Řecko, řecké ostrovy - prohlížeč fotografií

Máme v kolech a pozadích 1700 kiláků, jsme třetí den na cestách a právě jsme se nalodili na šíf směr ostrov volnosti, na Samothraki a reprezentativní vzorek našich spolupasažérů dává tušit, koho budeme příští dny na ostrově potkávat - baťůžkáře a trempy

Po dvou hodinách plavby se z oparu vynořují jasné obrysy Samothraki, chviličku nás doprovází i delfíni (což způsobí mírné naklonění trajektu, jak se nahrneme k levoboku...), všichni si vzrušeně ukazujeme místa známá dosud jen z webů...

Welcome to planet Samothraki

Tradičním způsobem, jak dopravit vodu do svých domovů, bylo vybudování betonových koryt, které s mírným spádem kopírují vrstevnice směrem k nádržím. Ta křehká rostlinka u paty stromu je Μέλισσα, neboli divoká meduňka lékařská, vařili jsme z ní skvělý čaj

Gria Vathra - Γριά Βάθρα je nepsanou ikonou všech vatheres na ostrově Samothraki. Je několik způsobů, jak si Gria Vathru vychutnat plnými doušky (někdy doslova), ten nejmokřejší je sjet celou říčku po prdeli v neoprenu, pěkně jednu kaskádu za druhou.

Ryby v říčkách nehledejte, zato tu žije síla žab, žabiček a půlců

...a taky tu dočasně přebývá silná populace volnomyšlenkářů, trempů, baťůžkářů a ostatní havěti pohrdající (alespoň dočasně) výdobytky civilizace. Občas jsme někomu vlezli přímo do ložnice, stejně nás po "promeditované" noci nevnímali...

Po hodině stoupání Suchou trasou podél břehu se dostáváme k dalšímu vodopádu s hlubokým jezírkem, jdu do koženek a užívám si ve vodě ostré jak žiletky, když vtom z rokle po skalisku přichází mladý Řek, tak jak ho Zeus stvořil. "Hópneš?"

...hópl... Kývli jsme si na pozdrav a on volným krokem vyrovnané bytosti, která nechala všechny své starosti plynout ledovou vodou do moře, pokračoval kolem zkoprnělé Aleny dál po proudu.

Houpací sítě, provizorní přístřešky pod skalními převisy nebo se jen tak zakrýt korunami stromů... To se to spí, když chrápání souseda přehluší hukot peřejí. Úsměv na přivítanou a přátelské "Gia" mi znělo stejně jako "Ahoj" mého mládí

Poslední vodopád Gria Vathra ke kterému jsme došli suchou nohou. Červená tečka ve výšce asi 3 metrů vlevo na skále nás láká dál a výš, na to ale nejsme vybaveni, vracíme se tedy po proudu a hledáme náznaky odboček do kaňonu

Hukot vody pod stezkou dává tušit další vodopád skrytý našim zrakům, lezeme tedy 10 metrů pozpátku do hlubiny mizející v zeleni a s notnou dávkou vzájemné pomoci objevujeme balvanitý úsek říčky zdobený vodopádem

Odvážně se nakláníme z převisu do hloubky pod námi a konečně chápeme, že naše suchá trasa je pouze pro žabaře jako jsme my - ta pravá Gria Vathra se dělá naboso a v kalhotkách. Všimněte si červených značek na skále vedle vodopádu

Celý kaňon Gria Vathra tone v zeleni, jsme překvapeni mohutnými stromy, kapradinami a životem kypícím kolem nás a cesta podél závlahového koryta nás dovede až k odbočce do Thermy, našeho středobodu na Samothraki

Nejrozlehlejší místo v Thermě u sámošky (otevírací doba od 09 ráno do 02 ráno), ta byla neustále v obležení trempů a trempic doplňujících základní potraviny jako pivo, víno, olivy a cigaretové papírky na brčka

Hortenzie - potkávali jsme se s ní po celém ostrově, kde to jen šlo, byly zahrádky plné až třímetrových keřů plných květů všemožných barev, je to jeden ze symbolů Samothraki

Je po bouřce a v centru setkávání volnomyšlenkářů v taverně ležící u pramene provedli na židličkách protipovodňová opatření. Tavernou protéká voda z potůčku do malé kašny s kýbly, ve kterých si mohou trempové umýt znavené nohy

