Lefkádský příběh

Znáte recept na cestopis? Ne? Tak já vám ho prozradím.

Potřebujeme k tomu jeden zelený řecký ostrov, dvě hrsti českých turistů a jednoho nadrobno nakrájeného hada sirtaki. Podlijeme červeným vínem (čím více, tím lépe) a necháme 12 dní dusit při teplotě 30 stupňů pod pokličkou. Nakonec můžeme přidat špetku fantazie a servírujeme horké a bez servítek. Dobrou chuť!

Upozornění č.1: Jména a názvy byly upraveny.
Upozornění č.2: Zohledněte prosím uměleckou nadsázku.
Upozornění č.3: Nedodržením bodu č. 2 se vystavujete riziku mystifikace.

(Ehm... Prosím, přihlaste se, kdo jste nebyl na Lefkádě. V tomto cestopisu neobjevuji nic světoborného. Co si budem, Lefkáda už objevena byla.)

Je půl sedmé ráno, mám za sebou sotva 2 hodiny spánku a 1.600 kilometrů vzduchem. Slunce se odráží od hladiny moře a rozehřívá pobřeží hlavního města. Taxík přijíždí po mostě, jenž spojuje pevninu a ostrov a veze mě malebnou zátokou. Měkké světlo se opírá od přístavu, u něhož se houpou lodě v poklidné ranní náladě. Město ještě spí. Kožená sedačka taxíku je pohodlná, řidič není připoutaný. Ostatně já taky ne, a nehodlám se ničím poutat aspoň následujících 12 dní.

Lefkáda. Mnou po mnoho let opomíjená. Tady jsem byla před 17 lety. Kdepak, nebylo mi tehdy 5, ale o něco víc. Místo, odkud si pamatuji hodně zeleně, hodně cypřišů, tradiční venkov a především: dechberoucí výhledy na bílé útesy. Bílé - Lefki. Bude to stejně krásné, jak si pamatuji? Nebo už i tady ubylo přírody a místo modrozelených scenérií budeme cestou do letoviska míjet nevzhledné hotelové komplexy a bezduché bary? Bude nad každým výhledem snobská taverna, obehnaná ostnatým drátem? Anebo zůstanou ty nejkrásnější věci, jako je například pohled na západ slunce, zdarma, jak tomu vždy bývalo?

Bezesná noc a mně se nechce spát. Naopak. Cítím vnitřní chvění, jako vždy, když se vracím do Řecka. Země zaslíbené, tolik milované (a bohužel někdy i nenáviděné, často obojí ve stejný okamžik).

Vystupuji z taxíku, před studiem čeká mladý...no, vlastně ne tak mladý, a usměvavý...no, vlastně docela zamračený delegát. Musel asi brzo vstávat, chudák. "Pokoje jsou nachystané, zavede vás tam starý pan Spartakus. Schůzka bude večer." Odkudsi se náhle objeví stoletý - nebo stodvacetiletý? - stařík, shrbený ale v očích stále vitální, možná už trochu popletený. "Následujte mě," špitne tajemně a ukazuje cestu k pokoji. Pokoj nachystán, máme štěstí, s krásným výhledem na zátoku Nidri. Tohle vypadá jako ráj, ráj na zemi. (Ale Paradise to není.)

"Nejezděte sem, je to rybník!" "Chceme pořádné moře, a ne Řecko-Česko" anebo "Na Lefkádě je tolik krásnějších míst, Nidri vynechte!" - proběhly mi hlavou úryvky z místopisných recenzí. Lepší nečíst.

Krátké vydechnutí, spočinutí, smíření se s koupelnou o rozměrech 1,5x1,5m2 a úzkými postelemi. Na tom nezáleží. Na čem záleží, je moře, slunce a tady a teď.


Aklimatizuji

Vyrazím na menší procházku, podívat se do centra Nidri, kde zakoupím pár životně důležitých věcí - například růžové nafukovací lehátko (které mi následně bude krást místní hotelová komunita, a nakonec i propíchne), kraťasy (které jsem si zapomněla doma) a kefalotiri (jak jinak, než k obědu). V podstatě letovisko jako každé jiné, poměrně rušné, ale s tím rozdílem, že zde skutečně nejsou velké hotely! Jak je to možné? Malá studia, skromnější apartmány, malokapacitní penziony, taverny. Taverny!!! Které už zcela vymizely v některých letoviskách, kde je jeden all-inclusive hotel vedle druhého. Tak, jak si Řecko pamatuji před 15-17 lety. Vrátila jsem se v čase?

Jo, tehdy ve Vassiliki, kdy jsem ještě měla Nokii 3410. A taky kámošku o balkon níž, kde jsme potají vyžahly dvojku vína (myšleno 2dcl, ne 2l) a vyrazily do města, obdivovat řecký kluky. Ubytovaní jsme byli ve studiu v zahradě, kde nám pan domácí nosil zralý sladký rajčata. Netěšila jsem se zpět do školy a snila o tom, že tu zůstanu.

Teď se ale píše rok 2023. Pláž v centru Nidri je docela úzká a i v půli září přeplněná. Oceňuji výběr studia Spartakus, která se nachází stranou, v klidu a pohodě.

Jak je mi zvykem, pozoruji spolucestovatele. V tak malých studiích o dvou desítkách pokojů, které mají společnou (malou) zahrádku a pláž, je prostě nemůžete přehlédnout.

Skupinka důchodců a důchodkyň s vnučkou. Drží pospolu a je jich všude plno.
Dva individuálové, starší manželský pár, který se s nikým nebaví (ale mě si bůhvíproč oblíbí).
Dva intelektuálové, asi otec a syn, kteří celý den jenom čtou tlusté knihy.
Dva invalidé, kteří dojdou k pláži o berlích, pak je zapíchnou do písku a plavou bez nich.

Chtě nechtě, za dva dny se všemi budu muset zdravit....

Plážový bar vede Spiro, duchem jistě sportovec, který srší vtipem. Začíná se mi tu líbit. Na recepci si půjčím něco z červené knihovny (penzion je vybaven pro českou klientelu) a věnuji se odpočinku, než nadejde čas schůzky s "mladým usměvavým" delegátem, který nám - s velkou uměleckou nadsázkou - sdělí mnoho informací o ostrově. A hlavně, zajistí skútra.

"A pozor na ty lotry z jiných půjčoven. Pro ně jste velká ryba a natáhnou vás!"

Takže skútra za 17 eur/den, přijde mi SMS od zamračeného, ale velmi schopného pana delegáta, když večeříme v taverně Flisvos. Včetně pojištění a bez depozitu, bereme bez váhání. V přístavu, kde nenasávám jen víno, ale hlavně řeckou atmosféru, se začínám aklimatizovat; zvykat na Řecko, od kterého se zatraceně těžko odvyká. Restaurace má styl, kromě mušlí a grilovaných kalamari přinesou i předkrm, který jsme si neobjednali, dezert, ouzo i jakýsi likér (tsipuro?) na závěr. S postupujícím večerem pozoruji, jak se před tavernou hromadí další a další zájemci o stůl, dokonce se vytvoří fronta, hladově zírající do našich talířů. Tohle místo asi vychválil strýček Google, a měl pravdu. Konkurence je veliká, v centru Nidri je jedna taverna vedle druhé a vzájemně se předhání, která bude mít lepší "best offer". Zajděte sem, ale dřív, jinak si taky postojíte.

