Do fjordů Egejského moře.

Pátek

Zůstaňte na svých místech, připoutejte se, dejte sedadla a stolky do svislé polohy, za dvacet minut budeme přistávat na ostrově Samos.
Kaliméra Samos! (Kαλημέρα Σάμος) Za krásného slunečného rána přistáváme na Samosu. Ano, teď příjde to známé klišé-vdechujeme první osolené doušky na milovaném Samosu. Patří mezi elitu našich ostrovů. On si však tentokrát musí pár dnů počkat, než ho poctíme svou návštěvou, jen zde přestoupíme.
My máme v plánu něco jiného, nepopsané (nebo nepopsatelné)? Ostrovy korzárů. Že nevíte, kde jsou? Klidně se to nebojte přiznat, já to také netušila do doby, kdy jsem poprvé zahlédla jejich břehy při plavbě Egejským mořem na bájnou Ikarii.
A právě na milovaném Samosu jsme občas zajeli za vesničku Sparthei na lavičku, kde jsme sedávali a přes ostrůvek Samiopoula (Σαμιοπούλα) s přimhouřenýma očima sledovali lodě kroužící po horizontu od Fourni na Samos. Snili jsme o tom, Fourni navštívit. Nic naplat, je to Ikarijský region.
Je to přece jen lahůdka pro ,,fajnšmekry free campingery” kterou jsme zatoužili ochutnat. Zkusím Vám ji v denní skládačce aspoň trochu popsat.

Fourni Korseon (Φούρνοι – čti Furni) – jako pihami poseta je úžina mezi Ikarii a Samosem. Soustava malých ostrůvků složena ze dvou obydlených, Fourni a Thymeny. Ty jsou naším letošním favoritem. A ještě dalších desítek skalnatých neobjevených ostrůvků, jako Ag.Minas, Alatonisi, Mikros a Megalos Antrhopofas, Thymenaki, Kisiria, Plakaki atd. Tyto malinké ostrůvky mají svou vlastní přirozenou krásu, zátoky, fjordy, jeskyně napříč pobřežím.
,,Abych snad někoho neuvedla v omyl vyřčením fjordů v názvu cestopisu - fjordem označujeme úzký mořský záliv, který vznikl působením ledovců v hornatých oblastech prohloubením říčních údolí působením ledovců.” A právě díky těmto úzkým zálivům je Fourni nazýván ostrovem řeckých fjordů.
Kdyby se Vám náhodou nechtělo googlit (ale já věřím, že to uděláte) jak vypadá Fourni, tak věřte, že připomíná humra…prý to je důvod pro někoho, že je v moři hojně humrů. No, já tedy vím spíš o hojném množství potopených lodí v okolí Fourni, které čítá okolo 58 potopených vraků korzárů nejen řeckých, ale i zahraničních z byzantské doby. O humrech toho moc nevím, ale je pravda, že ho mají na Fourni v každé,,psarotaverně”!(ryba – ψάρι)
(Bohužel, drona nemám, abych ukázala Fourni z výšky, tedy jsem si dovolila Vám ušetřit trochu toho času a blejskla jsem foto u Tuly na ubytku)

Sobota – jeden den Samosu

Po první řecké snídani musíme vyzkoušet vodu. No spíš odložit své tělesné schránky na pláž k odpočinku. Přemázneme tělo důkladně, aby hned nebylo do podoby právě toho vařeného humra.
Dále je potřeba založit důkazní material o teplotách samoských vod. Takže jdeme měřit naší cestovní kačenkou, která s námi cestuje jako černý pasažér již mnoho let. Hodnoty 24° - 25°C jsou velmi pozitivní (ač toto slovo nerada od jistých dob vyslovuji). Protože nefouká.

Ležíme a koupeme se tak do 16 hod. Padl do nás nějaký ten Mythos. K večeru se vydáváme obejít Votsalakií (Βοτσαλάκια), náš dočasný domov pod horou Kerkis. A také potvrdit nedělní taxi do Karlovasi (Καρλόβασι).
S taxikářem jsem již vykomunikovala den odjezdu z Čech. Jen jsem si chtěla upřesnit hodinu. Manžel stojí opodál a sleduje v dáli protější tavernu Kamaru. Juli, majitel taverny nás zbystřil a už na nás volá,, γεια σου φίλοι “!

Po debatě s taxikářem, jak jinak, míříme k Julimu, kam capeme po 4 letech. Poznáváme a objímáme se úplně stejně jako poprvé. Samozřejmě už zůstáváme a dame si něco k jídlu.
Juli nás zve hned do kuchyně, ať se jdeme podívat, co že bychom si dali z jeho specialit dnešního dne. Ještě prý nemá úplně vše dovařeno, nicméně si prý určitě vybereme. Jako správné řecké konzervy ale začínáme klasikou. Manžel kuřecí suvlaki (σουβλάκι)(ale tentokrát je obaleno slaninkou) a já zase stifádo (Στιφάδο), které miluji! No bylo to mňamózní! Co bych Vám povídala. Juli nám přináší dvě obrovské lampy Úza (Ούζο) a horu melounu na talířku. Ceny jsou pravda, o trochu vyšší, ale dalo se to přežít. Debatovala bych, ale je 20 hod pryč a já mám pomalý řecký slovník. Jednu větu řeknu 4x, trochu řecky, více řecky, řecky napůl s angličtinou, a nakonec to zakončím stejně blbě anglicky. Začíná se mu plnit taverna, tak ho nechceme zdržovat. Chvíli ještě pozorujeme, jak Juli v kuchyni dohání, co zameškal s námi u stolu. Ještě se projdeme k moři...