Hlavní sirný pramen, teploměr se mi štajfnul na 70 stupních, proto ta zábrana kolem, to aby nějaký příliš happy volnomyšlenkář nepadl hubou do vřelé vody, ráno jsme je nacházeli ve spacácích kolem pramene

Pláž pod Thermou. Ona je víceméně ta pláž bez přerušení podél celého severního pobřeží z jednoho kusu. Zde pod Thermou hráli tlumeně klasiku jako Boba Marleyho či Led Zeppelin. Wi-fi free a elektronická pokladna jsou samozřejmostí

Selini, neboli Luna zapadá za pohořím Fengari, neboli Měsíc. Pohoří své jméno získalo díky tomu, že je tak vysoké, že zakryje i měsíc. Ostatně, se svým nejvyšším vrcholem, horou Saos 1611 m.n.m., si to může klidně dovolit

Podvečer v přístavu v Thermě. Bouřky už se konečně vyřádily, ale termika ostrova nasává mraky z širokého okolí a hory si tak ještě omývají vrcholky v mracích. Přístav je ze čtvrtiny zanesen sedimenty a zbývá jen úzký průplav k molu

Pěší tůra ke kapličce Panaghía Krimniótissa na jižním pobřeží. Kaple se hrdě tyčí nad pláží Pachiá Ámmos a k jejímu vzniku v takové závratné výšce se váže hezká pověst, ve které hrají hlavní role rozbouřené moře, ikona a vděčný kapitán

Jsme dnes první návštěvníci, takže nám kastelán, průvodce a hokynář (v jedné osobě) mordující se v kuchyňce piditaverny u paty sklaliska, vrazil do ruky klíče a že si máme otevřít. Teda páni - komu se to poštěstí, otevírat nejsvětější stánek ostrova?

Παναγία Κρημνιώτισσα je nejsvětější ikonou ostrova a kaplička je plná různých variant jejího vyobrazení, tahle je pěkně vyvedena stříbrnou a zlatou výšivkou

Trávíme chvíle klidu a pohody ve stínu, kocháme se výhledem do hlubin a výšin kolem nás a začínáme si uvědomovat, že ty tři týdny na Samothraki budou nádherně nekonečné...

Vracíme kastelánovi klíče a dáváme si choriatiki z domácích surovin, domorodcům se nevyplatí suroviny dovážet (zaplaťpánbůh), i olivy se tu dají koupit místní, jsou takové malé, často i se stopkou a jsou báječné, stejně jako domácí feta

Jižní pláže na Samothraki jsou stvořeny z drobných oblázků velikosti sezamu až fazole a Pachiá Ámmos (Παχιά Άμμος) je jejich vlajkovou lodí.I když na Samothraki se jezdí z jiných důvodů, určitě se našli i tací, kteří tu proflákali celý pobyt

V propasti pod námi, kam by se vlezly tři Macochy, se zrcadlí nepřístupná pláž Katarti. O 200 metrů dále, na tom prudkém svahu vlevo, se stezka zúžila na šířku nohy a tak jsem náš výlet k pláži Vatos odpískal, na to nemáme vybavení ani koule...

Jako náhradní řešení objevujeme novou cestu k bezejmenné pláži ležící mezi plážemi Katarti a Karnakis. Hopkáme mezi vykulenými kozami a kloužeme vymletým korytem svádějícím vodu z hor. A nejen vodu, i jemný písek tvořící pláž

Naše Bezejmenná... Nacházíme nejméně strmý slez ze skály k pláži (ta navrchu drží za ruku a ten dole pak na oplátku podpírá zadek). Vyschlé písečné koryto dává tušit, jak prudký příval vody spoluvytváří pláž

Odměnou za propocený textil nám je báječně strávené dopoledne v prohřáté mělké zátoce, skaliska skýtají kýžený stín, plavek netřeba...

