Řecko, řecké ostrovy - prohlížeč fotografií

Typická tinoská krajina - převážně hornatý terén posetý jen zídkami a chomáči bylinek a bodláčí, občas šťavnaté údolí s většinou vyschlými řečišti a na úbočích do dáli září bělostné vesničky.

Tolik zídek,terasovitých políček a kozích dvorků jsem dosud na žádném jiném ostrově neviděla. Miliardami kamenů ručně poskládaných tu generace lidí budovali něco, co na věky proměnilo charakter krajiny.

Je horko, bezvětří a my bažíme po osvěžení. To nacházíme na nádherné pláži Apigania. Stezkou mezi zídkami, jako ještě častokrát poté, přicházíme k moři, které svou naprosto klidnou hladinou připomíná spíš rybník.

Cestou do Pyrgosu stavíme na vyhlídce nad Isternia bay.

Jedna z nejkrásnějších vesnic ostrova je Pyrgos v severozápadní části ostrova.

Je to jedna z mála vesniček, kde to "žije" i dopoledne, ale jen na náměstíčku - v taverně pod košatým platanem.

V Pyrgosu je tolik kostelů, kostelíků a kaplí, že je nemožné je všechny obejít v jednom dni.

U jednoho z kostelů má svou dílnu i domov zdejší umělec. Svoje díla zakomponoval i do plotu. Řecký bůh vína a nespoutaného veselí - Dionýsos je zde ztvárněn v poněkud přemýšlivé náladě.

A další Božstvo hlídá jeho dům přímo zazděné do rohu.

Obyvatelé Pyrgosu dbají o upravené okolí svých obydlí, před vchody do domů vidíme více či méně vkusné dekorace.

Nikde žádný nepořádek nebo nesoulad.

Kromě náměstíčka jsou ulice dopoledne klidné a tiché.

Další z pyrgoských kostelů má krásně tesanou zvonici.

Z Pyrgosu vede kamenná stezka mezi zídkami a kozími dvorky ke starým větrným mlýnům.

Od nich pokračujeme dál, k vyhlídce na rybářskou vesničku Panormos. Mezi těmi kameny má člověk pocit bezpečí, ale vyděsila nás tu zmije, vyhřívající se přímo na stezce.

Odpoledne trávíme na pláži Rochari. Pláž je sevřená z obou stran skalisky a na jednom konci je taverna se slunečníky. Volíme druhý konec, kde je naprostý klid. Moře opět bez jediné vlnky, připadáme si jak v bazénu. Kde jsou ty vlny z fotografií Tinosu?

Cestou do Chory opět stavíme na kochání. A znovu jsme udiveni množstvím kamenů, ze kterých jsou tu postaveny ty nekonečné řady zídek.

Další výlet směřuje přes vesnici Steni, která nás oslovila už z auta a tak zastavujeme na malou prohlídku. Hlavní ulice tu vede samozřejmě ke kostelu.

Kostel má velmi bohatě zdobenou balustrádu nad vchodem.

Procházíme uličkami, většina domů je upravená s květinami a krásnými mramorovými lunetami nad okny a dvěřmi.

Je tu i několik průchodů a tunýlků. Kam asi vede tento? To tajuplné objevení něčeho za zdí nebo tunelem mě vážně baví.

Vida, tady nikdo nebydlí a nacházíme zde prastaré, polorozpadlé domy. Ty já mám stejně nejradši.

Drahoušek nechápe, co se mi na té ruině líbí, proč jí fotím ze všech stran. Podle mě je nádherná.

Máme hlad a chuť na řeckou kávu, ve Steni je jediná taverna ještě zavřená, přesouváme se tedy do větší vesnice Falatados.

Falatados - krásný kostel, před ním několik kafenii, ale všechna zejí prázdnotou, nikde ani živáčka.

Prohlížíme si krásné domy, skoro všechny jsou zkrášleny mramorovými lunetami nad okny. Každá luneta je jiná, nenašli jsme žádnou, která by byla podobná jiné. Motiv se ale často opakuje - holubi, rolníci, květiny, slunce. Zde jsou ztvárněna různá řemesla.

