SAMOS jak jsme ho zažili my

Řecko se nám moc líbí, věrni své zásadě nikdy se nevracet na stejná místa zkoušíme každý rok jiný ostrov. Letos padla volba na Samos (i když Marcela se po četbě recenzí obávala větrů) a to i díky příznivým cenám last minutes a odletu z Ostravy opět na konci sezóny.

1.den (22.9.2009)
Odlet z Ostravy dokonce o 45 min.dříve (nevídané!). K mému překvapení je letadlo poloprázdné. Odpolední přílet na Samos (M.se děsí krátké dráhy) a následný rozvoz do apartmánů. Bydlíme ve Votsalakii dále od moře na kopci, průvodkyně říká, že si pro nás majitelka přijede, protože by autobus úzkými uličkami nevyjel (M.lehce protahuje obličej). Majitelka opravdu už čeká, veze nás do kopce až nahoru a dokonce nám dává vybrat, který apartmán chceme. Vybíráme ten nahoře. Máme dokonce samostatnou kuchyň a ložnici. Jinak ubytování typicky řecké jednoduché (nic pro milovníky hotelových all inclusivů v Egyptě či Turecku). Majitelka nás zve na uvítací drink, scházíme k baru u bazénu odkud je nádherný výhled na celou zátoku a okolní pohoří. Lehce fouká, pijeme metaxu a obdivujeme výhled.
Už se smráká. Jdeme na krátkou obhlídku Votsalakie. Narážíme na již zde několikrát zmiňovanou autopůjčovnu A., sedí zde i polák Pavel a tak se zastavujeme. Pavel je příjemný, umí i přiměřeně česky a Marcela je ráda, že konečně rozumí. Klábosíme a přitom si zamlouváme džíp na 7 dnů (pod vlivem recenzí ani dokonce neobcházím další půjčovny a nezkoumám ceny, zdá se mi to tady přiměřené). Pavel je akční a i když auto chceme až na zítra, během ca 25min umytého džípa přistavuje a z procházky už odjíždíme autem. Poměrně rychlý začátek. Začíná se mi tu líbit.

2.den (23.9.2009)
V noci mírně foukalo, probouzíme se a snídáme pod baldachýnem bujných rostlin, ve kterých jsou apartmány doslova utopeny. Jdeme se čáchnout do krásného bazénku, je ve svahu a má místy neuvěřitelnou hloubku 2,8m. Pak ležíme na lehátku (u zdi za větrem) a čekáme na obligátní schůzku s delegátkou. Přichází přesně, velitelsky nás (3x2lidi) usazuje před sebou a na velké mapě ukazuje co kde je. Odříká i povinnou nabídku výletů a aut, ale bez přesvědčování. Na můj dotaz jak mají otevřeno v Muzeu vína odpovídá, že tam se podíváme na zmiňovaném výletě kolem ostrova ve středu. Reaguji, že s ní jet nechci, mírný údiv a odpovídá, že asi do 20hod. Na další dotazy jak mají otevřeno v některých klášterech dostávám nepříliš jisté odpovědi anebo jen pokrčení ramen. Poděkujeme a jdeme k autu.
Naše první cesta vede na koupání na pláž Chrissi Amos (nebo také Psili Amos u Votsalakie), ale ta se nám zhora nezdá nic moc a tak pokračujeme do Limnionas. Je to malé ospalé letovisko s chráněnou pláží (hrubý písek, nefouká tu). Zde se nám líbí, vykoupeme se a po asi 1,5h jedeme dál.
Úmyslem je malá plážička u Moni Ag.Ioanis na samém jihozápadním cípu ostrova. Do Paleochori je krásná asfaltka, pak je odbočka na M.Ag.Ioanis na bílou hodně kamenitou cestu. Jedeme kus a cesta se dělí, nevíme kam odbočit. Zkoušíme jednu odbočku, nic moc. Je to náš první off-road v životě, tak to psychicky nezvládáme a jedeme zpět. Zkoušíme směr Plaka z Paleochori, ale po pár stech metrech sestupu cesta končí a pokračuje něco na způsob oslí stezky (věřím však, že Řekové zde běžně jezdí).
Opět otáčíme a jedeme směr Kallithea kde odbočujeme směr Agios Isidoros. Cesta je prašná, kamenitá, ale zvykáme si a „statečně“ drncáme džípem asi 5km dolů až k moři. Zde je vesnička (shluk několika domků) a stavitelé oranžových lodí ( pracuje zde 1 člověk). Obcházíme to – je to krásná zátoka a neskutečné pohoří nahoře nad ní . Kousek poodcházíme a jdeme podél moře do vedlejší zátoky na pláž přes podivně barevné skály (zelené) až nacházíme oblázkový úsek. Koupeme se v krásně čistém moři a jsme zde úplně sami. Pak se pokoušíme najít cestu do Drakei, ale končíme v olivovém háji. Takže nahoru zpět do Kallithei a pokračujeme do Drakei.
