Tajuplný ostrov očima zvířátek II. (2021)

Literární žánr: autobiografická povídka (rovnou prozradím, že jsem ten Zajíc), odehrávající se na dovolené v Řecku v létě 2021, obsahující místopisné prvky ostrova Zakynthos.

Pozn.: dílo je volným pokračováním rovněž autobiografického cestopisu z roku 2014 - Tajuplný ostrov očima zvířátek.


Na vlastní tlapku

Od té doby, co byl Zajíc s Ježkem na Zakynthu naposledy, už uplynul nějaký ten čas. Oba rádi vzpomínali na moře, a když byl jeden z dalších protivných podzimních večerů, říkali si, jaké by to asi bylo sedět v horkém písku nebo suché, červené hlíně, za sebou olivovníky, před sebou útes, modré moře, od kterého se odrážejí sluneční paprsky, horký vítr by jim čechral srst a ovíval čumáčky. „To by byla pohoda“ – vždy žalostně vyjekl Zajíc, zatímco si natahoval druhé fusekle. Ježek se vždycky jen shovívavě usmál, ale bylo na něm vidět, že i on by si rád vykoupal bodliny ve slané vodě a zakousl se do nějaké šťavnaté olihně.

Už mnohokrát plánovali, že se pokusí dostat do Řecka znovu, jenže cesta byla příliš komplikovaná. Když je tehdy na Zakynthos pozvala Moudrá želva (v rámci dotačního projektu „Zvířátka se mění v lidi“), vše jim zajistila včetně letenek, stravy a ubytování – a nyní to mělo být celé na nich! Ježek sice uměl číst a měl přehled o světovém dění (dokonce odebíral denní tisk), ale Zajíc byl stále trochu negramotný (noviny "četl" zpravidla obráceně), ačkoliv měl stejnou možnost nahlédnout do světa lidí, tak jako Ježek.

Zvířátka si pečlivě uchovávala ve svém lesním kamenném trezoru lektvar od Moudré Želvy, který je schopný na 11 dní, 11 minut a 11 sekund jakémukoli zvířeti, které jej požije, zajistit lidskou podobu. Od doby návratu z ostrova v jónském moři, který navštívili už v roce 2014 jej nepoužili; 11 dní být člověkem jim bohatě stačilo. (Zvířátka sice nějakou dobu uvažovala, že si lidskou podobu ponechají, jenže když zjistila, že by to obnášelo naučit se nějakému řemeslu, chodit do zaměstnání a co víc – „pracovat“, zajistit si „důstojné bydlení“ – rozuměj hypotéku, platit elektřinu a vodu, pořídit si auto, jezdit do supermarketů a platit daně, rozhodla se, že je jim milejší jejich svoboda, a že budou lidskou existenci pozorovat zpovzdálí, jak tomu bylo doposud. Zajíc měl celkem fajn sluji, Ježek menší brloh na kraji lesa, a když měli hlad, Zajícovi stačilo odhopkat na sousední louku a napást se - ovšem pokud zrovna nemrzlo - a Ježek zase rád lovil hmyz a zcela výjimečně chodil do nedalekého obydlí na vajíčka.)

„Ježku, myslíš, že se ještě někdy podíváme tam.. No, do toho Řecka?“ – prohodil jednou z večera Zajíc, když zrovna venku hustě pršelo. S Ježkem seděli pod smrkem na hrázi rybníka a dívali se, jak tisíce velkých kapek rozráží hladinu a tvoří fraktální obrazce. Ve světě lidí byla jakási „vírová krize“, které Zajíc, a dokonce ani Ježek moc nerozuměli, a tak se raději už nějaký čas drželi dál od civilizace.
„Musíme navázat spojení s Moudrou Želvou,“ – odvětil zamyšleně Ježek. „Jen ta nás může dostat na Tajuplný ostrov. Na vlastní pěst...teda tlapku, nikam nejedu!“


Cestovní horečka

„Brýle Raybenky, plavky, průvodce, QR kód – doprčic, QR KÓD!!!“ – přeříkával nahlas Zajíc v horečnatém zápalu cestovního stresu. Dlouhá izolace od světa lidí v kombinaci se znovunabytím lidské podoby mu dávala zabrat.

Ježek pozoroval Zajíce a přemýšlel, jestli byl dobrý nápad vyrazit na Zakynthos, bez pomyslného ochranného krunýře Moudré Želvy. Tehdy to bylo jednoduché – přišla pozvánka, vše bylo zdarma a jelo se. Teď je vše jinak – na vlastní odpovědnost zvířátek! Odpověď od Moudré Želvy sice přišla, aby byla jiná, než zvířátka čekala – a rozhodně neobsahovala letenky, hotelový voucher ba ani kapesné.

„…protože doba se výrazně změnila a jak bylo předpovídáno v roce 2014, lidstvo prochází velkou proměnou. Nic není jako dřív, a ani nebude – planeta již hlasitě volala po změně! Nyní je čas, kdy musí lidé (i zvířata) opět převzít zodpovědnost do svých rukou a chovat se s úctou k sobě samým, k sobě navzájem a hlavně k planetě Zemi, tak, jak vám dvěma zvířátkům, bylo sděleno v roce 2014 na pláži Navagio. Nic není samozřejmost. Pokud to tak cítíte, cestu na Zakynthos zvládnete. Dávejte si pozor na alkohol, pozlátko a další neřesti lidské společnosti. Zůstanete-li vědomími a bdělými, a nebudete-li otupovat své smysly alkoholem, cesta vás obohatí…“

Zatímco Ježek znovu pročítal řádky od Moudré želvy, a snažil se porozumět i tomu, co je za nimi, Zajíc horečnatě zápasil s notebookem, který si zapůjčil od divokých prasat (prasata byla zatím jedinými zvířaty v lese, která využívala moderní technologie). Zajíc se už sice jakž takž naučil číst, ale čísla mu stále moc nešla; stále dokola kontroloval, jestli opsal správně čtyřmístné číslo letu.


Hotel Tivoli anebo Zvířátka nocují nad Sokolskou magistrálou

"Hele, Ježku, tam je ten...no, ten pražský národní park, Divoká Šárka!" - křičel Zajíc na předním sedadle autobusu, který je z Veleslavína vezl na letiště Václava Havla, a radostně ukazoval tlapkou - teď vlastně trochu nahnědlou lidskou rukou - na kopečky po pravé straně směru jízdy. Byl rád, že si na ten název vzpomněl; nedávno si v časopise prohlížel obrázky přírodních krás v okolí Prahy.

"Tak tam jsme měli přenocovat, raději než v hotelu Tivoli", - utrousil Ježek a smutně hleděl na keřový porost. Tam by se mu klidně spalo - určitě mnohem klidněji, než nad Sokolskou magistrálou! Celou noc se převaloval, ale zvuky aut, motorek, hasičů dalších houkaček mu nedaly spát (Zajíc s jeho jemným sluchem na tom nebyl o moc lépe).

"Neboj, Ježku, příště přenocujeme na kolejích ČVUT, tam je větší klid, a kousek od zastávky na letiště," odvětil Zajíc znalecky. Roli delegáta, jakkoli je na Zajíce nepřiléhavá, přijal zodpovědně.

Zvířátka se nechala dovézt až k Terminálu 2, ačkoliv si opožděně uvědomila, že svačina (tedy Billa, což je jediný obchod, kde Zajíc na letišti sehnal mrkev, a Ježek nějaké to jablíčko) se prodává v u Terminálu 1, kde ale před chvílí nevystoupili. "Vždyť tam dojdeme, Ježku, ale musíme si příště pamatovat, že svačina je na jedničce!" Řidič autobusu se jakožto rodilý Pražan trochu uchechtl (celou dobu si kladl otázku, kam ty dva podivíny zařadit), rozloučil se s nimi na konečné zastávce a ještě chvíli se za nimi díval, dokud mu nezmizeli z dohledu.
---
Bystrý čtenář si možná klade otázku, kdepak je ten Kocour, který se zvířátky posledně cestoval na Zakynthos? Pravda je docela nudná: jednoduše taková, že kocourovi se nechtělo. Když Zajíc s Ježkem jednou v noci vkráčeli do lidského obydlí navštívit Kocoura (dokonce mu donesly malou pozornost v podobě několika grilovaných myšek s kořením na řecký salát), za účelem pozvat ho na společnou dobrodružnou cestu, kocour se jen líně protáhl a utrousil, že "jednou mu to stačilo". Ježek byl nejprve trochu zklamaný (chtěl mít s sebou inteligentnější, ač jakkoli línou posilu), ale nakonec byl rád, že nebude muset řešit problémy typu "ztracený Kocour", "tlupa koček v hotelové restauraci", "Kocour propadl pozlátku" a podobné nepříjemnosti.

Chvíli si pohrával si myšlenku, že by mohl tentokrát vzít s sebou Krtka; Krtek je ale trochu nepřizpůsobivý potížista, který v situaci, kdy všechny zvířata chtějí A, Krtek chce B. Mohlo by proto nastat, že v hotelové restauraci, kde budou stoly obtěžkané středomořskými dobrotami, se bude Krtek dožadovat krupičné kaše nebo koprovky (a přes to nepojede vlak), případně se mu nebude líbit hotelový pokoj, a bude trvat na tom, že se zahrabe na pláži do písku, či případně odmítne místo v letadle, protože by radši seděl v kabině kapitána (Ježek se doslechl, že ve světě lidí se tomu říká autismus). A toho chtěl být ušetřen. Podíval se na Zajíce a řekl si, že to nakonec nebude tak zlé; nebude se potýkat s ničím horším, než s nižší inteligencí, která je zajícům vlastní. Sice Zajíc nebude rovnocenným partnerem do diskuze, ale má jiné kvality - například přizpůsobivost, nenáročnost a někdy až groteskní snaživost, kterou se snaží dohnat tam, kde mu Pán Bůh ubral. "Ale jo, Zajíc je dobrá volba," - uzavřel tehdy své úvahy Ježek a začal se docela těšit na společné dobrodružství.

Nicméně když zvířátka čekala v dlouhé frontě na odbavení a skoro už přicházela na řadu (před nimi stáli už jen čtyři lidé), a Zajíc si najednou vzpomněl, že má ve svém kufru boty, které si chtěl vzít do letadla, Ježek zapochyboval, zda vybrat si Zajíce za jediného spolucestovatele nebylo poněkud unáhlené. Zajíc se snažil křečovitě rozvázat tkaničku, kterou jsou zajištěny zipy kufru, a když se mu to konečně podařilo, už skoro přicházeli na řadu. Obsah kufru se naštěstí nevysypal na zem, ale i jednoduchý úkon jako je přezutí, v podání Zajíce představovalo úkaz podobný divadelnímu představení. Za konsternovaných pohledů dlouhé fronty cestujících hodil zapocené, špinavé sandály do kufru s čistým oblečením převážně bílé barvy, a odněkud z hlubin vydoloval stříbrné běžecké tenisky velikosti 45 (i v lidské podobě disponoval velmi dlouhými chodidly), která mu jeho už tak velká chodidla opticky ještě prodloužila. S vítězoslavným úsměvem, kterému dominovaly dlouhé přední zuby, zaklapl kufr a konečně společně přicupitali k odbavovací přepážce.


