Na úvodní stránku
Napsat vlastní cestopis
Fotogalerie
Videogalerie
Recenze hotelů a apartmánů
Recenze míst
Recenze taveren
Diskuzní fórum
Přihlášení
Jste nepřihlášen
OnLine: 2 | 11
Melissa travel
Ochrana osobních údajů
© 2002 Řecko a řecké ostrovy

SAMOS NA POHODU

Melissa Travel
Autor:
Zařazeno:
Samos
Napsáno:
19.06.20 14:42
Fotografií:
58
Přečteno:
1098
Tisknout cestopis
Doporučit přátelům
Dnes 03:50
12 °C
Polojasno
proměnlivý, 1 m/s
„Když se daří, tak se daří“, prolétlo mi hlavou po tom, co se nám rozbilo auto, synovec si narazil kostrč a syn se nám vrátil z kola sedřený, jako kdyby ho vzal někdo bruskou. Do odletu zbývá jeden den. Srovnávám si vše v hlavě. Parkování na letišti zajištěno, jen nemáme s čím parkovat. Synovec čeká v nemocnici na přečtení snímku RTG a syn je celý zelený od chirurgického tekutého obvazu. Fajn. Máme vůbec odjíždět? Není to nějaké znamení?

Touha po poznání Samosu je silná. Takže problémy pojďte, zkusím vás vyřešit. Syn je v rámci možností ošetřen, synovec má kostrč nakonec jen naraženou a trn z paty nám vytrhne švagrová, která nám nabízí své auto.

Kufry jsou sbalené, v noci odjíždíme na letiště Praha – Ruzyně, pardon, letiště Václava Havla. Když přijíždíme na parkoviště, tušíme další problém. Na parkovišti totiž vládne totální, ale opravdu totální anarchie. Absolutně žádná organizace, každý si tam dělá, co chce. Jeden pán je tak nervózní, že z jedné taxi dodávky vykládá kufry nějaké rodině a nakládá si do ní své. Vykřikuje, že jeho letadlo už určitě dávno roluje a bla bla bla…. Pravda, i nás už se lehce zmocňuje nervozita. Nakonec se nám přece jen podaří obsadit jednu dodávku a odjíždíme k odletové hale.

Naše dvě family - já, manžel, dvě děti (12 a 16 let), pak bratr, švagrová a dvě děti (11 a 21 let) konečně letíme směr Samos!

Po mírně adrenalinovém přistání na letišti v Pythagorionu vycházíme z letištní haly a nasáváme….. Jó, na to jsme se těšili. Vůně a pocit, že jsme přijeli domů. My to prostě tak máme. Řecko nám totiž voní. Vítá nás mladičký delegát cestovní kanceláře. V autobuse všem rozdává malé lahve s vodou. V tom horku velice příjemné. Co už ale tak příjemné není, je to, že až na pár uvítacích vět, celou cestu mlčí. A přitom o Řecku nebo o spoustě zajímavých výletů na Samosu by toho mohl tolik napovídat…… No nic.

Ubytujeme se v celkem pěkném apartmánu s bazénem ve Votsalakii a opět nasáváme vůni ostrova. Obě mladší děti se jdou s manželem podívat k moři. Vrací se za okamžik. To snad není pravda! Synovec šlápl na jednu jedinou rozbitou sklenici na pláži a rozřízl si patu. A to dost. Rána je hodně hluboká. Z uvítací schůzky volá delegát místní příjemné lékařce, ta přijíždí a ošetřuje zranění. Předepisuje antibiotika a ještě nás stačí upozornit, že lékárna je v Marathokamposu, cca 7 km od Votsalakie, směrem do hor. Brácha si objednává taxi, cena přibližně 20 Eur. A to se vyplatí. Později nás stálo téměř to samé, auto na celý den. Ale co, peníze budou…..

Večer si vyrážíme projít středisko, samozřejmě s gyrosem pita v ruce. Už jsme se nemohli dočkat. Mňam… Obhlížíme pekárny, spoustu taveren, autopůjčovny a s radostí zjišťujeme, že ceny jsou na ostrově dost příznivé.