Konečně potkáváme i živou duši. A posléze nacházíme i tavernu, kde se posilníme a nabereme síly k dalšímu dnešnímu cíli.

Čeká nás sestup k majáku Livada. Slunce přidává na síle, ale od cesty, kam až se dalo dojet autem to není přiliš daleko.

Zanecháváme auto nahoře a nad převýšením, které nás čeká na zpáteční cestě, teď vůbec nepřemýšlíme. Poskakujeme po kamenitém svahu dolů k majáku.

Maják byl postaven roku 1910, už je hodně sešlý a rozpadlý, prostě dosloužil. Okolí má ale zajímavou atmosféru a jsou tu krásné výhledy na pobřeží, které shora nejsou vidět.

Moře se zakusuje do skalisek a dává tušit množství malých opuštěných plážiček.

Cesta zpět k autu je krušná, v poledním vedru bez jediného závanu větříku, klopýtáme místy kamenitou, místy prašnou sotva znatelnou pěšinkou a ten kopec se nám najednou zdá nekonečný. Šli jsme dolů opravdu tudy?

A konečně v autě. Otvíráme všechna okna a spěcháme očistit prach z cesty a osvěžit se k pláži Livada. A už ji vidíme, ještě 5 km adrenalinových klikatících se serpentin a jsme tam.

Je to fantazie. Na první pohled je Livada nejkrásnější pláží ostrova.

Voda je tu díky oblázkům zbarvená do tyrkysova, je teploučká až moc a pro někoho bohužel - opět prakticky bez vln.

Já vlny k životu nepotřebuji, rochním se na mělčině, nechávám se laskat vlnkami a nasávám všemi póry tu blaženost.

Později jdu na průzkum okolí. Pláž je zase zakouslá mezi skály, ale tady si vítr pohrál a skaliska mají roztodivné tvary. Za kopcem vlevo jsou další dvě naprosto soukromé, ale kamenité pláže. Dá se tam v pohodě doplavat, možná i přejít přes kopec.

Z vnitrozemí k pláži přitéká řeka. V září měla zvláštní zelenou barvu a kypěla životem různých larev, hmyzu a jiné havěti.

Po dnešku si zasloužíme nějakou dobrou večeři, což se pro gurmány na Tinosu může stát tvrdým oříškem. Ale kdo hledá, ten najde a s pomocí Tripadwisoru i snadno najde:-) A naše mlsné jazýčky byly uspokojeny.

Večer jsme znavení a tak jen otevřeme lahvinku a čučíme z terasy na přístav a posloucháme tiché šplouchání moře.

Každé ráno snídáme v jedné z kaváren ve starém přístavu. Nejoblíbenějším podnikem s bezkonkurenční kávou se stává Ciazza café. Snídaně jsou tu velmi chutné a bohaté. Dnes mám chuť na sladké, loukomades polité medem vítězí.

Dnešní trek začínáme ve vesnici Ktikádos. Zase vidíme krásné mramorové domy a u zdejšího kostela začíná značená turistická trasa.

Domy zde opět mají okna zdobená mramorovými lunetami.

Stoupáme do kopců po dobře značené stezce č.4. Slunce je dnes milosrdné a občas se i schová za oblak.

Zase jdeme mezi starými zídkami, je to zvláštní pocit. Představujeme si, kdo je asi stavěl a jak je to dávno. Občas zastavíme a kocháme se tou nádherou a božským tichem.

Sem tam se ohlížíme za sebe, krajina je tu živější, kromě pár olivovníků vidíme i bujnější vegetaci. Úplně vzadu snad odevšad viditelný kopec Exomvourgho.

Přicházíme do zeleného údolí ke starému benátskému mostu.

Krásný klenutý most pochází z roku 1859. Pod mostem se líně vine potůček, ze kterého se za pár týdnů stane řeka a celé údolí vypadá, jakoby sem snad ani nepatřilo.

