Nejen hory Kréty

Kréta byla v roce 2008 moje první Řecko. Užívala jsem si nezapomenutelnou krétskou atmosféru a po horách jsem při procházkách po pláži jen pokukovala. Pak jsem díky Joanně objevila „recko.name“ a znovu jsem se mohla na Krétu vracet ve fotogaleriích a cestopisech. Zaujaly mne hlavně fotky z Lefka Ori a toužila jsem se tam jednou projít. Pak jsem zjistila, že jedna CK čas od času pořádá několikadenní přechod přes krétské hory. Jenže to byl vždy přechod „na těžko“, tedy se vším na zádech, a s tím zkušenost nemám. A pak se mi ve schránce objevil katalog se zájezdy na rok 2018 a v něm byla možnost podívat se do hor „na lehko“. Po dlouhém rozhodování, jestli se mám opravdu do hor vydat bez manžela, kterého do letadla nedostanu, jsem si řekla, že je to můj sen a pokud nevyužiji tuto příležitost, pravděpodobně už další nepřijde. Tak jsem se na zájezd „Hory Kréty“ přihlásila.
27. srpna poslala CK pokyny, tzv. rodokaps. Sraz byl 21.9. v 0:15 na parkovišti u autobusových zastávek před hotelem Grand v Brně. V pokynech bylo napsáno, že si nemáme brát kufr na kolečkách, ale větší batoh, protože při přesunech na další ubytování budeme využívat hromadnou dopravu a tedy budeme muset svá zavazadla poponést. Velký batoh nemám. Naštěstí Eva, kolegyně z práce, mi půjčila svůj velký batoh, abych nemusela kupovat nový. Sbaleno jsem měla týden před odjezdem a ještě několikrát jsem batoh vybalovala, zvažovala, jestli je opravdu nutné brát s sebou tolik oblečení a znovu jsem balila, dokud jsem si nebyla jistá, že batoh zvednu a na zádech unesu. Sbalený vážil cca 13 kg.
Poslední vlak ve čtvrtek 20.9. z Vyškova do Brna měl odjezd v 22:17 hod. Po příjezdu do Brna ve 23 hod jsem se před vlakovým nádražím setkala se synem, který se mnou počkal, než byl čas jít na místo srazu. Skupinku spolucestujících jsem našla snadno kvůli velkým batohům a sportovnímu oblečení. Po přihlášení na zájezd mne trochu trápily obavy, že tam bude hodně mladých, kterým bych při chození po horách nemusela stačit. Moje obavy se však nenaplnily. Sešlo se nás tam deset (Pavla, Jirka, Iveta, Monika, Gábina, Berenika, Jára, Petr, Pepa a já) a za chvíli se objevil Tomáš, náš průvodce. Nejdřív jsme museli do cestovky, kde si od nás Tomáš vybral cestovní doklady, aby mohl provést check-in, protože jsme letěli z Vídně a tam by nemuselo na to být dost času. Rozdělili jsem se a nasedli do dodávky a osobního auta a jeli Brnem k základně CK. Po provedení check-inu nám Tomáš rozdal vytištěné palubní lístky na let do Chanie a zpět s Laudamotion. Bylo mi přiděleno sedadlo 23A, tak jsem se začala těšit na let u okýnka.

PÁTEK 21.9.
Z Brna jsme odjížděli asi v 1 hod v noci, na vídeňské letiště jsme dorazili kolem 3. hodiny. Tam se k nám přidali Hanka s Jardou, kteří cestovali vlakem přímo do Vídně a Jano ze Slovenska. Po odbavení a osobní kontrole jsme si koupili v automatech ranní kávu a vodu do letadla. V 6:05 hod jsme vzlétli a většinu z nás brzy přemohl spánek. Občerstvení v letadle bylo jen za peníze. Do Chanie jsme přiletěli v 9:15 hod řeckého času. Poprvé jsem zažila přistání bez potlesku a výstup z letadla bez tlačenice. Po vyzvednutí batohů z pásu jsme počkali na odjezd autobusu Airport – Chania. Z autobusového nádraží v Chanii jsme pak šli po svých s batohy na zádech asi 1,5 km do hotelu Falassarna, kde jsme měli strávit příští 2 noci.
