Na úvodní stránku
Napsat vlastní cestopis
Fotogalerie
Videogalerie
Recenze hotelů a apartmánů
Recenze míst
Recenze taveren
Diskuzní fórum
Přihlášení
Jste nepřihlášen
OnLine: 1 | 20
Melissa travel
Ochrana osobních údajů
© 2002 Řecko a řecké ostrovy

Co jsme byli my, můžete být i vy

Autor:
bude zveřejněn po ukončení soutěže
Zařazeno:
Thassos
Napsáno:
31.10.18 23:53
Fotografií:
44
Přečteno:
920
Soutěž:
2018
Tisknout cestopis
Doporučit přátelům
Dnes 19:50
12 °C
Jasno
SSV, 2.1 m/s
Na úvod mi dovolte pár upozornění.
1. Na záchodě to přečíst nestihnete. Ne, ani v práci o polední pauze.
2. Přeskakovat kapitoly se nedoporučuje.
3. Čtěte nejlépe po setmění a pomalu, se šálkem dobrého čaje nebo kávy, v temném pokoji, ve kterém bude svítit jen světlo monitoru. Dovoleny jsou také svíčky nebo lampy. Zářivka a televize na pozadí jsou zakázány.
4. Pokud jste zatím vnitřně nepřijali, že každá lidská existence má v buňkách kód zániku a některé věci jsou nevyhnutelné, raději dál nečtěte.
5. A konečně… Tohle není normální cestopis, tohle je pokus o vypořádání se s pomíjivostí (a se zážitky, které bych nejradši zakonzervovala jako egyptskou mumii).

Snažím se totiž uchovat si vnitřní prožitky a tohle je sobecká introspektivní práce. Pokus o to, uzamknout do dřevěné bedýnky, co bylo prožito, a na její víko napsat 14.9.2018 – 25.9.2018. Jedenáctidenní entita, která už se nejspíš neprobudí k životu…ale na kterou nikdy nezapomenu. Celý pobyt až nápadně připomíná tarotovou kartu číslo 13 – Smrt. Je na ní vyobrazena kostra, která ale tentokrát neznačí fyzickou smrt, i když to tak na první pohled vypadá, ale změnu, velkou transformační změnu k lepšímu, kterou dokonce vítáme. Je to totiž ta Smrt, která léčí a osvobozuje. Ta nedílná součást života, díky které můžeme prožívat intenzivně. Vnímat opravdově. Být tím, kým opravdu jsme, jakkoli to zní jako klišé. A uvědomit si, že všichni jsme tak nepatrnou částí Universa, zároveň ale hluboce propojeni.

Odpusťte, kdož čtete tyto řádky, že tady jste až na druhém místě. Nepíšu primárně pro vás. Ale TAKY pro vás.
Možná si v mých větách najdete něco pro sebe. Nebo ne přímo v nich, ale v tom, co je za nimi.
A nebojte se. Všechno dobře dopadne. Zvu vás na 11 dní na Thassos, 11 dní plných poznání, údivu a vnitřní proměny. Té především. Změny ve vnímání, hodnotách… Protože nic, vůbec nic na světě není věčné.
Připraveni? Hluboký nádech, výdech, můžeme začít.

Děkuji Ti, Pomíjivosti, že tu jsi. Bez Tebe bych neviděla.


Dilema s podzimní bundou a neobyčejné setkání v letadle

Přešlapuji u svého napěchovaného kufru střední velikosti a nenápadně pozoruji frontu lidí, kroutící se u jediné otevřené přepážky odbavovacího pásu, nad kterou svítí obrazovka s nápisem Thassos – Kavala. Je jich padesát, možná sto, na počty lidí ve frontách jsem nikdy neměla odhad. Tak kdo asi míří do Pefkari a bude bydlet ve stejném hotelu, jestli vůbec někdo? Je mezi těmi anonymními tvářemi někdo, koho budu denně potkávat, s kým se budu zdravit, kdo mi řekne něco o svém životě a s kým se budu na konci pobytu loučit, když budeme znaveni a v nostalgické náladě vyhlížet kufry v tak známé hale bez oken, kufry plné špinavého prádla a napůl spotřebovaných opalovacích krémů? Ne, nechci myslet na odjezd, chci myslet na TEĎ, protože nic jiného než teď nemám a co bude, to se mohu jen domnívat.

Je přesně půlka září, dobíhá mi cestovní horečka a tak trochu ex-post se děsím, jestli jsem si fakt neměla radši vzít tu červenou bundu, červenou jako značka STOP anebo ten nápis KAVALA, která bude odolávat poryvům větru a bubnování kapek, protože když u moře prší, jsou to přece děsně velké kapky a rozhání je silný vítr, nebo aspoň tak si to představuju. Dívám se po očku, co mají ostatní na sobě, kromě džínových bund většina nosí šedou barvu vlasů, podzim je přece oblíbený termín lidí, kteří už mají své odpracováno a teď sklízí plody života. Pozdní sběr… Je tu i několik lidí v mém věku, tedy mezi 20 a 30, jsem někde uprostřed, i když už se pomalu přehupuji do té druhé poloviny. Většinou jsou to páry, já cestuji se svým otcem, který už taky spadá k těm „silver“ turistům, ale je stále ve formě, možná budeme chodit ráno běhat. Zaujme mne zvláštní dvojice, menší podsaditý muž kolem padesátky, trochu červený v obličeji, takový obyčejný „strejda“, a vedle něj snědá vysoká ženština s ohromnýma očima jako talíře, nebo aspoň podšálky, jestli je to vůbec možný, že má někdo tak velký oči. Je vysoká, snědá a má takový trhaný pohyby, jako kdyby byla ve stresu, no aby ne, já jsem taky ve stresu, hlavně jestli mám kartáček – nemám, vzpomenu si vzápětí. Požádám tátu, ať pohlídá kufry, vždyť se ta fronta zatím vůbec neposouvá, a vystřelím do lékárny pro kartáček Curaprox, prodírám se mezi těmi lidmi v džínových bundách a taky barevných větrovkách, takových těch s kapsičkou na prsou, které byly v dostání před třiceti lety. Bundu si na letišti asi už nekoupím, když tak si nějaký ten šusťák pořídím na ostrově, vždyť neletíme na konec světa.

---

Podle letenek nesedíme spolu, ale oba naproti sobě do uličky, sedám si na jednu z tří sedaček zatím sama a jsem zvědavá, kdo si přisedne, protože jsem měla pocit, že si mám sednout právě tam a ne jinam, vpravo. Dlouho nikdo nejde, až se nechám ukolébat nadějí, že si nakonec nepřisedne nikdo a já budu ušetřena nutných konverzačních témat a zdvořilostních úsluh typu – „nepotřebujete něco ze zavazadlového prostoru?“, „budete si objednávat něco k jídlu?“ a „samozřejmě, že vás pustím na záchod“. Marně. Přisedl si sympatický pár kolem čtyřiceti – ona drobná, krásná, vkusně oblečená žena s dlouhými světlými vlasy, on středně vysoký muž v kvalitním sportovním oblečení s vlasy tmavými, krátce střiženými a upraveným plnovousem. „Nechcete hroznový cukr?“ – zeptá se mě ta žena, zatímco letuška podává bezpečností instruktáž, kterou nikdy nesleduji, i když bych možná měla. „Ani ne…děkuju.“ Navázat hovor by nebylo těžké, ale já jsem tak konverzačně líná a z obavy, že bychom ty dvě hodiny mluvili o počasí, raději sveřepě mlčím.

„Opravdu ten hroznový cukr nechcete?“ – zeptá se mě znovu, když se letadlo odlepuje od země, asi vypadám na omdlení, možná ho fakt potřebuju, takže si vezmu a na oplátku nabídnu své šalvějové pastilky, které oba s radostí přijmou. „Působí preventivně proti nachlazení z klimatizace,“ – dodám ještě a všimnu si, že ta žena drží v ruce foukátko pro astmatiky.

„Je to v hlavě,“ – vysvětlí, protože si všimne, že jsem si všimla. „Je to vždycky jen pocit, že se nemůžu nadechnout, ale ještě to nemám úplně zvládnuté.“
Stejně jako je to v hlavě s těmi mými bacily lítajícími ve vzduchu, to je jasný. Takže podobně naladěný nebo spíš podobně šílený člověk jako já… Od psychosomatiky se dostáváme na téma osobní svobody, popisuje svou zkušenost s napojením na energii přírodních sil jedné noci strávené v houpací síti mezi dvěma palmami na chorvatské pláži, ty hvězdy a to vlídné nekonečno a nesmírná svoboda, která se dá zažít jen pod širým nebem. Tak se podělím o svou zkušenost se spaním venku, kdy jsem si letos v červenci vytáhla ven karimatku a polštář a spacák a pokoušela se co nejrychleji usnout pod hvězdnou oblohou, protože ráno jsem vstávala do práce. Vzdala jsem to asi o půlnoci a dochází mi, že tohle bylo úplně špatně, zkoušet být svobodná v nesvobodě, nebo svobodná jen po určitý čas, protože ten až vyprší, jsem opět otrokem.

Let uběhne ani nevím jak a nepomyslím ani na tu svačinu, kterou jsem si koupila na letišti v Bille a která je teď pod sedadlem, a my už jsme nad územím Řecka a já fascinovaně poslouchám zážitek z Chalkidik, který se před několika lety přihodil té ženě – přála si vidět delfíny, navštěvovali ji často ve snech a ona věděla, že musí letět na Chalkidiki a tam se s nimi setká, tak letěla a přihlásila se na lodní výlet, kde mělo dojít k tomu setkání. Ten den si vzala si dlouhé, bílé šaty na oslavu toho, že se splní to, co si tak dlouho přeje, jenže všichni tvrdili, že se asi zbláznila, že delfíni jsou v těchto místech vzácní a už léta je zde nikdo neviděl, říkal to i kapitán, tak to asi musí být pravda, ale ona stále věřila, že tam budou a že tam budou pro ni. A taky že byli, spousta delfínů dokonce i s malými delfínky, byla to velkolepá podívaná, která vzala dech každému, a od té doby věří sobě a tomu, že když něco v hloubi duše ví, je to její pravdou, která se může uskutečnit a taky že uskuteční.


Takže já jsem fakt tady? Seznámení s Pefkari a Potosem

Vystupujeme kolem třetí odpolední z letadla, ovanutí horkým slaným vzduchem se nekoná; sice to tu voní jinak než září v Čechách, ale ještě jinak než víc na jihu, však co bych taky chtěla, jsem na nejsevernějším řeckém ostrově. Letiště je strašně maličké, popadneme kufry a nastupujeme do autobusu, který nás veze kolem Kavaly – „krajského“ města samosprávného regionu Kavala, pod který spadá část pevniny i Thassos, do menšího přístavního městečka Keramoti, odkud vede nejkratší trajektový spoj na ostrov. Z cestování vzduchem jsem vždy trochu zblblá, takže když se blížíme k přístavu, kde máme přesednout na trajekt, poznamenám, že to hlavní město Thassosu není moc pěkné, ani jeden historický dům, a že to vím moc dobře, protože jsem si je detailně prohlížela na streetview na google mapách… Snad mne neslyšel nikdo jiný než otec, tak asi slyšel, protože za mnou se záhy ozve – „A to už jsme na Thassosu?“, tak radši zase zmlknu, brzy vystupujeme v přístavu, autobus najede na trajekt, je to teda pořádný kolos. V kapse mám kus housky pro racky, a fakt že jo, jen co jsme vypluli, začali se všude rojit a otevírat zobáky, tak jim vyhazuji do vzduchu malý kousky a oni je obratně chytají, vzali by si snad i z ruky, ale to se bojím, ten zobák vypadá ostře. Když nadrobím poslední kousek, jdu se podívat do restaurace v kajutě, kupuji frappe, to první echt řecký, procházím se po lodi a vyhlížím ostrov rýsující se v dálce, ten zelený ostrov plný borovic a taky oliv, a taky zajíců a srnek, no a zjevně asi i racků a říkám si, co mě tam asi čeká a nemine, v milovaném Řecku už po tolikáté a na Thassosu poprvé.

---

Postáváme před hotelem, jestli se tomu tak dá říkat, do něčeho takového jsme kdysi jezdili, když jsme to chtěli mít hodně „low cost“. To sice stále platí, ale ne tolik jako dřív, a tentokrát jsme to vzali s polopenzí, tak snad tu krom noclehu dostaneme i kus žvance. Přijde „recepční“, nebo spíš pan provozní, pán pro všechno, který, jak později zjistíme, nám bude i roznášet večeře a celých 12 dní nejspíš držet bobříka mlčení, což musí odstartovat někdy dnes večer, protože teď ještě mluví, ale pak už vůbec.

Je nás tu celkem deset, takže dost málo na to, abyste byli ve skupině jakž takž inkognito, a příliš mnoho na to, abyste se všichni pustili do nezávazné konverzace o letošní předpokládané slanosti moře nebo úrodě místních oliv. Všichni zatím vypadají jako mlčenliví indiáni, prohlížím si je, nikdo mne výrazně nezaujme ani neodradí, jsou to prostě „takoví normální lidi“. Mladý studující pár kolem dvaceti – černovlasá dívka v černém a kluk s plnovousem, takový ten moderní dřevorubec, jehož plnovous není mimoděk narostlý z nedostatku sebeúdržby, ale naopak pečlivě pěstěným doplňkem. Manželé kolem pětapadesátky, sympatická krátkovlasá blondýna, snad zdravotní sestra nebo učitelka, a opálený, vysportovaný muž, od pohledu dříč, asi technik. Dva chlapi, kteří dostali pokoj jako první a kterých jsem si ani nevšimla, natož abych je někam zařadila. A nesourodá dvojice, kterou si pamatuji už z letiště, chlapík mírně červený v obličeji s černovlasou a ženštinou s neskutečně velkýma očima.

Fasuji pokoj v prvním patře, ani nevybaluji – není kam, jen otevřu batoh a rychle vyskladním to málo, co se může zmačkat. Je kolem půl páté a právě se otevírá příležitost dnešnímu dni darovat víc než jen cestu, nutný přesun těla, aby duše mohla prožívat. Rychle na sebe hodím plavky a vydám se hledat moře, není daleko, vlastně jen přes uzounkou silničku, jako u nás bývají cyklostezky, a po které vlastně vůbec nic nejezdí, je to spíš taková pěší cesta, vždyť i ten autobus nás vyklopil asi 200 m nad hotelem.

Pláž je zalitá zlatým podvečerním sluncem, je tu tak akorát lidí – ani ne tak moc, že by pláž byla přeplněná, ale zase ne tak málo, abyste se cítili opuštěně a jaksi „po sezóně“. Načínám plechovkové pivo, které jsem si s sebou přinesla, je kupodivu celkem osvěžující, jako to moře, ale to moře víc. Vypiju tak třetinu a nevydržím to, lezu do vody, je úplně křišťálová a poprvé si prohlížím náš záliv z „mořského“ úhlu – záliv, nad kterým je asi jenom šest hotelů, nebo tedy hotýlků, žádný velký luxus a ani nic, co by bilo do očí, jen ty skaliska, ty skály, co objímají moře z obou stran, ty nelze přehlédnout. Tak přesně tady všechno vypustím z hlavy. Ne, že by toho bylo moc, to vůbec ne. Ale už teď vím, že i ty malé nánosy sra*ek, co tam někde jsou, odplavou kamsi na Athos, jehož obrys se nenápadně rýsuje skrz mlhu nebo ovzduší nebo co vlastně, a mniši je všechny transformují na světlo a pošlou někam do nebe. Prostě boží.

Večeři roznáší ten, co nám rozdával klíče, ale přesto se snažím trochu komunikovat a nehrát tu hru na bobříka, jakože říkat efcharistó, když mi přinese rýžový závitky z plechovky, a další efcharistó, když mi na stole přistanou hranolky s hranokama, a efcharistó do třetice, když dostanu 2cm2 takové divné hnědé buchty, a na závěr večere ještě „thank you for everything“, protože se to prostě sluší, no co, že z něj slovo nedostaneme, asi už dnes své řekl.

Zvedáme se a míříme rovnou do Potosu, sousedního letoviska, jehož centrum má být z maličkého Pefkari jen 1 km, aspoň takhle jsem si to změřila na mapách ještě v práci. Noříme se na chvíli do tmy, cesta vede podél areálu kempu, chvíli pokračujeme po chodníku podél hlavní silnice, zabočíme vlevo a záhy už nás vítají dlouhé řady nasvícených obchůdků se suvenýry a dav korzujících turistů, kteří se motají kolem těch regálů plných přírodních mýdel, kovových klíčenek, barevných kabelek, opalovacích krémů a bedýnek s hroznovým vínem, žlutými melouny a granátovými jablky.

Snad až tím mi dochází, že jsem fakt tady, že to není jenom sen, jako kdyby až tato obyčejná turistická nákupní třída se všemi těmi nesmysly přesvědčila mé smysly, že jsem zase v Řecku, že to není jen v mé mysli. Tak nemysli, říkám si. V ospalém marketu kupujeme lokální víno a na chvíli usedáme na lavičku v přístavu u promenády, poslouchám šplouchání vln a půlměsíc se leskne o tmavou hladinu. Po chvíli se vracíme do turistického „víru“ míjíme další obchůdky, taverny, zlatnictví, markety a opálené turisty, sedám na pangejt u rušné křižovatky pěší třídy a říkám nahlas, že přesně takhle jsem si to představovala, a že cítím v kostech, že tahle cesta bude víc než neobyčejná, zase na mne mrkne ten půlměsíc – odjíždět budeme těsně po úplňku, tak si říkám, co všechno se asi do toho úplňku stane a co se nakonec nestane, protože člověk vždycky osciluje mezi tím, co se má stát a nestane a tím, co se doopravdy stane a třeba se stát nemá.