Ráno tráví každý podle svých představ. No, synovec měl asi představy jiné…., vlastně to my všichni. Nemůže se nejméně dva dny koupat a nesmí na patu stoupat, takže naše možnosti jsou trochu omezené. Po obědě se jde část z nás projít kus po pláži a pak po silnici do vedlejší vísky Ormosu. Krásný malý přístav, lodičky, stolečky, židličky, vše jak má být. Procházíme přístav, vesničku, vystoupáme k místnímu kostelíku a procházku zakončujeme kávičkou na nábřeží.

Večer kujeme pikle na další den. Chceme se pokusit o výstup na nejvyšší horu ostrova Kerkis, s výškou 1434 m. n. m. Vzhledem k množství přečtených cestopisů upozorňuji naši skupinu na náročnost výstupu. Skupina se po výkladu zmenšuje, najednou je více zájemců, kteří budou „hlídat zraněného“.

V 5 hodin ráno, ještě za tmy, vyrážíme s batohy naplněnými lahvemi s vodou, s tím, že si je u kostelíka asi 3 hodiny od vrcholu znovu naplníme. První úsek cesty jde hladce. Prašná cesta sjízdná autem, my jdeme ale po svých. Široká cesta končí, odbočujeme do svahu mezi stromy a skály. Cesta je celkem příjemná, dobře značená. U kostelíka děláme plánovanou pauzu, ale bohužel zjišťujeme, že je zavřený nejen kostelík, ale i voda. Co teď? Zvažujeme pokračování. Podle zkušenosti našich předchůdců, jsou to k dalšímu kostelíku dvě hodiny cesty a od něj ještě hodina k samotnému vrcholu. To bychom snad i zvládli, ale co cesta zpět? Je už celkem slušné horko. Sice neradi, ale děláme asi to nejrozumnější, co můžeme udělat. Vystupujeme ze zvědavosti ještě necelý kilometr nad kostelík, kde se nám otevírá úžasný výhled. Chvíli tu rozjímáme, pak se obracíme k domovu. Pěkně nás to štve, ale i za tenhle zážitek to stálo. Cesta zpět se nám zdá v tom horku nekonečná a my v tu chvíli víme, že jsme se rozhodli správně. Vrchol ostrova tedy zůstává námi nepokořen. Příště už to uděláme jinak. Dojedeme autem, až kam se dá a pak teprve půjdeme po svých. Ušetříme tím čas, vodu i kilometry. I tak to bude až až.

Odpoledne se domlouváme v půjčovně aut, kde dostáváme lákavou nabídku 25 Eur za den s plným pojištěním. Vyvstává ale další problém. Brácha zjišťuje, že nechal řidičák doma. Já se snad picnu! Staršímu synovci auto ještě nepůjčí, nedosáhl ještě 23 let. Chceme být dvě na sobě nezávislé skupiny, kdyby něco, takže ani nezvažujeme možnost půjčit si něco většího pro 8 lidí. Řízením jejich auta je tedy pověřena švagrová, která z toho vůbec není nadšená a navíc nám nenápadně naznačuje, že má propadlý řidičák. Jdou na mě mrákoty. Pán si platnosti ale nevšímá, takže riskujeme a večer už jedeme směr Drakei na západní stranu ostrova.

Dojíždíme až do Ag. Isidoros, kde se dosud vyrábí lodě tradičním způsobem. Švagrová prvně okusuje řecké kamenité cesty. Mám trochu obavy, jak se bude tvářit, až vystoupí z auta. Je úplně zpocená, ale směje se. To je dobré znamení. Malinké, omšelé Ag. Isidoros je ve večerním slunci opravdu kouzelné. Chvíli pozorujeme místního dělníka, jak pracuje se dřevem, děláme mraky fotek a cestou zpět se ještě zastavujeme na vyhlídce, kde pozorujeme západ slunce.

Večer jdeme zkusit všemi doporučovanou tavernu Angelos. Už při příchodu nás, na řecké poměry, nevítají nijak vřele. Ani jídlo není až tak dobré jak jsme zvyklí. Jsme dost zklamaní. Tuto tavernu hodnotíme velmi podprůměrně.

Ráno se vydáváme do Vourliotes, vesničky, která patří k nejstarším vesnicím na Samosu. Leží ve výšce 300 m. n. m. na severu ostrova a byla založena na konci šestnáctého století. Procházíme pomalované úzké uličky a nakonec v jedné z nich usedáme před malou taverničkou. Obsluhuje nás velmi příjemný Řek. Dáváme si kávičku, děti džusy a všichni nasáváme poklidnou řeckou atmosféru. I když je plná sezóna, kolem projdou za celou dobu asi 4 lidé. Ani se nám odtud nechce. Ale nedá se nic dělat, den není tak dlouhý a my máme ještě něco před sebou. Po cestě k autu se zastavujeme u místního kostelíka a pak ještě chvilku bloudíme uličkami.

