KOKKARI, neboli cibulka.

Ano, čtete správně, Kokkari (místní vyslovují hrdě Kokári) znamená cibule. Ale nebojte se, k pláči vás rozhodně nedonutí, ani když tuhletu cibulku naporcujete svými kroky nadrobno.
Jsou tři věci, které v Kokkari rozhodně nepřehlédnete: kočky – občas máte pocit, že se jimi brodíte po kolena, nádherně řecké moře – tím se budete brouzdat dle libosti třeba po krk a do třetice noční život… Ten vás pohltí úplně celé, i když ani nebudete chtít. Jakmile totiž zaleze sluníčko, vyrojí se turisté specializovaní na vymetání taveren, oděni v plážovo tavernových róbách a při prvním bouchnutí do bubnu se začnou jako jepice motat pod lampami a žít svůj bujarý noční život. S těmito účastníky zájezdů jsem se míjel pouze ráno u pekárny, já i oni opuchlí od probdělé noci, oni ovšem podstatně spokojenější a veselejší. Skládám tímto obrovský hold domorodcům a obdivuji je za to, že po prvních týdnech sezóny všichni totálně nezblbli z nevyspání. Ale dost nářků, toto byla jediná skvrnka celých jedenácti dnů na Samosu a nejspíše mojí vinou.
Popsat uličky v původním, obydleném Kokkari, nebude nijak jednoduché, bez buzoly a mapy manželka zabloudila i po týdnu života ve městečku. Shrnul bych to takhle: podél západní části pláže , směrem k plážím Lemonakia, Tsamadou a Tsabou je asi tak 0,5 km taveren oddělených od sebe uzoučkými mezerami (široké maximálně tak na jednu schnoucí chobotnici, člun na ozdobu a vaši maličkost s hubou dokořán…) které dávají turistovi jdoucímu po hlavní silnici tušit, že za tavernami je taky nějaké moře (jakmile se přiblížíte k takové mezírce, tak vám všudypřítomný vítr serve z hlavy kšiltovku a vyjukne na vás ta nejnádhernější modrá na světě…) . No a na druhé straně silnice se poctivě střídají další taverny, studia a půjčovny všelijakých samohybů. Jo, a zhruba uprostřed je pošta.
Pokud se vydáte od prvního skalnatého masívu, který rozděluje Kokkari opticky na poloviny – doporučuji takhle po východu slunka vylézt si na skálu nad baráčky (no, vlastně jsou to opět taverny – jaké to překvapení…) – otevře se vám ten nejkrásnější výhled na Kokkari, bílé domky nad tavernami na nábřeží mají takový nádherně žlutavý odstín, nikde nikdo, jen kachničky si za jemného gagušání čechrají pírka, v přístavišťátku za molem se lehce pohupují rybářské čluny a plachetnice… aha, takže pokud půjdete od tohoto poloostrůvku směrem na východ přímo po nábřeží, máte před sebou další slušnou dávku taveren, ty jsou tu ovšem tak nahusto, že jednu od druhé rozeznáte pouze podle barvy polstrovaných křesel a židliček. Doporučuji po očku sledovat, jestli nepluje poblíž parník společnosti HELENIC (námi překřtěný na Helenu) - dokáže totiž vyrobit parádní vlny velmi kvalitní razance, které při správném úhlu dopadu na betonové nábřeží dokáží vyšplouchnout klidně až do 4 metrové výšky a pokropit vás od kšiltovky až po sandále. Pokud tuto procházku budete absolvovat v odpoledních hodinách, riskujete utrhání rukávů naháněči jednotlivých taveren či cafe barů, takže doporučuji přesun do uliček městečka. Tam už se mezitím probraly místní menší děcka a dohromady s babičkami dělají stejný virvál jako všude jinde na světě - matky tvrdě zařezávají v kuchyních, jsou k vidění malými okénky celé upocené se síťkami na hlavě, bledé jak vy po přistání (ty určitě neviděly slunko od jara, kdo si dovolí tvrdit, že Řekům se nechce pracovat, zná Řecko jenom zepředu). Jajás vydrží na sedět lavičkách a schodech celé hodiny a plkat a jen Zeus ví o čem debatují… no asi o tom samém co ty naše: Jorgas se včera večer pěkně zrušil a Thena je zase v tom. Na váš pozdrav „kalispéra“ vám sborově odpoví a přidají úsměv. Všudypřítomné kočky to ležérně pozorují úzkými škvírkami svých kočičích očíček, za celou dobu jsem se nesetkal s nějakým náznakem takého toho – „huš, potvoro, nepleť se mi tady pod nohama“, místní svoje kočky milují a ty zvlášť oblíbené mají na krku řemínky, i s rolničkou a u každých dveří je miska s vodou a hromádka granulí…
