SAMOS - červen 2011 - zápisky z cest

SAMOS – červen 2011 – zápisky z cest

Úvod
Samos - ostrov, který jsme měli „v hledáčku“ již několikrát, ale kvůli zvěstem a pobřežních studených proudech jsme ho zatím vždycky vyloučili. Tentokrát vyhrál, a tak 17.června v 5 hodin ráno opouštíme plochu ruzyňského letiště a vyrážíme teplotu vody na Samosu ověřit na vlastní kůži.

Den první 17.6.: hl.město Samos a okolí
Cesta i ubytování – to vše proběhlo bez problémů a tak jediným problémem, který teď ležel před námi, bylo vybrat půjčovnu a opatřit si nějaké přibližovadlo. V Kokkari je půjčoven celkem dost a my jsme si nakonec vybrali půjčovnu Auto Land. Půjčili jsme si na 7 dní skůtr 125 cm3 a na další 4 dny jsme si zamluvili čtyřkolku 250 cm3 za celkovou slušnou cenu 200 euro.
Jelikož foukal docela silný vítr, byly na pláži v Kokkari vlny a koupat se tady spíš nedalo než dalo. Ale to nám (již motorizovaným) nevadilo a rozhodli jsme se vyrazit na první vyjížďku směrem k hl. městu Samos. První zastávku jsme udělali na pláži Kedros, ale i tady byly vlny a pláž nebyla ani ničím zajímavá. Popojeli jsme tedy dál a na kruhovém objezdu před Samosem jsme odbočili doleva ke komerčnímu přístavu. Za přístavem jsme se rozhodli konečně vyzkoušet moře. O nějaké pláži se tady tedy nedá mluvit, ale bylo to první místo bez vln, na které jsme narazili, ve vodě byl písek i nějaké ryby, voda byla docela teplá, takže koupání i šnorchlování bylo celkem fajn. Již osvěženi jsme pokračovali do hlavního města, zastavili jsme na nábřeží, prohlédli si zakotvené lodě a rozhodli se pokračovat dál podél pobřeží. Užívali jsme si sluníčka, nádherných výhledů na moře a strůvky, vůní, barev i zvuků. Pak jsme zahlédli doleva odbočku na Asprochorti, na jejímž konci byla malá plážička a bylo rozhodnuto. Plážička to byla sice malá, ale s pískem a klidným mořem. Bylo tady zakotveno několik loděk a byli jsme tady sami – super. Po vykoupání jsme dojeli ještě do Ag.Paraskevi. Zajímavý tady byl snad jenom kostelík, který byl ale zamčený a „hejno“ rybářských loděk. Zpátky do Samosu jsme vyrazili po kamenité cestě vedoucí po úbočí kopce. Na úplný vrcholek jsme sice nedojeli , ale z cesty byl krásný výhled na hlavní město, měli jsme ho jako na dlani. Večer jsme ještě povečeřeli v jedné z mnoha taveren v Kokkari. Původně jsme si říkali, že vyrazíme každý den do jiné, abychom všechny vyzkoušeli, ale to bychom tady museli být hodně dlouho.Přestože je noční Kokkari nádherné, prošli jsme jenom pár uliček a vyrazili „na kutě“, abychom dohnali včerejší probdělou noc.

Den druhý 18.6.: klášter Zoodochou Pigis a pláž Mourtia
V sobotu pořád foukalo, pořád byly vlny a tak jsme se rozhodli opět spíš pro východní pobřeží. Nejdříve jsme se chtěli podívat do kláštera Ag.Zoni, který by sice měl procházet rekonstrukcí, ale kdo ví....? Takže jsme vyrazili opět směrem k hlavnímu městu a potom se nám po několika pokusech najít správný výjezd z města, po několika zastaveních a poradách nad mapou podařilo ke klášteru dojet. Za tu námahu to ovšem nestálo, protože se klášter stále opravuje a před vstupní branou stála mříž, takže se nadalo do kláštera ani vejít a porozhlédnout se. Dalším naším cílem byl ženský klášter Zoodochou Pigis. Do kopců, nahoru k němu, vede pěkná asfaltka a prohlídka kláštera stojí určitě zato. Celý areál kláštera je pěkně upraven a když člověk stojí uvnitř a vnímá jenom ten klid a pohodu.....V klášteře se nesmí fotit, asi s ohledem na zde žijící mnišky. Po prohlídce kláštera jsme sešli ještě o kousek níž na vyhlídkovou terasu, odkud je opravdu úžasný výhled na pobřeží a hlavně na pláže Mourtia, Mikri a Megali Laka. Pláž Mourtia byla naším dalším cílem a nezklamala. Při sjezdu dolů od kláštera je k ní značená odbočka doleva. Cedule není moc výrazná, takže se dá snadno přehlédnout. Pláž Mourtia je oblázková, ve vodě
s bílým písečkem a nebylo na ní ani moc lidí. Strávili jsme tady příjemné odpoledne. Potom jsme se ještě snažili dostat k plážím Laka, ale cesta byla hodně kamenitá a pláž Mikri Laka zůstala hluboko pod námi, takže jsme to vzdali a vrátili se. Stejně z výšky nevypadala nijak extra. Možná tam vede jiná cesta, ale tu jsme nenašli. Vyrazili jsme směrem k domovu, protože večer nás ještě čekalo setkání s Janou a Lumírem (Janavi). Přes internet jsme si domluvili schůzku na vyhlídkové lavičce v Kokkari, ale to jsme ještě netušili, že tam jsou dvě, každá na jiném konci. Takže jsme nejdřív čekali každý na té „své“, ale nakonec jsme se domluvili, sešli, povečeřeli a strávili pohodový večer.

