Třešnička na řeckém dortu

TŘEŠNIČKA NA ŘECKÉM DORTU

Řecký dort je mnohapatrový. A ty krémové náplně! Neskutečně překvapivé! Každá má svůj osobitý podtón a pravděpodobně neexistuje nikdo, kdo by si mezi nimi nenašel tu svou. Přes různost chutí se pak lze shodnout, že třešničkou na tomto pomyslném řeckém dortu je Santorini. Přesněji řečeno Théra.

Cestopisy aneb nic nepřehánět

Théra nás kdysi víc než přitahovala a teoreticky jsme na ni byli do detailu připraveni; už proto, že všech 19 cestopisů na Reckoname (poděkování patří všem jejich autorům) jsme přečetli opravdu mnohokrát. A to byl možná kámen úrazu. Byly natolik podrobné a natolik prodchnuté jednotným nadšením, že jsme si tehdy řekli – vždyť ten ostrov vlastně známe natolik do detailu, že nás na něm asi nic nepřekvapí. A protože překvapení milujeme, cestu na něj odložíme. Řeckým dortem jsme se pak postupně (a moc rádi) prokousávali celkem 14x. Nejdříve s cestovkami. Jedna, která se položila v polovině pobytu, nám dokonce nabídla vyzkoušet i hořkosladkou příchuť. Pak jsme dlouho jezdili zásadně bez cestovek. A teď jak to vyjde.

Paní náhoda

V červnu se naše touha na chvíli zmizet do Řecka bůhvíproč stala ze dne na den až palčivá. Volno přesně na týden máme, jenže kam tak narychlo? Individuálně to nepůjde. Vyšlo by to s ohledem na letenky draho, a tak lovíme v nabídce cestovek. A hle – vykouklo na nás Santorini. Tři dny do odletu! Přesně, jak potřebujeme. Je rozhodnuto. Znovu na Reckoname osvěžit si paměť a slibujeme si:
• Žádný obvyklý itinerář, co vše navštívit, ochutnat a tak dál.
• Žádné velké výpravy po vinařstvích (všechna vám do hlavy vtloukají výrobu a pak vám prodají víno za cenu o čtvrtinu dražší než v obchodech).
• Slavný západ slunce v Oii si rozmyslíme.
• Budeme čekat (jako v pohádce o Popelce), co nás uhodí přes nos…

Let, přílet a zbytek prvního dne

Je 5,20 hodin ráno, čas odletu a zpoždění nabírá na síle. Do letadla nastupujeme v 6.40. Jsem smutný, že M. opět zvolila sedadla přes uličku. Je to sice pohodlnější, ale neuvidím santorinskou kalderu z výšky. Tak možná při cestě zpět. Nedá mi to, ostatně jako vždy, abych si neprohlížel „účastníky zájezdu“. Co všechno asi od cesty očekávají, kdo jede do Řecka poprvé a kdo tam bude jako doma…
Přistáváme na Théře (Santorini je název všech pěti ostrovů) a je tu naše známé řecké pohlazení na uvítanou. Nejde ani tak o teplotu (v Čechách je aktuálně vyšší) a vůni, jako o jiné světlo. Bus nás rozváží po hotelech a hotýlcích v Kamari. Ten náš je poslední a společně s námi tu bude ještě jedna rodina. Ubytování, vybalování, sprcha a vzhůru do centra. Zdá se mi, že od poslední návštěvy Řecko obecně podražilo a Santorini asi ještě o něco více. Frappé už je běžně za 4.50 EUR a pita gyros za 4. Procházíme se po promenádě, namáčíme si nohy v moři a přepadá nás hlad. První jídlo musí být samozřejmě slavnostnější. V milé restauraci Giamatas M. objednává to své oblíbené – jako vždy má hodně chapadel a tentokrát dokonce plave ve výborné omáčce. Přemýšlíme, co budeme večer, kromě retsiny, pít. Prezentace vinařství Argyros nás přesvědčuje, že místní Assyrtiko. Santorinská vína ostatně patří v rámci Řecka k těm nejlepším. Po ochutnávce kupujeme láhev. Nevydržím, usedám na okraj promenády (pláž je pod námi asi dva metry níže), abych nákup otestoval. Zatímco studuji etiketu, M. přisedá – nevím, proč tak zdráhavě. Až když ukazuje pod nás, pochopím. Na dece se tam hladí, objímají a vůbec … dívčina v plavkách a snědý mládenec. Škoda, že jsme nevzali také deku. Dostávám napomenutí, že jsme staršího středního věku.Tak ještě úvodní schůzka s delegátkou v restauraci Delphini. Dnes už na schůzkách uvítací nápoj nedávají. A to ani v podobě vody. Majitel si proto může mnout ruce kvůli řadě objednávek. Zpět uličkami do hotýlku. Doušek Assyrtika, které vzápětí půjde do ledničky a my do postele.