Neděle – přesunovací den

V noci se často budím a zaposlouchávám se do meluzíny. Začíná foukat. Bojím se, aby jela loď. Je to tak nejisté na těch ostrovech, obzvlášť pokud chcete jet malou lodí. Ráno již je, ale zdá se, vítr klidnější. Zaplať Zeus! Víme, že v noci to na Samosu občas funí, nicméně k ránu většinou ustane nebo zmírní. Je to prostě větrný ostrov. Ale to jsem ještě netušila, že slovo vítr budeme skloňovat ani ne o dva dny pozdějí ve všech pádech.

Loď jede až odpoledne, takže si ráno můžeme krásně pospat. Balíme pak do příručáku pár drobností.
V tom nám píše taxikář SMS, že kde prý má počkat? Byla jsem z něj tak překvapená, domluva neplatí? Panebože, co to má znamenat.
Píšu mu, že před stanovištěm Taxi!,,A nemohu přijet jinám?”,,Kde bydlíš?” Píše mi zpět.
Penzion Theo, ale proč? Neplatí původní domluva? Nechápu. Rychle píšu známé, která mluví řecky…jestli to blbě nechápu? Ne, dobře to chápeš, ale on asi nechce dojet až na taxi stanoviště, aby ho nezachytil systém a nemusel platit daň. Nakonec po výměně několika SMS stejně přijíždí na původně stanovené místo. Asi mi nechtěl dlouze vyprávět, proč ne. Hold bude muset ty daně cvaknout. Ještě si odskakuje do protější taverny koupit kávu a odjíždíme.
Jedeme již nám známou krajinou, okolo větrných elektráren, směrem Karlovassi – přístav.

Aby v autě nebylo trapné ticho, mluvíme spolu pár zdvořilostních vět. Vysvětluji mu, že mluvím jen pár slov a frází řecky a co to slyším … καλή προφορά? Rychle si to dáváme do překladače. Šofér mě chválí, že mám dobrou výslovnost? Tak to nevěřím vlastním uším, já, která neumí ještě řádně žbleptnout a dobrá výslovnost? Třeba je ze zadních sedaček dopředu slyšet dobrá výslovnost. Ale zdvořilostně mu děkuji.

Zesiluje opět vítr, stejně se pro jistotu koukám do mobilu na,,řecký idos” kdy jede i větší trajekt, kdyby nááááhodou. Nerada bych volala a domlouvala zpoždění s Tulou.

Loď Panagia Megalochari (Παναγία Μεγαλόχαρη) také jeden z těch mini trajektíků asi tak na 5 aut, pendlující mezi ostrovy Ikaria – Samos – Furni již čeká v přístavu. Tyto male trajektíky kroužící mezi těmito ostrovy pozbírají ráno ostrovany, které vozí na poštu, k lékaři nebo nákupy na ostrovy Samos a Ikaria. Odpoledne jedou domů.

Na lavičce sedí dva chlapíci, tak jednoho z těch dobrých mužů a s tím větším břichem co mu pupík kouká z trika, oslovuji, jestli plují na Fourni. Kývne hlavou na toho druhého vedle sebe. Zajedu očima na něj a ten nám sděluje že,, ναι, στις 3:30 μ.μ”. Oooo, Ευχαριστώ πολύ!

Odcházím si ke stánku na molu koupit lístky a muž s nehezky dlouhými vousy mě s viditelně ledovým klidem odkazuje kamsi na nějakou kancelář v Karlovassi. Pokud jsem mu porozumněla. Vytřeštila jsem na něj oči a jdou na mě mdloby. Je 15:18. Na Ikarii jsem vždy kupovala lístky právě v tomto stánku. Letmo jsem si pamatovala, že při procházkách přístavem a Karlovassi se nachází několik cestovních kanceláří, mlčky jsem hodila batohem po manželovi, který otevřel pusu a chtěl něco říci. Neměl šanci. Letím tak, jak jen to je u mě možné. Běh nikterak netrénuji, ale protože co není v hlavě, musíte mít v nohách, docela mi to šlo. Světe div se, trefila jsem se napoprvé do té pravé. (a že jich tu je, proB.S. Ferries, pro Hellenic S. atd., každá má zvlášť jinde kancl).
Paní za sklem v srdečném rozmaru nijak nespěchá narozdíl ode mě. Ještě jí rychle podávám na žádost občanku, chtěla pas, no ale ten jsem měla v batohu hozeném po mé poloviččce. Uffff, lupeny zakoupeny, s otočkou přikládám Visu a fičím zpět. Je to tak 250 m, naštěstí.