Parkujeme na začátku a procházíme se vesničkou. Uzoučké uličky, klid, pohoda. Usedáme v taverně u kostelníkovy ženy (jak se někde zde jinde psalo) a dáváme si pivo a řecký salát, je vynikající. Pak už jedeme zpět do Votsalakie, cestou zastavujeme na nádherných výhledech .
Večer hledáme něco k večeři, ptáme se Pavla a ten doporučuje buď Kleopatru nebo grill s palmou uprostřed. Jdeme tam a je zde prakticky plno. Starý „číšník“, zřejmě otec už postaršího majitele, vypadá jako postava z hororu. Pohybuje se jako robot a při chůzi se opírá o sedící hosty. Nikomu to nevadí a je docela zábavné to pozorovat. Jídlo (souvlaki) jak říkám já je jedlé, ale nic moc. Ujeli jsme 62 km.

3.den (24.9.2009)
Plánujeme co dnes – zkusíme něco menšího. Jedeme přes Pyrgos, kde kupujeme povinný Pythagorův pohár, do kláštera Megalis Panagias. Klášter je ze 2/3 opravený, uvnitř je kaple (tmavá) s krásnými freskami poněkud již zašlými, ale stojí za shlédnutí. Pokračujeme do Heraionu. Nádherné staré vykopávky z 8-6 st.př.n.l. Helénistický chrám musel být opravdu impozantní . Vykopávky jsou dokonce označeny a popsány (nezvyklé na Řecko). Líbí se mi tady a jsem spokojen (M.bez představivostí vidí jen hromady šutrů).
Je poledne, slunce pálí. Čas na osvěžení v moři. Zkoušíme pláž u Heraionu, ale nic moc. A tak jedeme na vyhlášenou Tsopelu. Cesta přes Pagondas se klikatí pořád do kopce. Říkám si jak se dostaneme k moři. Až téměř na vrcholu je ručně psaná cedulka „Taverna Tsopela“. Odbočujeme na prašnou cestu. Zpočátku to je v pohodě, široká štěrková cesta. Po asi 2 km se zhoršuje, až se změní na klikatou kamenitou cestičku neskutečně se kroutící dolů (místy docela strmě) po srázu k moři. Víme, že se zde běžně jezdí a tak to chce trochu psychické odolnosti a proto pokračujeme dál. Shora je místy vidět hluboko pod námi pláž Tsopela -nádherná zátoka uprostřed skal.
Po cca 35 minutách kodrcání, kroucení volantem a padání dolů přijíždíme k pláži. Je zde taverna, kde si asi u 90ti leté paní dáváme pivo. Pláž samotná je poměrně velká a uzavřená mezi skalami . Je zde asi 8 lidí. Bereme si 2 lehátka (6€), koupáme se, čteme a užíváme si tu sluníčka, krásy a zastaveného času.
Pozdě odpoledne, když už jsme na pláži poslední se balíme k návratu (s lehkými obavami co nás čeká při vědomí cesty sem). Zapínám redukovaný pohon na všechna 4 kola a jedeme. Kupodivu kamenitá cestička do kopce je džípem poměrně dobře zvládnutelná (asi si už zvykáme) a po necelé půlhodině šplhání jsme nahoře. Nezapomenutelný zážitek – a to jak cesta tak i pláž. (Tady musím přiznat, že dole byla i dvě normální malá auta z půjčovny, ale je mimo moje chápání, jak to zvládla, cesta je vyloženě na džíp).
Jedeme přes Spatharei do Pyrgosu. Cestou jsou naprosto neskutečné výhledy na pobřeží a jihozápadní část ostrova . Vřele doporučuji milovníkům rozhledů. Za Pyrgosem se rozhodujeme zkusit jinou cestu a odbočujeme na Neochori s tím, že pak pojedeme na Koumeiku a dále na Votsalakii. Na mapě vše červená cesta. Do Neochori vede asfaltka kroutící se poměrně prudce dolů jako had. Dojíždíme na křižovatku tvaru T, doprava „Koumeika“ doleva „Neochori“. Není to podle naší mapy. Dáváme se vpravo na úzkou betonovou cestičku klesající příkře dolů. Asi po 100m usuzuji, že to nemůže být ono. Na malém rozšířeném plácku se otáčím (na 4x) a šplháme zpět. Jedeme směr „Neochori“, ale asi po 300m cesta končí na parkovišti u vesnice. Opět otáčíme a jedeme původním směrem. Cesta je úzká betonová,max.na 1 auto. Když jsem psal, že do Neochori cesta prudce klesá a klikatí se jako had, nyní musím napsat, že betonová stezka do Koumeiky doslova padá dolů a je zalomená jako had s 10x přeraženou páteří. Na dalším rozcestí se dáváme doprava a pak už v pohodě dojíždíme do Votsalakie. Ujeli jsme 93 km.
