S komáry v Kamári

Účastnící zájezdu: Rodina F. (Fotograf, Fúrie, Filoložka, Fourteen) a Pan P. (přítel Filoložky)


„Tento způsob léta, zdá se mi poněkud nešťastným….“
Zdání klame, necituji Vladislava Vančuru, ale velmi volně překládám výrok majitele taverny ve vesničce Evangelistria, který se nám snažil vysvětlit přemnožené komáry, nebývalé množství vody v jezeře mezi Tigaki a Marmari a další netradiční úkazy letošního července. Ale to až v půlce našeho pobytu na Hippokratově ostrově. Zpátky na začátek….


Po mírně posunutém odletu kvůli stávkujícím Řekům nás záliv Kefalos - Kamári přivítal přicházejícím soumrakem, svěžím vlahým vánkem (který se neznalým mohl zdát na hranici vichru), šeptajícím mořem, rachotícími cikádami a více než poklidnou atmosférou. Největší překvapení nás ale teprve čekalo. V noci. Kvalitní letka čítající desítky drobných, jakoukoli škvírou pronikajících, proti všem nástrahám odolávajících, vysokými sopránky bzučících neúnavných prevítů, kteří se už těšili na novou krev. Naší!!!
Nemohli jsme se dočkat rána a chladivé koupele v průzračném moři, jež dala zapomenout na noční ústrky. Podvečerní výprava směrem k přístavu nás zavedla až k taverně Faros, poblíž které by se podle průvodce měly nacházet nějaké starověké pozůstatky. Jakési šutříky jsme, pravda, našli, ale archeologické objevy rozhodně překonal zážitek z Oduly, která měla pavučinu velikosti slunečníku, a kterou jsme podezírali i z lovu drobných hlodavců. Rozhodně budila respekt, jak si tam tak nebojácně hověla v paprscích zapadajícího slunce.
Před následující nocí jsme použili všechny dostupné protikomáří metody, od preventivního ručního a ručníkového vyvraždění, přes násobné obsazení zásuvek odpuzovači místní, naší i euro výroby, zabijáckého spreje („zaručeně účinného“) z blízkého supermarketu a natření vlastních těl tajnou směsí, která ještě nikdy nezklamala. Někteří účastníci výpravy se namazali i vnitřně. Úplně jinou směsí: Mythos + Retsina + srk propašované slivovice. Poměr jednotlivých složek z úcty k nim nebudu prozrazovat. Bylo jim to platné stejně jako nám ostatním, jen s tím rozdílem, že se ve dvě hodiny v noci odmítali účastnit druhého kola vyvražďování a jen skelným zrakem znaveně přihlíželi, v lepším případě sporadicky zafandili či znalecky ohodnotili úspěšné zásahy. Při padesátém kousku jsem přestala počítat a do konce pobytu už nezačala. Statistiku tedy nemám. Jisté je, že spánek nebylo to, čím bychom se letos na dovolené přesytili, ale zato jsme byli všude první 

Nedobrovolný budíček jsme využili k delší cestě zálivem opačným směrem, než předchozího dne, k ruinám baziliky Ag. Stephanos. Ani ještěrky nebyly ještě vzhůru. Tak jsme se na kamenech vyhřívali sami, obě baziliky byly naše a šplouchání moře o roztomilé skalisko nás zase ukonejšilo. Koupání jsme si užili před opuštěným hotelovým komplexem. Večer jsme první průzkumy bezprostředního okolí označili jako úspěšné a radostně se přivítali s „naším“ autem. Od zítřka si rozšiřujeme obzory!