První běh do Limenarie

Budím se v 6.20 řeckýho času, a přestože by bylo doma sotva půl pátý, kupodivu se cítím vyspalá (ale možná je to jenom zbytkáč z toho včerejšího sladkýho vína). Zamžourám do kouta na své běžecký boty, který jsem si doma odvážně zabalila, a teď už čekají jen na nazutí, no nejsem přece padavka a snad nebudou zbytečné jako už tolikrát. Ještě chvíli ležím a napadá mě, že je venku přece ještě skoro tma, že musím počkat aspoň do sedmi, ale po chvíli se opravdu vyhrabu, než se připravím, otec se stihne dokonce dojít vykoupat, vždyť moře máme skoro „na zahradě“. Vybíháme směrem na Limenarii, která je asi 3 km po pobřeží západně od Pefkari, a kam by měla dokonce vést pěší trasa, ale nějak se mi nechce věřit tomu, že bychom doběhli až tam, a vlastně ani tomu, že tam nějaká pěší trasa fakt vede, známe Řeky a jejich názor na turistiku… Venku ani živáčka a sluneční paprsky jsou stále kdesi za horami, večer jsme přece sledovali západ slunce nad mořem. Vzduch je ještě docela štiplavě chladný, zpočátku se musím přemáhat a otec, který normálně neběhá rekreačně vůbec, překvapivě drží pěkné tempo. Přesto preventivně zastavuju, nejen kvůli němu, ale i sobě, abych popadla dech a hlavně si užila ten výhled, který se začal otevírat, a paprsky, které začínají protínat obzor zelených kopců porostlých piniemi.

Fakt jsme na pěší trase, což je v Řecku docela velká rarita, protože moje dřívější běžecké pokusy skončily buď tím, že mě nebavilo kličkovat mezi turisty, protože jinde než na promenádě se běhat nedalo, nebo jsem nechtěla riskovat přejetí autem a párkrát, když jsem se konečně dostala na pěknou prašnou trasu někam do řecké přírody, mě vyhnala smečka rozvzteklených psů hlídajících stádo ovcí nebo koz a měla jsem fakt namále, že mě neroztrhali na kusy jako hladoví vlci, protože běžce asi v životě neviděli.

Překonáme menší kopec a dostáváme se na vyhlídku na skále dobrých dvacet metrů nad mořem, tak za takovým výhledem jsme jindy a jinde jezdili mnoho kilometrů, a teď stačí si ráno trochu přivstat a všechno to tu bude, zadarmo, připravené a naservírované na zlatém podnose, slunce, moře, vůně šalvěje a máty a rozmarýnu. O kus dál míjíme nově opravený kostelík, před kterým stojí platan, nasvícen zlatými paprsky vypadá skoro jako kýč, nebo jako takové ty glazované domečky z keramiky, kterými se přiklopí svíčka a která pak prosvítá drobounkými okénky. Už vlastně jen sbíháme dolů z kopce, míjíme hasičskou stanici a vypadá to, že do té Limenarie vskutku doběhneme, vždyť už se pod námi skrz piniový park otevírá nový horizont, vidím přístav a pobřeží, bílé domy a taverny u moře, zatím je z výšky. Pěší trasa, která spojuje Pefkari a Limenarii a která nás dovedla až sem, vede až dolů do přístavu, chráněného hranicí tvořenou z masivních kusů mramoru, na jejímž konci je maják a kam po těch kusech mramoru doklopýtáme, opatrně, aby se noha nezvrtla a aby nějaký ten kus nebyl pohyblivý. Patrně jsme na oblíbeném místě řecké omladiny, využívaném k večerním diskuzím, soudě podle množství prázdných plechovek a nedopalků od cigaret, sem by si turista nesedl a Řeky už mám prokouknuté skrz naskrz.

Zase se vloudí ten pocit náhlé opravdovosti okamžiku, jak snadné i nesnadné může být rozhodnout se, odhodlat se, nechat práci prací a odjet. Stačilo by před několika dny říct – „počkáme do října, když je ještě v Čechách a tak hezky“, anebo taky „potřebuju vůbec tu dovolenou?“, nebo ještě lépe „a co tam budu dělat, není lepší být doma?“. Za tyhle pochyby bych si teď nafackovala, protože tehdy jsem nemohla tušit, o co všechno má duše zbohatne, ale nepředbíhejme.

Dívám se na hodinky – jestli chceme stihnout snídani, měli bychom si pospíšit, a to celkem fest, průzkum Limenarie tedy necháváme na později a doslova utíkáme zpátky, tentokrát dost ztuha, protože do kopce. Cestou otce zaujmou plody opuncie, takového toho kaktusu, co je ho na jihu všude plno a co má temně fialové plody. Zpozoruje nás stařík z balkónu, pod jehož domem ta opuncie roste, a ten starý pán předvádí gesto, kterému nerozumím, několikrát spojí špičky prstů obou rukou do takového „ježka“, kterého zaujímají nervózní lidé při jednáních a které pomáhá soustředění, nebo aspoň takhle si to pamatuju ze školy, ale on nám spíš ukazuje, jako kdyby tleskal, že by nás chtěl ocenit za ten běh? Otec mezitím popadne tu opuncii, jenže ouha, do rukou se mu zabodne asi dvacet průhledných ostnů, které právě na těch plodech nejsou vidět, stařík jen kroutí hlavou – zase se napálili, blbí turisti, takže tu snídani asi nestihneme, protože mu samozřejmě musím těch dvacet bodlinek vytahovat.


Učím se (znovu) lítat

Kontinentální klasika říznutá Řeckem – toasty, plátkový sýr, šunka, feta, opečená slanina, mini párečky, olivy, máslíčka, marmeládky, medíky, cosi jako „cereální bar“ s kakaovými a kukuřičnými lupínky, mlékem a řeckým jogurtem a dokonce vajíčka, trvanlivé buchty a slané záviny se špenátovou nebo sýrovou náplní. Tímto bohatým výčtem bych chtěla říct to, že recenzenty, kteří psali o místní „politováníhodné chudobnosti jídel“ bych nejradši poslala na převýchovu do jiného nejmenovaného hotelu, kde jsme loni dostali na osobu přesně dva plátky toastového chleba, dva plátky sýra a dva plátky šunky standardně, a malé máslo, med a džus jako bonus, pokud jsme nezlobili. Nabídku proto vnímám jako neobyčejně pestrou, s jistým uspokojením vkládám toasty do topinkovače a užívám si možnost volby – jogurt s medem, nebo špenátová taštička? Nesu si bohatě obložený talíř a usedám k snídani s výhledem na moře, to se mi ještě nepoštěstilo, že bych snídala a večeřela v otevřené taverně nad pláží, to je luxus, který má hodnotu větší, mnohem větší, než prvotřídní jídlo, i kdyby mi dali jen ten suchý chleba, tak si to užívám, ještě možná teda s tím kafetem, to být musí.

Plavu docela daleko, užívám si těch několik průzračných metrů pode mnou, překrásný výhled na zátoku, klid a absolutní svobodu, kterou zrovna pociťuji. „Dálkových plavců“, kteří doplavou třeba 200 m od břehu, je celkem málo, ale přeci tu nějací jsou. Teď mne například jeden mine, starší tmavovlasý muž zvláštního zevnějšku, který je postřehnutelný, ačkoli je mu vidět jen hlava, na té má totiž má černou kšiltovku s kšiltem na stranu, jak to bývalo v módě u náctiletých, ale je zřejmé, že ta kšiltovka má prostě jen splnit svůj účel – ochranu proti sluníčku, a na nose brýle se zlatou obroučkou, které jsou také prostě jen účelové a které na něm vypadají stejně nepatřičně. Najednou se ve mně zvedne vlna soucitu s tímto člověkem, i když ho neznám, a ten soucit je ještě umocněn tím, že on plave dál, přímočaře od břehu, aniž by se podíval doleva či doprava, jako kdyby byl rozhodnut se ještě dnes dotknout břehů Athosu, svaté hory, která se rýsuje tam v dálce, a i když to tak nejspíš není, připadá mi to dojemné. Jsem dost daleko, než aby si mne všimnul, tak plavu kousek s ním ve stejné linii a je mi to příjemné, po chvíli se zastavím a jen šlapu vodu, on ale plave neúnavně dál, až mi dokonce zmizí z dohledu.

V té vodě mám pocit neuvěřitelné jednoty se vším a všemi, s mořem a sluncem a tou modrou oblohou, s těmi placatými rybkami, co kolem mě právě proplouvají a tak vůbec, prostě jsem tady správně a mám tu být, a když se mi zamane, můžu třeba osedlat delfína a plavat na Athos, nebo si půjčit křídla od toho racka, co nade mnou krouží, anebo ne, to nemusím, já už ty křídla mám a rozlet mi nechybí, ale jak dlouho mi vydrží? Jak dlouho to bude trvat, než se toho pocitu nabažím, kdy mne to omrzí a co je ještě za tím? Co je ještě dál, za tím absolutním klidem, a proč si ten klid neumím přenášet do běžného života?

Kolem poledne vyrážíme znovu do Limenarie, a když si na chvíli sedneme u toho krásného kostelíka a já se zakousnu do špenátové taštičky, kterou jsem si ukradla na snídani a která je nyní mým obědem, odkudsi se najednou objeví „Delfínka“ z letadla, to je zase „náhoda“, jsme snad přesně na půli cesty mezi Pefkari a Limenarií, my se jdeme podívat do městečka a oni koupat.

Městečko Limenarie podobné jako Potos, kde jsme byli včera večer, snad možná větší a hlavně je tu přístav, pobřeží vypadá jako typické letovisko s tavernami, promenádou a obchůdky, a dál v centru města jsou takové ty normální domy, kde žije trvalé obyvatelstvo – naštěstí, nechtěla bych chodit po místech, která jsou osídlena pouze turisty. Otec si kupuje vybavení na běh, asi to s tím ranním sportováním myslí vážně, takže sportovní kraťasy a tričko s řeckým motivem. Je horko, už se těším zase na pláž, nakupování mě zatím nějak nebere, vyberu si jen nové brýle Ray Ban, protože ty staré už mám poškrábané a nechci si kazit ty krásné výhledy nějakou šmouhou. O něco později skrz ně na pláži čtu andělskou knihu, čtu o něčem, co jsem nikdy neviděla, snad možná cítila, ale co prý existuje, vždy mě to nějak uklidní, že tady na to nejsme úplně sami, ale co je mi po bytostech, které nejsou vidět, když mám kolem sebe bytosti, které vidět jsou, a to nemusím meditovat, vizualizovat a modlit se?


Poznávám thassoské Stonehenge (a dva brašule k tomu)

Při snídani se pokouším připojit na wifi, nějak to nejde, ptám se otce na heslo, místo něj se za mnou ozve cizí hlas – „Je to hotel123“. Tak se otočím, to jsou ti dva chlapi, co přijeli s námi, a ten starší tmavovlasý je mi povědomý, kde já jsem ho už viděla? Poděkuji uctivě a pak šeptem konzultuji s otcem, co jsou asi zač, on tvrdí, že nejspíš kolegové z práce a že jsou to určitě muzikanti, hrají v nějakém orchestru, jeden z nich má na tašce vytištěné logo libereckého sboru. Já si spíš myslím, že je to otec se synem, a táta může být muzikant, to rozhodně, docela na to vypadá, jako hráč na cello nebo dokonce violoncello nebo by klidně mohl být i dirigent, takhle si dirigenty představuju, vysocí a tmavovlasí a trochu rozcuchaní. A ten kluk určitě ještě studuje, anebo taky hraje, snad na basu anebo na housle. Rozhodli jsme se, že pracovní a krycí název této dvojice bude „Brašule“, ačkoliv se na sebe vůbec nepodobají, a pak mi dojde, že ten starší – říkejme mu třeba Velký Brašule – je ten plavec ze včerejška, který se asi pokoušel doplavat na Athos, to zjištění mě potěší. Má takový klidný a vyrovnaný výraz, skoro až buddhistický a docela mile se usmívá, asi má dálková plavba blahodárný vliv na psychiku, musím to taky vyzkoušet.

Sedím na tom místě, kam sotva dosáhne špička jazyku moře, ale nohy si máčím ve vodě, bořím ruce do drobounkých barevných kamínků, vezmu hrst a vysypu ty kamínky tak na stehna, jako kdybych si je chtěla zahrabat, anebo třeba udělat peeling dolních končetin, jak jsem to kdysi dělala, když mi bylo náct. To je ta chvíle, kdy jenom existuji, poslouchám šumění moře, vzdálené hlasy z pláže a z vody, kdy mi vítr čechrá vlasy, a nasávám vůni slaného vzduchu, rukou probírám další a další kamínky, beru zase hrst do ruky, chvíli je prohlížím a vrátím zpátky, takhle několikrát znova, v hlavě úplné prázdno. Tatam jsou všechny ty údaje, které bych si měla pamatovat, všechna ta hesla a piny a kódy a povinnosti a diáře, a tatam to, co tvoří mou osobnost s tím vším, co jsem kdy udělala a co jsem kdy neudělala, se vším, co chci a co nechci i se vším, co je mi jedno. Všechno to odfoukl vítr, teď prostě jen JSEM, nehledě na všechny výhry a pády a taky cíle, tady žádné cíle nejsou, snad jen se v příštím okamžiku nadechnout a vybrat si jeden z těch kamínků pro štěstí, které vlastně už mám, možná ten červený, co má barvu jako to granátové jablko, které jsem před chvílí jedla.

O kus dál je ten Malý Brašule, teda asi, jdu po pás do vody, ano, je to on. Je taky na půl ve vodě, na očích má potápěčské brýle, ale bez šnorchlu, vždycky se těmi brýlemi chvíli dívá pod hladinu, pak si nastavuje pásek a zase se ponoří, ale jen tak, aby měl pod vodou pouze ty brýle, stále dýchá nad hladinou, pak popojde o krok dál a zase sleduje podmořský svět, tedy ten metr, tu nepatrnou výseč podmořského světa, který má pod sebou, to je asi druh zenového potápění. A tak mne napadá, že je to něco jako ty moje kamínky, jak to moje NIC, já přesýpám kamínky a on vodu anebo ten svět v ní. Zvažuju, že se ho zeptám, jestli tam jsou ježci, jestli si mám dávat pozor, nebo ani ne, ale pak se podívám pod sebe líp a ty černý ježky fakt vidím, je jich tam jak maku, to se ani nemusím ptát, leda že bych chtěla navázat hovor, jenže on se trvale tváří, že moc konverzovat nechce a hlavně je teď plně zaujat těmi brýlemi a tím, co přes ně vidí.

Před večeří se vypravíme opět oblíbenou „běžeckou trasou“ směrem na Limenarii, tentokrát ale odbočíme asi v polovině cesty, protože tam má být cosi na způsob Stonehenge, takže dvanáct vztyčených mramorových desek, každá má představovat jedno znamení zvěrokruhu. Když poprvé spatřím bílé útvary v kontrastu se zeleným porostem a vzdálenou modrou osou mořské hladiny, docela mi ten pohled vezme dech, je to doslova „breathtakng“. Čtu návod na informační tabuli, prý tu mám meditovat nebo se napojit na vyšší světy nebo na svou duši nebo vyslat přání do vesmíru, nebo všechno dohromady. Udivuje mě, že vlastně žádné speciální přáním nemám, že vlastně nevím, co bych si přála, ne snad proto, že už by se mi všechna přání vyplnila, jako spíš pro to, že jsem rezignovala na všechny ty cíle, ambice, snažení a chtění, ono totiž nic nechtít je děsně osvobozující, s nechtěním ani nic nemusíte a jste takoví volní, a krom toho vím, že ta povrchní přání jsou vždy dočasná, a taky vím – a to je nejdůležitější, že si musím dávat fakt bacha na to, co si přeju, protože se to plní, jak řekl někdo chytrý, a to už byl v mém životě párkrát celkem průšvih. Tak se dotýkám kamene zasvěceného svému znamení, cítím teplo ve svých dlaních a stoupám si na desku uprostřed, snažím se být otevřená zprávám z vesmíru a taky si říkám, jak můžu vědět, co je z vesmíru a co posílá ďábel sám? Dlouhou dobu nic nepřichází, a pak mám dojem, že ze mě někdo snímá černý plášť, tak zase sestupuji z astrálních výšin a dostávám hlad, večeře už čeká.

---

Večeříme musaku, po očku pozoruji naše krajany. Jsou tu všichni kromě toho mladého páru, slyším mluvit tu vysokou snědou brunetu s velkýma očima, jmenuje se Jelena a má silný ruský přízvuk a patrně tomu chlapíkovi, co se asi jmenuje Láďa, za něco hubuje, a to docela fest. Brašule si tentokrát objednali víno a jsem si jistá, že je to otec se synem, synovi – jak se může jmenovat, třeba Ondra – je tak mezi dvaceti a pětadvaceti a otci – určitě to bude Luděk – čtyřiceti a padesáti, i když synovi bych možná tipla míň, klidně 20. Když po jídle odcházíme a míjíme jejich stůl, osloví mne nesmělý hlas.
„Prosím vás, nevíte, jak to dnes bude s tím řeckým večerem?“ – ptá se brašule Ondra.
„Bohužel řecký večer nebude, už mají po sezóně“, říkám, můžu dělat chytrou, byla jsem přeci na schůzce s delegátkou, na rozdíl od nich.
„Aha, tak to je škoda…“
„Je, taky jsme se těšili, ale co se dá dělat, co nevidět nejspíš zavřou hotel,“ řeknu jako rádoby vtip, kterému se sama zasměju, jak je mým dobrým zvykem (ale později zjistíme, že po nás ten hotel fakt zavřou, ale to tehdy ještě nevíme).
Jdeme ještě na chvíli do Potosu, vybírám si hedvábné plážové šaty, které jsou jemné jako pavučinka, a taky víno, to je důležitý, no a hlavně okouknout půjčovny skútrů, což je vůbec nejdůležitější ze všeho, protože ačkoli má okolí našeho ubytování bohatě co nabídnout, věřím, že zde ještě zdaleka nemůžeme nalézt to, co nás čeká v horách…


Nebe nebo dudy? – aneb Půjčujeme skútra

Když jsme se konečně shodli na tom, na kolik dní motorové vozidlo zapůjčíme, procházíme nákupní třídou v Potosu, kde se nachází hned dvě půjčovny, a na které sedí přirovnání „nebe a dudy“ neobyčejně přiléhavě. Ta první je velmi oficiální. Nádherná, nová a nasvícená kancelář, za koženým stolem sedí seriózní muž s dioptrickými brýlemi, před sebou počítač, na naleštěných policích úhledně vyskládané šanony a na stole stoh listin, za jeho hlavou visí řada certifikátů. Před kanceláří se lesknou skútry bílé, žluté i modré, všechny jako ze škatulky. Zastavuji se u jednoho z nich, brýloun mě zpozoruje a hned spěchá ven, aby mi podal potřebné informace. „20 euro for one day, 15 euro, if you lend it for trhee or more days“. Cena není vysoká, už jsme platili i víc, nejspíš to vezmeme, i tak ale řeknu, že přijdeme později a jdeme ještě okouknout tu druhou půjčovnu, která je zcela jiná. Před potemnělu garáží u plastového stolečku sedí unavený muž a znuděná žena, zřejmě manželský pár, on kouká do mobilu, ona do tabletu, ona asi hraje nějakou hru, on taky, mezi nimi plný popelník, a dva plastové kelímky s rozmíchaným rozpustným kafem. Když toho týpka oslovím, ospale vzhlédne od obrazovky, jako že nemůže věřit svým očím, že se ho taky někdo na něco zeptá.

