Cestopisy

JAK NA NEJVĚTRNĚJŠÍM OSTROVĚ ŘECKA VŮBEC NEFOUKALO

Kléča Alena / 106x
Na RN od 25.11.17 · 3 roky
Naposledy 25.07.21/20:26 · 5 dny Zobrazit profil
Karpathos60557x312.06.21/16:08

Doporučit Tisknout

Silné pohazování letounem těsně nad mořskou hladinou nám dokazuje, že přistáváme na největrnějším ostrově Řecka. Vystupujeme z letadla a „fííí“, vichr sejme na přivítanou našemu kamarádovi oblíbenou kšiltovku. Vzduchem ji následuje i papírové označení kufrů z letiště. No nazdar! To jsem asi tentokrát s výběrem šlápla vedle, napadá mě. Sice jsem tušila, že bude foukat, ale ve skrytu duše jsem doufala, že to nebude tak hrozné. I když, před odjezdem jsem četla, že místní říkají, že pořádný vítr je, až když rozezvoní kostelní zvony. No, jestli bude celou dovolenou takový fičák, celá naše skupina mě asi co nejdříve utopí v rozbouřeném moři!

V autobuse nám sympatický delegát Miloš tvrdí, že normálně na ostrově fouká a teď prý nic. Cože?! Tomuhle říká, že nefouká? Vzápětí dodává, že oblast kolem letiště do toho prý nepočítá, tady fouká stále. Poprvé jsme na Dodekanésách, takže cestou autobusem, každý po svém, vstřebáváme první dojmy z „vyprahlého ostrova“, který se v roce 1948 po více než šesti stoletích okupace připojil k Řecku.

První turisté vystupují v nehostinné Arkasse. UF! Ještěže jedeme dál. Po chvíli se před námi otevírá příjemné letovisko Lefkos, které se stává na 12 dní naším domovem. Vystupujeme a celí šťastní zjišťujeme, že tady opravdu nefouká. Místo je opravdu krásné. Malá, ale milá osada a ke koupání si můžeme vybrat hned ze tří pláží.

Každé ráno chodíme nakupovat do krámku za vesničkou, k upovídané sympatické Řekyni Kaliopi. Občas se pečivo někde zdrží, a tak s díky přijímáme nabídnuté plastové židličky a klábosíme s paní prodavačkou. No klábosíme. Moc nerozumíme, ale předstíráme, že víme, o co jde. Vypadá to, že nic nepoznala, protože jí to s námi stále baví.

Přes Miloše si domlouváme auta na 5 dní. Počítám. 175 Euro za auto vychází na 35 Euro, to v plné sezóně jde. Jelikož jsou na ostrově pouze tři benzínky, může se prý bohužel stát, že v nich dojdou pohonné hmoty a my budeme mít smůlu. Majitelé půjčoven se tomu ale údajně přizpůsobili a tvoří si vlastní zásoby. Benzinky jsou kolem Pigadie, za nás se dodělávala jedna i na druhé straně ostrova, směrem na Arkassu.

Na výběr máme v Lefkosu tři pláže: Bouřlivou Frangolimionas , Gialou Chorafi , která připomíná klidnou hladinu rybníka a další pláž Panagias Limani , s kamennými plotnami u břehu. První den řádíme ve vlnách Frangolimionas. Další den jdeme vyzkoušet Panagias Limani. Tu navštěvujeme jen jednou a také naposled. Náš 15 letý syn si na ní druhý den naší dovolené totiž láme zápěstí. Ani se nestačíme svléci do plavek. Jdeme po břehu, vlnky nám šplouchají přes chodidla. Idylka. Najednou prásk! Syn jde k zemi. Všichni se mu smějeme, ale když vidíme jeho výraz, smích nás rychle přechází. Vracíme se do pokoje, ukládáme bledého syna na postel a přemýšlíme co dál. Dost dobrý začátek dovolené. Manžel má se zlomeninami a naraženinami spoustu zkušeností, takže velí chvíli počkat a nepanikařit. Ne, že by byl doktor, ale mnohokrát za život byl pacientem. Syn se vzpamatovává z prvního šoku a vrací se mu barva do tváře. Ruka zatím neotéká. Už už vytáčím asistenční službu cestovního pojištění, ale v poslední chvíli mě syn zarazí. Zdá se mu to lepší, takže jsme na vážkách, jestli to není jen naražené. Zachovám se jako macecha, pokládám telefon a pomáhám manželovi zafixovat ruku pomocí dvou bambusových tyček a obvazu. Drsný ostrov, drsní rodiče. Naši známí nejdříve nevěří vlastním očím, ale nakonec se s tím smiřují. Syn je spokojený, dovolená pokračuje. Večer už se jde i opatrně zchladit do bazénu. Tento způsob fixace má totiž jednu výhodu. Oproti sádře rychle schne…

