Září na Zante

Nepiju víno... Tudíž už nemám tolik inspirace.

V Řecku jsem byla 21x... Takže mně už nic moc nepřekvapí.

Jsme v době informační. Má ještě cenu psát cestopisy, když ostrovem vás nakrásně provede Google?

Kdoví. Vzpomínky z podzimní návštěvy tohoto krásného ostrova si chci uchovat. Takže?

Here you go!

---

"Tak takhle jsem si to moc nepředstavovala," - mumlám si v duchu, zatímco mrznu na pláži, od moře vane severní vítr, proti kterému je namáchaná osuška krátká (a neskutečně tenká). Na pláži polehává pár oblečených lidí, v moři se koupou pouze příznivci Wim-hofovy metody (ano, předloni jsem se taky snažila otužovat, ale poté, co jsem ztrácela cit v nohou a rukou, jsem s tím přestala).

10 dní. 10 vytoužených dní, ke kterým jsem se uchýlila z českého sychravého podzimu jako k prosluněné spáse. Pořádně se vyhřát. Ještě se vykoupat v teplém moři. Iluze se rozpouštějí jako ledová krusta, která se vytvořila na mé osušce. Dobře, tak nevytvořila - umělecká nadsázka. Ale jistě mi rozumíte.

"Promiňte, jak dlouho je tu taková zima?" - ptám se večer v minimarketu, kde potkám skupinku Čechů. Pobaveně si mě přeměří od hlavy až k patě (legíny a teplý zimní rolák, oni mají šatečky a kraťásky - zatracení otužilci!!). "No, musela jsem se po koupání v moři trochu přiobléknout...." - dodám na vysvětlenou.

"Poslední den-dva fouká, ale jinak bylo náááádherně!" - zvolají jednohlasně. "A vám je vážně zimaaaa?" - ťukají si na čelo.

"No... asi ještě z Čech. Nashledanou," - rozloučím se spěšně a těším se na pokoj a horký čaj.

---

Ve skříni najdu cosi, co vzdáleně připomíná duchnu (taková tenčí verze) a zalezu do postele. Píšu holkám ze "Ségry na ostrově":
"Nevíte, kde sehnat nějaký cool svetr na pláž? Zdá se mi tu poněkud zima."

"Večer je chladněji, ale přes den nám to teda nepřipadá . A nefouká náhodou v Alykanasu? Jinak pro svetry rozhodně do...." (Pardon, název jsem zapomněla, protože na svetr na pláž díkybohu nedošlo.)
Jo, to teda fouká.



Alykes a Alykanas

Nový den, nové příležitosti. Nebe je modřejší, slunce jasnější, a ...zdá se mi to, nebo i docela hřeje?

Po prvotním chladovém šoku zase zvládám uvažovat jasněji, slunce nerozehřívá jen hladinu moře, střechy domů a hnědozem, částečně stíněnou olivovníky, ale také mé mozkové závity, a s nimi se dává do pohybu i serotonin a dopamin. Co teda podniknout, než se ohřeje aspoň hladina moře, a dám otužování druhou šanci?

Z Alykanas vyrážíme na výšlap do sousedního Alykes. Šortky, tričko, taštička s pár eury a jsem ready. Zatímco doma už jsem nosila prošívanou bundu!

Alykanas i Alykes jsou docela obyčejná řecká letoviska, kde běžný turista najde vše, co potřebuje (anebo by potřebovat mohl). Supermarkety, suvenýry, taverny, pekárny, diskotéky, prodej výletů, lékárna, půjčovna motorek. "Specialitou" Alykanasu je to, že zde funguje koňské taxi. Když se jdete projít po městě, každou chvíli se kolem vás prožene koňský povoz, a večer usínáte za dusotu koňských podkov. (Zejména angličtí a němečtí turisté tuto formu dopravy hojně využívají. Zvláště, když se chtějí v pozdních večerních hodinách pohodlně dopravit z taverny do hotelu, vypozorovala jsem.)

Obě letoviska se nachází v zálivu na severovýchodě ostrova, v nížině pod horami, které se majestátně tyčí do výšky až 750 m nad mořem. Pokud jste po Zakynthu cestovali na motorce nebo autem a sjížděli z kopců na severu ostrova do nížin, výhled na zátoku Alykes jste nemohli přehlédnout. Nad letoviskem se totiž nachází velké vodní nádrže, které slouží k těžbě mořské soli. Název "Alykes" je prý něco jako "solnice", zdejší solovary tedy mají dlouhou historii.

Asi po sedmi minutách přicházíme ke kamennému mostku přes řeku, která ústí v Alykes do moře, a pokračujeme podél jejího toku. Podél cesty je chodník a vzrostlé stromy, jejichž listí žloutne, až by člověk skoro zapomněl, že je v Řecku. Pobaví mě, že podél "řeky" - očima středoevropana spíš potoka - se nachází několik taveren, v překladu "Posezení u řeky", "Říční taverna" atd. Moře je místním všední, ale co taková řeka! Tu jen tak nějaké letovisko nemá.


V Alykanas si koupíme sváču; několik řeckých jogurtů, na které se vždy těšíme, a které se v ČR skoro sehnat nedají, malé rozinky, které jsou typické pro tuto oblast, džus z granátového jablka a pár dalších nezbytností. Když sedím přes supermarketem, s typickou igelitkou a pitíčkem, 26 stupňů ve stínu, obloha jak vymetená a sleduji ruch probouzejícího se letoviska, ve vzduchu se mísí vůně moře, gyrosu a benzinu, vůbec nic mi neschází. Konečně to přišlo. To, pro co sem jezdím. Pocit, který vám, kteří do Řecka jezdíte, popisovat nemusím. Však vy víte.


Vracíme se do Alykanas podél moře, po pláži, kupodivu to jde, ovšemže pouze za světla, po tmě tuhle zkratku nedoporučuji. Koupe se docela dost lidí, písečný záliv vypadá bez vln mnohem přívětivěji, než včera. Pozoruji světle modrou hladinu, do které se opírá slunce. Počasí dokáže proměnit pláž ze dne na den k nepoznání.


Klidná mořská hladina, jako kdyby přímo vyzývala k tomu, projet ji na vodním skútru...nebo aspoň paddleboardu. Čehož hned využiji. Sice poté, co se dozvím cenu na hodinu, odpadnu, ale co už... Nechci počítat každé euro, a navíc, už nekupuji suvenýry. 20 eur za hodinu. Sakra, to je víc než za půjčení motorky na den! (Ehm...na rybníku v sousedství je půjčení paddle za 100 Kč...)