Den druhý

Tak kam vyrazíme aneb Indové

První noc. Jakkoliv jsme byli unaveni po té předchozí, která byla beze spánku (na letišti jsme měli být ve 2.30 ráno), probouzíme se celkem brzy. Už v půl osmé místního času. Snídaně a pak vzhůru na autobusovou linku do Fíry (1,60 EUR osoba) a z ní do Akrotiri (1,80 EUR osoba). Do cíle, který nesmíme opomenout. Na zastávce čekáme s indickou dvojicí a… když nastupujeme do autobusu, mám chvilku pocit, zda jsme si ho nespletli a nejedeme s indickou cestovkou, a ne běžnou linkou. Zkrátka – hodně turistů na Santorini (mimochodem název soustroví má být odvozen od svaté Ireny) představují Indové. Jen nevím, zda přímo z Indie, nebo z Británie, či dalších zemí.
Ostatně při naší cestě do Maroka jsme se často na večerním víně potkávali s velkou skupinou Vietnamců – a jak se ukázalo, byli to Vietnamci čeští… Na kamarské pláži později zaznamenávám necelou desítku thajských masérek. Později ve Fíře míjíme dvě indické a jednu čínskou restauraci a jednu arabskou kavárnu; vše nepříliš daleko od sebe. Inu, Asie nastupuje už i v Řecku. Indy budeme potkávat na všech zdejších turisticky zajímavých místech.

Fíra autobusové nádraží – přestupovat

Jedeme část cesty podél kaldery a díváme se na přilehlé ostrůvky. Autobus je samozřejmě přeplněn turisty ze všech konců světa. Autobusové nádraží ve Fíře, malé a přeplněné. Systém přestupování není složitý – sami řidiči vykřikují, kam míří, a autobusy jsou označeny cedulkami. Jen pozor, nejedete-li až na konečnou. Trasy do cíle jsou proměnlivé, a některé proto nevedou přes místo, kam byste chtěli. Jedeme opět po kraji kaldery a opět nádhera. Ale ještě k nádraží – vycházíte-li z něj a chcete-li se rychle a dobře najíst bez výhledu na kalderu, zamiřte napravo a pak první ulicí opět napravo. Pita gyros od 3,10 do 4,50 EUR, „souvlakárna“ a řada restaurací.

Akrotiri – asi by mě nejraději zabil

Sem jsme se (město zmizelé Atlantidy, které pohltil výbuch sopky), dostaneme-li se na Santorini, toužili vždy podívat, Proto je první na řadě. Samy vykopávky byly dlouho zavřené. Důvod prozaický. Moderní Řekové už nejsou tak dobří stavitelé jako ti starověcí – zastřešení vykopávek prostě spadlo, a dokonce zabilo dva turisty. Takže stavěli znova, několik let. Podobně jako v Praze spadlou lávku v Tróji. Vstup 12 EUR/osoba. Vstupní areál je hezký; venkovní muzejní restaurace přilákala M. na obligátní kávu (5 EUR – vydřiduši). Zatímco ji kupuje, usedám ke stolku a chci využít desinfekci v plastové nádobě, která je volně na stole. Mačkám tlačítko, ale nějak to nejde; opřu se tedy plnou silou. Stalo se, co se stát nemělo – obsah vyletěl, opsal oblouk a ohodil pána zírajícího do tabletu u vedlejšího stolu (ten tablet taky trochu). Jeho žena a další muž u stolu padali smíchy ze židlí – ohozený nešťastník (vzhledem anglický horník nebo boxer) zrudl, zaťal pěsti, ale mou omluvu akceptoval. Díky bohu.

Akrotiri vykopávky

Jsou zastřešené a jedním slovem impozantní . Historie zde dýchne i na laika. Obcházíte je po lávce a díváte se dolů. Podle několika sond do země – odhadem 10 až 15 metrů hlubokých, zjišťujeme, že vlastně obhlížíme střechy těchto řeckých Pompejí. O kus dál jsou střechy odkryté a ještě dál můžeme sestoupit přímo do odhalených místností. Dlouhou dobu trávíme u názorného videopředstavení. Krátce řečeno, Akrotiri nezklamalo. Vycházíme a přepadá nás menší hlad a dva psi, kteří vycítili, že budeme jíst a že se možná podělíme. Hlad narychlo zaháníme obligátním sušeným masem; se psy (kteří si lehli před nás a vrtěli ocáskem) rozmlouváme a také pro ně něco v batůžku najdeme.