V hotelu jsme si dali batohy do jedné místnosti u recepce a Tomáš nám sdělil, že pokoje jsou dvoulůžkové a navrhl, kdo s kým bude pokoj sdílet. Slečna z recepce uvařila zájemcům řeckou kávu, Tomáš nám rozdal plánek Chanie a pak jsme se všichni vydali do přístavu. Cestou jsme si koupili v malé pekárničce čerstvé pečivo. V přístavu jsme se rozešli a prošli jsme si okolí přístavu a přilehlé uličky individuálně. Sraz jsme měli ve 14 hod v hotelu u recepce, kde jsme dostali klíče od pokoje. S Monikou jsme zabydlely pokoj hned za recepcí, s balkonem do ulice. Po vybalení věcí jsem se šla znovu projít uličkami Chanie, nakoupila jsem si malé suvenýry a fotila jsem. Procházela jsem se, dokud jsem nebyla unavená. Vrátila jsem se na hotel a cestou jsem si ve velkém supermarketu (bývalý Carefour) nakoupila zeleninu a ovoce, sýr, pečivo a 1,5 l láhev vody, abych měla čistou PET láhev na vodu na cesty. Voda z kohoutků v Chanii je pitná a bez té slané pachuti, takže odpadl problém s kupováním balené vody ve velkém.
V 19 hod jsme šli společně do nejbližší taverny na rohu ulice Selinou, kde nám srazili 4 stoly k sobě. Dali jsme si výbornou večeři, víno nebo pivo a domluvili jsme se, jak bude probíhat další den.

SOBOTA 22.9.
V 8 hod ráno jsme měli sraz u recepce, odkud jsme šli na autobusové nádraží. Autobusové nádraží v Chanii působí trochu chaoticky, když tam čeká na autobus víc lidí, ale má pěknou budovu s prodejnou čerstvého pečiva, zákusků, ovoce, kávy, prodejnu se suvenýry a dost míst k sezení uvnitř budovy i před ní, čisté záchody, informační tabuli, stánek s prodejem jízdenek.
Tomáš koupil jízdenky na letiště. Odtud jsme pak šli na náš první turistický výlet, a to po poloostrově Akrotiri. Navštívili jsme velký klášter Agia Triada s prodejničkou vína, sýrů, oliv, olivového oleje, medem a bylinkami. Pak jsme se vydali ke klášteru Kirias ton Aggelon Agiou Ioannou Erimitou Gouvernetou , který stál uprostřed velké zahrady. Tam se platilo u vchodu do klášterní zahrady vstupné 2,5 eura.
Z klášterní zahrady jsme vyšli brankou a cestička nás zavedla ke klášteru Katholiko, sešli jsme kozí stezkou pod klášter. Odtud jsme šli soutěskou ke zbytkům antického přístavu, kde jsme se mohli vykoupat v čistém osvěžujícím moři.
Pak jsme se vrátili zpět ke Katholiko a soutěskou Arkodiotissa a pak dál jsme putovali do Stavrosu, tam jsme počkali na autobus, který nás odvezl zpět do Chanie a pak jsme šli na hotel. Večeřeli jsme opět v taverně na rohu ulice.

NEDĚLE 23.9.
V 8 hod ráno jsme se sešli i s velkými batohy před hotelem. Čekal nás přesun na plošinu Omalos. Ubytování jsme měli domluvené v Samaria Village Hotel (apartmánové domky) asi 2,5 km vzdáleném od vesničky Omalos směrem ke vstupu do soutěsky Samaria. Tomáš domluvil s řidičem linkového autobusu, aby nám zastavil přímo před těmi apartmánovými domky a zavolal majiteli, jestli by nám nemohl otevřít aspoň 1 domek, abychom si měli kam dát velké batohy. Za chvíli přijel číšník z taverny Xyloskalo a Tomáš dostal klíče od jednoho domku. Uložili jsme si dovnitř velké batohy a s malými batohy se svačinou a zásobou vody jsem se vydali na Gigilos.