Přístav Kamariotissa máme prošmejděný během chvilky (nepočítaje hodiny strávené v supermarketech a stáncích pátráním po nejhezčím hrnku a vějíři s nápisem Samothraki...), život tu plyne poklidně mimo turistický ruch

Na druhém rohu naproti majáčku v přístavu jsme objevili úžasně levnou kavárničku se vším co se dá upéci ve filu nebo polít medem a tady jsem konečně ochutnal slanou bougatsu se sýrem, kterou jsme zazdili porcí loukomades - bratru za 7 éček i s frapém

Svatyně apoštola Pavla byla postavena jako upomínka na noc strávenou tímto světcem na Samothraki během jeho cesty do Kavaly. Dlouho, předlouho jsme hledali, není totiž nikterak označena ani podbízena, až místní bábinka nás přesně navigovala

Kdepak, přátelé, neodskočili jsme si na Rhodos do onoho známého Údolí motýlů, tento přástevník kostivalový večer pravidelně hřadoval na naší terásce (nakukoval mě přes rameno do Pratcheta) a potkávali jsme se hlavně u řeky Fonias

Údolí říčky Tsivdogianni nabízí snad nejčarovnější a přitom nejjednodušší výlet po vateres z celého ostrova. Říčka pramení v kilometrové výšce nad Thermou a na svém konci protéká lázněmi, kde nabírá volně vytékající termální prameny

Bouře nad námi nabírá silu k dalšímu úderu a vzduch nabitý energií mě ježí chlupy v zátylku, nevšímám si občasných těžkých kapek, rozbaluji stativ a nádobíčko a nechávám romantiku volně plynout čočkami objektivu...

Vyšplháme po skále a před námi se zjeví ve své smutné kráse Nevěsta. V olověném vzduchu se nepohne ani lísteček a temné světlo propadající větvovím dává místu až mystický nádech...

Téměř nevěříme, že jsme v Řecku... Nebo je to pouze tím, že právě tady, na Samothraki je zbytek původní přírody...? Nemaje jiného měřítka, využil jsem ochoty Elfí královny, ladně poskakující hlubokým hvozdem...

Vateres - to samozřejmě nejsou jen vodopády, to je procházka údolíčky, roklinami a kaňony, bylinky rostoucí na svazích - v údolí Tsivdogianni jsme sbírali tu nejlepší meduňku aby jsme si nasušili zásobu na léčbu pocuchaných nervu tam u nás, v civilizaci

Poslední vodopád v Tsivdogianni vateres přístupný proti proudu. Alespoň tedy pro mne, kdokoliv jiný s přísavkami na končetinách to jistě hravě zvládne. Ovšem varuji - ne bezprostředně po bouři, to se z mírné říčky stává běsnící bestie

Severní pobřeží pojí s Chorou poměrně nová silnice, která se jak hadice kroutí divokým vnitrozemím (jen její stavitelé jaksi pozapomněli, že proud prudké vody inklinuje k podemílání všeho pevného)

Dominantou Chory jsou již od poloviny 15. století věže Gateluzzi

Hrad zbudovala na strmé skále rodina Gateluzzi z Janova a jeho obyvatelé pomáhali, stejně jako v dalších věžích na ostrově, s obranou ostrova proti nájezdníkům a pirátům. Kšeft je kšeft a vložené finance se musí bránit do posledního ostrovana

S plnou turistickou sezonou si v Choře nikdo dvakrát hlavu nelámal, takže jsme, bohužel, pokaždé našli na bráně hradu ohromný zámek (ale taverna pod hradem měla napilno, to zase jo...). Takže alespoň takhle detailně z leséčka naproti

Stojíme na centrální terase, která dominovala celému komplexu Svatyně velkých bohů. Na jejím konci vlevo byla nalezena Niké ze Samothraki. A zase máme smůlu - muzeum s replikou je v rekonstrukci...

Při zasvěcování do mystérií boha Dionýse se ve Svatyni velkých bohů seznámil král Filip II. Makedonský s Olympias, svojí budoucí ženou a matkou jejich syna - Alexandra III. Makedonského, řečeného též Alexandr Veliký...

Rotunda Arsinoé, největší ve starověkém Řecku (20m v průměru) zřejmě sloužila k přivítání velvyslanců měst přicházejících zúčastnit se velkých slavností ve Svatyni. Podle reliéfů býků je možné, že zde docházelo i k obětem

Identita a povaha božstev uctívaných ve Svatyni zůstává z velké části tajemstvím, hlavně proto, že vyslovovat jména bylo tabu. Literární zdroje starověku je kolektivně jmenují jako Cabeiri a byli uctíváni v tajemném kultu

Kdo ví, třeba tyto tajemné symboly pod Hiéronem, ve kterém byly prováděny iniciační obřady, nesou pravá jména Velkých bohů... Unikátní rysem samothrackého tajemného kultu byla jeho otevřenost - zúčastnit se mohli muži, ženy i děti

Kruhové divadlo, kolem kterého účastníci vestoje přihlíželi obřadům vyššího stupně zasvěcení

Hiéron - v překladu doslova Svaté místo. Podle nálezů docházelo k iniciačním obřadům v nočních hodinách, za svitu pochodní a obřadních ohňů... Hlavní kněžka a často zároveň i Věštkyně, která rituály a obřady vedla, byla zvána Sybil...