První den večer jsme si všimli taverny plné seveřanů. Jdeme tam. Je to Anna´s restaurant až na úplném západním konci Votsalakie. Usazujeme se u stolu a nic se neděje. Teprve až po delší chvíli nás (s několika dalšími) postarší majitelka-panímáma vyzývá ať si jdeme vybrat. Funguje to na principu, že má na velkých pekáčích v rohu navařeno asi 10-12 jídel a každý si vybere na místě podle očí co chce. Nečekané, ale milé. Vybíráme stifado a je naprosto vynikající. Lehce přemýšlím nad cenou, která předem není známa (žádní Češi zde, jen seveřané a Němci), nakonec je normální běžná.


4.den (25.9.2009)
Je mírně pod mrakem, proto se rozhodujeme pro „túru“ na Micro Seitani. Ráno se stavujeme ještě vedle v Ormosu, o kterém jsem pochytil na těchto stránkách pochvalné vyjádření. Opravdu má jiného ducha i když po ránu je ještě mrtvý.
Vyrážíme dál směr Karlovassi, kde děláme krátkou zastávku a navštěvujeme jeden z místních kostelů. Město samo o sobě nás nijak neoslovuje. Ruch, hustá doprava, mnoho lidí. Pokračujeme na Potami, stavujeme se na povinné fotografické vyhlídce nad pláží – na pláži málo lidí, je stále pod mrakem. Hledáme cestu na Micro Seitani. Jede se podél pláže až na konec, pak betonová cesta do kopce, která se posléze mění v kamenitou a po ní pořád dál až na rozcestí 3 cest (jedna rovně, dvě doprava) . Zde parkujeme a jdeme prostřední cestou označenou šipkou DRAKEI po červených šipkách a tečkách. Cesta je místy poměrně obtížná, dobré boty lze jen doporučit. Jde se krásnou krajinou místy s výhledy . Po asi půlhodině se objevuje Micro Seitani. Menší oblázková pláž zcela uzavřená v rokli – prostě nádhera . Je zde asi 8 lidí, koupeme se v úžasně průzračném moři s vlnami, ale bez větru. Dokonce i slunce už svítí a pálí.
Mezitím přichází turistická výprava asi 15 patrně Norských důchodců s hůlkami a s vůdcem. Nejdříve se komplikovaně převlékají a jdou do vody. Mezitím jejich vůdce na zemi rozprostírá na ubrusech bohatý švédský stůl. Všichni na to zíráme a hromadně se smějeme co všechno je možné pro západního turistu udělat. Důchodci spořádaně obědvají (někteří mají očividný problém se pro jídlo sehnout) a pak se pomalu trousí zpět.
Jelikož svítí sluníčko ještě se koupeme a pak se i my vracíme a rozhodujeme co dál. Je ještě brzo a tak navrhuji vodopády v Potami. M.je však už unavená a vrčí, že nikam nechce. Jedeme tedy zpět a zkoušíme najít odbočku na Lekku – podařilo se. Za Lekkou ještě odbočuji na Nicholoudes a Kosmadei. Šplhající a klikatá silnička nás vede nahoru doslova až na konec světa, kde v Kosmadei na malém plácku končí. Procházíme se, vesnice nic moc, ale krásné výhledy do okolí a k moři. Vede odtud i cesta na klášter Kakoperatro, ale na to už nemáme sílu. Sešoupáváme se zpět , v Nicholoudes fotím obrovský starý platan. Přes Marathokambos (pěkný kostel, ale M.odmítá zastavit a někam jít) přijíždíme do Votsalakie. Ujeli jsme 73km.