Následně na mě začnou vybíhat články o otravách mořskými plody... Ne nějaké aktuální, ale takové ty lifestylové. "Nastane celkový kolaps organismu." "Vše začne gastrointestinálními potížemi." "Vždy si ověřte zdroj mušlí." Atd atd.

Cestou domů se ještě zastavíme v kostele, kde se pomodlím, ať žádná otrava nenastane. Koneckonců, směska tsipura, ouza a vína to určitě neutralizovala. Asi se potřebuji vyspat...


Ráno, kafe a "jeden Brot"

První opravdické ráno tady. A idylické. Zamířím do blízké pekárny pro kafe a snídani.

"Jeden Brot," - předběhne mě nějaký Čech v pruhovaných trenclích. Jak to děláme, že jsme tak srandovní?

Byla jsem zvědavá, jestli mi nebude chybět all inclusive. Že se o dovolené nemusím o nic starat, ani o to kafe. Snídat v klidu a pohodě na balkónku s výhledem na moře má ale taky své kouzlo. Nemusím nic. Ani na tu snídani ne. Na případnou otravu mušlemi dávno zapomenu.

Po snídani kam jinam, než na společnou zahradu před ubytováním - mezi individuály, intelektuály i invalidy. Koupat se, poflakovat se, nenápadně odposlouchávat a nemyslet na nic. Spira jsem si už docela oblíbila. Rozhodně si z návštěvníků nic nedělá a už vůbec ne stres (to s tím sportovcem byla taky umělecká nadsázka). Pohodička, cigárko, ale kafe dělá dobrý (i když mu to trvá věčnost).

Na baru se objeví delegát, kterého si na první pohled spletu s řeckým štamgastem. Jako kdyby splynul s okolím. "Nějak sem zapadáte. Já bych myslela, že jste místní." "To bych nerad."

Jdu si zaplavat na růžovém lehátku. Bylo levné a nadlehčuje adekvátně ceně, tudíž jsem z poloviny pod vodu. Lehátko je na tenhle "rybník" ideální. Vlny zde celých 12 dní neuvidíme, teplota vody ideální. Baví mě ten výhled z moře na krásně zelené, kopcovité pobřeží. Sice se tu staví nové budovy jako všude jinde, ale tak, aby zapadaly do terénu. Nízké domy obložené kamenem, maximálně jedno patro do výšky, s předzahrádkou.

"Mladá pani, nechtěla byste zajet na kafe třeba do Vafkeri? Na mé motorce o síle 50 koní, maximální rychlostí 15km/hod," - dojde mi záhadná SMS na pláž. Od někoho, kdo je mi známý a zároveň neznámý. Říkejme mu třeba pan Neznámý. Musím se smát. Změnilo se u mě něco za těch 17 let? Jo, nejsem děvče či slečna, ale "mladá pani". Tím, že je vám více než 30, se automatický stáváte "mladou paní"? A kdy už to bude jen "paní", nebo dokonce "pani" či případně "nějaká teta"? Rok 2006 byl nedávno, ale čas je neúprosný. Dichotomie Vesmíru. Žádné kafe, žádné Vafkeri.

Lehátko si odložím pod platan, následně skupinka důchodců sezná, že se jedná o lehátko sdílené a začnou si ho půjčovat. Ani mi to nevadí.


Vasiliki, po stopách minulosti

První výjezd vede kam jinam než do Vasiliki, po stopách minulosti. Cesta podél moře přes Steno, Vlycho a dále přes vnitrozemní Katochori a Marandochori je více než nádherná, silnice poklidná, žádné převýšení, tudíž 20 km uteče jako nic. Vasiliki snad popisovat nemusím, tam každý řeckofyl alespoň jednou za život byl (stejně tak jako na Lefkádě, připadá mi). Našli jsme ubytování, kde jsme byli před 17 lety. Nezměnilo se. Do teď si živě pamatuji to okénko obtlučené dřevem, s dřevěnými okenicemi, které skýtalo výhled na vysoce se tyčící hory. Připomínalo mi to Alpy, ve kterých jsem tehdy ještě nebyla. Kouzelné okno do hor. Bože, jak se mi odtud nechtělo.

Projdeme "nákupní uličku" a najdeme pláž, kam jsme se tehdy chodili koupat každý den. Nebyla to městská písčitá pláž, ale kamenitá, asi 500m po pobřeží jižně. Podíváme se také na zrekonstruovaný přístav a promenádu. Vasiliki nezklamalo. Právě takové, jak si jej pamatuji - kouzelné, malebné. V září již poklidnější. Tady by mi taky nevadilo bydlet. Osvěžíme se freshem za 2.50 v jednom z marketů a míříme "domů" na pláž za Spirem. Ten nám udělá kafe, na které již tradičně čekáme tak 20 minut, ale nám to nevadí, protože máme Spira rádi.

Na pláži přemýšlím, kolik ostrovů jsem mezi Lefkádou 2006 a Lefkádou 2023 navštívila. A že to možná ani nebylo nutné.

"A vedle v taverně už jste byli?" - ozve se za mnou nečekaně. Ten starší manželský pár, který se drží stranou "komunity" (ostatně jako se držíme stranou i my). Tolik mě překvapili, že nevím, která bije.

"Ehm, jakou myslíte...?"

"No to je právě ono, ne každý ji objeví. Nikomu to neříkáme. Ale vy se mi líbíte, vám to prozradím," - říká paní. Odhaduji ji na 50, možná 55, ale později zjistím, že jí bylo už 79 let (!). V mých 79 chci taky tak vypadat. A jezdit dvakrát ročně do Řecka. Anebo ne, na jaře přijet a na podzim odjet. Tak nějak bych si to představovala.

"Když půjdete pořád dál podél vody, a přes zahradu s lehátky, objevíte tam tavernu. Můžete sedět u moře, obsluhuje tam Thajka, český jídelní lístek. Točené pivo pouze za 4,50."

Úplně si nejsem jistá, jestli chci, aby mě v Řecku obsluhovala Thajka a mluvila na mě česky, natož abych si dávala točené pivo za 4,50 (!), ale budiž.

"Není jednoduché se tam dostat a možná tu cestu ani nenajdete," - řekla záhadně, s jiskrou v oku. Co bychom nenašli, najdeme ji hned týž večer, pomyslím si, ale neřeknu to nahlas.

"Děkuji za doporučení, podíváme se tam."

Večer ale nejprve vyjedeme do vesnice v horách, Vafkeri, kam mě chtěl vzít Neznámý. Taková ta kouzelná vesnice, kde není ani obchod, pouze jeden kafenion a platan, pod kterým sedávají místní dědci. Malebné uličky, pár výhledů. Božský klid a ticho. Jen šustění listí ve větru a tiché mlčení kamenů, kterými je obložené náměstíčko, už mnoho desítek let.