Na dohled Svatyně velkých bohu se tyčí další věže Gateluzzi, které byly postaveny nad starobylým přístavem pro jeho ochranu. Kousek vlevo pod nimi leží základy nejstaršího dochovaného křesťanského kostela na světě, zbudovaného po návštěvě Sv. Pavla

Nejzápadnější část ostrova mys Akrotiri je hříčkou přírody - 30 až 50 metrů široký a 350 metrů dlouhý pás šedých oblázků velikosti dlaně, na jehož konci je funkční maják. Dovedete si představit tu trpělivost a sílu moře při jeho tvarování?

Tak jo, je to kýč... Ale může si snad kluk z Moravy přát větší romantiku?

Může... to když se nad jeho hlavou naplno rozzáří Mléčná dráha takovým jasem, že ji nepřesvítí ani přístav. Podruhé v životě vidím v dospělosti Galaxii i bez brejlí...

Velký vůz nad majákem a jako bonus nad jeho přídí mlhovina M81. Je to zážitek, když vás od moře dělí úzký pás oblázků, voda jemně šplouchá a nad vámi nekonečno...

Dnes si ukousneme pořádné sousto - jdeme pokořit horu Saos, takže zbytečná zátěž jako foťák a kamera zůstávají doma, do kapsy jen mobil s navigací a GoPro a do ruksaku hodně vody, 3 rajčata, tyropitu a powerbanku. A jdeme...

Vrcholky pohoří Fengari se zatím tyčí nehorázně vysoko a přesto že je docela brzo a není nijak vedro, začínají se nám pomalu rosit čela

Zatímco první část cesty vede mezi planikovými keři a stromy, tak ve vyšší poloze je vystřídá rozsáhlý dubový les plný zeleně. Stezka je pěkně značená červenými terči i mezinárodní značkou E6 na plechových terčících

Ještěrky i ostatní tvorstvo jsou v těchto končinách velmi krotké, viditelně jsou zvyklé, že člověk neublíží, tato modelka si nechala mobil strčit doslova pod nos

Mám intenzivní pocit Deja vu... jsem najednou o dva roky zpět v čase a znovu se mi o nohy otírá vzrostlé kapradí... jsme stále ještě na Samothraki?

...najednou slyšíme tlumené odfrknutí, vnímáme nezaměnitelnou vůni maštale... Osamělý, plně osedlaný koník připravený do hory si přichází pro pohlazení... pokračujeme dál a koník jen smutně kouká

Čím výše stoupáme, tím jsou duby mohutnější a starší - tak vysoko přežijí jen ty nejodolnější a hrdě umírají vestoje

Jsme u pramenů říčky Tsivdogianni, která svoji dráhu začíná v kilometrové výšce nad Thermou, všude kolem nás kvetou koberce divokého thymiánu a oregana, vzduch opojně voní, včely makají a voda je báječně sladká...

Jsme nad hranicí dubového lesa a vládu nad krajinou přebírá kapradí, ve kterém se Alena doslova ztrácí. Pravidelný cyklus bouří nad ostrovem nese své ovoce...

Tak, máme za sebou malý očistec, kapradí vystřídala šťavnatě zelená trnová koruna, ten koberec pod námi byl dobrých 300 dlouhý. A věřte, že cesta dolů byl taky mazec, nebylo vidět, kam s dalším krokem... takže příště dlouhá kaťata!

