Cestopisy

Ithaka – láska na první pohled

Melissa Travel

soutěžIthaka601 331x014.10.22/17:06

Doporučit Tisknout

Ithaka – Odysseův překrásný ostrov v Jónském moři, který snad každého musí vzít za srdce a zůstat v něm natrvalo. Dlouho jsme snili o tom, že se tam podíváme, shlédli jsme nespočet videí, dokumentů a fotek, takže jsme se tam mnohokrát přenesli alespoň virtuálně, až letos to konečně vyšlo doopravdy. Původně plánovaná rodinná dovolená doznala z pracovních důvodů jistých změn a my mohli spojit pobyt na Kefalonii s pobytem na Ithace.
Letíme na Kefalonii, kde máme dopředu rezervované auto s možností cesty na Ithaku a ubytování v přístavu Sami na jednu noc. Vzhledem k letošním problémům s odbavováním na letištích a zpožděnými či zrušenými lety mám trochu obavy, aby všechno klaplo, tak jak má. Naštěstí naše letadlo letí na čas, před přistáním si sice dáme ještě několik okružek nad Kefalonií a přilehlými ostrovy, jelikož letiště je plné zpožděných letadel a nepřijímá, ale nakonec i tak přistáváme v předpokládaném čase v očekávání věcí příštích.
V kanceláři u letiště vyzvedávám auto, naložíme kufry a jedeme směr Sami. Podle instrukcí od ubytovatele vyzvedáváme cestou klíče. Náš apartmán je v příjemné a klidné lokalitě na okraji Sami, obklopen horami a s výhledem na moře, asi 6 minut autem do centra, respektive do přístavu. Ubytujeme se a vyrážíme do Sami – v kanceláři lodní společnosti máme rezervované lístky na trajekt a chceme si zajít na dobrou večeři. Naše kancelář už je pro dnešek zavřená a nikde žádná informace o provozních hodinách. Musíme tedy věřit, že bude otevřeno zítra ráno půl hodiny před odjezdem lodi, jak nám bylo sděleno po telefonu. Na večeři vybíráme tavernu s domácí kuchyní, kde jsme byli už před rokem a kde nám moc chutnalo. I letos jsme velmi spokojení, jejich králičí stifado je opravdu vynikající a ceny kupodivu zůstaly na loňské úrovni. Kolem nás kotví jachty, pozorujeme okolní ruch a kocháme se výhledem na moře a na Ithaku, která je už téměř na dosah.

1. den
Ráno vstáváme brzy a jedeme směr přístav v Sami. Městečko se teprve probouzí, parkujeme před kanceláří, hned naproti už stojí připravená naše loď. Kancelář je ještě zavřená, nikde nikdo, za chvíli začínají přijíždět další zájemci o jízdenky. Aspoň tu nejsme sami a hned má člověk lepší pocit, že určitě otevřou – jsme přece v Řecku a známe jejich pojetí času. Po nějaké chvíli přichází vysmátá slečna, v ruce kafíčko, odmyká kancelář a začíná úřadovat. Naše česká jména jí dělají trochu problém, ale nakonec to zvládne.
Cesta lodí je příjemná, jsme rádi, že všechno zatím klape, jak má. Pozoruji spolucestující kolem nás – zamilované páry, manželé středního věku, anglicky mluvící rodiny s dětmi, dvojice či skupinky mladých Řeků, vybavených jenom taškou a slunečníkem, kteří podle všeho jedou jen za koupáním – množství nádherných romantických pláží nabízejících klid a soukromí k tomu jen vybízí. Půlhodina cesty uteče jako voda a už se ozývá klakson a hlášení vybízející řidiče, aby se vrátili do svých vozidel.
Konečně Ithaka! Z přístavu Pisaetos jedeme do Vathi, kde máme zamluvené ubytování. Náš apartmán stojí na kopci stranou centra, obklopen zelení a s nádherným výhledem na Vathi a celou zátoku. Do centra je to autem jen pár minut. Veřejná doprava tady neexistuje, s výjimkou taxíků nebo motorových člunů, které si lze pronajmout na cestu na některou odlehlou pláž. Auto nebo motorka je tu tedy nutností.
Vathi je správní středisko a také největší obec ostrova. Kdysi sloužilo i jako přístav pro trajekty a lodě přijíždějící na ostrov, dnes tu kotví pouze soukromé jachty a čluny. Vysoké kopce kolem dokola porostlé zelení, azurově modrá voda a ostrůvek Lazareto trůnící uprostřed zálivu, barevné domky s červenými střechami rozeseté kolem zátoky i po okolních svazích spolu s bílými jachtami, které se tiše houpou na vodní hladině, to všechno dohromady tvoří malebný obraz, který každého na první pohled uchvátí. V centru města je malé náměstí s obchůdky, kavárnami, nábřeží je lemované tavernami, které ožívají až navečer. A samozřejmě nesmějí chybět sochy připomínající bájného Odyssea, jeho věrnou Penelopu a básníka Homéra, který to všechno způsobil. Procházíme se a pak si sedáme do kavárny na náměstí, popíjíme frappé a pozorujeme život kolem. Ale co s načatým dnem? Byla by škoda ho jen tak proflákat, vždyť jsme se sem tolik těšili a máme spoustu plánů, co chceme navštívit.
