Řecko, řecké ostrovy - prohlížeč fotografií

Autobus mě krátce po třetí vyhodil v Amoudari na planině Askifou. V zatáčce na konci vsi odbočuji na stezku a vyrážím po "é čtyřce" nahoru. Stezka vede krásným a divokým lesem.

Ovšem tréninku bylo letos nemnoho a týdenní trek po Krkonoších byl jako příprava na krétské hory žalostně málo, takže mi výstup dává docela zabrat.

Ale začínám zvolna - dnes stačí, abych došla ke kapličce Agios Pneuma, která stojí na místě s krásným výhledem na planinu Askifou.

První noc spím pod širákem, resp. pod rozložitým cypřišem kousek od kapličky. Ráno se budím krátce před úsvitem.

Už leze ;)

Obcházím kapličku, hledám - a nacházím - nejpříhodnější místo k focení.

Pomaličku se balím, vařím kafe k snídani. Sestupuji na planinu Tavri a odtud pokračuji na planinu Niatos. Vzadu vlevo na hřebínku je chata Tavri. Vrcholky vpravo na obzoru jsou Kastro a Fanari, oba přes 2100 m n.m.

Ovečky se klidně pasou...

...pod dohledem majestátních vrcholků.

Courám se po planině a kochám se.

Letos jsem tu brzy, javory jsou ještě zelené, ale i tak je to krásné místo.

Poslední ohlédnutí k horám...

...a už se rozhlížím po značce, která mě nasměruje na stezku, která vede na planinu Trikoukia.

I kdyby tu značka nebyla, odbočku nelze minout. A tak vcházím do kozího království.

Skalky a křovíčka, pěkně ohlodaná, a všudypřítomný kozí odér :D

Na hřebeni nad jednou z planinek rostou cypřiše a jak už to tak v krétských horách bývá, jsou jejich kmeny krásně pokroucené a tvarované větrem.

A pak zase ostrůvky javorů a tvrdolistých dubů.

Pěšina se teď už svažuje a je krásně značená. Ani se nenaděju a už jsem na planině Trikoukia, kde se napojím na štěrkovou cestu.

Roste tu několik prastarých hlohů...

...teď v září obsypaných rudými hložinkami.

Po štěrkové cestě pokračuji do opuštěné osady Kali Laki. Cestou míjím odbočku na kalderimi, která vesnici obchází vysoko po svahu, podle mapy by na ni měla vést ještě jedna odbočka přímo na konci osady.

Že já těm řeckým mapám pořád věřím... :D Na konci osady odbočuje neuvěřitelně zarostlá rokle, pěšinek tisíc a žádná...

S batohem se pod nízkými větvemi prodírám jen s obtížemi. A pak se svah začne prudce zvedat, rokle se otevře a já konečně vidím kam lezu... Pěšina i jakékoli značky chybí, ale jinam než nahoru to nejde.

A najednou jsem nahoře, v přívětivém javorovém hájku u zbytků nějaké stavby, pravděpodobně bývalého chléva.

Po nezbytné obědové pauze se proplétám mezi zídkami ohraničujícími bývalá políčka patřící k zaniklé osadě, odkud jsem se sem vydrapala. Zatahuje se, spadne i pár kapek.

Když se dobře podíváte, uvidíte na protějším svahu zídky podpírající starou stezku - na tu se potřebuji dostat. Nejdřív musím slézt dolů do docela divoké rokle. Nakonec ale není sestup nijak obtížný...

...a tak už zanedlouho stoupám po kamenné kalderimi, v těchto místech ještě celkem pěkně zachovalé...

...mezi cypřiši fantastických tvarů.

Stále je zataženo a já jsem tomu jen ráda, tenhle poslední úsek před sedlem pod horou Kefala je beze stínu a pěšina je místy zborcená, stoupám docela pomalu, na sluníčku by to byl pěkný výpek...

A to už jsem se přehoupla přes sedlo a teď mě čeká klesání k prameni Skafidakia, tajuplným lesem s bizarně pokroucenými kmeny javorů a dubů.