Objevíme výhled, lavičku nad jakousi betonovou deskou, snad základy k nějakému domku, do kterého bych se nastěhovala bez váhání. Tohle rozhodně není žádná turistická vesnice. Ani jeden obchod se suvenýry. Je to stále možné, pouhých 9 km od Nidri - nejnavštěvovanějšího letoviska na Lefkádě?

Ještě zkoušíme popojet dál, do Eglouvi, slunce už ale zapadlo za hory, cesta vede cypřišovými lesy a olivovými háji, vzduch už je vlahý, vlhký a jsme asi docela vysoko; hory, které míjíme, se tyčí ve výšce přes 1.000 m.n.m. Otáčíme to.

Klesání zpět do letoviska je neopakovatelný zážitek. Výhled na záliv Nidri nemá obdoby; zátoka mezi vesnicemi Steno a Vlycho, na které jsou poseté bílé loďky, jako kdyby je tam někdo namaloval a výhled protější poloostrov a ostrůvky Madouri, Skorpios a v dálce Meganisi. 50 odstínů modři a zeleně.

Zaparkujeme skútra, převlékneme a jdeme hledat tu tavernu, ta je přece určitě hned za rohem. Máme hlad a ten nás pohání. Procházíme novou zástavbu moderních, prosklených bungalovů, jediná silnička tímto směrem podél pláže, a....nic. Takže tudy cesta nevede. Místo toho se vypravíme opačným směrem až do centra, tentokrát do Grill Baru na konci pěší zóny. Gyros za 3.50 a džbánek červeného. Svět je hezké místo k žití. (Kéž bych si to myslela celý den, zejména po ránu, a nejlépe celý rok - ne jen po půllitru červeného.)

"Vafkeri je hezké, byla to dobrá volba," - píšu večer Neznámému. "Je tam i spoustu dalších zajímavých míst," - odpovídá.


Vafkeri a opuštěný klášter Agios Asomati

"Sedejte a jedem," - říká Neznámý, který si kvůli našemu výletu nakonec půjčil motorku o síle 125 cmm, což na mě udělalo hluboký dojem. Rychlá jízda, vítr ve vlasech; taxikář neměl pásy a já teď nemám přilbu. Bez zátěže. Začínají se otevírat výhledy na zátoku Nidri, kouzelné.

Neznámý mě vyveze na dlouho bývalý klášter Agios Asomati, či klášter archanděla Michaela. Opuštěné a mystické místo, kde se dá poslouchat jen bzučení včel a tušit, co vše se zde v minulosti odehrávalo. Nyní již toto místo spí věčným spánkem, je pohlcováno přírodou a letitým tichem, opěvováno pouze tlumeným bzučením včel. "Cikáda?" - řeknu a ukážu na kobylku, abych ho vyzkoušela. "Jo, je to cikáda." Takže v přírodě se taky nevyzná.

Přemýšlím, že takové zvláštní ticho může být snad jen v hrobě. "Tady odpočívá ten picmoch, co to tu postavil," - promluví a ukáže na kamenný hrob. Taky mi připadá, jako kdybychom tu nebyli úplně sami. Obejdeme stavení, povídáme si. O přírodě a o tom, proč jsem letos "skončila" na Lefkádě. Jako návrat do minulosti. Symbolický, nebo skutečný? Začíná být horko.

Sjedeme do Vafkeri, zklamání, kafenion je zavřený. "Já se s ním znám, zajdu tam aspoň pro pivo," - říká Neznámý, toho času žíznivý. Dnes je na polovinu září opravdu horko, pro mě ideální teplota. Na stole nám za chvíli přistane lahev bílého vína a domácí sýrové pirožky. Tak si ještě chvíli povídáme, pozorujeme hory a za zády mám šustí platanové listy v mírném horském větříku, kromě nás nikde nikdo, ani ti dědci nesedí pod platanem, je přece siesta.

Hezký výlet. Zajeďte do Vafkeri a vzpomeňte si na mě a na to, že kdybych mohla, seděla bych tam ještě teď.

Vrátím se kam jinam než na pláž, na mém lehátku zrovna někdo plave směrem od pevniny. Asi na protější ostrov Madouri. Nerozhází mě to.

Překvapí mě opět "individuálové", počkali si na mě ze zálohy.
"Nenašli jste, že?" - mrkne na mě pan individuál spiklenecky.
"No...vlastně jsme asi nevyvinuli dostatečné úsilí," - odpovím omluvně.
"Pokud tam dnes půjdete, připojíme se... nebo se připojte k nám!" - pokračuje paní individuálová. "Víte, špatně se hledá."

A tak toho večera vyrazíme společně. Jdeme asi 50 metrů podél moře, a následně přes hotelovou zahradu, která vypadá jako soukromá. Taverna tu je. V rozkvetlé zahradě, s Thajkou a českým jídelním lístkem. Jak je možné, že tu včera nebyla? Co vím, tak na tomhle místě stála moderní zástavba typu "výkladní skříň", celá v antracitu! Asi už blbnu.

"Cesty jsou někdy spletité, ale někdy zase jednodušší, než to vypadá, že? Vždy je ale dobré, aby vám tu cestu někdo prošlapal," - pošeptá mi paní individuálová. Pan individuál významně přikyvuje. Co mi na nich připadá tak zvláštního?

Sedíme každý jinde, oni mají poslední večer, my teprve čtvrtý z dvanácti. Popíjí pivo a sekt, my džbánek vína. A k tomu mořské plody, ale bez mušlí. Žádné překvapení v podobě předkrmu nebo dezertu se zde nekoná. Docela fajn, ale známe lepší místa, kde se v Nidri najíst. Výhled na hladinu moře by byl famózní, kdybychom seděli blíže k pláži. Je tu obsazeno do posledního místa.

Dopíjíme a platíme synchronně ve stejný čas. "Vyvedeme vás ven, prošlapeme vám cestu tmou. Cesta se špatně hledá za světla, natož za tmy." A tak jdeme společně. Kudy přesně, to popsat nedokážu. Podél moře to ale rozhodně nebylo; naopak mi připadá, že jdeme v opačném směru, když tu náhle jsme zpátky u našeho ubytování.

"Nepít, nekouřit a sportovat," - říká hrdě pan individuál, který vypadá na 60, ale je mu o 20 víc. Ve studiích Spartakus prý byli už mnohokrát. "Víte, my si jedeme to svoje. O nikoho se nestaráme, nezajímáme. Možná i to je recept dlouhověkosti."

Tak v tom případě mám nakročeno na dlouhověkost také.

"Pardon, už jdeme spát. Vstáváme ráno ve 4," - omluví se pan individuál, nedbajíc na ohledy nebo konvence (a to je dobře - individualitě zdar!), a my ještě pokračujeme procházkou do nejbližšího marketu, vypít dvě piva Mammos. To aby ta dlouhověkost nebyla nijak přehnaná.