Red Beach

Pěšky z Akrotiri míříme na vyhlášenou pláž ukrývající se pod obrovskou skálou zbarvenou červeně (sopečný tuf). Odtud název. Spolu s námi tam míří několik pěších a desítky aut a čtyřkolek. Provoz značný. Končíme na vyhlídce nad pláží – dolů nesestupujeme. Pláž samotná, na rozdíl od skály, není až tak zajímavá a všichni, kdo na ní byli, říkají, že koupání je průměrné. Chvilka focení – fotí nás náhodná česká dvojice a my zase ji. Tak ještě pro červený pórovitý kamínek – co s ním budeš dělat, říká M., ale beru si ho pro radost a pro potěšení; když ho vybírám, slibuji mu, že se podívá do Prahy. Hezký bílý kostelík a u něj nezbytná řecká a žlutočerná církevní vlajka.

Fíra

Při čekání na autobus sklenka retsiny. V horku osvěží. Ale na vodu s vymačkaným citronem nemá. A pak už Fíra. Z autobusového nádraží se vydáváme uličkou nahoru a po několika stech metrech se před námi otevírá ono notoricky známé panoráma Je až neskutečné. Znáte to z různých fotografií snad tisíckrát, ale naživo vás to víc než ohromí. A fotíte a fotíte. Jdeme se ochladit do pravoslavné katedrály a pak uličinkami postupujeme stále vzhůru. Fotíme a díváme se a díváme se a fotíme. A dochází mi jedna věc – uličky plné a obchůdky prázdné či poloprázdné. Kromě těch s dost opakujícími se kýčovitými suvenýry. Některé obchody jsou z estetického hlediska dotažené do dokonalosti a srdce plesá. Ovšem i ceny v nich jsou dotaženy… do nebetyčných výšin. Stejně nádherně působí i různé restaurace – a často zklamaně nadháněči do nich. A že se snaží.Dostoupali jsme ke katolické katedrále sv. Jana Křtitele. I v ní posedíme a pak postupujeme stále výše a pořád podél kaldery, Méně lidí, ale krása stejná. Když už unaveni staneme na okraji dalšího městečka Imerovigli, vidíme nad námi vykukovat zpoza zdi nějaké hlavy. Tam musí být ještě lepší vyhlídka. A tak se tam snažíme dostat, abychom se ocitli v nevábné uličce vedoucí na parkoviště. Tak snad tam? Riskneme to a jsme odměněni. Z tohoto místa se určitě fotí řada pohlednic, kalendářů, letáků a podobně. Světle modré kopule kostela svatého Gerasima, bílé zdi, sytě modré moře a obrovská loď. Dechberoucí.A pak už míříme do restaurace (tip po telefonu od delegátky), která nemá být turistická, ale místní. Míříme k ní ulicemi, které se vzdalují od kaldery a mají stále běžnější charakter. To znamená tak trochu nepořádek na chodnících, hluk a obchody roztahané až na chodník. Míjíme McDonald!!! A čínskou restauraci!!! Abychom se usadili v zahradní restauraci Pelykanos Kipos. Je skutečně hezká, plná místních i Fíry znalých turistů. Cenově tak do 15 EUR. M., která podlehla na Reckoname cestopisu od autorky acza, zatoužila po jejích tomatokeftedes. Tady je dostala.S jídlem jsme víc než spokojeni. Autobus jede za čtvrt hodiny, tak ještě obchůdky. Je tu jeden, který spravují dvě sestry a s nimi dívčina na výpomoc – ochutnávka vína zdarma, k tomu drobnost k zakousnutí. Všiml jsem si jich už dříve. Celý den pokřikují, snaží se, ptají se, odkud jste – pak ahoj, welcome… Až mi jich bylo líto; dělat tohle celý den a den po dni… No nic… rychle na autobus.

Opět Kamari a úlitba bohům

Tak ještě nakoupit. Něco oliv, sýr, vodu a … v krámku objevuji pětilitrovku bag in box místní retsiny. Vše odvlečeme do hotelu. Retsinu, pro mě jeden ze symbolů Řecka, chci vysvobodit z boxu, aby se dala dobře chladit v ledničce; špičkou nože bag bohužel propichuji. Úlitba Diovi je dnes štědrá. Tak doufám, že se podělí i s ostatními bohy.