Nízko sedící mraky zahalující úbočí kopců podtrhují romantickou a snovou atmosféru údolí. K prameni už to není daleko.

Ráno u pramene Skafidakia. Noc byla studená a vlhká, ale ranní paprsky rychle rozpustily mlhu valící se údolím. Dnes mě nečekají úzké pěšinky, ale štěrková cesta...

...nejprve dolů až na křižovatku se silnicí z Anopole (teda silnicí - pořád se jedná o štěrkovou polňačku, kde si v autě bez 4x4 koledujete o malér) a pak už jen nahoru...

Co jsem opustila Askifou, nepotkala jsem ani človíčka, tady potkávám první - no, potkávám - míjí mě čtyři motorkáři, jen pokynou na pozdrav, a vrčení motorů brzy utichne v dálce.

Tady je už o něco živěji - je neděle a výletníků na Pachnes dnes není zrovna málo (i když letos jistě méně). Míjí mě několik terénních aut svážejících turisty z hor. Pár jich potkávám, když jedou prázdná nahoru, a jako správná drsňačka odmítám...

...všechny nabídky k svezení. No, trochu toho pak lituju, ale ne moc :) Tady už je totiž krajina naprosto fantastická, takže se neustále někde zastavuji a kochám.

Silnice se přehoupne přes sedlo a přede mnou se otevře údolí Amoutsera.

Ještě není tak pozdě, ale přece jen je polovina září, už se stmívá dříve, takže je načase se porozhlédnout po místě pro nocleh. Stavím tarp a pak se ještě chvíli procházím bludištěm tmavých skal, než mě večerní chlad zažene do spacáku.

Ráno se zase probouzím časně, slunce sice už vyšlo, ale je ještě schované za kopcem.

Takhle na podzim je v horách už všechno odkvetlé.

Konečně jsem sbalená a můžu vyrazit. Celá trasa na Pachnes je relativně nově (2017, pokud se nemýlím) přeznačená bílo-oranžovými proužky, a to opravdu poctivě, nejen na řecké poměry.

A stezka je na mnoha místech nově upravená, takže se člověk může bez obav vyhnout silnici a jít prakticky celou trasu po stezce. Tedy až na jeden úsek, kdy traverzuje téměř kolmý svah...

...několik metrů nad silnicí (pro slabší povahy je v těch místech natažené ocelové lano). No a těm nejslabším povahám (třeba mně) se vyplatí tenhle úsek vzít raději po silnici, právě tady je krásný výhled do divoké oblasti Pavlia Chalara.

A pak zase na stezku, kolem propasti na úpatí Xerolimni, kterou s dovolením nefotím, popravdě se do ní ani neodvážím nahlédnout.

Poslední úsek stezky je zakončený taky nějak divoce, takže kousek za tímhle místem uhýbám do svahu vpravo a vracím se na silnici. Ta po pár desítkách metrů končí a pak následuje krátký úsek stezky do sedla Rousies. Díky tomu, že je všední den...

...je cesta nahoru o poznání klidnější. Ráno mě minulo jen jedno auto s turisty, se kterými se na Rousies míjím.

Pomalu stoupám vzhůru k nejvyššímu vrcholku Bílých hor... Ale vítr je čím dál silnější. Občas jsou poryvy tak prudké, že se musím zastavit a zapřít holemi, aby mě neporazil.

Mám za sebou asi tak polovinu výstupu, když to raději otáčím, v tom větru mi to prostě nepřijde bezpečné. Tak holt příště - do třetice všeho dobrého...

Vracím se zpátky do sedla, cestou se ještě několikrát zastavuji, kochám, fotím a vzávám hold tomu, kdo vynalezl stabilizátor obrazu :D

A abych si pořád jen nestěžovala, že v horách teď nic nekvete - planina v sedle Rousies je posetá bleděfialovými kvítky ocúnů. Ještě je docela brzy, takže se nakonec rozhoduji vrátit na noc na stejné místo, kde jsem spala včera...