Zajíc a "nenucená konverzace"

Zajíc byl neobvykle zamyšlený. Věděl, že by se měl radovat - po tak dlouhé době přeci uvidí moře! - ale měl strach, aby se něco nepokazilo. Když si uvědomil, že do cizí země cestuje sám s Ježkem, v neobvyklém ustrojení - totiž člověčím, padla na něj tíha nebývalé odpovědnosti. Co když se s Ježkem něco stane? Co když se promění Ježek v ježka dřív, než Zajíc v zajíce? Co když se jeden z nich zatoulá někde mezi olivovníky? Tyto úvahy ho samotného překvapovaly; nevzpomínal si, že když cestovali i s Kocourem, musel podobným úvahám čelit. Bylo to tím, že byli celkem tři, jako Svatá trojice? A nebo snad tím, že vše bylo zajištěno ochranou Moudré želvy? Anebo prostě jen Zajíc stárne, a uvědomuje si veškerá rizika, která mohou nastat? Když se letadlo konečně odlepilo d země, Zajíc rezignovaně, hluboce zabořený do sedačky, tiše špitnul: "Tak snad všechno dobře dopadne..."

"You are the BEST - the BEST NUMBER!" - zvolal zvesela celník na pasové kontrole, když mu Zajíc třesoucí se rukou ukazoval číslo QR kódu (žádné skenování se nekonalo ani tady, ani v Praze; na co tedy QR kód, napadlo bystřejšího Ježka, ale ten raději mlčel). Celníkova poznámka Zajíce uklidnila a dokonce povzbudila (neprohlédl, že řecký celník toto říkal každému cestujícímu), a dokonce několik dlouhých minut přemýšlel, co je na čísle 146238 neobyčejného, že si vysloužilo značení "nejlepší". Ani si nevšiml, že se začal zlepšovat v angličtině.
Zajíce i Ježka se zmocnilo dojetí. Táhli za sebou zbytečně velké kufry, ve kterých stejně nic neměli (moc toho na rozdíl od lidí nepotřebovali, ale nechtěli na sebe příliš upozorňovat ještě větší jinakostí) směrem k autobusu, nadechovali se teplého vzduchu provoněného solí a byli šťastní, že se jim podařilo dorazit na vysněné místo - právě přece přistáli na věčně zeleném ostrově, zalitém sluncem a obklopeném širým mořem!

"Slyšeli jste, že žádný vejlety nebudou?" pravila hlava staršího muže s módním účesem na sedadle před nimi. "Prý to dnes vyhlásila řecká vláda!" - pokračoval a díval se přitom na Zajíce tázavě, jak zareaguje (asi ho shledal více komunikativním; Ježek se totiž tvářil nepřístupně a dvojsedadlo před nimi i naproti přes uličku zůstalo neobsazené).

Zajícovi chvíli trvalo, než se vzpamatoval, že by bylo vhodné něco odpovědět, a když se tomu tak stalo, vypadlo z něj jenom rádoby překvapené: "Fakt?" Zajíce totiž doopravdy žádné výlety moc nezajímaly - nejvíce se těšil na pláž, frappe, řeckou pohodu, dušenou zeleninou (zejména mrkev) a taky na to, až mu budou vlát uši, až s Ježkem budou brázdit ostrov na skútru.

"Jo, fakt. Před chvílí jsme to četli na internetu. Všechny vejlety jsou zrušený, a do taveren se taky nesmí!"

"Hmm... To je blbý," - vysoukal ze sebe Zajíc, protože vycítil, že by se to hodilo říct. Chybějící nízkou inteligenci často nevědomky doháněl vysokou empatií.

"To teda je. Víte, já Řecko moc nemusím, já radši Turecko! Tam jste ještě nebyli, co? Tam by se vám líbilo! Nejradši jezdím tam, kam jezdí Erdogan," - pokračuje ten starší muž s mladistvým účesem.

Zajíc už začíná být nervózní - není zvyklý, aby na něj někdo z lidí tak dlouho mluvil. Podívá se na Ježka, ten ale předstírá, že neposlouchá, a dívá se nepřítomně z okna, což by rád dělal i Zajíc, jenže z probíhajícího hovoru jaksi neuměl taktně uniknout. "Aha," - vypadlo z něj jenom.

"Jojo, Turecká riviéra, to je blaho. Jako Řecko je taky fajn, ale takovej servis tu nikdy nedostanete," - přidala se tentokrát jeho žena, menší blondýna.

Zajíc usoudil, že na to už není potřeba odpovídat, a tak se mlčky díval z okna - zrovna vjížděli do Laganasu!

"Posledně, to jsme byli na Korfu. Projeli jsme celej ostrov odshora dolu a zpátky. Byli jsme totiž v Rhodě, víte" - pokračoval Ardogan, jak ho Ježek začal v duchu nazývat - samozřejmě, ač nenápadně, ale poslouchal. Zajíce to vyrušilo - chtěl si nerušeně prohlížet hlavní třídu nejrušnějšího letoviska, a vzpomenout si, ve které kavárně pil tehdy Coca-colu a kafe, a co ho tu tehdy zaujalo a co ho tu zaujalo teď. Jenomže ty lidi před ním nezavřou pusu, říkal si trochu podrážděně.

"Jo, a taky v Moraitice, ale tam se nám moc nelíbilo, i když to taky nebylo špatný - tak vlastně docela líbilo," - přemýšlela nahlas ta blondýna, zatímco Zajíc konečně spatřil světle modrý okraj mořského břehu a dostal nezadržitelnou chuť po čtyřech vyhopsat z autobusu co nejdál od lidí a rozběhnout se vstříc modré náruči Jónského moře. Ježek naštěstí věděl, že už za chvíli vystupují (dopředu si pečlivě nastudoval mapu a dokonce virtuálně projel celé letovisko Agios Sostis a hlavně okolí hotelu Georgina Inn, když měl od prasat zapůjčený počítač).

"A kde vy jste ubytovaní? Nejste náhodou taky v Georgaina Inn?"


Pokoj Superior a all inclusive bez piva

"Kufry doprava, fronta doleva a NEPŘEDBÍHAT!!!" - křičí paní Georgina, majitelka hotelu Georgina Inn, osobně. Zajíc s Ježkem se většinou drží stranou a ve frontách obvykle zabírají jedno z posledních míst, aby měli čas okouknout, "jak to chodí", tentokrát se ale nedopatřením nachomýtli do první linie, což obě zvířata náležitě znervóznilo. "Tohle nestačí," - vyhrkla Georgina, když jí Zajíc ukazoval papíry z cestovky. "Já chci vidět vo-cher!!!" - pokračovala rázným hlasem, že jí bylo slyšet určitě i na 150 m vzdálené pláži. Zajíc se tedy začal přehrabovat ve své kožené torně, až konečně vytáhl ten správný papír; už jistou dobu věděl, že jedním z nejdůležitějších atributů v lidském světě jsou PAPÍRY.

"Tak, a tenhle hodný chlapeček vás dovede na pokoj," řekla a ukázala na nevýrazného muže ve středních letech, který se v místě, kam ukazovala prstem, z ničeho nic zjevil. Zajíc i Ježek si pod pojmem "hodný chlapeček" představovali spíš člověčí mimino, ale nehnuli ani brvou a nechali se zavést do posledního patra poměrně rozlehlého hotelu.

"Jé, Ježku, máme výhled na bazén, a dokonce vidím i moře" - začal se radovat Zajíc. S uložením kufru do kouta maličkého pokoje z něj spadl veškerý cestovní třes i stres. Nejraději by se okamžitě rozeběhl vstříc modrému horizontu, ale ještě je čeká schůzka s delegátkou, kterou by zodpovědnější Ježek nerad promeškal. Zvířátka si tedy spěšně vybalila to nejnutnější do malého pokojíku se skrovným vybavením, ale voda z kohoutku tekla, okna těsnila, a bylo tu čisto a sucho (ne jako v Zajícově vlhké a tmavé sluji, která skýtala 50 cm2, a kam v deštivých nocích dokonce zatékalo, nebo v Ježkově brlohu, kde bylo sice sucho, ale všude píchalo jehličí, vypadané bodliny a v koutě se často povalovaly ohryzky a prázdné larvy).

Byli spokojení. Převlekli se do plážového "dress code" a vyrazili.

"Máme all inclusive, a nemáme pivo!" - poznamenal postarší spoluúčastník zájezdu, když zvířátka vstoupila do částečně otevřené jídelny, kde byla i recepce a kde se měla konat schůzka. Zajíc s Ježkem nevěděli, co by k tomu řekli, a tak neřekli nic (od lidí ještě nepochytili vlastnost něco říkat, i když vlastně zrovna nechtějí sdělit žádnou hodnotnou informaci, neboli fenomén nadneseně zvaný "smart talk", nebo lépe - obyčejně "plkání".

"Chtěli bychom si vyměnit pokoje!" - uvítala delegátku jiná spolucestovatelka. Zajíce napadlo, že možná dostala pokoj, do kterého zatéká (vzápětí mu ale došlo, že tady už nepršelo určitě několik týdnů), anebo se do pokoje nevejde kufr, či možná dokonce neteče voda? Zajíc byl rád, že jejich pokoj je v pořádku, a nemusí si ho teda měnit, jako lidi.

"Máme mít zrenovovaný SUPERIOR, a tadyten teda rozhodně zrenovovanej není..." - pokračuje ta mladá dáma. Zajíc sice nevěděl, co je to superior, ale představoval si, že je to něco super. Jemu i Ježkovi jejich pokoj SUPER připadal.

"Případné výměny pokojů probereme po schůzce. Teď bych vám ráda představila ostrov a nabídku výletů...."

"MÁME ALL INCLUSIVE A NEMÁME PIVO!!" - důrazně přerušil delegátku ten postarší pán, který si před chvílí postěžoval i zvířátkům.

"Ne každý program all inclusive je stejný. V propagačních materiálech jste se jistě dozvěděl, že..."

"A co tu máme celej den pít?" - zvolal ten nešťastník a šťouchl loktem do svého zamlklého kamaráda, jediného společníka na zájezdě. "Pivo by přece mělo být samozřejmost!"

"Není pivo, ale je tu víno. Případné další námitky vyřešíme po schůzce," - snažila se asertivně vyjednávat delegátka, tak jak ji to učili na školení. "Takže zpět k věci, jsme na krásném zeleném ostrově Zakynthos, který má 270 slunečních dní v roce a nachází se zde bájná pláž Navagio..."

"Jo, a na pokoji není varná konvice! A my si přivezli rozpustné kafe!" - ozval se pro změnu Ardogan.

Zvířátka těkala očima z účastníků zájezdu na delegátku a zase zpátky, téměř ničemu totiž nerozuměla a začala se na daném místě cítit nepatřičně.

Ježek si vzpomněl, že něco podobného se na úvodní schůzce odehrávalo i tenkrát ve čtyřhvězdičkovém hotelu na pláži v Tsilivi, a napadlo ho, že by si mohl také na něco stěžovat, aby lépe zapadl. Například na Zajíce. Chvíli na židli poposedával a přemýšlel, že řekne něco v tom smyslu, že Zajíc je negramota, pletou se mu čísla, zapomíná a málem nestihli odbavení, když se chtěl na poslední chvíli přezouvat. Pak se ale na Zajíce podíval, na toho nebohého tvora, jak bezradně stříhá ušima, a rozhodl se, že nebude říkat nic.
Obě zvířátka přestala poslouchat a když byla schůzka oficiálně ukončena a začaly se řešit stížnosti, neslyšně se vytratila z dohledu.