Pádluji od břehu a snažím se zapomenout na finanční (ne)jistoty, stále dál a ani se neohlédnu, akorát že to "dál" jde nějak ztěžka, protože se ten plovák chová na moři o dost jinak, než na české tůňce. Po chvíli na to přicházím, zalíbí se mi ten pocit být na moři a zároveň nad vodou, v dálce vidím obrysy Kefalonie, její vysoké pohoří a skalnaté útesy, někde naproti je totiž vesnice s názvem Skala, a zachce se mi až tam. Zastaví mě až bójky a vzpomínka na historku o Češce, která se prý v Chorvatsku pokusila na nafukovací matraci přeplavat 10km záliv, a museli jí zachraňovat hasiči... Tak paddleboard je něco jiného, to dá rozum, ale stejně se raději otočím a pádluji zpátky.


Ze strachu, že mi naúčtují dalších 20 eur, vracím paddle na minutu přesně; klucí od půjčovny (je jich tam požehnaně, ale už se nedivím, že je tato živnost uživí – všechny…), jsou zaměstnáni besedováním, že mám pocit, že je ruším, nikdo na hodiny nekouká („Jasně, pádlo hoď támhle do kouta“), a vlastně už ani neví, že jsem měla něco půjčeného.

Cestou ke svému lehátku spřádám plány, jak na příští sezonu odjedu s paddlem z Lidlu do Řecka, na nějakou hezkou pláž - třeba sem, do Alykanasu - a docela skromně by mi stačilo, abych ho půjčila tak třem lidem denně, a mám vyděláno nejen na náklady, ale dokonce i zbohatnu. Jenže o tom by se nesměla dozvědět konkurence.

Večer se znovu jdeme projít do Alykes, opět podél řeky, přes letovisko až k "solným jezerům", ačkoli ve tmě vidím jen lesknoucí se vodní hladinu, o kterou se opírá měsíc těsně po úplňku. Přemýšlím nad tím, jak je to fajn, vyrazit si jen tak v žabkách na večerní procházku v polovině září. A jak mi vždy chvíli trvá, než se aklimatizuji, "nasaju Řeckem", které ze mě vymýtí všechny české starosti a povinnosti, které se přetvoří v malý krásný svět, kdy jediným problémem je, jestli si mám koupit džus pomerančový, nebo ten z granátového jablka, zda povečeřet kalamari nebo jiného hlavonožce, či případně, kde a jakou půjčit motorku... Počkat, motorka!


Skinari Cape & Blue Caves, průjezd přes hory (sever), večerní vyjížďka na Ano Geraki

"Skútra vám dovezou ráno mezi 9-11. Zavolají, buďte na příjmu." - řekl delegát do telefonu, a tak se taky stane. Po předešlých zkušenostech si motorové vozidlo půjčujeme přes cestovku, je to výrazně levnější a bez vratné kauce 100 eur, jelikož nejste „člověk z ulice“, a kancelář tedy ručí za to, že se na skútru nevypaříte někam třeba do Albánie.
První cesta vede na sever. Na Zakynthu nejsem poprvé, ale severní část prozkoumanou nemáme vůbec. Míjíme pláž Xigia (Xigia Sulfur Beach), na kterou se podíváme později, a pokračujeme dál podél pobřeží přes Mikro Nisi, kde se každou chvíli otevírá dechberoucí výhled.


To je něco, co mi pevnina nikdy nabídnout nemůže. Není právě tohle důvod, proč jezdím k moři? Pohled na divokou mořskou hladinu, která rozemílá útesy, a sluneční paprsky rozehřívající půdu a odolné rostliny, které zvládnou sucho, solární nálož i horký vítr, který uvolňuje a rozptyluje do ovzduší jejich nezaměnitelnou vůni.

Po několika kilometrech kopcovitou, skalnatou krajinou, kde ztrácíte signál a přehled o čase i prostoru, se v nížině vynoří Agios Nikolaos, vyhlášené rybářské letovisko s přístavem, který je místem startu mnoha výletů na Blue Caves na severu ostrova a na slavnou pláž Navagio. Letovisko je to malebné; docela ráda bych usedla do některé ze zdejších taveren, jen kdyby tu nebylo tolik lidí! Autobusy dovezly turisty, kteří si čekání na loď zkracují posezením v taverně; jiné početné celé skupinky se srocují u v dav, zatímco řidiči předvádějí mistrovská díla při parkovacích manévrech. V letovisku proto zastavíme jen kvůli doplnění paliva (nepředpokládám, že na severu nějaká benzinka bude), a trochu se projdeme v přístavu rybářských loděk, kde téměř nikdo není. Lodě mám ráda, ale na organizované výlety mne neužije...


Na nejsevernějším bodě ostrova se nachází maják Cape Skinari (jak se patrně označuje celá tato oblast, kde nenajdete žádné letovisko, ba ani vesnici či vesničku), a větrné mlýny, cíl naší cesty. Parkujeme u taverny Potamitis Windmill a pokračujeme dolů po schodech, nevíme přesně kam, ale možná se tam bude dát vykoupat - což by v tuto chvíli bodlo, protože řecké slunce plně vynahrazuje, co snad v posledních dnech zanedbalo.


Cestou dolů po schodech se nám otevírají nádherné výhledy na širé moře, a co nevidět vidíme i útes, ze kterého se několik lidí koupe. Nejdřív se mi tam až tak moc nechce (bude to děsně ledový!!), ale překonám se, což mi zajistí nejen nebývalý zážitek vznášet se v průzračných hlubinách (voda je příjemně osvěžující, ale určitě ne studená) a hlavně pohled na věhlasné Modré Jeskyně - Blue Caves! Tak proto je tu tolik výletních lodí. Jsou to nejspíš ty, které vyplouvají z Agios Nikolaos. Toto bude jejich cíl - koupání z lodi u Blue Caves – a možná budou pokračovat až na Navagio.

Ani se mi z těch modrých hlubin nechce, a chvíli zalituji, že nemám vodní foťák - pohled z mořské hladiny na vysoké útesy a majestátně se klenoucí jeskyně je výjimečný.

Cesta nahoru po schodech je podstatně náročnější, než dolů (pro pohybově omezené doporučuji raději ten lodní výlet). Nahoře u větrného mlýna se převlékám z mokrých plavek, zatímco si všimnu, že je obydlený! Normálně někdo na balkoně suší ručníky, a vlastně proč ne, protože vypadá docela prostorně. Netypické ubytování na konci světa pro introverty.