Vyjíždíme ještě výš směrem ke klášteru Vronda. Některé prameny tvrdí, že je to nejstarší klášter na ostrově. My ženy si u auta motáme nohy a ramena do šátků. Zbytek si u vchodu do kláštera půjčuje nějaké oblečení, abychom do kláštera vstupovali s úctou a respektem. Uvnitř se pohybuje několik mnichů. Nákupem suvenýrů podpoříme jejich ekonomiku. Někteří z nás i více. Třeba bratr, který platí 15 Euro za dřevěnou mapu ostrova, přestože je na ní cedulka 5 Euro. Sakra, i mnich už je mistr obchodník.

Odpoledne pokračujeme směrem na pláž Tsambou na severovýchodě ostrova. Okamžitě při příjezdu nás odchytává mladý Řek. Prý pokud si něco dáme v plážovém baru, parkoviště platit nemusíme, pokud ne, parkovné stojí 5 Euro/auto. Nutno podotknout, že s parkováním se nám tohle ještě nikde v Řecku nestalo. Trochu nám to vyrazilo dech. Pláž je ale pěkná, oblázková. Koupeme se až na jejím okraji u skal, kde nejsou žádní turisté, jinak ale na pláži najdete i kompletní plážový servis. Řádíme ve vlnách a fotíme. Z pláže pak jedeme do blízkého městečka Kokkari.

Parkujeme uprostřed Kokkari u malé pekárničky. Vůni, linoucí se kolem, neodoláme a téměř všichni odcházíme s malou svačinkou. Touláme se po nábřeží nejdříve u malého vyvýšeného poloostrůvku. Původně jsem měla v plánu na něj vyšplhat, ale nenašli jsme žádnou cestu, jak se tam dostat. I když jsme byli připraveni, že sever ostrova je větrnější, stejně nás obrovské vlny překvapují. Proplétáme se uličkami, nakonec ale sejdeme zas na nábřeží a pokračujeme podél šňůry taveren. Ocitáme se v pasti číšníků a majitelů taveren. Všichni se snaží nás nalákat na souvlaki a gyros, ale já mám jasnou vizi. Pokud budou mít v taverně paputzaki – plněný lilek, mají nás v hrsti. Jeden majitel taverny křičí, zřejmě na kuchaře posedávajícího u jednoho stolečku, jestli by nám paputzaki neuvařil. Ten vypadá dost neochotně, něco žbrblá, takže obchod nevychází. I když jsou naháněči dost urputní, nejsou nepříjemní a vzájemná komunikace je spíše příjemná a humorná než obtěžující. Konečně!!! La busola, taverna, kde na jídelním lístku mají mé oblíbené jídlo. Jsme velice vřele uvítáni, prozřetelně vybíráme stůl dál od moře. Dobře děláme, protože lidem, kteří se hnali do první linie, cákají vlny až do talíře a všichni se vzápětí stěhují. Na uvítanou přichází neobjednaný předkrm, bylinkové máslo, tzatziki a bílý chléb. Příjemné. Hlavní jídlo je exkluzivní a porce není zrovna malá. Po něm následuje neobjednaný oranžový likér. Těžko říct z jakého ovoce. Připomíná mi to rakytník. Meleme z posledního a čekáme na účet. Ovšem místo něho se k nám opět blíží číšník a pokouší se nás dodělat dvěma neobjednanými plnými tácy žlutého i červeného melounu. Asi brzy praskneme. Řekové většinou vždy něco na stůl přihodí, ale zatím jsme nikde nezažili takové obžerství. Při odchodu příjemné rozloučení, podání rukou a zamávání. Ještě jednou procházíme uličkami a pak už nás naše autíčka vezou tmou až do Votsalakie.