Přemýšlíme co s večeří. Navrhuji jet do Ormosu a kupodivu to prochází. Přijíždíme zde ještě za světla (před sedmou) a je zde stále mrtvo. Procházíme se po molu a po přístavu, hledáme kde se usadit na večeři. Před jednou tavernou rybáři s majitelem porcují velkého tuňáka a před tavernou jsou vystaveny čerstvé ryby. Usazujeme se a prstem si vybíráme rybu. Je naprosto vynikající a i taverna se během chvíle zcela zaplní (žádná čeština). Vesnice ožívá a dostává rázem zcela jiného ducha. Byla to dobrá volba.

5.den (26.9.2009)
Vstáváme relativně brzy ráno a vyrážíme směr Samos. Jedeme přes Pyrgos,Choru a Mitilini. Cestou ještě vidíme odbočku ke klášteru Agios Triados a tak ho navštěvujeme. Zvenku je omšelý , uvnitř je to lepší. Klasické uzavřené nádvoří, uprostřed kaple , bohužel zavřená. Ale zmerčil nás starý mnich. Šourá se k nám a ochotně kapli otvírá. Uvnitř je překrásná, bohužel se nesmí fotit. Zajížďka ke klášteru není velká a stojí za to.
Dále dorážíme do Samosu. Parkujeme na nábřeží, kde nás do nosu uhodí zápach splašků. Shora je Samos krásné město a i v ulicích se nám líbí. Má určitě lepší atmosféru než Karlovassi. Máme v úmyslu navštívit muzeum vína a ptáme se místních hochů na cestu. Je to z centra cca 2km směr Karlovassi. Nechce se nám v horku šlapat a tak to odkládáme na odpoledne. Navštěvujeme Archeologické muzeum. Máme štěstí, dnes (sobota) je vstup zdarma (jinak 3€). Procházíme staré sbírky předmětů, sošek, nádobí atd. z Heraionu z 8-6 století př.n.l. Zvláště asi 5m socha kouroie je impozantní a je třeba ji vidět .
Je už poledne a po prohlídce muzea přemýšlíme kam dál. Zkusíme klášter Zoodochou Pigis, který by sice podle průvodců měl být v tuto dobu zavřený, ale v Řecku se nikdy neví. Šplháme uličkami Ano Vathy do kopců. Cesta je dobře značena. Přijíždíme ke klášteru na skalnatém kopci a vida, klášter je právě v tuto dobu otevřen (10-13h). Vcházíme dovnitř a musím říci, že jsme ohromeni. Klášter je rozlehlý, zcela zrenovovaný a naprosto upravený a čistý (inu je to ženský klášter). Rovněž kaple uprostřed s nádherným oltářem na mne působí impozantním dojmem. Postupně potkávám 3 usměvavé mnišky, kterým nemůže být více než 25 let. Z celého kláštera vyzařuje neskutečná pohoda a klid. Sedíme na lavičce a nasáváme tu úžasnou atmosféru. Podle mne je to nejhezčí klášter ostrova.
Pod klášterem samým je vyhlídková terasa s památníkem 2.sv.války. Z terasy je dechberoucí výhled na pobřeží a pláže Mourtia a Lakka . Slunce stojí vysoko a pálí – jdeme se koupat. Jedeme na Mourtii. Po obligátním sešupu přijíždíme na pláž. Na první pohled sice není až tak vynikající (jsme zmlsaní Tsopelou a Micro Seitani), ale je téměř prázdná, oblázková a dokonce nacházíme místo ve stínu pod borovicí. Musím říci, že voda zde byla úplně průzračná, asi zatím nejčistší na ostrově. Nakonec se nám zde líbí a zůstáváme až do pozdního odpoledne.
Asi v půl páté jedeme zpět do Samosu hledat Muzeum vína. Nacházíme ho celkem snadno, je hned u kruhového objezdu při výjezdu na Karlovassi. Muzeum samo o sobě (2€) není až tak zázračné. Jsou zde různé ukázky strojů na zpracování vína, fotografie, popis historie pěstování vína na Samosu. Ale uprostřed je stůl s asi 5 lahvemi vína volně k ochutnávce. Před námi tady byly 2 autobusové zájezdy, tak si musíme vyžádat čisté skleničky a ochutnáváme (já jen mírně, bohužel řídím). Samoská sladká vína jsou těžká a moc nám neříkají, suchá vína jsou pro nás o poznání lepší. Nakonec kupujeme lahev Saminy a pokračujeme dále po severním pobřeží do Kokkari.
Kokkari nás hned oslovuje . I když se zdá, že je vlastně převážně tvořeno vzájemně naskládanými studii a apartmánovými domy má rozhodně své kouzlo. Při procházce uličkami a po nábřeží na nás dýchá atmosféra. To ve Votsalakii chybí. I když v sezoně tady musí být zřejmě přelidněno. Sedáme si do křesílek na nábřeží, dáváme si pivo, koukáme na moře a vychutnáváme si to.