První autoden
jsme se rozhodli beze zbytku věnovat hlavnímu městu. V naší pětihlavé výpravě převažují milovníci šutrů a vášnivému Fotografovi je vcelku jedno, co má v hledáčku, hlavně, že tolerujeme jeho rozměrnou výbavu a chápeme, že nemůže mít na zádech NAŠE věci (třeba vodu). Rozdováděli jsme se po ránu na johanitském hradu Neratzia, pokračovali na Agoře, přes poledne oddechli v muzeu a moc si užili znovuotevřenou římskou vilu (Casa Romana opravdu stojí za to, rekonstrukce je „přiznaná“, a ač máme raději rozvaliny s pár kameny, kde můžeme naplno popustit uzdu své fantazii, tady jsme se rádi nechali vést). Pak jsme očuchali okolí (římské lázně, Dionýsův chrám) a Odeon a mírně vysílení se vydali na západní vykopávky. Dům Európy bylo asi poslední, co jsem plnohodnotně vnímala, pak už se i mně začalo okolí mlžit a odvolala jsem heslo: „nečůrat, nesmrkat, nejsme tady s Čedokem“, mrkla jedním okem na Nymfeon (nebo záchodky?) a upadla v první taverně, která nám vstoupila do cesty. Po pár Mythosech či džusech a gyrosu se nám opět zbystřily smysly natolik, že jsme byli schopni rozpoznat chabé zbytky stadionu a helénistických i římských lázní a odklusali jsme k letnímu kinu. Tady proběhlo zklamání jazykovědné sekce výpravy, protože, „KRUCI!“, nedávali žádný řecký film!

Autoden druhý
Hodinu a půl jsme se koupali v ranních paprscích společně s hradem Antimachia. Kochali jsme se výhledy na všechny strany, záviděli křídla ptákům, vzpomněli na obléhání Rhodu a byli svědky sourozenecké (Filoložka vs. Fourteen) bitvy přeschlými stvoly. Pak jsme se na chvilku vrátili do současnosti, jen abychom využili přibližovadlo k rychlému přesunu do 3. století před naším letopočtem do města Halasarna na západním kraji Kardameny. V něm nás zaskočili rozesmátí athénští studenti archeologie. Zákaz focení vyvážili velmi holým až strohým výkladem v angličtině a velmi košatým a pestrým v řečtině. V osmdesátých letech si tu nějaký šťastlivec chtěl postavit hotel, rýpl do země a vysypala se na něj Halasarna. Do ní vtrhli archeologové, vyhnali budoucího hoteliéra a v základech jeho hotelu mají dodnes pěknou schovku před vedrem a místo na siestu a sváču. V krátkých úsecích, kdy není ani vedro ani siesta ani svačina, postupně odhalují svatyni Apollóna a Hérakla, nějaké zbytky mramorového chrámu, divadla a pár kousků z římského období a pozůstatek křesťanské baziliky. Odhalování probíhá s přeopatrnou rozvahou, takže nečekejte zázraky. Doporučujeme jen fajnšmekrům radujících se z i jen nepatrně se rýsujících obvodových zdí. Pořád jsou ze všeho nejvíc vidět ty základy hotelu.
Vraceli jsme se přes les Plaka, kde krotcí pávi útočí na zubožené kočky, které jsou v zuboženosti trumfnuty uválenými a značně špinavými psy, o jejichž krmení se vedou záznamy na umaštěném papíře zatíženém kamenem. Podle nich byli krmeni pár minut před naším příjezdem. Jejich výmluvné pohledy ale vyprávěly o letitém hladovění a zoufalství. Tak jsme nakrmili zástupy včetně bahnitě zeleného jezírka přetékajícího želvami, osvěžili si některé ruské nadávky díky přítomným cizozemcům a oddechli si až na pláži Kochylari. Cestou jsme ale učinili významný objev! Malé zacharoplastio v Antimachii má ten pravý sortiment báječně voňavých sladkostí všeho druhu, který uspokojí i náročné, vyladí hladinu cukru na potřebnou úroveň a spolehlivě slepí útroby, mapy, průvodce i vztahy.
To byl zřejmě také důvod, proč jsme se doma dlouho nezdržovali a vyrazili za západem slunce do Limnionas. Zkuste to taky.

