Samothraki 2000

CESTA NA OSTROV ČARODĚJNIC:

Česká republika je krásná země. Bohužel nemá moře a i lidi jsou tady, snad i vlivem chladného podnebí uzavření a někdy tak trochu bez života. Možná i to v nás každým rokem vzbuzuje nezvládnutelnou touhu cestovat za sluncem na jih. Tam, kde je moře ještě stále tyrkysově modré, kde slunce svítí i 300 dní v roce. Tam , kde voní pinie a "řvou" cikády . Tam, kde jsou lidé stále usměvaví a přátelští. Do země ostrovů, oliv, památek a bohů. Do země, kam se již potřetí s nedočkavostí chystáme. Do ŘECKA.....

Při nezbytném zimním plánování trasy nás zaujal nenápadný ostrov v nejseverovýchodnějším cípu Egejského moře nesoucí tajemný název - Samothraki. Je vyhlášeno intenzívní pátrání po jakýchkoliv informacích o něm, jeho okolí a samozřejmě se hledají nejvýhodnější přístupové cesty. Ke slovu přichází Internet. Dlouho se nám o ostrově nedaří najít obsáhlejší informace. To sousední ostrovy Limnos a Thassos jsou na tom o poznání lépe. Až na adrese www.samothraki.com se na nás usmálo štěstí. Konečně se můžeme s napětím porozhlédnout
po plánovaném cíli naší cesty. Posíláme první e-maily a dopisy. Za pár týdnů nám místní turistická kancelář posílá malý barevný letáček s jednoduchou mapkou. Obecní úřad pro turistiku v Kavale pomáhá se zjišťováním lodního i autobusového spojení . Mozaika se pomalu dává dohromady. To že jsme o ostrově nemohli dlouho sehnat žádné informace nás neodradilo. Naopak, začínám každého přesvědčovat, že málo dostupných informací znamená také málo turistů, hotelů, přeplněných pláží a čistou přírodu. A tak se jednoho srpnového víkendu vydáváme na cestu…..

Praha - Thessaloniki
Probíhají poslední kontroly báglů, dokladů , nervozita stoupá. Zbývá jen nahodit na hřbet batohy a jde se. Uf! První reakce zad: "Proč sebou taháte ty cihly ?" Ale to se poddá jako každý rok. Pokud bude fungovat spojení konzerva - ešus - žaludek - WC, tak bude zátěže ubývat. Cestovní horečka je někde na 42,6°, dnes všechno začíná - 14 dní na cestách, dva týdny dobrodružství....
V 8.00 nám odjíždí z Holešovic autobus do Thessaloniki. Jedeme opět s řeckou společností Korona, se kterou už jsme v 97 roce jeli do Larissy a která stále jezdí každý týden do Athén.
Autobus prý nebude ani plný, takže místa bude dost i na spaní. Za 24 hodin budeme možná na místě. Venku se míhá česká i moravská krajina, ale my už jsme na řecké půdě. To znamená, že z mikrofonů se linou balkánské lidovky, ostatní cestující spolu mluví česko-řecky a hlavně jízda je zážitek. Předjíždí se na plnou čáru za doprovodu klaksonu, vrcholem je nekompromisní předjetí kolony před česko-slovenskými hranicemi. Zprava a samozřejmě za nezbytného zvukového doprovodu. Za chvíli frčíme podunajskou nížinou směrem na Komárno. Po přejetí mostu přes mohutný veletok Dunaje se ocitáme v zemi čabajek a papriky. Těsně míjíme Budapešť a pokračujeme na jih k Srbským hranicím v Tompě.
Za soumraku dorážíme na Jugoslávskou hranici . Obávaní balkánští celníci ukazují svou lepší tvář a tak po hodince čekání, již za tmy vjíždíme do země, kde byla před rokem válka. Noční průjezd přerušují jen časté policejní kontroly na kontrolních stanovištích. Za městem Niš projíždíme skalnatým kaňonem řeky Nišavy. I za měsíčního svitu je vidět, že jet tady ve dne musí být zážitek.