„Chci si půjčit skútra, asi padesátku. Máte padesátku?“ – zeptám se rovnou.
On se zamyslí a místo odpovědi se dotáže hlubokým, chraplavým hlasem – „A jezdit umíš?“, načež si potáhne z cigarety.
„Jasně, máme many experiences a taky money, za kolik by to bylo?“
Vyfukuje kouř a na chvíli mizí v oblaku dýmu. „A kolik ti je?“ – ozve se zpoza té šedavé clony, a když se ten dým trochu rozplyne, dojde mi, že si asi myslí, že řídit budu já, no to bych samozřejmě mohla, řidičák mám dokonce na pětistovku, tak se mu s tím pochlubím, ale pak ukazuji na otce, jako že driver bude on. Teprve teď mu asi dojde, že to myslíme vážně, tak se líně zvedne a zavede nás ke dvěma černým mašinám, které vypadají, jako kdyby je právě dovezl z vrakoviště. „Tyhle jsou za dvanáct na den, no a jestli je chcete na víc dní, tak za deset.“

Cože – deset euro za skútra?? Slyším dobře? Tak s takovou cenou jsme se vážně ještě nesetkali, to fakt ne, na Kosu se dalo půjčit kolo za deset na den, ale motorka??? Zajásám, chvíli se česky radíme s otcem, shodneme se na tom, že jsme přece na takový vraky zvyklí, ty nablýskaný skútry bychom akorát tak poškrábali. No a ten brýloun je na nás moc oficiální, nejspíš by nás chtěl pojišťovat a chtěl by nějaký zálohy a kdovíco ještě, tady tomu týpkovi bude stačit fakt jen těch padesát euro na pět dní a nazdar.

„Když přijdeme zítra ráno, bude to oukej?“ – ptám se a předpokládám, že nám tu ten vrak snad podrží, ale on jen krčí rameny a zpoza další oblak dýmu slyším tajemné „Who knows…“ Tak si to radši rezervujeme, občanku ani řidičák nechce, stačí mu naše jméno a jméno hotelu a taky 10 euro, máme jen 20, nemá na vrácení, tak mu necháme těch 20, ráno doplatíme 30 a bude to vyřízený.
Takže to bychom měli.


Záhadná Metalia Beach a ranní kafe mezi místními

Budím se jako už tradičně kolem sedmé, protože když klapnou dveře, vím, že se otec právě vrací z ranního plavání a že bych měla vstávat, příprava je fakt rychlá, jen vyčistím zuby, nasoukám se do běžeckého úboru, klíčky schováváme na balkóně, abychom nemuseli s sebou nic mít, a vybíháme. Jsme tu čtvrtý den, počítám-li i ten příjezdový, takže třetí ranní běh, je vůbec možné, že to tak letí? Jde to snadno a je to krásné, poprvé mám pocit, že se nemusím přemáhat vůbec, jako kdybych žádné nohy snad ani neměla nebo jako kdyby běhat bylo tak přirozené jako dýchání, aspoň do prvního kopce. Opět míjíme vyhlídku na kopci, „zkontrolujeme“ Stonehenge, který ale od cesty vidět není, k němu se musí kus odbočit, vracíme se zpátky na naši trasu a po chvíli odbočíme znovu tam, kam ukazuje ukazatel, na „Metalia Beach“ dolů z kopečka na mořskou stranu, protože tam jsme ještě nebyli. Scházíme dolů k menší pláži se staženými slunečníky a zavřeným kioskem, a taky s útvarem z kamenů vyskládaných na zemi do jakéhosi ornamentu, to muselo dát práci, něco takového vytvořit. (Když už jsme v tom běhání, doběhnout po tom bludišti do středu a zase zpátky trvá přesně dvě a půl minuty.)

Brzy zjišťujeme, že Metalia Beach není to jen tak ledajaká pláž, krom mystického bludiště ji obklopují ruiny jakéhosi komplexu, a dost rozsáhlého. Hradby, skoro jako nějaké opevnění, soustava kamenných budov na sebe navazujících, ale zámek to není, většina je v dezolátním stavu, třeba bez střechy, k tomu čtyři věže, tři kulaté a jedna hranatá, ani hrad to taky není, tak co to je?

To je přeci jasné, bývalá fabrika anebo sklady nějaké zemědělské komodity, možná obilí či snad oliv? Vystoupáme nahoru k těm věžím, abychom se na podívali z výšky, připomínají mi tavicí věže, o kterých jsem se kdysi učila ve škole, ale na víc si nevzpomenu. Prohlížím si ty budovy a jakýsi primitivní technický výtah, který kdysi fungoval na principu kladky a říkám si, tady by byl hotel, hotel s epesním výhledem a taky taverna, kam by chodili lidi z té pláže, dívali by se na moře pěkně z výšky, z ohromného útesu. Procházíme dál tím areálem a objevujeme parčík, který už je poznamenaný rekonstrukcí či snad revitalizací, řečeno slangem Evropské unie. Všímám si návaznosti na Stonehenge; asi na čtvrthektarové ploše se rozléhá kamínkový útvar podobný bludišti, ale námět je jiný, a to ve tvaru obrysu postavy člověka, včetně duchovní nadstavby v podobě sedmi čaker. Škoda jen, že výsledný efekt se ztrácí, že by to bylo hezké z výšky, ale dobře myšlené umění bohužel pohlcují keříky a bylinky, třeba šalvěj, která se tady vysemenila, nebo oregano, které roste všude kolem, hlavně podél naší běžecké trasy. Některé kamínky a kameny už jsou rozvalené nebo naopak vlivem eroze hluboko vsazené do půdy, jak dlouho to tady může být, tak deset let? Že by další jednorázová investice do regionu, kterou nikdo neudržuje?

Projdeme parčíkem k další pozoruhodnosti – bývalému zámečku či snad honosnému sídlu, tyčícímu se nad zátokou Limenarie. Tuto budovu jsme již několikrát míjeli při ranních bězích, ale nevěnovali ji přílišnou pozornost, teď hledám její spojitost s celým podivuhodným komplexem. Podaří se nám vniknout dovnitř, po dveřích a oknech zůstávají pouze vysoké dřevěné rámy, takové, co se dělaly v úředních budovách někdy na počátku 20. století. Hala s vysokým stropem, na kterém prosvítají zbytky tapet, a z té haly vede šest dveří do prostorných místností, jedna jako druhá, nejspíš bývalé kanceláře, však co jiného by to mohlo být? Na konci haly krásné dřevěné točité schodiště, vystoupat po něm bych si netroufla, a pod tím schodištěm široké dveře na tehdejší terasu, ze které je nádherný výhled na širé moře a taky na přístav a pobřeží a zelené kopce vlnící se nad vesnicí.

Snažím se zjistit původ staveb z informační tabule, je dost poničená vandaly, ale odtuším, že se jednalo o administrativní sídlo německého podnikatele a obchodníka Speidela, který ve všech těch budovách, které jsme prohlíželi před chvílí, tavil železo, protože okolní terén je bohatý na kadmium a olovo. Na „obnovu“ areálu shodně nazývaného „Metalia Beach“ se skutečně odčerpalo něco z unie, nicméně krom zpestření ve formě Stone Henge, dalších mramorových útvarů a kamenných ornamentů, které byly vytvořeny ve spolupráci s uměleckou školou, jsem si žádné obnovy nevšimla, pokud tím není myšlena ta pěší trasa, a ta se mi zamlouvá hodně.

Sestupujeme po cestičce piniovým hájem, jen borůvky tu chybí, dolů do Limenarie, tentokrát směrem k obytné zóně, abychom se podívali, co dělají domorodí Thassosané takhle v pondělí po ránu. Procházíme čtvrtí s řadovými domky, slunce už se opírá do těch bílých omítek a na sluníčku se vyhřívají kočky, které zalézají pod zaparkovaná auta, když je míjíme, přestože nejsou toulavé, vypadají hezky a mnohé mají dokonce obojek. Sem tam někdo vyjde ještě v nočním úboru na balkón, otevřít okno nebo se jen podívat, jaké asi bude dnes počasí – zase stejné, překvapivě. Dojdeme k mramorovému plácku, na jednom jeho konci je kostel a na druhém škola, všechno je tu ale nějaké podezřele ztichlé – moc ztichlé na to, že je řecký první školní den (ten je v Řecku až v druhé polovině září), jenže vlastně bych se ani nedivila, kdyby řecké děti chodily až na devátou nebo možná začínají až od úterka, kdo ví (mně by se taky nechtělo).

Míjíme pojízdnou pekárnu – auto napěchované bílými řeckými chleby se zlatavou kůrkou, špenátovými a sýrovými taštičkami z listového těsta a plněnými kapsami se šunkou a sýrem, pro Řecko tak typické. Kdepak, žádné loupáky, štrůdly ani koblihy, tady si zakládají na slaném pečivu, a to je něco pro mě, mňam, snad na nás zbyde na snídani aspoň jeden toast, ale copak můžeme spěchat zpátky, když tady je to tak zajímavé?

Dostáváme se na hlavní třídu místních obyvatel, kde je patrně situované veškeré všednodenní dění městečka, tak tohle není žádná turistická zóna, to vůbec ne. Řeznictví, autoservis, zelenina, pravý vesnický kafenion, kam by se člověk až bál vkročit a před kterým dokonce sedí místní důchodci, obuv, módní butik, pražírna kávy…kavárna! Kafe, to by teda bodlo, to by nás nakoplo na zpáteční běh, zpátky se totiž nějak nechce, ale ta snídaně za to stojí. Jdu to prozkoumat, lezu dovnitř do dřevěných dveří domku starší zástavby a jsem v údivu, tak tohle není nic ušmudlaného vesnického (nic proti klasickým řeckým kafenionům, samozřejmě), a už vůbec ne turisticky vtíravého, tohle je místo s duší! Čichám tak podmanivou vůni kávy a prohlížím menší útulnou místnost, vlevo je umístěn ohromný mlýnek nebo spíš mlýn na kávová zrna, ten stroj je totiž větší než já, pak moderní kávovar se všemi těmi tryskami, a vpředu dřevěný a těžce stylový prodejní pult, na kterém jsou úhledně vyskládané desítky různých „raw“, „vegan“, oříškových a ovocných tyčinek, bio čokolád a dalších moderních produktů novodobé výživy, o kterých jsem se domnívala, že Řecké ostrovy navždy minou a že s nějakými chia vychytávkami si na Řeky jen tak někdo nepřijde.

Nad pultem černá tabule popsaná bílou křídou, jako ve škole – široká nabídka různých druhů káv, je libo Brazílie nebo Arabika nebo Robusta anebo snad Ekvádor? Upražíme, nameleme, navážíme, zabalíme, klaníme se, to by bylo, nebo to kafe uděláme, co jen si budete přát. Objednávám cappucino a espresso, za které nám kavárník, určitě majitel, napočítá pouhá 3 eura dohromady, takže tolik, kolik si z fleku účtují plážové bary za lžičku rozmíchaného Nescafé ve vodě s ledem. Vypijeme si to venku u pultíku, na vysoké dřevěné židličce, a pozorujeme okolní dění; sem chodí na kafe hlavně místní. Místní elektrikáři, údržbáři, dělníci i prodavačky, které za chvíli otevřou svůj krám, kde mají pro každého balzám a léky v lahvičkách (tak dej tu ruku z kvéru, ze mě nemusíš mít strach). Většinou si to kafe berou s sebou, s sebou do auta nebo na prodejní pult, kancelářský stůl, pokud tu vůbec někdo v nějaké kanceláři pracuje, protože Řekové na ty kanceláře zkrátka moc nejsou. Miluju ten ranní šum ve městě, ty probouzející se ulice, ať jsem kdekoli, pokud tedy zrovna nejsem jedním z těch lidí, co právě někam spěchají a mohou jen závidět tomu, kdo si v tuhle hodinu může dovolit sednout do kavárny a jen se dívat kolem sebe, jako právě teď já. Pokud ale chceme stihnout ty opečený toasty, musíme si pospíšit, vyrážíme tedy, povzbuzeni kofeinem, na zpáteční cestu.


Výjezd do Theologosu, někdejšího hlavního města ostrova

Po snídani zamíříme do půjčovny; sice jsme včera oznámili, že přijdeme v 10 a teď už je půl 11, ale přeci jen jsme v Řecku a půl hodina sem, půl hodina tam se jistě nepočítá. Chlapík nám s povzdychem pomůže vybrat správnou helmu, ukáže, jak se startuje a jak se brzdí a kam se lije benzín, doplatíme těch 30 euro a už nás nechce vidět, určitě ne dřív než za pět dní, tedy v pátek. Nasedáme na ten vrak, nádrž samozřejmě prázdná, takže první cesta vede k pumpě, která je jen kousek. Překonáváme kritických prvních pár set metrů, kdy se člověk seznamuje s chováním stroje, a zjišťujeme, že je velmi, velmi, velmi laxní… Úplně nejradši jede ze svahu, po rovince z něj dostaneme maximálně 30 km/h, teda asi, protože ručička rychlosti je stabilně nule (kopec jsme raději zatím nezkoušeli). A to jsme si jako dnešní cíl cesty vybrali horský Theologos!

Nenecháme se odradit, vždyť to bychom nemohli jet jinudy než po pobřeží a na horské vesničky se přeci těšíme ze všeho nejvíc, zejména na někdejší hlavní město ostrova a centrum dění na Thassosu. Zabloudit nelze, přímo z Potosu totiž vede do vnitrozemí cesta, na které už nikam neodbočujete, prostě jedete po té samé trase a nemíjíte asi 12 km nic jiného než olivové háje, cypřiše a borovicové lesy, v Theologosu je konečná a pak zase zpátky po stejné cestě. To je mimochodem pro Thassos typické, že mnohé cesty vedou pouze k jednomu cíli, takže křižovat ostrov jinak než kolem dokola, případně do vnitrozemí a zpátky na tutéž stranu pobřeží, je těžké.

Cesta vede překvapivě údolím, měla jsem si lépe prohlédnout mapu; oblékla jsem se do horských podmínek v očekávání studeného vzduchu, a teď je mi horko. Skútr přezdívaný Blesk se hrdinně drží a odolává poryvům protivětru, a je to vlastně dobře, že jede třicítkou, aspoň zachováváme bezpečnou rychlost, když nefunguje ten ukazatel (ehm…s velkou rezervou) a ještě se stíháme rozhlížet po krajině, mohla bych za jízdy klidně i fotit, možná i vystoupit a pak zase nastoupit, nebo se za jízdy vykoupat, nezastavujeme, jedeme dál! No, tak teda ne, to už přeháním, ale s oslíkem jakožto dopravním prostředkem bychom pro příště možná neprohloupili a vyšel by rychlostně stejně.

Vjíždíme do Theologosu rychlostí 10 km/hod, div že skútr nezačne couvat, je to totiž celkem do kopce, pasažéři v autě za námi si ťukají na čelo, jako jestli nejsme až moc opatrní, no nejsme, my za to nemůžeme, ale to oni pochopitelně neví. Projíždíme vesnicí jedinou průjezdnou ulicí, marně vyhlížíme místo k zaparkování, přeci to nenecháme tady podél té úzké cesty, sem se ani Blesk nevejde. A hle, místo se vynoří, ale brzy zjišťujeme, že jde o plácek určený pro výletní autobusy, takové ty, co tady vysypou turisty na rozchod, oni si v rychlosti projdou vesnici, navštíví muzeum, zakoupí horský med, ochutnají olivy, v lepším případě víno a zase šup šup do autobusu a zpátky na pláž, anebo dál na nekonečný okruh ostrovem, kdy večer nevíte, kde jste to vlastně byli ráno. Takže parkování najdeme až na samém konci vesnice, a ano, nazývám toto místo vesnicí ne náhodně, protože ačkoli bylo ještě nedávno hlavním správním sídlem a ačkoli ani nejsem z Prahy, sídlo je to tak malé a prosté, že jinak než vesničkou jej nazvat nelze.

Tašku se svačinou necháváme na skútru, však on nám ji nikde nevezme, stejně tak přilby, a vyrážíme na pěší průzkum stejnou a jedinou hlavní cestou, po které jsme přijeli, takže vlastně zase zpátky. S turisty se tu počítá, obchůdky se suvenýry, prodej olivového oleje a medu. Zaujme mě škola, jdu se podívat blíž, fakt tam jsou, je pondělí dopoledne, 17. 9. a Řekové mají první školní den. Taky se mi líbí kostelík, všechno to fotím na zrcadlovku, fotím fotky, které nikdy nikdo neviděl a ani neuvidí, protože karta je poničená, což s hrůzou zjistím až doma, znepokojení mi vydrží jeden večer a pak to přijmu, jako všechno horší v životě, vždyť co s tím jiného dělat, než to nechat být? Beru to jako spirituální trénink, jak moc si nechám zasahovat do vnitřního klidu a rozhoduji se, že vnitřní klid je mi vyšší hodnotou než kdejaké fotky, a fotit mě bavilo, co na tom, že výsledek žádný není, a nemá být vlastně každá činnost postavena na tom, že člověka baví, nehledě na to, zda něco produkuje, nebo ne? Současný svět je produktivitou a prosperitou posedlý, vždyť kdo dnes něco dělá jen pro radost z činnosti a pro potěšení v přítomnosti?