Porto Katsiki, cesta je cíl

Další ráno, další kafe z protější pekárny. Tentokrát je mým souputníkem starší paní z našeho hotelu. "Dobrý den, jeden chleba prosím, ten sezam, S-E-Z-A-M." A pekařka sahá na jistotu. No vidíte, v Řecku se domluvíte v podstatě jakoukoliv řečí, ať už řeknete "jeden Brot" nebo třeba "chleba sezam"...

Dnes nás čeká 80 km Lefkádou, ale toho času to ještě nevíme. Výlet začíná směrem na jihozápad, opět přes naše oblíbené Vasiliki a dál, k jedné z nejznámějších pláží na ostrově.

Cesta samotná je pro mě cíl. Mohla bych jezdit křížem krážem ostrovem, bez smyslu a cíle a stejně bych si to užila. Ani nevím, jestli má smysl popisovat tu krásu, když je stejně nepřenosná, stejně jako vůně, dojem, snad by se hodilo spíš namalovat nějaký impresionistický obraz. Laskavý čtenář, který také miluje jízdu na skútru po rozpálené silnici, zároveň ovíván vlahým prosoleným větrem, vanoucím od moře, mě jistě pochopí, a kulisy, kudrdlinky a romantické věty se domyslí. Každopádně, nad Vasiliki směrem na Porto Katsiki je famózní výhled.

Sotva jsme vystoupili nad Porto Katsiki, potkali jsme krajany, naše bratry Slováky. "Odkiaľ ste? My sme z Nikiany, ale inak z Tatier. Ale tuna je to oveľa lapšie."

Tiež myslím.

Parkoviště nad Porto Katsiki je placené (symbolicky). Obava, že pláž bude ještě celá ve stínu (je dopoledne a míří na západ), byla rozehnána prvním pohledem ze svahu. Polovinu pláže sice ještě zastiňuje vysoký útes, ale druhá část již je na sluníčku. Stačí si vybrat. A pohled je to vskutku úchvatný. Opět - kam se "hrabe" pláž ztroskotanců na Zakynthu! U pláže je moře bledě modré, dále pokračuje temná modř hlubin. Bílé oblázky a útesy, od kterých se odráží oslňující sluneční paprsky, vytváří nádherný kontrast. A co víc - díky své rozlehlosti pláž není přeplněná.

Koupání tu má vskutku vysoký level. Pravda, "rybníček" v Nidri se tomuto požitku nevyrovná. Navíc je tu jakýsi speciální vibe, atmosféra volné, takřka ničím nedotčené přírody. Vykoupu se 3x za sebou (na moje poměry hodně, nejsem koupací typ), protože lázeň ve světlé zpěněné modři vždy vyměním za vyhřívání se na běloskvoucích oblázkách. Je tu hezky. Opravdu hezky.

Všimnu si dvou čivav na pláži a vzpomenu si na svého milovaného, ani ne ročního psa. Bohužel má 12,4 kg, tudíž na palubu nemůže. Zabolí mě u srdce, že tady není. Všechno něco stojí...

Cestou z pláže zakoupíme med u stánku od opálené, stoleté babky s šátkem, která tam byla určitě nastrčená svými vnuky nebo pravnuky, protože taková babča je fotogenická a nějak se hodí, aby med a koření v horách neprodával nikdo jiný než právě tahle babča.

Zastávka ve Vasiliki na fresh v oblíbeném krámku, a pak už jen, "cesta je cíl", směrem k Nidri.

Poklidné odpoledne na pláži u Spira (které svou poklidnou atmosféru již záhy ztratí, ale toho času to ještě nevíme) se nachýlilo k večeru, kdy po procházce v centru Nidri a palačince s nutellou zakoupím víno a skleničku, abych si část toho vína mohla vychutnat na promenádě u přístavu. Po té se přesouvám na balkón studií Spartakus, kde nedobrovolně poslouchám šumavské lidové písně z terasy před zavřeným barem, kde se schází místní důchodci a invalidé. A vysoký jalovec. Který mi bude znít v uších ještě dlouho. Ale zase, na usnutí docela dobrý.

P.S.: Než se naděju, tak dospěju do věku, kdy se k těm důchodcům přidám, ale nyní to ještě nevím.


Básník ze Skorpiosu

Byl jednou jeden řecký básník a rejdař jménem Aristoteles Onassis (jméno nebylo změněno), který v 60. letech, po jednom nejmenovaném obchodím úspěchu, koupil malinkatý ostrov Skorpios (v blízkém sousedství s Lefkádou) a vybudoval na něm své letní sídlo. Velmi se mu tam zalíbilo a byl to také vizionář, který tušil - či snad nějak metafyzicky cítil - blízký raketový rozvoj cestovního ruchu. A zároveň i jeho devastující účinky na přírodu a domorodé obyvatelstvo. Což se mu ale vůbec nezamlouvalo.

Jak tak vysedával s ranní kávou a sklenkou sektu na své terase a díval se na špičky cypřišů, košaté olivovníky a vzdálenější zelené pobřeží mírumilovné Lefkády, náhle mu na mysli vytanul dnešní děsivý sen, který se uprostřed noci kamsi vytratil, ale teď ho vidí zcela jasně. Mnoho zvláštních okázalých budov, skoro až paláců, kde se denně vyhazuje stovky plastových předmětů. Viděl v něm mnoho cizinců, kteří se kdovíproč, od rána do večera a od večera do rána, chovají neurvale. A taky mnoho unavených Řeků. Špinavé moře, vyplavující všechny ty plastové předměty, a smrduté skládky za těmi paláci, které jsou honosné, avšak jen na oko. Ruch, hluk, vřava, alkohol. Plýtvání jídlem, neúcta ke zdrojům přírody, kácení cypřišů i prastarých olivovníků ve prospěch zisku.

Vše ostatní, jen ne příroda a klid, za kterým tak rád jezdil. Z Lefkády se stal lunapark.

Byl to jen zlý sen, anebo - což je v jeho případě pravděpodobnější - neblahé tušení a vize do možné budoucnosti? Tak to Aristoteles Onassis nechce. Je přece velký muž. V takové vřavě by si nikdy neodpočinul, a co víc, ani jediný verš by nenapsal. Byla by to smrt veškeré poezie a vlastně všeho hezkého, co Lefkády nabízí.

Musí bojovat.

Byl to muž činu, a tak bojoval. A taky to byl miliardář. Takže ty boje se daly zvládnout lépe, než by si běžný smrtelník myslel. Milion sem, milion tam. Všechno jde, když se chce. "Peníze nejsou všechno, když je máš" - říkával rád.

Spojil se s místní samosprávou, protože první hotely už byly ve výstavbě. Vysvětloval Řekům, co znamená pojem "chráněné území". Pomohl jim vytyčit ochranný pás na západě ostrova a stanovit kvóty na počet lůžek. Snažil se nastínit jim své nejhorší vize, a jak se tomu vyvarovat. Většina z nich ho měla za blázna. Někteří v něm viděli neškodného revolucionáře. Našli se ale i tací, kteří ho podpořili. A ne náhodou. V noci se jim zdávala tatáž noční můra. Řvoucí cizinci na Lefkádě, kteří bezuzdně spotřebovávají vše, ve prospěch svého osobního hédonismu.