Později se rozhodujeme pro večeři. Marcela přečetla v průvodci doporučení na starou vyhlášenou tavernu. Je hned vedle kostela, je zde zcela plno a sedíme téměř v cestě. Další řada zájemců musí být odmítnuta. Řecký salát byl dokonalý a dost odlišný než jinde (včetně bylinek, papričky, hrášku atp.). Také bekri meze stálo za to. Poněvadž je zde přeplněno, trvá to trochu déle a tak už za hluboké tmy o půl desáté vyrážíme domů, kam příjemně utahaní dorážíme asi za hodinu. Ujeli jsme 125km.

6.den 27.9.2009
V noci byl vichr a také ráno je větrno. Jedeme směr Pythagorio. Odbočujeme přes Mavratzei na klášter Timiou Stavrou . Není nic moc (prostě mužský klášter). Je zde hodně Řeků (neděle), v kapli probíhá obřad. Vcházíme a posloucháme monotónní odříkávání-zpívání motliteb. Venku běhá a křičí několik řeckých dětí. Po chvíli odcházíme. Pokračujeme dále. V Pythagoriu špatně odbočuji. Nechtíc vjíždíme do města a musíme ho celé úzkými uličkami projet. Nakonec se vymotáme a jedeme na Eupalinův tunel. Zde máme opět štěstí – dnes je vstup zdarma (jinak 4€). Uzoulinkou chodbičkou (já bych řekl škvírou) sestupujeme po příkrých schodech (M.se souká) do nitra tunelu. Na svou dobu (6st.př.n.l) to muselo být výjimečné dílo. Po několika stech metrech prohlídka končí a vracíme se zpět škvírou na povrch. Celkový dojem není nijak závratný.
Nedaleko od tunelu je klášter Spilliani a tak k němu jedeme. Je odsud nádherný výhled na Pythagorio, záliv a letiště . Pozorujeme přistání letadla a je to opravdu mistrovský výkon. Klášter sám je malý, kaple uprostřed je oproti ostatním klášterům více než miniaturní. Hned vedle kaple se však vstupuje do rozlehlé podzemní jeskyně, kde je ještě jedna kaplička. Má to zvláštní atmosféru a určitě návštěva stojí za to.
Je krátce po poledni a slunce je vysoko. Odkládáme návštěvu Pythagoria na pozdní odpoledne a jedeme se koupat. Dle ohlasů volím pláže Sideras a Possidonio na úplném jihovýchodním cípu ostrova. Přijíždíme na pláž Sideras , je z velkých oblázků, nikdo zde není. Bohužel se všude povaluje dost odpadků a tak se přesouváme cca 1 km dál do Possidonia. Possidonio je krásná malá tichá osada v uzavřeném zálivu s malou štěrkovou pláží pod stromy. V jediné (ale zato velké) taverně vybíhající přímo do moře si dáváme Mythos a pozorujeme tu náladu. Mezitím se malá pláž začíná lehce zaplňovat. Bereme si věci a zabíráme dvě lehátka na strategickém místě pod stromem. Nikdo po nás nechce žádné peníze, nevím snad patří k taverně a za konzumaci jsou gratis (?). Lehátka kolem nás se postupně zaplňují (ale zdaleka ne zcela) a s velkým překvapením slyšíme samou češtinu. Possidonio je krásná malá pláž, chráněná před větrem, dobrý vstup do moře (pozvolný, je zde písek), díky umístění slunce svítí až do pozdního večera, nádherný výhled na turecké hory, prostě super . Nebýt brblajících a halekajících Čechů úplná idyla. Nám se tady na rozdíl od některých rekreantů moc líbí. Zůstáváme až do šesti hodin a pak jedeme na odloženou návštěvu Pythagoria . Přijíždíme už za soumraku. Prohlížíme si hrad, základy raně křesťanské baziliky, přístav a sochu Pythagora na nábřeží. Na nábřeží si vybíráme tavernu (obecně jsou tady všechny trošku dražší než jinde), kde zrovna mají výhodné kompletní menu pro 2 za 22€ (je to docela dobré) a pak za tmy se vracíme zpět. Ujeli jsme 117 km.