Den třetí 19.6.: pláže Mikro a Megalo Seitani
Na dnešní den jsme naplánovali koupání na plážích Mikro a Megalo Seitani. Místo obvyklých sandálů jsme tedy ráno obuli botasky a vyrazili jsme směrem na Karlovassi. Minuli jsme pláž Lemonakia a Tsamadou, projeli jsme vesničkou Avlakia a zastavili nad pláží Tsambou. Tu jsme se rozhodli někdy příště navštívit. Další zastávka byla až u kostelíka nad pláží Potami. Udělali jsme několik nezbytných snímků, ale ani tady jsme se déle nezdrželi i když pláž je docela pěkná. My jsme ale pro dnešek vybrali pláže, které jsou určitě mnohem hezčí. Takže jsme projeli kolem celé pláže a pokračovali doleva do kopce. Cesta byla nejdříve betonová a pak kamenitá, ale celkem v pohodě. Z cestopisů na „Recko.name“ jsem věděla, že je potřeba zastavit v místě, kde odbočují doprava dvě pěšiny a pokračovat pěšky po té levé. Cesta je značena červenými puntíky a šipkami a je to moc hezká procházka mezi olivovníky. Potkali jsme i turisty v pantoflích, ale já bych určitě doporučila pevnější obuv. Asi po půl hodině se před námi vynořila pláž Mikro Seitani v celé své kráse. Přestože vypadala hodně lákavě, odolali jsme a zvolili variantu: nejdřív Megalo Seitani a koupání na Mikro až při zpáteční cestě. Takže jsme pláž přešli a po dřevěném můstku pokračovali dál. Pěšina vede nad pobřežím a poskytuje nádherné výhledy na tyrkysové moře, spoustu zeleně a bílé útesy. Občas se před námi objevila i pláž Megalo Seitani. Bylo vedro, my celí schvácení a tak na nás působila jako magnet. Konečně se objevila pod námi a byla to nádhera. Velká písečná pláž přímo pod horami s ostrůvky zeleně a stromy, pod kterými se dal najít stín. Bylo zde několik skupinek lidí, ale pláž je dostatečně veliká, takže každý si zde najde svoje soukromí. Jak už tady někdo napsal – ráj na zemi. Když jsme si užili koupání a lenošení na pláži, vydali jsme se na zpáteční cestu na Mikro Seitani. Cesta mezi oběma plážemi nám trvala asi ¾ hodiny. Pláž Mikro Seitani je v malé zátoce, oblázková a velmi fotogenická. S oblibou ji vyhledávají lidé, kteří si chtějí užít koupání „bez“. Voda je průzračná, stejně jako na Megalo Seitani a včerejší Mourtii. Když jsme si pláže dostatečně užili a nabrali nových sil, vyrazili jsme vzhůru k místu, kde jsme zanechali svoje přibližovadlo. A pak už jsme ujížděli s teplým větrem v zádech zpátky podél pobřeží do Kokkari. Byl to moc hezky strávený den s jediným nedostatkem. Když jsme si večer chtěli přehrát záznam z kamery z dnešního dne, zjistili jsme, že došlo k nějakému zádrhelu. Nic z toho, co jsme natočili, na kameře nebylo, zato záběrů pochodujících nohou, míhajících a houpajících se keřů apod. jsme měli hodně. Smůla, bylo to k na......., ale život jde dál a proč si kazit dovolenou.....

Den čtvrtý 20.6.: Mitilinii, Pythagorio a kláštery Ag.Triados a Panagia.Spilianis
Na dnešní den jsme se rozhodli pro návštěvu městečka Pythagorio. Nejdřív jsme chtěli vyrazit přes Mitilinii přímo z Kokkari, ale cesta to byla kamenitá a po chvíli jsme to vzdali. Proč riskovat pád, odřeniny nebo i něco horšího? Vrátili jsme se na hlavní silnici a zopákli jsme si cestu do Samosu. Před Samosem jsme odbočili doprava na Pythagorio a po chvíli znovu doprava na Mitilinii. Tentokrát jsme ani nezabloudili. Cesta do Mitilinii vedla příjemnou krajinou s výhledem na vrcholy hor. Samotné Mitilinii nás ničím moc nezaujalo. Prošli jsme několika úzkými nepříliš upravenými uličkami, prohlédli si místní kostel, narazili na malé náměstíčko s několika tavernami. Ve městě, neboli lépe řečeno kousíček za městem směrem na Choru, je také paleontologické muzeum. Ale jelikož bylo pondělí, bylo zavřeno. Po chvíli jsme se rozhodli pokračovat v cestě do Pythagoria. Protože jsme chtěli navštívit klášter Ag.Triados, odbočili jsme na další křižovatce doleva. Ke klášteru vede odbočka (znovu doleva) a je před ním malé parkoviště. Uprostřed kláštera je docela pěkná kaple, v níž jsme narazili na jediného mnicha. Na nádvoří pobíhali 2 psi a pod stromem spalo štěně – další obyvatelé kláštera. Po prohlídce kláštera jsme se vrátili na hlavní silnici a sjeli do Pythagoria. Nejdříve jsme si prohlédli přístav, naproti kterému jsme vlastně vyjeli. Byla zde zakotvena spousta jachet. Na konci přístavu vedla cestička kolem moře a po té
jsme se vydali na nábřeží Pythagoria. Cestou nás zaujaly útesy a skály v moři, kde by se mohlo dobře šnorchlovat. Našli jsme si pod cestou místo, kde se dalo utábořit a kde byl poměrně dobrý přístup do vody. Nějaké ryby jsme sice viděli, ale nebylo to to, co jsme od tohoto místa očekávali. Takže jsme se vydali na prohlídku Pythagoria. Projeli jsme po nábřeží, které je lemováno spoustou taveren z jedné strany a loďkami různých tvarů a barev ze strany druhé. Potom jsme zamířili ke zřícenině hradu či pevnosti Licourga Logothetise. Ještě než jsme k bývalé pevnosti došli, narazili jsme na uličku lákající už z dálky svojí modrou výzdobou. Nejspíš nějaký místní umělec ji celou vyzdobil. Prošli jsme pevností, do jejíž hlavní části se dá asi vejít, ale bylo pondělí – takže zavřeno. Naším dalším cílem byl klášter Pan. Spilianis. Na tom je nejzajímavější rozlehlá podzemní jeskyně s kapličkou a určitě je zajímavé toto místo vidět. Cesta k němu je z Pythagoria značená společně s cestou k Eupalinovu tunelu. Kousek za městem se cesta dělí, doleva k tunelu, doprava ke klášteru.
Po prohlídce kláštera, odkud je mimo jiné krásný výhled na celé městečko Pythagorio, letiště, startující a přistávající letadla, jsme zamířili k Eupalinovu tunelu. Jenže zase – pondělí, tudíž zavřeno. Pro koupání jsme zvolili městskou pláž v Pythagoriu – je to taková klasická příměstská oblázková pláž – nic moc, ale manžel tady vylovil spoustu krásných mušlí. Potom jsme ještě pořídili nezbytné snímky se sochou Pythagora a jelikož už se den blížil ke svému konci a nás čekala ještě zpáteční cesta „domů“ na sever ostrova, vyrazili jsme. Zvolili jsme opět pohodovou cestu přes Mitilinii, po které jsme jeli téměř sami a užívali si krajiny, příjemně teplého větru, vůní …......