Agios Sostis, Koukla beach

Zajíc, rozrušen z náročné schůzky, s hlavou plnou rozličných dojmů, řekl cestou k moři: "Ježku, už vím, kam bychom se koukla!"
Ježek si pomyslel - ty už máš dost, Zajíci, ale s nejvyšším stupněm sebeovládání klidně odvětil: "Zajíčku, říká se "koukli", jakože my, anebo ještě lépe, podívali bychom se."

"Ale tam je napsáno Koukla" - vykřiknul Zajíc. A opravdu. Před nimi byl velká dřevěná cedule s nápisem "Koukla Beach".

"Tam jdeme", zvolali jednohlasně a přidali do kroku po prašné cestě, která vypadala trochu podezřele - nevede totiž směrem k rušnému letovisku na pláž, kam chodí lidi, ale někam do zarostlého kopce, za kterým ale zvířátka vytušila moře.

A opravdu - za chvíli se jim otevřel výhled na širou mořskou pláň, dolů k moři vedly kamenné schody. A hlavně - nikde nikdo, jen pár cvrčků, pomyslel si Ježek, ale byly to cikády. Zajíc dolů odhopkal po čtyřech, za nesouhlasných pohledů Ježka ("Co když nás někdo uvidí, Zajíci?!), a o minutu později se už smáčeli ve světlé modři jónských hlubin...nebo spíš mělčin, neboť vstup byl v těchto místech více než pozvolný; obě zvířátka musela ujít dobrých 50 metrů, než jim voda byla výš než do pasu. Ježek si dával dobrý pozor, aby zase nedupnul na mořského ježka, což se mu stalo posledně v den odletu (že by karma se vzdálenými příbuznými?); před Zajícem ale tehdy nehodu zamlčel (málokdy před ním přizná své pochybení), a v očích Zajíce byl tím pádem několik hodin bezdůvodně protivný; bál se totiž, že mu oteče noha a místo na letiště pojedou na pohotovost.

Dno bylo tady ale v celé délce i šířce písčité a zlověstné tmavé skvrny, poukazující na přítomnost ostnatého nebezpečí, se tu vůbec nevyskytovaly.

"To je pohoda!" - zaječel Zajíc, až sebou Ježek úlekem škubnul. "Konečně moře!"

Obě zvířátka si užívala ten úlevný pocit, že se jim podařilo v pořádku přicestovat, že je tu pěkné počasí a sluníčko, a ne třeba hurikán a vichřice, a že si můžou užívat moře klidně celý den, a dokonce skoro pro sebe. Zajíce se zamyslel, proč se tak stresoval, a že si možná nemusel balit ani ty náhradní kraťasy a tílka, protože do vody potřebuje jenom plavky (jako lidi), a kdyby to bylo na Zajícovi, klidně by celou dovolenou nosil jenom jeden outfit. To Ježek ho přiměl, ať si na poslední chvíli objedná plážovou módu z Lidlu, aby lépe zapadl, a snad aby nebyl za pobudu.

"Lidi střídají u moře až 28 outfitů za 7 dní," - poznamenal Kocour, když Zajíc ještě doma v Čechách balil dvoje trencle a dvě trika s motivy palem. "Tehdy na báru jsem to stačil dobře vysledovat. Hlavně lidský kočky nosej jiný oblečení na snídaně, jiný na pláž, jiný na procházky a na sport, jiný na obědy a docela úplně jiný na večeře - viděl jsem tam číčy, co dokonce měly každý den jiný šaty!"

Při představě, že by si s sebou Zajíc nabalil nějakých padesát kousků oblečení, se mu zatmělo před očima. Jak by to uvezl? A unesl? A kdo by to pral? Vždyť Zajíc za svůj dosavadní život nevypral jediný hadřík - oblečení od minula má přece s sebou a bylo docela čisté. Vždyť každý normální zajíc, ježek a dokonce i kocouři mají celý život jen jeden "outfit", nebo jak se tomu říká.


Gastroskopický nebe aneb Recenze teda neplatí?

Moře bylo tak teplé, že se ani Ježkovi, a dokonce ani zimomřivému Zajíci, na souš nechtělo. Oběma zvířátkům ale už začalo trochu kručet v žaludku, a tak se vypravila na večeři. Ta se konala na stejném místě, jako schůzka s delegátkou. Ježek se před odjezdem dočetl dost znepokojivé recenze, které Zajícovi radši ani neříkal, aby ho nevyděsil. Zajíc byl totiž docela poplašňák, a není se čemu divit - v lese má přeci dost predátorů, tak musí být stále ve střehu. Mnoho zajíčků tak umírá zbytečně mladých v důsledku nervového zhroucení. Recenze obsahovaly například následující:

"Nejen my, ale i zbytek hotelu měl po těch prapodivných jídlech hned druhý den střevní chřipku. Vše bylo obalené v majonéze a přepáleném tuku!" - píše jakýsi Jaromír A. z Ostravy.

...to Ježek Zajícovi prostě nemohl říct. Zaječí strava je přeci přirozeně, na rozdíl od ježčí "diety", téměř bez tuku. Seno, pšenice, jetel, čerstvá tráva, sem-tam kus zeleniny nebo chleba. Ježkovi je to jedno, ten dokázal splácat všechno - červy, žížalky (zejména ty, co ulovil Krtek), slimáky, kdejaký hmyz a dokonce ani mladými žabkami nepohrdl (větší ropuchy ale nejedl nikdy, ty byly moc hořké). Ježek vzpomínal na další recenze, které četl, a čím se blížili k jídelně, tím více se obával o zdraví Zajíce. Co když se z toho nafoukne a do rána chcípne? Nemá tu Krtka, aby ho tu zahrabal, a navíc mu bylo toho nebohého tvora trochu líto.

"Jestli si myslíte, že v tomto "hotelu" ochutnáte řecké speciality, jste na omylu. Každý den to samé, ještě několik nocí se mi zdálo o rozvařené zelenině a dlouho po návratu jsem cítil z oblečení prapodivný pach. Jo, a taky jsme pár dnů proseděli na záchodě... Tento hotel už nikdy více!" - píše Adam K. z Trutnova.

Ani paní Alena z Vyškova na tom nebyla lépe. "Do hotelové jídelny jsme šli jen jednou. Pak jsme se raději stravovali v přilehlých restauracích..."

Ježek byl smutný, ne až tak kvůli sobě, ale kvůli Zajíci, který už několik týdnů básnil o tom, jak se bude cpát řeckým salátem, lilkem, plněnými rajčaty a dušenou zeleninou.

Ježek vkročil do jídelny trochu v rozpacích, zatímco Zajíc hned pospíchal k bufetovému pultíku, zdalipak ve výběru najde i dušnou mrkev. "Ježku! Koukej! Mají tu baby mrkev!" - vřeštěl radostně, až úplně zapomněl, že je mezi lidmi, a že by se měl podle toho i chovat.
A opravdu. Nejen že tu byla zajícova oblíbená mrkvička, ale také dušené lilky, vařená kapusta, rýže, opečené brambory s grilovanou zeleninou, tzatziki zálivka, trochu masa pro Ježka, a na protějším pultíku se dokonce nacházel široký výběr nejrůznější zeleniny, oliv a listových salátů. Zajíc byl v sedmém nebi.

"Tak tohle je to, no... gastroskopikcý nebe," - zahuhňal Zajíc s plnou pusou salátu, že mu skoro nebylo rozumět. Poslední dobou se zaměřil na používání učených výrazů, ale ne vždy se trefil.

"Zajíci, říká se ga-stro-no-mi-cký. Gastroskopie je něco jinýho," - podotkl Ježek, ale měl díky příjemnému překvapení tak dobrou náladu, že mu ji nemohla zkazit ani zaječí nevzdělanost. Na talířku měl zapečené lilky s mletým masem a sýrem, které trochu připomínaly jeho oblíbené slimáky (akorát byly chuťově o dost lepší), dušenou rýži, pár kapustiček, trhané kuřecí maso (mimochodem, věděli jste, že ježek dokáže roztrhat i živé větší kuře?) a horu salátu s balsamicovou zálivkou. Nedovedl si představit lepší večeři a Zajíc taky ne.
Zatímco hosté programu all inclusive se ještě napájeli vínem (zvířátka měla jenom polopenzi bez nápojů, ale víno stejně ani jeden nepijí), Ježek se Zajícem se vypravili na průzkum do centra letoviska. Ježek má velmi zvídavou povahu a Zajícovi se líbilo všude, kde se líbilo Ježkovi.


Večerní procházka k ostrůvku Cameo

Centrum letoviska bylo hned za rohem. Stačilo projít směrem k moři a pak pokračovat podél pobřeží. Toto "centrum" skýtalo tak dlouhou promenádu, že když ji prošli z jedné strany na druhou, tak Ježek dostal žízeň, a pokud by došli zase zpátky, dostal by žízeň i Zajíc (zvířátka měřila vzdálenosti trochu jinak). Podél promenády se nacházelo několik taveren, několik hotelů, několik minimarketů, jeden stánek prodávající lodní výlety a jeden stánek s vodními atrakcemi. Zvířátka kličkovala mezi naparáděnými turisty, kteří právě hrdě nosí jeden z 50 dovolenkových outfitů; Zajíc si všiml, že jsou nyní moderní kraťasy s vysokým pasem a k tomu velmi krátké tričko. Kraťasy s vysokým pasem kupodivu měl (v Lidlu totiž jiný typ neměli), a krátké tričko taky, protože když si objednával tu plážovou módu, omylem vzal dětskou velikost. Mezi lidi tedy zapadal a snažil se napodobit jejich loudavou chůzi. Díval se na obzor moře, který se už pomalu barvil do fialova, popíjel Coca-colu light a cítil se jako člověk.

Zatímco Zajíc přemítal o módě a dalších životně důležitých věcech, Ježek za chůze hleděl do mapy. "Zajíci, musíme dojít k ostrůvku Agios Sostis - je to kousek!" - oznámil rozhodně a přidal do kroku. Zvířátka tedy opustila promenádu na jejím konci, a dál pokračovala podél silnice a několika "zkratkami" přes hotelové zahrady do vnitrozemí, a pak zase směrem k moři (že k ostrůvku Cameo vede skutečná zkratka po pláži, to zvířátka zjistila až na druhý den). Když se před nimi vynořil nasvícený skalní útvar, věhlasná ikona ostrova Zakynthos, byla už úplná tma.

V okolí nebylo pro zvířátka nic zajímavého, než ostrůvek sám. Snad jen pár větších stánků prodávajících lodní výlety. Vyfotili se u nasvíceného ostrůvku, jako lidi, kteří se trousili kolem, a Zajíc si vymáchal packy v moři. Bylo už hodně hodin a blížil se "ježčí čas". Ten se pozná podle toho, že Ježek začne zívat, a to většinou nastalo kolem desáté hodiny. A tady bylo už dokonce po desáté. Zvířátka se tedy vypravila zpátky směrem k hotelu a uložila se ke spánku. Byla ráda, že nemusí sedět na baru, jak to dělají lidé.


Ráno u moře

"Sweet, please!" - řekl Ježek sladkým hláskem, trochu zčervenal a zazubil se do roztomilého Ježčího úsměvu, že mu byly vidět i špičaté přední zoubky. To Ježek moc často nedělal (byl totiž dost ostýchavý, jak v lidském, tak i v tom zvířecím světě), ale pokud šlo o sladké, tak se nepoznával. Když to zaslechl Zajíc, který s talířkem čekal na svůj snídaňový příděl plný zeleniny, dal se do hýkavého smíchu, ale paní domácí, Georgina, která servírovala snídaně, pookřála, a odpověděla něco anglicky, čemu Zajíc nerozuměl, ale pomyslel si, že to určitě bylo něco v tom smyslu, jako "Ale to víš, že jo, drahoušku," a nandala roztomilému Ježečkovi plný talíř palačinek s nutellou, coroiassanty, sladké taštičky a dokonce i loukamades, smažené řecké vdolky.