S manželem se jdeme projít podél zálivu Perdikás Potámi k ostrůvku Sokrasto. Mezi skalisky se koupají naháči, my pokračujeme dál. Pobřeží je opravdu divoké.

Druhý den večer už všichni nasedáme do dvou autíček Fiat Punto a jedeme přes hory do hlavního města Pigadie. Projíždíme Pyles, Othos, Voladu, Aperi. Kousek za Pyles nás stopne stará Řekyně s velkou taškou. Vypadá to, že jde na nějakou oslavu. Nasedá vedle dětí na zadní sedačku a hned jak vidí synovu ovázanou ruku, pustí se s ním anglicky do hovoru. S manželem a dcerou jen zíráme. Do té doby jsme neměli tušení, že syn mluví tak dobře anglicky. S námi totiž mluví málo i česky… Spokojenou Řekyni vysazujeme v Othosu. Už za šera přijíždíme do Pigadie. Protože máme velký hlad a ve městě se ještě nevyznáme, skáčeme na špek hned první gyrosárně. Gyros není nic moc a navíc je studený. Příště budeme chytřejší.

Ráno se vydáváme na sever. Dříve byla tato oblast Karpathosu pokryta borovicovým lesem, ten bohužel neodolal obrovskému požáru v roce 2012. Člověku z té zkázy až mrazí, když to vidí naživo. Vlastně celý ostrov byl v minulosti zelený, pokrytý piniovými a dubovými lesy, ale požáry bohužel vykonaly své. Jen do oblasti Lefkosu se požár nedostal. Zbytky stromů jen dokazují, že na ostrově jindy opravdu fouká.

Mesochori, bílá udržovaná vesnička ve strmém svahu nás naprosto uchvátí. Jen našemu synovi a mladšímu synovi našich známých se chození dolů a nahoru moc nezamlouvá. Začínají prudit, takže si slibujeme, že se sem ještě jednou vrátíme a uháníme rovnou na Apelu. Voda je nádherná, pláž je ale na náš vkus dost přeplněná. Uvelebíme se až na jejím prázdném konci u dřevěného mola a vychutnáváme si tu nejmodřejší modř chladivého moře, jakou si umíte představit. Z mola se dá dobře skákat, takže i pubertální část naší skupiny je konečně spokojena. Vylézám na skaliska a shora si prohlížím i malou Apelu. Je červenec, takže i tam je celkem živo a tak se ani neobtěžujeme, abychom se přesouvali. Navzájem se hecujeme, kdy uděláme výšlap na Kali Limni, nejvyšší horu ostrova. Domlouváme se na další den.