Oproti předchozím cestám letos nejedeme přes Makedonii, protože vyřídit víza pro přejezd touto zemí, je u nás prakticky nemožné. Zaplatili jsme si tedy „pouze” 55 DM/os za tranzitní vízum přes Srbsko. V době, kdy píši tento článek už se prý ale ani tento poplatek neplatí. Projíždíme tedy nonstop Bulharskem, podhůřím Rily a Pirinu až na řecké hranice. Bulharští celníci se zase předvedli, takže se opět snižuje naše nadějiena to, že stihneme polední autobus do Kavaly.
Po 28 hodinách, se 4 hodinovým zpožděním vystupujeme na rozpálené řecké půdě v Thessaloniki. Z autobusového „nádraží” na ulici Langada nám jede linkový autobus do Nea Peramos – kousek před Kavalu. Nádraží píši v uvozovkách, protože jako i jinde v Řecku slouží i zde za nádraží nenápadný roh ulice s jednou čekárnou. Romantickou krajinou podél velikých jezer Koronia a Volivi míříme do městečka Nea Peramos, kde nocujeme v campu Anatoli .Jsme utahaní po cestě 1800 km z Prahy a 180 km ze Soluně a tak brzy usínáme. Zítra nás totiž čeká Kavala a trajekt na ostrov Samothraki.

Na Ostrov čarodějnic
Ranním autobusem odjíždíme do 19 km vzdálené Kavaly. Blížíme se podél pobřeží k historickému centru východní Makedonie. Kavala je krajské město s 60-ti tisíci obyvatel. Její kořeny musíme hledat ve starověku, v 7 století př. n.l., kdy se nazývala Neápolis. Nedaleko od města se nachází archeologická lokalita Filipi, nesoucí jméno otce Alexandra Makedonského, krále Filipa II. Dnes je Kavala také důležitým přístavem a centrem zpracování bavlny a tabáku. Kavalské domy jsou doslova rozesety po stráních podél zálivu, mezi nimi se vinou ve staré turecké čtvrti úzké uličky a tyčí zachovalý středověký akvadukt. Na návrší stojí byzantská pevnost s mohutnými hradbami ze které je krásný panoramatický výhled na celé město.
Vystupujeme na autobusovém nádraží nedaleko přístavu. Na nábřeží je rušno. Spousta rybářů před svými loďkami spravuje nebo rozmotává sítě, jiní čistí ryby, další upravuje sépie. Zakupujeme lodní lístky na trajekt na Samothraki. Jeden stojí 2900 DRCH (tedy asi 290,- Kč) což je za 4,5 hodiny na moři dobrá cena. Nakupujeme a posíláme první pohledy domů a konzumujeme také první gyros. Tahle pochoutka z grilovaného masa se prodává na každém rohu. Podává se s hranolky (patátes), rajčaty (domátes), cibulkou, to vše je zabaleno v placce (pita), nebo v rozříznuté housce (psómi) a ochuceno kečupem (kecap), hořčicí (mustárda), vše je samozřejmě polito tzatziki. Jak si budete přát, to vše za 400 - 500 DRCH. Je to vlastně to samé jako turecký kebab, jen s jiným názvem.(Ostatně díky zakořeněné nenávisti mezi Turky a Řeky se zde i turecká káva nazývá řecká.)
V poledne odplouvá naše loď společnosti NEL Lines. Jmenuje se Agios Rafael (Svatý Rafael) a je to středně velký trajekt s pěti palubami, restaurací, barem a klimatizovanými místnostmi se sedačkami. My si však zabíráme místo na zádi, pod řeckou vlajkou. Usazeni v plastových židlích za mohutného houkání, odplouváme. Okamžitě nás následují hejna racků pátrajících po potravě. Tu jim dáváme i my. Zbytky českého chleba, který jim házíme z paluby, chytají v letu. Projíždíme kolem ostrova Thassos a pustého ostrůvku Thassopoula na širé moře, kde v dálce tušíme náš vytoužený cíl.
Samothraki je nejseverovýchodněji položeným řeckým ostrovem a leží zhruba 40 km od thrácké pevniny. Plocha tohoto řeckého ostrova není v porovnání s ostatními veliká. (178 km2) Podnikavý návštěvník, zde však najde mnoho krás. Zakrslé duby lemují severovýchodní pobřeží, jinde se vyskytují zase krásné platanové lesy, kterými i v tomto období protékají potoky s chladnou vodou. V průzračném moři žijí delfíni, želvy caretty a středomořští tuleni.