Den pátý 21.6.: horské vesničky Vourliotes a Monolates, klášter Vronda, pláž Tsambou
Pro dnešní den jsme se rozhodli zůstat na severu ostrova a navštívit horské vesničky Vourliotes a Monolates. Vyjeli jsme směrem na Karlovasi a za vesničkou Avlakia jsme odbočili doleva, do hor, k první z nich. Po pěkné silnici jsme stoupali serpentinami nahoru, moře a pobřeží jsme nechali hluboko pod námi. Zaparkovali jsme na kraji vesničky u odbočky ke klášteru Vronda. Prošli jsme úzkými uličkami, došli ke kostelíku, na náměstíčko a litovali toho, že byl opar a výhledy na pobřeží a hory tudíž nebyly stoprocentní. Pak jsme se vrátili ke svému skútru a vyrazili ještě výš, dalšími serpentinami, ke klášteru Vronda. Ten sice vyhořel, v současné době se opravuje, ale je přístupný, obydlený a nám se tady líbilo. Na nádvoří jsme potkali mnicha, který celkem důsledně dohlížel na probíhající práce, mě upozornil na nutnost zahalených nohou a ukázal mi sukně připravené u vchodu. Nějak jsem je přehlédla. Když jsme se vraceli od kláštera do vesničky Vourliotes, byla po levé straně cesty odbočka k vesničce Monolates. Ale po předchozích zkušenostech s těmito cestami jsme možnost jet tudy a nevracet se dolů na pobřeží zamítli. Sjeli jsme tedy dolů, k moři a rozhodli se vykoupat. Jelikož po dvou dnech klidu začal zase foukat vítr, byly tady, na severu ostrova, vlny. První zastávku jsme udělali v Kamposu na dlouhé oblázkové pláži Platanakia. Vzhledem k vlnám byl hodně špatný přístup do vody, na pláži leželo několik lidí, ale ve vodě nebyl nikdo. Projeli jsme ještě dál, do Ag. Konstantinos, projeli po nábřeží lemovaném domky, apartmány a několika tavernami, ale ani tady to nebylo lepší. Rozhodli jsme se vrátit kousek zpátky směrem na Kokkari a vyzkoušet pláž Tsambou. V prostřední části této pláže jsou lehátka se slunečníky, je tady taverna a sprcha. Po obou stranách je ale dostatek místa i pro ostatní. Pláž je také oblázková a vlny byly přiměřené. S botami do vody nebyl problém do vln vejít a zase zpátky bez nějaké újmy vyjít. Jenže boty do vody moje drahá polovička nemá, protože do moře leze zásadně s ploutvemi. A na šnorchlování to tady tedy rozhodně nebylo. Takže to zkusil jen jednou, potloukl si o kameny kotník a se slovy, že podruhé už do moře nepoleze, se uvelebil na břehu ve stínu pod stromem. Chvíli to tak vydržel, ale ve vzduchu jsem stejně pořád slyšela němou výčitku: „Kam jsem ho to zavedla?“ Hlavní plánovač výletů po ostrově jsem já a přece když fouká vítr a jsou vlny, měli jsme jet někam na jih......to je přece jasné. Ale stejně jsem si stihla ještě asi 2x zaplavat ve vlnách a potom jsme se vrátili do Ag.Konstantinos, kde je odbočka do hor, k vesničce Monolates. Silnička vede nejprve lesem, podél teče potůček a připadali jsme si tady jako u nás doma, v Krušných horách. Potom jsme stoupali stále výš a výš a spolu s námi i docela dost pěších turistů. Před vesnicí je poměrně velké parkoviště a celá vesnička je „taková turistická“. Je tu několik taveren a krámků se suvenýry, hlavně s keramikou. Procházeli jsme se uličkami a zaujala nás cedule lákající k tradiční řecké taverně „Lukas“ někde nahoře. Nechali jsme se zlákat vidinou panoramatických výhledů na hory a pobřeží, usadili jsme se u zábradlí a rozhlíželi se po nádherné krajině. K tomu jsme si objednali frapé, pivo a tzatziky. Na pivu se nic zkazit nedá, ale frapé a tzatziky pro nás byly v této taverně velkým zklamáním. Sešli jsme tedy zpátky na parkoviště a sjeli dolů, k moři. Při zpáteční cestě do Kokkari jsme se ještě zastavili na kraji vesničky Avlakia. Je tady malá, úzká pláž stíněná stromy a ejhle.... nebyly tady vlny, takže manžel o svoji denní dávku šnorchlování nepřišel. Nasadili jsme brýle a šnorchly a vyrazili na průzkum zdejšího podvodního života. Když jsme vylezli z vody, byla už bohužel celá plážička ve stínu, ale to vůbec nevadilo, svůj účel splnila. Večer jsme se vypravili, jako každý den, do centra městečka Kokkari, abychom si vybrali nějakou útulnou tavernu, kde bychom povečeřeli. I tady se projevuje naše jazyková bariéra. I když taveren je v Kokkari nespočetně a každá nabízí spoustu lákavých jídel, naše nabídka je omezena na to, co už známe nebo co dokážeme se svojí opravdu chabou znalostí angličtiny identifikovat. Nebo by to možná chtělo trochu zariskovat, něco si objednat a nechat se překvapit. To ale udělal manžel jednou – objednal si GYROS METAXA a to, co mu přinesli, tedy opravdu neočekával. S gyrosem to nemělo nic společného a chutnalo to tak nějak kakaově – no snědl to, ale s hodně velkým sebezapřením.