Neuvěřitelné se stalo skutečností a v 70. letech se utvořilo území, kde se nesmí budovat okázalá sídla a honosné hotely. Jen boudy pro kozy nebo malé stánky s medem a kořením, kde mohou prodávat pouze babky nad 80 let, bydlící do 20 km od místa pracoviště, tedy od špinavého stánku. Prošlo to.

Pravda, nebo fikce? Je to pravda do posledního písmene. Jeho socha zdobí přístav v Nidri, protože právě jemu vděčíme za relativní klid na Lefkádě. Aspoň v porovnání s jinými ostrovy. Jen a by to vydrželo. Prosím.


Horská vesnice Karya a vodopády u Nidri

Ještě stále ve mně doznívá nově nabytá informace o básníkovi a ochránci volné přírody, Onassisovi, kterou jsem si ráno přečetla v informační brožuře jedné cestovky. Přemýšlím, že by každý řecký ostrov potřeboval nějakého takového básníka (a miliardáře), který by držel turismus na uzdě. Jasně, jsem turista jako každý jiný. Ale dávám si závazek, že se budu vyhýbat masovému turismu a navštěvování all-inclusive hotelů. Budu podporovat místní taverny, nekupovat nepotřebné a třídit odpad. Což už vlastně celou dobu dělám. Tak snad mi to vydrží.

Pro dnešní den jsme vybrali horskou vesnici Karya, ne příliš vzdálenou a ležící ve výšce 500 m.n.m. Jedeme rovnou přes Rachni, Vafkeri směrem na Platystomu, kde si všimneme dozrávajících fíků, které samozřejmě očešeme. Jak sladké. Nebesky sladké.

Vesnice Karya je hned za rohem, pyšní se Folklorním muzeem, které nenavštívíme, a Muzeem gramofonů (čtete správně), které rovněž nenavštívíme. (To aby bylo co objevovat příště.) Místo toho usedneme v místní kavárně na náměstí, kde vyvěrají léčivé prameny (to kafe je jistě tedy taky léčivé), a navštívíme obchod, kde si na mě "zasedne" jistá bača a nutí mě zakoupit si nějaké tričko s oslem. Nechápu pointu. Tu pochopím až ten den večer, kdy projíždím fotky (nechala jsem se s tím trikem vyfotit, ale nekoupila jsem ho) a všímám si nápisu LIFE IS A JOKE. Docvakne mi to. Svatá pravda. Proboha, vždyť to ani jinak být nemůže. Vesmír už neví, jak jinak mi to má naznačit. Měla jsem si to tričko koupit.

Karyu rozhodně doporučuji k vidění. Nejsem tady naposledy ani v rámci téhle dovolené. Ještě se sem o několik dní později vypravíme do taverny Elani (velmi doporučuji), na plněné lilky a kozí maso. Tradiční řecká kuchyně, čerstvá a kvalitní, za férové ceny.

Náměstíčko v Karye, centrum veškerého dění, je vskutku kouzelné. Ačkoliv u moře je nyní bezmála 30 stupňová výheň, zde povívá vlahý horský větřík a ve stínu sedmi vzrostlých platanů je to skoro na mikinu. Cítím únavu ze změny nadmořské výšky (ach, ten pekelně nízký tlak), ale kafe mě vzpruží.

Vracíme se "domů" za Spirem, do studií Spartakus. Užít si koupání na "jezeře", které nyní, v druhé polovině září, nemá chybu.

V podvečer se ještě vypravíme na vodopády - Waterfalls Dimosari, které vzhledem k naší lokaci nelze vynechat; nachází se od nás pouhých 6 km, což by se dalo v pohodě dojít i pěšky, jako podhorský výšlap. My ale vyjedem na skútru. Z parkoviště je to asi 10 minut pěšky skalnatým kaňonem.

Matně si vybavuji, že jsme se tudy hrabali v parném vedru před 17 lety. Byl vrcholný srpen a vodopád zcela vyschlý. Tentokrát vyschlý není, stezka již je ve stínu a listnaté stromy se začínají barvit do sytě žluté. Pod nevelkým proudem vody, stékajícím asi z 10 metrové skály, se utvořilo jezírko, ve kterém se smáčí pár otužilců. Ani mě to neláká. Hezké místo, ale pokud si nelibujete v otužování, stačí navštívit pouze jednou.

Toho večera večeříme v blízké taverně Anna Maria, konečně po letech klasické kalamarové kroužky a česnekový chleba. Taverna je plná do jednoho místa, obsluhuje sám majitel, vzduch je cítit grilovaným masem, dýmem a česnekem. Nemít all inclusive má něco do sebe.

A to víno na balkoně s výhledem na moře je taky celkem fajn.


Přes hory do Agios Nikitas

Dnes nás čeká obávaný přejezd přes hory, ale nejprve nesmí chybět ranní kafe na balkoně, u kterého rozhodně nikam nespěchám.

Cesta přes hory je též zážitkem. Přes hory, přes které skoro nikdo nejezdí. Po úzké silničce, lemované fíkovníky a olivovníky, sem tam potkáte stádo ovcí nebo koz, místního zemědělce a to je tak všechno. Skutečně si zde připadám jako při návratu v čase. Takový flashback do Řecka, které si už skoro ani nepamatuji.

Žádné autobusy narvané turisty, balancující po serpentinách. Žádní rozjívení mladí Angličané na čtyřkolkách. Žádné luxusní rezidence, ubírající přírodě na kráse. Jen sem tam podomácku stlučená bouda s vlnitým pechem, to aby se měly ovce a kozy kam schovat, až v listopadu začnou deště, které zalévají ten krásně zelený, svěží ostrov. Díky Onassisovi, velké díky.

Skútra necháme u hlavní silnice až téměř u výjezdu z městečka a zamíříme pěšky přímo do centra. Míjíme krásný výhled na moře a pokračujeme po schůdkách malebnou úzkou uličkou podél fotogenických, tradičních řeckých domků (mnoho z nich jsou samozřejmě apartmány) až k malinkaté "hlavní nákupní třídě", která vede kolmo k pláži.

Písčitá pláž míří na severní stranu, přesto je roztopená jako výheň. Rozhlížím se, jelikož jsme zvažovali ubytování i tady. Nidri, nebo Agios Nikitas. Tohle letovisko má rozhodně své kouzlo a není zdaleka tak rušné, jako centrum Nidri. Ale přesto vím, že jsem vybrala správně.

Usedáme na kávu do jedné z plážových taveren, ale obsluhy se nedočkáme. Proto pokračujeme zpět nákupní třídou (tedy úzkou ulicí, kde jsou turistické taverny ještě teď, kolem poledne, stále zavřené) směrem do mírného kopce, a u marketu na konci pěší zóny nalezneme menší bar, kde konečně objednáme fresh a frappe.

"Jste v Nikitas?" - přijde mi SMSka.
"Jsme. A Vy?"
"Jo, taky nahoře u marketu," - cinkne obratem odpověď, ale Neznámého nikde nevidím. Divné.