Slunce hřeje, ale vítr příjemně pofukuje, je teplo, ale ne vedro. Září na Zakynthosu. Na motorku ale rozhodně snesu teplejší svršek (mikinu nebo větrovku, hlavně v horách), a už pokračujeme dál do hor, tam, kde jsou nejvyšší dostupná místa na ostrově, tentokrát na západ přes Elies (kde si prohlédneme lisovnu a zakoupíme olej z olivovníků rostoucích v této jedinečné lokalitě ve výšce 400-500 m) a Volimes. Cesta samotná je zážitkem. Divoká řecká příroda, kde moc dobře nefunguje navigace, čerstvý horský vzduch, vůně bylin, zelený prost a menší stáda skotu, povalující se ve stínu olivovníků. Ty modro-zelené výhledy mne nepřestanou bavit.


Všimneme si ukazatele "Cafe Muzeum Orthonises". Jakože muzeum kávy? To zní dobře, říkám si. Asi tam bude shromážděná historie kávy v Řecku (jak ji určitě přivezli Turci), výstava džezev a snad možná i ochutnávka. To bude něco pro mě.

Dorazíme na místo, ale místo muzea kávy vidím docela běžný kafenion, kde sedí "domácí". Na kafe se vážně těším, ochutnávka teda asi nebude, tak si hned jedno objednám. Až při čekání zjistím, že se nejedná o "Coffee Muzeum" (muzeum kávy), ale "Cafe - muzeum" tedy "Kavárna - muzeum". Jdu teda prozkoumat muzejní část, která se nachází v přilehlé kamenné budově.

Místo džezev a pytlů s kávou objevím staré radlice, lis na olivy, dřevěný kultivátor, starodávný nábytek a dokonce dobově zařízené pokoje, jak to mohlo vypadat před 100 lety. Jedná se o vesnické muzeum - vzpomenu si, že jsem o něm četla v knižním průvodci, který už je staršího data, a zapsala si to na must-visit místo, až budu poblíž, načež jsem to samozřejmě zapomněla. Tak jsem tady.


Káva a voda docela drahá (8 eur za frappe, greek coffe a vodu), že by si započítali i vstupné dobrovolné?) ale správně mě povzbudí a muzeum je zařízené hezky. Tak proč ne.

Z Orthonises se už vracíme "domů", do Alykanas. Krátký odpočinek na pláži, ale neodpustíme si ještě jednu večerní projížďku. Podívat se na kopec Ano Geraki, který mne už tak dlouho láká. Z východní části ostrova je vidět skoro odevšud, je porostlý olivovníky, špičatými cypřiši a další zelení, a na jeho vršku se nachází kostelík, ze kterého musí být hezký výhled na celou nížinu od severu k jihu.

A skutečně tomu tak je. Jak to, že se o tomto místě nepíše v průvodci? Možná místní nestojí o davy turistů. Pod kostelem se nachází taverna, do které rozhodně musím někdy zajít, dnes mi ale bude stačit rozhled do krajiny a určování míst na horizontu, která už znám. Zakynthos je malý ostrov, na kterém se rychle zorientujete, a který se vám tak rychle vryje pod kůži, že se brzy budete cítit jako doma.


Kulturní vložka
Už jste se někdy zúčastnili řeckých tanců? Pokud ano, jste pravděpodobně extrovertní nadšenci, kteří se rádi učí nové věci. Já jsem pravý opak. Mé nejhlubší nitro je introvertní suchopárný morous, který ze všeho nejvíce preferuje klid, a pokud má objevovat a poznávat nové věci, tak raději sám, aby ho u toho nikdo nerušil. Jistě pochopíte, že věc jako „Řecký večer“ v rámci animačního programu, budu za normálních okolností ignorovat, či případně v jakési náhlé a krátkodobé touze po společnosti, maximálně tak sledovat z povzdálí, a včas zmizet. Tentokrát se mi to ale bohužel nepodařilo.
Nějakým nedopatřením (omluvou je mi snad jen únava z cesty a změny pásma) jsem byla zatáhnuta do kruhu, ze kterého se následně vytvořil bláznivý had. Všichni ovládali perfektně (nebo alespoň přibližně) předepsané kroky, které asi nebyly tak těžké, ale které už se skupinka už naučila (výuka probíhala, už když jsme odcházeli na večeři – tehdy jsem ještě netušila, čeho se stanu součástí). Držet zpocenýma rukama dvě neznámé osoby bych ještě jakžtakž zvládla. Ale pokoušet se o taneční kroky, které jsem si předtím nevyzkoušela, ještě k tomu v žabkách, které mi neustále sjížděly z nártu, to už bylo nad mé síly. Chtěla jsem diskrétně zmizet. Ale jak? Diskrétně to jaksi už nešlo.
Klopítajíc a vrávorajíc, byla jsem nejslabším článkem řeckého hada. Zmizet. Zmizet! Vydržela jsem to několik dlouhých minut, píseň byla nekonečná. Snažila jsem se aspoň tvářit nenuceně, o nic nejde, jako že si to užívám. Jedna velká křeč. Když jsem seznala, že svým unáhleným činem nejen ztrapňuji sebe, ale i kazím celého hada, sebrala jsem odvahu, spojila jsem dohromady dvě ruce, které patřily různým lidem, a bez toho, aniž bych se otočila, běžela jsem úprkem na pokoj. Myslím, že se ulevilo nejen mně a celou věc jsem považovala za uzavřenou. (Teď ještě před usnutím přesvědčit mozek, aby mi nepředhazoval trapas dnešního večera, a svět bude zase v pořádku.)
Ráno na snídani jsem nenápadně sledovala, zda nepoznám tváře ze včerejšího večera. Naštěstí to vypadalo, že celý had brzy ráno odjel, a řecké veselí řeckých tanců bylo tečkou za jejich dovolenou. Jedno je jisté. Na řecké tance už se příště nebudu dívat ani zpovzdálí.

Pozn.: první kritik tohoto textu prohlásil, že to sem dávat nemám, že to není vtipný, ale smutný. Nechci vás rozesmutnit, ale stejně to sem dám. Určitě ne ale proto, abyste mě litovali, nýbrž proto, že záležitost v mých očích byla víc komická, než tragická. Akorát to při popisu prostě někdy přeženu. Tak hrozný to snad nebylo!