Zaujal mě obchod s koženými botami; páskové boty, žabky, dámské i pánské sandály, stačí si vybrat, cena nějakých 20 euro, a budou to boty s příběhem. Regály jsou plné všech druhů, barev a velikostí a do těch regálů dodává pán, který ty boty přímo v tom obchodě ručně vyrábí, a jeho paní má na starost prodej. Dost mě to zajímá, fotím ty regály, že si je pak prohlídnu v klidu na pokoji, a třeba nějaký typ vyberu a vrátím se sem pro ně některý další den, já totiž na všechno potřebuju víc času. Taky si fotím toho člověka, švec se mu říká, samozřejmě se ho zeptám, jestli fotit můžu, ale asi je na turisty zvyklý, má tu takové ty starodávné přístroje a žádné lepení a právě zatlouká podrážku.

Pokračujeme dál, zastavujeme u stánku s kořením, prodavačka nám dá ochutnat sušené olivy, jasně, že jsou dobré, jako vždycky, slané a dobré, ale vysvětlujeme, že je ještě brzy na velké nákupy a že se sem ještě možná vrátíme. Raději se odkloníme od hlavního nákupního proudu, vždyť jsme sem nepřijeli nakupovat a ani tu neseženeme nic jiného, než co je k dostání i v Potosu, odbočíme tedy do jedné z vedlejších uliček, kterou se vracíme zase zpátky, míjíme dvoupatrové bílé domy a zarostlé zahrady, prohlížím si pokusy o pěstování dýní a rajčat, domy k trvalému bydlení střídají celkem luxusní apartmány v poměru 2:1 (ve prospěch trvalého bydlení, naštěstí). U továrny na typické řecké zákusky, baklavu a kataifi, odbočujeme zpátky k hlavnímu proudu, míjíme folklórní muzeum, a proč se vlastně nepodívat dovnitř?

Vcházíme tedy do jednoho z těch obyčejných kamenných domů, kdy byl asi tak postaven, možná ve stejných letech jako naše chalupa, snad třicátých? Projdeme malou zahradou a pak dveřmi, v potemnělé místnosti sedí za dřevěným stolem prolezlým červotoči stařenka s šedými vlasy (na nich trvalou), přestane něco šeptem vykládat druhé, o něco mladší stařeně, která přišla na drby, a možná přehnaně hlasitě zdraví „Kaliméééra“ a hned dodá, že vstup je 2 eura na osobu. Platíme tedy a porozhlížíme se, expozice ve dvou prostorných místnostech zahrnuje především řecké lidové kroje, možná jsou něčím specifické pro tuto oblast, ale protože jiné řecké kroje neznám, nemohu porovnat. V místnosti jsou vystavené dobové fotografie, kdy se tyti kroje nosily, a na kterých jsou rodiče, prarodiče a praprarodiče současných obyvatel vesnice, vystrojení k příležitosti jakési slavnosti. Prohlížím si staré krajkované dečky a ubrusy, tkané deky, tkalcovský stav a „selský“ nábytek, expozice k mému překvapení pokračuje i na venkovní dvoreček, kam scházíme po dřevěných schodech a kde si můžeme prohlédnout kamenný lis na olivy, mlýnek na obilniny prolezlý červotoči, další zařízení nemechanizovaného zemědělství a další místnost, do které se vchází zvenčí z dřevěné pavlače a která imituje tehdejší ložnici se vším tím masivním nábytkem a vyšívaným povlečením.

Ze dvorku ještě prozkoumávám „podsklepení“, které, jak vzápětí zjišťuji, je vlastně malá prodejna domácí mýdlové kosmetiky a bylin, takže věc, která mě dost zajímá. Mýdla různých druhů a příměsí, mýdla hranatá i kulatá, v lahvičce i ve vaničce. Upřímně jsem ještě neviděla tuhé mýdlo v plastové lahvi asi takové, do které si nechávám v Čechách stáčet víno, když chci jen litr… Pořídit tuto pozoruhodnost si netroufám, ale když objevuji „mýdlo na vlasy“ zabalené v ušmudlaném vánočním (!) papíře, na kterém je ručně napsáno, co obsahuje a k čemu je dobré, neodolávám a beru rovnou dvě, však kolik to může stát, určitě ne víc než po jednom euru. Ze sklepního obchůdku vedou dvířka do jakési kuchyňky, zdalipak by nám babka udělala kafe, určitě jo, kdybychom ji požádali, tak nahlížíme do těch dveří, kávovar i kafe tam má. Pak si to ale rozmyslíme, už je hodin jako na kostele a to kafe si můžeme dát na pláži, stačí, že jí tu necháme pár euro navíc za ta mejdlíčka…. Když si za ty ušmudlánky řekne dohromady 5 euro, docela mě to zaskočí, ale nezareaguji včas, že by mi za těchto okolností snad postačilo i jedno, ale pak si vzpomenu, že jsem si pár dní před odjezdem chtěla koupit přírodní mýdlo z internetového obchodu za 130 korun, s poštovným 230, tak se zase uklidním.

Na zpáteční cestu do Pefkari kolem druhé odpolední si ani neberu džínovou bundu, silnice je rozpálená jako v srpnu, sjíždíme dolů úplně na pohodu, to se to Bleskovi z kopce jede, na volnoběh. Kdybychom si půjčili koloběžku, možná to vyjde s větším efektem…. V Potosu zastavujeme v marketu pro granátový jablko, mango a voňavej žlutej meloun, aby bylo něco na pláž, na kterou už se fakt těším, a taky na knížku, protože den u moře bez knížky si nějak nedovedu představit, aspoň pár řádek cizích příběhů. Granátový jablko si ale načnu hned na balkóně a strašně se u něj zaprasím, tu červenou šťávu mám naprosto všude a potřísním jí dokonce i značnou část svého okolí; ještě, že jsem scénku „Dobytí granátu“ nesehrála na pláži, vždyť tohle se kultivovaně jíst prostě nedá.


--- Plážové okénko č.1: Kdo je kdo? ---

„Víte, já totiž skládám závodní motorky,“ řekne Igor, ten starší chlapík, co přijel s manželkou Lídou, a podívá se, co to s námi udělá. Mlčíme. Posune si na nose tmavé brýle, zapálí cigáro a pokračuje. „Jsem jedinej výrobce v ČR a v zahraničí se říká, že jeden z nejlepších. A taky jezdim motocross, samozřejmě.“
Stále mlčíme. Přemýšlím, co bych řekla, tak poznamenám – „A to asi taky není legrace jezdit motocross, můj strejda jezdil, ale poté, co si zlomil klíční kost…“
„Klíční kost? To je rýmyčka!“ – vykřikne Igor a rozesměje se drsným smíchem. „Kdybyste věděla, co v sobě mám kovu. Divím se, že na tom letišti ještě projdu.“
„Blázen je to,“ – ozve se Lída. „Je sešroubovanej od hlavy až k patě, ale po závodech jezdí pořád.“
Velký Brašule Luděk leží na lehátku hned za námi a tváří se, jako že spí. Závody motocross ho taky asi moc neberou.
„Kotník dvakrát rozdrcenej, kolena navrtaný, žebra už ani nepočítám, páteř dvakrát zlomená. Ze všeho jsem se nějak dostal, ale vím o tom… o všem. Pořád. Na starý kolena bych si chtěl trochu užít, jenže teď už to nějak nejde.“
Přemýšlím, kolik mu může být, sice je dost ošlehaný všemi těmi úrazy, ale do stařecké sešlosti má daleko, je opálený a má svaly, což možná trochu mate můj odhad, a v těch tmavých brýlích vypadá jako mafián nebo dokonce hollywoodská hvězda, asi 55? Lída bude trochu mladší, typuju tak 50.

Sluníčko už je dost nízko, skoro nehřeje, jen vrhá dlouhé stíny a barví krajinu do žluta až oranžova, aby se neřeklo. Igor s Lídou zvedají kotvy, asi taky pomalu vyrazíme.

„Ve filharmonii člověk k tolika úrazům nepřijde, že?“ – prohodí otec směrem k Luďovi, když naši sousedé zmizí z dohledu.
„Ve filharmonii? Jó, na to jsem moc línééj,“ odpoví Luděk s notným pražským přízvukem, zatímco sklízí věci z plastového stolečku pod slunečníkem. Dvě prázdné lahve od piva, obal od zmrzliny, Agatu Christie v angličtině. „Já jsem se jen po mnoha letech vrátil ke kytařé, a jednou, když jsem někde hrál a zpíval, mě slyšeli lidi ze sborů, tak řekli, ať se přidáám, tak jsem se přidal, no a od tý doby zpívám druhej hlás.“
Skládám osušku, vracím lehátko do původní polohy a přemýšlím, jestli se mám zeptat, nebo ne, ale pak to ze mě prostě vylítne, jako už mnohokrát. „A kde vlastně pracujete, když teda nejste filharmonik?“
„Já jsem ajťáák a dělám na fakultě,“ odpoví ledabyle. „Po čtrnácti letech v praxi jsem se vrátil na univerzitu.“
Plážová výbava zabalena, můžeme vyrazit k hotelu, takže stačí přejít tu cestu, po které nic nejezdí, a už jsme na dvorečku tvořeném dvoupatrovou budovou do elka.
„Tak to je sranda, ne? Sem tam vyplivnete nějaký článek, dvakrát dvanáct týdnů v roce pohoda, samé prázdniny…“ říkám, zatímco si ajťák Luděk sprchuje nohy od písku hadicí, která vede ze studny uprostřed toho dvorku a která slouží i na zalévání květin, kromě těch na balkoně samozřejmě, ty se musí zalévat normálně pitnou.
„Až na ty články by to celkem šlo, a taky už se to krátí, semestr začíná, co by dup,“ povzdechne si trochu otráveně. „Takže v září si ještě užívám, co to jde.“
„A do Řecka jezdíte pravidelně?“ – zeptá se otec, který si teď taky oplachuje nohy tou hadicí, já ne, moc písku na chodidlech nemám, a to málo spláchnu až ve sprše.
„To víte, že jo, já už ani jinam nechci. Než jsem jel sem, byl jsem na Korfu, tam je to taky pěkný.“

Přemýšlím, co bych řekla, se společenskou konverzací jsem to pro dnešek už nějak přepískla, vzhledem k mé silné introverzi a po těch motocrossových etudách si už asi potřebuju orazit. Mluvit s lidmi mě vždy trochu vnitřně destabilizuje, hlavně tedy s novými lidmi, i když bych si třeba povídala dál a ráda, musím s tím něco udělat, být trochu vnitřně pevnější a mít větší konverzační výdrž, snad příště, takže se bez dalšího slova otočím a zamířím na pokoj, osprchovat se a obléknout se, za chvíli se bude podávat večeře.


Kastro, vesnice duchů aneb První setkání se smrtelností

Ranní běh není příjemně namáhavý, ale už jen příjemný – miluju pocit, kdy vybíhám ze dvorku našeho ubytování, rolety ve dveřích a oknech jsou ještě zatažené a balkony prázdné, stejně tak jako venkovní jídelna, která ještě není otevřená. Pokaždé chvilku váhám, jestli jsem si přece jenom neměla vzít tu mikinu, protože než ostrov rozehřejí první ranní paprsky slunce, které se teď ještě schovává za kopci, vzduch je docela chladně štiplavý. Po pár set metrech se ale rozehřeju na provozní teplotu a brzy se začínám potit. Opět ta stejná, zhruba 3 km dlouhá trasa do Limenarie, kterou provází modrozelené scenerie, jež co nevidět vystřídá probouzející se městečko. Znovu kafe v té stylové kavárně, je to příjemné, že jsem si tady stihla vytvořit pravidelný zvyk, který odstartuje další den s vůní moře, slunce a děsně barevných zážitků.

V hotelové taverně nad řeckým jogurtem s medem a šálkem espressa se shodneme, že pro dnešek zvolíme Kastro, další vesnici v horách, které se prý přezdívá „vesnice duchů“. Název beru s rezervou a podezřívám jej z toho, že má co dočinění s turistickými lákadly a že tam žádného ducha neuvidím, místo toho ale určitě uvidím spoustu obchodníků a babiček, které prodávají mýdlíčka za 2.50 euro a na která denně polapí mnoho dobrých cestovatelských duší. Pak si ale vzpomenu na slova delegátky, totiž že tato nemalá vesnice byla nejstarším sídlem na ostrově a že už nemá žádného trvalého obyvatele, protože ti se postupně odstěhovali na pobřeží do vesnic Kalyvia a Limenaria a nemovitosti buď chátrají, nebo jsou využívány jak o víkendová sídla, tak začínám být docela zvědavá.

Cesta to má být jednoduchá, jako ta včerejší – stačí správně odbočit z obvodové silnice první třídy a pak už se jen nechat vyvézt rovně za nosem, nebo tedy rovně vzdušnou čarou, ale přesněji po hřbetu klikatícího se hada serpentin. Oproti včerejšku se škrábeme překvapivě vysoko a co je horší, skútr se již nejeví tak hrdinně, jako předchozí den. To, že jedeme takřka krokem, mi ale dnes hraje do karet, protože začínáme být fakt vysoko, vítr je pravý horský, takže studený a jak se blížíme k cíli, připadá mi, že se snad celé ovzduší změnilo, je skoro až takové to chladno, které se dostává do morku kostí, a navíc se zdá, že čas se tak zrychlil, až se zastavil, jestli je tenhle jev možný, asi není. Už vidím první domy, které se rozprostírají na návrší jednoho z těch kopců – to tedy nevím, co ti obyvatelé dělali, když byl silný vítr, protože tahle ves by se mohla jmenovat Větrná hůrka.

Hned na jejím okraji je menší parkoviště, parkujeme vedle asi dvou aut a dvou čtyřkolek se značkou půjčoven. Vítá nás torzo vzrostlého stromu, takový pahýl trčící ze země, dokonce obehnaný zídkou, na kterou si kdokoli může sednout, kdyby chtěl, a posvačit svačinu, pokud nějakou má. Táhne mne to s foťákem nejdřív vlevo na vrcholek skalnatého kopce porostlého bylinami, v jehož středu stojí jedno z těch víkendových sídel, které je krásně opravené, ale jaksi opuštěné. Fotím jako o život další fotky, které neexistují, a užívám si mírně vzrušujícího pocitu přiblížit se ke kraji skály, a ještě kousek, to by byla fotka, kdyby mě takhle někdo cvaknul, ale necvakne, protože otec je kdovíkde a zkoumá kdovíco, tak si aspoň fotím vlastní nohy v nových botách.

Pokračuji radši zpátky směrem k vesnici a říkám si, tak tady bez nadsázky chcípl pes, a to hodně dávno. Nikde nikdo, ticho jako o půlnoci, a nevypadá to, že by tu bylo ani něco jako taverna, i když v průvodci jsem se dočetla, že tu jedna je. A hle, přeci jen vidíme živáčka, dokonce živáčky – dělníky, pokrývače, kteří pokrývají střechu dlažbou na jedné z těch chalup, je-li to vůbec možné, protože tady na Thassosu je takovým zvykem mít místo tašek pláty mramoru, jen tak položené, a když je zub času posune, tak se prostě bez větší námahy přeskládají a je to. Tak jo, atmosféra uvolněna, nejsme tu úplně sami a nikdo nás tu snad nezardousí, a proč mne vůbec napadají takové myšlenky? Míjíme další a další domy bez kytek a květináčů, tak typických pro Řecko, bez odpadků poházených na krajích ulic (rovněž tak typických pro Řecko) a dokonce bez nedopalků od cigaret. Před dveřmi chybí rohožky i boty, nikde ani auto a ba ani skútr, což je ještě divnější, protože takový Řek by jistě bez rohožky i bot přežil, ale bez motorového vozidla nikoli, takový doopravdický Řek totiž krok pěšky prostě dobrovolně neudělá.

Snad mne šálí zrak, jako poutníka v Sahaře, který vidí fiktivní oázu, ale vidím před sebou tavernu, která do okolního prostředí prostě nějak vůbec nezapadá, protože je ze života lidí, zatímco já procházím podsvětím. Před tou tavernou, co možná neexistuje, dokonce sedí několik turistů, a vzápětí mě oslovuje vtíravý číšník, jeho hlas zní jako ozvěna ze snu, i ti lidé jsou nějací zvláštní – tváří se, jako kdyby znali nějaké tajemství, jako kdyby věděli víc než já, ale nemohou mi to sdělit, musím si naň přijít sama, čtu jim to z očí. Odmítám pozvání, snad možná na zpáteční cestě, jestli nějaká bude, číšník se potutelně pousměje, úplně stejně jako ti turisti, a nechá nás jít, o co jim sakra jde? Pokračujeme dál podél vybydlených domů, jestli ovšem vůbec někam, protože mám pocit, že směřujeme spíš Nikam.

Projdeme mrtvou obcí na druhý konec, kde nás vskutku čeká něco nevídaného – vrcholek jiného kopce, obehnaný kamennou zídkou, podobně jako bývají vesnické hřbitovy. Tohle ale nevypadá jako hřbitov, za zídkou je bílý kostelík, jaký v řeckých horských oblastech bývá, a kolem volné prostranství, takové zeleno-bílé, zelené od volně rostoucích travin a bylin a bílé od prosvítající skály, na které ty byliny rostou a na které je jen slabá vrstva zeminy. Ukrutně fotogenické místo, fotím samozřejmě na zrcadlovku fotky, které existovaly jen velmi krátkou dobu, a taky trochu na mobil, i když vím, že na mobil to není úplně ono. Zkoumám vchod do kostelíku, bohužel je uzamčen, aby ne, vždyť kdo by ho tady udržoval? Popojdu kus dál a vidím boudu, které jsem si předtím nevšimla, byla schovaná mému zornému poli, a ani mne nenapadne přemýšlet, na co asi je, zamířím rovnou k místu, které skýtá vpravdě ten nejfotogeničtější výhled. Sednu si na masiv skály, je mi na tom místě tak nějak dobře, strašně moc dobře, přemýšlím, čím to může být, možná tím, že skoro nepřemýšlím, že jakoukoli mou myšlenku vtáhne chladný proud větru a nechá zmizet. Vždy jsem měla ráda výhledy a vysoko položená místa, a zda to je tím, že mám o pár set metrů blíž do nebe, nebo tím, nebo že se ten „normální“ svět pode mnou zmenší, nevím, asi obojím.