Cestou z Agios Nikitas se stavíme v Karye na oběd a dál už uháníme za Spirem, do klidu a pohody poklidné zahrady studií Spartakus.


Noví lidé, upocený Spiro a změna atmosféry

Těšila jsem se na klid a pohodu, místo toho mě čekal šok.

Od dnešního odpoledne se na hotelu vyloupla nová skupinka, čítající snad čtyřicet (!) členů, držících velmi pospolu. V doposud zcela poklidné, mírumilovné zahradě se změnila atmosféra. Spiro k mému velkému překvapení už nesedí s cigárkem a neklimbá, místo toho se potí u malé provizorní plotny, protože si 10 lidí najednou objednalo oběd ("Pardon, kafe nebude, přijď za hodinu" - procedil v nervech, zatímco mu kapky potu stékaly do fritézy.) Místní koťata se rozutekla, cikády utichly a slunko přestalo hřát. Dokonce i ty ryby odplavaly a ptáci odletěli na protější ostrov Skorpios.

Chybí mi individuálové a penzisti, kteří už bohužel odjeli. Chybí mi, jak mi neustále kradli lehátko. Chybí mi tklivé šumavské písně, které skupinka důchodkyň pěla každý večer po deváté hodině, podle zpěvníku a bez hudby. Vysoký jalovec, Ta slepička kropenatá a další.

Nyní po večerech poslouchám bujaré veselí čtyřiceti rozjetých lidí. Čtyřicet lidí tvoří nahodilé hloučky, pár lidí je stranou, ale baví se všichni se všemi. Je to více než podezřelé.

Upíjím sladké červené a přemýšlím, co je ta podivná skupinka zač, zatímco jekot a hehot, ze kterého až mrazí, se rozléhá od baru po moři až na protější ostrovy. Chudák, řecký rejdař, básník a miliardář, blahoslavený Onassis, musí poslouchat to, proti čemu celý život bojoval. Řvoucí turisti na Lefkádě.


Řecký večer (na kterém jsem nebyla)

Důchodci jsou vlastně skvělými společníky. Ani o nich nevíte. Ale tohle, to je jiné. Když čtyři desítky lidí obsadí malou zahradu, a vzájemně si nahlas povídají (v takové zvláštní křeči, kterou nedokážu pojmenovat), začíná tu být nějak těsno.

Co je ale horší, všimla jsem si snahy zatáhnout mě "k nim".

"Pardon že ruším, jdete taky na Řecký večer?" - ozve se za mnou zvědavě. Nějaký vousatý mužík s dioptrickými brýlemi.
"Nemám to v plánu."
"To je škoda, jdeme tam přece úplně všichni..."

Kdo všichni, proboha???

Jasně, že jsme se mnohokrát spřátelili v malém penziónku s ostatními účastníky. Ale bylo to jaksi přirozené, nenucené, s respektem pro individualitu (jako že individualista jsem, všehovšudy to už víte). Ale toto? Mám z toho smíšené pocity. To jsem ještě netušila, co mě čeká dál.

Toho večera jsem se vypravila do nedalekého supermarketu pro sýr k večeři. Vycházím z obchodu a zamířím zpět, když tu náhle, po silnici se šine početná skupinka slavnostně oblečených lidí. Ano, může jich být 40. Snad se i drží všichni za ruce. V čele je delegát, má v ruce vlaječku (s uměleckou nadsázkou) a vede si je... kam jinam, než na řecký večer. Toho jsem mohla být součástí. Zblednu a splynu s okolím, jako chameleon.

Na balkóně si následně připíjím na všechny individuály. Všechny ostatní balkóny jsou prázdné. Dokonce i intelektuálové odjeli.

To ale stále není všechno. Jako vždy se jdeme projít na promenádu. Vrátíme se asi po hodině a ještě posedíme na balkoně, když tu náhle, kolem jedenácté, první vlaštovka. Již tak známý jekot a hehot, který se přibližuje. A za nimi další. A další. Všech čtyřicet. Na "sportovce" Spira už se neodbouchali, zavřel bar (a dobře udělal). Tak se aspoň rozhodli pro noční koupání. Takže co nevidět jsem byla svědkem přehlídky několika naháčků. Na zavřeném baru byla vřava do noci...


Had sirtaki a lefkádské Věřte-nevěřte

Zajímavé to bylo ale i ráno, když šlo několik účastníků včerejšího veselí nenápadně hledat na pláž své svršky. Je to firemní dovolená? Spřátelilo se tolik neznámých lidí na letišti? Jezdí sem už léta? Jsou to členové nějaké komunity? Mnoho otázek a žádná odpověď.

V noci se mi zdál šílený, živý, spletitý sen. Ze snu jsem se občas probouzela do polospánku, kdy jsem stále slyšela vzdálené halekání. Z útržku divokých snů dala moje mysl dohromady docela zajímavý příběh...

Všech 40 lidí na řeckém večeru utvořilo hrozivého hada, a jak se proplétali mezi stoly, tak delegát, protože už jich měl plné zuby, je vyvedl z taverny ven, k přístavu a dál do moře, kde je zanechal svému osudu, doufaje, že se zchladí a zamíří do postele. Energie skupiny ale byla nezdolná. Druhý den ráno se na pláži ostrova Meganisi vyplavilo 40 stále živých, ba dokonce velmi vitálních těl, nadále se kroutících v rytmu sirtaki. Všech 40 přeživších se oklepalo, chytilo za ruce a pokračovalo houpavým tanečním krokem dál do hor. Ještě než se místní policejní hlídce (toho času v Lefkasu) podařilo je pochytat, zmizeli někde v hustém cypřišovém porostu a dál mezi olivovníky. Policistům se je už hledat nechtělo, protože dostali chuť na kafe a tím byla celá záležitost uzavřená. Doufali, že se vrátí sami. Nevrátili.

Dodnes jsou tam něco jako Lochneská příšera, součást místní přírody a koloritu. Něco jako přízrak; mnoho lidí je vidělo, ale nikomu se nepodařilo prokázat jejich existenci. Pár nešťastlivců se je pokoušelo vyfotit, ale na fotce se nic nezobrazilo. Tančí, prozpěvují, hlaholí, chechotají se, jako přízrak, a chodí strašit všechny individuály, kteří si chtějí někde v tichu a koutě číst, popíjet a něco sepisovat. Anebo spát.

A pak jsem se probudila a bylo ráno. Ještě do prvního kafe jsem nedokázala rozlišit, co byla pravda a co fikce. Takové malé Věřte-nevěřte.


Rozhřešení

"Je to nějaká divná grupa" - poznamenám v přítomnosti delegáta druhý den ráno, ještě stále před očima živý sen, rozhlížeje se, jestli náhodou odněkud nevykoukne had sirtaki.
"Jo, se seznamkou to není jednoduchý"
"S jakou seznamkou??"
"To jsou nezadaní, co spolu vyrazili na dovolenou. Aby se seznámili. Je to sakra krok z komfortní zóny."

Nemám slov, ale za to jeden velký aha moment. Skládačka do sebe zapadla s noblesním cvaknutím. Takže takhle je to! Třeba mě to taky jednou čeká. Koneckonců, jsem single.