Třetí
Ráno vyrážíme opět do hlavního města, abychom v přístavu intuitivně odhadli, která z průvodkyň má naše lodní lístky do Bodrumu. Daň za to, že jsme nesnášenliví a nespolečenští a nechceme jet hromadně sběrným autobusem řecké cestovky. Nebyla to ani křehká blondýnka (varianta 1 - 3), ani snědá tmavovláska (4,5), ale velký kus na ježka ostříhané peroxidově blonďaté těžkotonážní ženské od rány, které trvale visí z koutku zapálená cigareta. Jediná pravá průvodkyně Tureckem! Zahlédli jsme ji pak ještě po vylodění v přístavu, kde nabízela své služby. Docela by mě zajímaly zkušenosti těch, kteří je využili.
Jak jen si ti kluci johanitští obsadili svými hrady zdejší úžinu! Tuhle opevnění, támhle opevnění. Na řecké straně, na turecké straně. Jenže je v tom rozdíl. A to nejen ten, že tady už se nedá zaplatit eurem. Turci dědictví marketingově uchopili. A tak se platí nejen u vstupu (lze kartou), ale i do dalších výstavních sálů uvnitř hradu (už jen hotově lirou). Milovníci podmořské archeologie si tu přijdou na své, jen musí překousnout častý kašír a „bubáky“ v kobkách. Návštěvníci se jen hrnou. Což se nedá říct o hrobce krále Maussólla, jednom ze sedmi divů světa. Tady jsme si opět užili klidu a samoty a mohli si prolézt podzemní chodby a matně tušit, jak velká a úžasná stavba to byla. Napomohlo i malé muzeum - představě i oddechu – je klimatizované. Ještě divadlo a zpátky „domů“.

Čtvrtý
Staré Pyli. Staré Pyli šimrají rozespalé sluneční paprsky. Cikády teprve ladí, ještě ani nedošlo na zkoušku orchestru. Je slyšet každý uvolněný kamínek cvrnkající po stezce. Na protějším kopci tiše mekla kozorohá.
Šeptáme. Opuštěné Staré Pyli. První kostelík, turecká kašna, lázně, zbořené domy, mizející cesty, silueta byzantského hradu, klášter Panny Marie Kastrianské… Tady potkáváme jediného domorodce. Na naše „Kalimera“ sice odpoví, ale pak uchopí krumpáč a… …a zavře se v jediném opraveném domku. Na obličeji měl napsáno něco o nevítaných hostech a: „dneska to začalo nějak brzy!“ Místní občerstvovna má samozřejmě ještě zavřeno, a tak šplháme na hrad, opevňujeme se, vyhlížíme piráty, střílíme na jejich lodě s černými vlajkami, hlídáme příjezdovou cestu a chystáme obranu před vetřelci… BUM, PRÁSK!!! Dvířka od auta. Už jsou tady! A další! S rachotem přijíždí čtyřkolka se dvěma piráty s oranžovými šátky. S hurónským pokřikem se na nás hrnou! A další! A další! Prohráli jsme. Na decibely rozhodně.
V Pyli nevěřícně zíráme na Charmylovu hrobku: „Tak to je ono?“ „Za plotem?“ „Fakt nemůžu dovnitř?“ „Taková mrňavá!“ Situaci zachraňuje kouzelný dědeček, spíš takový skřítek kapesní, který nedočkavě vyhlíží, až se na silnici objeví první turista. Ze zázemí malého kostelíčku postaveného na hrobce cizince přepadne a zajme. Bezzubými ústy podá výklad a nechá zapálit svíčku.
Přes romantické Lagoudi nás chuťové pohárky správně dovedly k taverně v Evangelistrii, kde jsme zažili gastronomický vrchol dovolené (já bezkonkurenční stifádo). Děkujeme Irini! (hbitá žena v nejlepších letech, černých šatech a s několika páry rukou (?). Od jejího syna jsme se dozvěděli, jak je to letos s počasím, jak jde život a odpověď na základní otázku života a vůbec (42). Zkrátka – zůstali jsme pobejt.
Zbylo jen trochu času na kontrolu hladiny solného jezera a aktuálního výskytu ptactva a den jsme zakončili opět na Kochylari.

Odpočinkový den
Zahájen úspěšně! Objevena pekárna ve vsi Kefalos! Ta pravá! Jazyková bariéra značná (Filoložka ještě spí). Domluva báječná. Teď už máme, co jsme chtěli! Dnes plážové safari. Camel je fotogenická, Paradise v obležení, Bubble bublá a dál na východ už Bananu či Polemi snadno zaměníte. Nabíráme síly na zítřejší výpravu za uvězněným Titánem.