Pokračujeme dál ze zeleného údolí do vyprahlého kopce. Kamenné schody jsou jako z nějaké pohádky.

Konečně na hřebenu. Jsou odtud výhledy na všechny strany. Tady je vidět jižní pobřeží s Chorou, v moři vlevo ostrov Mykonos, vedle něj malé ostrovy Dilos a Rhinia; úplně na obzoru pak Naxos a Páros.

Na hřebenu je také moc pěkný kostel Agia Xéni.

Nakukujeme dovnitř, kde obdivujeme zachovalé ikony Agia Xéni a Agia Varváry. Dnes tu již někdo byl, svíčky u oltáře jsou zapálené.

Na střechu kostela vedou úzké schůdky, nemohu odolat a ze střechy zírám na to neskutečné modrobílé nebeské dílo.

Stezka pokračuje dále na obě strany hřebene, vlevo se dá dojít až do Chory a vpravo do Tripotamosu. My ale máme auto v Ktinadostu, vracíme se proto zpět.

Cestou je stále co obdivovat. Je to moc krásná procházka po dobře značené kamenné stezce mezi zídkami.

Po úžasném treku si dopřejeme odpočinek na další fantastické pláži Kolympithra.

Na okraji je taverna a slunečníky, ale pláž je dost široká i dlouhá, každý si tu najde to svoje místečko.

Je to další krásná písčitá pláž s minimem lidí.

Je až neuvěřitelné, kolik úžasných pláží je na tomto poměrně malém ostrově. Jen ty vlny a ani větřík pořád nikde.

Tarampados je další malebnou vesničkou. Opět obdivujeme domy s krásnými mramorovými lunetami.

V okolí vesnice je po kopcích rozeseto spoustu holubníků.

Jsou to zdobné stavby, některé dosud obývané většinou bílými nebo popelavými holuby.

Každý holubník je malé umělecké dílo. Některé už jsou starší a zřejmě opuštěné.

A zase se jako očarovaní vydáváme mezi zídkami po kamenné cestičce.

Stezka vede údolím za vesnici, kde je pěkný výhled na holubí příbytky, větrné mlýny i kostelík.

Cestou stavíme v taverně s pěkným výhledem na ostrov Syros.

A další krásná pláž - Balos, kromě pár odpočívajících koček tu s námi nikdo není, přestože blízko je taverna.

Dnes ještě navštěvujeme další vesnici. Kardiani je vystavěná ve strmém kopci.

Trochu připomíná santorinskou Thiru.

Je tu několik moc pěkných kostelů. Samozřejmě jsou většinou z mramoru.

V kopci za kostelem je výhled na ostrov Syros.

Bloudíme úzkými uličkami. Ani tady moc lidí není.

Objevujeme zajímavá zákoutí.

A kýčovité scény... Kde už jsem tohle viděla?:-)

Pravda, jako kaldera to není, ale stejně to lahodí našim očím.

V pravém rohu střechy je vidět typický tinoský komín, vypadá jako obrácený džbán.

A další mramorové lunety.

Jeden z kostelů v Kardiani.

Nad některými uličkami vedou schody kamsi nahoru.

Je zase horko, jedeme prozkoumat pláž Páchia Ammos. Od auta je to jen pár minut pěšinou mezi kameny a keři. A podruhé jsem málem šlápla na zmiji. Tentokrát jsem jí ale nepřehlédla, měřila přes půl metru a chvíli trvalo,než se mi potvora odplazila z cesty.

Pláž je nádherná s pískem v několika odstínech a chvíli po našem příchodu tu zůstáváme úplně sami až do pozdního odpoledne. Úžasný relax a dokonce jsou tu i vlnky, i když jen asi deseticentimetrové.

Volax - další pohádková vesnice s básněmi na dveřích.

Některé básně jsou plastické, napsané hustou barvou. Vyfotila jsem tu snad 50 fotek jen s básničkami, až se mi z toho zbláznila karta ve foťáku a zbyly nám jen fotky z mobilu :-(

V blízkém okolí Volaxu je až fantaskní krajina posetá nádhernými balvany.