Navagio, průjezd na jih a záhadná taverna v Kiliomenosu

Kdo by neznal bájnou pláž Navagio - Shipwreck Beach Zakynthos, údajně nejslavnější vůbec? Místo, kam proudí davy turistů, a možná i důvod, proč si mnozí z nich vyberou z řeckých ostrovů právě Zakynthos. Pláž je přístupná pouze z moře, lodní výlety jsou oblíbené navzdory tomu, že se prý na nich často zvrací. Ta loď tam prý neztroskotala náhodou.

V naději, že na Navagiu budeme určitě první (je teprve 9 a máme to skoro "přes kopec", vyrážíme rovnou tam. Horský vzduch v této časné hodině trochu štípe do tváře a já se těším, jak budeme mít vyhlídkové a ikonicky kýčové místo sami pro sebe. Konečně budu mít fotku s Navagiem - jen já a Navagio!


Nicméně, u Navagia neparkujeme jediní - stihnul už tam dojet dokonce turistický autobus! Vystojíme proto frontu na "oficiální" vyhlídku - na fotku máme tak 1 minutu, protože za námi přicházejí další a další - a máme v plánu dostat se ještě na "neoficiální" vyhlídku, kam se musí kus pěšky divokou krajinou, a kde je výhled ještě ironičtější. Nicméně, plán překazí červená páska. Ok, zkoušíme to trochu obejít za parkovištěm a co nevidět je nám v patách hlídač. Takže ani tudy cesta nevede. (Později zjišťuji, že toto opatření bylo v létě kvůli prevencím požáru, a teď ho prodloužili kvůli nedávno sesunuté skále.)


Turistů přibývá, jakákoli touha po dobrodružství byla v zárodku zničena, tudíž nejvyšší čas Navagio zase opustit. Pokud tam pojedete, doporučuji večerní hodiny po 18.00; nejen že turistické autobusy už bývají v tuhle dobu pryč, ale i proto, že Navagio je na západě ostrova a západní slunko udělá výhled ještě magičtějším.

Dalším cílem je taverna s výhledem u Machareda. Což je od Navagia kus cesty, ale projet přes hory na Orthonises jako včera by byl moc krátký výlet. Pokračujeme proto na jih přes Maries a v protisměru potkáváme mnoho turistů na čtyřkolkách, mířících v opačném směru na slavnou pláž ztroskotanců, kterou jsme právě opustili. V Exo Chora uděláme krátkou zastávku, stejně tak, jako několik autobusů s turisty. V této vesnici se totiž nachází údajně nejstarší olivovník, se kterým se chce každý vyfotit, čehož hojně využívají místní stánkaři a prodávají své produkty.

Pokračujeme přes Agios Leon až do Kiliomenos, odkud se máme v plánu dostat do Machareda. V Kiliomenos mě ale něco zaujme. Na samém konci vesnice po levé straně stavení. Cedule udává, že je to taverna ze 16. století a jakási síla nás přiměje zastavit. Překročím práh taverny, kde se zastavil čas. Nebo spíš, kde se čas "zakonzervoval" před 400 lety; jako kdyby to tu bylo celá čtyři staletí uzavřené, a někdo si předevčírem vzpomněl, že zde udělá tavernu.


Nenachází se tu moc informací o středověkém původu, ale jako kdyby každá skvrna na omšelé stěně měla svůj příběh. Jak by ne, když se tu nejméně čtyři staletí nemalovalo. Projdeme si každou místnost, a v některých místech je zvláštně zima, až běhá mráz po zádech. Číšník není kupodivu stoletý stařík (který by se sem hodil víc), ale urostlý mladík v kraťasech. Poručíme si frappe a těžko vybíráme židli, na kterou se usadit - jako kdyby byly všechny obsazené návštěvníky z dob pradávných…


Ze zajímavost kouknu na recenze, a ačkoliv jsme právě teď jediní (živí) hosté, hodnocení Googlu je bezmála 5 hvězd. Dokonce tu prý moc dobře vaří (duchové?). Tak příště sem rozhodně musíme na kefalotiri, řecký smažený sýr. Pokračujeme do Machareda, ale v taverně, kterou jsme měli původně vyhlídnutou, už nezastavujeme. Padá na mě únava, silnice jsou tady v nížinách na jihu ostrova více než rozpálené, pokračujeme proto zpět na severovýchod přes Lagadakiu, Skoulikado a Pidagakiu do Alykanasu. Jen co zalehnu, usnu hlubokým spánkem (je teprve 13.00!), a po probuzení zbytek dne strávíme na pláži.


Noc. 2.00 řeckého času. Spím.
Probudí mne hluk, který slyším i přes špunty do uší (!!). Ozývá se z pojistkové skříně u dveří. Vyskakujeme z postele, rozsvěcíme, otevíráme dveře – všude jinde panuje klid, shazujeme a nahazujeme postupně všechny jističe, světlo svítí dál, což je více než divné… Už si představuji, jak v pyžámku letím na recepci (kde určitě nikdo nebude, kdo by tam asi tak byl), ještě než hluk probudí všechny sousedy (vážně to není jen nějaké šramocení, ale HLUK!), ale nedovedu si zároveň představit žádného řeckého technika, který by byl schopný něco řešit v tuhle noční dobu. Nevím proč, obávám se, že něco brzy začne hořet, ale spáleninu ani kouř naštěstí necítím. OK, světla svítí nezávisle na shozených pojistkách. A já jsem Bílá paní, těší mě.

Po dvou-třech nekonečných minutách však rámus utichá, představení skončilo, dá-li se to tak nazvat. Mám takový pocit, že duchové z tajemné taveny nám chtěli předložit důkaz o své existenci, jiné vysvětlení nemám. Do rána spím jak zabitá - div, že mě nekleplo; probouzím se ale živá, jak znovuzrozená. Takže pozor na tu tavernu. Anebo tam jeďte, ale jen pokud máte pro strach uděláno. A žádné horory na Netflixu předtím ani potom!


Hlavní město Zakynthos, průjezd východním pobřežím a večerní návštěva sirných "lázní" Xigia Beach

Dnes je v plánu hlavní město, konkrétně najít nějakou tržnici pro místní. Tušíme, kde by se moha nacházet, ale nevíme, zda má zrovna dnes (pátek) otevřeno. Jedeme nejprve nejkratší cestou vnitrozemím přes Kalipado, následně ale nepokračujeme přímo na Vanato, ale odbočíme na Tsilivi. Tsilivi (které plynule navazuje na Planos) je prý největší a nejrušnější ostrovní letovisko (myslela jsem, že je to Laganas), což při našem průjezdu potvrzuje značný ruch, množství obchůdků, taveren, barů, a i teď, v polovině září, množství turistů.