Cesta vedla dost strmou kamenitou cik-cak stezkou kolem taverny Xyloskalo nahoru. Byl to náročný výstup na přímém slunci, stínu bylo poskrovnu, na cestě byly často uvolněné kameny. Hned po dost příkrém výstupu nad restauraci jsem si říkala, na co jsem se to dala. Často jsem se zpočátku musela vydýchávat a byla jsem ráda, když jsem uvolnila cestu sestupujícím skupinkám a mohla jsem si odpočinout.
Asi v polovině výstupu je možnost doplnit si vodu z přírodního zdroje. Vyšlapala jsem až pod vrchol do sedla (výška 1750 m), dál to šlo pouze po skále, místy bych asi musela po čtyřech. Na to jsem se cítila už moc unavená, mohla bych udělat chybný krok a tak jsem raději zůstala s dalšími Moraváky Pavlou, Jirkou a Ivetou v sedle, najedli jsme se a šli jsme pomalu stejnou cestou dolů.
Sestup byl také náročný, vytáhla jsem trekové hole (koupila jsem si ty, co se dají složit na 36 cm, ale nemají pevné zámečky, spoje jsou jako u stanových tyček), ale brzy jsem je schovala, protože při zapíchnutí mezi kamennou drť spoje nedržely a málem jsem sletěla. Raději jsem se na horších místech přichytávala pevných kamenů okolo. Sestoupili jsme a v taverně Xyloskalo (trochu dražší než jinde, ale velké porce a výborný salát Xyloskalo) jsme si dali vínko a večeři a počkali tam na ostatní. Než dorazili ti, kteří šli až na vrchol, domluvili jsme se, že příští den nepůjdeme s ostatními na Melindau, ale podíváme se do vesničky Omalos.
Když dorazila většina ostatních a také povečeřeli (kromě Hanky s Jardou, kteří šli na Gigilos pomaleji a rozhodli se jít až na vrchol), vydali jsme se zpět k apartmánovým domkům. Cestou k ubytování jsme se stavili v bufetu, který stál kousek dál po cestě a ještě jsem tam zastihli majitele, který (i když už měl zavřeno) nám prodal několik lahví retsiny. Šli jsme dál a za chvíli nás majitel bufetu s otlučeným pick-upem dojel a ptal se nás, kam jdeme. Když jsme mu vysvětlili, kde máme být ubytovaní, tak nás naložil dozadu (Pavlu, Jirku, Ivetku, Gábinu, Moniku, Petra a mne) a Berenika (nejmladší z nás – studentka medicíny) si sedla k řidiči. Dovezl nás až k ubytování a tam se ukázalo, že je to také majitel těch apartmánových domků.
Večer ve 20 hod jsem se sešli v jednom domku, abychom se domluvili, jaký je plán na pondělí. Pak jsme popíjeli retsinu a další přivezené zásoby alkoholu z domova a pojídali sušené ryngle, hrušky, oříšky, salámek apod.

POMDĚLÍ 24.9.
Většina z naší výpravy vyrazila v 8 hod na Melindau, my jsme se s Pavlou, Jirkou a Ivetkou v klidu nasnídali a pak jsme vyrazili do vesničky. Cestou jsme sledovali stádo koz a ovcí a vyfotili jsme si kozy na stromě.
U silnice jsme objevili plantáž s bio horským čajem Malotira. Byla tam s majitelkou plantáže Slovenka, která tento čaj vyváží na Slovensko, takže jsme to měli s přednáškou v angličtině a slovenštině.
Ve vesničce jsme se stavili v taverně To Elliniko, kde jsme si dali kávu, pivo a fresh orange juice, který jsme si vychlazený v PET láhvích koupili také s sebou. Prošli jsme se vesničkou a obdivovali kamenné domky. Cestou a při posezení v taverně jsem ostatním vyprávěla všechno, co vím o Řecku, Krétě a také o hrdých Sfakijcích.
Po procházce jsme šli zpět na ubytování, abychom si odpočinuli. Využila jsem ten čas k přípravě svačiny na další den a vybalení a znovu zabalení velkého batohu. Začala jsme mít pocit, že mám nějak moc věcí s sebou a ten batoh, že je čím dál víc těžší.