Po snídani se balíme a vyrážíme směr Platanos. Zastavujeme na okraji vesničky a obdivujeme nádherné výhledy do krajiny. Procházíme úzkými uličkami až k místní škole, kde přes sklo zvědavě nakukujeme do prázdné třídy i na WC. Chvíli odpočíváme vedle školy a památníku, na lavičce s úžasným výhledem. Kouzelné místo. Pak se vydáváme zpět do uliček. V jedné potkáváme takový malý náklaďáček s rybami, jehož řidiče v amplionu slyšíme celou dobu, ale vidíme ho až nyní. Zdá se nám neuvěřitelné, že se tohle autíčko protáhne i těmi nejužšími uličkami. Ale zřejmě to jde, když v jedné z nich stojí. Projdeme až k malému náměstíčku a nemůžeme jinak. Usedáme do stínu stromů vedle místních „štamgastů“. Někdo si dá kávičku, jiný pohár, každý podle svého gusta. Ochutnáváme tzatziki a ouzo. Pak si ještě v malém podloubí doplňujeme vodu, obdivujeme místního výtvarníka, který nám ochotně vypráví o technice své tvorby z přírodních materiálů a pak už naše auta projíždí skulinou vedle starého, všem milovníkům ostrova známého platanu, podle kterého je prý vesnice pojmenována. Máme v úmyslu zdolat vodopády Potami.

Projíždíme městem Karlovassi až na samý jeho konec a odbočujeme po cestě, která vede k vodopádům. Auta necháváme stát na jejím okraji. Zpočátku jsem z tohoto místa trochu rozpačitá. Proti nám jde celkem dost lidí, takže si cestu ve stínu stromů moc nevychutnáváme. Dojdeme až k jezírku. Původní plán projít vodou se všemi věcmi se zdá nesmyslný. Obětuje se švagrová, která všechny věci hlídá. Zlatá to žena. Z různých cestopisů jsem věděla, že lze nějaké místo obejít pohodlně a po suchu, ale nějak jsem z nich nepochopila, že se pak člověk může celé vodní výpravy ještě dále účastnit. No co, naštěstí jí to prý moc nevadí. Noříme se po prsa do tůně a procházíme mezi skalisky. Děti údajně zahlédnou pod vodou nějakého hada či úhoře. Těžko říct, zda nejde jen o výplod fantazie. Na překonání první překážky v podobě velikého balvanu a lana je pro lidi menšího vzrůstu potřeba trochu šikovnosti. Bezva je, když můžete využít zkušenosti toho většího co už je nahoře a úplný luxus je, když vás zespoda další s lanem trochu nasměruje, či lehce přizvedne. Čekala jsem, že kameny budou více klouzat, je to celkem v klidu. Samozřejmě jsme ale vyzbrojeni botami do vody. Dáváme to v pohodě i s dětmi 11 a 12 let. U vodopádu se rozhodneme vodní trek ukončit, vzhledem k tomu, že jsme nechali jednoho člena s věcmi na suchu, i když zvědavost nás láká jít dál….. Jen cvičně si „dospělý samci“ vylezou po laně nahoru a pak skočí dolů. Celý průchod natáčíme na kamerku, takže se v budoucnu jistě pobavíme. Vracíme se kousek vodou, pak vylézáme po dřevěných schodech kolem taverny a zpět k prvnímu jezírku. Hodně strmé dřevěné schody, ztlučené z různých velikostí prken, ze kterých koukají všude hřebíky, mohou být pro některé jedince více adrenalinové než průchod vodou. Zpátky se vracíme lesíkem a už více vnímáme zajímavost tohoto místa, kde je i v největším vedru více než příjemně. I lidí už je méně, může být něco kolem druhé hodiny odpoledne. Hodně jich totiž také zůstalo nahoře u restaurace. Každopádně tento výlet dostává pět hvězdiček i od pubertální části naší výpravy. Fakt super zážitek!

Přejíždíme na pláž Potami, vlastně až k jejímu konci. Zpočátku jsme nadšeni z obrovských vln, za chvíli už vlny vypadají opravdu nebezpečně. Jsme na místě jen hodinku. Tohle místo nás nijak zvlášť neučarovalo, možná jsme na špatné straně pláže? Cestou zpět přes Karlovassi stojíme v koloně. Pořád si říkáme, kde to vázne a nakonec zjišťujeme, že před námi jde smuteční průvod. Na začátku průvodu nesou nad hlavami vyzdobenou rakev, za ní jde dav lidí. Před námi jede nějaká nervózní Řekyně, která těm posledním lidem ze smutečního průvodu opakovaně skoro najíždí na paty a stále troubí. Jsem v šoku. Je pravda, že by celou ulici zabírat nemuseli, ale přece jen…. Pravděpodobně asi hodně chvátá…. Do Votsalakie se vracíme za tmy.