Z Tsilivi už jedeme po pobřeží až do Zakynthosu, což je podle mého názoru jedna z nejhezčích pobřežních cest, zároveň pohodlná a s malým provozem. Doporučuji si ji projet.

/Na tomto místě by mohla být fotka silnice a pobřeží, ale z bezpečnostních důvodů jsem nefotila. Za jízdy fotím jenom v horách, kde nepotkáte skoro vůbec nikoho, většinou…/

Projedeme celé pobřeží hlavního města Zakynthos až na konec k přístavu, za kterým se nachází otevřená! tržnice. Takže máme štěstí! Parkujeme za tržnicí pod borovicí - pinií (jako v následujících dnech - super malebné místo pro parkování ve stínu, kde nikdo z turistů neparkuje, protože o tom neví,a kde příjemně profukuje od moře), a jdeme se porozhlédnout po lokálních produktech, které určitě musí být levnější, než v marketu. Místní tu nakupují hlavně brambory a zeleninu, a nic výjimečného se zde nenachází. Vezmeme aspoň pár broskví (nezralé, jak později zjistíme), 3,50 eur kilo (kupujeme ve Sparu v Alykanasu za 1,50 eur/kg).

Jdeme se projít k přístavu, který mne uchvátí mnohem více než tržnice. Malebné domečky, které asi slouží na přespání pro rybáře, a dokonce malá taverna, sice zavřená, ale asi ne pro místní, jelikož do ní před našimi zraky jeden námořník leze dovnitř oknem. Je to tu boží a kouzelné a klidně bych se tu ubytovala. Ubytování pro námořníky. Ani ta malá jachta by mi nevadila. Tak snad na důchod?


Hned za rohem, směrem k městu, objevím kavárnu. Slunce už pořádně hřeje, tady v hlavním městě ještě více, kafenion je ve stínu a s nádherným výhledem na pobřeží a v podstatně na celé malebné město a kopce nad městem. Musím ten výhled natočit na storiečko na instagram (ať všichni vidí, jak je hezky, v Čechách prší a začíná sibérie, hahaha), a zatímco storiečkuju, můj loket skončí ve frappe, které mi před chvílí přistálo na stole. Bílé triko to ustálo (taky se vám stává, že když máte bílé triko, zákonitě na sebe něco vylijete?), což se nedá říct o bílém stole. To mám za tu škodolibost?

Ve sklenici ale zbylo tolik, a aby mě to nakoplo, a příjemně osvěžení opouštíme přístav. Jelikož je už půl dvanácté, a mezi domy bude výheň, jedeme po pobřeží zpět do Alykanasu, tentokrát projedeme po pobřeží celou malebnou cestu, i přes kouzelné Amoundi s úzkou kamínkovou pláží. Odpoledne strávíme u moře.


Jeden z highlightů Zakynthu, sirnou pláž Xigia Sulfur Beach, máme "za kopcem", takže podvečerní vyjížďku plánujeme právě tam. Připravuji se na to, že koupel na téhle pláži bude v rámci otužování; sirné prameny jsou totiž proklatě studené (proč jsem si vždy jsem si myslela, že jsou naopak teplé?!) a pláž je večer téměř úplně ve stínu. Podle mého názoru je to jedna z nejfotogeničtějších pláží, moře shora vypadá krásně bílo-modré a oblázky jsou příjemnou změnou. Akorát zatraceně tlačí do chodidel a při koupeli je potřeba dávat pozor, aby vás vlna nehodila na útes nebo nějaký větší balvan, kterých je pod vodou požehnaně.

Voda je neskutečně studená, ale při pomyšlení, že sirné prameny léčí, obnovují, rekalibrují a omlazují celé mé tělo, mi to tolik nevadí (nebo jsem v takovém chladovém šoku, že necítí bolest?), a dokonce doplavu až ke skále, kde jeden sirný pramen ledově vyvěrá, kde je voda jak mlíko s malými cucky, které připomínají povařený vaječný bílek (a stejně tak zavání). Zůstanu v té ledárně déle, než jsem si myslela, a ten pocit, když se osušíte, je k nezaplacení. Pro posílení všech účinků, mýt se budu rozhodně až ráno. Nelezla jsem tam přece proto, abych ty účinky smyla o půlhodinu později v horké sprše, ne?


Jihovýchodn ostrova - Skopos, Dafni, Argassi, Kalamaki, souvlaki

Na ostrově jsme 6. den (proč jen to vždycky tak letí?) a rozhodli jsme se prozkoumat dosud neobjevenou oblast, totiž jihovýchodní výběžek pod hlavním městem, konkrétně Argassi, Dafni a možná dojedeme až do Vasillikosu.

První zastávka je v Zakynthu, kde se osvěžíme kafem v oblíbené přístavní kavárně (tak jako včera, tentokrát kafe nevyliju). Jelikož fouká docela studený vítr, je pod mrakem a horu Skopos máme při cestě, plán je jasný, a nebude to jednoduché.

Na Skopos (496 m) vede poměrně náročná cesta, jak pro pěší (mají můj obdiv), tak pro všechna motorová vozidla - nejlépe si povedou nejspíš čtyřkolky. Pěší výstup na Skopos si naplánujte na celý den, a jen pokud jste v dobré kondici a pravidelně trénujete v Alpách (nebo alespoň v Tatrách), Krkonoše se neuznávají. Těm ostatním ušetří několik hodin nekonečného pachtění, zmaru a hladu motorka, pokud ovšem je řidič zdatný a vyzná se nejen ve zvládání serpentin, ale i v tom, udržet motorku na prašné cestě, zvládá nedostat smyk, závrať z výšky nebo dokáže-li nesjet do příkopu.

Většinu cesty jsem se modlila, a zbylá část času zbývala na rozhlížení se po těch nádherných výhledech, jejichž velkolepost stoupala s každým metrem nadmořské výšky. Zalesněné kopce, zvlněný reliéf terénu, tyrkysové moře, připadáte si jako někde na Sri Lance, kde jsem ale nebyla a kam ani nepojedu. Je možné, že je to taková nádhera?


Cestou potkáváme mnoho odvážných poutníků, před kterými se klaním za jejich odhodlání; mimochodem, čte tento cestopis někdo, kdo výstup (případně výjezd) na Skopos také absolvoval?

