Sifnos v květnu

Možná, že je to oprsklost, sotva se sem zaregistrovat a hned vylepit cestopis. Ale nakukuji na stránky už pár roků, líbí se mi opravdová náruživost a zanícení, se kterým si tady všichni povídají o zemi, která jim přirostla k srdci. Máme za sebou takovou tu řeckou klasiku, jako Lefkádu, Korfu, nějakou pevninu a o nich už je tu snad všechno, tak mě nic neponoukalo přispět. Až teď: Sifnos tu jako cestopis ještě není a možná povzbudím pro jeho návštěvu ty, kteří jako my rádi šlapou po svých a obejdou se na dovolené bez auta. Ale ano, na Lefkádě jsme měli půjčenou motorku, tam to s autobusy už koncem září není moc dobré. Jinak se přesunujeme jen veřejnou dopravou, nebo v případě nouze stopujeme. A zrovna na takovou dovolenou je Sifnos jako stvořený. Má hustou síť skvěle značených turistických cest a výborné autobusové propojení. Jen je potřeba počítat s tím, že autobus automaticky nezastaví na každé zastávce, i když tam stojíte; je třeba mávnout. Na druhou stranu se zdá, že se lze domluvit na tom, že zastaví i mimo stanici. Odpozorováno, ale netestováno.