…v těchto místech máte možnost vidět to něco málo, co z původního Kokkari zůstalo. Mezi domky se najednou jako oáza vyloupne kaplička - v době našeho pobytu se slavil svátek nějakého místního patrona, večer se konala velice působivá pravoslavná bohoslužba venku na prostranství a druhý den ráno v rohu vařili chlapi v obrovském kotli nějakou místní specialitu. Domorodci, vyfiknutí jako na svatbu, chodili polibkem vzdávat hold nazdobené ikoně, všichni se navzájem vítali a líbali a každý si domů odnášel v misce tu dobrotu z kotle… Dominantou celého městečka je nádherný kostel, každou neděli ráno zve věřící hezkou zvonkohrou na bohoslužbu. Poprvé jsem tyto zvony slyšel, když jsem se vydrápal na druhý skalní poloostrov a kochal se pohledem na Kokkari koupající se v ranním slunci. Zvuk zvonů podbarvený silným příbojem, nesoucí se nad mořskou hladinou – je to silný mystický zážitek, věřte mi…
…tento druhý poloostrov je s pojen s pláží úzkou šíjí z oblázků, když máte štěstí, přejdete ho suchu nohou, ale spíše vás obšplouchne nějaká ta zákeřná vlnka. Skála vypadá, jako by ji vytvaroval vítr, i stromy jsou jako horská kleč skloněny pod neustálým fučením směrem k ostrovu. Skalisko tak tvoří přirozenou zábranu větrem rozbouřenému otevřenému moři, takže i při velmi silném příboji je na této kryté pláži příjemné pokoupání s mírnými vlnkami. Sem jsme chodili ráno pozorovat východ slunka, bývala v tuto dobu téměř prázdná. A sbírali jsme mušličky. A vůbec, parádně jsme si to užívali…
Prožít celý pobyt jenom v Kokkari by byl samozřejmě neodpustitelný hřích, takže ruksak na záda, do ruksaku flašky se zmrzlou vodou zabalené do utěrky (led pomalu roztává, takže i odpoledne při návratu do studia máme po ruce osvěžující tekutinu), k vodě plážový stan (vřele doporučuji, zabere málo místa, složený je za 5 minut a celou dobu nám sloužil na plážích jako prevence proti spáleninám od sluníčka, převlíkárna, úkryt toho všeho možného co jsme sebou k vodě tahali a v neposlední řadě skýtal kýžený stín v době největší sluneční vypalovačky). Nejdále jsme pěšky došli došli do vesničky Avlakia, je to něco přes hodinu chůze po silnici podél pobřeží směrem na Karlovassi. Odměnou pro vás bude (kromě skvělých fíků natrhaných cestou na vzrostlých fíkovnících) koupání na velice příjemné pláži hned na začátku vesničky. Byli jsme tu v neděli a všude kolem nás převládala řečtina, viditelně si tuto pláž oblíbili místní Řekové. Asi hlavně proto, že přímo na pláži rostou stromy které dávají přirozený příjemný stín. Nádherně blýskavé oblázky, průzračná voda, parádní vstup do vody. Na tomto místě musím poznamenat, že teplota vody na všech plážích byla po celou dobu našeho pobytu (navzdory strašení příšernou ledárnou) přímo fantastická, ať bylo bezvětří, nebo foukalo. Buď jsme měli nevšední štěstí, nebo hodně vydržíme. Pláž Tsamadou nás nijak neoslovila, zato západní cíp pláže Lemonakia jsme jménem Cyrila a Metoděje (řeckých to našich předků) anektovali pro velkomoravskou říši a trávili na ní poslední tři dopoledne pobytu. A odpoledne? Procházky po okolí Kokkari – na okolních kopcích jsou nádherně udržované olivovníky (je vidět, že alespoň část samosanů nespoléhá jenom na turisty), mezi olivovníky roste sem tam strom rohovník obecný, který plodí pochoutku mého dětství - lusky u nás známé jako Svatojánský chlebíček. Stačilo natáhnout se, utrhnout trs vyschlých lusků a pak už jenom okolo sebe plivat semínka tvrdá jako broky, mňam. A nesmím zapomenout na večerní rybolov na kamenech pod skaliskem – ryby jak z akvária, nikde už ani noha (všichni šli ladit hlasivky na večerní békání v tavernách) – prostě balzám na nervy.