To jsem si taky mohla rozmyslet už ráno, nemusela jsem se na Rousies táhnout s velkým batohem. Ještě doplním vodu a pak se vracím toutéž cestou zpátky.

Chci být dole rychle, takže tentokrát volím většinu cesty po šotolině.

Je krásný večer a vítr se úplně utišil.

Ještě jednou pohled do oblasti Pavlia Chalara - tři vrcholky na obzoru uprostřed snímku jsou (zleva) Pavlias, Askyfiotikos Soros a Goniasmata.

Tyhle chvíle, kdy se začíná smrákat, mám moc ráda.

Po nezbytné ranní kávě opouštím údolí Amoutsera...

...a hned jak to jde, uhýbám ze silnice zase na stezku.

Zhruba v 1600 m n.m. odbočuje stezka do rokle...

...kterou teď budu klesat o 800 m níže, v téhle části ještě pěknou pěšinou.

Tady potkávám za celou cestu teprve třetího pěšího turistu (partu na Rousies, co se nechala vyvézt nahoru autem, nepočítám). Frekventovaná tahle trasa tedy opravdu není.

Chvilku s pánem, který je zhruba ve věku mého otce (tzn. něco přes sedmdesát), klábosíme, a loučíme se s tím, že se beztak ještě někde potkáme...

U staré studny na místě zvaném Kriaras si dávám pauzu, kvituji, že u studny stojí čerpadlo a v kamenných korytech je voda... No ale jaká! :( Teď se ukáže, jestli můj filtr na vodu opravdu funguje, protože jestli ne, tak bude prů... švih ;)

Sestup začíná být docela úmorný, a i když to nevypadá, stínu je pomálu. Pak následuje úsek lesa, kde evidentně nedávno hořelo, přes cestu ještě leží zčernalé kmeny a tady se opravdu nejde dobře...

Přiblížil se konec soutěsky, tady už je borový les zase krásný.

Ještě pár metrů a stezka se napojí na silnici do Anopole.

Konečně je také vzadu z kopečky obklopujícími planinu Anopolis vidět moře.

Šotolina se za chvíli změní na asfaltku a krátce po páté už sedím v taverně na kraji vsi. Tentokrát se rozhodnu využít všech výhod civilizace a spát v posteli.

Ráno nikam nechvátám - v klidu na sluníčku dosuším vyprané prádlo, dočtu jednu, dvě, tři kapitoly v knížce, dojdu do taverny zaplatit za nocleh a vyfasuji na další cestu domácí jablíčka a hrušky. Vyrážím až krátce před polednem.

V osadě Agios Dimitros uhýbám na starou kalderimi, ze které jsou krásné výhledy na hory.

Pěšina pak křižuje silnici k mostu přes soutěsku Aradena, pokračuje dál k soutěsce a přes ni.

Tedy - abych byla přesná - dolů do soutěsky a pak zase nahoru. Nebudu chodit po mostě, když si můžu užít sestup o 130 m níž a pak totéž zase nahoru, ne? :D

Po druhém "břehu" schází do soutěsky parta turistů, na vysoké skalní stěně jsou maličcí jako mravenci

Když už jsem dole...

...udělám si krátký exkurs...

...alespoň pod most a zpátky.

Nahoře za sebou pečlivě zavřu antikozí vrátka...

...chvilku posedím ve stínu u kostela Archanděla Michaela, a ještě delší chvilku ve stínu u kiosku u mostu u piva ;)

Pak prokličkuji zbytky zaniklé vesnice, mezi stařičkými olivovníky...

...a opuštěnými domky a zahradami, a po krátkém úseku po silnici...

...zamířím přes olivový háj po cestě, na kterou by měla navázat stezka. Měla. Hm. Zase jen v bujné fantazii autora mapy :)

Tak se vracím na silnici, která vede do osady Agios Ioannis, kde končí. Provoz nulový, takže nevadí.