M. přichází s návrhem na pěší výlet do vesnice Perachori, která leží na kopci nad Vathi, jsou odtud krásné výhledy. Cestou se zastavíme u jeskyně nymf, v níž údajně Odysseus ukrýval dary od krále Alkinoose, a do Perachori pak dojdeme přes Paleochoru, první hlavní město ostrova v době benátské nadvlády. Z této osady už jsou dnes sice jen rozvaliny, ale jsou tam rekonstruované kostelíky, které stojí za vidění. Z Perachori pak sejdeme dolů po silnici zpátky do Vathi. „Není to vůbec náročná cesta,“ M. pohotově vytahuje z batohu mapu pěších túr po Ithace staženou z internetu. „Podle ní je to nahoru hodinu dvacet minut a zpátky jenom padesát minut!“ Jelikož je poledne a je vedro na padnutí, okamžitě jeho návrh zamítnu, v takovém vedru nikam nelezu, už jsem to párkrát zažila. „Oni píšou, že je lepší tam jít navečer, kdy už není takové vedro,“ přisazuje opět M. Už mám své zkušenosti se značenými cestami a udávaným časem, tak si říkám, to bude tak dvojnásobek, no dobře, vyjdeme tedy tak kolem čtvrté hodiny, abychom se nevraceli až za tmy a pak někde nebloudili. Domluveno, ujednáno. Vybavíme se zásobami vody a asi v půl čtvrté vyrážíme. Chvilku bloudíme úzkými uličkami města, než najdeme tu správnou, která vede nahoru ke kostelu Panny Marie „Gardelaki“. Ithaka nabízí velké množství pěších túr a všechny cesty jsou značené modrobílými značkami. I nás vedou modrobílé značky, tam, kde si nejsme jisti, pomáhají spolehlivě Mapy.cz. Cesta stoupá strmě vzhůru nad město, slunce do nás praží ostošest. Přicházíme na silnici, z ní cesta odbočuje na kozí stezku, po které máme dojít k jeskyni nymf. Marně hledám kousek stínu, stromy jsou sice všude okolo, ale zrovna ne tam, co jdeme my, připadám si jako v peci, ze shora do mě praží slunce, zespoda mě ohřívá rozpálená země a horký vzduch, který z ní sálá. Když dojdeme k jeskyni nymf, už jsem horkem celá zchvácená a mám pocit, že mi praskne hlava. Jeskyně je bohužel zavřená, je tam mříž a na ní zámek, takže dovnitř se nepodíváme. Ale aspoň jsou tam stromy a pod nimi stín, kde si můžeme trochu odpočinout. Před námi se otevírá krásný výhled na azurový záliv Molos, nad nímž se tyčí nejvyšší hora ostrova Nirito.
Pokračujeme dál nahoru, už to není kozí stezka, ale poměrně strmý svah pokrytý kameny a nízkým porostem. Cesta v tom vedru je poměrně náročná. Procházíme kolem dvou nově postavených kaplí (zasvěceny jsou sv. Mikuláši a sv. Ondřeji). Ve dveřích obou kaplí jsou zastrčeny klíče, ale když klíči otočíme, dveře otevřít nejdou. Nevadí, patně neskrývají nic překvapujícího. Dechberoucí jsou však od nich výhledy na Vathi i celou zátoku, na severní část ostrova i na okolní ostrovy, které tvoří nádherné po sobě jdoucí plány. Každý další pohled je krásnější než ten předchozí a kvůli tomu ta námaha určitě stojí za to.
Pomalu vstupujeme do katastru bývalé Paleochory, ta se rozkládala na poměrně velkém území, řídce zastavěném. Fungující osadou byla do počátku 19. století, v polovině 19. století však byla opuštěna. Dílo zkázy pak dokonalo zemětřesení v roce 1953. Zbylo pár kamenných zídek, jeden nově opravený dlážděný mlat…
Poslední úsek cesty přes Paleochoru už vede víceméně po rovině. Docházíme k opravenému a částečně zrekonstruovanému kostelíku Svatého Jana Teologa (Agiou Ioannou tou Theologou). Svého času byl považován za centrální kostel starého města. Vedle kostela je vysoká, zdaleka viditelná kamenná zvonice. Vchodové kliky kostela jsou omotané a svázané provazem, aby se dveře neotvíraly, ale provaz lze snadno rozmotat. Před námi se objevuje zděný ikonostas s nádhernými, i když silně poškozenými freskami.
Pokračujeme směrem do Perachori a míjíme ještě kostel Nanebevzetí Panny Marie (Koimiseos tis Theotokou). Uvnitř se také mají nacházet zrekonstruované fresky a kamenný oltář. Dveře jsou uzamčeny a my již nemáme sílu doptávat se někde po klíči. Potřebujeme se trochu osvěžit a odpočinout si, a tak naše další kroky míří do místní taverny. Je to venkovská taverna s rodinnou atmosférou, uvnitř prodávají vlastní výrobky – marmelády, nakládané ovoce, olivy. Sedáme si na terasu a užíváme si výhledy na Vathi a okolí. Ne nadarmo se to tu prý nazývá „balkon Ithaky“. Obsluhuje nás moc milá paní, objednáváme si velkou láhev studené vody, frappé a mísu řeckého salátu – potřebujeme sice něco do žaludku, ale v tom horku nemáme moc velký hlad. Cesta zpátky už je podstatně snazší, víceméně pořád z kopce po silnici. Domů se vracíme unavení, ale spokojení, nakonec jsme rádi, že jsme to podnikli, i když byly chvíle, kdy jsme uvažovali, že to vzdáme. Určitě to stálo za to. A večer zvládneme i nějakou tu sklenku vína na uvítanou. K tomu fetu, olivy, výhled na noční zátoku a rozsvícené Vathi, co víc člověku chybí ke štěstí.

2. den
Po včerejším náročném dni jsme ještě poněkud unavení, a tak pomalu a v klidu snídáme a pak se vydáváme autem na severní část ostrova. Jedeme podél západního pobřeží, které skýtá krásné pohledy na sousední Kefalonii. Je třeba počítat s tím, že terén je tady převážně hornatý a silnice jsou spíš úzké než široké a ještě podél nich parkují auta, takže se řidiči musejí vyhýbat a často je potřeba čekat, až projede protijedoucí auto, abyste mohli pokračovat dál. Má to ale i svou výhodu – není třeba hledat místo na zaparkování, člověk si prostě stoupne tam, kde je zrovna volno.
Jedeme do Frikes, což je rybářské městečko na severním pobřeží Ithaky. V dopoledních hodinách působí klidně a ospale, kotví tady rybářské čluny a jachty, v kavárnách sedí malé skupinky turistů. Ale žádná masová turistika se tady nekoná, stejně jako na celé Ithace. Vesnice není veliká, stálých obyvatel je prý asi jen padesát. Domy jsou postavené převážně kolem zátoky sevřené mezi zeleně porostlými kopci, na nichž vidíme stát zbytky dvou starých větrných mlýnů. Těch je na Ithace poměrně dost. Frikes nemá vlastní pláž, ale i tak tu vidíme lidi se koupat, převážně děti, do vody lezou po kamenech přímo z mola. Chvilku se procházíme, pak si sedáme do jedné z taveren, abychom se trochu občerstvili. Příjemné místo, stačí jen sedět, pozorovat okolí a vychutnávat si ten klid a pohodu.
