostatní pláže severu působí temným opuštěným dojmem, ale navíc je zde díky větru i docela nepořádek. Otáčíme to a náš Jimny si to statečně hrabe zpět do kopce na “hlavní” šotolku mířící na pláž Agia Minas. Ta je mnohem větší a čistší než předešlá Agnontia, navíc je zde krásné panorama s kostelíkem nad pláží. Voda i ploché kameny na pláži je také tmavé, plavání je trochu jiné, než je člověk zvyklý z ostatních částí ostrova s čistou azurovou vodou. Ale jak je zvykem na všech plážích severu není zde ani živáčka (resp. párkrát za den sem zabloudí někdo na prohlídku v rámci výletu jeepem).
Kolem kraje pláži si nelze nevšimnout mnoha ručně malovaných cedulí Food, Good prices, original greece kitchin, které směřují k polorozpadlému příbytku za pláží. Mám trochu nedůvěru , ale nakonec se rozhodneme to zkusit. Není mi jasné, jak v této pustině může fungovat nějaké občerstvení. Sotva vstoupíme do tohoto příbytku uvítá nás menší usměvavý chlapík vzezření hobita, který se perfektní angličtinou vyptává kam máme namířeno a co si dáme k jídlu. Z nevelké nabídky vybíráme tradiční salát a něco zapečenému k tomu a dáváme se s tímto sympatickým chlapíkem jménem Minas do řeči. Tak jako mnoho jeho krajanů strávil několik let v Americe, kde si vydělal peníze a teď se usadil zpět na rodném Karpathosu. Ke štěstí mu stačí jeho skromný příbytek, satelit na střeše s internetovým připojením a notebook pro komunikaci s kamarády nebo případnými zákazníky. Jak se dozvídáme, má ještě i ve vesnici Olymbos malý hotýlek k pronajmutí.
Čas zde plyne poklidně a bez stresu, takže nám ani nevadí, že příprava salátu se poněkud protáhla. Zato ten výsledek stojí za to. Tak obrovskou porci naprosto čerstvého salátu jsem ještě v Řecku neměl. Opět se povrdilo, že člověk nemá dát na první dojem, a že v Řecku se mnohdy lépe nají v nejzastrčenějších místech než v centrech turistických středisek.
S tímto sympaťákem by se dalo posedět celé odpoledne, ale náš Suzuki Jimny volá, a tak usedáme za volant a pokračujeme dále, nejprve vzhůru k malebnému kostelíku nad pláží a pak vysoko nad mořem dál nad pláž Nati. Tu již vidíme hluboko pod sebou. Vede na ní celkem strmá odbočka z „hlavní“ šotolky. Užívám si jízdu v našem Jimnym, pomalu se blížíme k pláži pod námi a když jsme na konci cesty nevěřím svým očím – na pláži stojí taky Suzuki, ale nějaký obyčejný městský šmejd a na pláži se vyvaluje řecký pár, který dohromady váží asi tak stejně co to auto. Tak to mi trochu zkazilo radost z mého offroadového zážitku. To, že Řeci mají ke svým autům docela jiný vztah je jasné, dokonce si dovedu představit, jak se dostali sem dolů, ale co už mi hlava nebere je to, jak se vyhrabou s tím autíčkem zpět nahoru. Škodolibě si představuji, jak ta tlustá řekyně tlačí to auto do toho krpálu a její stejně obtloustlý manžel ji u toho za volantem povzbuzuje. Jak to nakonec probíhalo nevím, ale je fakt, že když jsme pláž Nati navštívili o den později znovu, auto tam nebylo a Řeci také ne, takže asi vše dobře dopadlo a řecký rozvod se nekonal ..
Samotná pláž Nati působí monumentálním dojmem, obklopena temnými skalami. Po většinu dne zde budete zaručeně sami, jen občas sem na chvíli zabloudí některý z výletníků. Voda je zde opět taková temnější, ale pro plavání a šnorchlování jsou zde skvělé podmínky.
Další pláží směrem na sever je pláž Forokli, na kterou je potřeba se nejprve dostat zpět nahoru na hlavní asfaltovou silnici vedoucí do Olymbosu, a z ni cca 5km před Olymbosem opět odbočit doprava dolů k moři. Následuje docela dlouhé asi 10-ti km klesání po úzké šotolce, která je v porovnání se šotolkami okolo pláže Nati opravdu již užší, ale vše je jen o zvyku a z nás už jsou po dvou dnech zkušení offroad jezdci. Jen se trochu děsím představy, že potkáme nějaké auto v protisměru, na nějaké vyhýbací manévry zde opravdu není moc prostoru.