To bylo tak: ani jsme neplánovali v dohledné době do Řecka vyrazit. Osudným se mi ale stalo brouzdání po Aegeanair loni v listopadu, kdy jsem objevila velmi levné letenky z Vídně do Athén na začátek května. Teprve po jejich zakoupení jsme začali zvažovat, kam z Athén skoro na čtrnáct dnů vyrazíme. Krásný Sifnos byl jasná volba, když jsme zjistili dobrou možnost pohybovat se po něm po síti značených turistických cest s možností využívat dobře i autobusy. Do přístavu Pireus to všichni znáte, my tam přespali v malém hotýlku hned u naší brány E9 a ráno vyrazili na klasickou ferrinu společnosti Zante. Dali jsme ji přednost před rychlým Seajetem. Když se skoro šestihodinová plavba s prolízáním otevřených palub, posedáváním na lavičkách s dobrou knížkou, posloucháním pleskání vln a pozorováním míjených ostrovů pojme už jako součást dovolené, je to rozhodně příjemnější, než plavba řvoucím Seajetem, kde v těch menších je člověk zcela uzavřen a nic nevidí, v těch větších ho z paluby rychle vyžene vítr, zima a mokrá bunda. Jo, je to plavba za poloviční dobu, ale téměř dvakrát tak drahá. Stejně jsme se na zpáteční cestě z organizačních důvodů plavbě Seajetem nevyhnuli a tak nás lodní lístky stály mnohem více, než letenky. Kdo kombinuje víc ostrovů, tak z Milosu je to pochopitelně jednodušší a rychlejší. My ale chtěli být jen na Sifnosu a pořádně si ho užít. Vybrali jsme si ubytování v centru ostrova v Ano Petali, je mezi Artemonas a hlavním střediskem Apollonia, vesnice přecházejí jedna do druhé. Považovali jsme to za výhodné, protože z centra se hvězdicovitě rozbíhají téměř všechny ty dobře značené turistické cesty, které mají různé odbočky, jsou ale i propojeny, takže se mohou dle libosti kombinovat a dělat z nich trasy okružní. Mnoho jich končí dole u pláží v rekreačních letoviscích, takže je prima se po výšlapu vykoupat, trochu poležet v písku (prohlásili jsme si vodu 18 stupňů za koupatelnou) a zpět se nedrápat nahoru, ale jet autobusem. Opravdu na stezkách nejde zabloudit, je možno si i koupit papírovou mapu Sifnos trails, nebo stáhnout aplikaci Sifnostrails, která popisuje podrobně všechny trasy. Těch základních je 10, aplikace obsahuje zajímavosti cestou, včetně fotek, profilu, náročností atd. Květen patří na Sifnosu pěším turistům, hlavně francouzským a anglickým důchodcům, které jsme na stezkách s trekovými holemi potkávali. Kdo je na trekové hole zvyklý, je dobré si je přibalit, trasy jsou sice nádherné, ale i dost kamenité, tak se hole hodí hlavně při sestupu. My měli zakoupené pouze light letenky, takže by nám hole na palubu neprošly. Muž si ale vystačil s lehoučkými bambusovými tyčemi, které našel při prvním výletu. A ještě poznámka příznivá pro ženy co mají obavy cestovat samy, natož se vydat na výšlap. Potkávali jsme na stezkách samotné ženy už zralého a pozdnějšího věku, spokojeně si vykračovaly a kochaly výhledy, žádná neměla v očích děs, takže ženy, směle na Sifnos! Na ostrově na začátku května panuje ještě poklidná atmosféra, na plážích se povaluje jen pár lidí, bohatě jim stačí pro zastínění tamaryšky, deštníky ještě nejsou ani vytažené, prý v červenci a srpnu je ostrov zaplněn hodně, říkal náš ubytovatel, farmář a majitel stolařské dílny, Ioannis. Samozřejmě jsme obešli všechny turistické taháky při stezkách: krásné bývalé hlavní město na ostrohu nad mořem Kastro, mykénskou akropolis na Agios Andreas, klášter Vryssi a pak ty kostely! Ze začátku jsme jak šílení fotili každý a snažili se vrýt do paměti jejich jména, ale to nejde, vypadá to, že každý obyvatel ostrova má svatostánek. Nezbývalo, než je začít brát jako pozoruhodné otisky v místě a krajině. Stejně nejpůsobivější jsou všude posazené kostelíky a kapličky, kde většinou stačí jen otočit klíčkem, posadit se do vůně kadidla a koukat do věčného plamínku. A taky tak rádi zapalujete v řeckých kostelících tenké dlouhé svíčky a potichu si přitom vyslovujete tajná přání? Z těcho míst se vždycky musí splnit. Přiznám se, že jsme si odpustili výstup na nejvyšší horu ostrova Profitis Ilias, taky s klášterem, koukali jsme na ni z okna a rozhodli se, že to stačí.... Fascinovali nás zídky mezi políčky, vinicemi, sady, obtáčely ostrov úplně všude, stezky hodně vedly mezi nimi, občas nad nimi vykoukl kůň, nebo osel, nebo ovce. Sem tam jsme narazili na kulaté starobylé věže (ze 6. století před naším letopočtem), sloužily původně jako pozorovatelny a v případě ohrožení nenadálými pirátskými výpravami, jako úkryt obyvatelstva. Bylo příjemné v jarní zeleni míjet záplavy kytek, večer jsme se je snažili poznávat podle knížky o středomořské květeně z knihovničky našeho bydlení. A taky o holubnících musím napsat. Jsou všude, některé opuštěné a oprýskané, jiné bělostné a zrekonstruované k ubytování turistů, kteří už nevědí co by (taky jsme takový jeden obývali, viz. záložka Ubytování) a některé slouží k původnímu účelu. „K čemu ty holuby chováte?“, ptala jsem se prostoduše našeho Ioannise. Přivřel zasněně oči a zálibně mlaskl “Na jídlo, dušení se špagetami a domácí rajčatovou omáčkou jsou vynikající“. Tak jo. Kolem jídla se toho na ostrově ostatně hodně točí. Pochází odtud nejznámější řecký kuchař z přelomu 19. a 20. století Nikolas Tselementes a sifnoští jsou na něj hrdí a snaží se mu neudělat hanbu. Najedli jsme se tam dobře úplně v každé restauraci. Ale nejlepší to bylo na farmě u našeho ubytovatele Ioannise, pozval nás tam, pyšně poukazoval polnosti, vinice, kohouty, slepice, co vypadaly jako by se jim šamponovalo a fénovalo peří, ovce, krávy, podojili jsme kozy, jejichž mléko fakt nesmrdělo a bylo smetanově napěněné. A potom jsme v přátelském hovoru seděli u stolu v kuchyni a Ioannisova manželka Katharina předkládala na stůl vše, co farma dává. Byl to moc hezký čas, pro nás určitě s větším dopadem, než kdejaká turistická atrakce.