Ráno je hora v mracích, které se nehýbou, takže operativně vymýšlím náhradní program. Jedeme do nejseverněji položené zemědělské vesnice Avlony. Ve svazích jsou roztroušeny typické domky stavlos. Necháváme tu stát naše přibližovadla. Dál už musíme pěšky. Na začátku míjíme zeleninové zahrádky a pak procházíme pod starým fíkovníkem směrem ke Vroukoundě, nejposvátnějšímu místu na Karpathosu. Prý se tady každoročně koncem srpna koná významný festival. V doprovodu mul, které jsou obložené vyšívanými vaky, se sem pěšky vydávají především poutníci právě z nedaleké Avlony, Diafany a Olymposu. Celé procesí kráčí 28. srpna na večerní mši. Všichni spí tu noc pod širákem a ráno se účastní další mše. Pro nás je cesta ze začátku celkem příjemná , ke konci už někteří členové naší výpravy frfňají. V duchu si říkám: „Co budou dělat cestou zpět, která je celá do kopce?“ Krajina je zde pustopustá, až mystická. Naší spásou a rozptýlením se stává několik oslíků, které nás doprovází až k podzemnímu kostelíku Agios Ioannes O Prodromos na konci útesu. Místo je opravdu hodně významné. Je vidět, že je připraveno na velkou slávu. Po povrchu je přivedena i voda, která je v tom horku sice teplá, ale lepší něco než nic. Doplňujeme tedy zásoby. Velký dřevěný přístřešek nám poskytuje blahodárný stín. Poblíž altánu si prohlížíme na skalní stěně kamennou desku. Vyjadřuje poděkování slavnému lékaři, který dvacet let obětavě a zdarma léčil obyvatelstvo města Vrykous. Deska byla údajně nalezena v zátoce Tristomo a její originál je vystaven v Britském muzeu. Svačíme a odpočíváme. Oslíci se stávají po čase dost otravnými. Stále do nás šťouchají a strkají nám hlavu až do klína. Při jídle nic moc, ale je to jeden z nejsilnějších zážitků z Karpathosu. Před odchodem se koupeme pod útesem na malé plážičce a chladíme v moři natočenou teplou vodu. Osli na nás trpělivě čekají nahoře. Cesta zpět nám nahání hrůzu. Vedro je úmorné, ale každá sranda něco stojí a tak vyrážíme do táhlého kopce. Přežili jsme! V Avloně je malinká tavernička, ale my už bohužel nemáme čas, takže si poblíž jen natáčíme znovu do lahví vodu a pokračujeme teď už autem do Diafani, malého přístavu , odkud jezdí výletní lodě na sousední ostrůvek Saria. My ale nikam nepoplujeme. Rychle procházíme městečkem, chceme si dát zmrzlinu, ale láká nás obsluha hned ze dvou taveren. Legračně se překřikují, dohadují, ale když si vybíráme jednu z nich, usmívají se na sebe a číšnice, která prohrála, uznale pokyvuje hlavou.

Znovu přejíždíme a koupeme se ve vesničce Ag. Nikolaos. Je to klidný malý přístav s oblázkovou pláží, kde se dá najít spoustu zajímavých kamínků. Jdeme samozřejmě až na konec pláže, kde jsme téměř sami. Mezi skalami plavou krásné barevné rybky. Cestou zpět míjíme tajemný Olympos. Městečko je impozantní, ale jeho návštěvu si necháme na jindy. Z dnešního výletu jsme dost vyřízení, ale plní zážitků.

Přírodu už jsme zakusili, pojďme si prohlédnout nějaké památky. Další den Míříme do Arkassy. Archeologové v oblasti objevili mnoho vzácných vykopávek, včetně kamenných domů, sloupů, vodních nádrží a mykénských zdí. Nejprve se šplháme na vrcholek mohutného skalního výběžku Paleokastra, kde stávala akropole antického města Arkesia. Nacházíme tu opravdu zbytky sloupů a nádrží. Je odtud i pěkný výhled na celou oblast. Když si prohlédneme vykopávky, náš pohled spočine na našem synovi, který jde celou dobu strmou, kamenitou a prašnou cestou v žabkách. Jó, frajeřina, to je dřina. Sám později uznal, že opravdu zvolil nevhodnou obuv, ale použil samozřejmě jiná slova. Zpět k historii. Část dalších nálezů je vystavená ve zdejším archeologickém muzeu, kam ale nejdeme. Přímo u muzea je totiž k vidění krásná římská mozaika, pozůstatky kostela Agia Anastasia snad ze 4. století a kaple Agia Sophia, což nám stačí.

Jsme dost rozpaření, takže se přesouváme do oblasti letiště a pokoušíme se najít pláž Diakofti. Miloš nám prozradil, že nedaleko břehu je prý potopený vrak lodi. Jedeme kolem letiště po bílé prašné cestě až k pláži. Nevím, jestli je to ta správná, ale je krásná. Její velkou vadou ale je, že tu hodně fouká. Jsme přece u letiště! Představuji si, že takhle fouká možná na Karpathosu normálně. Chvíli se koupeme, ale vítr proti nám posílá písek a malé kamínky, které bodají jako jehly. Vylezeme na útes, jestli pod vodou nezahlédneme potopený vrak, že bychom ho plavali trochu prozkoumat, ale nikde nic. Asi je to pro zdatnější potápěče, dál od břehu. Nad hlavou se nám zrovna mihnou dvě stíhačky. Když se uvolní místo u skály, přesuneme se kvůli větru tam. Dlouho to ale nevydržíme a už uháníme zpět. Bereme to přes Pigadii, kde se projdeme ulicemi a posilníme se gyrosem. Už jsme našli ten nejlepší, „U prasátka“ Tady je zase úplné bezvětří.