Loď má již nasbíráno osazenstvo, ještě dojíždí poslední auto a naskakujeme my, kamzík by nám to mohl závidět. Cestou obdivuji překrásné pobřeží Samosu. Za hodinku a patnáct minut plavby parkujeme trajektík u tolik očekávaného mola na ostrově korzárů. Reprák už nás vyhání do podpalubí ,,cestující na Fourni se připraví k vylodění”, och další řecký sen začíná běžet.
Už při výstupu z lodě vidíme to, co jinde není tak úplně patrné. Řecký život ve stylu siga, siga na plnej céres. Necháváme vyjet auta se skútry a pak vyskakujeme přes zdvihnutou rampu my.

Protější zeď přístavu nás vítá již tradičně řeckou vlajkou. Rybáři si zde nedaleko opravují sítě, aby mohli zase vyjet a ulovit něco k večeři nejen sobě ale i turistům co právě dorazili. Pouhým zvednutím očí nás prozkoumají, kdo že to dorazil do jejich podvečerního městečka. I ta jejich oční víčka se pohybují siga, siga. Tady vidím, jaký my Češi jsme národ stresanů.

Otáčím hlavu vpravo, kde by se měla nacházet jediná ostrovní půjčovna. Ale ona vlastně nebude jediná, jak posléze zjišťujeme. Jsou tu celkem dvě. Oproti jiným ostrovům lze sice tento přejít za týden či dva pobytu. My tu však jsme jen 4 dny, takže si musíme trochu urychlit přesuny. Ne z lenosti ale z časového presu. No prosím a už jsme my Češi zase u toho stresu, stihneme, nestihneme? Raději se přiznám hned v začátku, nestihneme. Nestihli jsme ani půlku toho, co jsme si chtivě naplánovali.

Půjčovna na hlavní promenádě, dá – li se tak nazvat jediná hlavní pobřežní autostráda. Rozhodla jsem se opět využít moje studování řeckého jazyka, takže jsem asi mnohé zaskočila. Nakonec ale i dobrosrdečná Irini podlehla mému řeckému naléhání a konečně to bylo,, πάμε μιλήσουμε ελληνικά “. Já fakt nevím, co to mají za zvyk, odpovídat v jiném jazyce, než ve kterém na ně promluvím já? Ve finále mě stejně odkazuje na to, abychom dorazili až ráno, že auto ještě není bohužel vrácené. Abych nebyla za trubku, řekla jsem, že mi psali z půjčovny, abych se určitě zastavila, až půjdeme od lodi.

Když čas hraje roli - jako ubytování jsme zvolili pohledný penzion v řeckých barvách hned v přístavu který jsem domluvila již v předešlých měsících s Tulou. Volba padla hned na druhé ubytování, které jsem objevila. Jen jsem ho prolustrovala, zda bude ok. V prvním chtěli 60 éček za noc se snídaní. To jsem s nechutnými díky odmítla, protože se mi to zdálo jako nelidská ožebračující suma. Chápu, že turistů sem jezdí méně než jinám, ale trochu soudnosti by nezaškodilo že. Pak jsem objevila ,,Τούλα Στούντιο” za 30 éček bez snídaně. Jen jsem vzala v potaz, aby se nám dobře odplouvalo zpět na Samos, jelikož zpáteční spoj byl hodně ranní a crcat se ještě tak brzy po ránu přes ostrov i když malý, se nám fakt nechtělo. Ehm a také co si budeme říkat, je příjemné vypadnout z lodě a hned být jednou nohou v ubytku. A navíc u celkem pěkné plážičky, na to, že je v přístavu. Plaka beach.

Tula (Τούλα) již čeká, houpá se na zahradní lavičce a vyhlíží…jak jinak než své turisty. Hned cítíme, že u ní je patrná ta řecká,,filoxénia”, láska k turistům. Platit nemusíte, usmívajíc se mává rukou, až při odjezdu. Tradiční slova v Řecku.
Vede nás do našeho pokoje…přechází nás zrak, překrásný pokojík s výhledem ještě hezčím, než jsme doufali. Všechna naše přání splněna nad očekávání. A ještě mi vráží do ruky malou láhev fournijského vína, prý jako poděkování za to, že jsme si u ní zakoupili ubytko. No neberte to za 30 E! Vzala bych i za 40!

Vybalili jsme batohy a jdeme se porozhlédnout po nějaké pekárně, nebo obchůdku, abychom si ráno mohli koupit čerstvé pečivo. Mimochodem, víte, jak zní v přeložení Fourni? Trouba! Samozřejmě je tím myšleno pečící zařízení, ne vyjádření se k povaze člověka. Také jsme zahlédli nápis na zdi obchůdku,, … από το φούρνo”.