Mám však podezření, že mnoho těch zpocených poutníků v pohorkách končí svou dalekou pouť v taverně, která je po cestě jediná, a která se však ještě nenachází v tom nejlepším místě. Jaká škoda by byla, snahu vzdát právě tady. Kdo vytrvá, co nevidět dorazí ke kostelíku Panagia Scopiotisa a k jeho přilehlým rozvalinám; když budete mít štěstí, bude zrovna otevřený. Rozvaliny však nejsou hlavní cíl této velkolepé pouti. Jím je nejvyšší vrchol kopce, který vyčnívá vysoko do nebes, a je vidět skoro z každého místa na Zakynthosu.
A k tomu je potřeba zdolat poslední, však nenáročnější úsek - výstup na skálu.


Poslední část cesty nebudu dlouze popisovat. Obrázky řeknou více, a úplně nejlepší bude, pokud se tam sami vydáte, a pak mi třeba o tom napíšete. Doporučuji vzít si s sebou dobrou svačinu a udělat si piknik, který je v těchto zakynthosských Himalájích nezapomenutelným zážitkem. Jako suvenýr si s dovolením beru kus skály. Kus Skoposu. Který mi bude připomínat, že jsem byla tam, kde každou myšlenky odvane vítr, a kde si připadáte jako v nebi. Jestli bude moje duše někde v klidu spočívat, tak rozhodně tady. Bude tu nenápadně strašit turisty a svou věčnost stráví rozhlížením se na ten požehnaný kraj, požehnané moře. Amen. Ještě krátká meditace a je čas se vrátit. Nebo lépe - pokračovat v cestě.


Plni dojmů ze Skoposu, pokračujeme kus na východ, až odbočíme na Dafni Beach. Vede tam poměrně dlouhá prašná cesta, téměř pořád z kopce, mezi zalesněným pohořím (ehm..zalesněným olivovníky). Ačkoli je Dafni "na konci světa" - jako mnoho míst na Zakynthosu - je zde několik taveren a množství lehátek ve stínu středomořských borovic. Hned si jedno takové najdu, padá na mě únava (asi ze změny nadmořské výšky), zabalím se do ručníku, nastavím lehátko vodorovně, lehnu si na záda, ruce složím na trup a pokouším se usnout. (Nějaké turistky o pár lehátek dále si vymění diskrétní informaci, že prý vypadám jako mrtvola - myslí si, že je a neslyším, ale můj sluch je bohužel až příliš ostrý - nejraději bych, jako správný introvert, nosila špunty do uší i ve dne - co je na tom špatného, lehnout si do stínu a zabalit se do ručníku?!)

Když se vzpamatuji, porozhlédnu se - ano, Dafni může být jednou z nejhezčích a nejzajímavějších pláží. Moře je průzračné a bez vln (asi proto, že je chráněné výběžkem Gerakas), a když se vydáte na procházku podél pláže, můžete obdivovat skalní útvary a při troše štěstí na vás vypadne i nějaký ten trilobit. Na nás ale bez nadsázky "vypadl" křišťál, rostoucí v jiném nerostu, vyčnívajícím v kusu skály, která byla celá obsypaná tímto křemenným krystalem. Ve skále vypadá jako krystalická sůl, možná proto ho turisti přecházejí bez povšimnutí. Ten pravý suvenýr (podobně jako kus skály ze Skoposu) nejde koupit. Musíte si ho najít.


Vasilikos a Gerekas Beach necháváme na jindy a vyrazíme zpět na Argassi, kde podle GPS polohy v mapě najdu kamenný most na městské pláži. Bez mapy by od silnice najít nešel. Zkouším udělat jógovou pozici „most na mostě“, ale bez úspěchu (navzdory jogínské praxi jsem zatraceně neflexibilní), tak udělám aspoň něco jako střechu, foto a jede se dál.


Z Argassi vyrážíme přes Kalamaki do vyhlášené "kantýny" jménem KANTINA pro místní taxikáře a kamioňáky (díky za tip, Ségry na ostrově!), na (ségrami) vyhlášené souvlaki, a hlavně na fresh za 2,50 a pozorování přistávajících letadel, kdy letadlo proletí (téměř) těsně nad silnicí. (Když takhle přistávalo letadlo, ve kterém jsem seděla já, myslela jsem, že to pilot neodhadl, a brzy přistaneme na pláži, nebo přinejmenším na něčí zahradě...)


Další krásný den naplněný kilometry, dobrodružstvím a poznáváním je u konce. Vracíme se přes Vanato, kdy už slunko skoro zapadá. Budu patetická, ale nešel by na chvíli zastavit čas?


Zakynthos, kavárna Theikos (u božských) a malé zamyšlení nad dobou plastovou

Abyste tomu porozuměli. Už více než rok na instagramu sleduji "Ségry na ostrově", které jsem už několikrát zmínila, protože jsou pro mě něco jako patronky ostrova. Když u nás mrzlo, až praštilo, sledovala jsem jejich prosluněné posty, moříčko, a s nemalou (přející) závistí i to, jak v lednu běhají po pláži s kafíčkem ve svetýrkách, zatímco já jsem mrzla ve vaťáku v šedo-blátivé tmě, protože víme, jak přívětivá loňská zima byla. A sledovala ty posty a říkala si, to je jak z jiného světa, který snad ani neexistuje. V tom mém světě byla zrovna jen šeď, zmar a chlad. A kromě toho jsem sledovala, jak pořád chodí k nějakým "božským", kde je nejen božské kafe, ale i prý i obsluha.

Jenže při včerejší a předvčerejší návštěvě hlavního města jsme na božské nějak zapomněli. Teda spíš, včera jsme se je pokusili namátkově najít, ale neúspěšně. Nic nenechám náhodě a píšu ségrám o GPS souřadnice, které následně obdržím a...vyrážíme za božskými!

Shodou náhod se nachází jen pár desítek metrů od místa, kde jsme parkovali včera a předevčírem, tedy kousek od přístavu. V klidné a malebné lokalitě města, která je mi milejší, než opačná část poblíž Dionýzova náměstí.

Tak tohle není "jen tak nějaký" kafenion! Poslední dobou máme štěstí, že téměř při každé návštěvě Řecka na nějaké takové místo narazíme. Protože hotelové kafe je břečka, frappe (rozmíchaná rozpustná káva) už je nuda (vyrábím ho doma celé léto, akorát pěnu jsem se nenaučila), a turistické rádoby-nóbl kavárny, kde mají na mlýnku v lepším případě robustu, jsou přežitek. Nejlepší jsou místa, jako je právě Theikos; lidi, kteří znají umění kávy, vkládají do přípravy srdce. Stylové prostředí a neobyčejně dobré zákusky, které jinde nenajdete, jsou příjemným bonusem, ale co je hlavní – tahle kavárna cílí nikoliv na turisty, ale na místní!