Nejvýraznější dominantou ostrova je ale hora Fegari. Měří úctyhodných 1640 m.n.m a je tedy nejvyšším vrcholem Egejských ostrovů (kromě Kréty samozřejmě). .Diky ní vypadá Samothraki zprvu z moře spíše jako sopka náhle vyrostlá z hladiny. Až při pohledu dalekohledem rozeznáváme na jejím úbočí shluk bílých domků - městečko Hora. Masív zabírá snad 80% ostrova a právě jemu vděčí Samothraki za dostatek vody, které je jinak na ostatních Egejských ostrovech poskrovnu. Výstup na Fegari je podle průvodce otázka 6-ti hodin. Vzhledem k rozlehlosti masivu je ale prý lepší využít služeb horského vůdce. Podle řecké mytologie odtud Poseidon sledoval trojskou válku, čemuž se dá při malé vzdálenosti tureckých břehů a troše fantazie i docela věřit. Připlouváme do Kamariotisy, jednoho ze dvou městeček na ostrově, který má pouhých 2500 obyvatel. Z toho většina žije právě v Kamariotisse a správním středisku Hora. Jinak je na ostrově ještě pár poklidných vesniček. Nejsou zde hotely, hlučné pláže ani turistická střediska. Že by ztracený ráj ? Následující dny nám poskytnou odpověď na tuto otázku.
Kupujeme mapu - opět styl omalovánek, ale pro základní orientaci postačí. Máme v plánu dostat se nějak k místu, které nese název Fonias. Poblíž se má nacházet stejnojmenný vodopád. Máme štěstí za hodinku tam pojede autobus. Čas si krátíme prohlídkou městečka, nákupy chleba, nabíráním vody a trháním broskví ze stromu v parčíku. V 18.30 odjíždíme do Fonias. Silnice vede podél moře, jen jednou odbočujeme do malé lázeňské vesničky Therma. V tomto místě vyvěrá horký pramen o teplotě 55°C z 10 m vysokého sintrového kužele a odtud také z malého přístaviště vyplouvá malá výletní loďka na okružní plavbu kolem pobřeží.(Pokud chcete vidět hory, útesy jižního pobřeží a další krásy z paluby této kocábky – připravte si 3000,- DRCH a kinedryl.) Autobus ukrajuje další kousek cesty - nalevo máme moře, pás pobřeží plný zakrslých buků a pinií, napravo se zvedají strmé svahy horského masívu Fengari. Vysedáme na konečné, na parkovišti u potoka Fonias, kde je výchozí místo na túru k vodopádům. Světe div se v korytě potoka teče voda! Tak to vidíme v Řecku uprostřed léta poprvé. I když podle šířky koryta jí musí být v zimě alespoň desetkrát tolik. Cestou jsme sice minuli dva kempy, ale nám se chce spát jako obvykle v divočině a zadarmo. Oficiálně se to nesmí, ale zatím nás nikdo nikdy odnikud nevyhnal. Zdá se, že nebudou problémy ani tady, protože směrem k moři po proudu potoka táboří " načerno" skupinky mladých Řeků. A to i přesto, že zíráme na ceduli - NO CAMPING, ARCHEOLOGICAL SITE! V této zemi se zákazy nikdo hlavu neláme. A tak si i my stavíme stany v platanovém „pralese” na písčitém břehu potoka, který asi 50m od nás vytéká do moře.. Nedočkavě se v moři pokoušíme koupat, ale začíná se stmívat a dno je kamenité, vlny vysoké je to o hubu (vlastně o nohy). U ústí potoka sleduje naše počínání středověká strážní věž - Pirgos Fonias. Co víc si dnes můžeme přát: sladká voda na mytí přímo před nosem, moře jakbysmet, zvukovou kulisu dotváří cinkání ovčích zvonků, cvrkot cikád a další tajemné zvuky zdejšího "pralesa".