Den třetí

Probouzíme se do slunečného a příjemně chladného dne (24 stupňů po ránu); v Praze jsou prý vedra. Připravuji batoh. Tentokrát žádné víno s sebou, ale hodně vody s citronem. Mám teorii, proč nám tak vyhovuje – i když je časem voda zteplalá, až vlažná, citron, zvlášť ten čerstvý, jí dodá chuť. Zkrátka víte, že něco pijete. M. si bere svoji raw tyčinku, já svoje musli tyčinky. Sušené maso a švýcarské bonbony Vivil – bylinky, zaručeně bez cukru (mně by nevadil). Ranním horním Kamari, kde kokrhají kohouti a kejhají husy, odhodlaně šlapeme vpřed.

Když je cesta cíl

Míříme do starověké Théry a čeká nás celkově 5 km tam, z toho 3 km do kopce – M. se trochu o mě bojí a netuší, že já o ni. Pohled na strmou horu Mesa Vouno je docela drsný. Zvažujeme cestu mikrobusem (10 EUR osoba, zpáteční lístek 14 EUR), ale víme, že chceme jít svou túru – až se budeme nechávat vyvézt do kopců, budeme skutečně staří. A tak uhýbáme u posledních domů na stezku pro pěší. Odměnou je nám průzračný vzduch, ochlazující vítr a trsy vonícího oregana. A především se otevírají výhledy na Kamari a moře. Obzor je zahalen v jemném oparu a v dálce se rýsuje jakýsi ostrov. Inu, romantika.

Záhada nabílené skály I

Na začátku výstupu vidíme ve skalní stěně několik nabílených balvanů. Dohadujeme se, proč to a také jak to někdo udělal. Čím více stoupáme (podle M. a vlastně i podle mě je strmost místy až brutální), tím více se k nabílené skále blížíme. Když přicházíme blíže, zjišťujeme, že je za ní malá plošinka s kapličkou, několika stromy a na nich zavěšenými zvony. A na konci plošinky jeskyně. Když do ní vejdete, asi po deseti metrech narazíte na vápencové podloží, po němž stéká voda do malých prohlubní. Prý snad jediný pramínek na ostrově. Jist si nejsem. Odpočíváme a nemůžeme se nabažit voňavého vzduchu a výhledu A zase dál. Stezka se stáčí (míjíme starověké pohřebiště) k silničce (zalité kameny do betonu). Ještě dvě stě metrů a je tu malé parkoviště zaplněné několika auty a desítkami čtyřkolek. Ty jsou na silnících ostrova a hlavně v městečkách morem. S ohledem na to, že po cestě jsme v Kamari míjeli okolo deseti půjčoven a přede všemi čtyřkolky a čtyřkolky, musí tady být sezoně skutečně rušno.

Starověká Théra

Vstup 6 EUR, toalety mimo provoz (prý už řadu let) a další stoupání. Sem tam nakupené opracované kameny. Všichni je fotí, nás nevyjímaje, jako zběsilí. Jsem tak trochu zklamaný. To že je ta slavná Théra? O to více budu za chvíli příjemně překvapen, až se před námi otevřou vykopávky agory. Kdyby mě M. neupozornila, minul bych bez povšimnutí kamennou zeď, v níž jsou vytesáni lev, pták a delfín. V dopoledním světle se rýsují velmi zřetelně a ostře. Když se budeme o 2 hodiny později kolem nich vracet, v poledním světle budou téměř nepostřehnutelní. A pak se objevuje agora. Tady sedíme snad půlhodinu a povídáme si. O čem, nepovím, ale je to hezké. Santorini sbližuje. Procházíme vykopávkami (zaráží mě, že v cestě vidím zašlapaný kus antického sloupu), stavujeme se u notoricky známých míst (třeba toalety, domy bohatých a domky chudých). Vítr, vítr, vítr. Rve mi z obličeje brýle a z ruky mobil, na který fotím. Théra nabízí rozhled na tři světové strany – na jedné je Kamari, na druhé městečko Perissa, na třetí moře. Na čtvrté stíní ještě větší hora, než na které se nachází Théra – jde o tu, na kterou se díváme z hotýlku. M. mi ozřejmí, že se jedná o nejvyšší horu na ostrově s názvem Profitis Ilias čili prorok Eliáš. Toho musí na ostrově docela milovat, protože na toto označení, a to i kostelíků, budeme narážet docela často. Jinak na nejvyšším bodě vykopávek stojí budka (podobná telefonní), z níž se občas ozývá píšťalka. Je v ní strážce a píská na neukázněné turisty.Ještě k Théře. Nejde o mykénské město, nebyla součástí Atlantidy a nebyla zničena výbuchem sopky, který ostrov rozlomil. Založili ji Sparťané (až sem se dostali) a byla poničena menším sopečným výbuchem v roce 726 našeho letopočtu. Někde píšou, že byla pojmenována po italském vojevůdci, jiné prameny uvádějí, že po spartském králi. Vyberte si sami…