Den šestý 22.6.: kláštery Timios Stavros a Megali Panagia, Heraion, pláže Potokaki, Psili Amos a Kerveli
Dnešní den patřil opět jihu ostrova. Jako první jsme naplánovali návštěvu klášterů Timios Stavros a Megali Panagia. K tomu první jsme dojeli opět přes Samos a Mitilinii a pokračovali jsme dál na Choru. Tady jsme
odbočili doprava a projížděli krajinou se spoustou olivových sadů. Pak jsme odbočili opět doprava a serpentinami vystoupali ke klášteru Timios Stavros. Tento klášter patří k nejstarším na ostrově a určitě stojí za to jej navštívit. Po prohlídce jsme vystoupali ještě výš, do vesničky Mavratzei. Tu jsme jenom projeli a zastavili až ve vesničce Koumaradei. Tady je několik obchůdků s upomínkovými předměty a pěkný výhled do krajiny a na pohoří Ampelos. Potom už jsme sjeli ke klášteru Megali Panagia. Tento klášter hojně navštěvují turisté, je rozsáhlý a jeho část se rekonstruuje. Uprostřed je pěkná, hodně temná kaple a je tady i prodejna se suvenýry. Klášter je mužský a několik zdejších mnichů jsme potkali osobně. Podíleli se na stavebních úpravách a bylo zajímavé vidět mnicha u míchačky nebo popojíždějícího s „bobíkem“. Pokračovali jsme směrem na Pythagorio, projeli jsme osadou Mili a na druhé křižovatce jsme odbočili doprava na Ireo. Po chvíli jsme uviděli odbočku doleva a hnědá cedule oznamovala, že tudy vede cesta k Heraionu, kde stával chrám zasvěcený bohyni Héře. Zaplatili jsme vstupné (3 eura na osobu) a vstoupili do areálu s antickými vykopávkami. Dýchla na nás historie, ale tak nějak z velké dálky. Nejsme vyznavači těchto památek, nějak příliš nás neoslovují, ale přesto jsme si
se zájmem prohlédli některé exponáty, hlavně sloup a torza několika soch. Spousta exponátů byla mezi vzrostlou trávou a rákosím, možná by stálo za to, celý areál trochu pročistit. Manžela přivedl k údivu také „hlídač“, který ho upozornil na to, že fotit i natáčet může, ale používat stativ nikoli. V tom nenašel logiku. V areálu pracovala také skupinka archeologů, takže jsme měli možnost je vidět při jejich nimravé práci. Ale zase jsme byli upozorněni, že fotit nééé.Co kdybychom vyfotili něco ještě neobjeveného? Protože na celý areál pražilo sluníčko, byla další volba jasná – dojet k moři a vykoupat se. Zastavili jsme na pláži Potokaki, která se táhne od Irea až k Pythagoriu. Je to oblázková pláž bez stínu, ale kousek od břehu už je písek a našli jsme tady spoustu nádherných mušlí. Většinu času jsme strávili ve vodě, protože na břehu sluníčko doslova spalovalo. Potom jsme si dali frapíčko v Pythagoriu a pokračovali na pláž Psili Amos. Ještě předtím, než jsme k ní dojeli, jsme ale odbočili doprava mezi rákosí a po slušné cestě dojeli na téměř prázdnou oblázkovou pláž Mikalis. Psili Amos se svými slunečníky jsme měli na dohled, ale na rozdíl od ní tady byl klid a ve vodě na co koukat. Naproti nám se tyčily štíty tureckých hor, protože tady je to do Turecka, co by kamenem dohodil. Poslední zastávku jsme chtěli udělat na pláži Kerveli. Takže jsme se vrátili na hlavní silnici vedoucí do Samosu a u kostelíka, který stojí uprostřed rozestavěné křižovatky, jsme odbočili doprava na Paleokastro. Minuli jsme odbočku na Posidinio a Psili Amos a po chvíli už se pod námi objevila zátoka Kerveli. Když jsme sjeli dolů, zjistili jsme, že zdejší plážička je hodně malá a bylo na ní plno. Nejdřív jsme mysleli, že koupání tady vzdáme, ale pak jsme uviděli nalevo od parkoviště téměř zarostlou cestičku, po níž se dalo sejít dolů na takovou mini plážičku. Všude okolo byly skály, takže šnorchlování tady bylo super. Když jsme si společnosti rybiček dostatečně užili, vyrazili jsme na zpáteční cestu a den jsme ještě završili výbornou večeří (rybí talíř pro dva) v taverně Meltemi.