„Běž se podívat tam do tý boudy,“ slyším otce, tak bezmyšlenkovitě jdu a vůbec nepřemýšlím, co by tam mohlo být. Nahlížím skrz mříž pootevřených dveří, docela mžourám, protože je tam dost šero, oproti venkovnímu slunečnímu světlu, ostrému jako na horách. Vidím haldu štěpek, tak si říkám – proč mě sem poslal, co na těch štěpkách je, a najednou vidím, že na nich přeci jen něco je, něco kulatého, a snad mne šálí zrak dnes po druhé, jsou to lebky. Ne kravské ani koňské ani králičí, prostě lidské lebky, jedna vedle druhé, vysázené na té haldě a dokonce poházené všude kolem. A tak se podívám lépe, oči si zvykají na šero a já spatřím, že ty štěpky vlastně nejsou štěpky ani třísky a že to jsou prostě lidský kosti, doopravdický lidský kosti, mohla bych určit kost stehenní a lýtkovou a loketní a taky jednotlivé obratle, tady třeba vidím bederní i s křížem, a tady je dokonce větší kus, to bude lopatka, která je největší lidskou kostí, pokud si to dobře pamatuju z přírodovědy. Se zájmem sleduji, co to se mnou udělá, prostě s mými myšlenkami a emocemi a tak vůbec, protože se smrtí ještě nejsem tak úplně v pohodě, s dočasností a pomíjivostí, která nás jednou všechny pohltí, všechny bez rozdílu. Překvapuje mě, že nic.

Necítím nic, jen zájem si to prohlédnout, jako nestranný pozorovatel, který necítí ani smutek, ani radost, prostě jenom klid a nic, a jak by ne, když jsem někde na území Nikoho. A jakpak se asi jmenoval ten člověk, který nosil zrovna tuhle lebku poničenou v čelisti, a najednou si zkouším představit svou vlastní lebku za nějakých tři sta let let, která se válí pohozená v nějaké stodole a na kterou zírá někdo, kdo se teď ještě nenarodil, a říká si, jaký asi měla život, tahle osoba. A tak mne napadá, jaký má moje nepatrná existence smysl, za živa tak spletitá, zdánlivě důležitá a někdy obtížná, když jisté je, že ať do dopadne jakkoli, nakonec z té kratičké tělesné zkušenosti zbyde jen zaprášená, šedivá a rozbitá lebka, kterou budou okukovat nějací blázniví turisté, hmotné statky budou předány a skutky zapomenuty.

Ne, takhle to nemůže být, že život, živoucí život je ukryt v tak ubohé schránce jménem lidské tělo, které podléhá nevyhnutelné zkáze. Energie, kterou cítím v sobě a lidech, třeba v takových Brašulích, kteří teď odpočívají na lehátku, se přeci nemůže ztratit, nemůže být pohřbena s tou uhlovodíkovou sloučeninou, která se v prach obrátí. Na tom prapodivném místě ke mně ještě prapodivnějším způsobem přichází zvláštní nadhled, anebo je to přijetí, konečně přijetí smrtelnosti, jako součásti života s tím, že smrt není nic než změna. A že to, co tu zanecháváme v okamžiku smrti, tedy hmotné tělo a hmotné statky, nejsou důležité. Co je důležité, je nabyté vědomí, zážitky a prožitky, kdy dokonale okusím radosti a strasti lidského bytí, až na vrchol a až do dna, ochutnám všechny protipóly a na sklonku času mohu konstatovat – ano, už rozumím, už jsem prožila všechno. A pokud to nestihnu, nabídne se další život a další vtělení, ale to už jsem na východě u buddhismu a já jsem v Řecku, tady je pravoslavná církev, která převtělování nefandí.

Zastavím raději tok samozvaných myšlenek, protože to, co se odehrává pod povrchem, stejně nejde popsat a mysl si vše zarputile a palčivě vykládá po svém, tuhle zkušenost musí každý prožít sám a vyložit si ji sám, dle vlastní Pravdy, která je nezadatelná. Jako omámená se potácím od boudy někam pryč, napadá mě, jestli se mám nějak modlit za ty duše nebo tak něco, tak vyšlu aspoň jednu malou modlitbu a klid mne neopouští. Procházím branou a opouštím toto mystické místo, pod zídkou ještě nacházím menší otevřenou kapličku, kde plápolají svíce, jdu se tam podívat – symbolicky zuji boty a pokračuji bosa, kamenná podlaha příjemně chladí. Nežádám o nic, jen děkuji, to je víc než kdejaká žádost, a mám pocit, že dokonáno jest.

Vracíme se cestou jinou, než po které jsme přišli, dokonce míjíme jakési tradiční ubytovací zařízení, je vpravdě kouzelné, ale upřímně nevím, jestli bych se na tomto místě ubytovala. Potkáváme vpravdě malebný kafenion v jedné z historických budov s posezením v olivovém háji, tohle je to pravé genius loci, a nemohu uvěřit tomu, když si přečtu, jak se kafenion jmenuje, a možná tomu nebudete věřit ani vy, jmenuje se totiž Kosťa, prostě Kafenion Kosťa. Nebo teda Kosta, pravda, to „ť“ tam není, mě už dnes nepřekvapí asi vůbec nic. Já osobně bych si to frappe klidně dala, otec se ale moc netváří, nebo spíš se tváří, že chvátá na pláž, tak ho následuji.

Na parkovišti u skútru se o svou špenátovou taštičku dělím s kočičkou, která takovým pečivem nepohrdne, není to ale žádná toulavá žebračka, má dokonce obojek. Cestou zpět ještě následuje zajížďka do Skala Marion, a projdeme se přístavem a pobřežím, jedná se o velice klidné letovisko, ve kterém žijí i původní obyvatelé. Sháním průvodce, tedy Tourist Guide, protože v Potosu jsme žádný nesehnali a překvapuje mě, že ani tady prodavači neví, co to „Tourist Guide“ je, takže marně. Projdeme se radši obytnou zónou, kde zaslechnu líbezný hlásek, tak známý a tak milovaný, co jen to může být, snad malý ptáček, ozve se znovu a již ho identifikuji jako kočičí mňoukání, nebo tedy spíš písknutí malého koťátka. Kočky jsou mou životní radostí a slabostí a pláč koťátka mi vždy rve srdce, tohle ale není žalostný pláč, jen volání kočky, asi té, která se mi zrovna motá pod nohama – tak řekni, kde máš koťátka? Kočka se šikovně prosmykne mezi plaňky plotu a hrdě vyhopká po mramorových schodech na odpočívadlo před domovními dveřmi, kde se na hadříku choulí snad pět koťátek, mohou být tak týdenní – na hadříku, který je rozprostřen asi 5 cm od kraje toho schodiště. Stačilo by, že by se jeden z těch tvorečků prostě trochu víc překulil a nečekalo by ho nic jiného než náruč třímetrové propasti…

Dívám se jako opařená a nechápu to, prostě nechápu, jestli se těch koťátek chějí zbavit, mohli to přeci udělat dřív a jinak, nebo to je snad nějaká forma (sebe)trýznění? Nebo jestli si kočka jako hnízdo svých koťátek vybrala tyhle schody sama? Přemýšlím, že zazvoním na zvonek a vynadám těm lidem, jestli se jako nezbláznili, vždyť jde o normální rodinný dům s pěknou fasádou a zahrádkou, tam snad nemůžou bydlet žádní blázni, ale bojím si, že by mi řekli něco strašnýho, třeba že se je stejně chystají zabít nebo že když jsem tak chytrá, mám si je vzít sama, na což bych neměla odpověď. S těžkým srdcem odcházím a nechávám to být, tohle mne vyhodí z rovnováhy mnohem, mnohem víc než ostatky lidských těl, a v duchu proklínám všechny ty líbivé kostelíčky a svíčičky a ikonky, hlavně že o ty se Řekové postarat umí, o mrtvé věci, ale k živým zvířecím bytostem se chovají prostě strašně. Nasedáme znovu na Bleska a nabereme směr Pefkari, protože dnes už bylo nadčasových zážitků jaksi dost a všeho moc škodí.


Na skok k materialismu: Iris Gold, šperky a vkus i na míru

A zase zpátky do života a do světa, světa utkaného iluzí a pozlátek. Ze Skala Marion se vezeme po pobřeží na východ, těsně před Limenarií míjíme velkou ceduli s šipkou vlevo a zlatým nápisem „Iris Gold“, tedy k výrobně šperků z drahých kovů, kam jsme vlastně vůbec neměli v plánu jet a už vůbec ne dneska, šperky mě moc neberu, hlavně zlaté, teď mi ale něco říká, že tam jet máme, snad možná abych přišla na jiné myšlenky a aby tečka za dnešními zážitky byla trochu třpytivější. Když vyjíždíme k honosné fabrice do prudkého kopce, duchu se sázím sama se sebou, že když ten kozí dech vyjede, aniž bych musela slézt ze sedačky, něco si tam koupím a basta, no a fakt jsme vyjeli, snad s pomocí Boží. Když zvoníme na zvoneček, trochu se obávám, že se nás někdo ujme a bude nás chtít provádět, o exkurzi zrovna moc nestojím, chci si to jen sama prohlídnout a vypadnout, ozve se bzučák a procházíme dvojitými dveřmi, asi kvůli bezpečnosti.

Přede mnou se otevře dost nóbl hala, co vypadá jako ohromné zlatnictví, vždyť zlatnictví to taky je, vešli jsme rovnou do prodejny, nebo přesněji do prodejní galerie. Prohlížím si náhrdelníky a medailonky, řetězy a řetízky, prstýnky a náramky, přívěsky všech tvarů a velikostí, některé druhy jsou vpravdě originální, třeba takové náušnice ve tvaru lebky. Projdu všechny tři místnosti, až se zastavím u jednoho pultíku se stříbrem, cena za přívěsek i s řetízkem je jen 12 euro, prstýnek je za 10, líbí se mi modré detaily a hlavně ten přívěsek s delfínem, okamžitě si vzpomenu na Delfínku, tak tenhle symbol by mi ji vždy připomněl. Porovnávám ho ještě s mořským koníkem a taky přemýšlím, jestli si spíš nemám koupit křížek – ne, bude to delfín, delfín s příběhem. K tomu ještě vybírám prstýnek se zatočenou spirálkou, život totiž taková spirála je, řada věcí se opakuje, ale vždy trochu jinak, než na té předchozí lajně. Nesedí velikost, ach jo, slečna prodavačka mě ale ujišťuje – „Don´t worry about the size“, otestuje na zkušebních kroužcích můj prst, vybere tu správnou a řekne, že mám počkat deset minut, že zadá požadavek do výrobny a já budu mít prsten přímo na míru, což je zdarma.

Tak super, o prstenu na míru se mi ani nesnilo, usadím se na koženou sedačku a čekám, a protože jsem si už všechno prohlédla, pozoruji naparáděné „zákaznické pracovnice“, všem se samozřejmě houpou v uších zlaté náušnice. Je jich deset, možná patnáct, těch pracovnic, všechno jsou to holky asi v mém věku a je vidět, že mají plné ruce práce. V oddělení hodinek a nejluxusnějších šperků jedna vytváří ve vlasech té druhé speciální cop, snad rybí, v tomhle jsem se nikdy nevyznala, a kolem je seskupen hlouček dalších asi pěti přihlížejících kolegyň, které se zájmem sledují, jak se pramen havraních černých vlasů proplétá do druhého a pak do třetího. Jiné dámy, které mají na starost pokladnu, se dívají do mobilu, některé se pudrují a poslední hlouček v oddělení stříbra a menších kousků zlata si vesele povídá. Tak takovou práci bych brala, i když bych si spíš sedla někam do kouta s knížkou nebo poznámkami, jako správný individualista...

Deset minut uplynulo, jdu platit a vyzvednou si svůj balíček, šperky vkusně a jednotlivě zabalené do kožených pouzder. Jsem si jistá, že kdykoli si ten prsten nebo přívěsek vezmu, vzpomenu si na Thassos a na ten plný protichůdných zážitků, a taky se nechám posilovat tím vědomím, že mám stále u sebe kus Řecka.


Vodopády v Maries, obnova ztracené rovnováhy

Druhé kafe dnes nepiju v hotelové taverně jako obvykle, nesu si ho na vyhřátý proužek světla, který se opírá o protější budovu potápěčského centra, ale zatím skrz tavernu zdaleka neprosvítá. Je znát, že je září, je znát, že jsem na nejsevernějším Řeckém ostrově, protože chodidla v žabkách mě docela studí a mikinu bych klidně snesla taky, kor když sedím na snídani tři čtvrtě hodiny, jak je mým dobrým zvykem. Miluju klidná rána, kdy nemusím ještě nikam spěchat, ale zároveň není moc pozdě ani nemusím mít pocit, že zahálím – jistěže nezahálím, mám za sebou další nezapomenutelný ranní běh. Pozoruji, jak se někteří naši známí vracejí ze snídaně, zrovna kolem prochází Motocross pár: „Jejda, to jste vy, my vás tu málem nepoznali“, Láďa z toho nesourodého páru sedí jako obvykle sám na snídani, Jelena vyspává.

Dnes jsou na programu vodopády, další odbočka do vnitrozemí, takže postupujeme takticky – první byl Theologos předevčírem, druhá Kastro včera a teď třetí, Maries. Vybrali jsme si věru strategickou pozici k ubytování, takže klasicky do Limenarie, odbočka na Kalyvia a dál asi 5 km mezi úpatími hor do Maries, jedné z nejstarších ostrovních vesnic, kterou obklopuje strmá rokle, ve které se prý dřív těžilo železo a kterou jenom projedeme, nezastavujeme, není proč a míříme rovnou k horskému jezeru Lake Marion, jedinému jezeru na ostrově a ještě ke všemu vybudovanému člověkem, takže jaké jezero vlastně?

Z vesničky to sice není daleko, po prašné kamenité cestě necelé dva kilometry, které bychom hravě zvládli pěšky, což také navrhuji, otec odmítá a Blesk se drží – poprvé testujeme, jak zvládne terén, ale vypadá to, mu jde líp než ty kopce. Každou chvilku sice vykřiknu, že „slézám“, nakonec ale jen zavřu oči, ono to párkrát drncne a další nástrahu máme za sebou (a to jsem si myslela, že k motocrossu nikdy inklinovat nebudeme). Konečně to vypadá, že jsme v cíli, borovicový lesík a pár zaparkovaných aut, opodál boudička s prodejem včelích produktů, jak by ne, vždyť cestou jsme míjeli desítky dřevěných beden s podlouhlým otvorem, řeckých včelích úlů. Případný nákup necháváme až na konec, vystoupáme už pěšky na menší kopeček, odkud máme jezero jako na dlani, všechno samozřejmě fotím na zrcadlovku, fotit něco takového na mobil by byla urážka cti krás přírody, když přes rameno ten foťák mám. V tuhle chvíli mi připadá, že nefotím scenérii řecké přírody, jakou ji znám, ale snad možná scenérii českou nebo rakouskou; listnaté stromy mísí jehličnany, na hrázi jezera zelený trávník, jemné šustění listí ve větru, už trochu zabarveného a zelené, místy zlátnoucí vrcholky kopců, do kterých se opírá již šikmé polední slunce – to vše tvoří celkový obraz pozdního léta, jako kdyby vypadl z našich krajů a zde se zjevil jen náhodou.

Z několika terénních automobilů vystupují turisté, nejspíš účastníci „organizovaného výletu jeepy“, který nám doporučovala delegátka, vydáme se raději rychle k vodopádům, abychom si je ještě stihli vyfotit bez lidí. Intuitivně zamíříme širokou roklinou, uprostřed které teče jen malý potůček, ale v období dešťů se tudy možná z hor valí voda, terén se stane trochu obtížnějším a my musíme šplhat po kamenech a přidržovat se kmenů stromů, pěšinka je úzká a strmá. Brzy se před námi otevírá faktický ráj na zemi, horský potůček ve stínu zeleně místy vytváří tůňky, ve kterých tleje zlatavé listí a svěží vlhký vzduch a šum tekoucí vody ohlašují blízkost vodopádu.

Moje představa o davech turistů může s přehledem zmizet, nikde ani živáčka, jen klid a síla přírody – to, co miluju, co potřebuju. Vynoříme se u cíle, protože dál už by to zvládli jen velmi obratní nebo horolezci (a to se ví, že to budu brzy zkoušet taky) a obdivujeme tu nádheru, říční proud přepadávající přes třímetrovou skalní hranu, hranu už hladce obroušenou. Není to sice žádný vodopád, jako znám z fotek na instagramu ze všech koutů světa, ale spíš takový malý vodopádek s jakousi čarovnou silou, která mě táhne nahoru, k přepadu vody, takže odkládám džínovou bundu, taštičku i foťák a šplhám se tam, držíce se kořenů a snad i těch stébel trávy, zázrakem se tam fakt vyhoupnu a uvelebím na vyhřátém kameni kousek od místa, kde ta voda spadává dolů.

Je mi tak příjemně, že bych tam vydržela i celé odpoledne, hřeje mě slunce, které nepálí, v uších šumí jen ta voda, dokonce ptáci zpívají, cítím se jako v zen-buddhistické zahradě, božínku, tady by se meditovalo! Cíleně meditovat ale nemám potřebu, ono to totiž jde tak nějak samo a navrch přichází pocit nevídaného bezpečí, a není to jen takové to situační bezpečí, to je jasné, ale bezpečí celkové – že život, nejen ten můj, ale život všech bytostí se ubírá správným směrem a že všechno směřuje k Dobru, tady totiž na nic jiného než dobro a krásu myslet nelze. Pak mě napadne, že si v tom horském prameni omyji nohy, voda je zatraceně studená, a hlavně ruce, na kterých se mi asi před týdnem zase rozjel ošklivý ekzém, tak to udělám, ale v tomto případě zázraky neočekávám.