Návrat a záhada nabílené skály II

Zpět se vracíme po silničce. Vyhlížíme nabílenou skálu s kostelíkem, ale není vidět, ač by měla. Celou cestu se dohadujeme, kde je. Zeus nás zkouší. Místo ní vidíme děsivou prohlubeň v hoře. M. tvrdí, že tam je kostelík schovaný. Nevěřím; není to možné. Zeus má raději M. – kostelík se, když už jsme téměř v Kamari, na minutu mihne právě na kraji prohlubně…. Mě pak na usmířenou odměňuje stromem s morušemi.Jsme zpět v hotelu. Káva. Bazén. Na obědovečeři (cca 18,00 místního času) opět do restaurace, kde jsme byli první den. Majitel si nás pamatuje a zdraví nás „ahoj“. Obrovské porce salátu. Lehátka v ceně jídla, koupání v moři. Avšak obtížné plotny ve vodě.

Den čtvrtý

Nedaleko od nás je letiště a nad samotným Kamari přelétají letadla už skutečně nízko. Je to docela zážitek, který M. skutečně miluje a vydržela by se dívat hodiny. Když jsme včera šplhali na a sestupovali z Théry, letadla létala ve stejné výšce, ve které jsme se pohybovali. Rozhodnuto. Když jen trochu zbude čas, vypravíme se blíž k letišti.

Když je cesta cíl II

Dnes putujeme pěšmo zhruba 3–4 kilometry do Pyrgosu (abychom v něm nachodili další dva). Nechce se nám jezdit autobusem do Fíry a tam přestoupit na autobus k cíli. Časově to vyjde téměř nastejno. Když jsme vyšli z „hotelové“ části, ráz domů se silně proměnil – ne každý z místních má to štěstí mít pozemek u moře nebo vinici. Docela chudá obydlí, domácí zvířectvo a poměrně značný nepořádek. To nám nebrání, abychom se nekochali krajinou. Procházíme řadou vinic – pohled zblízka tak trochu nabourává mýtus o tom, že jsou zavlažovány jen ranní rosou. Půda je protkána hadicemi s vodou. Když se pak na zpáteční cestě dostáváme do chudší oblasti, tam, pravda, hadice nejsou. Zato vidíme na okraji vinic desítky velekanystrů. Inu…

Pyrgos

Cesta sice nebyla příliš náročná, pokud jde o vzdálenost, ale celou dobu se prakticky pohybujeme jen na pálícím slunci… Hned na začátku vesnice na nás hýkají tři oslíci. Inu, všude bratry mám. Pomalu stoupáme ke kostelu sv. Jiří (1660), abychom obdivovali jeho skutečně nádherný vnitřek a vychutnávali si drobné detaily výzdoby. Vedle kostela muzeum ikon (bohužel zřejmě delší dobu zavřené) a terasa s kavárnou. Ranní frappé (4.50 EUR) a pak kastelli čili hrad. Rozbořený zemětřesením, ale z trosek je skutečně hezký výhled. A pak už jen úzké uličky a uličinky. Trochu jiná atmosféra než ve Fíře – méně lidí, domácká atmosféra. Prohlížíme asi pět kostelů a znovu fotíme a fotíme. Vzhledem k tomu, že nejsme ještě příliš unaveni, celou vesničku kompletně procházíme (ocitnete-li se na Santorini, rozhodně Pyrgos nevynechejte), abychom podle Mapy.cz (Google zklamal) sestupovali už neturistickým Pyrgosem asi dva tři kilometry do Vothona. Cesta je trochu komplikovaná. Pohybujeme se mezi novostavbami a stavbami hotelového typu. Několik otřískaných aut zedníků má poznávací značku BG. Byť daleko od moře, každý zde staví a staví – s největší pravděpodobností spoléhá na bohatou klientelu, která bude mít k dispozici auto. A půjčovny aut velmi pravděpodobně na tuto klientelu spoléhají také. Ovšem bohatší klienti nebudou asi chtít bydlet uprostřed polí… Nedá se ovšem upřít jedno – architektura je stylová, čistá a krásná.