Že pan Theikos (pan Božský) míří převážně na místní (štamgasty), jsem poznala hned, protože jeho angličtina je roztomile mizivá. S kávou jsme si sedli naproti k řece (Zakynthos má těch „řek“ v porovnání s jinými ostrovy nějak hodně), a na procházku po městě jsme si ještě (nejen jako doplněk outfitu) nechali připravit fresh juice „to go“. A řeknu vám, tak poctivý fresh jsem ještě neměla (přihlížela jsem k přípravě a nevěřila bych, kolik důkladně vymačkaných pomerančů se vejde do jednoho papírového eko kelímku – a bez ledu!).


Jen tak jsme se procházeli mezi domy, a tyto procházky prostě miluju. Je ráno (dopoledne je pro mě stále ráno), město ještě není rozpálené, ale zároveň už vyhřáté. Nenápadně nahlížím do otevřených dveří, balkónů a oken a představuju si, že si jednou takový byteček pronajmu, budu ráno chodit na kávu k Theikosům, kam si vezmu počítač a práci, která jde dělat na dálku, půjdu se projít do toho malebného přístavu, nakoupím na tržnici a v poledne si připravím dušené krevety na česneku, které dokonce doopravdy umím. No a k večeru, to se pojedu vykoupat na jednu z mnoha nejkrásnějších pláží. Dream life. Chtěla bych takový život aspoň ochutnat.


Dojdeme až na autobusovému nádraží nad městem, a zjišťujeme, jak je Zakynthos vlastně velká vesnice. A myslím tím ostrov jako celek, i Zakynthos Town. Celé město můžete projít za půl dne, křížem krážem. Okraj města je dost neudržovaný, ale jak je možné, i to, co je v tady "ošklivé", se mi líbí, nebo mi to aspoň nevadí? Proč mám tak vysokou toleranci vůči bordelářství v Řecku, ačkoliv nepořádek nesnáším? Čím si mě tahle země, tento národ získává zase znovu, a ty plechovky ve škarpách, skládky starých aut a člunů, rozbité silnice a neznalost třídění odpadu, jim stále dokola odpouštím, ačkoliv doma úzkostlivě třídím každý sebemenší obal od kelímku a s despektem se dívám na každého, kdo se opováží hodit past do směsu? (Já vím, já vím, jak to chodí. Že má smysl třídit jen „velké“ plasty. Ale to já prostě nedokážu. Představa, že všechny ty obaly hnijí v zemi, kde se ani za 100 let nerozloží, mi to nedovolí.) A tady přihlížím, jak hotel VŠECHNY velké plastové lahve hostů (a není jich málo - v hotelu není pitná voda) dává na jednu hromadu s jakýmkoliv dalším odpadem?

Každopádně, existují duše, které to vnímají podobně a snaží se Řekům pomoci. Naučit je něco o prevenci odpadu, možnosti třídění a dalšího zpracování, o tom, že pastová brčka a jednorázové kelímky na all-inclusive nemusí být nutností, a co víc, dokonce sbírají odpadky ze škarp a pláží. Takovou duší je například Vendy z projektu „Zakynthos s Vendy“, která založila skupinku @Zacleanthos.

Věřím, že Řekové se to naučí taky. A že to bude dříve, než budou muset pozastavit turismus z důvodu záplav nikoliv deštěm, ale plasty, nebo až nevzhledné skládky téměř za každým větším hotelem nabydou takových rozměrů, že tam turisti sami přestanou jezdit - minimálně do té doby, než si Řekové po sobě neuklidí. To by na ně platilo, nemyslíte?


Bochali, opět Theikos, neobyčejné setkání a hojnost v praxi

Poslední den s motorkou, který je vždy pro mě dost náročný. Loučení s cestováním po tom krásném ostrově. Loučení s větrem ve vlasech, kdy na vás dosychají mokré plavky za jízdy, kdy si vše důležité sbalíte do plážové tašky, písek sypete odevšud a základem šatníku od rána do večera jsou žabky, kraťasy a tílko. Ponožky a jiné vymoženosti jste měli naposledy v Čechách. Tomu říkám svoboda. Zase za rok, když se zadaří. Ach.

Snažím se na to ráno ještě nemyslet. Jedeme oblíbenou cestou do hlavního města, ale tentokrát vnitrozemím a rovnou na vyhlídku Bochali. Bochali je skalnatý kopec, který se tyčí nad městem, a na kterém se nachází několik zajímavých míst, například benátské opevnění a jeho rozvaliny. Tam jsme byli před lety, platí se vstupné a jedna návštěva stačila. Tentokrát ale jenom usedneme do taverny na frappe, taverna nad kostelíkem, na který jsme se několik dní nazpět dívali z taverny na pobřeží. Kdybych tu bydlela, sem bych chodila meditovat.


Jelikož jsem si za 10 dní na ostrově zase hezky rozjela závislost na kafi, poté, co sjedeme dolů z kopce do města a trochu se poprocházíme - se slzou v oku naposledy, zastavíme se ještě v Theikos, u Božských. Pan Theikos se culí, samozřejmě si mě pamatuje, a něco si vykládá s místním chlapíkem, který si přišel koupit asi 15 drahých dezertů. Zatímco je Theikos balí do krabičky, chlapík na mě anglicky:

"Je to super kavárna i barista, co?"
"Nejlepší na ostrově, obojí!" - odpovídám. "Efcharistó," – řeknu, usměju se na Theikose a beru si své kafe.
"Jsi z Čech, a umíš Řecky?" - zeptá se chlapík.
"Jo, umím. Například Kalimera, Kalamari, Kalamaki..."
"No vidíš, umíš Řecky, já umím Dobry den, Dobry vecer, Dobrou noc... A neviděli jsme se už?"
Pochopím to jako běžnou frázi, se určitě ještě někdy uvidíme, něco jako „Nashledanou v Řecku“, tak řeknu, že určitě ano.
"Ne, tak jsem to nemyslel, už jsme se někde rozhodně viděli,“ – trval na svém můj nový kámoš.
Přemýšlím, kde by to mohlo být. Tohoto týpka neznám. "No, nevzpomínám si..."
"Víš, já jsem Dimitris Therianos," - řekne hrdě. Představím se teda taky a podám mu ruku. Asi místní celebrita?
"To jsi ty! Nebyla jsi náhodou na naší farmě?" Pak se mi rozsvítí. Therianos! Že mě to nenapadlo hned.
"Jasně, že jo! Ale myslím, že nás tam tehdy prováděl někdo jiný, asi tvůj bratr?“
"No vidíš, jak je svět malej! Dávala jsi přece příspěvek z naší farmy na instagram. Tak odtud se známe, a taky znáš Ségry. Zase někdy přijeď na farmu!"
"8 eur to bude," ozve se Theikos s účtem za kafe, fresh a pořádný kus pudinkového závinu.
"Je to na mě," - řekne Dimitris.
"Cože? Ale to je za 8 eur," - hlesnu.
"Jo, je to na mě, protože jsem Therianos a uvidíme se příště. Don´t worry and see you again!"
"Jej, tak děkuju..." - řeknu a jako vždy nevím, jak v takových situacích reagovat. "Přijedu na farmu něco si koupit!" - zvolám na rozloučenou. Nic lepšího mě nenapadne.