Po chvíli se vydám bosky ještě kus proti proudu, proti proudu chodím často, a ačkoli našlapuji na jehličí z pinií a sem tam na šišku, nic mne nebolí a připadá mi to zcela přirozené. Pěšinka je částečně vyšlapaná, asi nejsem jediný průzkumník, překračuji trsy divokých bylin a taky kmeny popadaných stromů jako v pralese. Asi po deseti minutách dojdu k dalšímu, menšímu přepadu a pak se otočím, protože mě tolik netáhne a nemá tak úžasně léčivou energii, jako to první. Vracím se tedy, na místě jsou už další dva němečtí turisté a vyzvídají, co je tam k vidění, tak říkám, že nic, že tady je to nejlepší, oni si vodopád jen netečně prohlédnou, snad ani nefotí, otočí se a jdou zpátky. Božínku, jak to mohli nevidět, jak to mohli necítit? Až budu na Thassosu příště, jako že doufám, že budu, tohle bude moje první štace, vezmu si sem svačinu a strávím tu klidně půl dne nerušenou blažeností.

Cestou zpátky tím údolíčkem míjíme miniaturní „kamenné město“, takové ty placaté kameny naskládané na sebe, taky přispívám svým dílem, beru docela velké kusy šutru a skládám je na sebe, s úzkostnou hrůzou pak kontroluji svůj nový prstýnek, který jsem si samozřejmě musela vzít, jestli na něm nezůstaly nějaké škrábance – zůstaly, ale jen malinké, a aspoň budu mít památku na tenhle výlet vrytou do stříbra.

U stánku, kterému kraluje středně vlezlý prodejce a jeho asistentka, ochutnáváme a kupujeme růžový med (med s okvětními plátky růží, úžasná záležitost) a propolis, jenže když pak vjíždíme zpět do vesnice Maries, kde vidím dědulu smutně sedícího u plastového stolku, na kterém má vyskládané své včelí produkty, zamrzí mě to, radši podpořila jeho, než toho ukecaného týpka u jezera, protože ten má určitě zákazníků víc než dost, ale tady se málokdo zastaví (takže rozumějte – píšu to proto, abyste si ten med koupili na konci vesnice Maries směrem k vodopádům, souhlas?).

Cestou zpátky ještě zastavujeme v „našem“ marketu v Pefkari – jogurty, rozinky, kešu, a brzy zjistíme, že tahle kombinace spolu s medem je tím nejdokonalejším pozdním obědem pod sluncem. Protože ořechy, panečku, to je kapitola sama pro sebe. V supermoderním marketu, do kterého určitě najdete cestu, pokud se ubytujete v Pefkari, mají skvěle zásobené oddělení se zeleninou, ovocem…a ořechy! Ale pozor, žádná vakuová balení a žluklé produkty v nich, které pod vrstvou soli ani nenajdete. Při každém nákupu v oddělení ovoce-zelenina-ořechy jsem byla svědkem doskladňování zboží, ořechů ve čtvrt kilových plastových pikslách – mandlí, kešu, pistácií, arašídů i lískových, pražených i nepražených, a všechny hlavně nežluklé, čerstvé, takže zdravé a chuťově dokonalé. Až tam budete, tak si je prostě kupte, a kupte si jich hodně, a kupte si je i domů a dovezte je místo suvenýrů, kam se na ně hrabe nějaká magnetka na ledničku. Zrovinka tu dojídám poslední řecké pistácie, div u toho slzu nezatlačím… /Konec gastro-výživové vsuvky./


---Plážové okénko č.2: Horor na pláži aneb Kde sakra je ta plešatá hlava?---

Vrávorám v písku jako vždycky a nechápu ty, co v něm umí chodit ladně, vždyť to se přece nedá. Když mám žabky, tak do nich pokaždé naberu špičkou písek, který se pak s každým krokem sype do vzduchu, a když jdu na boso (ještě že ten písek už není horký), připadám si jako horolezec v tom nejtěžším terénu (a to jsem si myslela, že jsem docela sportovní typ). Sesunu se na lehátko a pozoruji ty drobounké kapky, které se za chvíli úplně všechny vypaří do atmosféry, jen mikrokrystalky soli se nevypaří – ještě, že mi sůl na těle nedělá problémy a nemusím se po každé koupeli sprchovat, to by byla fakt pruda.

„Kde máte toho tátu?“ – ozve se za mnou hlas plný obav. Motocrossový závodník Igor drží v ruce dalekohled a sleduje modrý horizont.
„Já nevím – myslela jsem, že šel na pokoj?“ – odvětím nervózně a matně vzpomínám, kdy jsme se viděli naposledy. Po obědě zamířil do supermarketu koupit pivo a já si šla zaplavat na jinou část pláže, kde je lepší přistup do moře a menší výskyt ježků.
„Kdepak, když jste šla do vody, vzal si šnorchl, plaval tady do té zátoky a už je tam nějak dlouho, nelíbí se mi to.“

V tu chvíli mi ztuhne krev v žilách. Pravda – šnorchl, který jsem měla odložený u lehátka, zmizel, takže splést si ho nemohl. Igor mi podává dalekohled, to je vždycky boj, než ten aparát správně nastavím. Projíždím celý obzor, ale nikde žádná osamocená plešatá hlava, co se tak podobá oranžové bójce. Nikde. Vůbec nikde. Jen tam někde v dálce dva šnorchlisti, ale to přece nemůže být on, introvert, který se jen tak s nikým no řeči nedá, a ještě ke všemu ve vodě, a společné potápění? To leda ve snu. Roztržitě se rozeběhnu na západní část pláže, jestli s tím šnorchlem nezabloudil někam úplně jinam, a radši si nechci představovat, že je až za útesem v té zapovězené zátočině. Vracím se k Igorovi, který má v očích vážnou obavu, stejně tak jako Lída. Ještě jednou si optikou dalekohledu prohlížím ty dva šnorchlisty, jsou docela daleko a vesele se spolu baví, každou chvíli se jeden z nich potopí, otec se nepotápí vůbec, to je vyloučeno, nedělá mu to dobře na uši.

„Jdu ho najít, protože tohle se mi nelíbí a on už taky není nejmladší,“ řekne rozhodně Igor a nechybělo moc, aby skočil šipku do moře a plaval kraula jako profesionální plavčík. „Vezmi si boty do vody,“ volá za ním ještě Lída, ale to už je Igor dost daleko na to, aby ho slyšela. Pozoruji dalekohledem, co se děje, a k mému údivu po chvíli spatřím, jak se Igor doopravdy přiblíží k těm dvěma potápěčům a vypadá to, že jsou všichni tři úplně v klidu a že ti dva nejspíš nejsou žádná cizinci, ale můj otec s někým – s Ondrou, jak brzy rozpoznám, když ten zatracenej dalekohled konečně zaostří.
„Podívej, co mi Ondra vylovil za mušle,“ – řekne potom jako král všech moří, jako kdyby se nechumelilo.
„Hm,“ – řeknu já a vzpamatovávám se z dvojího šoku, ten druhý totiž je, že tady opravdu berou za své naše bytostné povahy a že tu asi získáváme přátele, se kterými se možná nebudeme stýkat do konce života, ale na které budeme vzpomínat na celý život.

Prinos – na skok v klášteře

Čtvrtý výjezdový den si žádá čtvrtou odbočku do hor, už není moc na výběr a pojedeme kus (docela dlouhý kus) po jihozápadním pobřeží, obkroužíme možná třetinu ostrova, než teprve odbočíme do hor. Jízdy podél pobřeží jsem měla vždycky ráda, člověk nemusí být v nervu, že nás něco smete v serpentině (nebo že nás Blesk nevyveze), jede se většinou víceméně po rovince a požitek z trvalého výhledu na mořskou hladinu lesknoucí se v dopoledním slunci, ten snad ani nemusím zmiňovat. Takže projíždíme Limenarií, Sklala Marion, kde jsme byli na tuto světovou stranu zatím nejdál, Skala Kallirachis, Skala Sotiros a konečně Prinos, že kterého vede odbočka na Velký Prinos (Megalos Prinos), a Malý Prinos (Mikros Prinos). /Jen tak pro zajímavost – víte, co slovo „Prinos“ znamená? Nechoďte daleko od českého jazyka. Znamená to „přínos“, nebo také „užitek“./

Vypadá to ale, že ve „Velkém Přínosu“ končí šance na pokračování v cestě, protože kopec nabral nebývalé převýšení. Blesk zpomaluje, zpomaluje…až se dočista zastaví, a já stíhám seskočit dřív, než začne couvat. Tak tohle nevyšlo. Blesk ale bez mé zátěže najednou opět nabírá ten správný směr a druhý dech, takže otec záhy mizí v oblaku prachu kdesi v kopcích, on na mě tam někde počká, teda snad. Co naplat, turistika je přeci mým koníčkem, sundávám ze zapařené hlavy přilbu a šlapu ten desetistupňový kopec. Řecká rodinka piknikující na přídomovní zahradě se potutelně usmívá, asi nejsme první ani poslední, kteří se nechali napálit na levnou mašinu, ale co – máme, co jsme chtěli a řeknu vám, klidně bych si ji půjčila znovu, aspoň má člověk na všechno dostatek času a nehrozí rychlostní bouračka.

Vyšlápnu ten nejprudší kopec, ono to není špatné se pěkně prodýchat i během dne, nejen ráno během, kus za krizovým úsekem na mě vskutku čeká a hledí do mapy. „Vypadá to, že to nevyjedeme. Ale můžeme to zkusit,“ – tak zase nandám přilbu a nalézám, klášter je podle mapy položen sice ne daleko, ale vysoko, no to byl bylo, abychom to nevyjeli. Ty čtyři kilometry do vršku stoupáme celou věčnost, pěšky by to možná bylo fakt rychlejší, když se konečně ocitneme na konečné u nenápadného „areálu“ kláštera. Na parkovišti jsou asi jen dvě auta, nejde o žádnou turisticky profláklou lokalitu, nikdo nás nevítá rádoby autenticky chlebem a solí, nebo ještě autentičtěji pálenkou a žužu bonbóny, které se podávají při křesťanských slavnostech. Vstupujeme do zahrad a první, co mě zaujme, jsou samozřejmě kočky, chovám si dvě nádherná koťátka, chybí mi to moje, co mám doma, tak jim o něm aspoň vyprávím. Rozhlížím se po zahradách, kde skoro nikdo není, pak pokračuji po kamenném chodníčku podél svatých budov, a na samém konci jsou schůdky dolů, jako kdyby do nějakého sklípku nebo snad podsvětí, značeného není nic, tak se tam vydám, jak je mým zvykem, protože cesty neprobádané jsou mé.

Dýchá na mě vlhký chlad, takový ten sklepní, dolů vede tak patnáct schůdků, odhadem. Jsem ve faktické jeskyni, kdybych něco řekla, určitě zazní ozvěna, ale já ani nehlesnu. Nejsem tu ale nevítaný host, prostor je nasvícený a vyzdobený ikonkami a dokonce informační „tabulkou“, že vzadu v jeskyni se nachází svatý pramen. Jdu se tam podívat, na ten svatý pramen, zahlédnu drobounký potůček vody, která stéká odněkud z vršku, a bůhvíproč mě to k tomu prameni moc netáhne, ačkoli mě obyčejně zajímá vše zázračné a posvátné. Táhne mne to do jiné části jeskyně, intuitivně zouvám boty a holými chodidly stojím na studeném kamenném podloží, zavírám oči a zkouším vnímat energie či se spojit s Matkou Zemí či obojí, necítím nic, podobně jako ve vesnici duchů na hřbitově, protože mám podezření, že když se člověk setká tváří v tvář s opravdovostí a svatostí, tak nepokleká ani se nepovyšuje, všechno je pouze bez hodnocení vnímáno, a je to vnímáno jako Jedno. Jako cosi, co tu vždy bylo a vždy bude, a co je přesto těžké zakusit, mysl totiž musí být úplně prázdná. Dřív bych se pokoušela o nějaké rituály a úzkostné modlitby, dnes cítím, že nejsou třeba, dnes mi stačí čisté Bytí, ve kterém se koupu jako v tom moři včera.

Nazouvám boty a na schůdkách se potkávám s otcem, který ztratil trpělivost, když jsem si chovala koťátka, říkám mu – vnímej energie, on je totiž cítí líp než já. Nadechnu se opět teplého, ale znatelně horského vzduchu a kráčím stále ještě bosa, sandály v rukou, podél osázených záhonů do jednoho z kostelíků, nikde nikdo, ale uvnitř slyším někoho zpívat. Z předsálí opatrně nahlédnu dovnitř, je to mladý mnich v tmavém rouchu, stojí u kazatelny a před sebou má tlustou knihu. Schovám se tak, aby mě neviděl, ale zároveň abych já ho slyšela, tak jen zavřu oči a pokračuji v meditaci nemyšlením – jaký je to krásný zpěv, který mne uklidňuje a každou případnou myšlenku odnáší do ztracena.


Není plavba jako plavba

Je odpoledne, co do poznávání nových míst mám pro dnešek splněno, pohupuji se v té vodě skoro sama a je mi zase strašně dobře, všechny „normální“ starosti jsou najednou strašně nenormální a banální, dívám se na pláž a naše ubytování a na ty zelené cypřiše a čiré modro, které mě pohlcuje a chladí. Směrem od pláže někdo plave a ten někdo je Luděk.

„Tak kam tentokrát, zase na Athos?“
„Ále kdepak, jen tady kousek, možná do Potosu, zkontrolovat medúzy.“
„To bych možná zvládla taky, můžu se přidat?“ – ptám se a plavu s ním, protože i kdyby řekl, že ne, tak se prostě přidám, ale on to neřekne – řekne, že jo, no a ty medúzy, to byl určitě vtip.
„Jestli vám nevadí, že se podíváme trochu dál…“ dodá ještě a na to já odvětím, že mi to nevadí, a že se když tak odpojím, kdybych nemohla. Plaveme chvíli mlčky, voda je klidná jako zrcadlo, plave se krásně, takhle bych se nechala nést možná až na ten svatý výběžek pevniny.
„A co křeče, na ty netrpíte? A nebojí se o vás Ondra, když plavete až daleko za poslední bójku?“ – ptám se ne snad proto, abych navázala hovor, opravdu mne to zajímá.
„Kdepak, už když jsem byl malej, všichni věděli, že já se ve vodě neztratím. Ale to víte, že jsem párkrát dostal křeč uprostřed rybníka. Když ale člověk nezmatkuje, nadechne se a nechá chvíli nadnášet, povolí to a nic se nemůže stát. A ve slaný vodě je to snazší.“

Poslední bójku jsme právě minuli, taky tady jsem zatím byla nejdál. Moře je širé a otevřené, jeho tvář je vlídná, nic nebrání pokračovat v plavbě. Pohlcuje mne uklidňující modrá, tou mořskou modří se nechávám nadnášet, a ta nebeská mne skoro až vtahuje. Pode mnou je nějakých deset metrů, cítím se ale absolutně bezpečně, je to taková ta „světlá“ hloubka, kdy jde dohlédnout až na dno, na kterém jsou duny písku. Otáčím se a chvíli šlapu vodu, pláž se zdá být hodně vzdálená, už ani nerozeznám postavy pod slunečníky.

„Podívejte, je vidět Limenarie!“ – vydechnu, a vzápětí mi dojde, že Luděk to přece ví, on prostě jen chodí po vodě a já po souši.
„Tam jsem zatím nedoplaval. A nevíte, co je tamto za budovu – snad nějaký zámeček?“ – ptá se a ukazuje na to administrativní sídlo německého podnikatele, Metalia Beach, a tehdy přichází moje chvíle, můžu dělat chytrou, takže podám obsáhlou přednášku včetně instrukcí, kudy se tam dostane a jaké pozoruhodnosti může objevovat cestou, hlavně ať se nezapomene podívat na Stonehenge při východu nebo západu slunce, to je přece unikát.
„Víte, když já už se toho nachodil dost. A stejně si myslím, že ty památky je lepší vidět v nějakým pěkným dokumentu.“ – řekne s vážnou tváří a v tom vybuchnu smíchy, tohle přece nemůže myslet vážně, připadá mi to hodně vtipný, jenže pak zjistím, že to vážně myslí. „Jednou jsem byl například v Meteoře a protože jsem si zapomněl vzít dlouhý kalhoty, v kraťasech mě tam nepustili. No a všichni ti turisti na těch výpravách? To se na to radši podívám pěkně z pohodlí domova,“ – dovysvětlí ještě Luděk. „A tady v téhle zátoce už jste byla?“

Ani jsem si neuvědomila, že jsme se mezitím ocitli až za útesem dělícím pláž Pefkari a zátoku u kempu, která pokračuje až na dlouhou pláž Potosu, a najednou mi dochází, že jsme přesně na tom zapovězeném místě, v té zapovězené zátočině, kde se každý rok utopí přesně pět lidí, jak nám říkali Luděk s Lídou. Včera při večeři se nám totiž svěřili, že se na sousední pláži seznámili s jednou starší Slovenkou, jejíž manžel se utopil první den po příjezdu a ona tu stále ještě je, dokonce na zdvojeném pobytu. Záchranáři tehdy říkali, že přesně pět lidí zde v moři skoná každý rok… A on byl letos v pořadí třetí…

„Jojo – byla, ale jenom na souši,“ řeknu nepřítomně a přemýšlím, jestli mu to mám říct, nebo ne. Jenže já když nevím, jestli mám něco udělat, nebo ne, tak to většinou udělám, Luďka to ale nechá úplně chladným, na něj si žádné výstrahy moří nepřijdou. „Hele, medúza,“ řekne najednou a já vyjeknu „KDE proboha?“, což se vzápětí ukáže zbytečným, protože je těsně vedle mě, purpurová a velká jako volejbalový míč, kdybych jen trochu víc natáhla nohu, můžu se jí klidně dotknout. Medúza jako kdyby si mě prohlížela, chvíli zamyšleně pulzuje, jestli se tohle o medúze říct dá a udivuje mě, že pod sebou nemá vlákna, ale takové kuličky, a pak se odebere někam do hlubin. Tuhle bytost jsem nikdy nespatřila jinde než právě v těch dokumentech, vždy mě fascinovaly, tak teď jsem to měla na živo, konečně. „Čemu se divíte, tohle je normálka,“ – prohodí Luděk ledabyle, Luďka ve vodě nepřekvapí asi už vůbec nic. Obeplouváme opatrně útes, malý ostrůvek obsypaný ježky, plavu za ním, on už má terén zmapovaný. „Všechny tyhle ostrůvky jsou značené na mapě,“ – řekne jako kdyby mi četl myšlenky. „A už bychom měli plavat zpátky, aby vás nesháněli.“

„Igor, Ondra a tvůj taťka se šli potápět, už jsem trochu měla strach, kde jste,“- říká Lída, jen co se vyškrábu z vody a já žasnu nad tím, jak se tady samovolně vytvořila komunita lidí, na první pohled velmi odlišných, kteří si k sobě ale s jakousi nenucenou lehkostí našli cestu, ochotni pomoci si v nesnázích.