Ráno opět vyjíždíme přes hory a Pirgos, nejdříve na kávu do vesničky Mavratzei. Kdysi jsem slyšela o zdejší hrnčířské dílně. Ta už je ale bohužel zavřená, tak se jen procházíme uličkami. Jdeme až k nově postavenému kostelíku na spodním okraji vesničky. Alespoň vypadá, že je nový. Okolí je ještě neupravené, ale výhled je odtud nádherný. Vracíme se zpět do vesnice a na malém náměstíčku usedáme ke stolu. Vedle sedí jen místní mladší muži a vedle nich postávají asi dvě mladší ženy s dětmi. Buď tatínky tahají z hospody nebo se všichni vrací z kostela a chlapi se jen zastavili „na jedno“. Obsluha díkybohu okamžitě přináší karafy s vodou, která v nás v tom vedru jen zasyčí. Objednáváme si kávu, a protože nás honí mlsná, ale na oběd je ještě brzy, tak i řecký salát a tzatziki. Je zajímavé porovnávat tzatziki v různých tavernách. Pokaždé chutná trochu jinak, někde tento osvěžující pokrm i servírují trochu jinak, ale vesměs vždy je nabízen s černými olivami a bílým pečivem.

Posilněni a spokojeni sjíždíme z hor směrem k Pythagorionu. Cestou míjíme nádherný rozhlehlý klášter. Vzhledem k tomu, že je čas siesty, ale nezastavujeme. Směřujeme dál k unikátní technické památce, Eupalinově tunelu. V současnosti prý jde o jednu z nejnavštěvovanějších památek na ostrově. Tunel měl zajistit zásobování města vodou. Byl vybudován v šestém století před naším letopočtem za vlády krále Polykrata. Stavba tunelu zabrala deset let. Na základě výpočtů samotného Pythagora nechal dva týmy otroků pracovat souběžně od obou konců tunelu a ti se s nepatrnou odchylkou po letech uprostřed opravdu potkali. Otrokům přislíbil po dokončení tunelu svobodu a to také dodržel. V pokladně sedí Řekyně ve středním věku, která se netváří moc přívětivě. Informuje nás o tom, že do tunelu smí děti až od 14 let, což nám návštěvu trochu komplikuje. Na výběr máme ze tří okruhů. První je nejkratší a nejlevnější, jde se pouze částí tunelu, kde se návštěvníci v půlce obrací a jdou stejnou cestou zpět. Druhý okruh dosahuje až k místu, kde se dělníci při výstavbě setkali a začíná cca za 20 minut. Třetí asi nejzajímavější okruh, kde se člověk protahuje užšími místy, projde celý tunel a vrací se venkem zpět asi kilometr, bohužel proběhl asi dvě hodiny před naším příjezdem. Dost nás to mrzí, ale co se dá dělat. Rozhodujeme se pro kompromis a kupujeme vstupenky na prostřední okruh za 8 Euro. Na hlavu dostaneme helmy a jde se. Při prohlídce máme možnost shlédnout také původní keramické trubky, kterými voda z tunelu vytékala do akvaduktu, celkem v perfektním stavu. Průvodce mluví jen málo, je dobré se ptát, pak je ochotný a povídá. Jsme rádi, že jsme si tuto technickou raritu prohlédli, ač nechápeme omezení věku návštěvníků. U nás smí do podzemí a jeskyní s daleko horším povrchem a větší náročností i malé děti. V tunelu je příjemná teplota, není třeba dalšího oblečení.

Přesouváme se k pevnosti nad Pythagorionem. Parkujeme přímo pod pevností a pak už procházíme ruiny hradu i přilehlý kostel se hřbitovem. Památkami se to kolem tohoto městečka opravdu jenom hemží. Z pevnosti se dá projít až do přístavu, my ale padáme horkem, takže šupem na pláž hned pod hradem. Odpočíváme v klidu na obyčejné oblázkové prázdné pláži, je to v podstatě takový ocásek hlavní městské pláže, na kterou se dá přejít přes skalisko. Za skaliskem začíná úplně jiný svět. Hlasitá hudba, bary, slunečníky a hafo lidí. Pubertální část naší skupiny s manželem v čele využívá plážového servisu a půjčuje si na hodinku šlapadlo s trampolínou. My zůstáváme na klidné části pláže a sledujeme jejich legrační skoky. Jen ať se zas na chvíli vyblbnou.