Pochlubím se ve zprávě "Ségrám", že jsem u Božských potkala Dimitrise, a že za mě zaplatil útratu (a poslal mi z auta vzdušný polibek, to jim ale neřeknu), a že nevím, co si o tom myslet, když jsme se tehdy na farmě (při jiné návštěvě Zakynthosu) ani nepotkali.

"Haha, to je vtipný. Dimitris chodí k Božským často. A za tu dobu, co tam je, platí útratu za všechny své známé. A to jich tam za tu dobu přijde třeba 10. Všichni Therianosovi mají takový zvyk. Jsou prostě úžasní!"

Hned mě napadne, že jde o manifestaci hojnosti v praxi. Víte, rodinná farma Therianos, kterou najdete ve vesnici Kalithea, je úspěšná. Hodně úspěšná. Vyrábí luxusní lokální bio produkty (jejichž cena odpovídá kvalitě) a dostali ocenění za nejlepší olej s vysokým obsahem antioxidantů na světě. Navíc jsou neuvěřitelně milí a ochotní. Na jejich farmě je tak přátelská, upřímná a poklidná atmosféra, že vás vezme za srdce, a připadáte si jako součást rodiny. Uvítají vás ve kteroukoli denní dobu, dokonce i během siesty.

"Takže The Secret v praxi? Manifestace hojnosti? Zákon přitažlivosti? Abys dostával, musíš umět dávat? Je to tak, jak si myslím??" - píšu zvědavě Ségrám, jaký je vlastně motiv toho, platit za vzdálené známé nemalé částky. Krize, válka... Kdo tohle v dnešní době dělá a proč?

"Jasně, hojnost v praxi. Kolik dáš, tolik dostaneš. Oni na tohle věří."

Já na to taky věřím, ale jsem manifestor na baterky. Ve skutečnosti jsem držgrešle, úzkostně kontroluji, jestli mi v obchodě nenapočítali vyšší cenu, a dýžka dávám s velkým sebezapřením. Jenže finance jsou energie. Když se člověk otevře proudu hojnosti - neboť hojnost je stav mysli - a přestane si klást překážky (které jsou v hlavě - např. přesvědčení "peníze jsou špatné", "nezasloužím si hojnost", vše se začne skládat samo. V životě se mi to mnohokrát potvrdilo, ale mnohokrát jsem se zase vrátila ke svému zkostnatělému já, které je lakomé, protože se bojí, že bude mít málo, a které, nejenže se bálo dávat, ale i dostávat. Díky, Dimitri, že jsi mi to připomněl. Konec New age okénka.

Dobře naladění se vracíme do Alykanas, ač z nostalgickými pocity, protože tu krásnou cestu po pobřeží projíždíme na dlouho naposledy. Večer toho dne se ještě podíváme na Xigii, naposledy se otužit, a poté se v taverně nad pláží rozehřívám teplým cappucinem. Dnes jsem do počtu kafí zlomila rekord, takže toho následující noc moc nenaspím...


Po..... závěr

S těžkým srdcem odjíždíme, transfer z Alykanas na letiště je věru nepříjemným zážitkem: bez přehánění - autobus na letiště jede těch 20 km přesně 2 hodiny, a to skrz rozličné serpentiny přes asi všechny hotely, co na východě ostrova jsou, a sbírá turisty v různých zapadlých kopcích, kam by se člověk neodvážil autem, natož autobusem. Už na letišti mi začíná být šoufl (kafe mi tentokrát vůbec nesedne), let nějak přetrpím, ale cestu z letiště domů v autě strávím v nedůstojné pozici s hlavou v igelitovém pytli, což je vážně zážitek nejen pro mě, ale i pro řidiče. Jen si to představte: sedíte na sedadle spolujezdce a řítíte se na dálnici rychlostí 120, zatímco se vnitřnosti obracejí naruby, a modlíte se, hlavně aby těch 150 km domů nějak uteklo, jenže to neutíká vůbec, a čím rychleji se jede, tím je vám více zle. Takovou cestu nepřeju nikomu a příště si beru Kinedryl. Tak nějak preventivně.

(Premýšlela jsem, jestli i tuhle část vůbec do cestopisu zařadit, ale nelze psát jen o těch hezkých věcech. Jak všichni víme, cestování nejsou jen sluníčka, moříčka, frappíčka a smoothiečka, ale i cestovní nevolnosti, fronty, dlouhé čekání, únava, špinavé smradlavé záchody, dětský řev a všudypřítomné patogeny, ze kterých mám trochu fóbii.)

Jelikož doma jsem ještě několik dní na piškotách, Smectě (není nad Smectu!) a Coca-cole (na blití nejlepší!), asi to nebyla "jenom" kinetóza, ale viróza, či případně pořádná střevní chřipka. Pak se mi divte, že mám fóbii z mikroorganismů, kterých mimochodem například v jídelně muselo být požehnaně.

(Ironií je, že jsme před pár dny četli recenzi na hotel, ve kterém jsme se ubytovali nedávno. Několik hostů údajně skončilo v nemocnici ze zkaženého jídla, které jim předložili na polopenzi. Říkali jsme si, no to musí být teda hrozný, ještě, že se nás to netýká, a zkažené jídlo přece musíte poznat na chuti, nebo snad ne?! Evidentně ne. Jediná jistota je, že nikdy nevíš.)

Odradí mě to od dalšího cestování?
Nemyslím si.
Pojedu do Řecka znova na polopenzi, budu pít hodně kafe a z toho nespat, a riskovat, že místo transferu na letiště bude 2hodinová horská dráha?
Samozřejmě!

Tak zase někdy v Řecku.... a Smectě zdar!

Praktický tip na závěr: Smecta se dá bez problému koupit i v řecké lékárně, dvě dávky asi 1 euro, ale jmenuje se jinak (Catidral).