Teď už chápu tu křeč a jakousi soutěživost. Ale i sounáležitost. Nervozitu. Byla bych shovívavější. Protože, v takové skupině bych byla stejná. Je to docela sousto, vyjet na dovolenou se skupinou lidí, které jste v životě neviděli. Spát v jedné posteli s někým, jehož jméno poznáte až na letišti. V duchu se jim omlouvám a googlím tu seznamku. Třeba se k nim někdy přidám.


Mys Doukato a po letech na Agiofili

Zatímco svištíme na jihozápad, navštívit nejjižnější bod ostrova, ještě stále mi v hlavě šrotuje představa odjet do Řecka s lidmi, které vůbec neznáte. Najít přátele, nebo partnera, to už je fuk. Anebo si to prostě jen užít. Cítím v kostech, že jednou něco podobného absolvuji. Až nebudu mít cestovatelského parťáka (pokud mě tato skutečnost nezabije), rozhodně tak cestovat budu. Jenomže...nejsem na toto až moc velký samorost? (Bohužel, patrně jsem.)

Dnes je zamračeno, chladno, vlhko. Takové to vlhko, co leze hluboko do kostí, zejména na motorce, kde se odečítá tak 15 stupňů od aktuální teploty, která kolem 9.30 ještě není kdovíjak vysoká. Rozehřívám se až někde ve Vasiliki (ano, naše cesty tuhle dovolenou často vedou na jihozápad a Vasiliki je něco jako dopravní uzel této oblasti), opět dávka výhledů na malebnou zátoku. Nabrat směr na Porto Katziki, ale u 500m vysokého kopce Kalon Oros nikoliv severně, ale jižně a dál na jih, na mys s majákem Cape Lefkátas, který stojí nad bývalém Temple of Apollo.

Tak tady skočila Sapfó. Shlížím na temně modré hlubiny. Musela mít deprese, jinak by neskočila. Z dřívějšího pohledu je to děsně romantické, z novodobého pohledu jen prachobyčejná věda; pouze nedostatek serotoninu v mozku ji dohnal k takovému činu. A jak mohla mít nedostatek serotoninu, když žila uprostřed takové krásy? Jsou věci, které mi hlava nebere.

Větší zážitek než ze samotného mysu Doukato mám jako vždy z cesty. Terén je zde drsný a skalnatý; neúrodné výběžky hor hostí pouze ještěrky, odolné byliny a nízké keře.

Cestou zpět ještě zastavujeme na několika výhledech. Když přijíždíme do Vasiliki, cítím se zvláště, asi zase nízký tlak, ze kterého mě zachrání až flat white v pobřežní taverně.

Po krátkém odpočinku náš výlet ještě prodloužíme na pláž Agiofili, vzdálenou jen několik kilometrů do Vasiliki, kam jsme se jezdili pravidelně koupat před mnoha lety. Překvapí mě docela vysoké parkovné (5 eur) na malém parkovišti se špinavými toaletami, o které se nikdo nestará. Parkovací lístek prý můžeme použít na 1 drink v mobilním kiosku, tak aspoň něco.

Stačí jeden pohled ze schodů na pláž a jsem zase zpátky v čase - jako kdyby to bylo dnes, co jsem zde byla naposledy... Zvláštní pocit. Vyložím se na bílé oblázky a rozhoduji se otestovat potápěcí masku, trend poslední sezóny. Pohodlnější náhrada za brýle a šnorchl, barevné rybky ale kamsi odplavaly, protože navzdory tomu, že je skoro konec září, je tu pořád hodně lidí a dokonce i rozjívených dětí (to se jako v dnešní době už nemusí chodit do školy)?

Tak se vyškrábu do schodů nahoru ke kiosku, koupit za ten parkovací lístek aspoň vodu, ale zklamání, je zavřený. Ženská ale navzdory tomu stále vybírá parkovné (že se nestydí), ptám se, kdy bude zase otevřeno, a prý už dneska nebude. Agiofili je krásná pláž, ale kdyby tu bylo méně lidí a nevybíralo se zbytečné parkovné. Tak, jak tomu bývalo dříve.

Večer se ještě projedeme po pobřeží přes Perigiali do Nikiany (Slováky z Tater tam ale nepotkáme), načež zamíříme zpět do centra Nidri vrátit skútra. A to je smutná předzvěst, že dovolená se chýlí ke konci.


Trajektem na Meganisi

Posledního dne mi není úplně dobře a nedokážu odhadnout, jestli z vína (přeci jen ve spotřebě sladkého červeného úplně nezahálím), ze stresu z odjezdu (jak jen se mi odtud nechce), z vody (tentokrát piju celou dobu hnusnou kohoutkovou) nebo dokonce z nějakého zákeřného podzimního viru. (Nevýhoda podzimních dovolených a já asi vážně chytím vše moderní, co se zrovna nabízí.)

I tak si ale naplánujeme výlet, během kterého na jakýkoliv tělesný nepokoj zapomenu. Ráno úprkem do kavárny a z té, s "coffee to go" v ruce, bleskurychlým sprintem do přístavu na trajekt (kde zjistím, že to kafe dělají taky - a levnější!). Nasoukám do sebe snídani, úplně mi nejede, asi se něco děje. Těsně za našimi zády se záď lodi odrazí od přístavu (uff, stihli jsme to) a nabíráme směr na nedaleký ostrov.

Trajekt je poloprázdný, lístek stál kolem 2 eur, to je můj styl výletu. Ne ty malé přeplněné výletní lodě, které jsou obtěžkané desítkami lidí a rovněž se chystají vyplout na celodenní okružní plavbu.

Kolos trajektu nabírá rychlost, vlahý větřík mě donutí vzít si mikinu a cítit se jako námořník Titaniku. Míjíme miniaturní ostrůvek Madouri, úchvatně zelený Skorpios obeplouváme velmi těsně, a dále k cíli, k přístavu Spilia pod vesnicí Spartochori. Krásný zážitek z plavby spotřebuje asi 30 minut, vydržela bych to i déle. Po vylodění zavládne všeobecná panika (je nás mnoho turistů), kdy to teda jede zpátky, protože vývěsní tabule s časy odjezdů není zcela jednoznačná; nakonec se ale na nějaké hodině shodneme, že asi bude správná, a každý zamíří po svých zájmech.

My vyrazíme podél přístavu a dále nahoru do největší vesnice na ostrově, Spartochori, navzdory prvenství však docela malé, asi úměrně velikosti ostrova. Tam vede silnička pro auta, lemovaná piniemi (přistihnu se, jak se dívám, jestli za nějakým stromem nevykoukne had sirtaki...), nebo také pěší stezka; obě se nahodile rozcházejí a zase protínají, čímž ztrácíme a zase nalézáme souputníky, kteří si vybrali jinou cestu se stejných cílem - objevit centrum starobylé vesnice a možná někde posedět s kávou nebo vychlazeným pivem.