Hlavní velko - ulice je vyšperkovaná krásnou typicky řeckou dlažbou. Vypadá, že spáry jsou nedávno bíle natřené. Ulice asi 200 m dlouhá lemovaná stromy moruší po celé její délce se táhne z přístavu do mírného kopečka až k malému náměstí se dvěma obrovskýma platanama a dvěma kafenionama. Náměstíčko je tak malinké, že tu stěží otočím zadek. Platany tu zabírají polovinu místa. Pod nimi sedí dva místní dědouškové. Pokuřují a probírají cosi. Hezky je zdravím řecky a oni slastně pokyvují hlavou a volají na nás,,jásas”. Všude tu voní jasmíny, miluji je. Na konci ulice téměř na náměstíčku je vpravo to, co hledáme. Pekárna. Naproti je pěkná tavernička. A také krásný kostelík, který sousedí po své pravé straně s další malou tavernou ,,Kali Kardia.” No néé, tak tady mají také tavernu s tímto názvem, nejen na Karpathosu. Sice jsme šli nalézt jen pekárnu, ale je potřeba vyhovět i tělesným potřebám jakou je třeba hlad, a rozhodl název taverny. Tak rozhodnuto, usedáme.

Majitel Yannis, postarší pán, je u nás hned s jídelním lístkem. Ptá se, odkud že přicházíme a okamžitě zabodává ukazováček do papíru na jídla, která už nemá. Přitom rozhazuje rukami a krčí rameny, že prý finiš sezón. Vytahuji obočí výš, jako že 5.září finiš sezón? Výběr tedy úzký, tzaziki, keftedes a pečené jehněčí kousky byla jasná volba. Pán se zdá být hovorný, tak mu říkám, že i na Karpathosu mají tavernu s tímto názvem. Směje se, však přece všude v Elládě jsou kali kardia. Vy to nevíte? Nemohu nic jiného než souhlasit.

Na náměstíčku můžete také spatřit mramorový sarkofág z byzantské doby. Přiznám se bez mučení, já na něj zapomněla! Bohužel nepoklepal mi na rameno a neřekl ,,pojď si mě vyfotit” takže ho prostě nemám.

Začíná se šeřit, a to je pokyn pro mého mužíka navšívit lednici a vyndat Mythose. Chystáme se sledovat překrásný západ slunce za protější ostrov Thymena který se tak podobá západu slunce za Telendos. No posuďte sami. a Telendos na Kalymnu (Aspoň trochu ne?).

V noci, přesněji ve 23:00 když jsem konečně zabrala do limbu, mě budí hlasitý amplion, který něco hlásí nejdřívě řecky a potom anglicky. Není ale rozumět. Vyskočím z postele a koukám z balkonu co se to děje. Do přístavu nacouvává trajekt Blue Star Ferries. Je to tedy takový rachot, jak spouští kotvu, že vzbudí i mého. Vytřeštěně na mě chvíli hledí, než ho sladce udyndám ,,spi, to je trajekt” (kdybych tu měla smajlíka s obrácenýma očima vzhůru, dala bych ho jako důkaz jeho vášnivého pohledu). Samozřejmě to umocňuje, že spíme v přístavu a je noc. Musím ještě zmínit, že zde ve 23hod a v září k tomu, je opravdu noc! Ticho v přístavu v tuto hodinu nás také překvapilo, ale byli jsme za to rádi. Ráno mi říká mužík, já myslel, že jsem se konečně dočkal toho řeckého zemětřesení a on tu burácí nějaký trajekt.

Pondělí – severní den

Abychom se již nezdržovali vracením se z půjčovny, zabalili jsme si zmrzlou vodu, ručníky do batohů, a vyrazili jsme k Irini znovu pro auto. Trochu nás instruuje o tom, kam jet, čemu věnovat zvýšenou opatrnost a kam nejet naopak.

První vyrážíme prozkoumat severní stranu ostrova. Což je vlastně vesnička Chrisomilia (Χρυσομηλιά) se stejnojmennou pláží a asi stovkou stálých obyvatel. Vlastně sem vede jediná a nejdelší silnice na ostrově. Pěkně zaříznutá do hory se vine přes severní cíp ostrova na druhý a pak se vrací zpět dolů, až k hladině moře. Dnes je již pěkně vyasfaltovaná, ale není to ještě tak dávno, co to byla prý 18 km dlouhá prašná cesta plná hrůzostrašných příběhů zrasovaných aut, kdy i podvozek lehl zkázou. Jinak se zde ale jezdí trochu odlišně než na jiných řeckých ostrovech. Nenásilně, bez neustálého troubení a prudkých manévrů. Prostě siga, siga.

Po cestě touto severní stranou máme nejdříve vyhlédlou pláž Koumaru, která je příslibem suprovního, a hlavně nudi koupání. V zajetí zeleně se tato pláž stane srdcovou záležitostí snad každého, kdo sem zabloudí.
Auto parkujeme o kus dál na malinkém plácku, a zbytek dojdeme pěšky. Je to po štěrkové cestě. Přístup je velmi dobrý, asi jsme mohli jet autem. Při poslední štaci musíme ještě sejít asi 120 schodů. Je zhruba 11hod, takže řada tamaryšků je ještě pod kýženým stínem, tak šup plavky jdou dolů. Rohníme se ve vlnách, blbneme jako malá děcka, skučíme radostí a vrníme blahem! Voda je vážně teplá. Vydrželi jsme tak 1,5h, poběhala jsem a trochu fotila. Ježíš, doufám, že na mě nikdo zhora nekoukal, to by se asi pobavil.