Na jaře se tu sjíždějí bouldeři z celého světa a pokoušejí se vrcholy kamenů zdolat holýma rukama bez jakýchkoliv pomůcek.

Někdo tady machruje:" Sim tě, na tom nic není, tam vylezu i já." ...Machr se dostal při asi desátém pokusu sotva do čtvrtiny výšky balvanu.

Některé kameny dosahují úctyhodných rozměrů a připomínají břicho nějakého pravěkého tvora.

Připadáme si jak v kamenné ZOO, prohlížíme kameny všemožných tvarů, hádáme se, jaké zvíře nám připomínají a občas na nějaký menší i vylezeme.

Odpoledne odpočíváme opět na pláži Apigania.

Dnes jsou i trochu vlny a do večera je pláž jenom naše. Vzadu je vidět náš zelený plážový stan. Mimochodem skvělá věc, krásně chrání před sluncem i větrem, váží 1 kg, složíte ho během půl minuty a v kufru nezabere skoro žádné místo.

Po klikatící se silničce kolem kostelíka sjedeme až dolů do další vyhlášené taverny "O Ntinos".

Jídlo bylo fantastické, taverna je zcela právem hodnocena jako nejlepší na ostrově. Na Tinu se opravdu vyplatí si na dobrou večeři pár kilometrů zajet.

Při večerní procházce zase oblaka se sluncem malují. Podobných západů slunce jsem tu zažili bezpočet.

Následující ráno vstávám časně a pospíchám ke kostelu Panagia Evangelístria (Παναγίας Ευαγγελίστριας).

Je to jedna z nejvýznamnějších církevních staveb v celém Řecku. Dozvěděli jsme se, že každý věřící Řek, alespoň jednou za život přijede na Tinos poklonit se a políbit vzácnou Ikonu Panny Marie do tohoto kostela.

Ráno byl kostel ztichlý a uklidňující, přestože přes den je tu rušno a neustále sem proudí davy poutníků.

Ulice z přístavu má po straně koberec pro poutníky, kteří cestu z přístavu až ke kostelu překonají po kolenou. Je to docela kopec a cesta přes půl km dlouhá. Když jsem viděla ty klečící stařenky, cloumaly mnou emoce. Jak silná musí být jejich víra?!

Po páté ráno je ještě tma a svou pouť k Ikoně po kolenou začíná první prosebnice.

Ve starém přístavu je ale zatím naprostý klid, až na jednu kavárnu, kde si můžete dát kafe a něco k snědku snad non stop. Sice tu sedí samí námořníci, ale vůni kávy nemohu odolat.

Nad jachtami už začíná blednout nebe a námořníci se probouzejí.

Po rozednění jdu courat do uliček Chory.

Chora na Tinosu není nijak oslnivá. Je to celkem normální přístavní městečko, jako jediné na Tinu docela rušné i koncem září, zejména díky proudícím poutníkům z každého trajektu.

V Choře je natěsnáno spousta taverniček a kafenionů, jejich kvalitu jsme vyzkoušeli jen několikrát, vždy jsme se dobře najedli, ale za gurmánskými zážitky se vyplatí chodit jinam.

Je tu několik mini-náměstíček, zrovna tohle je obsazené stoly taverny Malamatia, kde jsme ochutnali vynikající kleftiko.

Jedna z hezčích uliček Chory. Takových tu moc není.

A tahle širší ulice vede ke starému přístavu.

Slunce už svítí na naší oblíbenou snídaňovou zónu. V popředí krásný mramorový portálek ve kterém je ukryt kohoutek s vodou pro kotvící jachtaře.

V ulici ke kostelu začíná být živo a svou pouť po kolenou začínají další prosebníci.