Ráno míříme opět na sever, tentokrát do Olymposu. Poblíž vesnice Spoa zastavujeme u zbytků větrných mlýnů. Tady fouká o sto šest. Mlýny tu nestály nadarmo. Rychle zalézáme zpátky do aut a šupajdíme dál. Na silnici je dost spadaného kamení. Při pohledu na vysoké skály, lemující silnici, ze kterých kamení spadlo, se mi sevře nejen hrdlo. Díky tomu je i samotná jízda směrem na sever dost adrenalinový zážitek. Výhledy jsou ale ohromující. Široko daleko se rozprostírá hornatá krajina a za ní se zrcadlí zvlněná hladina Egejského moře. Na šotolinových pláccích u silnice míjíme již několikáté odstavené zrezivělé nákladní auto nebo bagr. Na první pohled tu stojí už hodně dlouho. Jeden náklaďák je dokonce naložený až po okraj železným šrotem. Mužská část naší výpravy nemůže jinak. Zastavujeme. V tu ránu je auto ověnčené dvěma dospělými chlapy a třemi puberťáky. Koukají oknem a jejich štěstí vrcholí, když vezmou za kliku od dveří a dveře se otevřou! Zjišťují, že v zapalování jsou dokonce i klíčky. To už je skoro násilím táhneme pryč.

Parkujeme na kraji Olymposu, vesnice, která byla postavena v době nájezdů pirátů na ostrov. Domy měly v dávných dobách šedohnědou barvu, aby splývaly s okolními skalami a obyvatelé tak byli chráněny před drancováním. Dnes už mají domy fasády barevné. Nemůžeme se na vesnici vynadívat. Už na parkovišti nás vítá několik koťat. Procházíme malebnými uličkami , obyvatelé zde chodí v tradičním oblečení. U žen je denní kroj složený z košile, vestičky, dlouhé sukně s krajkovou šněrovačkou, holínek z kozí kůže a šátků, které si samy vyrábějí přímo ve vesnici. Pokud se u šátků, jež nabízí téměř u každého domečku, zastavíte, v tu ránu ho máte omotaný kolem hlavy. Když nekoupíte, nevadí, ženy se stále usmívají a ještě vám mávají. My dceři kupujeme panenku, která má tradiční oblečení i šátek. Někde jsem četla, že Olympos je „vesnicí žen“. Opravdu to tak vypadá.

Vstupujeme do kostela, kde místní pop potichu vysvětluje zvídavým turistům historii této pravoslavné památky. Pak ještě vystoupáme k větrným mlýnům nad městem, odkud je úžasný výhled. Nechce se mi věřit, že jich tu v minulosti prý stálo 75. Ani tady ale nefouká. Samozřejmě nemůžeme nevyzkoušet místní specialitu makarounes, tradiční těstoviny, podávány se strouhaným sýrem a praženou cibulí. Dodnes doma toto jídlo občas dělávám. Samozřejmě jsem si ho trochu přizpůsobila. Co mě dodnes mrzí je, že zapomínáme vyhledat místní pekařky, které pečou tradiční chléb. Bohužel si to uvědomuji až v Lefkosu.

Cestou zpět se chceme ještě znovu podívat do Mesochori. Procházíme se až k vydatným pramenům, které chrlí z kamenných koryt proudy křišťálové vody. Tam se už poněkolikáté za pobyt přesvědčujeme, že ostrov má opravdu vydatné zásoby podzemní vody. Všude na Karpathosu pijeme vodu z kohoutků, různě rozmístěných po osadách a vesnicích. Scházíme upravenými uličkami až k náměstíčku se čtyřmi kostelíky. Pohledy k pobřeží i směrem do svahu na strmé bílé Mesochori jsou úžasné. Obyvatelé se stavbou vesnic v prudkých svazích chránili před dobyvateli, pro něž měl Karpathos velice strategickou polohu. Nedaleko kavárny Skopi se ozve: „Hey ladies“. Otočíme s dcerou hlavy směrem ke kavárně a hop!. Majitel nám hází modrý kamínek se jménem kavárny a mává na nás. Bohužel se zastavit nemůžeme, protože mužská část už nám utekla i s penězi, někam nahoru mezi domky. Snad někdy příště.