Trochu se upravíme a přeparkujeme auta do přístavu. Touláme se městečkem, obhlížíme menší loďky i luxusní jachty, ochutnáváme výbornou zmrzlinu, dáváme si Gyros pita, prostě si užíváme úplně úžasnou atmosféru, které tohle město má. Je pozdě, tak to zpátky bereme po hlavní silnici už bez zastávek, auta vracíme do půjčovny na poslední chvíli, tj. před desátou hodinou. Večer ještě spřádáme plány na další den bez auta a ochutnáváme při tom muškátové víno, kterým se Samos proslavil i ve světě. Místní víno se pyšní mnoha oceněními a dokonce se prý používá jako mešní víno i ve Vatikánu. Porovnáváme nejznámější odrůdy Samos Nektar a Saminu. Nutno podotknout, že vína jsou opravdu sladká jako cecek.

Další den začíná jako každý jiný. Ráno zajdu do nejbližšího obchodu pro snídani. Vzdálenější pekárna sice slibuje větší výběr, postupem času ale zjišťuji, že bagetky i chléb, který nám chutná mají i v obchodě hned za rohem. Čerstvost zaručena, veškeré pečivo je každý den vyprodané a ceny jsou stejné jako v pekárně, ne-li menší. Dopoledne se povalujeme u bazénu před apartmánem a každý si dělá, co chce. Zajdeme také k moři a zvládneme uvařit i rychlý oběd. Po něm následuje odpolední siesta.

K večeru už máme poflakování dost a vydáváme se pěšky k Pythagorovým jeskyním. Část cesty už známe z našeho pokusu o výstup na nejvyšší horu ostrova. Jdeme totiž stejným směrem. Cesta ubíhá rychle. Zanedlouho odbočujeme doprava, podle směrovky. Míjíme zvláštní moderní kostel, u kterého sedí dva mniši. Ptáme se, jestli můžeme nakouknout. Zvou nás dál a při odchodu nás pobízejí, ať si doplníme do lahví vodu, z kohoutku u plotu. S díky přijímáme a pokračujeme dál. Je příjemně, slunce se už schovalo za skály a my jdeme celou cestu v příjemném stínu. Přicházíme k malému bistru pod jeskyněmi a přemýšlíme, kudy k jeskyním. Sympatický majitel nám ukazuje cestu vzhůru. Stoupáme po příkrých a dlouhých schůdcích, nejdříve k malinkému bílému kostelíčku , pak pokračujeme až k vestavěnému kostelíku v jeskyni. Dá se jít ještě hlouběji do jeskyně, ale není tam nic vidět ani s baterkou. Nebo máme prostě jen špatnou baterku. Kus cesty se vracíme a ještě ve svahu odbočujeme po úzké pěšince, která je označena červeným sprejem na několika kamenech. Velký balvan přelezeme po chatrném provazu, obejdeme skaliska a vkročíme do další jeskyně. Je odtud pěkný výhled. Mezi skalisky vidíme moře, zahlédneme i cestu do Marathokamposu, která se klikatí od bistra vzhůru přes kopce. Nevím, jak to vypadá dál, ale začátek je asfaltový. Po sestupu usedáme do bistra, zkoušíme úplně luxusní jogurt s medem a dáváme se do řeči s majitelem. Překvapivě rozumí česky! Dozvídáme se, že jeho manželka je Slovenka. Kupujeme pár suvenýrů a samozřejmě také výborný med od včelstva, které poletuje po okolních svazích. Vracíme se stejnou cestou. Pokud by bylo více času, bylo by určitě zajímavé zkusit zpět cestu přes Marathokampos. Ve Votsalakii procházíme ještě krámky podél hlavní třídy a pokračujeme znovu až k autopůjčovně, kde máme už domluvená auta.