Nisyros
Za kuropění přepadáváme pekárnu a po snídani vyrážíme směr Kardamena. Tady nám totiž, na rozdíl od Kamári, vezmou na Nisyros i auto. Tedy vezmou… Máme to slíbeno. Ale která loď? Ta, která vypadá nadějně a evidentně auta vozí, zavrtí rozhodně přídí a pošle nás vedle. Tady se ani nepokoušíme, sem se auto nevejde, ani když ho rozebereme. Až ta třetí v pořadí: „jasně, to se ví, jedete s námi, dejte mi klíče od auta.“ Rozhodně nejsem klidnější, pořád se mi nechce věřit, že se auto vejde. Pokud se tam s ním dá vůbec najet. Snažím se tvářit bezstarostně, ale nenápadně si z auta beru batoh s „životně důležitými věcmi“. Ještě si ujasňujeme, že se nevracíme dnes, ale až zítra, na lodní lístek k autu nám námořník připisuje jméno lodi, abychom cestou zpět zase netápali. Z horní paluby sleduji parkovací manévr a už chápu, proč v autopůjčovně nesdíleli naše nadšení pro tuto cestu jejich autem. Zamáváme Kardameně a už nás vítá Mandraki. V hotelu vybraném intuitivně pohledem od přístavu vybalíme, co nepotřebujeme na průzkumné výpravě, a opouštíme Mandraki, ve kterém má právě rozchod první půlka dovezených turistů. Druhou půlku odvezlo všech šest místních autobusů do kráteru. Pak si to vymění. Od 11. do 15. hodiny je ostrov turistický. Chvilku zdánlivě pronásledujeme druhou skupinu, ale v Pali se oddělíme a pokračujeme na východ, kam až nám silnice dovolí. Kocháme se rozmanitým pobřežím i soupeřením oliv s duby. Když máme pocit, že jsme se dostatečně vynadívali, překulíme se přes homoli ostrova na protější stranu do Avlakie. Raději nepočítáme všechny zatáčky, cesta se vykrucuje, kroutí a šmodrchá, ale odmění nás černočerným rozdivočelým břehem, jiskřícím mořem, posmutnělými chátrajícími domy a vískajícími řeckými dětmi, které se vzaly kdoví odkud.
Po malém pikniku přemluvíme auto zpět k výstupu a ještě v čase siesty projdeme vulkanologické muzeum v Nikii i celou spící obec. Tiše našlapujeme a šeptáme. Poprvé se nám chlubí svou krásou celá kaldera. Děláme jí radost obdivným vzdycháním a uznalým cvakáním spouští.
V Emboriu Filoložka s Panem P. propadne bezmeznému nadšení z místní veřejné sauny, takže nějaký čas řešíme nákup nemovitosti (takovouhle saunu tu má ve sklepě kdekdo!), ale prý je to tu jako v Silent Hill. Je pravda, že polorozpadlé opuštěné domy se slepými okny a zívajícími dveřmi převažují nad těmi malebnými, ale o to by mohla být cena příznivější, ne? S hlavami omámenými bydlením na sopce a sirnými výpary se vracíme do Mandraki, abychom zafandili v místním beachvolejbalovém turnaji, zjistili otvíračku muzea a z Chochlaki, černovalounkové pláže, popřáli dobrou noc zapadajícímu slunci. Když domlouváme s majitelem hotelu snídani na sedmou, upřímně se rozesměje, ale nic nenamítá. Nepřipouštím si žádné pochybnosti a těším se na bezkomáří noc.