Den sedmý 23.6.: vodopády Potami, přístav Ormos, pláže Votsalakia a Balos, vesnička Platanos
Již v noci jsem slyšela , že vítr ještě zesílil a při ranní cestě do pekárny pro chleba jsem viděla, že vlny v Kokkari jsou zase o kus větší. Takže volba byla jasná – koupat se budeme na jihu. Ale nejdřív jsme vyrazili do Karlovasi a pak k pláži Potami. Asi uprostřed pláže je odbočka ke starému kostelíku Metamorfosis Sotiros a k vodopádům. Cesta vede ve stínu a je to příjemná procházka. Připomínalo mi to tady říčku Kamenici u nás doma v Českém Švýcarsku. Došli jsme až k místu, kde bylo potřeba se začít k vodopádu brodit. Zvažovali jsme tuto možnost, voda byla sice studená, ale křeče z ní nechytaly. Nakonec jsme se rozhodli, že pokračovat nebudeme. Museli bychom se převléknout do plavek a všechny věci, které s sebou nosíme včetně foťáku a kamery nést nad hlavou. To se nám tak nějak nechtělo a podle fotografií ten vodopád (vlastně vodopádek) za to ani nestál. Ale určitě to může být pěkný zážitek. My jsme místo toho vyšplhali po příkrých, úzkých schůdcích nahoru, kde je taverna s pěkným výhledem po okolí. Pak jsme se vrátili k pláži Potami a vyrazili na cestu napříč ostrovem na jih. Zvolili jsme silnici vedoucí přes Leku a Maratokambos. K moři jsme sjeli u malého přístavu Ormos. Vládla tady ospalá atmosféra, přístav asi ožívá až večer. Teď tady sedělo několik lidí v tavernách a u mola kotvilo pár lodiček. Vhodné místo na koupání jsme tady nikde neviděli a tak jsme se rozhodli popojet dál na západ. V podstatě hned za rohem začíná letovisko Kambos/Votsalakia. Je tady dlouhá písečná pláž, na jejímž začátku jsme „zakotvili“. Raději ovšem máme pláže s menšími oblázky, protože tam bývá čistější voda na šnorchlování a vadí nám také, že písek zaleze všude a máme ho ve všech věcech. Ale jinak ta pláž nebyla špatná, ve vodě bylo docela dost ryb a šnorchlování jsme si docela užili. Protože jsem se ještě chtěla podívat na pláž Balos, vrátili jsme se znovu k přístavu Ormos, ale neodbočili jsme a pokračovali dál podél pobřeží. Odbočka k letovisku je dobře značená, takže jsme bez problémů sjeli opět k vodě. Je to klidné letovisko s několika domky. Pláž je oblázková, lemovaná borovicemi, takže poskytuje dostatek stínu. Na konci pláže je taverna, jejíchž služeb jsme využili ke svému občerstvení. Když jsme si užili koupání i na této pláži, vyrazili jsme na zpáteční cestu. Projeli jsme kolem vesničky Koumeika a těsně před ní jsme uhnuli doleva, pokračovali jsme dál směrem na Karlovasi, ale pak jsme ještě odbočili doprava k vesničce Platanos. Projeli jsme kolem věhlasného platanu na parkoviště a sešli na náměstíčko, kde je několik taveren a obchůdek se suvenýry. U stolků seděli místní, probírali život a hráli karty. Byli jsme tady momentálně asi jediní turisté. Chystala se tu také asi nějaká sláva, protože zdejší ženy připravovaly u pramenu vedle taverny stoly a chystaly pohoštění. Hned bychom tady zůstali. Ale dali jsme si jenom vynikající řecký salát a pokračovali ve zpáteční cestě. Zastavili jsme se ještě u vesničky Kondeika, abychom se podívali do mapy, po které ze tří cest se vydat a pak se vydali po té prostřední. Do Karlovasi jsme pak projížděli mezi spoustou vinic a i samotný příjezd do města směrem od Platanosu byl zajímavý. Do města se vjíždí úzkými, křivolakými a dost strmými uličkami. Cesta Karlovasi-Kokkari už pro nás přestala být zajímavá, protože jsme ji absolvovali již poněkolikáté. „Doma“ na nás ale čekalo překvapení. Přišel za námi mladík z půjčovny a s pomocí jedné spolubydlící ve studiích Frini jsme se dozvěděli, že nějaká paní z vesničky Ag. Theodori našla náš řidičský průkaz, kde jsme měli i smlouvu o zapůjčení skůtru. Zítra prý si ho u ní můžeme vyzvednout. Přemýšleli jsme, kde a jak jsme ho mohli ztratit a nejspíš to bylo na křižovatce u vesničky Kondeika, kde byla i odbočka právě do Ag. Theodori a vytáhli jsme ho asi společně s mapou. Takže program na začátek příštího dne byl jasný.