FONIAS
Odpoledne vyrážíme na túru k vodopádu. Cesta vede stále podél potoka v chladivém stínu neuvěřitelně pokroucených stromů. Když se zešeří, musí to tady vypadat dost strašidelně – že by tyto zprohýbané kmeny byly dílem thráckých čarodějnic? Cestou pozorujeme krásné ještěrky a nacházíme dokonce prázdný krunýř ze želvy. Vody v potoce stále přibývá a asi po 45 minutách mírného stoupání jsme na místě. Kamenitá stezka náhle končí a před námi tryská ze skalní stěny asi 15 m vysoký vodopád. Pod ním je nádherné skalní jezírko s průzračnou nazelenalou vodou. Fotíme a točíme jako diví. Všichni se postupně koupeme v ledové vodě, někdo si dá i pár skoků ze skály. Mimoto také nabíráme vodu na pití a vaření přímo pod vodopádem (Protože jsme přesvědčeni, že tady ji nemá co znečistit, ani ji nepřevařujeme). Nad vodopád vede skalami ještě strmá stezka, ale když vidíme jak z ní schází skupinka lidí a vede kluka s rozbitou hlavou, nemáme chuť pokoušet štěstí. Umytí a hlavně nasycení zážitky sestupujeme zpět ke stanům. Kousek od silnice stojí malý obytný přívěs sloužící jako občerstvení. Zde kupujeme tradiční víno s pryskyřičnou chutí - Restsinu . Za tmy pak míříme na pláž nedaleko středověké věže. Měsíc svítí na mořskou hladinu, foukací harmonika vyhrává, třešňové doutníčky krásně voní a Retsina chutná. Připíjíme si na další dobrodružství a shodujeme se na tom, že krása Samothraki nám vyrazila dech.

PALEOPOLI A PAHIA AMMOS
Prvním ranním autobusem jedeme do Paleopoli Tak se nazývá zdejší nejznámější antická lokalita Zastavujeme se ještě u malého otevřeného kostelíčku s krásnými ikonami a výzdobou. Batohy jsme si uschovali v budově archeologického muzea a vyrážíme bádat. Platíme přijatelné vstupné a pak už máme naprostou volnost pohybu po celém areálu.
Paleopolis a jeho svatyně Velkých Bohů, nebo také kabirská svatyně pochází z 3. století př. n.l. Je to zvláštní pocit, sáhnout si na sloupy, které vytesal řemeslník před 2300 lety. Procházíme sami areálem a prohlížíme si různé zbytky staveb – kruhový Arsinoeion, Anaktoron, oltáře a hlavně krásné bílé sloupy Hieronu. Nejvýznamnějším zdejším nálezem byla okřídlená socha Niké Samothracké z r. 190 př. n.l.., jejíž originál je ovšem vystaven v pařížském Louvru. Ostrov Samothraki je také již od starověku znám tajuplnou, až okultistickou atmosférou se strašidelnými báchorkami a pověstmi. V jeskyním doupěti v horách prý míchá své blínové lektvary zlá bohyně Hekaté, jíž staří Řekové obětovali psy. Ta byla považována za matku mořské nestvůry Skylly a patronku thráckých čarodějnic a proto se také Samothraki říkalo "ostrov čarodějnic". Čarodějnice dnes mají na starosti zřejmě vítr, ten je po našem příchodu k pobřeží opravdu hrozivý. Částečně ukryti v autobusové zastávce čekáme na autobus do "Kamariotissy" Máme v plánu dostat se na pláž Pahia Ammos na jihovýchodním pobřeží ostrova. Měla by být dostupná pouze pěšky z vesniček Lakkoma nebo Profitis Illias kam se dá dojet autobusem. V přístavu však náhodou zjišťujeme, že jiný obecní minibus jede až přímo na pláž,
V 17.00 odjíždí malý bus se žlutým pruhem a nápisem DIMOS SAMOTHRAKI (obec Samothraki) na Pahia Ammos. Konečně se dostáváme i do vnitrozemí. Mezi poli a olivovými háji se pasou koně a osli nad vším se tyčí hory a třpytí tmavomodré moře. Motor dostává zabrat, šplháme mezi domky vesniček, míjíme skupinky černohlavých ovcí. Nádherná scenérie nekončí, před sjezdem k pláži vidíme vysoko na skále zářit malý kostelík - Panagia Kremonitsa. Po prudkém klesání jsme na místě. Nejsme tady sice sami - stojí tady jedna taverna, pár stanů, lidí i aut ,ale při rozměrech pláže se to ztratí. Je prostě nádherná. Vlastní pláž je dlouhá tak 800m, voda je krásně modrozelená a dno písčité. Odcházíme hledat nocležiště. To se po chvíli daří. Je to malá písčitá plošinka v zářezu ve skalách na východní části pláže asi tak 10m od moře. Alespoň částečně nás chrání před větrem a je odtud nádherný rozhled na celý záliv a hradbu hor tyčící se nad ním. Dnes budeme spát pod širákem. Pláž je již opuštěná - místní odjeli domů, jen vzdálená taverna ještě svítí. Usínáme s odkopanými spacáky, je strašné vedro. Nad hlavou nám září jasná obloha, kterou občas prozáří meteorit, vlny šplouchají a my usínáme a těšíme se na další den. Chceme si ráno přivstat a vidět východ slunce.....