Fourni je plné starých stezek protkaných ostrovem jako pavoučí síť. Jedete, jedete a znenadání buh ho, končí asfalt a navazuje šotolina. O kus dál zase končí šotolina a najednou vám kola houpnou o betonový odlitek. Opět stojíme před otázkou volby, jet či nejet dál? Tady je to totiž tak, asfalt, šotolina, betonka…střídá se to po sobě, jako kdyby jim vždycky došel matroš. Připomíná mi to trochu kuchaře Babicu,,když nemáte asfalt, dejte tam beton”. Všeobecně jsou tu ale lepší silnice a pláže na jihu ostrova, kam vyrazíme až další den. No rozhodnutí padlo, jet dál, s modlitbou a částečným pojištěním v zádech. Všude přítomná břidlice není jen podoba čistě náhodná s nedalekou Ikarii. Je zřetelná. Jen to mohutné pohoří Atheras nám tu chybí.

Cestou potkáváme několik krásných vyhlídek zpoza oleandrů na ostrovní okolí. V dáli vidíme Kerkis jak ho přikrývá mraková čepice. Zrovna tak pozorujeme také v dáli, jak se nad Ikarii přes pohoří Atheras válí typický mrak podobný obrovské vlně tsunami. Ikaria je těmito mraky známá, je to fascinující.

Ze severní části ostrova se silnice rozděluje, my se dáváme vpravo na výběžek (také poloostrov) zvaný Chrisomilia. Cestou je několik pěkných pláží, počínaje Ambelos pláží Bali, a zhora si prohlížíme krásnou Agiu Triadu ale všechny je neobjedeme. Na to opravdu nemáme kapacitu dnů. Vybírala jsem s těžkým srdcem, co navštívit.

Naším cílem je tedy pláž Kamari. Směrem severovýchodním. Nacházíme zde hezkou pláž s tavernou a výhledem na ostrůvek Agios Minas. Na malém kopci nad Kamari stojí za návštěvu kostel se stejným názvem jako protější ostrůvek.
Slunko začíná tvrdě připalovat. Parkujeme vozítko u zdi. Které když ji vidím, bych tedy dala název,,zeď nářků” aspoň tak vypadá. Zcela obouchaná, plná barevných odřenin a skvrn.

Usedáme do taverny Almiry. Trochu od pohledu šunťa, taková hippies taverna. Ale to je přesně naše gusto. Krásné (rozumněj nepohodlné) barevné židličky, které mi sem ale nějak nepasují jejich novotou, přímo lákají usednout.
Nejdříve jsme si chtěli dát pouze frapé, ale máme trochu hlad, tak lehký salát neuškodí. Když vidím to tempo, jdu se trochu projít po písku a oblázkách. Mezitím nám donášejí aspoň to frapé. Zůstáváme. Je vedro, koupání je tu skvělé a voda je příjemná. Po několika slastných minutách koupání se vydáváme do vesničky Chrisomilia. Ještě je stále vedro, a prolézat uličky se nám zrovna nechce tak měníme plán. Jen nakukujeme, zaujaly mě kresby na zdech po celém Fourni, bohužel se mi nepodařilo vypátrat, zda něco znamenají. Vracíme opět přes Fourni Town. Protože se prostě nemůžeme dočkat, až uvidíme ,,perlu ostrova” která se skrývá na jihu Fourni.

Pláž Kasidáki (Παραλία Κασιδάκι). Patří do skupiny zdejších ostrovních pláží se zlatým pískem. Leží mezi Kasidi a Vlyhadou. Všechny 3 jsou naprosto úžasné, ale Kasidaki je perla. Už je dost pozdě sice, parkujeme auto na křižovatce mezi Kasidaki a Vlyhadou. Jdeme dolů aspoň ji omrknout. Je to bomba, když ji vidíme, nemůžeme odolat a házíme svršky dolů, vlezeme do vln. Jen tak, bez plavek. Nikdo široko daleko. Chvilku se cácháme, ale je už dost hodin tak frčíme zpět s myšlenkou návratu další den.

Chystáme se dnes povečeřet v taverně, a to obnáší si trochu víc přizdobit frizúru. Chtěla bych si dát rybu. To si nesmím nechat ujít, Fourni je rybím rájem. Jelikož je tu prý největší rybářská flotila, ryby a obzvlášť humři tu stojí zlomek toho, co na jiných ostrovech! Nejlepší rybí tavernou v přístavu je prý na doporučení Nikosova taverna. Za přispění jeho drahé ženy Jenny, která zdejším pokrmům dává ten peloponéský, kořeněný šmrnc, jak praví její drahý Nikos. Než usedneme do starých, prosezelých, pletených židlí, samozřejmě nepohodlných, jižanský fešák u chladicího boxu mě okamžitě láká na ryby vystavené na ledovém lůžku. Výběr je již značně omezený, je po sezóně a moc turistů tu již není. Ale rybky mají čerstvě ulovené. Chtěla jsem humra, ale již nemají. Vybírám tedy jednu holku šupinatou okatou, kterou mi fešák okamžitě váží a už ji odnáší do kuchyně. Vteřinu ji lituju, ale jen vteřinu. K tomu jako přílohu objednávám místní briam. Lahodná kombinace, která nezatíží můj žaludek, protože ještě po večeři chceme okouknout Choru.