Před pátou hodinou odpoledne jsme se vydali do taverny Xyloskalo na večeři. Sešli jsme se tam se s ostatními, kteří se vrátili z Melindau.
Večer ve 20 hod jsme měli poradu, kde jsme se dozvěděli instrukce na další den. Čekala nás cesta soutěskou Samaria a ubytování v Agia Roumeli. Abychom nemuseli sestupovat soutěskou i s velkými batohy, Tomáš se rozhodl odjet se všemi batohy do Sougie a odtud lodí do Agia Roumeli. My jsme měli sestoupit soutěskou sami. Tomáš mne pověřil koupením vstupenek a pak jejich sesbíráním po výstupní kontrole, aby je mohl zadat do účetnictví. Dostala jsem peníze na vstupné. Pak jsem ještě poseděli u vína a slivovice.

ÚTERÝ 25.9.
Budíček jsem si nastavila na 6:30. V 7:30 jsme měli dát Tomovi velké batohy a pak vyrazit k asi 1,5 km vzdálenému vstupu do soutěsky. U pokladny jsem požádala o 13 vstupenek. Jedna stála 5 euro.
Sestup Samarií jsme pak absolvovali různě: Jára opět nasadil vysoké tempo a brzy se nám ztratil z dohledu, pak se odpojil Jano, větší skupinka (Iveta, Pavla, Jirka, Petr, Monika, Gábi, Bery a já) jsme šli pohromadě, případně jsme na sebe na zastávkách počkali, Pepa nás předběhl asi v půli cesty a nechal nás také za sebou, jako poslední šli Jarda a Hanka.
Sraz jsme měli v první hospůdce po východu ze Samarie, kde na nás čekal Tomáš.
Prošli jsme cestou až k moři do Agia Roumeli k penzionu Artemis, kde jsme měli být ubytováni. Penzion Artemis je na okraji Agia Roumeli přímo pod horou směrem k Sougii. Spolu s Monikou, Gábinou a Bery jsem byla ubytovaná v pokoji ve zvýšeném přízemí. Pak jsme si šli něco koupit na snídaně a svačiny do jednoho z dvou místních minimarketů. Po nákupu jsme šli na pláž, vykoupat se v moři.
Na společnou večeři jsme měli jít do taverny s výbornou kuchyní, která patří majitelům penzionu. Tam jsme se od Tomáše dozvěděli, že na Kavdos se nedostaneme, že tam už neplují žádné lodě kvůli vysokým vlnám na moři. Takže v penzionu zůstaneme celkem 3 noci. Tomáš nás seznámil s náhradním programem.
Na další den byl naplánován výlet lodí do Sougie a na čtvrtek pak plavba lodí do Loutra a pak pobřežní cestou E4 zpět do Agia Roumeli. V pátek jsme se měli přesunout znovu lodí do Loutra a měli jsme se podívat do soutěsky Aradhena.

STŘEDA 26.9.
Ráno jsme se sešli v přístavu. U mola stála od večera jedna velká loď, která měla plout do Sougie. I když u pobřeží to tak nevypadalo, na moři byly stále velké vlny a nikdo nevěděl, jestli loď odpluje. Čekali jsme u frapé a řecké kávy a povídali jsme si. Pavla nám vyprávěla, že jí volal její tatínek, který tráví noci surfováním po internetu, když nemůže spát. Našel si, kde Agia Roumeli je a řekl jí: „Přeslico, proboha, co to tam děláte? Třicet sedm baráků pod jakýmsi strkem!“
Po asi hodině a půl čekání jsme se dozvěděli, že v tento den už loď nevypluje. Tak jsme volný den využili různě.
Někteří šli nahoru nad Agia Roumeli k rozvalinám benátské pevnosti, někteří zbytek dne prolenošili.
Monika, Gábina a Bery se rozhodly, že půjdou aspoň kousek po E4 směrem na Sougii, tak jsem šla s nimi. Cesta vedla hned nad naším penzionem. Prošly jsme kozí brankou a za chvíli nás dohnal Petr, že půjde s námi.