Z Frikes pokračujeme do nedalekého městečka Kioni, které je bezpochyby jedno z nejkrásnějších na Ithace. Osídlení tohoto místa se datuje od 16. století, kdy obyvatelé okolních osad potřebovali mít přístup k moři. Malá půlkruhová zátoka s bílými plachetnicemi, jachtami a rybářskými čluny a tradiční, dobře udržované domy postavené kolem i ve svahu nad ní, obklopené zelenými stromy a cypřiši, tvoří dohromady malebný obraz. Díky tomu, že v Kioni po ničivém zemětřesení v roce 1953 zůstalo zachováno dost původních domů, vesnice si uchovala svůj původní ráz a atmosféru (podobně jako Fiskardo na severu Kefalonie, obě městečka prý leží na stejném geologickém podloží). Auto necháváme na horním okraji vesnice a dolů jdeme pěšky. Cestou míjíme krásně upravené domky s červenými střechami a zastavujeme se v kostele Agios Ioannis. Jeho zajímavá zvonice stojící vedle kostela upoutá na první pohled. Bohužel přístup nahoru je zavřený. Za pozornost stojí zdejší dřevěný vyřezávaný ikonostas s motivy bohaté vegetace. Dočítáme se, že je elegantním dílem jónské školy a patrně jej v padesátých letech 19. století vytvořili kefalonští malomocní. Na bočních stěnách baziliky visí velké obrazy, které nejsou pro ortodoxní kostel moc typické. Prý jsou to kopie děl západních malířů. Venku před vchodem na zídce mě zaujme volně položená kamenná deska se slunečními hodinami, patrně byla původně umístěná na kostele. Zkoumám, kolik hodiny ukazují, deska je natočená správně, je půl jedné. Pak už scházíme dolů k přístavu. Je tady množství taveren a kaváren nabízejících posezení přímo u moře. Sedáme si do jedné z nich a stoly kolem nás se rychle zaplňují. Kdo by odolal pokušení vychutnat si tak krásné místo a k tomu si dát něco dobrého z řecké kuchyně? Po dobrém obědě se znovu procházíme mezi domky, všechny jsou krásně opravené, některé mají barevnou fasádu, jiné jsou kamenné. Všechno tu působí tak upraveně, dýchá tu klid a pohoda. Před jedním z domů se všichni zastavují a obdivují velké skleněné nádoby naplněné barevnými tekutinami. Víno to určitě nebude, to by v tom horku na slunci nedopadlo dobře, spíš se jedná o obarvenou vodu, ale každopádně je to zajímavý nápad, vypadá to hezky dekorativně a přiláká to turisty – uvnitř domu je obchůdek s turistickými předměty. Na protější straně zálivu, stranou od vesnice na kamenném výběžku nad mořem, stojí tři bývalé mlýny. Přemýšlíme, jestli se k nim vydat, ale nakonec se spokojíme s pohledem z dálky a dáme přednost koupání. Cestou z Frikes do Kioni nás upoutaly pláže Kourvoulia. Jsou to tři malé oblázkové pláže s křišťálově čistou vodou ve třech zátokách pod silnicí, lemovaných bílými skalními útvary s bohatým zeleným porostem. Množství aut parkujících podél silnice svědčí o jejich velké popularitě. My jsme zvolili Kourvoulia 3, kde bylo méně lidí a pár stromů poskytujících stín.
Cestou do Vathi ještě jednou zastavujeme ve Frikes. Nemůžeme odolat, abychom se tu ještě neprošli. Aspoň tady bychom se mohli podívat k bývalému větrnému mlýnu. Vydáváme se k tomu, co byl postaven nad zálivem a nad silnicí směřující do Kioni. Pod kopcem míjíme několik rozpadlých domů s cedulkou „na prodej“, hledáme cestu, místní nám ochotně poradí. Uvnitř mlýna zůstalo zachovalé schodiště, po kterém se dá vyjít až nahoru, je odtamtud krásný výhled na město i na záliv. Proto ho prý během okupace také využívali Italové jako svou základnu.
Z Frikes do Vathi projíždíme vesnicí Stavros. Je tady pěkné náměstí s velkým kostelem Proměnění Páně (Metamorfoseos tou Sotiros). Kostel je nový, moderní, jeho výzdoba není nijak zvlášť zajímavá. Část centrálního náměstí tvoří parčík, kde je umístěna busta Odyssea, zasklený model údajného Odysseova paláce a řada informačních tabulí pojednávajících zejména o archeologických výzkumech na Ithace. Hlavní pozornost je věnovaná nedalekému místu pojmenovanému Agios Athanasios nebo také Homérova škola, kde Odysseův palác mohl stát.
Ve Stavrosu si připomínáme Happy Travellera, našeho oblíbeného průvodce po Řecku z YouTube, který si tu dával místní specialitu rovani. Je to dezert z rýže a medu. Má to být svatební pochoutka – rýže symbolizuje vztah novomanželů, med dobrý život. Zamíříme tedy do jedné z kaváren na náměstí. Objednáváme si rovani s vanilkovou zmrzlinou, frappé a džus z čerstvých pomerančů. Dezert má příjemnou chuť, není přeslazený a s vanilkovou zmrzlinou se dobře doplňuje. Kolem nás sedí spousta mladých lidí, je to takový café bar, kde se asi běžně scházejí. Přemýšlím, jak asi zdejší mládež tráví svůj volný čas – mnoho příležitostí k rozptýlení a zábavě tady asi nemají.
Pak už jen zastavujeme ve Vathi, kde si chceme v supermarketu nakoupit nějaké potraviny a víno. Když chci odjet s autem, zjišťuji, že mi cestu blokuje kamion. A tak se nechtěně stáváme svědky vyhlášeného umění řeckých řidičů a přihlížíme, jak kamion i s přívěsem bravurně couvá a zatáčí z nábřeží do úzké uličky ke skladu supermarketu, řidič jednou rukou točí volantem, v druhé drží cigaretu a bez nejmenšího karambolu s okolostojícími auty zacouvá, kam potřebuje – a že je to někdy na centimetr!

3. den
Naším prvním dnešním cílem je klášter Iera Moni Katharon. Silnice nás vede pěknými serpentinami po úbočí hory Nirito až do výšky necelých 600 metrů nad mořem. Klášter je zasvěcený Panně Marii (Panagia) a je významným poutním místem pro obyvatele Ithaky. Nejstarší písemné záznamy o klášteru pocházejí z roku 1696, ale samotný kostel byl postaven dříve, patrně kolem poloviny 16. století. Při zemětřesení v roce 1953 byl klášter silně poškozen a jeho obnova probíhala poměrně obtížně. Od 80. let minulého století ho spravuje výbor duchovních jmenovaný metropolitou Lefkady a Ithaky.