Den osmý 24.6.: Ag.Theodori, Kakoperato
Hned ráno jsme vyrazili do půjčovny, protože zrovna dneska byl den výměny – skútr vystřídala čtyřkolka. V půjčovně nám v mapě ochotně zakroužkovali vesničku Ag. Theodori, napsali jméno a telefonní číslo nálezkyně našich dokladů a ještě jí zavolali, že vyrážíme. Vesničku jsme našli celkem bez problémů a jelikož paní bydlela hned vedle kostela, měli jsme to celkem snadné. Jakmile jsme se čtyřkolkou u kostela zastavili, hned vyběhla moc milá paní a už na nás mávala. Protože z vesničky Ag. Theodori už to bylo jenom kousek do Maratokambosu, rozhodli jsme se navštívit Pythagorovi jeskyně. Ještě než jsme tam dorazili, zahlédla jsem přímo u větrných elektráren odbočku doprava na Kakoperato.To bylo místo, které jsme bezpodmínečně chtěli navštívit, takže jsme změnili plány a odbočili do kopců. Cesta vedla buď doprava k větrníkům nebo doleva. Vyrazili jsme doleva a stoupali po kamenité cestě stále vzhůru. Následovalo další rozcestí a my jsme zvolili cestu doprava se směrovkou Kerkis. Dál už cesta značená nebyla, ale stoupali jsme pořád nahoru. Minuli jsme kulatou zásobárnu na vodu, u které se pásli dva koně, stoupali a stoupali a pak jsme stáli na místě, kde už jsme měli vrchol Kerkisu téměř nadosah. Hluboko dole pod námi zůstalo pobřeží, přístav Ormos a pláže ve Votsalakii a za námi začínala cesta sestupovat dolů do údolí, kde bylo vše spálené požárem, který tady řádil. Byl to smutný pohled, ale bylo vidět, že se příroda snaží a dělá, co může. Jeli jsme dál a doufali, že jedeme správně. To se nám potvrdilo až na místě, kde byla doleva značená odbočka ke kostelíku Katsikas. Pochopitelně jsme se vypravili kostelík prozkoumat a bylo to moc hezké místo. N mapě jsme zjistili, že ke klášteru Panagia Kakoperato už to máme jenom kousíček a s vědomím, že nejsme v této pustině ztraceni, se nám jelo hned lépe. A pak už jsme ho uviděli. Odbočili jsme znovu doleva a sjeli dolů. Otevřeli jsme si vrátka, prohlédli si hezký kostelík a kapličku a usadili se ve stínu pod přístřeškem, abychom posvačili. Bylo tu i umyvadlo s tekoucí pitnou vodou a nikde nikdo. Pro tuto chvíli patřil tento malý klášter jenom nám. Cesta, po které jsme přijeli, pokračuje dál a pokud po ní kousek sejdete a zabočíte doprava, uvidíte vlevo u cesty začátek stezky označené kamenným mužíkem. Tato stezka vede po úbočí kopce nad hlubokou roklí (poznáte ji podle modrého zábradlí) a končí u jeskyně, ve které je kaplička a v ní tma. Po chvíli jsme se sice trochu rozkoukali,ale stejně jsme litovali, že s sebou nemáme baterku, abychom mohli jeskyni pořádně prozkoumat. Před jeskyní je malá zvonička a celé toto místo je naprosto úžasné.
Když jsme si všechnu tu krásu kolem náležitě vychutnali, vrátili jsme se ke klášteru, vyjeli jsme nahoru na cestu, ze které jsme odbočili a pokračovali jsme v jízdě původním směrem. Narazili jsme na další kulatou zásobárnu vody, u které jsme se vydali doprava a za chvíli jsme se ocitli ve vesničce Kosmadei. Pak už jsme sjeli dolů do Karlovasi a opět nás čekala cesta podél pobřeží do Kokkari. Protože jsme se dneska ještě nevykoupali, zastavili jsme na nám už známé plážičce u Avlakie a napravili to. Potom jsme se ještě stavili v taverně mezi plážemi Tsamadou a Lemonakia, kde je pěkná vyhlídková terasa, odkud je dobře vidět na obě pláže i na městečko Kokkari. Večeři jsme si tentokrát dali v taverně La Casa na nábřeží. Chutnalo nám tady a rozhodli jsme se sem ještě někdy vrátit.

Den devátý 25.6.: Pythagorovi jeskyně, Limnionas
Jelikož včera na Pythagorovi jeskyně nedošlo, přišla na ně řada dnes. To ovšem znamenalo znovu absolvovat cestu do Karlovasi, kterou už jsme znali skoro nazpaměť: Lemonakia, Tsamadou, Avlakia, Tsambou, Kambos, Ag.Konstantinos………. a pak na jih ostrova na Maratokambos. V Maratokambosu je k jeskyním dobře značená odbočka. Silnice se záhy změnila v šotolinovou cestu a poslední úsek cesty byl hodně kamenitý. Se čtyřkolkou to bylo v pohodě, ale viděli jsme až k taverně pod jeskyněmi dojet i obyčejná autíčka a dokonce i nějaké dobrodruhy na skútru. Z cesty k jeskyním jsou pěkné výhledy na pobřeží, ale i na spálenou krajinu po loňském požáru. Nejdříve jsme se vydali vzhůru po schodech k 1. jeskyni, ve které prý Pythagoras učil svoje žáky. Díky větru se nám šlo docela dobře a za chvíli jsme stanuli u kapličky před jeskyní. Prohlédli jsme si jeskyni a opět jsme litovali, že nemáme baterku, abychom se mohli podívat i hlouběji do jeskyně, kde by mělo být jezírko, odkud bral Pythagoras vodu. Pak jsme sestoupili zpátky ke kapličce, která je asi v polovině cesty a kousek pod ní odbočili doleva na cestičku, která vede ke 2. jeskyni. Cestička je poměrně zarostlá a v posledním úseku je potřeba vylézt na nevelkou skalku. Hned po zdolání skalky se před námi objevilo velké skalní okno a po levé straně ne moc přívětivý vstup do jeskyně, kde podle zvěstí Pythagoras přebýval. Samotná jeskyně je hezčí a větší, než jeskyně první. Je v ní také další, menší skalní okno s výhledem do krajiny. Když jsme si jeskyní dostatečně užili, sestoupili jsme na malé občerstvení dolů k taverně. Majitel taverny má za manželku Slovenku a tak je možné si půjčit papír s povídáním o jeskyních psaný ve slovenštině. Cestou zpátky jsme zaváhali, vydali jsme se po stejné cestě, kterou jsme sem přijeli, do Maratokambosu a pak dolů k přístavu Ormos. Protože jsme ale na dnešní koupání měli vybranou zátoku Limnionas, měli jsme od jeskyní pokračovat v cestě a sjet dolů u Votsalakie. Jednak bychom si ušetřili cestu a jednak bychom cestou viděli zase něco jiného. Pláž v Limnionas je písečná a vstup do moře je po kamenných plotnách. Voda u břehu i na hladině byla příjemně vyhřátá, ale hlouběji byla docela studená. Trochu nás to překvapilo, protože až doposud byla voda zatím všude příjemná. To jsme ještě nevěděli, že se voda vlivem silného větru ochladila skoro všude.