Stezka byla téměř stejná jako ta na Gigilos, místy nebyla téměř znatelná, jak se přesouvalo kamení. Dost foukalo a jakmile jsme se dostali do nadmořské výšky asi 300 m a do závětří skály a borovic, rozhodla jsem se, že už dál nepůjdu. Ostatní chtěli jít ještě výš, tak jsem jim řekla, že na ně počkám, dokud nepůjdou nazpět. Seděla jsem tam asi hodinu, než se vrátili a užívala jsem si ten klid a šumění borovic.
Večer se většina z nás sešla zase v taverně, kde nám na naše přání připravili v peci dušené jehněčí se zeleninou.

ČTVRTEK 27.9.
Ráno jsme se sešli znovu v přístavu. Loď nakonec odplula asi kolem 10. hodiny směrem na východ se zastávkou v Loutru, kam jsme měli namířeno i my. Čekala nás totiž procházka po pobřežní E4 z Loutra přes Finikas , Likos, pláž Marmara, kolem kostelíku Agios Pavlos zpět do Agia Roumeli. Místy to byla zase kozí stezka po pohyblivém kamení, místy jsme lezli přes skálu. Kousek za kostelíkem začalo pršet a do Agia Roumeli jsme přišli za deště a unaveni, od kostelíku se totiž šlo buď pískem nebo přes velké kameny.
Při příchodu do penzionu jsme zjistili, že v celé vesničce nejde elektrický proud. Do koupelny, která byla bez okna, jsme tedy chodili s čelovkami. Na večeři jsme šli do nejstarší taverny Samaria, kde měli vlastní generátor. Po výborné večeři a vínku, panáku tsipoura a horském čaji jsme šli spát.
V noci mne probudila bouřka a v otevřených dveřích na balkon přímo naproti mé posteli jsem uviděla siluetu člověka. Už jsem se chystala vyskočit a sejmout toho vetřelce trekovou holí, když jsem si uvědomila, že je to Bery. Nemohla spát, bála se, že se uvolní kameny na srázu nad penzionem a budeme zasypáni.

PÁTEK 28.9.
Ráno jsem z balkonu viděla rozbouřené moře. Elektřina stále nešla a přestala také téct voda. Zapnula jsem si na telefonu mobilní data a při prohlížení příspěvků na facebooku se mi zobrazila zpráva, že na Řecko se žene hurikán Zorbas a byl tam přiložen i odkaz na aplikaci sledování směru větru a jeho předpověď. Aplikaci jsem si hned stáhla do mobilu. Podle předpovědi to vypadalo, že jižní pobřeží Kréty zasáhne okrajové proudění hurikánu. Ukázala jsem to Gábině a Berenice a na mapě jsme hledaly cestu z Agia Roumeli. Shodly jsme se, že nejrozumnější je cesta do vesničky Agios Ioannis, odkud vede silnice. Přišel za námi Tomáš, náš průvodce, aby nám předal vzkaz od paní majitelky penzionu, že voda teče jen v suterénu a že nám donese kýbl vody do koupelny a naplní nám vodou i PET láhve.
Ukázala jsem Tomášovi mou novou aplikaci v mobilu a předpověď postupu hurikánu. Rozhodl se vydat s notebookem do taverny Samaria, kde wifi díky generátoru fungovala, aby zjistil více a spojil se s CK.
Rozhodla jsem se, že se půjdu podívat na moře blíž k pláži, protože se mi zdálo, že moře mění barvu a vlny vypadají větší. Vyšla jsem před penzion a z balkonu v prvním patře na mne volala Ivetka. Ptala se mne, kam jdu. Odpověděla jsem jí, že se mi moc nelíbí moře a že se jdu podívat blíž a pak ještě půjdu k přístavnímu molu.
Na pláži jsem viděla, že vlny jsou opravdu větší a moře zabírá stále větší část pláže. Podobně rozbouřené moře jsem už viděla po noční bouřce na Zakynthosu a tehdy se trochu uklidnilo až po dvou dnech. Ještě jsem se vydala k přístavu. Začalo pršet. Pohled na divoké vlny v přístavu a zaplavené molo mi potvrdil mé obavy, že se pravděpodobně až do neděle z Agia Roumeli po moři nedostaneme. V takovém počasí lodě nevyplují.