Opouštíme zelenou hranici ve výšce asi 1200 m.n.m., pokecali jsme s německou rodinou, která se už vrací z vrcholu - halt mají mladší nohy a vyrazili evidentně dřív

Konečná, 1420 m nad mořem... fantastických metrů... dnes jsme vrcholu (výškového) nedosáhli, už nás tlačí čas a před námi je masakr sestup dolů... Suma sumárum: celkem 15 kilometrů nahoru a dolů, 1400 výškových metrů a 12 hodin na nohách, Alena je borec

Severní strana ostrova kousek nad veřejným kempem. Oficielní kempy jsou na ostrově dva, spousta návštěvníků ale kempuje divoce, zaparkují obytný vůz pod stínem u moře a vegetují. Cesta nás vede k ruinám kláštera Christos

Pozůstatky kláštera leží na svahu pokrytým bujným kapradím a ohrada tvořená dvoucoulovými trubkami - zábrana proti kozám - je tradičně pevně uzamčena i v otevírací dobu. Ale kam Moravan strčí hlavu, tam vejde i zbytek těla...

Klášter byl postaven ve 14. století a mnichové ho obývali nejméně do r. 1756. Nejlépe zůstala zachována hlavní budova. Ono to tak nevypadá, ale všechno jsou to malé prostory, mniši tu žili velice skromně...

Původní sakrální nádoba? Kdo ví...

Za podpory Evropských fondů byl nad klášterem zbudován ochranný přístřešek a klášter byl částečně citlivě zrenovován.

Další z celodenních výletů po ostrově, tentokrát k vyhlášené taverně Karydies nad osadou Ano Meria. Zastavujeme u pobřeží a pokračujeme hlubokým lesem mezi vzrostlými velikány. Koho by napadlo zbudovat tavernu uprostřed samoty...

Každá taverna mimo centra si peče vlastní chleba ve venkovní peci, Karydies právě tak. Čekání na báječnou musaku nám ukrátilo přímo obřadné roztápění pece a vkládání pecnů, jeden vedle druhého, to byl pravý koncert rukou mistra pekaře

Pláž Kipos leží na konci světa. Opravdu - tady končí silnice a začíná divočina strmých útesů. Pro vaši představu, panorama zabírá asi půl kilometru oblázkového pobřeží a to není další stovky metrů za rohem vidět. Nejlepší koupání na ostrově...

Další z věží Gateluzzi na Samothraki stojí těsně u pobřeží v místech, kde končí svoji pouť říčka Fonias. Kousek odtud jsme, díky radám od Nikose, objevili palouk plný divoké máty, kterou jsme si nasušili. Ne všechnu, něco jsme nechali kozám...

Obehnaná plotem, zřejmě opět kvůli kozám, základy věže 11,5x11,5 metrů a síla stěn až 2 metry, to je věž Gateluzzi, kdysi ochránce Samothraki proti pirátům, dnes místo pro romantické dostaveníčko dvou rastafariánů. Tedy jeho a jí...

Delta říčky Fonias. Vybouřená, alespoň do dalšího přívalu deště (silnice na Samothraki jsou v místech protínání říček a bystřin úmyslně propadlé, tvoří tak umělé koryto), hýčká kolem sebe zelenou stuhu vzrostlé vegetace až k moři

Xiropotamos. Jediný kaňon s vateres na jižní straně Samothraki. Dlouhý úsek tripu vede umělým korytem pro přívod vody do stejnojmenné osady. Dnes je koryto suché a voda přiváděna nevzhledným polišem

K vodopádu dorazíte za slabou hodinku a je docela nepřístupný mezi obrovskými balvany. Zahučel jsem při průzkumné výpravě až po prdel do ledové vody, takže jsem čvachtal celou cestu zpět

Život na ostrově byl a je drsný, v korytech říček přežívají jen ty nejsilnější a nejhouževnatější stromy

Καφέ Ουζερί η αυλή - fantastická, a to nikterak nepřeháním, taverna na náměstí v Xiropotamos (náměstí tvoří kostelík, ona tavernička a dva domy...). Vede ji partička vegetariánských nadšenců, kteří si dnes dali voraz...

...přivítala nás bábinka co držela pohotovost plkáním s kámoškama, dali jsme řecky dohromady objednávku a zatímco jsem paparazzioval interiér, bábinka se činila. "Echjete wi-fi?" "Nai!", povytáhla obočí nad takovou samozřejmostí...

Lukulské hody začaly jaksepatří pořádnou porcí Agria chorty - vlitou (nebo vlitem? Nikdy nevím, jak skloňovat...)