Jedná se o docela tradiční vísku jen s několika málo obchůdky (míjeli jsme jeden se suvenýry a jeden s potravinami), jednou či dvěma tavernami a kafenionem. Do kafenionu usedáme (možná jich je více, ale jiný jsme nenašli) a pozorujeme místní štamgasty, kteří usrkávají vodu, lelkují a přehazují si korálky komboli, a já sleduji místní zástavbu, takové ty dvoupatrové, úzké a vysoké domy o jedné nebo dvou místnostech a představuji si tu bydlet. Nebo u aspoň nocovat.

Na stole nám přistane káva a meze (pečivo s olivovým olejem a rajčaty, mňam). Pro zajímavost kouknu na booking a opravdu tu možnost ubytování je. Jsem tu poslední den (bohužel), ale na příští rok to zní jako plán. Ujet aspoň na jednu noc do úplného klidu, kdy rozhodně ani ráno, ani večer moc turistů nepotkáte. No nebylo by to kouzelné? A co víc, dá se sem na trajektu za cenu kafe snadno převézt skútr, a celý ostrov projet křížem krážem.

"Jste na Megainisi?" - SMS od Neznámého, všudypřítomného. Jak to ví???
"Jsme. Jak to víte?“
"Vím téměř vše. Já jsem dole v taverně." - píše.
"My jsme nahoře ve vesnici, ale to teda asi víte," - odpovídám a nevím, co si o tom myslet.

Když se vracíme zpět k lodi, z vysoké zídky nad přístavem pozorujeme Neznámého, jak nastupuje do své lodi, která odplouvá dříve. Takže tu opravdu byl. Jak se sem dostal? Je z mé minulosti, nebo budoucnosti? A co víc - existuje vůbec, nebo snad jsme se potkali na souřadnicích dvou odlišných časů? Laskavého čtenáře nechám jen tušit, protože vlastně odpověď sama neznám...

Po návratu z Meganisi odpadnu únavou. Ochladí se asi o 5 stupňů, je zamračeno a větrno. Po krátkém spánku se jdu vykoupat, moře je vzhledem ke vzduchu nebývale teplé, jako horká lázeň. Jako vířivka, protože vlny jsou takové, že pění hladinu. Nechávám se pohlcovat vírem moře a času - pryč z minulosti i budoucnosti, jen já a moře. Chci tu zůstat.


Poslední večer

Neznámý mě se zapadajícím slunce odveze do jedné z pobřežních taveren v Perigiali.
"Kdo se dívá ven, ten sní. Kdo se dívá dovnitř, se probouzí" - řekne na úvod a podívá se na hodinky, zcela věcně. Žádná emoce, jen čistý fakt.

"Ano, ocitla jste se zpátky v čase. Myslíte snad, že je tohle realita? A ty symptomy, že se necítíte zcela dobře... Tělo se musí srovnat se změnou časoprostoru, což je docela nářez. V roce 2023, a ani jeden hotelový komplex? Jsou jich tu mraky, jenže je nevidíte. Fungujete ve dvou časech zároveň a já jsem velvyslanec z budoucnosti - blízký spojenec Onassise, před chvílí jsme měli konferenci."

Přikyvuji, ale vzápětí propuknu v smích. Na to reaguje překvapivě podrážděně a dokonce mi najednou začne tykat.

"Copak sis ve Vafkeri nevšimla, že se pořád dívám na satelity na kopci? Jsem s nimi v kontaktu, už celá staletí. Děláme tu výzkum. Lefkáda existuje ve dvou dimenzích. Jedna z nich je turismem skoro nedotčená, ta druhá zničená. Měla jsi to štěstí poznat tu první verzi, až na pár výjimek, kdy ses zatoulala do současnosti. Třeba na Agiofili. Snad, až přijedeš příště, se opět trefíš do správného času. V opačném případě, hodně štěstí..."

Tak jo, smát se nebudu. Zadívám se na vlny a zkouším té pohádce věřit, slunce už zapadlo. Od moře povívá chladný větřík, který připomíná můj smutný návrat.

"Jo, a ti individuálové. Ti jsem jezdí už 30 let. Když jim bylo 50, zasekli se v čase a nestárnou. Zasekli se v době, kdy tu byli poprvé - a ty ses jenom svezla s nimi. Ale pozor, teď už znáš tajemství. Budou tě sledovat "moji" lidé. Kamkoliv tady na Lefkádě půjdeš, neotáčej se, a kdyby se cokoliv semlelo, dívej se do země. A nikomu neříkej, že se známe." - dodá ještě a rozplyne se.

Z Perigiali do Nidri jdu pěšky. Měla bych přestat pít to sladké červené. Každopádně, pokud vyrazíte na Lefkádu také, budete o nějaký ten rok zpět a občas se vám z toho zatočí hlava. To vám garantuju.


Uzavírka sezóny a pokračování příště

Probudím se příliš brzy a zjišťuji, že se mi tuhle dovolenou zdají opravdu divoké sny. Cítím se skoro až na terapii a představa dlouhé zimy, která mě čeká, mi na náladě nepřidá. Kufr mám sbalený ze včera (nepamatuji si, že bych se balila) a jen jedno vím jistě - že tahle dovolená je u konce.

Zajímá vás, jestli z té nemoci něco bylo - myslím ne z té duševní, ale fyzické? Tentokrát nic, jen prostá psychosomatická deprese z návratu. A duševní potíže? Od návratu se mi žádný takový podivný sen nezdál.

Doma jsem ještě několik dní a nocí jako tělo bez duše, smutně chodím aspoň k rybníkům a ve svetru chytám poslední hřejivé paprsky, než je definitivně spolkne mráz. A sním o moři a létě, o bezstarostném vánku dovolené, u které si přejete, aby nikdy neskončila. Plynulé vplutí do českého podzimu, kdy si užíváte všechny ty barevné svetry, dýně a horké polévky, není můj šálek kávy. Brzy budou dušičky a Halloween. A taky Vánoce.

Existují ještě desítky míst, které jsem na Lefkádě nenavštívila. Zároveň je mnoho míst, které chci navštěvovat znova. Zkrátka, i 12 dní je na Lefkádu málo. Neznám hlavní město. Nebyla jsem na pláži Kathisma. Ani na Ergemni. Taky by mě dost zajímal Poros a Mikros Gialos. Sivotou jsem jen projížděla, ani rybu neochutnala. Jenomže.

Už vím, že "vše urvat" za jednu dovolenou nejenže nejde (no, ono by to šlo), ale hlavně to nechci. Chci jen tak být, usrkávat u Spira kafe, lelkovat ve Vafkeri. A těšit se na další a další objevování. S pocitem, že zde přece nejsem naposledy. Snad.

O Neznámým jsem od té doby neslyšela. Každopádně, poslední dobou se mi dějí divné věci, ale o tom zase jindy.

Pojedete příští rok na Lefkádu? V tom případě se tam asi potkáme. Poznáte mě na první pohled - budu vysedávat na balkoně, popíjet sladké červené a vyhlížet inspiraci. Nebo vymýšlet další zajímavý recept, ráda totiž vařím z vody. Buďte mi tou inspirací. Ať je to zajímavé.