Z Agia Roumeli nevede žádná silnice. Dá se tam dostat sestupem soutěskou Samaria, pobřežními stezkami E4 do Sougie nebo na opačnou stranu do Loutra anebo lodí.
Vracela jsem se zpět do penzionu kolem taverny Samaria a tam jsem pozdravila jeho majitele a zeptala jsem se na jeho názor na počasí. Řekl mi, že je to špatné, že pravděpodobnost, že je hurikán zasáhne, je tak 60 až 70 % a že nikdo neví, co se bude dít. Pozval mne dál, že vzadu je u notebooku Tomáš, že mám jít za ním.
Tomáš mi řekl, že zjistil, že v nejbližších dnech opravdu lodě nevyplují a že nikdo nedokáže říct, kdy by mohly vyplout. Jednou z možností je jít se všemi věcmi pobřežní stezkou do Loutra, kde máme sice zamluvené ubytování na příští noc, ale to by nijak naši situaci nevyřešilo, stejně bychom pak museli pobřežní stezkou E4 se všemi věcmi do Finikas, abychom se dostali k silnici. Soutěska Samaria byla po noční bouřce plná vody a uzavřená, takže tam bychom také nemohli. Do Sougie po pobřežní stezce je to dost daleko, to by byl problém do večera ujít s těžkými batohy. Další možností je jít směrem k Loutru, kolem kostelíku Agios Pavlos a tam, kde se cesty dělí na stezku do Agios Ioannis a stezku do Loutra, jít nahoru značným převýšením k silnici u vesničky Agios Ioannis, odkud by nás někdo mohl zavést do Chory Sfakion. Domluvili jsem se, že se vrátíme do penzionu, všechny svoláme a poradíme se.
V 9:30 jsme se sešli v zahrádce u penzionu a Tomáš všem vysvětlil naše možnosti a dodal, že další nocleh nám paní majitelka penzionu nemůže zajistit. Všichni kromě Hanky s Jardou souhlasili s návrhem jít k silnici u vesničky Agios Ioannis. Odtud by nám měla Martina z taverny Delfini (Chora Sfakion) zajistit odvoz do Chory Sfakion (ubytování se tam už nedalo sehnat, přesunuli se tam poslední lodí ve čtvrtek odpoledne turisté z Agia Roumeli a Loutra), odkud jel autobus do Chanie. Tomáš nám sdělil, že se máme sbalit a že musíme vyrazit nejpozději v 10:00. Na to Pepa podotkl, že slabší by už měli vyjít hned.
Gábina a Bery už byly sbalené, tak Bery ještě oběhla ostatní a těm, co to nevěděli, poradila, jak přibalit k velkému batohu malý batoh, když už se nevejde dovnitř, aby se to lépe neslo. Jano jako jediný měl kufr, tak si jeho věci z kufru rozdělili Tomáš a Jára, aby se mu lehčí kufr lépe nesl. Některé věci, o kterých jsme usoudili, že je tak nutně nepotřebujeme, jsme nechali v apartmánech, abychom si ty batohy co nejvíc zlehčili. Z velkého batohu jsem vybalila powerbanku, která stejně špatně nabíjela, záložní pláštěnku, láhev vína a trekové hole. Manželovi, dětem a mamince jsem napsala sms, že jsem v pořádku a že mám málo nabitou baterii, takže si vypínám mobil. Sešli jsme se pře penzionem, rozloučili jme se s majitelkou a vyrazili jsme.