Večer po návratu se rozhodujeme, jestli zítra konečně zkusíme pokořit vrchol nejvyšší hory ostrova. My s manželem chceme, děti váhají a naši známí o to zrovna moc nestojí. Má být hezky, ale času je málo, zítra nás čeká ještě výlet do hlavního města ostrova, takže s manželem vymýšlíme bláznivou strategii.

Vstáváme v noci a chvilku po 3 hodině ranní vyrážíme. Ještě za tmy parkujeme auto na plošině Lastos, u jednoho stavení. Není vidět na krok a jediné co slyšíme, je štěkot psa vedle našeho auta. Brzy se ve stavení rozsvěcuje světlo a ve dveřích stojí vysoká postava s puškou v ruce. Krve by se v nás nedořezal. Teď nás odpráskne! Jsme fakt magoři! Naštěstí, když vidí auto z půjčovny, uklidní ho to. Asi si říká, že to jsou jen praštění turisté a zalézá zpátky do postele. Pes neustále doráží někde poblíž, a protože ještě není vidět, netroufáme si vylézt a riskovat natrhnutí zadku. Časový náskok nám je tedy na nic. Čekáme v autě, až se trochu rozední a konečně vidíme, že náš chlupatý nepřítel je uvázaný u boudy, nedaleko auta. Vyrážíme tedy na cestu vzhůru. Cesta je celkem dobře značená, občas nás poškrábe ostrý skalník, ale za chvíli jsme nahoře. Tady fouká celkem slušně, alespoň nám to připomene, že jsme na větrném ostrově. Výstup ale stál za to. Hledíme na hornatou krajinu, po které se válí mračna. Řecká vlajka je potrhaná, ta musela už zažít vichry. Kovová tabulka s vytepanou nadmořskou výškou 1215 m. n. m. nás upozorňuje, že stojíme na nejvyšším vrcholu nejen Karpathosu, ale také celého souostroví Dodekanés. Pozorujeme východ slunce nad Rhodosem. Cestou zpět si vychutnáváme paprsky slunce, které září na voňavé polštářky tymiánu, mateřídoušky i dalších bylinek a představujeme si, jaká to musí být nádhera v jarních měsících.

V Lefkosu hodíme rychlou sprchu, nakládáme děti a naše známé a jedeme přes hory směrem do hlavního města, kde žije téměř polovina obyvatel ostrova. Ve městě procházíme po nábřeží, zastavujeme se na zmrzlinu, ve stylu „natoč si sám“, která je výborná, ale paní za pultem je ráda, když se za námi zavřou dveře. Z venku. Syn našich známých si totiž natáčí plný kelímek jogurtové zmrzliny, a když si podle instrukcí prodavačky zalévá zmrzlinu čokoládovou polevou, nějak to neukočíruje a polevu má prodavačka všude. Vezme mu ji z ruky, hází ji do odpadkového koše a překvapivě ho vybízí, ať si dá repete. Ten se snaží, ale udělá téměř to samé. Poleva teče všude, tentokrát ho už ale s pobryndanou zmrzlinou raději nechá odejít. Zmrzlina totiž není z nejlevnějších a paní prodavačka už tak prokazuje velkou trpělivost. Chvíli okukujeme v přístavu lodě a pak pokračujeme na místní hřbitov. Je to moc pěkné místo. Zaujmou nás hroby námořníků a potápěčů.

Cestou zpět se zastavujeme v Othosu, nejvýše položené vesnici na ostrově a chceme navštívit tradiční karpathoskou vilu, v níž sídlí muzeum. Zkusili jsme to již několikrát cestou přes hory, ale ani tentokrát nemáme štěstí. Škoda, dnes jsme měli poslední možnost.

Večer vracíme auta. Paní z půjčovny nám dává malý keramický kalíšek s mapou Karpathosu. No, za ta dvě malá prdítka, která měla spotřebu jako formule, je to sice malá, ale přesto příjemná útěcha.