Den desátý 26.6.: Nikolaudes, pláž Fournaki
Protože jsme měli čtyřkolku a na naší mapě byla vyznačená cesta z Potami do Drakei, rozhodli jsme se zkusit tudy projet. Sice se nám to moc nezdálo, protože při cestě k plážím Seitani jsme viděli všude kolem hory, ale rozhodli jsme se, že za zkoušku nic nedáme. Dojeli jsme až k místu, odkud začíná sestup na pláž Mikro Seitani a pokračovali jsme dál. Cesta se po chvíli začínala dělit a přestože jsme vyzkoušeli všechny varianty, vždycky jsme dojeli jenom o kus dál a cesta zmizela do ztracena. Takže jsme to vzdali a vraceli se k pláži Potami. Ještě před ní jsme však odbočili doprava směrem na Leku. Jenže….ještě než jsme tam dojeli, rozhodl se manžel vyzkoušet ještě nějakou odbočku, takže jsme jeli někam do neznáma. Projížděli jsme lesem a narazili jsme na nádherně zelenou oázu s jezírkem, potůčkem a kapličkou. Všude kolem rostla spousta kapradí a přesliček a celé to místo tady působilo až neskutečně. Našli jsme také značenou turistickou stezku se směrovkou na Nikolaudes, takže jsme alespoň přibližně tušili, kde se nacházíme. Do této vesničky jsme také nakonec dorazili. Je to taková malá, zapomenutá vesnička „na konci světa“. Myslela jsem, že se odtud vrátíme na nějakou hlavnější silnici, protože jsem chtěla dojet do Kalithei a dojít k jeskyni s kapličkou Panagia Makrini, podívat se do Ag.Isidoras a na pláž Varsamiou, ale nebylo mi to souzeno. Moje drahá polovička se nějak zhlédla v ježdění po zapomenutých cestách a tak jsme zase po nějaké takové vyrazili. Nejdřív to šlo, ale pak byla cesta horší a horší a nakonec jsem některé úseky (krkolomné sjezdy s obrovskými šutry) scházela radši pěšky. Proč bychom se měli zmrzačit oba? Čtyřkolka se sice snažila, co mohla, ale na jednom místě se stejně zahrabala do kamení a už jsem myslela, že tady zůstaneme opuštěni, zcela sami, napořád. Ale po odházení větších kamenů se manželovi podařilo čtyřkolku vyprostit a rozjet se. Teď už jsem jenom netrpělivě očekávala nějaký konec cesty a přemýšlela jsem, kde vlastně vyjedeme. Vyjeli jsme v nějaké zastrčené zadní uzoučké uličce v Kosmadei a nejdřív to vypadalo, že tou škvírou ani neprojedeme a budeme muset zpátky. Naštěstí to ale nebylo nutné, projeli jsme. Po takových peripetiích už jsme neměli chuť na žádné experimenty a jeli jsme už co možná nejkratší cestou až do Limnionas. Cestou jsem si všimla prázdných pláží a začala jsem mít neblahé tušení, že s vodou nebude něco v pořádku….nejspíš její teplota. Teď jsem ale chtěla pokračovat do Kalithei, takže jsme z Limnionas stoupali zase vzhůru. Vítr už foukal opravdu hóóódně silně a tak jsme zastavili u kostelíku za odbočkou na Paleochori. Bylo odtud hezky vidět na západní pobřeží, které bičovalo prudké vlnobití. Usoudili jsme, že jet dál za těchto podmínek nemá smysl a vrátili jsme se do Limnionas. Při cestě sem jsem za Votsalakií zahlédla odbočku k pláži Fournaki a tak jsme se ji rozhodli vyzkoušet. Pláž Fournaki je oblázková, sem tam s nějakým skaliskem. Mohlo by tu být dobré šnorchlování, jenže záhy jsme pochopili ty prázdné pláže. Voda byla oproti minulým dnům opravdu ledová. Sice jsme do ní vlezli, ale po uplavání asi 5 metrů jsme se rychle vraceli na břeh. Tenhle den nám holt moc nevyšel. Neviděla jsem, co jsem chtěla a ani jsme se moc nevykoupali. Po návratu do Kokkari jsme zjistili, že na severu se kvůli vlnám nedalo koupat vůbec.