Po večeři se rozdělujeme. Část jde do hajan a já s manželem se jedeme mrknout do ulic Marathokamposu, původní vesničky vzdálené od Votsalakie asi sedm kilometrů směrem do kopců. Parkujeme na okraji vesnice. Je skoro půl jedenácté. Nejedná se o turistické centrum, ale o domorodou vesnici, proto si užíváme docela strašidelnou procházku prázdnými tmavými uličkami. Některé jsou trochu osvětlené, některé vůbec, opravdu je to až děsivé. Kdyby to nebylo v Řecku, bylo by to tak akorát dostat někde v tmavém koutě trubkou přes hlavu. Pár místních štamgastů potkáváme pouze u malého baru, u nás bych řekla spíše nálevny, na náměstíčku u nádherně nasvíceného obrovského kostela. Všichni nás sledují, jako kdybychom byli nějaké zjevení. Evidentně tu turisty v tuto pozdní hodinu ještě nikdo neviděl. Raději se vracíme k autu, ale tato návštěva v nás zanechává hluboký dojem.

Značení silnic a cest na ostrově je parádní a tak po snídani vyrážíme opět přes hory, nejdříve do vesničky Pagondas. Už se tak nějak stalo tradicí, že den začíná tím, že okusujeme řeckou atmosféru v místních horských tavernách. Prošmejdíme uličky a pak usedáme na náměstíčko za zvědavého okukování místních. Okolo se provádí údržba zeleně, zametá se, takže je klidně možné, že se náměstí chystá na nějakou místní slávu. Dáváme si osvěžující jogurt s medem, různé druhy kávy a nějaké nealko. Brácha neodolá a zase si objednává ouzo, kterému v Řecku přišel na chuť. Začínám ho podezřívat, že řidičák zapomněl doma schválně. Pozorujeme cikády, které nám nad hlavami „řvou jako krávy“ a občas se ukážou na kůře ohromného listnáče. Miluji jejich zvuk, dokonce jsem si ho jednou na Korfu pod starým olivovníkem nahrála.

Po příjemném odpočinku ve stínu vzrostlého stromu se vracíme do rozpáleného auta a sjíždíme dolů z hor k pobřeží v blízkosti Pythagorionu. Procházíme zbytky Héřina chrámu , studujeme nákresy a jeho původní velikost v nás vyvolává ohromení. Škoda, že nebyl nikdy dostavěn. Athény by zbledly závistí. Do tohoto komplexu mají děti vstup zdarma.

Z Pythagorionu jedeme na sever ostrova najít pláž Livadaki. Prašná cesta nás zavede do přeplněné úzké zátoky. Jsme si vědomi, že jedeme ve špatnou denní dobu, ale to, co vidíme na vlastní oči, nás stejně překvapí. Lidé vegetí na postelích s notebookem a sklenkou v ruce, nikde není k hnutí. Není si v podstatě ani kam dát ručník. Zalézáme na okraj k několika větším kamenům a raději jdeme hned do vody. Zabarvení vody je ale vskutku přenádherné. Chvíli stojím ve vodě a najednou si uvědomím, že mě něco štípe do nohou. Skrz vodu vidím malinkaté drzé rybičky, jak mi okusují paty. Že by GARA RUFA? Rybičky jsou opravdu dost dotěrné. Po chvíli zjišťujeme, že je u břehu, jen tak, k mání pár žlutých kajaků a je o ně docela zájem. Vyčkáváme na vhodnou příležitost a za chvíli se dvou zmocňujeme. Všichni se vystřídáme. Sleduje nás ale mnoho vlčích očí, takže je za chvíli předáváme dalším zájemcům. Bylo to ale příjemné zpestření.

Dohadujeme se co dál. Chtěli bychom navštívit ženský klášter Ag. Zoodochos Pigi, ale je brzké odpoledne, siesta, takže váháme. No, ale nakonec se rozhodujeme jet, alespoň se mrkneme na východní cíp ostrova. Odvážně vybíráme zřejmě moc nepoužívanou prašnou cestu při pobřeží. Jízda je opravdu dost adrenalinová, ale nakonec přijíždíme tam, kam jsme chtěli, ke klášteru, samozřejmě zavřenému. Kousek od něho je ale památník obětem 2. světové války, odkud je úžasný výhled. Usedáme k pomníku a svačíme. Přijíždí policejní auto. A sakra! Zřejmě je ten pomník hlídaný. Dva policisté nás ale s úsměvem míjí a jdou si užít vyhlídku na pláž Mourtiu a Turecké pobřeží, které je od Samosu v tomto místě odděleno jen tenkým proužkem tyrkysového moře.