Pěkně po svých se vydáváme po silnici do taverny Blue Swan. Obsluha nás zve do kuchyně a my si přímo z pekáčů vybíráme různé dobroty. Když chceme večeři zaplatit, číšník a starosta obce v jedné osobě mávne rukou a řekne: „Zítra“. Platíme tedy až následující den v recepci našeho ubytování.

Ráno se během koupání procházíme kolem mola v malinkém Lefkoském přístavu. Zaujme nás rybář, který tře chycenou chobotnici o betonové molo, až z ní jde pěna. Dělá se to prý pro to, aby změkla a hosté restaurace si na ní pak pochutnali.

Poslední den jdeme na procházku nad Lefkosem. Vychutnáváme si moc pěkný pohled na celé letovisko a okolní pohoří. Prolézáme kamenná obydlí se zbytky zdiva starého několik tisíc let. Našli se zde prý střepy z římského a helénistického období a některé dokonce i starší. Červené tečky roztroušené po kamenech nás zavedou až ke hnědému ukazateli. Tudy už přímo k římským cisternám. Stropy z obrovských kvádrů, které nese více než deset masivních sloupů, jsou podepřeny lešenářskými trubkami. Aby to zřejmě někomu nespadlo na hlavu. Je nám trochu smutno, že taková významná památka si nezasloužila dosud nějakou rekonstrukci. Pro nás ale nejsou cisterny tak zajímavé, jako byla kamenná obydlí.

Poslední den trávíme na pláži Frangolimionas. Když se odpoledne celá naše skupina zvedá k odchodu, já zůstávám. Potřebuji o samotě vstřebat všechny krásné zážitky z tohoto neobyčejného ostrova. Vůbec se mi z pláže nechce, nejradši bych tu přespala. Slunce pomalu zapadá…

Druhý den ráno se jdeme ještě rychle rozloučit s paní Kaliopi do krámku. Když ji pak o hodinu déle míjíme přilepení na skle autobusu, naposledy nám zamává.

P. S.
Po našem návratu do ČR, přeci jen jdeme navštívit chirurgickou ambulanci. Překvapení. Ruka je opravdu zlomená! Vše ale srůstá, jak má. Syn je holt drsňák a manžel je zkušený statný ošetřovatel.
Komentáře (3)
Kléča Alena / 106x
Na RN od 25.11.17 · 3 roky
Naposledy 25.07.21/20:26 · 5 dny Zobrazit profil
28.06.21/12:45
Díky, snad příští rok zase vyrazíme někam směr
RottenFox Petr / muž / 2 169x
Na RN od 30.04.14 · 7 let
Naposledy Včera 22:31 · 7 hod. Zobrazit profil
16.06.21/16:28
Moc pěkné. Díky za hezkou vzpomínku na Karpathos!
Maruška01 Marie / žena / 502x
Na RN od 07.06.17 · 4 roky
Naposledy 19.07.21/16:25 · před týdnem Zobrazit profil
12.06.21/18:46
Krásná vzpomínka... Nám také hooodně foukalo. Měli jsme půjčený skútr a místama jsme měli až strach jezdit. I přesto ale vzpomínáme rádi na Karpathos.
Chystáte se napsat komentář jako nepřihlášený uživatel. U Vašeho jména bude zobrazena IP adresa.
5eca9
1. Komentář nesmí vulgárně urážet autora díla.
2. Nezpochybňujte komentáře ostatních uživatelů.
3. Toto není diskuze, chcete-li se na něco zeptat pište do diskuze.
Další od Kléča Cestopisy3
Karpathos Srážky Teplota Vítr
Dnes 06–12 Clear sky 0 mm 27° 6 m/s
12–18 Clear sky 0 mm 28° 6 m/s
18–24 Clear sky 0 mm 28° 7 m/s
Neděle, 01.08.21 00–06 Clear sky 0 mm 28° 8 m/s
06–12 Clear sky 0 mm 26° 7 m/s
12–18 Clear sky 0 mm 28° 6 m/s
18–24 Clear sky 0 mm 28° 8 m/s
Více předpovědi počasí
RNB
© na veškerý obsah se vztahuje autorský zákon, proto není možné cokoliv z těchto stránek kopírovat a používat k jiným komerčním účelům !