Úspěšné rande se snídaní bylo korunováno jogurtem s medem, co víc si přát? Hurá k sopouškům!
Upozornění, že s prvním turistou se u parkoviště v kaldeře objeví i výběrčí vstupného, bylo pravdivé. Nezmátli jsme ho ani časnou hodinou. Asi tam nocuje. Byl ve střehu, připravený, rozesmátý a upovídaný. Pochválil nás za brzký příjezd, ujistil, že hned tak někdo nepřijede, takže: „Máte všechen čas světa na prohlídku kráterů“. Poskytl informace o sopce, pokyny k prohlídce, doporučení k obezřetnosti a upřesnil zákazy vstupu. Plynule přešel na svůj životopis: narodil se v New Yorku, ale rodiče na Nisyru a dědeček v Alexandrii…. A mluvil a mluvil a mluvil…
Prvním zkoumaným kráterem byl Polyvotis. Nevinně se tvářící a barvami lákající frajírek, který hned na úvod zaskočil část výpravy domluvou s větrem, jenž se poslušně otočil a z několika děr přihnal slušnou porci výparů rovnou ke zvídavým nosům. Dva to odmítly snášet a společně se žaludky a hlavami se domluvily s nohami a šly se raději toulat kalderou. O to intenzivněji jsme my, zbylé tři kusy, propátraly každý metr, každou průrvu, každou skulinu, všechny sopoušky. Dokonce jsem si do kapsy nacpala přenádherný žlutozeleně zářící šutřík, díky kterému mi kraťasy i po několikerém vyprání stále smrdí jako pekelná sluj.
Větší bratr, kráter Stephanos, se tvářil seriózně, jako že už má pubertální hrátky s větrem dávno za sebou, a tak se i Filoložka a Fourteen kochali o chvilku déle. Ostatně chtělo to kapku času na odhalení všech jeho barevných a „voňavých“ tajemství a byli jsme rádi, že jsme si dopřáli ranní čas. Sluneční paprsky si nás už stejně našly a společně s kráterem zatápěly pod chodidly. Fotograf zuřivě fotil v marném přesvědčení, že krása je přenosná. Pan P. v sobě objevil mladého geologa a seizmologa v jednom a vášeň propukla v plném rozsahu. Ryl nosíkem nezdravě u země a podrobně okukoval každý sopoušek. Zdálo se, že jsou oba zakletí a nikdy Štěpána neopustí…
Děkuji tímto turistům v červeném a žlutém Hyundai, že svým včasným příjezdem a přítomností „zkazili“ Fotografovi „tak výbornej“ záběr a geologovi narušili teritorium a my se mohli na Paleokastro přesunout v plném počtu. Rozměry kamenných kvádrů této stavby nám vnutily vzpomínku na Týrins, takže jsme se chvilku toulali nejen starověkým Řeckem, ale i naším dřívějším putováním. Zamávali jsme nedalekému Kosu a slíbili mu návrat. Sklouzli jsme zpět do Mandraki, rozhrnuli dnešní porci čerstvých návštěvníků, které před chvílí vyplivla nejedna loď, a během doby nejžhavějšího slunce obdivovali nové muzeum a toulali se stinnými uličkami města. Pak ale třetí hodina vykřikla: „Konec představení!“ a nezbyla než cesta ke jmenované lodi. Vznášeli jsme se plni dojmů hezkých pár metrů nad zemí, takže jsme se dost ošklivě potloukli uzemněni zjištěním, že „naše“ loď v přístavu NENÍ!!! Chvilku jsme nevěřícně zírali na všechny ostatní, dokola četli jejich jména a pořád nechtěli uvěřit, že Ag. Konstantinos, na které mělo naše auto předplacenou zpáteční cestu, někde ztroskotala. K představě zádi mizející v rozbouřených vlnách za zpěvu Celin Dion se zvolna přiloudal sen o nekonečném pobytu na ostrově Nisyros a na některých tvářích vyloudil spokojený úsměv. Fotograf a platící zákazník v jednom však tuto představu rázně ukončil zjištěním, že nás zpět veze „támhleta“ loď. Změna byla z důvodů kapacitních. Cestující byli po nalodění razantně nasměrováni na horní palubu, na té dolní vypuklo odhrnování sedaček do stran a demontáž nepotřebných kusů lodní výbavy. Následoval vjezd našeho auta, hned na to se přes lehce nahozený můstek vřítil frajer s temně zeleným fordem a pak kapitán vlastnoručně zaparkoval nákladní toyotu s pár kousky neprodaných melounů. Tohle auto bylo, ať se propadnu, širší, než vjezd na palubu. Zamítla jsem návrh Fourteena, abych se šla mrknout na druhý konec lodi, kde dozajista spatřím náš vůz mizet v moři, protože tolik auťáků se sem fakt nemohlo vejít. Cha! Ještě motorka, dva skútry a dvě kola! Řidítka trčela z lodi na všechny strany, občas i nějaká pneumatika. Ostatní ferryny už byly dávno z přístavu, když jsme se konečně vyhoupali i my. Ovšem! Náš sebejistý mořský vlk, stejně bravurně jako zaparkoval toyotu, vyrazil na stíhací závod, minul jen tak tak Yali a v Kardameně jsme byli první! O čumák! No jestli to nebyl bezva výlet?! Málem jsme zapomněli i na ty komáry.