"Thank you," kníknul Ježek sladce jako malý klouček a za chvíli si pochutnával na dobrotách, které doma, v ježčím doupěti nemá, a Zajíc na slaném, protože pro takový výběr zeleniny by musel obejít několik zahrad, a ještě by riskoval holý život, že ho nějaký pes zakousne.

Po dobré snídani zvířátka zamířila na pláž. Nad Koukla Beach se nachází taverna a plážový bar s dechberoucím výhledem. A co víc - nikde nikdo, jen jedna barmanka, sedíc pod slunečníkem a místo vyhlížení zákazníků hledí do dáli na širé moře. Zvířátka neváhala a objednala si frappe; chutnalo podobně, jako kdyby ho připravil samotný Pán Bůh. Pofukoval příjemný vítr od moře, vzduch voněl solí a svobodou.

"Ježku, tak takhle nějak je to v háji...teda vlastně v ráji," - promluvil Zajíc po chvíli, a Ježek, tentokrát shovívavý k zaječím přebreptům, mu musel dát výjimečně za pravdu.


Wellbeing zvířátek v Čechách a v Řecku

V následujících několika dnech si Zajíc s Ježkem užívali moře, jak jen to šlo. Slaná voda Ježkovi léčila pohybový aparát, a slunce zase Zajícovi pomáhalo na psychiku (měl velmi slabé nervy, nejen v období honů). Slunce i moře, oba živly dodávaly zvířátkům synergický léčebný efekt, díky kterým se při pobytu zbavily všech zdravotních potíží. Zajíc například doma trpěl na časté nadýmání a průjmy, když snědl namoklou trávu nebo trochu více neloupaného obilí. Zajíc se přátelil s mladou šeltií, která se zabývala výživou a zdravým životním stylem, a ta mu řekla, že Zajíc je patrně celiak, nedělá mu dobře pšeničná bílkovina, jakožto ani sacharidy ze stébel trávy, a měl by proto přejít na bezlepkovou, ideálně nízkosacharidovou stravu. A co víc, měl by jíst nikoliv 5x denně, ale jen 2-3x, protože si jinak zadělává na inzulínovou rezistenci.

Kocour, který se také zabýval výživou (zejména v tom gurmánském smyslu), Zajícovi zase doporučoval tzv. "paleo dietu", skládající se převážně z masa, oleje a malého množství zeleniny. Sám Kocour se díky této dietě totiž zbavil svrabu a dokonce i bolestí páteře; od té doby, co přestal jíst criossanty, knedlíky a buchty, a přešel na přirozenou, nejlépe raw stravu (čerstvé natrhané maso s olejem a listovým salátem), je mu podstatně lépe.

"Všechny obilniny totiž obsahují lektiny a další antinutriční látky, které jsou původcem tvých potíží, Zajíci," - říkal mu Kocour s vážnou tváří. "Začni jíst maso jako já, a bude ti líp!" A tak se Zajíc rozhodl, že to zkusí. Na mase vydržel 24 hodin, a pak ještě dalších 24 hodin prozvracel.

Tady na Zakynthosu to bylo jiné. Zajíc jedl podobnou stravu, jako doma, lepku ani lektinům se nevyhýbal, a již druhý den se mu upravilo zažívání, ačkoli se častěji dopouštěl "výživových chyb", jak tomu říkali lidé: například si dal po večeři melouna (což bylo podle některých výživářů nepřípustné), večeři s Ježkem často protáhli až do pozdních hodin (jíst by se nemělo 4 hodiny před spánkem, jak často Zajícovi připomínala mladá šeltie) a jejich jídelníček obsahoval všechny doposud známé alergeny: lepek, který prý lepí zaječí střeva; mléko, které prý dráždí žaludek ježků, cukr, který sice není alergen, ale podporuje obsedantně-kompulzivní poruchu u zajíců a hyperaktivní náběh na ADHD ježků, atd.

Tak jak je možné, že neduhy, kterým oba trpěli na české louce, jsou pryč?!

Jižanský životní styl Zajícovi prostě vyhovoval víc. Například, když se doma v České Kanadě pravidelně po obědě smotal do trávy a několik hodin spal, byl pro smích celému sousednímu zvířectvu. "Prospíš svůj život, Zajíci!" - chechtali se mu šneci, veverky a hlavně mladá prasata. Jediný druh, který se nesmál, byli ježci; jednak proto, že se zajíci udržovali přátelství, a kromě toho, také si většina ježečků dávala odpoledne šlofíka (o zimní hybernaci nemluvě).

Doma v Čechách často chudák Zajíc trpěl omrzlinami tlapek a taky hladem, když bylo vše přikryté zmrzlou krustou. Ne každý zajíc zimu přežil, a navíc, každý zajíc se přátelil s nějakým ježkem. Víte, že po hybernaci se roztočí asi jen 55 % ježků, a většina ježků svou první zimu dokonce nepřežije? Zima je tuhá a krutá.

Tady by Ježek ani hybernaci nepotřeboval, i když by se určitě ze zvyku (a nostalgie) pravidelně stáčel koncem prosince - tak, aby se Zajícem ještě stihl oslavit Vánoce, ale zároveň, aby byl roztočen s prvním zesílením slunečních paprsků, což by bylo znatelné už v únoru... Nicméně, tato představa byla příliš lákavá, než aby se mohla uskutečnit jinde než v ježčích a zaječích snech. Proto si oba své sny raději nechávali pro sebe.


Laganas a Kalamaki

"Skútra na 4 dny" - řekl Ježek suverénně (anglicky a s perfektní výslovností), když se obě zvířátka usadila do kožených sedaček moderní moto-půjčovny. Doma v Čechách totiž bodlináč rád listoval nejen průvodci, ale také učebnicemi angličtiny, které pravidelně nacházel v miniknihovně "přines a odnes" ve vesnici, která sousedila s jeho lesem. A navíc, když byla pandemická krize a měl chvíli pokoj od zajíců, Ježek se věnoval studiu angličtiny online (všichni zajíci totiž drželi karanténu společně s lidmi, aby byli zajímaví, takže zaječí srazy s ježky u pařízků na dlouhé týdny ustaly, ale i tak někteří zajíci zorganizovali alespoň "Za-ježčí online meeting", na který zajíci dokonce sehnali dotaci - prý jako prevenci izolace Ježků, ale pravda je, že Ježkům to bylo úplně fuk, to pouze ze shovívavosti k Zajícům se na meeting připojili.)

Zajícovi bylo trochu úzko, protože - přeci jen - využívat motorové vozidlo je riziková záležitost, a Zajíc poslední dobou na úzkosti docela trpěl. Pandemie tomu nepomohla, protože se v zaječí komunitě rozšířil hoax, že virus napadá zejména Ježky s šedivými bodlinami. A teď se obracel všem svatým, které znal (bůhvíproč si teď ale vzpomenul jen na Hare Krišnu, moudrou Želvu a matku Terezu, akorát si nebyl jistý, jestli aspoň jeden z nich umí ochránit dvě nebohá česká zvířátka na ostrově Zakynthos). Pracovník půjčovny se tvářil důležitě a nonšalantně a předal Ježkovi nějaký papír k podpisu - než na něj stačil Ježek obtisknout usmolenou tlapku, naštěstí se vzpamatoval, šikovně uchopil propisku (to doma trénoval) a podepsal se jako Jožka Ostnatý.

O chvíli později se už obě zvířátka vzdalovala z letoviska Agios Sostis na motorovém vozidle. Když přijížděla do Laganasu, slunce zrovna zapadalo - vůbec se to tu za ty roky nezměnilo!

"Ježku, to je ta Amerika! Mc´Donald!" - vřeštěl Zajíc jako u vytržení. Mnoho aut, motorek, obludných neonových nápisů, zástupy shlukujících se mladých lidí, jejichž kůže hrála všemi barvami - od bílé přes rudou do snědé, až úplně černé. Většina z nich byla zahalena do oblaku dýmu, někteří popíjeli nápoje z plechovky, kterou poté pohodili k silnici, jiní se ládovali hranolkami nebo hamburgery, ve vzduchu se mísil puch cigaretového dýmu, nevyvezeného septiku a přepáleného tuku. Najednou se to Zajícovi nějak znechutilo. Tak tohle se mu před 7 lety líbilo? Z nostalgie si koupil v místním marketu Coca-Colu, která mu trochu zvedla náladu, ale nebylo důvodu, déle se zdržovat v Laganasu. Zvířátka se raději vrátila ke svému skútru a zmizela, jen se za nimi zaprášila špinavá silnice.

Na návrat do letoviska bylo ale ještě trochu brzo, Zajíc se neptal a "nechal se překvapit", kam ho Ježek zaveze. Bezmyšlenkovitě (to mu bylo vlastní) pozoroval míhající se krajinu, vlály mu uši a to mu stačilo ke štěstí. Potěšilo ho také, že poznával terén, který měl uložený v paměti - dlouhá, rovná silnice, po pravé straně prales, po levé straně westernový ranč s koňmi, stále podobně jako v Americe, nebo aspoň si to Zajíc myslel. Za pár okamžiků přijížděli na pláž v Kalamaki.

I tady si to Zajíc tak přesně pamatoval. Tehdy tu s Ježky v taverně Crystal popíjeli mochito, byl říjen, a Zajíc fotil to mochito s mořem v pozadí a dával to na zaječí facebook, aby se pochlubil i ostatním zajícům. Některé věci jsou teď jinak. Zajíc ani Ježek alkohol nepijí, a Zajíc nemá tak velkou potřebu se chlubit. Teď tu Zajíc pije Coca-Colu, na schodech taverny Crystal, a je mu každý okamžik velmi vzácný. Proč by si své vědomí mlžil alkoholem?

Slunce už bylo skoro za obzorem, i když stále bylo krásné červencové teplo. Zajícovi se konečně trochu ulevilo. Třeba jsou opravdu všechny jeho obavy zbytečné.


Tsilivi, hlavní město Zakynthos a nebezpečné palačinky

"Zajíčku, vstávej, jedeme na výlet," pravil Ježek mírným (mírně netrpělivým) hlasem, ale Zajíc se ne a ne vyklubat ze svého pelechu. Chvíli trvalo, než se vzpamatoval, kde je, a kdo je, a co víc, že mají s Ježkem teď jejich vlastní motorové vozidlo! Teprve potom Zajíc hbitě vyskočil ze své jamky, opláchl si čumák studenou vodou, navlekl se do plážové módy, zabalil batůžek plný zbytností a mohli vyrazit. Podívat se, jak to vypadá v hlavním městě Zakynthos.

Zajíc byl šťastný, že mu zase vlály uši, a byl šťastný, že znovu poznává krajinu, kterou projížděli. V hlavním městě byli coby ježčí dup, ale jelikož bylo trochu zataženo a ideální klima na projížďku, protáhli to po pobřeží dále, a tady už si to Zajíc přes jeho slabou paměť pamatoval velmi důvěrně. Nejdříve rovně po pobřeží (tuto část měl Zajíc asi nejraději - po pravé tlapce širé moře, vlevo kopce) a pak následovala ostrá zatáčka v Akrotiri, kousek do vnitrozemí a za chvíli se již dívali za zátoku v Tsilivi, která z výšky vypadala mnohem lépe, než zblízka. Velmi dobře si totiž pamatoval, jak před sedmi lety s Ježkem využili každou příležitost zmizet pryč z Tsilivi - od prasnic vyvalujících se před hotelem, od turistického pozlátka a pláže, ke které vedou podezřelé trubky, vypouštějící zplodiny lidského metabolismu pod mořskou hladinu.