Existuje několik verzí vysvětlujících název kláštera. Podle jedné z legend na Ithaku z pevninského Řecka utekli před tureckými pronásledovateli pastevci, ale zapomněli s sebou vzít uctívanou ikonu Panny Marie. Jedné noci uviděli na místě, kde dnes stojí kostel, silné světlo. Přes pátrání ale nic neobjevili. Světlo se pak objevovalo i několik dalších nocí, a tak aby zjistili, co se tu děje, rozhodli se pozemek očistit od divoké vegetace pomocí ohně (řecky katharos = čistý). Když místo „očistili“, objevili tu postrádanou, ohněm nepoškozenou ikonu. Tento zázrak uctili postavením kostela, do kterého zázračnou ikonu umístili.
Klášter tvoří komplex pěkně upravených a udržovaných budov se vstupní branou a kostelíkem uvnitř, obklopeným zelenou vegetací. Ve vstupní chodbě nás upoutá na zdi částečně tkaná a částečně malovaná ikona Panny Marie a na kamenné podlaze dvouhlavý orel, symbol řecké ortodoxní církve. Žádné významné umělecké památky kromě uctívané ikony tu nejsou, ale je tady příjemné ticho a klid k rozjímání. Žádní mniši už tu v současnosti nežijí, jedinými stálými obyvateli je patrně několik koček a bílý páv. Kromě nich jsme tu potkali dvě ženy, které sem nejspíš jezdí uklízet a udržovat prostory kláštera.
Klášter stojí na pěkné náhorní plošině a z obou stran se nabízejí nádherné výhledy na moře. Z jedné strany si vychutnáváme krásné pohledy na Kefalonii, na druhé straně, kde stojí zvonice kláštera, máme před sebou jako na dlani jižní část Ithaky a celý záliv s Vathi. Tento pohled snad nemůže chybět na žádné fotografické kolekci z Ithaky. Jen nás trochu mrzí, že nám v dopoledních hodinách slunce svítí do očí. Zvonice byla při zemětřesení 1953 také zničena a později přestavěna. Z ní by byl ještě lepší rozhled, ale vstup je zamčený. Kousek od kláštera u příjezdové cesty je zachovaná stará cisterna, tedy kamenná nádrž na vodu, údajně pro dobytek v klášteře. Její střecha (nebo také poklop) se šikmo svažuje do středu, což umožňovalo zachytávat uvnitř dešťovou vodu.
Náš klid a pohodu naruší příjezd dvou autobusů s turisty (poprvé a naposledy, co jsme se tu s něčím takovým setkali), a tak raději zvedáme kotvy a jedeme dál. Přesouváme se do vesnice Anogi, ležící také na hoře Nirito, asi pět kilometrů od kláštera. Leží přibližně ve stejné výšce jako klášter, a tak jedeme víceméně po vrstevnici. Před vjezdem do Anogi vidíme po pravé straně travnaté kruhy obestavěné kameny, netušíme však jejich účel. Později se dozvídáme, že jsou to bývalé mlaty. Anogi se rozprostírá na náhorní plošině, na které se pěstovalo i obilí.
Po chvíli vjíždíme na malé náměstíčko v centru obce, kterému dominuje impozantní kamenná benátská zvonice. Stojí před kostelem Nanebevzetí Panny Marie, který je hlavním magnetem vesnice. Na zdejší poměry je to dost velký bazilikální kostel, téměř 40 m dlouhý a 8 m široký. Když byla Anogi hlavním městem ostrova, byl i metropolitním kostelem. Podle odhadů byl stavěn po částech, patrně od počátku 14. století. Máme štěstí, kostel je otevřený. Vstupujeme dovnitř a jsme ohromeni jeho výzdobou. Stěny jsou zcela zaplněné freskami. Pocházejí z druhé poloviny 17. století a jejich autorem je Antonios o ex Agrafon, malíř školený v byzantské tradici. Fresky jsou uspořádány do pěti hagiografických zón (pruhů) a každá zóna má jiné téma. Dominantní je druhá řada s velkými postavami světců, způsob zobrazení některých z nich na západní stěně vychází z kanonického zobrazení císaře Justiniána a císařovny Theodory na mozaikách v bazilice San Vitale v Ravenně. Pozornost k sobě poutá i čtvrtá zóna s výjevy ze života Panny Marie. Horní polovina fresek v páté zóně je bohužel zakryta lištou, která tvoří přechod k modernímu, nepříliš šťastně řešenému stropu. Smekáme ovšem před uměním restaurátora, který se po ničivém zemětřesení v roce 1953 snažil freskám vrátit původní podobu.
Opouštíme kostel a náš pohled míří nad vesnici k vrcholu hory Nirito. Jeho zdolání nás láká, ale je poledne a po zážitku z prvního dne si raději necháváme zajít chuť. Co si ale rozhodně nechceme nechat ujít, jsou tzv. menhiry, bizarní stojící kameny. Jsou to přírodní útvary, největší a nejznámější z nich byl pojmenován Araklis (Herakles) a nachází se asi 400 m od centra. Pohodlně se dá dojet autem až k němu. Stojí na nižším širokém kameni, který tvoří jakýsi podstavec, a údajně je vysoký 9 metrů. Někde je uváděno 8 metrů, možná, že do těch devíti metrů je započten i podstavec. Na první pohled to tak nevypadá, ale v porovnání s postavou člověka je jeho výška opravdu impozantní. Kolem jsou roztroušené menší kameny a celé místo působí zvláštním dojmem.
Cestou zpátky se ještě zastavujeme v domku, který možná kdysi sloužil jako škola, teď je to něco jako kulturní centrum, jsou tam vystaveny všelijaké předměty související s místní historií a přírodou a také informační materiály, plakáty, fotografie k volnému rozebrání. Pak už pokračujeme autem do Stavrosu. Sjíždíme dolů a najednou vidím, že na korbě auta před námi se natřásá zabitý čuník. Leží na zádech, kopýtky vzhůru, v tom horku a na přímém slunci to vypadá trochu bizarně, ale jsme na venkově a nejspíš nejedou daleko.