Léčebný den
Ranní koupání v termálkách Embros bylo skvělé a měli jsme jen malou společnost. Ale jakou! Přikráčel si to šedovlasý na ježka ostříhaný sedmdesátník (já tvrdím, že mu je 120, jmenuje se Iásón Bourne a Ludlum byl jeho kámoš), odložil rybářské náčiní a hupnul rovnou do koryta v ústí pramene (50°C?!). Koukal mu jen obličej a ruka s hodinkami, na které upřeně zíral, zničehonic se vymrštil, odskotačil do stínu a pak celý proces několikrát opakoval. Když už rybařil, dorazili ještě dva jeho kolegové podobného vzezření, jen víc vojenského střihu. Brali jsme lázně s agenty!!!!
V Asklepionu byl Fotograf velmi zavázán Filoložce, že svou konverzací s domorodou ochrankou rozptýlila její pozornost natolik, že ta mu nevycinkala za všechny jeho objektivy a neumlátila stativem, jak vyhrožovala na rozměrných cedulích u vstupu. A nad nejvyšší terasou, ve stínu a vůni cypřišů jsme mohli nerušeně pokračovat v léčbě. Ideální místo!
Nabytou energii jsme věnovali večerním toulkám. Kefalos má v zapadajícím slunci také své kouzlo.

Poslední autoden
Jak jinak se rozloučit, než divokým západem. Snídani u kostelíku Panagia Palatiani s bezkonkurenčním výhledem na záliv, předčily chvíle u Ag. Mamas, kde jsme osamoceni nasávali koktejl vůní, které míchal ten nejlepší barman na světě - řecký vánek. Fotograf si užil hodinové námluvy s vážkou krasavicí a my ostatní chtěli (rozhodně ne poprvé) zastavit čas nebo konečně vymyslet, jak by se tahle chvíle se vším všudy dala zakonzervovat a v zimní slotě ji brát po kapkách. A rozhodnutí nechat se vést po cestě zdobené značkami s nápisem Cavo Paradiso ještě umocnilo naše dojmy. Pláž s růžovým pískem a kulisami geologických radovánek za zády… uvízli jsme. Vraceli jsme auto celí blažení a spokojení.

Konec
Poslední dny lenošíme. Pan P. pročítá právnickou publikaci pro podzimní přezkoušení. Filoložka rozpráví s domorodci. Fotograf stahuje fotky. Fourteen leží a čte nebo čte a leží. Fúrie obhlíží nadějně polozřícené nemovitosti. Spořádáme dost řeckého salátu. Hrajeme Švábí salát. Karetní hra. Fotograf má vlastní karty. Je na nich asi 2500 fotek. Blázen.
Právě jsem spotřebovala skoro o tisíc slov víc, abych se to všechno (marně?) pokusila popsat.


Kdyby… tak:
Auto Hyundai Accent 9 dnů – 300€ (na Nisyru na vlastní nebezpečí , na Nisyru je autopůjčovna, ale my jsme z pohodlnosti zvolili tuto možnost)
benzín - +- 1,6€/litr
Otvíračky* a vstupy:
*bez záruky, jsme v Řecku
město Kos:
Hrad Neratzia: 8:30 – 15:00 2€ (děti, studenti zdarma)
Agora: volně
Archeologické muzeum: 8:30 – 15:00 2€ (děti, studenti zdarma)
Odeion: volně.
Casa Romana: 8:00 – 20:00 volný
Západní vykopávky: volně
hrad Antimachia: volně
Asklepion: 4€ (děti, studenti zdarma)

Turecko:
Bodrum s řeckou cestovkou: 16€ (+4€ vízum)
Bodrum hrad: 10YTL, 10:00-18:00 mimo pondělí
a v hradu např.:
Carian Princess Hall 5YTL
Uluburum Shipwreck Hall 5YTL
někde vstup volný
některé sály od 12 do 14 uzavřeny
Mausoleum: 8YTL 8:30-16:00
(na rozdíl od hradu, tady platí sleva pro studenty (Filoložce i Panu P. uznali ISIC, ale Fourteen za plnou, ač evidentně školou povinný 

Nisyros:
zpáteční cesta: 16€
auto: 30€
ubytování – hotel: (klimatizace, TV, lednička)
dvoulůžák 25€
dvoulůžák s přistýlkou 35€
muzeum v Mandraki: zdarma
vulkanologické muzeum Nikie: 4€ (ISIC 2€, Fourteen zdarma)
vulkán: 2€ (děti, studenti zdarma)