Dolů do Vothonas

Stále šlapeme z kopce. Vothonas je situováno ve strži či rokli nebo ještě lépe proláklině v zemi, kde si místní vydlabávali obydlí v hlinitých stěnách. Něco jako ve Francii troglodyté a u nás třeba vesničané nedaleko hradu Houska. Mapy.cz nás postupně zavedou na polní pěšinu, která se proměňuje ve stezku v džungli. Máme co dělat; trny, bodláky, skryté díry. Ale došli jsme! Na vinici u cesty se posilňujeme a pak se noříme do vesničky.Trochu tápáme, kam v ní zamířit, ale nakonec nabereme správný směr (čelem k Pyrgosu a zamířit doleva); objevujeme stavby původní, rozpadlé i ty opravené – a na samém krajním cípu malý zázrak. Bílý a modrofialový kostelík zapuštěný do skalní stěny. Šplháme k němu v odpoledním slunci po bílém rozpáleném schodišti – poprvé intenzivně vnímám odstíny bílé, místy jakoby přecházející do modrofialových záblesků – fascinující. Nevídané. Krásné.Pak přes Vothonas (modrobílé, a také okouzlující, absolutně bez lidí) stoupáme vzhůru do Mesarie. Tady je další poklad – normální samoobsluha Sklavenitis, nikoliv turistický supermarket. Takže kozí sýr, olivy, ovoce, drobné pochutiny. Vzpomínám si na jiný Reckoname cestopis (Lachim – mimochodem skvěle píšící o víně), v němž se v Mesarii nakupovalo víno od nejvyhlášenějšího místního vinaře Sigalase. A hle – objevuji ho také. Takže tři lahve (cena zas tak malá není) a pak na autobus do Kamari. Doplazíme se celí schvácení do hotelu; sklenka vína a pak už jen bazén. Na víc nemáme sílu. M. dostává hlad. Na baru (jsme na něm sami) hotýlku objednává řecký salát – barman a současně majitel utíká kamsi do polí, aby schrastil potřebné ingredience – výsledek? Vypadá to, jako by dělal řecký salát poprvé v životě. Den ve znamení cesty nahoru a zase dolů se vydařil.

Den pátý a šestý

Po hotýlku se toulají dva (patří zřejmě majiteli) psi a zoufale hledají něco k jídlu. Kolem nás proběhnou během chvíle vždy hned několikrát; pak se vrátí, zastaví se a smutně se dívají. Dovedou vycítit jakékoliv sousto, které si kladete do úst. Pátráme při nákupu po granulích. Myslíme na toho našeho, který čeká doma.

Tentokrát není cílem samotná cesta, ale Oia

Dopoledne se koupáme a užíváme si sluníčka. Chceme urazit pěšky trasu Fíra–Oia, ale v opačném gardu. Tj. autobusem do Fíry a hned do Oii a pak zpět po pěší stezce. Jsme přece stále středního věku, byť v jeho druhé části.Jestli je Santorini „nejřečtější“ z celého Řecka, pak vesnice Oia je totéž pro Santorini. Je si toho patřičně vědoma a dává to na vědomí zvláště cenami (nemohu nevzpomenout na báječně ironický Reckoname cestopis plný nadhledu od autora RottenFox). Je sice začátek sezóny, ale už teď proudí jednotlivými uličkami davy lidí. V celé vesnici jich může být hodně přes tisíc. Řada krámků, z toho velká část opět dotažená do estetické špičky. Někdy nejde ani tak o obchod, jako o umělecké dílo. Oia má tu vlastnost, že zde musíte neustále něco fotit, i když vlastně nechcete. A tak chvilku po rovince, pak dolů a zase nahoru a fotit a fotit. Odtud bude určitě ta nejhezčí fotka…, aby se ukázalo, že za rohem je to ještě zajímavější. A nedokážete neobdivovat některé detaily domů a jejich výzdobu. A znovu pohledy do kaldery; blankyt moře, řecké světlo.

A stín…

Na řadě míst se stále častěji objevují cedulky Private Property a „nelezte nám sem, parchanti, a ani nás nefoťte. Ani naše spodní prádlo sušící se na šňůře. Drony zakázány – narušitelé budou trestně stíháni. Na to máme monopol my, Oiané“. Urostlý místní v kroji, se kterým se můžete vyfotit. Když přidáte další eura, možná vás vezme i kolem ramen. Ovšem i tak je to v Oii veselá „lehkost bytí“. Je prostě ztělesněním radosti ze života a na chvíli zde zapomenete na veškeré starosti. Díváme se ze známého místa na modré kopule kostelíků nad kalderou. Na rozdíl od fotek na letácích Lidlu (řecký týden) jsou na nich kříže.