Co jsme si slíbili to jsme i splnili a tak první ranní ptáci mohou vidět dvě zívající osoby , šplhající se do útesů nad "základnou". Obloha se začíná pomalu rozjasňovat a barvit do červena a na obzoru se rýsují obrysy nejbližšího ostrova. Ten však již patří Turecku a nese název Gögce Ada (nebo řecky Imbroz). Zdravíme se s procházejícím rybářem a pak už jen fotíme, natáčíme a čučíme na to, jak vycházející slunce začíná osvětlovat vršky skal. Odcházíme zpět do bivaku, kde ještě všichni spokojeně pochrupují a využíváme posledního stínu k dospání. Kolem desáté už bude určitě teplota tak na třicítce.
Dnešek máme vyhrazený na průzkum okolí a bádání po dně i po břehu zátoky. Teplota na slunci se opět blíží k šedesátce, takže nikdo stejně dlouho na souši nevydrží. Střídavě se po skupinkách potápíme a prohlížíme si tu nádheru pod námi. Voda je absolutně čistá a viditelnost je snad 30 metrů. Zkoumáme útesy a mořské příkopy, někde dokonce leží kovová žebra a další části staré lodi. Hlavně však budeme vzpomínat na hejna černomodrých rybek, pyskouny a sumečky kteří se schovávají v písku, na malé medúzy i na menší skupinky zvláštních špičatých ryb, připomínajících barracudy.

LOUČENÍ
Jsme opět v Kamariotisse. Zítra nám totiž odjíždí loď do Kavaly. Večer vyrážíme směrem k větrným elektrárnám, dál od přístavu, hledat nocleh. Potkáváme a zdravíme farmáře se stádem ovcí, které vede k napajedlu nedaleko moře. Malý plácek na spaní nacházíme kousek od něj. Je to docela rovné místečko mezi prašnou silnicí a břehem moře, kam se vejde pod širák přesně šest lidí ve spacácích. Než se zavrtáme před vanoucím větrem pod peřinu, pozorujeme ještě světla a posloucháme muziku z taveren nedalekého městečka.
Ráno nás budí zvuk přijíždějícího auta. Vystupuje z něj mladík s přepravkou plnou sépií a my máme možnost poprvé sledovat jaká složitá je jejich příprava před tím, než se dostanou na stůl. Nejdřív do nich tříská naplocho lopatou (asi narkóza), pak je naváže na provaz a tuto nevábnou slizkou hmotu střídavě máchá v moři a otírá o kameny. Dobrou chuť.
Dopoledne náš trajekt již připlouvá k molu Sledujeme ještě frmol a temperament námořníků při najíždění vozidel všeho druhu na palubu a s hodinovým zpožděním odplouváme. Posledními pohledy se loučíme s nádhernou krajinou, majestátní horou Fengari a přátelskými ostrovany. Děkujeme tímto všem Thráckým čarodějnicím, že nám umožnily navštívit svůj tajemný ostrov. Stálo to za to. Uvědomuji si, že podobné zážitky a pocity možná nepozná nikdo z "hotelových" turistů za celý život..A to před sebou máme ještě polovinu dovolené a další dobrodružství na ostrově Thassos….