Přestože není Samos nijak zvlášť velký ostrov, najezdili jsme během tří dnů přes třista kiláků, ona je totiž každá cesta mimo hlavní trasu díky neskutečným serpentinám třikrát tak dlouhá než na mapě. Samos prostě není možné poznat během jednoho pobytu a pokud jsme chtěli na každé hezké pláži alespoň omočit palce, museli jsme vynechat jiné, třeba kamenné skvosty (někdo má rád holky, jinej zase přírodu). Nebudu vás nudit popisováním všech míst, která jsme navštívili (a co jsme kde snědli), zmíním jen ty, které na nás udělaly největší dojem.
Hned první den jsme to vzali na východ, přes Samos dále do vnitrozemí. Našinec by čekal, že alespoň v hlavním městě bude na křižovatce ukazatel směru na Kamaru – kdepak, musel jsem odchytit místního dědu a přes stočené okénko se vyptat na cestu. Oni se ale samosané ani nenamáhají značit začátek a konec některých dědinek (alespoň na východě, na západě to bylo lepší), takže jsme se do kláštera Zoodochou Pigis dostali víceméně odhadem. Zakladatelé kláštera vybrali místa k meditacím opravdu citlivě – nádherné kopce, výhled na moře, člověk se tam nahoře obklopen tou nadzemskou krásou cítil opravdu nepatrný. No a při pohledu z vyhlídky pod klášterem hluboko pod vámi září jako smaragd pláž Mourtia – přímo zve k ochutnání. Zase, jak jinak, odbočka jen tak halabala, žádný ukazatel, tentokrát ale podezřívám Řeky, že si tento skvost tajně nechávají pro sebe, kolem nás zněla jenom řečtina. Barva moře jako od Dalího, na hladině pohupující se lodičky, na dně jemný písek místy prorůstající drobnou trávou - největší zážitek byl, když cachtající se společnost několikrát obskákalo a obletělo hejno létajících rybek, to po celé pláži zaznělo tlumené řeckomoravské áááááách… vůbec se nám odtud nechtělo.
Zlatým hřebem dalšího dne byla návštěva pláže Mikro Seitani… už ta cesta tam stojí za to a při cestě zpět jsem se v duchu omlouval Egremi za svoje nářky a připomínky ke schodům. Ale příroda vůkol je skvostná, takový ten konec světa, kde i lišky dávají kalinýchta. Skály, les a Svatojánský chléb (pár lusků do ruky a za námi cestička z vyplivnutých semínek), silný příboj pod vámi (nebo taky ne, to podle toho, jestli fouká vítr!). Kdo pláž navštívil, tak ví o čem mluvím a kdo ještě ne, ten pochopí, až se na této pláži poprvé postaví tváří v tvář vlnám ženoucím se po placáku ukrytým pod hladinou. Poctivě jsme si pláž rozdělili na naturistickou sekci a hadráře a bylo nám všem hrozně fajn. Nebýt toho, že jsme chtěli také okusit ten slavný mohutný vodopád na Potami (jak by jsme mohli tuto pláž vynechat, byli jsme tu ráno úplně první), tak jsme na Mikro Seitani ještě dnes.
Třetí den bych hodnotil jako hodně cestovatelský, už jenom proto, že jsme se díky návštěvě Heraionu přesunuli hluboko v čase (odbočka k areálu je značená jen na kousku papundeklu, asi tak kilometr před Ireonem, i místní prodejci medu u cesty mají poutače větší). Byla to naše první návštěva antických vykopávek jako takových v exteriéru a až přímo pod tím obrovským sloupem si člověk uvědomí, jací byli naši předkové machři. A nejen to, jaký měli už tehdy vytříbený cit pro detail.