Strávit dovolenou v Oii?

S M. přemýšlíme, zda bychom chtěli být ubytováni na týden či 14 dní v krásném domečku s bazénem a výhledem na kalderu. Ale nesmět Oiu opustit. Je těžké říci ne, ale „ne“ nakonec zvítězilo. K moři je to tam a zpět jen pro zdatného turistu a stejně se nevykoupete, v bazénku u domečku se jen tak tak osvěžíte a přes zídku na vás budou po celý den zírat lidské tváře. A mnohdy si vás budou i fotit. Stále se budete prodírat zástupy lidí. Na druhé straně ten pocit neskutečna… Ale M. upozorňuje, že neskutečno, aby bylo neskutečnem, musí trvat krátce…

Pozitiva místního cestovního ruchu

V Oii potkáte ženy/muže doslova z celého světa. Co se mě týče, mohu okomentovat ženy. Mladé, starší, černé, Asiatky, brunety, blondýny. Tetované, přehnaně namalované, decentní i pyšné, shrbené a ploužící se s dětmi. Co je všem turistkám společné, je oblečení – málokterá si na sebe neobleče to nejlepší, co s sebou má. A vše je především vzdušné. Ty dekolty! Opět všeho druhu. M. má šaty z jednoho brněnského butiku. Natolik zajímavé, že si mnoho kolemjdoucích určitě pomyslí, proč se tahá s takovým dědkem v kraťasech, který má pod kloboučkem mokrý ručník. Ženy vládnou i mezi žebráky – konkurují jim pouze děti. Další věc, kterou v Řecku nově zaznamenáváme.

Cesta opět cílem

Čekáme, až trochu pomine žár (asi 30 st.), ale před 5. hodinou odpolední je nám už jasné, že pokud chceme dojít na západ slunce do Firy, máme nejvyšší čas (cesta je dlouhá přibližně 10 km). Dobrým vodítkem jsou opět Mapy.cz. Za Oiou, respektive za Finikou, se cesta začíná zvedat téměř pod vrchol kráteru. Slunce praží do zad, vedro je stále téměř nesnesitelné a navíc skoro ustal vítr. Cestou nás v protisměru míjí několik cestovatelů, rovněž poměrně znavených. Výhledy na kalderu jsou stále nádherné, ale co se sunsetu týče, začínáme mít obavy. Po necelých 2 hodinách (asi polovina cesty) se doplazíme ke stánku s občerstvením u hlavní silnice. Dostáváme hlad a zvolíme nakonec jídlo v nedaleké restauraci Steki tou Nikou s krásným výhledem. Dáváme si jakousi mořskou potvoru na grilu (byla výborná) a říkáme si, že výhledů už bylo dost. Protože teplota je pořád vysoká, vezmeme zavděk nedalekou zastávkou a autobusem popojedeme do Imerovigli. Odtud už to není daleko ke skále Skaros Rock. Tam putování zakončíme a pokusíme se vychutnat západ slunce.

Sunset jako vyšitý

Tak ještě na skálu a pak zpět na schodiště. Západ slunce jak z kalendáře Díváme se ještě dlouho po západu – to proto, že jsme „zmordovaní“ a do Fíry, tedy k autobusovému nádraží, jsou to ještě cca 3 km. Ale už není horko. Když už se tak plazíme jednou z uliček Fíry, narážíme na uměleckou galerii (Art of the Loom Galleries) s opravdu zajímavou keramikou, sklem, skulpturami a obrazy. Zákaz focení uvnitř. Když do ní vejdeme, majitel si asi myslí, že přišli jen další čumilové. Zbystří, když si přejeme fotit několik kousků s tím, že to potřebujeme zkonzultovat s dcerou v Praze. A je napjatý, když za pár minut pípne M. mobil. M. se na majitele podívá a kývne hlavou. Ten se neudrží a rozzáří se mu obličej od ucha k uchu. Je ochota sama, dárek pečlivě balí, přidává profil umělce a začíná se bavit. Koupili jsme vázu (cenu jsme dceři raději nepsali, protože si původně přála přivézt nějaké olivy v pytlíku), skutečně krásnou. Natolik, že jak se snažím šetřit, tady platím rád. Tak ještě gyros a autobusem do Kamari. V ledničce Sigalas – víno na jazyku lehké (ve skutečnosti 13,5 stupňů), jemně perlivé a srovnatelné s tím, co nabízí nejlepší moravská vinařství.
Pátý den je odpočinkový. Dopoledne bazén – jsme v něm sami a plaveme s obličejem obráceným k Eliášově hoře. Dopíjíme si Sigalase. Večer vyzkoušíme ještě třetího. Nyní však vyrážíme k moři, plánujeme večeři v naší oblíbené restauraci Giamas (ceny od 10 do 20 EUR).
Den sedmý