Den jedenáctý 27.6.: vrchol Karvouni (Lazarus), Potokaki
Na rozdíl od včerejšího dne nebyly vrcholky hor zahaleny v mracích a tak jsme se rozhodli zdolat rchol Karvouni. Dojeli jsme do vesničky Vourliotes a pokračovali dál ke klášteru Vronda. Za klášterem pokračuje cesta dál a po chvíli se rozdvojuje. Nejdřív jsme odbočili doprava, což byla chyba. Dostali jsme se na vojenské území a zastavila nás až hlídaná brána. Hned jsme všemožně ukazovali, že se jen otočíme a mizíme, aby nedošlo k nějakému nedopatření. Vrátili jsme se na rozcestí a při zpáteční cestě jsme si ještě užívali pohled na okolní krajinu a klášter Vronda shora. Tedy alespoň já, manžel chtěl být už co možná nejdřív a co možná nejdál od „zelených mozků“, jak říkal. Pak jsme vyrazili po levé cestě. Jeli jsme opravdu nádhernou krajinou, všude kolem byla spousta zeleně, mezi tím svahy porostlé žlutým janovcem a v dálce tyrkysové moře. Když jsme dojeli k dalšímu rozcestí, odbočili jsme doleva na Lazarou. Toto rozhodnutí jsme udělali tak nějak intuitivně, protože skutečnost už naší mapě dávno neodpovídala. Každopádně příště kupujeme mapu až na místě. Měli jich všude plno a lepších, než jsme si přivezli my z domova. Jeli jsme dál a na zříceninu Lazarou jsme nikde nenarazili. Buď už se zřítila úplně nebo jsme my špatně koukali, což je pravděpodobnější. Ale narazili jsme na kamenného mužíka vlevo u cesty a usoudili jsme, že tady začíná stezka na vrchol Karvouni. Zaparkovali jsme čtyřkolku a dál pokračovali pěšky. Výstup nebyl nijak náročný. Stezka se nám sice po chvíli ztratila, ale stoupali jsme po kamenech pořád nahoru, dokud jsme neuviděli kamenné mohyly na vrcholu. Z výšky 1153 m nad mořem se nám otevřel úchvatný pohled dolů. Bylo vidět severovýchodní pobřeží a zároveň i pobřeží jihovýchodní s letištěm (až doma jsme zjistili, že jsme vlastně nebyli na vrcholu Karvouni, ale na vrcholu Lazarou). Nevěděli jsme, co dřív fotit a užívali jsme si všechnu tu nádheru kolem sebe plnými doušky. Ale protože to byl náš poslední den a chtěli jsme se rozloučit také s mořem, museli jsme dolů. Sestoupili jsme zpátky k naší čtyřkolce a pokračovali jsme dál po cestě. Narazili jsme na směrovku do vesnice Pandroso a podle mapy usoudili, že to je správný směr. Byl by, kdybychom ovšem z této cesty na dalším rozcestí neuhnuli doleva. Tam vedla asfaltka, která se ale záhy změnila v kamenitou cestu a následovala další rozcestí, další cesty a cestičky a my jsme metodou pokusů a omylů zdolávali husí kůži nahánějící terény. Zase jsem občas raději vystupovala a jsem ráda, že jsme neskončili někde na dně strže. Pod námi jsme sice viděli jižní pláže, ale pořád jsme byli móóóc vysoko a všude byly hluboké srázy a rokle. Rozhodli jsme se proto vrátit na rozcestí a pak už jsme bez problémů dojeli do vesničky Pandroso. Vesnička je to hezká, ale my jsme ji opravdu jenom projeli, protože jsme už moc chtěli to moře. Stejně tak jsme projeli Pirgos a upalovali na pobřeží na pláž Potokaki u Heraionu. Báli jsme se ,že voda bude zase studená jako včera, ale byli jsme příjemně překvapeni. Takže pozdní odpoledne jsme strávili šnorchlováním a ze břehu jsme pozorovali letadla, která buď přistávala nebo odlétala. Věděli jsme, že ta druhá varianta se zítra bude týkat i nás a bylo nám z toho trochu smutno. Ale co…..dovolenou jsme si užili na 100% a příští rok snad na nějaký ten řecký ostrov zase vyrazíme. Na ostrově Samos jsme neviděli všechno, to se za tak krátký čas ani nedá, ale viděli jsme toho dost a některá místa zůstanou v našich vzpomínkách navždy.

Den dvanáctý 28.6.: odlet
Díky stávce, které se zúčastnili i řečtí letečtí dispečeři, jsme si museli ráno přivstat, abychom letiště opustili do 7.00 hodin. Podařilo se a tak jsme neměli dovolenou pokaženou závěrečným dlouhým čekáním na letišti.

Závěr:
Na vlastní kůži jsme si ověřili, že voda na Samosu studená NENÍ i JE. Záleží na štěstí. Nám štěstí přálo, po většinu našeho pobytu byla voda příjemně osvěžující, prostě tak akorát. Samos je ostrov zelený, voňavý, hornatý a větrný. Je na něm spousta vesniček se změtí křivolakých uliček, kostelů, kostelíků a kapliček. Pláže jsou tu většinou oblázkové, na jihu písečné, některé jsou hezčí, některé méně, ale každopádně nejsou přeplněné a každý si tu může vybrat tu svoji. Z městeček je určitě nejhezčí Pythagorio a Kokkari a samoské vnitrozemí a příroda nemají chybu. Žijí tu přívětiví lidé ochotni vždy pomoci, ale za celý náš pobyt jsme neviděli ani jednu kozu nebo ovci, jak tomu bývá na ostatních ostrovech.
Zápisky z cest si píšu proto, abych si uchovala co nejvíc momentů a vzpomínek z našeho putování po ostrovech, ale pokud někomu alespoň něco z toho pomůže, budu jenom ráda.