Otvírám sešit se zápisky, aby se mi to všechno nevysmažilo z hlavy, Luděk Agatu Christie v originále a užívám si další pokračující TEĎ. Asi za hodinu dorazí ti tři lovci, na lehátko vysypou skořápky od ježků a škeble a mušle, a hrdě hlásí, že pro tohle všechno se u skalních desek v „divočině“ Ondra potopil, a do jaké hloubky! Ondra skromně poznamená, že to zas taková hloubka nebyla – jen asi pět metrů – a velkoryse nabídne, že si můžeme poklady moří rozdělit mezi sebou, protože on už jich má dost.


Nejdelší jízda, vesnička Panagia a horské prameny

Je pátek, pátý a poslední den, co máme skútra. Veškeré odbočky do hor z jižního a jihozápadního pobřeží už jsme vyčerpali, vyhlášenou mramorovou pláž Marble Beach na východě ostrova jsme odpískali a Paradise Beach jakbysmet, proč bychom tam taky jezdili, když ta naše pláž je stejně nejkrásnější, a když už máme přesně vychytané, kde je jaký útes, ježek, medúza nebo nezdolný potápěč či nezdolný plavec? Kromě toho na sobotu zvažujeme zapůjčení loďky, která nás jistě doveze, na jakoukoli pláž budeme chtít. Místo, které jsme zde zatím vynechali a které by nás zajímalo, je bezesporu věhlasný klášter archanděla Michaela, nacházející se východně od Pefkari (všechny naše cesty zatím vedly na západ).

Východní pobřeží máme letmo okouknuté z autobusu, když nás první den vezl z přístavu v hlavním městě na severu až dolů na jih, do Pefkari. Věděla jsem, že můžeme čekat nádherné výhledy, ale ze skútru je požitek jaksi ostřejší a intenzivnější, takže co chvíli vytahuji mobil a fotím, natáčím. Na to, že je pátek, provoz téměř žádný, sotva potkáme nějaké auto, silnice je naše a je dokonce bez děr, no jsme my vůbec v Řecku?

Do kláštera je to jen nějakých deset kilometrů, ale jakmile nastartujeme skútra a zjistíme, že nám Igor s Lídou nechali jako pozdrav a vyjádření díku plnou nádrž, protože jsme jim na předchozí odpoledne přenechali Bleska, shodneme se, že za těchto okolností nemůžeme dojet jen do kláštera a zpátky, to musíme vyjezdit, tak že bychom dnes vskutku obkroužili ostrov kolem dokola a vrátili se až k večeři? Možnost necháváme otevřenou, projíždíme Potos a vzdálenější Astridu, následuje pár kilometrů pustopustou divočinou, kdy výhledem jsou jen obnažené skály, útesy a samozřejmě mořská hladina, až se před námi vynoří krásně opravená budova hned u silnice, ano, je to ono, klášter archanděla Michaela.

Skútr necháváme na parkovišti, krom čtyřkolek tu parkuje dokonce i autobus, procházíme branou, v jejímž štítu je Michael ikonicky vyobrazen, proplétám se mezi skupinkou ruských turistů. Od „hlídačů“ u vstupu obdržím dlouhou žlutou sukni a taky důrazné upozornění, že „máme pět minut na to, prohlídnout si klášter, protože za chvíli mnichům začíná siesta a bude otevřeno zase až večer“.

Je 15.25, jsem zklamaná, to jsme ze sebe nemuseli soukat ty přilby a bundy, abychom se tu zdrželi jen pět minut, ale co naplat, i za krátký čas lze stihnout mnohé, vždyť je relativní. Záhony jsou hezky osázené a chrámy upravené, vše je tu takové naaranžované – snad pro vytříbené oko turisty ze severu, postrádám tu autentičnost. Co mě zaujme nejvíc, je nádherný výhled ze zídky, která opevňuje komplex, ačkoli se tu nesmí fotit, fotím, jako většina dalších turistů z celého světa, japonština se mísí s ruštinou. Pět minut je pryč, vracíme se, je tu sice nádherně, ale bez těch všech lidí by tu bylo ještě líp, tak znovu narazíme přilby, osedláme Bleska a záhy pádíme dál na východ kolem nádherného Aliki, kde je neobyčejně členité pobřeží a také nejkrásnější pláže na ostrově, a už se stáčíme severně, míjíme vyhlášenou Paradise Beach, která je ale schovaná za porostem pinií, a pokračujeme přes menší vesničky Loutra a Kinyra podél zátoky Kinyra Bay s ostrůvkem jménem Kinyra, překvapivě, výhled na zelený podlouhlý kus pevniny vyčnívající z moře je vskutku kouzelný. A kouzelné jsou rovněž výhledy z Paleochori, které se nám otevírají, jen co vystoupáme trochu do vršku, tak tahle jízda by stála za to jen kvůli těm výhledům, i kdybychom dnes již nic neviděli.

„A kam až vlastně jedeme?“ – ptám se otce asi po hodině jízdy, už moc necítím některé části těla, musíme být pěkně daleko, výhledy jsou přenádherné, a dort přece nezajíte dortem a po svíčkové si taky nedáte guláš, no a ta rafička benzínu se snad vůbec neposouvá. Aby to nebylo, jako s tou rychlostní rafičkou, která je konstantně na nule…

„Neboj, brzy se to dovíš,“ – odvětí, tak se nebojím, co nevidět se odkloníme od pobřeží, cesta vede jehličnatým lesem – podobným jako někde jihu Čech nebo na Šumavě, projedeme větší vnitrozemní vesnicí Potamia a o pár kilometrů dál jsme konečně v cíli, v osadě jménem Panagia obklopené zelení – v osadě, ve které vlastně vůbec nevím, co zajímavého krom té zeleně všude kolem je, a otec, ten to asi taky neví, rozhodl se prý pro tenhle cíl z jakési náhlé pohnutky, už když jsme tudy projížděli autobusem první den.

Ale že pozoruhodná je, to poznávám hned jak si všimnu těch vysokých štítů hor tyčících se nad střechami malebných domků natřených na bílo, najednou jako kdybych se z šumavských lesů přenesla do nějaké švýcarské vesničky – vždyť jsme u pohoří vůbec nejvyššího na Thassosu, které přesahuje moře o víc než 1000 metrů. Sesedáme u náměstíčka, které je patrně oblíbeným cílem turistů, ačkoli přetnuté rušnou silnicí, neztrácí nic ze svého venkovského koloritu. V jeho kraji roste vzrostlý platan a s tavernami jako kdyby se tu roztrhl pytel, a jsou to takové ty autentické taverny, žádné velké pozlátko a žádní číšníci stojící ustrojení ve dveřích a lákající turisty, kdepak, a daří se tu malým obchodníkům, co kupodivu neprodávají cetky, ale povětšinou zajímavé umělecké a rukodělné předměty. Pokračuji jednou z ulic intuitivně do obytné části směrem k těm horám, a ty domky jako kdyby vypadly z nějakého skanzenu nebo z ostrova Santorini, tak tohle je to krásné Řecko, které ještě balancuje na hranici mezi tím, co je autentické a co je turisticky podbízivé, ale stále se ještě kloní k té autentičnosti.

Procházím úzkou uličkou a stoupám stále výš, sebejistě, jako kdybych věděla, kam jdu, ale to já vůbec nevím. Náhle zaslechnu podivný zvuk, snad šum listí stromů ve větru, tak pátrám po těch listnatých stromech, vidím jen jeden v dálce, ale lísteček se ani nehne, anebo že by to byl šum moře, který doléhá až sem? Šum zesiluje – mohl by to být taky nějaký domovní vysavač, to určitě ano, ale ne, není to tak, je to voda, už to vím jistě, proud vody, a to pořádný. Náhle a jako ve snu se ocitám na kouzelném místě, které snad ani nedovedu popsat, na které slova nestačí, zcela je ztratím a jen žasnu.

Jsem na jakémsi kaskádovitém náměstí, pečlivě vydlážděném, ve stínu vzrostlých stromů, v jehož kmenech jsou útvary ve tvaru srdce, a které zastiňují soustavu kanálů, ve kterých protékají proudy vody mocně vyvěrající odkudsi ze samých útrob Země. Zvuk vody tříštící se o kameny je až ohlušující, též nedovoluje uchovat jakoukoli zbytečnou myšlenku, na celý výjev dohlíží hory, které se zdají být strašně blízko. Občas přijde někdo z místních, napustit si vodu do petek, jak by taky ne, taky bych sem chodila. Přemýšlím, jestli se mám napít, cosi mě odrazuje a cosi láká, nakonec se napiju, pár pořádných doušků, omyji si obličej a taky ruce, ekzém už skoro zmizel, ten už mi vyléčily vodopády v Maries. (Později se dočtu v průvodci, že ta, která se z pramene napije, do roka provdá se, tak uvidíme.)

Objeví se otec a už na mě dělá posunky, že bychom měli jít, ten nikde nemá stání, neumí si užívat přítomnosti, nebo se bojí, že snad dojedeme za tmy? Jenže i to je možné, jsme dobrých 50 km od Pefkari a slunce je už hodně nízko nad obzorem, loučím se tedy s tím místem a vím, že ani zde nejsem v tomto životě naposledy, a to je na tom to nejlepší – ta naděje, možnost nějakého příště. Zpátky jdeme podél jednoho z kanálů, je to tak nezvyklé, vidět v řecké vesnici tekoucí vodu. Tolik pitné vody a kam asi proudí, nejspíš do moře, kde se brzy stane slanou.

Nasedáme na Blesk, již naposledy, a vezeme se večerní krajinou, vzduch je chladný a výhledy jsou snad ještě krásnější, a tak si uvědomuji, kolik jsme toho nestihli a stihnout mohli, ale naopak kolik jsme toho stihli a stihnout nemuseli. A co asi Brašule na pláži, zdalipak Luděk konečně doplaval na Athos a kolik toho Ondra asi vylovil dnes?


Poslední souboj ve vlnách

Spontánní otcův nápad zapůjčit si na jeden loď jsem přisuzovala jednomu z jeho blíženeckých rozmarů a doufala, že vyšumí, jak tomu často u jeho nápadů bývá. Když jsem jej na pláži zaslechla, jak říká Igorovi a Lídě, že taková loď by vůbec nebyl špatný nápad, bylo už pozdě ho jakkoli zadržet. „A úplně nejlepší by bylo, kdybychom si ji půjčili společně,“ – dodal ještě. No to mě podrž. Můj otec, největší introvert všech introvertů, který se lidem spíš vyhýbá, právě teď nabízí lidem, které jsme ještě před týdnem vůbec neznali, že spolu strávíme jeden celý den, a ještě ke všemu na motorovém člunu, odkud není kam utéct? A co si budeme celou dobu povídat? Už bych se snad ani nedivila, kdyby se naše osmičlenná komunita shodla na tom, že půjčíme nějakou loď větší, prostornější, abychom se na ní vešli všichni…. (Přiznávám, že chvíli jsem si v duchu pohrávala s nápadem, že bychom nabídli Brašulím, zda se nechtějí přidat, pak mi ale došlo, že bychom museli vyrazit i se dvěma zapřaženými nafukovacími lehátky, které nemáme, tak jsem to nechala být.)

Půjčovna vodních atrakcí je kupodivu přímo v Pefkari, a ač jde o malé letovisko, nabízí rozmanité zážitky od flying fish přes vodní skútry až po motorové čluny. Když se jdeme po snídani lážo plážo informovat, jestli by nám na dnes zapůjčili jeden člun na celý den a že si ještě potřebujeme dojít na hotel pro věci, rusky mluvící Řek se probudil z polospánku hned spustil „Spěšitě, spěšitě! Není čas, do patnácti minut ať jste zpátky!“ a já jen koukám, tohle po nás v Řecku ještě nikdo nechtěl, nějaké přesné hodinové termíny nebo dokonce minutové, o co mu jde?

Tak spěcháme pro těch pár švestek, takže pro svačinu a osušky, jsme zpátky za dvacet, no ono se to snad nezblázní. Těsně nás přeběhli jiní zájemci, tak aspoň můžeme okouknout, jak probíhá předávání lodi – nastává důkladná instruktáž, jak praktická, tak krizová, a malý okruh s instruktorem, aby se otestovalo, zda kapitán zvládne ovládnout loď. Předchozí skupina je vyslána na širé moře a jsme na řadě my, figuruju jako překladatel, ale kdo má znát všechny ty výrazy jako „kotva“, „záchranné lano“, a „vrtule“, takže si tak trochu domýšlím a vymýšlím a odvozuji, však na žádný krizový plán přeci nedojde, jak by mohlo. Instruktor s námi zachází trochu jako s debžoty, s tou předchozí partou se tak nemazal, že by snad nevěřil našim schopnostem? Pořád dokola ukazuje Igorovi, jak se spouští motor, a stále není spokojen s tím, jak to dělá, jenže Igor se vyzná, ten zná každý meandr řeky Labe a moc dobře ví, jak se na vodě pohybovat.

„Good luck,“ přeje nám ten klučík na konci zbytečně dlouhé a vysilující instruktáže a podívá se na nás takovým zvláštním způsobem, jako kdyby to myslel zcela vážně, a jako kdyby si snad myslel, že netrefíme podél pobřeží nebo že nebudeme umět zakotvit, vždyť ho je hračka, protože kdyby to nebyla hračka, určitě by ten člun žádným naivním turistům nepůjčili. Ale on se za námi beze slova dívá a váhavě zamává, vzdalujeme se mu ne snad ještě závratnou rychlostí, ale jen takovou zahřívací, však teprve až se dostaneme za poslední orientační bójku, můžeme to rozhulákat, a taky že to rozhulákáme. Ať Brašule z pláže vidí, že se toho nebojíme, jsme už tak daleko, že nepoznám, jestli tam jsou ti dva mí oblíbenci, Luděk s Ondrou, na jejichž přítomnost jsem si zvykla a kteří mi rozhodně budou chybět, jako moře a Blesk a toasty k snídani a Igor s Lídou a prosolený plavky a tak nějak všechno, co tu denně vnímám a co mě obklopuje a brzy už obklopovat nebude, ale jsem pořád ještě tady a dokonce na lodi a je to paráda.

Obeplouváme útes, u kterého jsem potkala medúzu a který už znám z plavby s Luďkem, míjíme „zapovězenou“ zátokou a pokračujeme dál podél dlouhé Potosské pláže. Zažívám parádní pocit svobody a zároveň taky trochu chladu, ono od toho moře totiž docela fouká, no a brala jsem v úvahu i možnost, že se budu koupat rovnou z lodi, takže mám jen krátké šortky a tílko a pod tím plavky. Balím se aspoň do plážové osušky, trochu to pomůže, ne že by mi byla tak ukrutná zima, ale nechci si koledovat o nachlazení. Když se blížíme k výběžku Kochlios, na chvíli usedám ke kormidlu já, snažím se směřovat člun proti vlnám, jak jsem to už odkoukala, protože hladina už vůbec není tak klidná, jako v naší zátočině, každou chvíli mě ovlaží sprška slaných kapek. Chvíli se s tím docela peru a loď pluje o dost jinam než chci já, ale pak na to přijdu, vždy záleží na konkrétní vlně, na které se svezeme, člověk musí být absolutně bdělý a ve střehu a okamžitě reagovat, jinak ztratí směr, podobně jak tomu bývá v životě, když si stanoví cíl a musí projít bouří okolností.

A ty vlny, tak ty se začínají docela zvětšovat, předávám kormidlo zodpovědnějšímu a zase si můžu užívat ten výhled, výhled na útesy a pláže, které jsou přístupné jen z moře, klidně bychom mohli na některé z nich zastavit, ale my chceme doplout do Aliki, k poloostrůvku a jeho oboustranné pláži, a cestou zpět taky ke Giole, skalnímu oku na pobřeží, ve kterém se dá koupat a které vypadá tak krásně na fotkách, a my ještě nemáme za sebou ani třetinu cesty, jenže v těch vlnách to jde sakra těžko. Nechceme zase přepalovat motor, sice máme s sebou rezervu benzínu, ale taky musíme nějak doplout zpátky, a kdoví, jestli odhad spotřeby není spočítán jen na bezproblémový „mořský terén“, protože jestli klidná hladina je rovinka, tohle jsou krpály jak kráva, a ono to začíná být fakt docela hustý.