Cestou zpět se znovu zastavujeme v přístavu Pythagorionu , fotíme si Pythagorův pomník a dáváme si něco na zub. Gyros pita je tu ještě o něco málo levnější než ve Votsalakii a v jedné z uliček objevujeme výtečnou zmrzlinu. Do Votsalakie se vracíme opět za tmy, vracíme auta a jdeme na kutě.

Další dny jsou ve znamení poflakování střídavě kolem bazénu, klidného moře , nákupů a taveren. Několikrát pozorujeme hvězdy z mola na pláži, nic zvláštního se neděje. Snad jen…. Večer se rozhoduji zabít snad posledního komára v našem apartmánu. Abych nerozbila obrázek visící na zdi, až se rozmáchnu, raději ho opatrně sundávám. Áááááá…….. Pod obrázkem se ukrývá vybledlá ještěrka. Otázkou je, která z nás se více lekla. Normálně bychom se jí nebáli, ale nikdo z nás nechce tu noc spát v posteli, za kterou ještěrka bleskurychle zalezla. Začíná tedy „hon na ještěrku“, do kterého se zapojuje celá rodina. Nakonec oběť rychle přiklopím umělohmotnou krabičkou na sváču, ale chudák ještěrka při tom zásahu odvrhává špičku ocásku (autotomie), který se ještě dobrých pět minut mrská na podlaze. Zmrzačenou ještěrku vynáším ven z apartmánu a z celého srdce si přeji, aby jí ocásek brzy dorostl. V duchu přemítám, že podle jejího světlého zabarvení, bude nejpozději v noci zpět ve svém domečku pod obrázkem, ale nahlas to neříkám. Ze setkání s námi se ale bude chuděrka vzpamatovávat ještě hodně dlouho……

Pozdě večer ještě společně debatujeme. Zjišťujeme, kolik jsme toho na tomhle zeleném ostrově nestihli, ale ujišťujeme se, že to, co jsme stihli, rozhodně stálo za to. Shodujme se, že z navštívených taveren ve Votsalakii nám vlastně nejvíce chutnalo v prosklené taverně Kleopatra , kterou jsme dlouho obcházeli obloukem. Připadala nám spíše jako jídelna a kupovali jsme tu ze začátku jen Gyros pita. I ten byl ale luxusní a obsluha velice příjemná. Dalším naším společným postřehem je, že Samosané umí velice dobře anglicky. Chvílemi nás i zamrzelo, že na rozdíl od ostatních ostrovů vůbec neocenili naše pokusy o řecké minimum.

Ach jo! Ráno čekáme na autobus a jedeme, nám dobře známou cestou přes hory, k letišti. Pak už jen smutně koukáme na zemi pod námi, která se vzdaluje a vzdaluje….

© na toto dílo se vztahuje autorský zákon, a proto není možné cokoliv z tohoto díla kopírovat a používat k jiným komerčním účelům.
Komentáře (3)
22.06.20 12:07 vostrucha
Moc hezky se mi četlo Vaše putování po krásném Samosu. I my jsme tam před pár lety strávili báječnou dovolenou a rádi na ostrov vzpomínáme. Díky za milé připomenutí :-)
19.06.20 20:29 Jitka.cb
Moc hezky napsané, většinou vím, kudy jste chodili. Samos je úžasný ostrov. Doufám, že se brzy vrátíme
19.06.20 17:52 machajda
Krásně jsem si početla, děkuji moc za inspiraci. Samos mám již několik let v hledáčku, vždy ho něco odsunulo. Měla bych se nad sebou zamyslet a konečně do toho plácnout. Pokud se tam podívám, určitě si toto vaše putování znovu pročtu.
Chystáte se napsat komentář jako nepřihlášený uživatel. U Vašeho jména bude zobrazena i IP adresa.
FX92R
(opište bezpečnostní kód)
1. Komentář nesmí jakýmkoliv vulgárním způsobem urážet autora díla.
2. Nezpochybňujte komentáře od ostatních uživatelů.
3. Toto není diskuze. Chcete-li se na něco zeptat pište do DISKUZE.
4. Komentáře, které nesplňují pravidla budou vymazány.
 
˝Kléča˝ a jeho/jí aktivity
Cestopisy1
Diskuze0
 
Půjčovna Kréta
Půjčovna Korfu
Půjčovna Rhodos
Půjčovna Lefkada
Půjčovna Thassos
Půjčovna Zakynthos
Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním těchto webových stránek s tímto souhlasíte. Více informací