7.den (28.9.2009)
Vstáváme do modrého slunečného rána (mírně však fouká). Dnes zkusíme Platanos, průvodci opěvovaný Vourliotes a pak se někde vykoupeme. Cesta do Platanos skýtá překrásné výhledy. Zastavuji a fotím. Přijíždíme do vesnice. Průvodce nelže – projíždíme uzoučkými uličkami až na náměstíčko s platany. Zde se musí projet známou mezerou mezi rohem taverny a platanem na „parkoviště“ . I když se mezera zdá velmi úzká, vím, že to jde. A tak levým zrcátkem „třu“ o platan, pravým o tavernu (není to tak strašné) a jedu. Bloumáme zakřivenými uličkami. Je ještě brzy po ránu (9h), vesnice téměř spí, ale je to krásné. Objevuji kostelík, který vypadá snad jako ze starých dob. Bohužel je zavřený, tak aspoň nakukuji přes okno. Hned vedle je teráska s neskutečným výhledem na hory a na obě strany (severní a jižní) ostrova. Líbí se mi tady, zejména náměstíčko se starým obrovským platanem .
Opět zpět přes „díru“ a náměstí opouštíme Platanos a jedeme směr Karlovassi. Zde nás značky vedou do centra spletí velmi úzkých dolů padajících uliček, tak akorát od zrcátka k zrcátku, kdo to zažívá poprvé bude mu to připadat nemožné projet, ale já jsem zvyklý zejména z Kréty. Pokračujeme na Vourliotes , parkujeme hned na kraji (doporučuji, dál už to je obtížné) a jdeme se projít. Opět úzké malebné a spletité uličky (objevuji jednu, která má šířku tak 60cm). Nádherné opravené domy i ty polorozbořené (typické ostrovní Řecko). Na krásném náměstíčku zcela zaplněném židlemi tří taveren usedáme na ty modré a dáváme si pivo. Taverna se během chvíle plní uřícenými turisty, kteří přichází pěšky z Kokkari. Po vzoru sousedního stolu si dáváme opečený česnekový chleba s bylinkami a olivovým olejem. Je to moc dobré, doporučuji vyzkoušet.
Po hodině jdeme k autu a rozhodujeme se zkusit klášter Vronda , který je 2km v kopcích nahoře (i když je pondělí – zavírací den). Po obligátním šplhání do kopce přijíždíme ke klášteru, který v roce 1999 vyhořel a nyní se opravuje. Kupodivu je otevřeno a tak vcházíme dovnitř. Směs opravené části po levé straně a ruin po pravé straně působí zvláštně. Čilý stavební ruch. Alespoň podle nepořádku, jinak zde nikdo nepracuje. Kaple uprostřed je také otevřená, uvnitř přiměřeně pěkná. Venku před klášterem je nádherný výhled na Kokkari a Samos .
Je už jedna hodina, modro a teplo. Jedeme hledat pláž. Přijíždíme na Tsabou (údajně asi nejhezčí v této oblasti). Je to uzavřená oblázková pláž, jsou zde 4 lidi. V moři jsou poměrně velké vlny. M.vrčí, že se jí tady nelíbí a tak se jen rozhlížíme a jedeme jinam. Protože na severním pobřeží jsou dnes velké vlny všude volím pláž Balos na jihu. Přijíždíme do malé osady a je zde úplně mrtvo. Pláž je dlouhá několik set metrů, je z velkých valounů a je tu asi 6 lidí. Přístup do moře není moc dobrý. Ale koupeme se. Je krásný pohled na okolní hory, slunce svítí až do večera a nefučí tu. Zůstáváme do večera. Na večeři se pak stavujeme do Ormosu do stejné taverny jako posledně a dáváme si vynikající ryby. Ujeli jsme 106km.

8.den (29.9.2009)
Dnes máme poslední den auto. Téměř vše jsme již projeli a tak přemýšlíme co dál. V průvodci se píše o starém byzantském kostele Kimisis Theotokou z 12.století na severu ostrova s pěknými původními freskami. Jedeme tedy na sever do Karovassi a pak odbočujeme směr Idroussa, která má být výchozím bodem ke kostelu. Vyšplháme se do vesnice, propleteme uličkami a parkujeme na parkovišti za vesnicí. Odbočka ke kostelu nikde. Zkoušíme se ptát místních, jedni nic neví, další nás posílají o dvě ulice nahoru, že tam už to je (dle průvodce se má jít 3km do kopce po značené kamenité cestě). A tak bloudíme uličkami, všechny zdravíme, všichni zdraví nás a zkoušíme najít odbočku (dle průvodce šipka na Petalouda). Nacházíme nějakou cestu nahoru, jdeme po ní asi 500m, ale nezdá se mi to. Není nijak značená, dle mapy by to měl být „značený“ chodník. Vzdáváme to, vracíme se zpět.