Samotná pláž Forokli na nás nepůsobí nijak bombasticky, své sehrává i silný vítr, který pobyt zde dost znemožňuje. Rozhodneme se prozkoumat ještě sousední pláž , která sice není na naší automapě, ale z přípravy na mapách Google vím, že tam je a vede na ní evidentně i sjízdná cesta. Stačí jeden přejezd sedla, trochu kamenů po cestě a za necelou ¼ hod stojíme na pěkné menší pláží, chráněné před větrem, s pěknou klidnou vodou. Dokonce zde po chvíli nejsme sami, malá loďka sem z nedalekého Diafani přiváží anglický manželký pár. Jsou to typičtí angláni, ona jde šnorchlovat, zatímco on si bere knížku, zalézá do stínu pod skálou a za celou dobu už od tam nevyleze, natož aby se vykoupal.
Směrem dál na sever je ještě několik mnohem opuštěnějších divokých pláží, ale na ty nám už nezbývá čas a navíc na ně vedou už opravdu hrozné kamenité cesty, tak nechceme pokoušet s našim Jimnym štěstí a tyto místa necháváme na nějakou příští návštěvu…
Jako poslední místo volíme pláž Vananda za přístavním městečkem Diafani. Samotné Diafani, do kterého přijíždíme brzy ráno je ještě opuštěné a ospalé, všichni čekají až na desátou hodinu, kdy se sem připlují lodě s turisty, které zde vyklopí a autobusy pak pokračují do horské vesnice Olymbos. A tak zatím v ranním poklidu si dáváme kafe v místní taverně a do řeči se s námi dává Nikos, který nám nabízí lodní výlet na nedaleký nejseverněji položený ostrov Saria. Nabídka vypadá lákavě, ale my máme Jimnyho poslední den, tak si ho chceme užít. Dopíjíme kafe, a protože se blíží desátá, opouštíme zatím polidné Diafani a za vesnicí najíždíme na kamenitou cestu kopírující pobřeží až na pláž Vananda. Cesta je kamenitá, ale v porovnání s předešlými cestami se nejedná o nic strašného. Však nás také míjí místní Řek v omlácené audině, která snad už ani nemá tlumiče a slušnou 50-tkou to kalí přes kameny hlava nehlava.
Na konci cesty dojíždíme na pláž Vananda a asi pod dojmem monumentálních pláží okolo Nati na nás tato nezanechává žádný dojem, asi i díky trochu nafoukanému nepořádku. Vše je relativní, v Chorvatsku by taková pláž byla na předních stránkách katalogu, ale na Karpathosu je jen jednou z mnoha …
Dál už cesta vede pouze jen kousek k nějakému obydlí a pak už je jen panenský severní cíp ostrova. Otáčíme to a přes Diafani míříme ještě do nejseverněji položené vesnice Avlona. S překvapením zjišťujeme, že je tu celkem úrodno a na poměry severu Karpathosu i docela dost vegetace, asi toto místo bylo ušetřeno před ničivými požáry. Z této poslední vesnice se dá dojít až na nejseverněji položený výběžek ostrova s pláží Vrokounda, ale na to nám už nezbývá čas ani chuť se tam v odpoledním horku vydat.
Co jsme vynechali úplně, byly pláže severu na jeho západní straně. Toto pobřeží je velmi strmé a skalnaté, na těch několik málo pláží vedou dlouhé kamenité sjezdy, což mne docela lákalo, co nás ale odradilo bylo to, že většina těchto pláží je kamenitých a drsných, mnohdy díky neustálému větru i zaneřáděných naplaveným nepořádkem.

Vesnice a jiné zajímavosti

Nejsem velkým milovníkem proukoumávání všech památek, takže to bude spíše přehled mist, která lze kromě pláží na Karpathosu navštívit.
V jižní civilizovanější části ostrova je množství malebných vesniček, které zvláště při západu slunce nebo v podvečer nabízejí pěkné romantické pohledy a fotografické záběry. Asi nejvýstavnější vesnicí je Aperi, kde jak jsem již zmínil se usídlili navrátilci z Ameriky, aby si zde za těžce vydělané peníze postavili výstavní domy. Mnohdy to trochu s tou nostalgií po Americe přehnali, ale jinak vypadá Aperi moc pěkně a zastavit se zde na jídlo nebo kávu během přesunu po ostrově není vůbec špatný nápad. Trochu méně opulentně, a to více autenticky působí i sousední vesnice Volada a Othos, které leží na samotném horském předělu ostrova a tak vítr je zde neustále vaším společníkem, ale pozorováni západu slunce na terase taverny je neopakovatelným zážitkem.