Máme trochu hlad, a tak se zastavujeme ve Stavrosu. Na náměstí před kostelem už probíhají přípravy na slavnosti, které se zde konají každoročně 5. a 6. srpna. Tentokrát se necháme inspirovat naším oblíbeným průvodcem Happy Travellerem a zamíříme do kavárny-cukrárny Margarita kousek od hlavního náměstí. Pečou tady výborné domácí sladké i slané koláče – pity. Taky je tady poměrně plno, hlavně místních. Dáváme si spanakopitu – chortopitu, která je opravdu vynikající.
Občerstveni pokračujeme dál do oblasti Platrithias, do Kolieri. K malému, ale velice zajímavému památníku řecké, respektive ithacké identity, o jehož vznik se v padesátých letech minulého století zasloužil místní rodák Stathis Raftopoulos. Od svých třinácti let (od roku 1934) žil v Austrálii a svůj život zasvětil stmelování tamější řecké komunity – druhé největší po Spojených státech. Založil společnost, která dovážela řecké filmy, provozoval kina, natočil film o Řecku, psal a recitoval poezii, hrál v divadle.
Přijíždíme k památníku, který je vtlačen mezi dvě silničky a je odtud krásný výhled na záliv Afales. První, čeho si všimneme, jsou dva obelisky sestavené z mlýnských kamenů, starý kamenný lis na výrobu olivového oleje, kovový lis. Vlastně to jsou jakési materiální symboly zdejšího života. Za nimi je pak umístěna řada soch vztahujících se svým námětem k dějinám a mýtům Řecka a Ithaky: Odysseus, Afrodita, Tritón, Únos Sabinek, Sokrates, Mládí Ithaky… Jsou tu i cedulky s nápisy, na čí paměť jsou objekty a sochy vystaveny. Nejsou tu však uvedena jen konkrétní jména, objevují se i nápisy obecného významu. Na kamenném lisu např. stojí: „Na památku všech lidí, kteří na tomto místě žili, obdělávali půdu a potem zalévali tyto kameny, které byly zdrojem jejich života, což bude navěky všem připomínat, že lidé umírají, ale jejich skutky žijí věčně.“ Pod kovovým lisem je pak napsáno: „Jediný památník na památku šílence.“ Kdosi toto místo označil za veselý hřbitov. A je to celkem výstižné. Toto pietní místo patrně vznikalo postupně, nejdříve část s obelisky, později přibyly sochy. Je tu umístěna i busta samotného Raftopoulose a náhrobek s deskou, na níž si lze přečíst epitaf vyjadřující jeho stesk po domově:
Největší láska má
a moje nejhorší zhouba
je ostrov posetý květinami
a jméno jeho je Ithaka.
Raftopoulos zemřel v roce 2003 v Melbourne, ale jestli je tady skutečně pohřben, se nám nepodařilo zjistit. V souvislosti s jeho osobností se nám vybavila slova režiséra Agathonikiadise, že Řekové jsou nejhorší emigranti, ve světě jich žije víc než šest milionů a všichni myslí na návrat.
Nedaleko odtud je další pamětihodnost, kterou si nechceme nechat ujít. Je to kamenná fontána Kalamos s jediným pramenem pitné vody na Ithace. Bývá ztotožňována s fontánou Melanydros z Homérovy Odyssey, k níž služky královny Penelopy chodily plnit amfory vodou pro královský palác. Podle některých archeologů se Odysseův palác nacházel nedaleko odtud v místě zvaném Agios Athanasios nebo taky Homérova škola, a tak kdo ví… K fontáně odbočuje ze silnice úzká cesta – silnička široká tak pro jedno auto, která končí u fontány a dál už nevede, je tam malý plácek na zaparkování a za ním pak už je les. Naštěstí proti nám nikdo nejede, zato za námi celou dobu jede auto a když dojedeme na místo, řidič zaparkuje těsně před fontánou, čímž částečně zatarasí výjezd, vyndá kanystry a začne do nich čerpat vodu. Za chvíli začnou přijíždět další auta, z nich vyskakují celé rodiny a celý poměrně malý prostor je najednou plný lidí i aut, začíná tam být docela těsno a u fontány je docela tlačenice. Nevím, jak se někomu mohlo podařit užít si toto místo v klidu. Rádi bychom se aspoň napili vody z pramene, abychom se na Ithaku vrátili, jak praví verše na ceduli umístěné na fontáně. Ale nechceme se tam tlačit s ostatními, a tak se raději otáčíme a jedeme odtud. Přesto věříme, že se sem ještě někdy vrátíme.
Jedeme se vykoupat na pláž, kde jsme byli už včera – koupání je tam moc příjemné a máme to při cestě. Chceme si odpočinout a načerpat síly na „vrchol“ dnešního dne. Tím je výstup na horu Aetos. Když jsem totiž na YouTube uviděla záběry právě odtud, bylo mi jasné, že tam musíme jít (napřed jsme ovšem museli identifikovat, odkud byly dotyčné záběry pořízené).
V pozdním odpoledni se vydáváme směrem k přístavu Pisaetos a zastavujeme pod kopcem v místě nazývaném Alalkomenes podle starověkého města, jehož akropole se nachází právě na vrcholu hory Aetos. Přezouváme se do pevných bot a děláme dobře – na Tripadviseru jsem se posléze dočetla, že se někdo vydal nahoru jen v lehké obuvi a kvůli poměrně strmému svahu a kluzkému terénu výstup vzdal. Bereme si s sebou dostatečné zásoby vody a vyrážíme od malého bílého kostelíku Agios Georgios. Nad námi se tyčí cíl naší cesty, naštěstí slunce je v tuto chvíli už na druhé straně kopce, a tak nám nepraží přímo do zad a jdeme v příjemném polostínu. Nahoru nás vedou červené značky umístěné na kamenech, tam kde si nejsme jisti, opět pomohou Mapy.cz. Cestou míjíme zbytky kamenného kyklopského zdiva, patrně pozůstatky hradeb – opevnění starověkého města. V 60. letech 19. století tu prováděl vykopávky i Schliemann, v domnění, že by se v těchto místech mohl nacházet Odysseův palác. Výstup je docela náročný, cesta vede místy dost strmě nahoru, docela to podkluzuje, do toho je třeba překonávat balvany, prolézat mezi stromy, keři a jiným porostem, žádná odpočívadla tu nejsou, a tak máme občas co dělat, ale nedáme se odradit. Vrchol se nachází ve výšce necelých 380 metrů, ale vzhledem k tomu, že cesta vede prudce nahoru, snadná procházka to není. Kus pod vrcholem se opět objevují kamenné zbytky obydlí, schodů, cisteren a jiných pozůstatků starověkého města, stejně jako nahoře, na bývalé akropoli Alalkomenes. Ale nejkrásnější ze všeho jsou výhledy. A právě kvůli nim ten výstup stojí za to. Ze samého vrcholu, který je označen kamennými bloky (sloupky), se naskýtá úchvatný pohled na zelené hřbety severní části Ithaky spolu s úžinou spojující obě části ostrova, omývané z obou stran azurově modrým mořem, nalevo Kefalonie, napravo pobřežní kopce směrem k Vathi a v dálce se rýsují tmavomodré obrysy dalších ostrovů. Člověku se z té krásy až tají dech. Slunce, které jde od západu, už v tuto chvíli není výhodou, protože při focení ho máme proti, ale přesto samozřejmě fotíme jako o závod. Něco z toho snad vyjde. Zatímco fotíme, překvapí nás návštěva: mladík v trenýrkách, do půl těla, vyběhl nahoru, je celý zpocený, měří si čas, možná si udělal osobní rekord, ještě nás stihne společně vyfotit na památku a už zase běží dolů. Takový zážitek se tu asi často nestává. Před naší cestou jsme viděli dost fotek a videí z bývalého Alalkomenes, ale všechny byly pořízeny ve spodní části kopce. Jenom jedno video, které jsme našli, bylo ze shora, a to rozhodlo.