Když zdoláte po večeři kopec bez lapání po dechu a stihnete se dívat okolo, otevře se Vám skrytý pohled na městečko vystavěné do amfiteátrového seskupení kolem přístavu. Pobřeží rozříznuté malými zátokami. Západ slunka je zde takovou tou třešničkou na dortu, kterou tu lze ochutnat. My ovšem máme tuto třešničku přímo z pokoje, takže nás to nijak rozhodně neohromí. Navíc začíná foukat vítr, který se mi nezdá moc dobrý. Ačkoliv, má to něco do sebe, když fouká, značně se zmenšila kapacita komárů na m³.

Úterý – jižní den, severní vítr je krutý…

Ráno se budíme velmi brzy, zakokrháním místního kokrháče, pak druhého, třetího (ano, ty kohouty tu slýcháváme řvát každé ráno, asi se předhánějí, kdo první a hlasitěji) vylézám na balkon a málem mne porazí. Už v noci jsem se musela přikrýt dekou, což normálně v Řecku nedělám. Vítr, nebo spíš vichr nám hatí plány. Takže na rychlo pomyslně přepsat itinerář, dnes musíme jet do závětří. No jo, ale kde najít závětří. Ráno si tedy pestříme aspoň vynikající snídaní, kávičkou a k tomu čerstvou Bougatsou, kterou mi donesl můj drahý choť z pekárny na náměstí. Na balkon se nedá, tak sedíme u stolu v pokoji.
Při snídani čučím do mobilu a koukám, že fouká i na Naxu, kde zrovna pobývá známá z RN. Takže si to Meltemi štráduje pěkně z Kyklád do Egeje.

Den budeme trávit na jihu Fourni. Cestou do mírného kopce míjíme mlýny a stromy ohnuté k jihu, jak je Meltemi, které tu fučí celé léto, ohýbá. Kasidaki je považována za nejhezčí pláž na ostrově, něco asi jako na Ikarii Seycheles beach. Ráno je ve stínu, takže si ji necháváme na později, až slunko trochu postoupí a zavalí zlatěnkou aspoň její polovinu. Teplo sice je, ale vítr nám začíná pít silně krev. Bohužel nejde fotit, prostě neudržíš foťák v rukou, hází to s nimi nahoru, dolů. I stativ je nyní zbytečná věc. O mobilu se raději nezmiňuji.

Zmíním se ale zatím o určitě zajímavé pláži Petrokopio. Chráněná zátoka s mramorovým lomem a archeologickými nálezy. Určitě tu můžete obdivovat starověký mramorový lom, ze kterého se bral prý mramor na stavbu chrámu v Efezu. Leckomu se líbí, mně už méně. Nevím, asi budu za blázna, ale co na ní ostatní vidí? Už na ní koukáme ze sousední pláže. Jak známo, jsme turističtí neandrtálci a místo na Petrokopio jsme zabloudili na plaž vedle přes malý útesek. My si ale to bloudění umíme užít. Ale šli jsme podle cedulky! Po šotolině se nám nechtělo auto brat dolů, tak jsme vyrazili pěšky. Nyní mi proběhlo hlavou, proč mi říkala Irini, že nemáme jezdit na Petrokopio první cestou, že je tam úzká silnice jen pro jedno auto. Aha, takže jsme správně! Vlastně pláž je uprostřed jakoby rozdělena malým úteskem. Obě strany pláže jsou Petrokopio.
Pokud tedy chceme za mramorem, musíme přelézt útesek. Z pláže už vidíme obě silničky. Tedy z prava je úzká asfaltka a z leva je šotolina. Chceš-li vidět archeologické památky a mramor, musíš přes kameny.

Jdu první, konkurujíc kozám, skáču v domnění, že to přece umím. Však jen do té chvíle, kdy mi sklouzla noha a já se rozplácla do vody. Oblečená. Manžel se dost lekl a podvědomě obloukem po mě sáhl. Tedy sáhl…no pouze to zkusil…a volá ,,co děláš proboha, jsi ok?” ale když vidí, že se vynořuji jako ten Kraken z moře, začne se řechtat jako kůň. Já už se tolik nesměji, noha se mi boří pod ostrý břidlicový kámen a byla na světě rozřízlá nožka na plosce nohy, která pálila jako sto čertů. Slaná voda udělala své i desinfekčně. Tímto tedy byla ukončena naše cesta na Prokopio. Ještě že foťák měl manžel v batohu. Úsměv mi ztuhnul na tváři. Nejdříve jsem vyždímala tílko s kraťasy a dala poschnout na větvičky tamaryšku. Při dnešním vichru to bude suché raz dva. S obtížemi upevňujeme na placáky ručníky, vítr nám je stále bral. Docela je chladno. Moře je rozbouřené. Neustále odháním přidrzlou nenažranou kozu, která si přišla zřejmě pochutnat na mých svršcích a už mě to nebaví. Nakonec odběhla za lepším, naštvaná na mě a na ručník, který ji nechutnal. Ani jsem se nekoupala, tedy když pominu, že už jedno skvělé koupání jsem za sebou měla. Po 50 minutách jsme zbalili věci a mokré jsem je hodila do batohu. Ještě se shora ohlížíme na Petrokopio, nyní ji vidíme celou s oběma přístupovými cestami.
Jedeme na Kasidaki.