Ale z bezpečné vzdálenosti to Tsivli vypadalo více než dobře, skoro až snově, možná to takhle nějak vypadá na Hawaii nebo Bahamách, říkal si Zajíc, ale nebyl si tím jistý, protože tam nikdy nebyl.
Obě zvířátka se tedy raději otočila a rozhodla se vrátit do hlavního města Zakynthos.

---

"Ježku, mě je slabo a horko," hlesl Zajíc, když se v davu lidí prodírali rozpálenou ulicí hlavního města. Mraky se rozplynuly, blížilo se poledne. Zajíce tlačily v břichu palačinky, kterými se u snídaně strašně přejedl. Zapomněl totiž, že je býložravec, a že není zvyklý na pokrmy s vejcem a s větším množstvím tuku (tyto byly spíš smažené, než pečené). Zajíc také trpí na velmi nízký tlak, a pokud ujede na něčem těžko stravitelným, a veškerá krev jde do trávicího ústrojí, mozek a končetiny se odkrví ještě více, než je tomu obvyklé, a to může vést ke ztrátě zaječího vědomí, k čemuž nyní nebylo daleko. Zaječí organismus totiž neodkázal rozlišit, že je lepši nestrávit potravinu (tedy dostat sračku), než ztratit vědomí. "Potřebuju kafe," - hlesl Zajíc takovým tónem, že to znepokojilo už i Ježka. Sedli se tedy do jedné za kaváren s chlazením, a až frappe se zmrzlinou (kombinace kofeinu a rychlých cukrů, které údajně podle šeltie zhoršují zajícovo OCD), Zajíce trochu vzchopilo, aby získal energii jak na trávení, tak i zachování životně důležitých funkcí, jako je například krevní oběh.

Zvířátka pozorovala lidi chodící sem a tam, a rozhodla se, že návštěva hlavního města v dnešním parném dni stačila. Ježek byl trochu překvapený, že Zajíc nechce kupovat suvenýry a další hlouposti, a doufal, že to se Zajícem není vážné, ale také se těšil pryč z ruchu ostrovního velkoměsta. Musí Zajíce příště upozornit, že nacpat se před výletem palačinkami není nejlepší nápad, a že by měl zůstat u svého obilného müsli.


Cesta napříč ostrovem a Black Caves

Po siestě se Zajíc vzchopil už úplně, a tak s Ježkem přemýšleli, kam vyrazit na podvečerní projížďku. Rozhodli se, že to nechají náhodě, a náhoda dostala příležitost na rozcestí u Machareda. Zajíce to už na předchozí křižovatce u Lithakie táhlo směrem na Keri, což si nedovedl vysvětlit, a Ježkovi to taky řekl. Anebo ho to táhlo rovně do kopců a středu ostrova. Ježka to ale naopak táhlo východním směrem, a jelikož Zajíc na tom nebyl s orientací zrovna nejlépe, rozhodlo se v Macharedu (jako vždy) podle Ježka.

A tak pokračovali dál a dál směrem k hlavnímu městu, což toho času nevěděli, a dokonce i Zajíc si všiml, že nikde nic zajímavého není.
"Zajíci, koukni se do mapy," rozhodl Ježek asi po 10 km. Zajíc se tedy lokalizoval chytrým mobilem, který si s Ježkem pořídili, aby zapadli do světa lidí. Často do něj poté mimoděk hleděli, při snídani i při večeři a taky na pláži, protože jinak by mohli vzbuzovat podezření. Pokud by si jich ovšem všimnul někdo, kdo zrovna do mobilu nehledí, což se vlastně stalo málokdy. Nyní však mohli snadno zjistit, že se blíží rovnou do hlavního města, kam vlastně vůbec nechtěli, a co víc, po silnici, ze které dlouho nejde nikam odbočit.

Nakonec se podařilo stočit cestu na sever na Vanato, a pak zpět na severozápad, do Agios Kirikos, Agios Dimitros a Drakas.
Zajícovi to bylo vlastně vcelku jedno, protože se moc rád vozí prakticky všude, ale teď už i on měl pochybnosti, zda bloudění po vnitrozemských vesnicích je ten nejlepší způsob, jak strávit vzácný ostrovní podvečer. Vždyť pobyt je pouze 7 dní krátký!

"Hele, jeskyně," - zavřeštěl Zajíc, když zahlédl ve vesnici Kallithea dřevěnou ceduli "Black Cave - 1 km" s vidinou vytyčit si záchytný bod cesty, ačkoliv si ještě všimnul ukazatele na Therianos Farm, který byl přesně naproti a ukazoval na opačnou stranu. Sice by rád viděl ostatní zvířata, která mu v pravdě chyběla, ale - zapomenouc na svou současnou lidskou podobu - bál se, že si ho spletou s králíkem a zavřou ho do králíkárny. A jak je známo, zajíce do králíkárny zavřít nejde - brzy za pletivem umírá šokem ze stísněného prostoru, jeho maso ztuhne a nedá se zpracovat už ani na krmivo pro kočky. A tak s Ježkem odbočili na Black Cave.

Stoupali do prudkého kopce, jehož sklon byl stále strmější, a tím více Zajíc začal pochybovat, jestli to bylo dobré rozhodnutí. Stoupali dál a dál vysoko nad vesnici, míjeli zemědělskou usedlost, a dál už to stoupat nešlo, museli pěšky. Vypadalo to, že 1 řecký kilometr je 5 českých... A to už by se Zajíc nejraději otočil, tentokrát ne kvůli sobě, ale kvůli Ježkovi, o kterého se bál. Ježeček už přeci jenom měl svůj věk, a staří ježci se nesmí přehřívat. Sice bylo zataženo a byl už skoro večer, ale horko a dusno jako v prádelně. Co když se tady s Ježkem něco stane? Co když by Zajíček zůstal docela sám? Našel by tu vůbec jiného Ježka?

"Já už dál nejdu," oznámil Zajíc, který nechtěl nic riskovat. Ví, že ježků je málo, jsou ohrožený druh. Kdyby chcípl jeden zajíc, nic by se nestalo, ale ježek? To prostě nemůže riskovat.

"Zajíčku, já se chci podívat až nahoru, když už jsme tady," odvětil Ježek a dál cupital do prudkého kopce.
"Ale já už nejdu!" opakoval Zajíc důrazněji.

"Tak já jdu teda sám," - mínil na to Ježek.

"To teda nepůjdeš!" - vzbouřil se Zajíc. Ježek vykulil oči a shovívavě se usmál.

"Zajíčku, copak tebe už bolí běhy?"

"Jo, bolí mě strašně běhy a už nemůžu," začal naříkat. Zajíčka ale běhy nebolely. Tolik se o Ježka bál, že výjimečně zalhal.

"Tak aspoň na konec téhle silnice," - smlouval Ježek.

Zajícovi se to vůbec nelíbilo, ale souhlasil. A byl znepokojený, že Řekové mají jinou představu o měření vzdáleností. Copak se vzdálenosti měří vzdušnou čarou? Cesta vedla stále dál a výš, ale Black Caves nikde. Až zvířátka konečně docupitala na konec cesty, kde se nacházelo odpočívadlo a dokonce dřevěný kiosek (bohužel mimo provoz), dál už vedla nezpevněná skalní pěšinka.

"Ježku, dál ani krok", - houknul Zajíc. "Tady počkáš na mě!" - rozhodl a začal se škrábat po skále nahoru. Pomyslel při tom na to, když s Ježkem tehdá lezli na Skopos. Vše bylo ten den tak snadné! Nebylo už parné léto, na Skoposu pofukoval vlahý větřík. Na skútru se dalo dojet až k jakési sakrální stavbě těsně pod vrcholkem kopce. Poslední úsek byl sice náročný (ke skále bylo přivázané lano, bez kterého by nebylo možné vyhoupnout se nahoru), ale brzy je odměnou čekal dechberoucí výhled a mystická atmosféra. Ale tady? Jeskyně stále v nedohlednu. Zajíc svůj výstup vzdal. Bez Ježka by to přece nemělo cenu.

Už se skoro smrákalo a zvířátka se vracela přes Vougiato a Lithakiu zpět. Zajíc vzpomínal, jak se tehdy v říjnu v roce 2014 vraceli z pláže Navagio. V údolích už se válela mlha, cesta přes hory do Tsilivi to byla dlouhá a daleká, ale užíval si tu cestu stejně jako dnes. Zajíc přemýšlel, jestli ho někdy omrzí dívat se na reliéf terénu mystického ostrova Zakynthos. Na východě rovinné nížiny, na západě se od severu k jihu, trochu šikmo táhne pohoří. Jestlipak jsou v těch zelených kopcích ostatní zajíci a ježci? Přátelí se mezi sebou? A jakpak se jim tam asi žije?


Kafe, kočka a vesnice Keri aneb Den podle Zajíce

Zajíc se vzbudil s neurčitým pocitem, že dnešní den musí být podle něj. Pobyt na tom nádherném místě se neúprosně krátí a doposud se vždy řídili rozhodnutím Ježka, a to ze zjevných důvodů. Zajíc byl negramotný, neměl orientaci v čase ani prostoru a nedisponoval zeměpisnými, ba ani místopisnými znalostmi. Celkově mu většinou bylo jedno, kam se jede - hlavně, že mu vlály uši, a měl chvíli pokoj od intelektuální námahy. Když teď ráno s Ježkem na pláži vítali nový den, každý po svém - Ježeček se cachtal v moři, Zajíc seděl na bobku na vyvýšené loučce, stříhal ušima a mžoural do sluníčka, což byla taková zaječí meditace, napadlo Zajíce, že možná disponuje určitými schopnostmi, které Ježek nemá. Všimnul si, že mu sedla na pravou tlapku vážka. Že by to bylo znamení, že to tak doopravdy je...?

Když Zajíc doma v Čechách sám sedával ráno u rybníka a vyhříval se na hrázi, často mu vážky vyprávěly různé příběhy o transformaci, kterým ale moc nerozuměl. On - Zajíc - je prý ve světě lidí symbolem transformace, a proto je součástí velikonoční tradice - nosí vajíčka jako symbol vzkříšení! Tomu Zajíc jen těžko věřil. Žádná vajíčka nikdy nikam nenosil, proč by to měl také dělat, a popravdě nechápal, proč na něj mladá prasata každé jaro pokřikují "Kde máš vajíčka, zajíčku?" Vždy si myslel, že si ho s někým pletou, snad možná se slepicí, která je taky hnědá, a raději odhopkal schovat se do houští.

"Ježku, tentokrát pojedeme do Keri," pravil Zajíc při snídani rozhodným hlasem. Ježek se na Zajíce překvapeně podíval, div mu nezaskočila palačinka. Jak je možné, že si Zajíc pamatuje název sousední vesnice, pomyslel si Ježek ale raději nic neříkal. A tak zvířátka o něco později na rozcestí u Lithakie nezabočila vpravo, ale vlevo, kam to sice Ježka "vůbec netáhlo", ale Zajíce ano, tak proč mu nedat příležitost?