Ve vesnici nacházíme červené tečky značící turistickou cestu, nikam však nevedou. Rozhodujeme se jet pryč. Náhodně přicházíme na malé parkoviště, otáčím se a vida šipka Petalouda. Zajásáme a jdeme do kopce, i červené tečky nacházíme. Po několikerém lehkém váhání (cesta se dělí, je třeba hledat červené tečky) přicházíme na vrchol cesty, kde je dřevěná šipka s řeckým nápisem Petalouda. Protože šipka ukazuje na stezku vedoucí prudce dolů, nevěříme jí a pokračujeme po červených tečkách.
Docházíme na další velké rozcestí, kdy už opravdu nevíme jak dál. Jedna cesta vede doprava do hor, druhá rovněž doprava někam po úbočí hory (a je z ní krásný výhled na celé pobřeží), třetí pokračuje rovně dolů z kopce. Červené tečky nikde. Zkoušíme kousek z každé cesty, ale ani jedna se nám nezdá. Těžce se rozhodujeme, že kostel vzdáme a jdeme zpět. Pro jistotu ještě odbočujeme na šipce na stezku dolů. Po asi 150m se dole vynořuje oslnivě bílá malá kaplička – že by to bylo ono? Kousek před kaplí je pěkné upravené posvátné místo se starými platany a pramenem vody. Kaplička je otevřená. Vcházíme dovnitř a poznáváme, že to musí být ono, co jsme hledali. Klenba a zdi jsou pomalovány krásnými freskami místy již zašlými . Je to nádherné a vůbec celé místo působí zvláštním až mystickým dojmem. Lze ho vřele doporučit. Chvíli vnímáme atmosféru a pak spokojeni jdeme zpět. Cestu známe a z kopce to trvá asi 35minut. Celé to byla skvělá procházka ve zvláštní krajině kolem nádherných skal – opět doporučujeme, byl to jeden z nejhezčích zážitků na ostrově.
Ve vesnici si plánujeme dát pivo, ale jediná otevřená taverna je plná a tak jdeme dál. U kostela objevujeme obchod, kupujeme si Amstel a na náměstíčku u kostela usedáme na lavičku pod starým olivovníkem. Pivo chutná skvěle, atmosféra báječná. Z kostela vychází místní mladý pop a dává se s námi do řeči. Ptá se odkud jsme, ví něco o česku. Ptáme se ho na ono svaté místo (nikdo ho nezná pod názvem z průvodce). Říká, že je to místo, kde svatá Panna Maria dala lidem vodu (proto ten pramen a posvátné místo). Dále debatujeme o našem vyznání. Na moji odpověď, že jsem ateista, mírně zalapá po dechu a debatujeme o výhodách a potřebě víry. Je přesvědčivý, ale ne vtíravý. Rozloučíme se a necháváme si každý svůj názor.
Je už odpoledne, slunce pálí a tak vynecháváme podruhé původně plánované vodopády v Potami. Jedeme na jih na pláž Chrissi Amos, kde se koupeme. Pláž je dlouhá, písčitá s velmi pozvolným vstupem do moře. Jinak se nám moc nelíbí.
Později odpoledne vyjíždíme na poslední bod, který nám ještě dle plánu chybí – Taverna na konci světa. Cesta vede z Limnionas, je kamenitá a sama o sobě je zážitkem. Místy vpravo skála, vlevo hluboko dole moře. M.ječí a drží se palubní desky. Taverna sama o sobě není upřímně nic moc. Dáváme si rybu (co jiného zde), je výborná. Dojem kazí jen spousta much. Vychutnáváme výhled na moře a divoce skalnaté pobřeží . Platíme a k mému překvapení zatím nejnižší částku na ostrově. Cesta zpět – pro M.obdobný horor (sedí na straně k moři), ale v pohodě to zvládám. Přijíždíme domů, vybalujeme auto a vracíme ho Pavlovi. Na závěr si ještě sedáme do jednoho baru na čepovaný Mythos a dostáváme velkou štamprli míchaného koktejlu. Ujeli jsme 74km.

9.den (30.9.2009)
Je úplné modro a naprosté bezvětří (vyjímečně). O půl desáté vyrážíme na pěší vycházku do Pythagorovy jeskyně. Cesta je asfaltová, pak betonová, nakonec prašná a v posledním úseku opět beton. Je to pořád do kopce a pod pálícím sluncem ne až tak snadné (M.supí a vyhrožuje, že to vzdá). Jde se nádherným údolím mezi vysokými skalami asi 4km. Na konci vidíme tavernu a naproti vysoko v prudkém svahu bílé zábradlí vedoucí k jeskyni. M.se na to dívá s hrůzou v očích a tak si sedáme do taverny a dáváme si pivo. K tomu dostáváme povídání ve slovenštině. Že jsou jeskyně dvě (druhá je dvojitá) jsem věděl, ale nejsou vzájemně spojené žádnou cestou. Pokud chcete vidět obě, je nutno nejdříve vylézt do jedné pak slézt a vyšplhat do druhé.