Pláž s jemným zlatým pískem a tyrkysovou barvou moře. Parkujeme nahoře a dolů už schody seběhnem. Já tedy běžím o poznání hůř, ranka na chodidle mě bolí. Malá Kasidaki je zalitá sluncem. Nikde ani živáčka. Děláme si u skály závětrný pelešinec. Strom tamaryšku ověšujeme plavkami a nohy boříme do větrem rozbouřeného tyrkysu. No, tak už jsem zažila teplejší vodu, měříme, má 23°. Koupačka ale super, vydržíme až do večera. Pláž je trochu v závětří, tak nás to těší, že jsme si to užili. Večer ještě vracíme auto, kterému se vzápětí dostává spršky z hadice, aby ho umyli od prachu.

Středa – severojižní den

Probudím se, venku fučí již míň ale fouká. Auto jsme vrátili, tak si konečně užijeme trochu pěšího šourání po Fourni. Prostě ,,με τα ΠΟΔΙΑ”. Jako řidiči z půjčoven víme, o co se přichází, jezdit autem a neobjevovat tajná zákoutí. Chceme ještě tedy obejít to, co nám uniklo autem. Ale je to na rozdílných stranách, severu a jihu, tak sebou budeme muset trochu hodit.

Ještě že zdejší pekárničky, odkud se line vůně čerstvého pečiva, mají otevřeno už brzy z rána. Tentokrát jsem šla já, rovnoprávnost vládne v naší rodině, a protože špenátovou pitu by mi můj nekoupil. Ten se na to,, zelené neštěstí” jak tomu říká, nemůže ani podívat. Paní zrovna vyndala čerstvý plech.

Dvacet minut svižné chůze jižně po pěkném vydlážděném chodníku nejdříve kolem pravoslavného kostela Agia Triada. Jdeme si ho prohlédnout i s místním hřbitovem. Samotný hřbitov je krásný a naznačuje jakýsi jistý blahobyt zdejších obyvatel. Uprostřed kostelík s hrdou vlajkou. Cesta se stáčí a pokračujeme okolo dvou, vlastně čtyř starých větrných mlýnů. Jeden z těch božích mlýnů slouží nyní jako taverna, nebo spíš bar? Chtěli jsme ochutnat místní lahodný nápoj, zvaný Lagou, taková místní pomerančová limo. Pomeranč se sodou. Bohužel je příliš brzy. Těsně za mlýnem začínají schody dolů do Kambi poněkud roztahané vesničky a její pěkné písečné pláže s několika vzrostlými tamaryšky. Komu se nechce šlapat, v sezoně může stopnout vodní taxi a zajet sem. V září je ale na Fourni již téměř po sezóně. V tomto měsíci již musíte spoléhat buď na své nohy, na auto. Nebo pak na dobré vztahy s místními, které ukecáte, a oni Vás tam zavezou člunem.
Pláž Kambi je vlastně rozdělená na dvě zátoky s hrubším pískem. Ten já mám nejraději, tolik se nedostává tam, kam nechci já, ani nikdo jiný.

Vydáváme se na další dvě pláže, které jsou poměrně blízko, leč na opačné straně města. U jedné se píše dva kilometry a druhá asi kilák. My míjíme Psili Ammos, tu kilometr vzdálenou severně od přístavu a pokračujeme po šotolině okolo kamenné staré věže dál. Tam za kopcem se nalézá další osamocená divá kráska!
Je opravdu pěkná, bez lidí, ale vypadá to, že bezejmenná. Tady už v tuto dobu neštěkne ani pes. Jen krásný modrobílý kostelík ve svahu nás vítá. Slézáme betonový val, po kterém musíme dolů. Jen si ji procházíme a jdeme zpět. Slunce už popošlo na obloze a my se chceme vykoupat spíš na Psili Amos.

Protože je fakt v docházkové vzdálenosti, je docela oblíbená. Ach zase ty schody dolů. Copak dolů, ale zpět nahoru budu funět. Ještě tu s námi jsou tři děvčata ve zralém věku. Vypadá to na Holanďanky. Jedna leží na lehátku v mikině a čte si knihu, což působí poněkud legračně a jedna z nich je velmi odvážná, je v plavkách. Teď tím nemyslím ovšem věkem, ale počasím. Jak ještě pofukuje a moře docela vlní, je docela chladno.