Cesta nebyla daleká. Nejdříve zakroužili v přímořském letovisku Limni Keri, kde se nachází to "jezero, které vyschlo a zmizelo". Letovisko je to docel malebné a s hezkou pláží; jak je možné, že si toho tehdy nevšimli? V roce 2014 tady ani tlapku nesmočili. Pokračovali dál do hor až do vnitrozemní vesnice Keri. I tady byli tehdy před 7 lety.

"Ježku, v téhle taverně jsme byli! Anebo v téhle? Ne, v tamtej!" - vřeštěl Zajíc jako u vytržení. Měl radost, že si to tady pamatoval. S Ježkem se nakonec usadili do kavárny Nitze, protože na jedné z židlí ležela kočička. Byli rádi, že tu nejsou jediná zvířata - a usedli ke stejnému stolu.

"Už jste tu zase? Pamatuji si vás," - pravila kočka a protáhla se. Obě zvířátka to trochu vyděsilo. Jak je možné, že v nich poznala jejich podstatu? Měla přece lidskou podobu!

"Vy...jak...opravdu?" - začal koktat Zajíc.

"No jasně, Zajíc Vejtaha a Ježek Ostnatý, krycí jméno Jožka," - pokračovala kočka nenuceně. "Myslíte si, že o vás nevíme? Po celém ostrově se proslýchá, že nás poctila svou návštěvou zvířátka z Čech."

"A nevíte něco o Moudré Želvě? Víte, rádi bychom ji navštívili..." - vzpamatoval se Ježek.

"Moudrá Želva? Pch... Čekací lhůta na setkání s Moudrou Želvou je 2-8 let. Pochybuji, že by si na vás udělala čas. A kromě toho, moc dobře o vás ví - ví totiž o všech a o všem. Kdyby se s vámi chtěla setkat, určitě by vám to dala vědět - však víte, jak je mocná."

"Co si dáte?" Zvířátka sebou trhla. Ani si nevšimla, že nad nimi stojí kavárnice!

"Ehm... Kafe! A fresh juice! A tady pro paní kočku... Vlastně nic, promiňte..."- blekotal zmateně Ježek.

"Se mnou si nedělejte starost, já jsem jedna z mála koček, které mají všeho dost. A nemyslete si, že jste tu na zdař bůh. Nic totiž není náhoda," - pokračovala kočka a začala si ledabyle lízat srst.

"Jak to myslíte?"

"Tak, jak to říkám."

Kavárnice postavila na stůl podnos - řecké kafe a fresh pro pana Ježka, frappe pro Zajíce, a k tomu dvě malé sušenky značky Snickers. Vypadalo to krásně a chutnalo to ještě lépe.

"Koukám, že jste začali ujíždět na kafi a sladkostech, jako lidi," - poznamenala Kočka. "Tak hlavně aby to se Zajícem neseklo, jak se to málem stalo po těch mastných palačinkách. A Ježek, ten by to zase neměl přehánět s kafem. Způsobuje to zrychlené šedivění bodlin, aterosklerózu a předčasnou senilitu!" Ježek se trochu začervenal, sklopil očka a nervózně poposedl. Ten hořký hnědý nápoj měl totiž tuze rád. "Nicméně, ani se vám nedivím, že bažíte po cukru a stimulantech - není to snadné, být člověkem. Teď už mně ale nechte v klidu. Konverzace s "lidmi" je pro mě příliš namáhavá..." - uzavřela kočka svůj monolog a plynule přešla do hlasitého vrnění. Nebo takhle vrněla od začátku, a zvířátkům se to jen zdálo?


Limni keri a kámen, který plní přání

Když Zajíc s Ježkem klesali na jejich motorovém vozidle z kopce zpátky, dolů zpět do Limni Keri aby se vykoupali a trochu vzpamatovali, stále si v duchu přehrávali rozhovor s kočkou. Jak je možné, že se o nich ví, kdo jsou a kde byli?! A že o nich ví tolik?? A že by s nimi stále zůstávala Moudrá Želva ve spojení? A neříkala ta Želva náhodou, že jižanská zvířata ještě nenabyla potřebné moudrosti? Vždyť ta kočka se zdála být docela inteligentní...

Pláž byla nádherná, a ačkoli Limni Keri nepatří zrovna k nejmenším letoviskům, písčitá pláž byla téměř prázdná. U pláže se nachází také přístav, takže je chráněná zálivem, hladina je klidná jako zrcadlo a vstup do moře pozvolný. Na pláži v Limni Keri si Zajíc vyměnil několik hlasovek s mladou šeltií, se kterou se už pár let přátelil, a svěřil se jí, že se asi začalo dít něco mystického. Šeltie měla tajemno ráda, často s ostatními psi z vesnice vyvolávala duchy psích předků, a dokonce se přátelí i s vlky, takže Zajícovo sdělení nebrala na lehkou váhu. Poradila Zajíci, aby celou situaci zkusil nacítit a nejlépe promeditovat, což také udělal. Měl takový zvláštní pocit, že jeho a Ježka čeká nějaká mise, anebo snad poslání?

Vzpomněl si na průhledný kamínek, který tehdá dostal od Moudré želvy mezi čtyřma očima, když si Ježek odskočil na toaletu. Měl ho s sebou, střežil ho jako oko v hlavě a vzpomněl si na její slova, když tehdy na pláži Navagio pravila: "Zajíci, speciálně tobě dávám tento mocný kámen, který nepochází z tohoto světa. Má sílu měnit realitu a plnit přání. Podmínkou ale je, aby to bylo přání nesobecké, pro dobro všech zvířat a planety. Užij ho moudře, protože pokud, milý Zajíčku, zvolíš samolibě, do 12 hodin chcípneš, a Ježek jakbysmet."

Zajíc se tak moc bál, že chcípne Ježek, že se doposud neodvážil kamínek použít. Popravdě si myslel, že se Želva spletla. Jak mohla dát tak vzácnou věc tak obyčejnému zajíci polnímu, který dokonce ještě zaostával za ostatními zajíci? O co jí šlo? Co tím sledovala? Zajíc si přeci moc dobře uvědomoval svou omezenost. Navíc moc dobře nechápal, co je to vlastně sobecké přání. Co by si vlastně měl a neměl přát? Sám nevěděl.

Když se nad tím teď zamyslel, posílen výhledem na širou mořskou pláň a slaným vzduchem, tak ho napadlo, že si vlastně možná něco přeje. Přeje si, aby se všem ježkům dařilo dobře. Jenže to je sobecké přání, protože z toho mají užitek i všichni zajíci. A taky si přál, aby mohl na tomto krásném zeleném ostrově zůstat s ježkem na věky věků. A to je taky sobecké. Zajíc měl vlastně samá sobecká přání. Opět byl ve slepé uličce, a tak to raději pustil z hlavy, postnul na Instagram storiečko z pláže (ano, nedávno si založil instagram) a šel si zaplavat. Opět se ujistil, že přemýšlení mu moc nejde.


Výlet, který se neuskutečnil

"Výlet na Keri Caves? Nejlepší ceny!" - oslovila zvířátka mladá Řekyně v Keri u rozpáleného stánku obloženého letáky. Jeden z nich vtiskla Zajícovi do tlapky.

"My..no...promyslíme to," - řekl Ježek.

"Jenže pak už nemusí být místo! Bude obsazeno, anebo se vůbec nepojede. Musíte se rozhodnout teď hned," - pokračovala. Zvířátka se popravdě těšila na to, že si na pokoji pustí klimatizaci a trochu si odpočinou. O modrých jeskyních, jak na severu ostrova, tak na jižním Keri, slyšela už hodně. Ale nebyla ze zvířecího světa zvyklá na takové jednání. "Hned" bylo nutné akorát utéct, když se blížil myslivec, anebo se stočit, když za Ježkem přišla návštěva, na kterou zrovna neměl náladu. Ale "hned" jet na výlet?

"My si to rozmyslíme a kdyžtak zavoláme..." - vybruslil ze situace Ježek a ukázal na letáček s telefonním číslem.

"Jede se teď, nebo nikdy! V 15.00 už se asi loď neobsadí!"

"Ale my se musíme stočit...teda vlastně....jít na siestu," vysvětloval Ježek. "Je teď ještě moc horko!"

"V 15.00 bude horko ještě větší!" - volala za nimi ta Řekyně, nebo jestli to vůbec byla Řekyně, protože Řekové, jak už zvířátka trochu poznala jejich náturu, se tak moc nevnucují.

Cestou do Agios Sostis Zajíc přemýšlel, jestli náhodou o něco nepřišli, když na ten výlet nevyrazili hned. Nebyla to propásnutá příležitost? Najednou se mu někde mezi ušima rozezněl hlas "Zajíci, nepochybuj, důvěřuj, vše je tak, jak má být..." Zajíc se trochu vyděsil. Aby ještě začal bláznit, to by tak ještě scházelo. Už teď se cítil být trochu postižený. Kdyby začal bláznit, to už by s ním Ježek určitě nevydržel. Nejspíš by ho vyměnil za jiného zajíce, který je chytřejší, pohotovější, má lepší orientaci v čase a prostoru. A který neblázní. Ale co to bylo za hlas? Byl mu nějaký povědomý. Myšlenku na to, že by to mohl být hlas Moudré Želvy, okamžitě zahnal. Co si to namlouvá? Raději přestal přemýšlet.

---

"V 15.00? To už žádá loď nejede. Máte smůlu, baj báj," - zazněl nepříjemný hlas poté, co vytočil číslo uvedené na letáčku s výlety. Zajíc byl zmatený. Je teď vhodná chvíle na to, použít ten kamínek? A čemu má důvěřovat? Rád by udělal Ježkovi radost. Ví, že Ježek má modru rád, a vidět modré laguny z lodi, to musí být zážitek. Ježe mu pořád na tom výletu něco nesedělo. Ale co? Má to domluvit na zítra? Rozhodl se, že to nechá plavat.

A tak se s Ježkem vypravili znovu do Keri Lake, protože se jim tam tak líbilo, a kde strávili hezké pozdní odpoledne a podvečer. Zpozorovali velkou loď plnou turistů, vracející se z výletu, a zjistili, že by mezi nimi vlastně být nechtěli. Strávili přeci dopoledne po svém, v krásně modré "laguně". Tak proč Zajíce hlodá červíček pochybností, kde by mohlo být domněle "lépe"? To mu snad ke spokojenosti nestačí klidný den na pláži? Co by chtěl víc? Nechytá náhodu manýry od lidí? Zajíc si všiml, že zase nějak moc přemýšlí, a tak radši sledoval malebná stavení na pobřeží, a pro změnu přemýšlel, ve kterém okénku by se rád ubytoval, anebo dokonce zabydlel.

Den už se nachýlil k večeru, nastala "zlatá hodinka", kdy slunce rozzářilo celé pobřeží do nádherných odstínů, že vypadlo ještě malebnější. Zvířátka si sbalila všechny zbytnosti a po skvěle stráveném dni se odebrala k jejich motorovém vozidle... A ejhle, kde jsou klíče?

"Zajíci, asi máme problém," - řekl Ježek, což Zajíce vytrhlo z hlubokého zamyšlení. "Nemám klíče!"

"Vážně, Ježku? A kdy a kde jsi je měl naposledy?" - dotázal se Zajíc, kterému najednou připadalo, že se trochu obrátily role. Jako kdyby teď Zajíc byl ten, kdo je "nad věcí".

"No...přece...v těch plavkách z Lidlu...." - hlesl Ježek.

"V plavkách?" - podivil se Zajíc.

"No, mám tam takovou kapsičku, a tak jsem si je tam schoval..."