Po nasbírání sil jdeme do první, ke které vedou schody. Ke konci v bílém úseku velmi strmé (dokonce tak, že M.leze po čtyřech). První jeskyně je hluboká svažující se někam do nitra hory. M.se ptá proč sem vlastně šplhala, že to nestojí za to a sune se zpátky. Já se ještě rozhlížím a pak jdu také. Rozhoduji se zkusit ještě i druhou jeskyni a odbočuji podle červené šipky na kamenitou stezičku vedoucí do kopce až pod asi 3m skálu na kterou se musí vyšplhat. Zde čekám až nějaká angličanka v sandálech a děsem v očích hlemýždím stylem ty 3m sešplhá dolů za vydatné pomoci partnera (sandály zde opravdu nejsou vhodné).
Šplhám nahoru a hned za skalnatým výběžkem je malý vchod do jeskyně . Vcházím do jeskyně a za ní je hned druhá jeskyně s velkým „oknem“ z kterého je nádherný výhled do údolí a na moře v dáli. Tato dvojjeskyně je tisíckrát hezčí než ta první. Docela chápu Pythagora, že se mu tady dobře bydlelo. Kochám se v „okně“ (M. mě zespodu s hrůzou pozoruje jak stojím na kraji vysoko ve skalách). Slézám dolů, je vedro a před zpátečním cestou si dáváme opět pivo . V taverně mají také rozřezaný Pythagorův pohár, z kterého je patrný jeho princip. Cesta dolů údolím je už v pohodě (trvá nám asi jednu a čtvrt hodiny).
Doma si užíváme služeb našeho bazénku abychom se ochladili. Není zde nikdo, ticho a klid a tak zůstáváme až do podvečera. Večer přemýšlíme kam na večeři. Volíme Kleopatru, kde má být dnes živá hudba. Přicházíme mezi prvními, hudba ještě nehraje, ale po chvíli začíná. Oba muzikanti (ne není to harmonikář a dirigent, ale kytara a bozouki) hrají skvěle. Přichází několik dalších lidí a později i místní Řekové (někteří ještě v montérkách, jak na ně ostatní mávli do ulice) a začíná pravá zábava. Podléháme a sedíme až do půl jedné. Místní muži po vypití vína předvádí spontánně své tance a jelikož jsou již všichni po večeři, tak se přidává i kuchař s kuchařkou a vtahují do toho i hosty. Je to spontánní nekašírovaná zábava a z Řeků čiší radost ze života. Nádherný večer.

10.den (1.10.2009)
Budíme se ráno po projuchané noci. Je krásně modro a úplné bezvětří, což je prý tady ne až tak obvyklé. Postupně se přesouváme na místní pláž (poprvé za celou dobu pobytu). Je opravdu výjimečně krásně, teplo. Bereme si dvě lehátka (5€) a příjemně lenošíme až do západu slunce. Pak jdeme balit na ranní odlet a na poslední večeři k panímámě Anně. Je už vidět, že nastal úplný konec sezony - turistů opravdu rapidně ubylo a vše je již téměř liduprázdné.


Na závěr – Samos je krásný ostrov, projeli jsme ho skrz naskrz a viděli drtivou většinu z toho, co zde k vidění je. Je to ostrov hornatý, ujeli jsme 650 km převážně po horských silnicích poskytujících nádherné výhledy. S trochou nadsázky nejdelší rovinka nemá ani 200m a to jak směrem horizontálním tak vertikálním. Pětka je zde u auta zbytečná rychlost. Také zde údajně dost fouká, nám více foukalo asi 3-4 dny, ale jelikož jsme měli auto, vždy jsme ujeli někam na chráněnou pláž. Je pravda, že pokaždé, když jsme byli na severním pobřeží byly zde větší vlny a pofukovalo. Votsalakia sama o sobě je turistické letovisko skládající se převážně z dlouhé řady apartmánů a studií podél cesty. Nemá žádnou historii, náměstí, kostel či přístav nebo nějakého ducha. Nám to však nevadilo, protože jsme ji v podstatě využívali jen na přespání.