Když se dostatečně vynadíváme na tu krásu, je čas na zpáteční cestu. Cesta dolů je sice o něco snazší, protože vede z kopce, ale zase to o to víc klouže a je třeba dávat pozor. Takže nahoru nám to trvalo asi hodinu, dolů o čtvrt hodiny méně.

4. den
Jedním z míst, které přitahuje turisty na Ithace, je Agios Athanasios nebo také Homérova škola, místo, kde mohl stát údajný Odysseův palác. A tak tam dnes máme namířeno i my. Leží nedaleko od vesnice Stavros v oblasti Platrithias, za odbočkou k horské vesnici Exogi. Jedná se o poměrně rozsáhlé a patrně nejvýznamnější archeologické naleziště na Ithace. O toto místo se zajímají hledači „homérské“ minulosti Řecka již více než dvě století. Až teprve v roce 2010 oznámil řecký archeolog Papadopoulos, že po 16 letech archeologického výzkumu zde objevili sídlo z mykénské doby, které – jak jsme se dočetli na fotokopiích novinových zpráv vyvěšených na náměstí ve Stavrosu – svými rozměry (velké nádvoří, trojdílná budova) odpovídá palácům, jež byly nalezeny v Mykénách, Tírynsu či Pylosu. Místo a stavba se také údajně shodují s tím, jak Homér Odysseův palác popisoval. Na tabulích ve Stavrosu je tato teze doložena asi patnácti citáty z Odyssey. Jsme tedy zvědaví, co nás čeká.
Naleziště je obehnáno plotem, ale vstup je volný. Chybí tu ale jakékoli informační tabule, které jsou u archeologických vykopávek obvyklé. Na plotě visí jen cedule, že jde o archeologickou lokalitu a vstup je na vlastní nebezpečí, a uvnitř areálu je cedule s nápisem Archaeological site „School of Homer“. Nikde žádné zabezpečení, žádné zábrany (třeba ani kolem dost hluboké cisterny či kolem jam po archeologickém výzkumu), žádné vyznačení prostoru paláce. Stoupáme areálem nahoru, jsou tady nízké zídky, které tvoří jakési terasy, na nichž rostou olivovníky. Nahoře na skále je něco jako akropole, kam vede schodiště a zbytky kamenných hradeb. Na tomto zvýšeném skalisku stojí rozvaliny budov. Otázka je, co je vlastně „homérské“, co má mykénský původ. Na první pohled rozvaliny nevypadají jako tři tisíce let staré – jedna z budov mívala evidentně sedlovou střechu, zbytky druhé vykazují pozůstatky křesťanského kostelíku. Nejspíš šlo o kostelík Agios Athanasios, po němž se toto místo jmenuje. Snad jen základní kameny, na nichž ruiny kostelíku stojí, mají kyklopské rozměry.
Většina návštěvníků, kteří tu byli spolu s námi, si místo zběžně prohlédla a po chvíli odjela. Bez vysvětlení tu běžný návštěvník nic moc neobjeví.
Podle výstavky v centru Stavrosu se mykénské nálezy spíš než k ruinám na skále vztahují ke spodní části, k části pod skalou. Toto místo je ale poměrně zanesené, postupně zarůstá křovinami. V kamenitém terénu se těžko hledá nějaký obrys či základy paláce. Zřetelných je jen pár schodů...
Odpovědní činitelé (lokalita spadá pod řecké ministerstvo kultury) evidentně neprojevují o tyto vykopávky velký zájem. Patrně u nich existuje určitá nevíra v to, že jde skutečně o mykénský palác. Snad kdyby se podařilo najít přesvědčivější důkazy, například objev nápisů psaných v lineárním písmu (A či B), které v palácích té doby bylo používáno. Údajně se sice vyskytly dva pokusy identifikovat nějaké nálezy jako lineární písmo, ale bližší zkoumání tyto interpretace odmítlo.
Každopádně nelitujeme, že jsme toto místo navštívili, je to zajímavá zkušenost. A ze samotného areálu se naskýtá překrásný pohled na záliv Afales a vysoko nad ním je vidět vesnici Exogi a kamenné pyramidy, kam máme také namířeno.
Od vykopávek Homérovy školy uhýbáme doprava na silnici, která je zpočátku asfaltová a vede nás ostrými serpentinami prudce nahoru až k vesnici Exogi, kde se mění v úzkou betonovou silničku, která se spirálovitě klikatí skrz vesnici až ke kostelu Agia Marina, u kterého je malé parkoviště. Exogi je nejsevernější vesnicí na Ithace a leží v nadmořské výšce 340 metrů. Její název napovídá, že se ocitáme „mimo Zemi“, a skutečně si tu člověk připadá jako v jiných, nadpozemských sférách. Už samotný pohled dolů do krajiny kolem Platrithias, porostlé bujnou vegetací protkanou ladně vzrostlými cypřiši, na záliv Afales a okolní ostrovy je doslova dechberoucí.