Pozdrav domova

Poslední den – zítra po ránu odlétáme. Zjišťujeme, že přijela další česká rodina. A sice podle toho, že pán běhá za matkou majitele, něco po ní chce, strká jí štangličku salámu a křičí „Ček prodakt, ček prodakt, dz best“. Radši se vypravujeme k moři. Ještě pozdravíme Ninu, uklízečku, která jako by z oka vypadla portugalské uklízečce z filmu Láska nebeská. Jen je trochu baculatější. Ale Colin Firth nejsem a M. je M.

Letadla a také to, že něco vždy objevíte až na poslední chvíli

Míříme na konec pláže co nejblíže k letišti. Po cestě míjíme restauraci v bílém s jemnými proužky bleděmodré. Soul by Splash – tak zní její název. Pláž s krátkým kamenným molem. Poklid, obzor s ostrovem v oparu. Tři mládenci také v bílém, opásaní černými zástěrami postávají u sloupku s jídelníčkem. M. je okamžitě zlákána na frappé. Udělala dobře a já také. Zatím nejlepší a kupodivu také nejlevnější (3 EUR). Dál už nepůjdeme. Přesouváme se na lehátka (zdarma, za objednávku kávy) patřící k restauraci. Škoda, že jsme ji objevili až tak pozdě. Pomalu začínáme být ze všech stran obklopováni přicházejícími Francouzi. Ti si umí vždy vybrat! Štěbetá to francouzsky tady hodně – ovšem vše občas přeruší to hlavní – přelétající letadla. A to jak mířící na ostrov, tak z něj. M. se nemůže vynadívat. Tak trochu nás naštve jeden místní mládenec se psem. Hází mu do vody míček a pes mu nadšeně nosí. Později mu ovšem hází jen kameny. Pes plave, zoufale je hledá a div se neutopí. Ach jo. Koupáme se, přemýšlíme, co podniknout.

Nákup

V plánu máme jedno z blízkých pěti vinařství, ale M. stále jaksi váhá a po přímé otázce zmiňuje, že ve Fíře viděla krásné lněné šaty, ale že byly moc drahé a vůbec… Rozhodnuto – zpět do hotýlku a pak na autobus do Fíry. Hledáme onen obchůdek. M. začíná být nervózní, ale konec dobrý, všechno dobré – obchůdek nacházíme. Je prázdný, ujímá se nás nudící se majitelka a přináší příslušné šaty (100 EUR – inu, len je drahý i u nás). Pak další a M. zkouší a zkouší. Povídám si s majitelkou – očividně chce prodat nejméně dvoje a já bych zase uvítal slevu – jemný náznak a ruka je okamžitě v rukávu. Paní slevuje na 80 EUR za každý kus. M. je spokojená, já spokojen, že je spokojená, a nejspokojenější je obchodnice. Tak ještě z jakési povinnosti ke kaldeře a hle: znovu pocit, jako bychom zde byli poprvé. Z pěti minut se stává nejméně půlhodina posezení na lavičce – nemůžeme se vynadívat. Když byla naše dcera malá, milovala film Sesterstvo putovních kalhot, který se z velké části odehrává právě na Santorini – škoda, že tu není. Vzpomínáme také na naše cesty po Řecku, zejména po Krétě. Vždyť je pouhých 100 km daleko. Vstává se těžce. Míjíme kavárničku se šíšami a Araby. Zpět do Kamari, Grill u George (obhospodařují ho sympatický tlouštík a hromotluk). Gyros mají skvělý, ale u chef salátu ujela kuchaři ruka se zálivkou. Dostáváme obligátní sladkost – na rozdíl od Kréty zde raki na závěr nepodávají. Bazén, balení, retsina.

Santorini je třešnička na řeckém dortu – koncentruje ve zhuštěném prostoru všechny řecké ctnosti i těch něco nectností – a vždy neopakovatelně uchvátí. Bylo by toho hodně, co ještě psát… Tak možná jindy.


.