Slunce už vychází i nad novým přístavem, ten byl dostavěn v roce 2001 a je opravdu rozlehlý. Větší jsem zatím viděla jen v Pireu. Víkendový nápor poutníků je tak velký, že je silnice z přístavu ke kostelu prakticky celé dopoledne ucpaná auty i lidmi.

Už pospíchám domů a cestou potkávám tohoto fešáka. Pěkně mi zapózoval pro domácí video, dokonce i pár zvuků předvedl.

Opět cestujeme, kdo byl někdy na Tinosu nemohl přehlédnout tento obří děravý kámen přímo u silnice. Foto na památku je nezbytné.

A pokračujeme klikatící se silničkou napříč ostrovem.

Dnes máme v hledáčku vesnici Isternia.

Je tu kavárna s krásným výhledem. Tady posnídat je prostě fantazie.

V Isternii je jeden z nejkrásnějších mramorových kostelů. Moc se nám líbil.

Dokonce i mřížování v oknech je z mramoru.

Tajuplná ulička, kam asi vede?

A nezbytné mramorové lunety, tyhle jsou pečlivě vypracované do detailu.

Cestou z Isternie zastavíme na pláži Agios Petros. Je dlouhá, ale hodně úzká a nám občas šplouchne vlnka do plážového stanu.

Parkrát se smočíme a padáme. Shodujeme se, že tohle byla zatím jediná na Tinu "obyčejná" pláž. Všechny ostatní jsou totiž neobyčejně krásné :-)

Teprve po více než týdnu se konečně vydáváme prohlédnout kostel Panagia Evangelístria - hlavní symbol ostrova Tinos.

Dnes je úterý dopoledne a fronta k Ikoně je jen asi na 20 minut. Interiér kostela je tak přezdobený, že celý září.

Před kostelem je na nádvoří krásná, ručně poskládaná mozaika.

A takto vypadá cesta ke kostelu v sobotu dopoledne, v neděli se tu prakticky nedá ani projít.

Další den začínáme obhlídkou pláže Agios Ioannis. Je úplně opuštěná, s krásným jemným pískem.

Odrazuje nás ale blízká vesnice, odpoledne bychom tu asi sami nebyli.

Ostrov je po celé délce protkán horami, nejvyšší vrchol Tsiknias měří 727m. Toto je ale Exomvourgho (640 m), výrazný bod nad okolní krajinou, že ho nelze přehlédnout, ať už jsme jeli jakýmkoliv směrem.

Stezka nahoru začíná u kláštera Ieras Kardias (Svaté srdce), s pomníkem hrdinům padlých ve válkách.

Pokračujeme kolem kapličky Agios Georgios po celkem pohodlném kamenném chodníku. Je třeba dobře se dívat pod nohy, hada už vidím v každém klacku.

Cestou nahoru se otvírají krásné pohledy do krajiny.

Zase jedna krásná procházka a tentokrát bez hadů, i když zde mezi kameny jsme je hodně očekávali.

Na vrcholu se kdysi nacházela benátská citadela, která byla zničena při nájezdech Turků v roce 1715. Dodnes jsou tu však dobře patrné obvodové zdi.

Celé odpoledne pak trávíme v ráji, ke kterému však vede pěkná adrenalinovka.

Pláž Santa Margarita - dokonalost sama!

Ještě dnes nemám slov. Byla to fantazie.

Poslední den kromě jiného trávíme na další dokonalé pláži a tou je Apigania. A zase jsme tu úplně sami několik hodin. Ten konec září má něco do sebe. Dokonce ani ten pověstný tinoský vítr nám nefoukal.

Až poslední odjezdový den nám Aiolos – bůh a vládce větrů ukázal svou moc a sílu. Čím dál jsme byli od Tinosu, tím silnější vítr foukal a větší vlny byly. V Rafině už jsem měla co dělat, abych udržela žaludek v klidu.

A takto se s námi Tinos loučil, temným zamračeným nebem, hrozící deštěm. I já měla na krajíčku a mračila jsem se úplně stejně jako nebe nad Tinosem. Bylo to krásné, ale všechno jsme nestihli, návrat nutný!