"Ježku, ty se koupeš s klíčema?" - zeptal se Zajíc s despektem a teatrálně pozvedl obočí, jak to vídal u lidí. Užíval si ten okamžik, ale vzápětí mu začalo být Ježečka líto. A došlo mu, že pokud ty klíče nenajdou, tak ani neodjedou.

Ježek neodpověděl, místo toho několikrát znovu prošacoval všechno oblečení, tašky a taštičky, které s sebou tahali, tak jak to dělají lidé. Na to přece nebyli zvyklí. Klíče, mobil, peněženka, taška, brýle... Jeden takový člověk toho musí uhlídat tolik, že se Zajíc už ani nedivil, že se lidé musí nalévat přes den kafem na lepší soustředění, a večer alkoholickými nápoji, a by se aspoň na chvíli uvolnili.
"Fakt tam jsou. V moři." - řekl Ježek roztržitě. "Jdu je hledat!"

Ještě než Zajíc stačil zareagovat, Ježek se vřítil do moře. Jaká je ale pravděpodobnost, že je najde? Zajícovi se před očima začal odehrávat krizový scénář. Zpozoroval malého chlapečka s potápěčskými brýlemi. Možná by mu mohl říci, ať ty klíče najde. A hele, támhle je "Diving Club" - třeba by tam byl nějaký doopravdický potápěč, nebo celá skupina potápěčů. Vše se dá přece řešit, a tak Zajíc "důvěřoval v proces", jak mu doporučil ten tajemný hlas. Zůstal v klidu, úplně se uvolnil a snažil se dostat do zaječí meditace. Díval se proti sluníčku, a zároveň sledoval Ježka, který byl asi dvacet metrů od břehu - teď už mu z vody koukala jen hlava - jak usilovně mapuje mořskou hladinu. A najednou se ta Ježčí hlavička potopila, i s kloboučkem a slunečními brýlemi. Za krátko se vynořila, a pak znovu zmizela pod hladinou. A tentokrát se vynořila s vítězoslavným úsměvem a klíči v tlapce! Zajíc se zarazil. Že by byl tak mocný? Byla to náhoda? Stalo by se to, i kdyby začal šílet a křečovitě hledat potápěče? Na kolik zvířátka ovládají realitu, a na kolik realita ovládá je? Vyvstalo příliš mnoho otázek, až ho začala bolet hlava. V duchu poděkoval - nevěděl komu, a byl šťastný, že vše dobře dopadlo.


Rozmluva s kočkou

Následujícího dne se zvířátka opět vypravila do Keri. Skútra měla k dispozici poslední den, a ten se rozhodla prožít na plno.
"To stejné, jako včera," - řekl suverénně Ježek kavárnici v kavárně Nitze.

Zajíc tentokrát přinesl paní kočce malou pozornost v podobě zbytku gyrosu, který nedojedl; s masem by to ani v lidském těle neměl přehánět.

"To je od tebe milé, Zajíčku. Je vidět, že pokračuješ na své duchovní cestě. Teď nemyslím ten gyros. Včera jsi konečně využil svou vnitřní sílu k manifestaci příznivých realit," - řekla kočka. Zajíc tomu moc nerozuměl: mluvila v takových jinotajích, že chvíli trvalo, než mu docvakly souvislosti.

"Když dáš věcem volný průběh," pokračovala Kočka, "a budeš si věřit, vše se do sebe začne skládat samo. Chápu, že máš strach o Ježka, o to, aby se něco nepokazilo, a že tě celkově poslední dobou provází úzkost. Pamatuj ale na to, že na úzkosti a škaredých scénářích není nic prospěšného. Poškozuje to ještě více tvou, už tak chabou, nervovou soustavu, což může vést i k nevyléčitelné nemoci. Raději se snaž své myšlenky směřovat pozitivním směrem."
Zajíc nerozuměl všemu, ale přesto měl dojem, že podvědomě chápe smysl sdělení. Je možné, že měl o sobě příliš nízké mínění? Je možné, je je stejně hodnotný jako Ježek, ačkoliv toho neví ani zdaleka tolik, není pohotový a mezi ostatními zvířaty (a především lidmi) se cítí jako outsider? A co když je to opravdu tak, že může ovlivňovat - pouhou myšlenkou - svou přítomnost a budoucnost?

"Zajíci, vypadáš, jako kdybys přemýšlel," - podivil se Ježek, a ukázal na stůl, kde právě přistálo ledové frappe a fresh orange juice. Zajíc se podíval na kočku, pak na Ježka a pak zase na kočku, ale ta už se jen líně protáhla, zavřela oči a začala příst, tak jako včera. Zdálo se mu to jen? Jak je možné, že to Ježek neslyšel? Zajíc usrknul hořkého frappe a zkusil si představit svou budoucnost. A ta byla někde mezi cypřiši a olivovníky.


Little Xigia, co není Xigia

Ještě týž den pozdě odpoledne se zvířátka vypravila na vzdálenou pláž, kde údajně vyvěrají sirné prameny, které připomínají zápach zkažených vajíček (tzv. "záprtků", a na to se Ježek moc těšil. Popravdě, zkažená vajíčka se v hotelu moc nepodávala, a to mu docela chybělo. Stejně tak jako červíci. (Jen jednou v salátu našel dlouhou zelenou housenku, kterou slupnul jako malinu, ještě než si jí Zajíc stačil všimnout - byla trochu nahořklá, ale lepší, než nic. Dalšího bezobratlého bohužel v žádném jiném jídle nenašel.)

Když po dlouhé cestě nížinou podél hor na sever (přes Lagkadakiu, Skoulikado, a nad zátokou Alykanas přes Katastari) konečně dorazili k ceduli "Little Xigia", nepochybovali o tom, že jsou v cíli. Skútra nechali na přilehlém parkovišti a pokračovali pěšky po schodech, kde se jim otevíral krásný výhled na kamenitou pláž, již v polostínu, a světle modré, až kýčovitě zbarvené moře. Jen jim bylo divné, že necítí síru. "Asi sem teď nejdou lázeňské proudy - nebo máme kovida", utrousil Ježek, zatímco se trochu neobratně osměloval - voda zde byla chladnější, než v "brouzdališti" u Agios Sostis, a kamínky ho tlačily do lidských, nebývale citlivých chodidel. Ani při koupání však nezaznamenali žádné náznaky sirných pramenů, které se obyčejně ohlašovaly nejen zápachem, ale i změnou teploty vody.

Sluníčko už zapadalo za hory, a tak se zvířátka vypravila zpět. Cesta údolím při "zlaté hodince", kdy se slunce zešikma opíralo o vysoké cypřiše a olivovníky a na loukách, nad kterými se tyčilo pohoří, kouzlilo zajímavé stíny, se už Zajíci vrývala do paměti. Tato nížinatá, severovýchodní část ostrova je svěže zelená a připomíná jednu velkou zahrádku. Pěstuje se tu mnoho druhů ovoce a zeleniny; při pohledu na plantáže brambor, dýní, cuket, lilků, rajčat, pomerančů a dalších výživných plodin se Zajícovi sbíhaly sliny (ale na své by si přišel i Ježek, protože u mnohé takové zahrádky se tyčil dřevěný kurník se šťavnatými kuřaty nebo dokonce krůtami, ale na tak velkého tvora, jako je dospělá krůta, či dokonce krocan, by si Ježek netroufl).

Až na hotelu po večeři, když Ježek z dlouhé chvíle zíral do mapy, všimnul si, že existují Xigie DVĚ! Little Xigia, na které žádné prameny nevyvěrají (a kterou dnes navštívili), a Xigia, kde prameny vyvěrají (která se nachází asi 500 m nad Little Xigia, ale není průchozí z moře - musí se jet dál po silnici, k dřevěným ukazatelům a parkovišti číslo dvě, a také sejít po schodech dolů).

"Ježku, mám pocit, že mi zmizel zaječí svrab - ty sirné prameny zafungovaly!" - zavřeštěl zrovna Zajíc, zatímco se posilňoval mrkvovým dortem, který podle jeho kamarádky šeltie obsahoval skoro všechny známé alergeny. Když Ježek viděl, jakou má radost, že mu zdánlivě ustoupily červené cestičky od nepříjemných roztočů (bohužel, ani v lidské podobě se jim paraziti nevyhýbali), tak mu to Ježek radši ani neříkal.


Agios Leon a Porto Roxa

Pro poslední podvečerní výlet zvířátka zvolila doposud neprozkoumanou část, hory na jihozápadě. Cesta vedla přes Lithakii dál do hor, přes Kiliomenos. Už bylo sice po páté hodině, ale slunce zrovna pálilo i v horách, i zde byl vzduch typicky červencově stojatý. Zajícovi se opět na rozpálené silnici začaly vkrádat mezi uši pochybnosti. Neměli vyjet ještě o něco později? Nebo neměli raději zůstat na pláži? Nádherný rozhled do pustých hor ho ale nabíjel energií. Ačkoliv horko, bylo tu opravdu krásně. Ani stopy po lidských obydlích, všude jen olivovníky nebo cypřiše, v dohledu pouze kamenné budky a boudy, ve kterých možná bydlí místní zajíci, představoval si. Byla mu příjemná představa být tak vysoko, možná blíže k nebi, a dál od lidských starostí, které ho tak otravovaly.

Už byl z toho docela unavený. Chovat se jako člověk, vypadat jako člověk, ne jak podivín, dalo velkou dřinu. Ze zaječí říše byl zvyklý, že když se mu něco nelíbilo, prostě utekl (tzv. "vzal do zaječích", a žádné zvíře se nad tím nepozastavovalo. Potkal srnku, na kterou zrovna teď neměl náladu? Utekl. Potkal mladá prasata, která se mu posmívala? Utekl. Nemusel nikomu nic vysvětlovat. Když měl hlad, šel se napást trávy, nebo jalovce, pokud to bylo zrovna uprostřed ledna. Když se mu chtělo spát, stočil se do houští, a tam zůstal zalezlý, dokud se mu to nezprotivilo. Ale teď? Musel dodržovat harmonogram! Večerka ve stejnou dobu, jako lidi (často se pak dlouze převaloval a nemohl usnout), vstávat tak, aby stihl snídani (a to ze zase nemohl vůbec dostat z pelechu) a přes den mnoho příležitostí k nerušenému stočení nebylo. Kromě toho, měl s sebou aktivního ježka, se kterým musel držet krok.

Zrovna vjížděli do lidského obydlí v horách jménem Agios Leon - možná v překladu Svatý Lev? Po levé straně prodávali koberce a keramiku a kabelky, a naproti, u hlavní silnice, zahlédli supermarket s venkovním posezením, což zvířátka nalákalo k malému zastavení. Zajíc docela ujížděl na Coca-cole, a tu si taky objednal, Ježek zase zvolil své espresso. Pro tuto chvíli Zajíčkovi nic nechybělo. Coca-cola mu zlepšila náladu a vytrhla ho z hloubavých myšlenek, možná tím, jak začal působit kofein, na kterém začínal být trochu závislý. Ve vzduchu byla zvláštní, klidná atmosféra, možná typická pro horská obydlí, což ale Zajíc nevěděl. V jeho domovině žil v údolí, kde se často držela mlha a inverze. Orosená coca-cola příjemně chladila, pofukoval docela vlahý vánek, který zajíčkovi čechral srst - totiž nyní hnědé vlasy, značně vyšisované od sluníčka. Právě teď mu nechybělo vůbec nic.