Exogi byla založena Benátčany už v 16. století a byla v té době jednou ze tří osad na Ithace. Její poloha poskytovala obyvatelům bezpečnou ochranu před piráty a nájezdníky. Dnes je to poklidná a malebná vesnička, jejíž zahrady jsou terasovitě stavěny nad sebou, takže při pohledu shora má tvar jakési točité pyramidy nebo amfiteátru. Má pouhých 45 stálých obyvatel, ještě ve 40. letech minulého století měla údajně desetkrát tolik, ale po válce a pak po zemětřesení v roce 1953 většina místních odešla. Některé domy jsou pěkně opravené a nad jejich vchodem můžeme vidět masku s nápisem „moros“, která měla prý odhánět zlé duchy. Jiné jsou evidentně opuštěny, nezřídka zahlédneme cedulku „for sale“ (která je ostatně dosti častá i na jiných místech Ithaky).
První, co návštěvníka upoutá, je velký kostel Agia Marina s pěknou zvonicí s točitým schodištěm a modrou kupolí. Spolu s náměstíčkem, které se prostírá okolo, tvoří jakési centrum osady. Každý rok 17. července, kdy se slaví svátek Agia Marina, se tady koná hudební a kulturní festival, který je velmi oblíbený a navštěvuje ho spousta lidí. První zmínky o kostelu na tomto místě pocházejí z konce 16. století. Několikrát byl úplně přestavěn, než jej v roce 1953 zničilo zemětřesení. Postaven byl znovu, bohužel v listopadu 2015 byl dalšími otřesy země opět poškozen. Nyní je uzavřen. Přes drátěné zábrany se dá sice dostat na vnější schodiště, ale vyjít se po něm dá jen asi do poloviny výšky zvonice. Odtud je hezký výhled, který poněkud narušují jen tradiční řecké převěsy elektrického vedení.
Naše kroky míří do taverny s příznačným názvem „Extraterrestre“, která má pěknou velkou terasu přímo nad zálivem. Dáváme si frappé a vybíráme z jídelního lístku něco k jídlu, ale když si chceme objednat, obsluhující mladík nám sdělí, že si musíme počkat 20 minut, až bude kuchyň v provozu. To se nám zrovna moc nechce, navíc když všichni kolem nás mají plné stoly jídla a pití. Tak zaplatíme frappé a jdeme dál. Možná se zastavíme cestou zpátky.
Od kostela Agia Marina pokračujeme dál pěšky po silnici směrem ke kostelíku Agios Nikolaos, který stojí na horním konci vesnice. Spíš než kostelík nás ale lákají pyramidy, které pod ním nechal ve 30. letech 20. století postavit další řecký emigrant a tajemný mecenáš Ioannis Papadopoulos alias John Papas. Již v mládí odešel z ithackého Stavrosu do Jižní Afriky a nabyl značného jmění. Po návratu pomáhal rodné obci, ale zklamán nevděkem Stavrosanů obrátil se k „nebeské lokalitě“ a v Exogi postavil dvě pyramidy. Pod tou kruhovou jsou snad pohřbeni jeho rodiče, ta druhá by měla být zednářským symbolem. Jde o dominanty zdaleka viditelné, v noci i osvětlené (za naší návštěvy však probíhal v okolí stavební ruch a osvětlení bylo zakryto). Zároveň je od pyramid nádherný výhled, ze samotné Exogi určitě ten nejlepší.
Na skály někde poblíž pyramid nechal svérázný milionář vytesat nesrozumitelné nápisy a znaky a do prohlubně ukrýt poklad – tím pokladem mají být publikace, v nichž se o něm píše, a mince ze všech zemí, které navštívil. Vedle tohoto místa stojí i jeho hrobka. Zemřel v roce 1972 v Athénách v péči Červeného kříže. Byl bez dědiců a Červenému kříži svůj celosvětový majetek odkázal. Tajemné místo jeho posledního odpočinku však nehledáme a pokračujeme dál.
To nejkrásnější, co návštěva vesnice Exogi skýtá, nás teprve čeká. A tím je vyhlídka od kláštera Panagia Eleoussa nebo také Panagia v Pernarakii podle názvu kopce nad vesnicí, na jehož vrcholku klášter stojí. Nejprve je ale potřeba se tam dostat. Už dopředu jsem ohlásila, že autem tam v žádném případě nejedu, jelikož se jedná o betonovou silničku částečně pokrytou kamením a pískem, na kterou se vejde tak tak jedno auto, podobnou, jaká vede do Exogi, a tady je to s ještě větším stoupáním. Viděla jsem před naší cestou dost snímků a video záběrů, a tak nechci riskovat nějaký problém s autem, které máme půjčené na Kefalonii a na Ithace nám neposkytnou žádný servis.
Od prostranství před kostelíkem Agios Nikolaos je to nahoru asi 1,2 km, cesta není nijak zvlášť namáhavá, sice je to do kopce, ale po rovné silnici, horší je to vedro, ale silnice je lemovaná stromy, které poskytují čas od času odpočinek ve stínu. Kromě silnice je možné nahoru dojít také po turistické cestě značené modrobílými značkami, ta je ale delší, navíc namáhavější (vede kozí stezkou po úbočí mezi křovinami nahoru a pak zase dolů) a bez možnosti schovat se do stínu.