Cestou dále na západ za Pythagorovými jeskyněmi se před námi otevřel úchvatný výhled na horu Kerkis, údolí střídalo kopce, takže jsem naznal, že to vezmeme k moři zkratkou a za vesnicí Pyrgos jsem odbočil na místní komunikaci směrem na Neochori, Koumeíku a Ormos Marathokambou. Hned na začátku vybetonované polňačky jsme v protisměru potkali vychechtané motorkáře, kteří nás zdravili zvednutými palci. No ještěže nikoho nenapadlo nám ten den jet naproti autem nahoru, nejdelší rovný úsek mezi serpentinami měl tak maximálně 20 metrů a na šířku nebyla cesta o moc širší než náš Athos. Hned jsme koukali na Kerkis přes hlubokou propast, hned nám čněl za zády, sem tam drncák, autíčko se lámalo ve spirálách, manželce se už dělalo špatně, jak na to koukala přes kameru… no zážitek na celou dovču.
…když vidíte v naší televizi požár na řeckém ostrově, je to tísnivá podívaná. Několik takových požárem poznamenaných úseku jsme na cestě po Samosu viděli, na některých už začal spáleništěm prorážet nový porost, některé kopce byly ještě holé. Nic z toho nás ale nemohlo připravit na to, co na nás čekalo po vystoupení z auta pod Pythagorovými jeskyněmi… zbytek úseku k jeskyním po prašné cestě jsme se rozhodli absolvovat pěšky a po prvních krocích údolím jsme vstoupili přímo do předpeklí… ohořelé pahýly olivovníků, žárem na prach vysušené porosty tam, kde ve vichru oheň přeskakoval z místa na místo… celý kilometr cesty k jeskyním jsem měl stažené hrdlo a jen jsem si představoval to ohnivé stádo, které se muselo tímto kdysi nádherných údolím přehnat. Naprosto neuvěřitelně působí to, že uprostřed této výhně zůstala jako zázrakem (a pro věřící to zázrak určitě byl…) ohněm netknutá kaplička obklopená zelenými olivovníky, svítící do daleka vápnem jako světlo naděje nového života pro toto údolí. Neustále skučící vítr nás doprovázel až pod schody vedoucí do jeskyní… ne, nemohl jsem jeskyně navštívit, nechtěl jsem si v paměti uchovat pohled na ničivé dílo ohnivého pekla. Ostatně, u každé odbočky do vnitrozemí, u každé vesnice stály v pohotovosti hasičská auta, chlapi v mundůrech posedaní okolo, na Samosu moc dobře ví, jak to vypadá, když se spojí dva strašné živly, oheň a vítr…
…Samos a vítr: když foukalo, bylo o poznání lépe, poslední tři dny nastalo bezvětří a jakoby někdo přikryl celý ostrov skleněnou dózou. Navlhlé plavky a ručníky jsme ráno sbírali ze šňůry o poznání mokřejší, mezi dráty ve vlhkém vzduchu tiše praskaly výboje. Takže až přibudete na tento větrný ostrov – buďte vděčni za trochu toho průvanu.
Jedenáct dní uteklo jako voda a kromě hromady fotek, hromádky oblázků a hrstečky mušliček si odnášíme spousty dojmů a vzpomínek. Poprvé jsme bydleli ve staré zástavbě mezi Řeky a když vás starousedlíci přestanou vnímat jako jednolitou masu turistů, tak po dvou dnech vás začnou sami zdravit a prohodí pár slov. Místní jsou opravdu velmi milí a pohodoví a to i na řecké poměry. Své pocity bych shrnul do jedné věty – Samos nás sice ničím vyjímečným neoslnil, ale rozhodně ani nezklamal…

Související témata:
OBRÁZKY ZE SAMOSU ve Full HD:
http://www.youtube.com/watch?v=iwajVdUfLXM

PLÁŽE NA SAMOSU:
http://www.youtube.com/watch?v=gjMwdg3AO8g

JEDEN DEN V KOKKARI:
http://www.youtube.com/watch?v=pwUEVFZZOeA