Po chladivém občerstvení v Agios Leonu zvířátka odbočila z hor směrem k západnímu pobřeží, k pláži Porto Roxa. Samotná cesta byla zážitkem. Pustá, téměř měsíční krajina, skrz kterou se klikatila šedá asfaltka jako had, dolů ke skalnatému pobřeží. Trvalo dobrých 20 minut, než překonali nespočet serpentýn, klesajících z nadmořské výšky bezmála 400 m.n.m. Když konečně zaparkovali skútra na prostorném parkovišti a sundali si přilby, zaznamenali, že sluníčko se tady opírá mnohem více než v horách.

Parkoviště před tavernou a beach barem bylo přeplněné auty z půjčoven. A pláž? Tu zvířátka neviděla. Viděla jen jakési dřevěné postele - dokonce s matracemi - různě rozestavěné po skalnatých útesech, a tak to pokračovalo až k pobřeží, kde už začínala vodní hladina. Někteří lidé polehávali na těch postelích a popíjeli barevné koktejly, zatímco jiní se opatrně pokoušeli dostat do vody. Zvířátka se přeci jen ze zvědavosti podívala až k mořské hladině, která nebyla zrovna nejklidnější, bedlivě dávajíc pozor na tlapky, aby na skalnatém podloží neuklouzla; blíže k vodě se v kamenné mase dokonce nacházely solné "mističky" s krustou, vypadajíc jako led.

Ani Zajíce, natož Ježka, Porto Roxa příliš neoslovilo. Ale cesta sem, skrz hory a nížiny, byla samotná zážitkem.


Poslední den a zázračné setkání

Poslední den se nesl v posmutnělém duchu. Blížil se čas odletu a zvířátka měla vtíravý, neodbytný pocit, že toho spoustu nestihla.
"Ježku, a nevadí, že jsme nestihli Blue Caves?" - zeptal se u snídaně Zajíc.

"Nevadí, Zajíčku," zalhal Ježek.

"Tak to je dobře," - odvětil Zajíc a ukápla mu slza do kafe, hnědého jako jeho srst. Nebo zaječí bobek.

"A nevadí, že jsme nenašli Xigii?" - dotázal se znovu Zajíc.

"Nevadí, a už mi dej pokoj." - uzavřel tuto zbytečnou debatu Ježek.

I Zajíček si uvědomoval, že tato debata postrádá smysl, ale nemohl si pomoci. Mlčky proto alespoň přemítal, co by bylo, kdyby.... kdyby toho stihli více, měli více času, jeli raději tam nebo onam a navštívili všechny významné lokality... Jako lidi.

Aby se trochu rozveselili, rozhodli se pro procházku na ostrůvek Cameo. Cestou se Zajíc ploužil jako tělo bez duše, pozoroval moře a nasával mořský vzduch, protože nazítří už bude čuchat mech (o kterým krtek tvrdí, že voní), bude se do tmavého houští schovávat před prvními mrazíky a vykoupe se možná tak ve studené ranní rose.

Když přecházel dřevěnou lávku k ostrůvku, zapomněl se úplně radovat ze života a ani nevnímal tu nádheru kolem. Myslel na to, jak se mu zase budou prasata posmívat. Jak ho bude kocour s šeltií poučovat. Jak bude zase trpět nadýmáním. A kdoví, jestli vůbec přežije zimu. ¨

"Zajíci..." - zaslechl znenadání a nastražil uši. Co to bylo za hlas? A jak je možné, že ho slyší směrem od vodní hladiny? Nikdo kolem nich zrovna není - dokonce ani turisti s fotoaparáty.

"Zajíci, dej s těma ušima pokoj, jsou tu lidi!" - napomenul Ježek Zajíce.

"Zajíčku..." - zaznělo znovu odněkud, a Ježek to rozhodně nebyl.

"Počkej! Něco jsem slyšel!" - vykřikl Zajíc.

"Zase ti cinká v uších..." odbyl ho nahluchlý Ježek, v tom si ale všimnul jakési černé skvrny těsně pod mořskou hladinou, která se k nim nezadržitelně blíží.

"Nečekali jste mě tu, že? Tady, v turistickém ráji," řekla Želva, která vystrčila hlavu z mělké vody. "Víte, mohu být na více místech najednou. Právě rozmlouvám se skupinou delfínů na pláži Navagio - opět se potýkají s menšími potížemi stran znečištění moře a museli jsme povolat krizový štáb rejnoků, abychom neutralizovali jedovaté látky, které lidi vypouští do moře." Želva jako kdyby na okamžik posmutněla.
"Ale zpět k vám dvěma," - pokračovala už veseleji. "Zaznamenala jsem silné zaječí volání, které jsem nemohla ignorovat."

"Zaječí volání? Zajíci - ty jsi někam volal???" - podivil se Ježek.

"Já...já si nejsem vědom..." - zablekotal Zajíc. Vpravdě v tu chvíli nevěděl ani to, jak se jmenuje. Proč jen byl před inteligentnějšími bytostmi vždy tak nervózní?

"Zajíčku, měl by sis přestat myslet, že jsi méněcenný anebo snad dokonce méně inteligentní. Máš důležité dary, ke kterým byl ale bohužel současný lidský svět hluchý. A podívejme se, jak dopadl." Želva udělala významnou pomlku, pak se ale podívala na Ježka. "Ne Zajíc, ale ten svět!"

Zvířátka musela na úzkém mostku uhnout, protože právě procházela skupinka turistů s respirátory. Jakmile si všimli Moudré Želvy, začali nahlas vřeštět a vytahovat mobily s velkými obrazovkami. "Big Turtle! Take a picture of her quickly before she swims away, QUICKLY!"

"Jsem už zvyklá, že se na mě lidé dívají výhradně skrze displej. Pak mě postnou na Instagram a v mžiku zapomenou, že se se mnou setkali." Želva posmutněla a na chvíli se potopila, mluvila teď bublavě skrz mořskou hladinu. "Přitom kdyby se aspoň trochu zklidnili z toho šíleného tempa, mohli by ode mě načítat moudrost, kterou bohužel postupně ztratili."

Turisté naštěstí odcházeli, zírajíc do obrazovek a vybírajíc, jaký na snímek použít filtr, jakou nálepku, ale hlavně "umístění", aby bylo všem jasné, že jsou v tak cool lokalitě.

"Davová hypnóza." - uzavřela Želva toto téma. "Ale zpět k praktický věcem. Můžeš mi, Zajíčku, vysvětlit, proč se bojíš něco si přát?"

"Já? No... prostě tak..." - nedokázal se zase vyjádřit Zajíc. "Jak to vlastně myslíte?" - zeptal se Zajíc, ale už když tu otázku vyslovil, došlo mu, jak je ta otázka hloupá.

"Opravdu si, Zajíci, myslíš, že tvá přání jsou egoistická? Ješitná? Že když si přeješ blaho pro sebe a pro ostatní živočišné druhy, že je to ješitné? To si opravdu myslíš?" - pravila Želva trochu káravě, ale Zajíc v tom měl stále zmatek.

"Zajíčku, ješitné je, když někomu svými přáními ubližuješ. Když utlačuješ ostatní zvířata a...abys to tak pochopil....bereš srnkám z krmelce, i když máš sám dost, například. Bereš snad srnkám z krmelce?"

Zajíc zavrtěl hlavou. To opravdu nedělá.

"No tak. Nemám na vás celou věčnost. Zajíc si naučí správně přát a přestane se omezovat a podceňovat. Ježek bude víc poslouchat Zajíce. Spojím se s vámi, až to bude nutné. Volají si mě jiné povinnosti. Na shledanou o Vánocích," řekla Želva a v mžiku byla pryč.

Měla Želva pravdu? Co to celé mělo znamenat? Zvířátka měla zamotanou hlavu, což u Zajíce nebylo nic neobvyklého, ale Ježek na to zvyklý nebyl. Měl nakrčené čelo a koutky křečovitě stažené dolů, což dělal pouze, když usilovně přemýšlel. To ale zajíc nevěděl, tak si to vyložil tak, že se Ježek mračí, protože se na něj zlobí. On ale opravdu nikam nevolal!

Zvířátka mlčky dorazila na hotel. Ježek byl čím dál tím více zamlklý a Zajíc nervóznější. Co když existují plány, které se nemají uskutečnit, a naopak možnosti, které se zdají neuskutečnitelné, jenže jsou v plánu?


---

Nabízelo by se udělat očekávaný čecháčský závěr. Mohl by vypadat například takhle:

Ačkoliv moře je krásné a řecké sluníčko líbezné, česká zvířátka se už těšila do zelených luhů a hájů. Sbalila si svůj batůžek a už se těšila domů, do českého lesa... To se ale nestalo.

Pravdou je, že Zajíc i Ježek při check-outu opustili hotel. Nezamířili však na letiště, ale na autobusovou zastávku v opačném směru - směr Keri na jihozápadě ostrova. Lidmi budou ještě necelých 24 hodin. Zvířátka vystoupila v Keri, a pak pěšky došla k největší řecké vlajce. Tam se naposledy vyfotila v lidské podobě, objednala si dvojité frappe ve fajnové taverně Lighthouse (vyšší cenová a přísný zákaz vstupu pro neplatící - baťůžkáři, nechoďte tam!) a pozorovala ten překrásný výhled se sluncem, které se leskne o mořskou hladinu.

Ještě v taverně Lighthouse, po dopití lahodných nápojů za nemalé částky (zde je totiž přirážka za výhled), se Ježek i Zajíc přeměnili zpět, do zvířecí podoby. Což mělo výhodu, že nemusela platit, a vzápětí se stala celebritami celé taverny. Dámy na vysokých podpatích a pánové v naleštěných polobotkách vytahovali drahé iPhony, zrcadlovky a Apply, a fotili si neobvyklý úkaz, jak drobný ježek s šedomodrými bodlinkami a hnědý zajíc s dlouhýma ušima kličkují mezi židlemi, směrem k východu. Zatímco barman zmateně hledal ty dva podivíny ve stejných kraťasech, co nevysvětlitelně zmizeli, vyfotil si ty dvě zvířátka dokonce sám majitel. Ještě ten den zveřejnil příspěvek na facebook i instagram, jak roztomilí hosté z nedaleké přírody je dnes navštívili, což zvýšilo popularitu taverny a tržby v následujících dnech o 30 %. Příspěvek sdílelo 545 lidí.

V taverně Lighthouse je však už nikdo nespatřil.

---

Možná se ptáte, zda Ježkovi chyběla česká jablíčka, barevný podzim a pravidelná zimní hybernace. Zda mu chyběl Krtek a ostatní zajíci, se kterými se přátelil.

Možná se ptáte, zda Zajícovi chyběla ranní rosa, mrazivá rána a později i pokrývka sněhu. Zda mu chybělo čtvero ročních období, pestře se střídajících. A jestli ani Zajícovi nechyběl Krtek, medvědi, srnky, jezevci a další ježci. Zda mu nechyběla jeho louka a les, do kterého chodíval navštěvovat Ježka, kterého si tolik oblíbil.

Na nic takového si ale Zajíc nevzpomněl; pravda je taková, že obě zvířátka konečně našla svůj domov. Domov, ve kterém svítí slunce téměř 300 dnů v roce, kde nehrozí umrznutí a kde se nepořádají hloupé myslivecké hony.

Až budete příště v okolí Keri a potkáte tam krásného zajíce s lesklou srstí, který nehopsá, ale jako kdyby tančil, a čilého ježka zářícího zdravím s bodlinkami do šedomodra, je dost pravděpodobné, že to budou oni.