A teď pro ty, co by dali přednost plážovým rezortům: krásné písečné pláže mají všechna rekreační letoviska: větší Kamares a Platis Gialos, menší Vathi, Faros i Cheronissos. Z těch dvou větších má Kamares pro mne větší šmrnc, restaurace jsou dole při moři, apartmány a malé hotýlky šplhají do kopců, občas připlouvající loď do přístavu oživí nudu na pláži. Kdo má rád večerní courání po obchůdcích, je jich tu víc, než v Platis Gialos. To je ale taky pěkné, takové klasické plážové středisko. Rozhodně ani jedno z těch dvou není nijak přehnaně velké. Můj muž by taky dal přednost Kamares. Prý protože tam mají moc dobrý kozy. Název restaurace kousek za přístavem ale už nevíme (mají žlutozelené ubrusy ). Vathi a Faros jsou pro romantiky, hezké zálivy s pár restauracemi při moři a s jedním marketem, to bych asi volila já. Kdybych ale byla spisovatel s tvůrčí krizí a potřebovala se usebrat, jela bych na sever ostrova do Cheronissosu. Hluboký, ostře zařezaný záliv připomínající fjord. Ubytovala bych se do některého z pár apartmánků přilepených přímo na skálu, chleba kupovala v jediném mrňavém marketu při pláži a řešila pouze, zda na odpolední tsipouro zajdu do té restaurace nad mořem vpravo nebo vlevo. Další tam totiž nejsou. Maličké pláže pro dva na ostrově jsou taky, nutno se ale smířit s tím, že jsou hůře dostupné a jsou kamenité.

Pokud z autobusu vystoupíte na „naší“ zastávce v Ano Petali, budete překvapení, že tam chybí market s potravinami, ale jsou tam dva obchody, skoro vedle sebe, s barvami. A pokud tam budete jako my v květnu, hned pochopíte proč obchod s barvami je tak důležitý. Kyblíky a kyblíky s bílou barvou. Bílí se v květnu všechno, domy, kostely, kamenné zídky, spáry, holubníky, sklepy, komory, chlívky i vnitřky krbů!

A co jsme si z ostrova odvezli? Malý keramický šálek na moka kávu, to pro připomenutí slavné sifnoské keramické tradice, dílny a obchůdky s keramikou naleznete všude. Pak nasušený heřmánek sbíraný při prehistorické hornické stezce. No, kdopak má heřmánek z cesty, kterou chodili už před 3 tisíci lety před naším letopočtem horníci do dolů, kde se těžil zinek, stříbro, olovo, měď? Pečlivě jsem si taky uložila recept na věhlasnou sifnoskou polévku revithada z cizrny, která vlastně vůbec polévka není a tajemství jejího úspěchu tkví v celonočním vaření cizrny. Nabídnou vám ji v každé restauraci a nikdy jsme nebyli zklamaní. A taky mám recept paní domácí Kathariny na vynikající, prý tradiční sifnoský, moučník. Jednoduché, jak řekla, a prsty znázornila 4 věci: 1 kilo neslaného bílého sýru, 1 kilo medu, 10 vajec a sklenička studené vody. Smíchá se, nalije se na plech a peče. To se jí to peče, když vše má na své farmě! Ale aspoň jednou tuhle kalorickou a finanční bombu z poloviční dávky v zimě napeču. To abych si hlavně připomněla, jak nám na terase u našeho holubníku, s kvetoucí zahradou kolem, pohledem na rozházené bílé domky, kostel s modrou kopulí naproti a vrcholek Profitis Ilias v oblacích, při pojídání téhle lahůdky, bylo moc dobře.

www.roomsinsifnos.com
www.openseas.gr
www.sifnostrails.com
https://sifnos.gr/en/transportation-bus-timetable/