Ανθούλια με ρύζι - musím se přiznat, že jsem antoulii, cuketové samčí květy plněné rýží s bylinkami ochutnal poprvé a je to opravdu mňamka, stejně jako pečené paprikové lusky plněné pro změnu také rýží - ovšem jinak ochucené...

Fonias. Čti Foňáššš a to ššš vyslovuj s jazykem přitisknutým na patro, jako kdyby jsi chtěl sykat... no nic, taky mě chvíli trvalo, než mě to Nikos naučil. Fonias je Zabiják, v momentě, kdy se rozvodní...

Z koryta říčky nemáte šanci Fonias takto vidět, musíte buďto nahoru na skaliska, nebo si k němu doplavat - a to je zážitek, hlavně brzo ráno, kdy je hlubina pod vámi temně černá a první paprsky svými zlatými prsty prohmatávají dno...

Od vodopádu Fonias je to ke Klidosi další dvě hodiny poměrně náročným terénem, podmínkou jsou pevné botky, dostatek tekutin a nějaká ta sváča. Kaňon Fonias je hodně hluboký se strmými svahy a je nádherný svou bujnou zelení a výhledy

Celou cestu nás doprovázely krotké ještěrky a čím výše jsme vystoupali, tím hustěji kolem nás rostl tymián

Fonias si své jméno - Zabiják - plně zaslouží, strmě padající vymleté koryto je plné ohlazených balvanů, není radno se v jeho blízkosti pohybovat za silné bouře, to je vody po kotníky i na silnicích

Ta tyrkysová třepetalka je dalším symbolem Samothraki, kdykoliv jsme se motali okolo vody, už si na nás sedaly (mám s jednou moc hezké selfíčko) a třepotaly se nad hladinou v celých hejnech. Stejně tak i vodovážky na hladině, zrovinka jako u nás

Koryto říčky se zužuje a prohlubuje, teď už musíme opatrně po skalách, není to sice pro horolezce, ale pro nás amatéry je to nový a silný zážitek

Dál už ani krok. Dělím se se stativem o římsu 0,5 x 1 metr a přemýšlím, jak se dostanu těch zbývajících 10 metrů dolu vykoupat se, Alena nade mnou trne - jestli se ten její blb zřítí, jak se dostane domů... Prostě si to maximálně užíváme každej po svým

Vodopád Klidosi. Nedokážu popsat svoje pocity, ani sebelepší snímek neumí zachytit tu závratnou výšku, energii a zpěv vody hrající si na římsách.... Už nefotím, jen si užívám, slunce nakukující do hlubin vykouzlí na hladině malou duhu...

...pomalu se vracíme hlubokým údolím po vrstevnici, skáčeme po skalách jak kozenky, kaňon mizí pod námi a pátráme po značkách, vyplácí se mě cestu tam nahrát, často jsou značky vedoucí k cíli v opačném směru mimo zorný úhel

Jak už to bývá, cesta zpět je obtížnější než tam, hlavně při sešupech. Věnujeme se sběru tymiánu a oregana, osvědčili se nám takové ty cvakátka na nehty, bylinky svázané do kytiček nám na terásce v teplém průvanu do týdne proschly

Lidi, tady je takových vážek a šídel... celý ostrov je plný života... jakmile v Thermě nastal soumrak, začali houkat sovičky, tak zvláštně, hvízdavě si vymezovaly svoje území, stačilo hvízdnout na terase a už nám odpovídaly po celé Thermě

Jsme na ostrově už třetí týden a stále jsme ještě nenašli to kouzelné jezírko s vodopádem, jehož obrázek mě kdysi k Samothraki přivedl. Vyrážíme tedy na druhou výpravu k Fonias a v půli cesty nedbáme výstrahy a odbočíme po strmé stezce...

Gerania. Jsme tu sami, hadry dolů a plavu až k vodopádu, tak nějak si připadal Adam v ráji chvíli před příchodem Evy - prostě jako v Ráji

Záleží na načasování příchodu, jak se slunce k polednímu dostává více do údolí, je jezírko více prosvětlené, ovšem také méně tajemné a určitě více zahuštěné plavci... Užíváme si svoji hodinku samoty a s nově příchozími odcházíme...

Vidět Neapol a zemřít... no, nevím, hádat se nebudu, nebyl jsem tam, ale až na konci svého bytí uvidíte světlo na konci tunelu, tak vězte, že máte velkou naději, že na konci toho světla bude Ráj...