Stoupáme pomalu nahoru a jsme rádi, že jsme auto nechali dole, protože každou chvíli se nám po levé straně mezi stromy otvírají nové a nové výhledy do krajiny a na vesnici Exogi a toho bychom při cestě autem byli ušetřeni. Několik krátkých zastávek na napití a konečně jsme nahoře! Přicházíme k nejslavnější a nejfotografovanější lavičce na Ithace, protože výhled od ní je skutečně nadpozemsky krásný. Přímo pod námi je terasovitě postavená vesnice Exogi v náruči bohatě zelené vegetace, záliv Afales s bílými útesy, jehož vody s nepřeberným množstvím odstínů modré se třpytí na slunci, a jako třešnička na dortu v pozadí Lefkada s menšími ostrůvky Jónského moře a pevninské Řecko. Člověku se z té krásy až točí hlava. Nejraději bych si kousek té nádhery uchovala a vzala s sebou domů. Tak jako všichni před námi i my si musíme udělat několik fotek s lavičkou – taková věc se musí zdokumentovat a poslat do světa. Když to dostatečně zdokumentujeme, jdeme se podívat ke klášteru. U silnice je vstupní branka, která je zajištěná provazem, ale dá se otevřít. Je tam plošina obehnaná dokola zídkou, u níž – světe div se – stojí obrácené směrem k Exogi další dvě lavičky. I tam je potřeba udělat několik snímků a pak už se můžeme věnovat prohlídce. Klášter tvoří malý bílý kostelík s modrou střechou a menší přilehlou budovou, na protější straně stojí zvonice s modrou kupolí, po jejíchž točitých schodech se dá vyšplhat nahoru a s hlavou mezi zvony si vychutnat další nádherné výhledy, tentokrát všemi směry, takže je odtud vidět i severní část Kefalonie od Sami po Fiskardo. Klášter je opuštěný, poslední mnich, který tu žil, byl zastřelen Němci za války a je pohřben v areálu kláštera. M. se jde ještě podívat k vysílačům, které jsou umístěny na samém vrcholku kopce nad klášterem, je odtamtud výhled 360°, ale ty nejkrásnější výhledy jsou z lavičky a od kláštera. Nechce se nám odtud, je tu klid, jsme tu sami, a tak ještě posedíme na lavičce a užíváme si tu krásu. Prý jsou odtud i fantastické západy slunce, ale to třeba někdy příště. Vracíme se pomalu dolů a zjišťujeme, že nás v tom horku úplně přešla chuť na jídlo (nebo že bychom se nasytili dojmy?), tak se jen napijeme a jedeme se vykoupat na „naši“ pláž. Je to naše poslední koupání na Ithace, protože zítra už odjíždíme. Na zpáteční cestě do Vathi se zastavujeme ve Stavrosu a v café Margarita si po vzoru Happy Travellera ještě dáváme jejich moučník rovani s vanilkovou zmrzlinou a k tomu džus z čerstvých pomerančů. Moučník je výborný, chutnější než posledně v kavárně na náměstí, je vidět, že je opravdu domácí.
Nezbývá než se vrátit do Vathi, večer máme v našem apartmánu schůzku s panem domácím, abychom se s ním rozloučili a zaplatili pobyt. Máme štěstí, zítřek je jediný den, kdy nikdo nepřijede, a tak nám pan majitel dává možnost zůstat v apartmánu až do odpoledne (trajekt na Kefalonii odjíždí až někdy v 17 hodin). Jsou to milí a pohostinní lidé.
A jak jinak strávit poslední večer na Ithace, než si zajít na dobrou večeři do Vathi. Městečko večer žije, ulice i hospody jsou plné lidí, sedáme si do taverny na nábřeží, která vypadá autenticky řecky a přes den v ní vysedávají Řekové. Stolky má postavené podél moře, dáváme si bifteki, hranolky, tzatziki, salát, k tomu víno a láhev vody. Klasické řecké jídlo, moc jsme si pochutnali.
Při pomyšlení, že zítra odjíždíme, se nám ani nechce jít spát, a tak si po návratu domů ještě otvíráme láhev vína, sedíme venku na terase a vstřebáváme do sebe poslední pohledy na noční rozsvícené Vathi a záliv pod námi.

5. den, poslední
Ráno si raději přivstaneme, abychom si v klidu stihli zabalit a zanechat po sobě apartmán v přijatelném stavu. Vychutnáváme si poslední snídani na Ithace, jsme rádi, že nemusíme spěchat a ještě si můžeme užít tu poklidnou atmosféru a krásné výhledy z naší terasy. Ale co dnes podnikneme? V podstatě všechno, co jsme si předsevzali, jsme už viděli, a vzhledem k našemu odjezdu se nám už nechce podnikat nic zásadního. Jedeme se tedy podívat k pláži Loutsa na okraji Vathi. Nad ní jsou zbytky malé pevnosti a dvě zachovalá benátská děla. Stoupáme nahoru k plošině, kde jsou děla umístěna, potkáváme tu pár mladých lidí, kteří tu stanují. Uděláme si několik fotek a vracíme se dolů. Procházíme se podél moře a pozorujeme jachty a plachetnice, které projíždějí zálivem, naposledy si vychutnáváme pohled na kopce, které ho obklopují, na nejvyšší horu Nirito se silnicí zaříznutou do úbočí a užíváme si ten klid a pohodu.
Poslední procházka centrem Vathi, malé občerstvení a frappé v café na nábřeží a pak už návrat do ubytování, poslední pohled, poslední foto, bereme si věci a odjíždíme směr přístav Pisaetos. Jsme na místě mezi prvními, malý prostor přístavu se postupně zaplňuje auty včetně nákladních, která jsou naložená šrotem a jiným odpadem. Marně vyhlížíme trajekt, který nakonec přijede s hodinovým zpožděním. Zaměstnanec přístavu se zpočátku snaží řadit auta nějak organizovaně, ale postupem času, jak přibývá aut a ubývá volného prostoru, ti poslední si stoupají úplně dopředu, my stojíme namačkaní v několikastupech, a když přijede loď, vznikne správný řecký chaos. Ale jak známo, Řekové chaos zvládají, a tak postupně najíždíme do chřtánu lodi, všechno se tam vejde, honem honem, najednou je trochu spěch, vrata se zavírají a my vyplouváme směr Kefalonie. Jedeme vstříc druhé polovině naší dovolené, kterou budeme trávit právě na tomto ostrově. To už je ale jiný příběh.
Děkujeme, Ithako, za krásných pět dní, zamilovali jsme si tě od první chvíle a zanechala jsi v nás hluboké a nesmazatelné pocity a dojmy. Loučíme se s tebou a věříme, že to není navždycky a že se spolu ještě někdy setkáme.
Soutěžíme s Melissou. Podpořte nás
Hodnotit můžou jen registrování uživatelé. Přihlaste se prosím.
Komentáře (0)
Zatím nikdo nenapsal komentář. Tak buďte první a změňte to.
Chystáte se napsat komentář jako nepřihlášený uživatel.
f81B4
1. Komentář nesmí vulgárně urážet autora díla.
2. Nezpochybňujte komentáře ostatních uživatelů.
3. Toto není diskuze, chcete-li se na něco zeptat pište do diskuze.
Soutěžte s námi o skvělé ceny
Tak jako každý rok zde máme soutěž o poukazy na vaší příští dovolenou do Řecka s Melissou.
1 Sleva 25 000 Kč na zájezd do řeckého studia
2 Sleva 15 000 Kč na zájezd do řeckého studia
3 Sleva 5 000 Kč na zájezd do řeckého studia
Ithaka Srážky Teplota Vítr
Více předpovědí počasí
© na veškerý obsah se vztahuje autorský zákon, proto není možné cokoliv z těchto stránek kopírovat a používat k jiným komerčním účelům !