Z dálky vidíme Notos Beach a blížíme se k dalšímu výčnělku, ale se strašně pomalu a klikatě, motor má co dělat, a tak si říkám, jestli ty vlny jsou ještě pořád normální, nebo jestli se nám to jen zdá, jak jsme v úzkém kontaktu s živoucí hladinou na malé bárce. V tomhle by se mi teda plavat nechtělo, tu pulzující tmavou masu bych neměla pod kontrolou – no jo, ale my už moc nemáme pod kontrolou ani tu loď… Zvláštní, jak z klidného zrcadla, které bylo v Pefkari a taky Potosu se najednou vylouplo moře zdivočelé a nepřátelské, jako kdyby si nepřálo, abychom pokračovali dál v cestě, a jako kdyby chtělo na vlastní oči vidět, co v nás je, takže dva tři metry tam a dva a půl zase zpátky, zpátky k útesům, které se nebezpečně přibližují, ačkoli loď ze všech sil směřujeme co nejdál od nich a motor jede úplně na plno. A v tu chvíli se začínám fakt bát, protože najednou jsme proti naší vůli v místech, kde jsou jen samé útesy, o které se tříští mocné vlny a pod námi je nebezpečně tmavo, což blízko břehu nevěstí nic dobrého…

„Tak tohle se mi přestává líbit, měli bychom to okamžitě otočit,“ vykřikla vyděšeně Lída, no jo, ale jak se tady v té divočině otočíme, když ani nedokážeme udržet jeden směr? Shodli jsme se, že se pokusíme pokračovat a zastavíme, jak jen to bude možné, oh, jak politické tvrzení… V dohledu ale zatím není žádná pláž, tak mi běží hlavou krizový plán, že bychom možná udělali nejlíp, kdybychom si vzali vesty a vyhodili kotvu. Před chvílí jsem ještě fotila a natáčela, ale teď jsem ráda, že se držím zuby nehty a nenapadá mne nic jiného než se modlit, v hlavě už se mi rodí jen jediná myšlenka – tak takhle to tedy všechno skončí? Dokonce mne napadá, co bych chtěla říct do světa v posledních minutách života, mobil totiž mám a připojení taky, ale překvapeně zjišťuju, že ono vlastně není co, a že jediné, co mám nebo mít mohu, je víra, která nás může vysekat z jakékoli situace, anebo taky nemusí. A že nikdy nic není jisté a už vůbec ne statické, to jsou takové samozřejmé věci, ale když je člověk nejen čte nebo myslí chápe, zato naplno procítí a prožije, uvědomí si, jak je jeho zdánlivá moc vlastně bezmocná a jakým lístkem ve větru v moci přírodních sil vlastně je. Tak se modlím a věřím, že to dopadne, jak má, protože nic jiného ani dělat nejde.

Ještě chvíli zápasíme s hranou útesu, ale pak se opravdu nějakým zázrakem vzdálíme, i když to nevypadá, že by snad vlny byly menší, na obzoru se vynoří Psili Ammos Beach a v dálce vidíme taky Astris, opět přichází pocit důvěry a jistoty, který se brzy projeví i navenek, protože moře začíná být klidnější, a když se blížíme k dalšímu výběžku pevniny, už vím, že jsme za vodou, že máme situaci zcela pod kontrolou a že už na té hranici balancovat nebudeme ani na zpáteční cestě, protože jsme zatěžkávací zkoušku ustáli. Míříme k nejjižnějšímu cípu ostrova, který je vzdušnou čarou nejblíž ke svaté hoře Athos, která na nás dohlíží z dálky jako voják na stráži.

Je to věru krásný pocit poklidně plout do té tiché zátočiny – vybíráme tu, která je přístupná jen z moře, poblíž břehu kotví dvě velké jachty, možná turecké. Pouštíme kotvu asi deset metrů od břehu a lezeme po provazových schodech do vody – je asi po pás, a vynášíme věci na tu krásnou pláž s bílým pískem, kterou obklopuje zelený porost, a to ticho tady, to je svaté. Připadám si jako v oáze, zakousnu se do hroznového vína, které jsem si přenesla k svačině a dívám se na ty lodě bohatých lidí, kteří si jen tak v tichosti popíjejí svůj drink a čtou knihy, je parádní být naživu, dneska je to fakt parádní.

Vykoupu se v té průzračné vodě a pak si jen tak lehnu na pláž do toho vlídného ticha, krása je tak prostá… Po chvíli mi to nedá a samozřejmě zkoumám terén, kolem skal se dá přebrodit na sousední civilizovanou Salonikios Beach, kde už jsou dřevěná lehátka v takových těch nobl boudičkách á-la postele s nebesy a houpací sítě natažené mezi borovicemi. Lidí je tu jen pár – jak by ne, ze silnice je docela špatný přístup. Nad pláží ve stínu jehličnanů je kiosek, dáváme si tam kafe a plánujeme další postup. Mám pocit, jako kdybychom měli za sebou předalekou plavbu, a přitom do Aliki, kam jsme chtěli doplout původně, je vzdálenost ještě víc než dvojnásobná, a Giola je až za cípem útesu, takže bychom opět museli zdolat výzvu otevřeného a nevyzpytatelného moře. Zdá se, že o adrenalin už dnes nikdo nestojí, shodli jsme se tedy, že poplujeme zpět a budeme zastavovat na plážích, které nás zaujmou.

Cesta opačným směrem už je bezproblémová, podruhé zakotvíme na pláži Astris, kde se vykoupu, uschnu, vykoupu a pak se rozvzteklím u kiosku, že frappe stojí 3.50 a pivo 4, no je tohle normální? Jasně, že ceny byly v Řecku vždy vyšší, zejména v turistických lokalitách, ale tady, na nějaké průměrné venkovské pláži u silnice, která ani není něčím zajímavá, to mi připadá už moc, a pak si taky vzpomenu na ta mýdlíčka z Theologosu a medíky u vodopádů a na našeho číšníka, který nám za pití nikdy nepřinese účtenku a těch šest euro za dvě sklenky lokálního si rovnou strká do kapsy. A hlavně si vzpomenu na to, že Řekům vláda permanentně zvyšuje daně a všelijaké poplatky a snižuje důchody a sociální podpory všeho druhu, protože někde se ty peníze vybrat musí, a to samé si říká takový Řek, že se ty peníze někde vybrat musí, a odkud jinud přeci, než z turismu…

---

„Tak jak bylo na lodi?“ – vyzvídá Luděk na večeři, kde se opět my krajané scházíme v plném počtu.
„Málem jsme umřeli,“ – řeknu s vážnou tváří. „To víte, moře je kruté…“
„No vážně, ty vlny jaký byly, to byste koukal,“ začne Igor a tak vyprávění přenechám jemu a říkám si, jak by si asi v naší situaci počínali Brašule, a najednou na potemnělém obzoru zahlédnu loď, která vyplouvá směrem od naší půjčovny, a není to rybářská loď, to rozhodně ne.
„Hele – kdoví, jestli nejedou pro tu partu, co vyplouvala před námi,“ – poznamenám a směju se, protože mi to přijde vtipný. „Vy se raději moc nesmějte,“ – usadí mě Luděk, ale já se smát můžu, my se vrátili včas.
Po večeři mi to nedá a jdu se podívat k půjčovně, samozřejmě tam ta loď chybí – loď, na které odplula parta před námi… Už je mi jasné, proč na nás rusky mluvící Řek tak časově tlačil, ono to není jen tak, vypustit partu naivních turistů na moře, to rozhodně ne, no asi to není poprvé, co se někdo nezvládl vrátit včas a myslím, že bychom to byli i my, kdybychom se hecli a pokoušeli se dostat do Aliki po vlnách a jaksi „přes závit“, ale my to nejsme, my jsme dnes náš souboj vyhráli.

Večer přijde Ondra na balkón jestli si s nimi zahraju karty, jenže karty moc nejsou moje parketa, nebo spíš je hrát vlastně neumím, ale to neřeknu, a nejhorší je, když se tam musí něco počítat, třeba při Kanastě, já totiž z hlavy nespočítám vůbec nic. Tak si aspoň popovídáme a povídáme až dlouho do noci, vlastně poprvé mimo vodu, a já zjišťuju, že ten kluk, který na mě zpočátku působil jako ležérní pražák, kterému nestojí za to ztratit pár slov se stejně starou holkou ze stejného zájezdu a pořád jen kouká pod vodu nebo do knížky, je vlastně moc fajn, jenže minulý rok přišel o maminku a od té doby se uzavřel do sebe, ztratil vize a chuť do života a trpí těžkým flegmatismem. A já si uvědomuju, že jsou v životě chvíle, kdy tomu druhému prostě nepomůžete jinak než že ho chápete a soucítíte s ním, protože na některé věci prostě nemáme odpovědi, návštěva Země je zatraceně krátká a nevyzpytatelná a nic není důležitější než to, co sami prožijeme, jak svou duši obohatíme nebo jak druhému na cestu posvítíme, aspoň chvíli a aspoň trochu, pokud to jde.

---dodatek---

Snažím se nabrat ten pocit do dlaní, ještě chvíli ho u sebe podržet, jenže on jimi protéká jako voda. Je to pocit, který nelze uchovat „na horší časy“, který nelze uměle vyvolat a ani se jej nelze zbavit, zavítá-li k vám nevhod. Jedinečné kouzlo okamžiku, tanec na samé hranici pomíjivosti, za kterou už je jen prázdnota. Kouzlo, které si nerozumí s myslí a rozumem, a pokud se rozum přeci jen připlete na scénu, objeví se strach, objeví se palčivá dychtivost podržet u sebe něco tak krásného a cenného, co vlastně ani rozum nemůže pochopit, že kouzlo začíná mizet, protože si nerozumí s chtěním, držením, se zárukou jistoty a trvání.

Loď se houpe a mně už je dobře, zvracet už nebudu, ale fyzická nevolnost jen umocnila veškeré prožitky, držela mě tady a teď v těle, ať proboha hlavně neutíkám myšlenkami jinam, od sebe, ať se sama sobě nevzdaluju a hlavně tomu okamžiku ne, který už se nikdy nebude opakovat. Okamžik je to smutný, protože už brzy to všechno skončí, a krásný, protože to vlastně ještě stále trvá. Děsivý, protože vlny jsou velké a trajekt se houpe jako malá kocábka, i radostný, protože ten harmonikář vesele zpívá řecké lidové písně, jako kdyby se nedělo vůbec nic.

„Půjdete krmit racky?“ – ptám se Luďka a on se, zjevně zaskočen, zatváří podobně, jako kdybych se ho zeptala, zda by se mu nechtělo skočit šipku z trajektu, tak zdvořile odmítá, že radši ne, zvedám se tedy k odchodu a on se rychle nabízí, že mi aspoň pohlídá věci, nechávám tam tedy svůj vak a vystoupám po schůdkách na nejvyšší místo, stoupnu si k zábradlí a hodím kousíček housky do vzduchu, a najednou se všude vyrojí deset, patnáct, a hle, dvacet racků a každý by si chtěl chytit svůj kousek, tak vyhazuji do vzduchu další a další, cítím v zádech pohledy lidí s fotoaparáty, kteří se najednou odkudsi vyloupli a kteří se snaží zvěčnit, jak mi některý z těch racků třeba uklovne prst, ale to se nestane, protože si dávám pozor. Asi je to fotogenické, tolik racků kroužících nad lodí, jak by ne, cestou na Thassos jsem je taky fotila. Baví mě, jak se plocha pode mnou houpe, jak musím každou chvíli vyvažovat rovnováhu, abych nespadla, a zároveň soustředěně házet kusy pečiva, aby to všechno nesežral ten nejdrzejší racek, ale aby se dostalo i na ty, kteří se bojí letět blíž. Už mi zbývá asi jen třetina toho pečiva, musím lámat menší kousky, otočím se, otec mě fotí asi na sekvenci, jak jsem ho to naučila, a vedle něj k mému údivu stojí Luděk a dívá se, tak přeci jen přišel, i když říkal, že nepřijde, věci asi hlídá Ondra, který zůstal v podpalubí.

Mrknou na mě tmavé oči a v těch očích se zračí něco tak důvěrně známého a zároveň neuchopitelného, a najednou mi dochází, že jsem v tom člověku poznala své vlastní božské já, ale že Luděk zároveň není jen obyčejný Brašule, ale bratr, protože oba a všichni jsme stejné podstaty, a že jsem se v něm rozpoznala, jako bych se mohla rozpoznat v každém, jenže teď, v tomto okamžiku jsem se rozpoznala právě v něm a skrze něj. Jestli se zrovna s tímto člověkem znám z takzvaně předchozího nebo budoucího života a na Thassosu se naše cesty setkaly, abychom si řekli ahoj, než se z našich těl stanou šedivé kostry, nebo jestli je to všechno jen náhoda nebo jestli si to prostě domýšlím, je vlastně úplně jedno (nebo Jedno), protože to, co cítím, je má pravda, a co jiného by mělo být mou pravdou, než to, co cítím?
Nalámu tu poslední třetinu, kraje jsou už dost suché, podobně jako když doma sušíme rohlíky na topení nebo na kamnech, to se pak musí nejdřív namočit, než se dají sezobat třeba slepicím, které jsme ještě nedávno měli, ale už nemáme. Představení skončilo, potácíme vratkou chůzí se zpátky do podpalubí, hází nás to hned k jedné a k druhé straně, jako na houpačce, a takový je vlastně život, jednou jsi tam a pak tady, ne všechno jde ovlivnit silou vůle, jako třeba ta chůze teď, rozhodně ne všechno, nebo taky třeba to, že za chvíli trajekt zakotví v přístavu, sklopí nájezdní plošinu a my vystoupíme.

© na toto dílo se vztahuje autorský zákon, a proto není možné cokoliv z tohoto díla kopírovat a používat k jiným komerčním účelům.
Soutěžíme o zájezd ZDARMA. Podpořte nás!!!
Hodnotit můžou jen registrování uživatelé. Přihlaste se prosím.
Komentáře (6)
07.11.18 19:07 PahaAhma
Náhody neexistují; po cca měsíci otevírám tento web a ejhle! vykoukne na mě nový cestopis a po přečtení prvních řádků se zatetelím: to snad není pravda, to musí být ONA! ;-) Rozbušilo se mi kapku srdce, asi jako když zjistím, že vyšla nová Tana Frenchová, nebo mi z knihovny přijde SMS, že se z výpůjčky vrátil ještě nečtený Murakami.
Četl jsem to sice taky doma s pivem v ruce:), ale jak říkal jeden milovník marihuanových stavů: "nezáleží na prostředí, ale na zboží" :)
Holotropní líčení prožitků mne zcela vtáhlo a po celou dobu čtení mi bylo zcela ukradený, jakýže to ostrov popisuješ... Vzhledem k tomu, že v Řecku asi budu do smrti jezdit na jeden flek, informace a popisy fakt nehledám. Od tebe bych hltal i reportáž z cesty do práce.
Přeju ti, ať ti tenhle způsob uvažování a vnímání vydrží i do "dospělého" věku; nevybrala sis lehkou cestu...
05.11.18 13:42 janavi
To jsem ani nečekala, že moje oblíbená autorka sepíše druhý letošní cestopis. Je dobře, že to ještě do půlnoci stihla, i když spěchala a až si ho po sobě přečte, třeba ho ještě vybrousí. Drobné překlepy mně vůbec nabrání v tom, abych jej ohodnotila 5 hvězdičkami. Oceňuji originální nápady a vyjadřování, někdy jsem při čtení málem zapomněla vystoupit z trolejbusu. Thassos jsem zažila letos z moře - při obeplouvání na plachetnici a kotvení v zátokách - a ten zážitek strachu z konce života jsem zažívala při plavbě na Thassos v bouřce, kdy kolem nás létaly blesky a loď se nakláněla ve vlnách. A představ si jako introvert 7 lidí na tak malém prostoru na týden... Teď vidím, že vnitrozemí stojí za další návštěvu Thassosu! Že bylo čtení dlouhé, mi vůbec nevadí, protože jsem si ho užívala. Velký rozdíl proti jednomu našemu kamarádovi, který řekl, že Thassos objeli za jeden den a že tam není nic, je spálený les...
05.11.18 10:17 milouš
..dopsáno a posláno pár minut před půlnocí Předvečeru všech svatých...Thassos očima a duší introverta, velmi výjimečné dílko v dnešní povrchní době, navíc od mladého člověka...po x letech mě donutilo v paměti dohledat heslo, abych mohl hodnotit pěti hvězdičkami...
04.11.18 15:57 RottenFox
Za mě ok.
Někomu může vadit ta "omáčka" kolem, někomu můžou vadit překlepy či po sobě se opakující stejná slova, někomu nemusí sednout celkově autorčin styl, nevadí.
Poctivě jsem si tohle dílo přečetl (sice ne podle autorčiných příkazů, ale normálně v posteli, z mobilu a s lahváčem v ruce) a přijde mi to dobré. Sice jsem se s autorkou nijak nesžil, ani si po přečtení nepřijdu jako její duchovní dvojče, ale doplnil jsem si pár míst do mapy Thassosu, který zde byl procestován opravdu poctivě, no a ta "omáčka" kolem mi vůbec nevadí.
Autorka zde popisuje převážně cestování po ostrově a k tomu doplňuje svoje pocity, ale hlavně pocity z ostrova a z toho, jak na ní zapůsobil. A ne tolik to, kolik si kdo ze spolucestujících dal kroasánů k snídani a podobně.
Neříkám, že je pro mě tohle dílo vůbec nejvíc nejlepší, ale přijde mi hodně dobré.
Objektivně hodnotím vyšší známkou a doufám, že jsem nedal záminku Ježkovi, aby mi propíchal pneumatiky u auta. :-) ;-)
02.11.18 20:11 Falco
Ezoterické dílko.
Jestli ano nebo ne - to si nechám pro sebe.
Kruh se uzavírá. Svobodu našla na Rhodosu, zúročila na Thassosu.
02.11.18 17:27 Vitami
3. Čtěte nejlépe po setmění a pomalu, radí autorka. Takže si to nechám až na důchod, snad to nějak vyjde díky dlouhověkosti v rodině.
Chystáte se napsat komentář jako nepřihlášený uživatel. U Vašeho jména bude zobrazena i IP adresa.
Ety53
(opište bezpečnostní kód)
1. Komentář nesmí jakýmkoliv vulgárním způsobem urážet autora díla.
2. Nezpochybňujte komentáře od ostatních uživatelů.
3. Toto není diskuze. Chcete-li se na něco zeptat pište do DISKUZE.
4. Komentáře, které nesplňují pravidla budou vymazány.
 
Greek Market
Booking.com
Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním těchto webových stránek s tímto souhlasíte. Více informací