Je tu také malé občerstvení, ale je zavřené. Výhoda absence majitele občerstvení je, že si půjčujeme jeho malá křesílka a usazujeme se pod tamaryškem. Písek se zvedá a lítá nám skoro do pusy (i když jsem chtěla použít jiné slovo). Manžel samozřejmě leze do vody. Já tak odvážná zatím nejsem. Raději se mrknu, jakou sílu větru hlásí na čtvrtek, den našeho odjezdu. Vypadá to už slibně. Vzpomněla jsem si na slova jednoho milovníka Řecka, pokud v Egejském moři fičí, vyplutí lodí to ničí. A také to tak bylo v pondělí a úterý. Ještě si po večeři jdeme koupit lístky na loď. Snad bude kancelář otevřena. Snažili jsme se o toto již 2x ale bohužel. V kanceláři nám sděluje prodejce, že nebylo třeba mít odevřeno, protože ty dva dny nepluly ani trajekty. Večer balíme batohy, sklízíme po sobě v pokoji. Na balkon si sedáme na poslední furnijské večerní party. Bylo tu nádherně, až přenádherně. I přes obrovský vítr který jsme zde zažili. Jsem opět zcela ztracena.

Čtvrtek – den přesunu a loučení

Je 6:00 a já se budím sama, aniž by mne o to prosil bezohledný zvonící budík. Ohlédnu se na vedlejší postel a můj spolucestovatel již sedí u stolku s kávou, která voní celou místností. Kruh Fourni uzavřen. Vypijeme kávu a bereme batohy, pohledem přejedeme náš krásný pokojík. Odcházíme. Klíč necháváme zevnitř pokoje, jak bylo dohodnuto. Je nám opět smutno, jen snad vidina dalšího týdne na milovaném Samosu zmírní tu každoroční loučící bolest.

Procházíme okolo taverny Meltemi, rány boží, už zde sedí známí domorodci a popíjejí kávu eliniká. Mávají nám, občas jsme tu sedli s nimi na Mythose. Také koukáme, že připluli již rybáři, kteří lovili od brzkých ranních hodin, nebo spíš ještě od nočních. Na molo se seběhly kočky a čekají, co odpadne z loděk.

Nastupujeme a s námi ještě asi 6 lidí. Hodinky mi ukazují 7:10 a trajektík Megalochari odráží od břehů a lodní vrata se pomalu s hučením řetězů zavírají. Zabíráme si místo dole protože na palubě je docela po ránu zima, snad je to tím větrek ještě. Musím tedy zhodnit rozdíl v podpalubí, a dole je také pěkná kosa. Mají tu zapnutou klimu a skoro nám jde mráz od huby (a teď jsem to slovo musela použít). Sedáme daleko od ní. Nyní plujeme na Thymeinu. Vystupuje tu pouze jedna dvojice se slunečníkem přes rameno a již startujeme dál směr Samos. Další jedna řecká kapitola je za námi.

My jsme zde strávili žalostně málo času. Ale nevěděli jsme, jak dlouhý pobyt na menším ostrově zvolit. Víme ale už, že pokud to bude jen možné, vrátíme se!
Blížíme se k Samosu. Vítá nás Kerkis. Tento ostrov je nám hodně milý, a proto se těšíme na dobrodružství sem. Taková záplatička na duši.

Závěr

Za 5 euro do řeckého ráje aneb Polynésie v Egejském moři. Stále ještě poměrně neznámé řecké ostrovy Fourni, kam nemíří přeplněné trajekty, jsou ostrovy dokonalé přírodní krásy. I ony jsou, zrovna jako Ikaria zapojeny do programu ,,Natura 2000”, programu chráněných oblastí. Zrovna tak jako Ikaria je i Fourni místem, kde strávíte ty nejkrásnější minuty, hodiny, dny, ba i týdny s klidnou duší i myslí. Jsou si velice podobné!

Ostrovy s fantastickými plážemi a tyrkysovými vodami. Na některé si zajedete autem nebo skútrem, na některé musíte pěšky a na některé se dostanete pouze lodí. V moři tu při super šnorchlu potkáte humry, kanice, chobotnice, hvězdice ale i mořské tuleně. Pláže jsou většinou neorganizované, s minimálním množstvím lidí. A to je ta obrovská paráda. V září tu již nepotkáte téměř nikoho. Pláže jsou písečné, oblázkové, nebo s hrubým pískem. Na většině z nich není ani taverna nebo je zde pouze malé občerstvení. Bohužel, ač je ostrov malý, nestihli jsme možná ani polovinu z těchto pláží a krás ostrova.

Tady jsme v bludišti skal a vod velmi brzy pochopili, proč bylo souostroví Fourni sídlem pirátů. Daleko od civilizace je to ráj pro relax. Bujarý noční život se zde neprovozuje, vyjma letních fesťáků. Jinak tu život plyne pomalu, pro mnohé zdejší obyvatelé tu čas není důležitý. Říká se tu, že Fournijčané jsou právě potomci po zdejších pirátech, co je na tom pravdy, je ale zahaleno tajemstvím.

Pro nás se konal přesun v čase, ano, do doby helénské republiky.
Toto je Řecko, jaké po staletí bylo.

Μπράβο Ελλάδα!!

Protože z důvodu ohromného větru se dva dny moc fotit nedalo, fotek byl omezený výběr, proto
si zde můžete shlédnout reklamní videa zapůjčená na YouTube, vystihující aspoň trochu krásy Fourni. Snad tím neurazím.

https://www.youtube.com/watch?v=GaQL4BF__LA
https://www.youtube.com/watch?v=Sh9GV58po-I