Na západy slunce je však ještě vhodnější vesnice Mesochori, která je nedaleko letoviska Lefkos. Okolí Mesochori trochu hyzdí stopy po ohromném požáru, ale samotné Mesochori bylo jako zázrakem pohromy ušetřeno a zdejší kostel spolu se zapadajícím sluncem je místem, kde můžete ulovit ty nejkýčovější fotky – a třeba z terasy místní taverny.
Na závěr jsem si nechal vesnici Olymbos, která je symbolem Karpathosu. Je na všech pohlednicích, ve všech průvodcích, je to zkrátka něco, co je povinným cílem všech návštěvníků Karpathosu. Kdo zde nebyl, jako by Karpathos nenavštívil.
Tajemné aura kolem vesnice Olymbos přiživuje také to, že zdejší lidé údajně mluví dialektem, kterému dokonce ani Řekové na opačném jižním konci Karpathosu úplně nerozumí. Až donedávné doby dokonce neexistovala do Olymbosu normální asfaltová silnice, což činilo toto místo ještě nedostupnějším a tajemnějším. Navíc poloha vesnice uprostřed hor, na odvrácené straně kopce od moře, tak aby Olymbos v minulosti unikl pohledu piratů, dělá toto místo vyjímečným.
Vše se změnilo v nedávné době, kdy byla do Olymbosu dostavěna asfaltová silnice. Díky ní se již do Olymbosu mohou podívat i ti, kteří si na dřívější offroad dobrodružství netroufli. Druhou možností jak se do Olymbosu dostat, je zaplatit lodní výlet do přístavního Diafani, kde přesednete na přistavené autobusy, kterými do Olymbosu dojedete.
Tyto okolnosti způsobily to, co se většinou stává, když se přiblíží komerční turismus. Mám pocit, že díky mnohem lepší dostupnosti už Olymbos, resp. jeho atmosféra není to, co býval. Kdo si jej chce užít v klidu, tak doporučuji buď brzy dopoledne, než před obědem dorazí autobusy z Diafani nebo až pozdě odpoledne, kdy jsou už zase všichni pryč. Pro fotografy je asi lepší brzké dopoledne, kdy je celá vesnice krásně osvětlená vycházejícím sluncem a nejlepší fotky se dají ulovit z protější strany údolí.
Samotná vesnice je velmi malebná, ale alespoň mne dojem kazily vzorně našňořené a rozestavěné místní Řekyně , které nás co 10metrů neustále pobízely k návštěvě taverny nebo aspoň k tomu dát si něco k pití. I s focením byl docela problém, protože zadarmo se tyto dámy fotit nenechaly, buď požadovali zaplacení 1-2 EUR nebo zakoupení jejich zaručeně autentických výtvorů. Jejich autentický dialekt jsem neslyšel, zato naučené anglické fráze jako „Dáte si něco k pití ?“ nebo „Nemáte hlad „? Jsme slyšeli na každém kroku. Rychle pochopily, že takto se k penězům dostanou rychleji než nějakým tradičním řemeslem, zvláště když kolem nich kroužily organizované výpravy japonských turistů i s průvodcovským výkladem. Ale člověk jim to nemá za zlé, sezona je krátká a na zbytek roku je potřeba nějak vydělat. Ten pravý Olymbos jsem objevil až po projití této komerční uličky v jeho zadní části u starých větrných mlýnů. Množství úzkých uliček, krásných výhledů na divoké severní pobřeží a panoramat s kopcem Profitis Hlias v pozadí bylo impozatní. Navíc jsme na krásném místě s výhledem objevili i hotýlek našeho řeckého kamaráda z taverny na pláži Aigio Minas.
Co vás může zaskočit je zdejší klima, které se občas může velmi lišit od toho, jaké je dole u moře. Místní vysoké kopce často zadržují mraky a tak v kombinaci s neustálým větrem tu může být i ve vrcholném létě docela zima. Každopádně Olymbos je něco, co by asi každý návštěvník měl absolvovat a je jen na něm, zda zvolí formu hromadného výlety nebo individuální návštěvu.

Co závěrem ?
Na Karpathos jsme odjížděli s velikým očekáváním a ostrov nás rozhodně nadchnul. Chvíli sice trvá než mu člověk přijde na chuť, musí si zvyknout na některá specifika jako je všudypřítomný silný vítr, ale pak už jeho kouzlo funguje na 100%. Ostrov stále ještě nestačil pohltit komerční turismus, ten kdo si potrpí na hotelový servis, aquaparky a noční bujarou zábavu zde asi těžko bude spokojen. Pro všechny ostatní, kteří se do Řecka vydávají za pěknou přírodou, původní atmosférou a i trochou toho adrenalinu z objevování opuštěných míst bude Karpathos dobrou volbou.