Ze silnice jsou navíc krásné výhledy...

...směrem k ústí rokle Aradena.

Lesní pastva - i když na čem se ty ovce pasou, to by mě tedy moc zajímalo.

Po pár kilometrech odbočuji směrem k pobřeží, vstříc zapadajícímu slunci.

Úplně původní plán byl dojít na hranu útesů na Seloudu a přespat tam... Ale kousek za tímhle místem si všimnu na protějším kopci fantasticky umístěné kapličky Profitis Ilias...

...odkud by mohl být krásný výhled jak na západ, tak na východ slunce. Hledám tedy cestu ke kapličce.

Jaké je ale moje zklamání, když vyšplhám ke kapličce a až nahoře zjistím, že je kompletně oplocená a na vrátkách visí bytelný visací zámek :( Tak si alespoň kousek pod kapličkou vyfotím fantastický výhled.

Nocleh u kapličky tedy nebude a co je nejhorší, začínám mít strach, že propásnu i západ slunce na Seloudě. Jestli to chci stihnout, musím opravdu přichvátnout... Jenže....

Prostě to nejde... To by to tu nesmělo být tak pěkné...

Nemůžu si nevychutnat tak krásný podvečer...

Pořád mě to nutí zastavovat se, kochat se, fotit... Byl by hřích tenhle úsek jen tak proběhnout.

V tom mezi stromy vykoukne Zaranokefala... Už to na Seloudu nebude daleko...

Esence Sfakie vtělená do jednoho místa. Jako bych tam zase byla... Cítila tu vůni a jemný teplý vánek hladící kůži...

A vypadá to, že jsem to stihla :) Sluníčko to má do moře ještě kousek a já už jsem skoro na Seloudě. Tenhle večer opravdu nemá chybu.

Když dorazím na vyhlídku na Seloudě, sluníčko už začíná klesat za obzor. Přišla jsem právě včas.

Kousek dál od stezky je krásné rovné místo jako stvořené pro nocleh. Spala jsem opět pod širákem, měsíc svítil jako blázen a moc jsem tomu spánku nedala. A ráno potom takováhle vyhlídka ze spacáku - nádhera.

Už se vaří voda na nezbytnou kávu k snídani.

A pak už známou stezkou dolů na pláž Agios Pavlos.

Tohle už je trasa o něco populárnější, takže tady i sem tam někoho potkám.

Mj. mě dojde i pán, kterého jsem potkala nahoře v rokli :D Takže jsme se skutečně znovu potkali, odhadli jsme to správně. Domlouváme se, že se potkáme ještě jednou a to v hospodě na pláži.

Tehnle pohled na tyrkysové moře mezi borovicemi mi opravdu chybí.

A ještě jeden :)

Pláž a kaplička Agios Pavlos.

Po příjemném odpočinku v taverně na pláži láká moře ke koupeli. Vlny jsou parádní, ale v taverně přede mnou postupně přistály tři štampelky (než jsem pochopila, že jestli nechci další, nesmím tu poslední vypít :D), tak radši čekám...

...až mi trochu klesne hladinka, abych se neutopila :D Njn, my holky alkoholky to nemáme lehké :D Těsně před západem slunce...

...se courám po pláži.

Když jsem tu byla naposledy, byl červen a sluníčko zapadalo za hory. Do moře zapadá jen na podzim a v zimě.

Další procházka po pláži, tentokrát po ranní koupeli. Přes noc se moře trochu uklidnilo, vlny jsou tak akorát na příjemné pohoupání.

Pláž je opravdu dlouhá. Písek je jen v přední části, tady vzadu je kamenitá.

A dobrodružství pomalu končí. Oběd v taverně na pláži a pak už mě čeká poslední úsek cesty do Agia Roumeli. .

Kozy byly taky na výletě ;)

Sedím na palubě trajektu do Paleochory a pohledem se loučím s Agia Roumeli. Je mi smutno a vím, že se mi bude hrozně stýskat... Ale však já se sem brzy zase vrátím :)