První úsek cesty až ke kostelíku Agios Pavlos vedl střídavě pískem a velkými kameny, přes které jsme museli přelézt. Moře už místy dosahovalo téměř až ke stezce. Když jsme se ohlédli, viděli jsme, jak se na Agia Roumeli valí hrozivá mračna. U kostelíku je malinká tavernička s venkovním posezením, tak jsme si tam chvíli odpočinuli a posilnili jsme se na další cestu každý podle své chuti: pivem, coca-colou, řeckou kávou, fresh orange juicem. Pak jsme pokračovali dál. U rozcestí nás čekala cesta vzhůru (na cca 1,5 km převýšení 500 m). Mezery mezi jednotlivci či skupinkami se začaly zvětšovat. Ostřílení a vytrénovaní Tomáš, Jára, Pepa, Monika, Jano, Petr a nejmladší Bery stoupali nahoru jako první, další skupinku vedla Gábina, za ní jsem šla já, pak Pavla, Jirka a Iveta a jako poslední někde vzadu šli Hanka s Jardou, kteří si první den v Chanii nakoupili suvenýry (olivový olej apod.) a teď to táhli v batozích. Cestou se naše prostřední skupinka zastavovala a odpočívala pokaždé aspoň 10 až 15 minut.
Byla to taková kozí stezka, většinou po pohyblivých kamenech. Naštěstí místy rostly borovice a keře a mohli jsme si odpočinout v jejich stínu. Zatímco Agia Roumeli bylo zahalené v mracích, tady svítilo sluníčko. Říkala jsem si, že jestli to zvládnu vyjít až nahoru i s těmi 16 kg (13 kg velký batoh na zádech a 3 kg malý batoh vepředu), tak už zvládnu v životě všechno.
Měla jsem před sebou asi ještě 100 výškových metrů, když se objevil sestupující Tomáš, že jde pomoct vynést batoh tomu, kdo je poslední. Tak jsem mu řekla, že poslední je Hanka s Jardou, že nás nedošli, i když jsme cestou odpočívali. Za chvíli se seshora přihnal Jára, že jde taky pomoct s batohem. Tak jsem ho poslala ještě níž, ať pomůže Ivetce, že ta už jde z posledních sil. Pavla, která šla asi o 2 cik-caky stezky níž pode mnou, mne slyšela, a když se Jára snažil vzít její batoh, tak honem hlásila: “Já su Pavla, Ivetka jde až za mnou.“
Už jsem šla z posledních sil, když mi na plošinu k těm prvním zbývalo pár desítek metrů. Uviděla mne Monika, která už byla nahoře a povzbuzovala mne, že už mám před sebou jen kousek cesty, že to už zvládnu. Tak jsem to se zaťatými zuby vyšla. Nakonec jsme se všichni dostali na plošinu, odkud nás čekala ještě asi 3 km cesta k silnici, ale už jen asi 150 m převýšení. Na plošině jsme si odpočinuli, napili jsme se, snědli něco ze svých zásob a Tomáš nás podělil malými kousky baklavy.
Pak jsme šli k silnici k vesničce Agios Ioannis, kterou prý obývá jen jedna stařenka. Zavolala jsem dětem, aby doma vyřídily, že jsem v pořádku a že už jsme pryč z Agia Roumeli v bezpečí před hurikánem. Tomáš zavolal Martině, že už může pro nás poslat auto. Asi za půl hodiny pro nás přijelo jedno osobní auto a starý otřískaný pick-up bez registrační značky. Tři z nás si nasedli do auta, Tomáš s Monikou k řidiči a my ostatní s batohy na korbu. A jeli jsme nádhernou divokou krajinou po silnici plné serpentýn a lemované prostřílenými dopravními značkami do Chory Sfakion. Byli jsme šťastni, že jsme tu cestu do Agios Ioannis zvládli a tu jízdu jsme si parádně užívali.
V taverně Delfini u Martiny jsme si dali každý něco dobrého k pití a počkali jsem asi půl hodiny na poslední autobus do Chanie. V době, kdy jsme stoupali k Agios Ioannis, nám lidé z CK sehnali náhradní ubytování na další 2 noci v penzionu v Chanii.
Cesta autobusem trvala asi 2 hodiny. Tomáš cestou vymyslel výlet na další den, pokud to počasí dovolí – na západní pobřeží do Falassarny.
Do Chanie jsme dorazili až večer. Po menším bloudění večerními uličkami jsme našli náš penzion. Rozdělili jsem se do apartmánů. Někteří si šli ještě nakoupit jídlo, většina z nás se zase sešla v námi oblíbené taverně u hotelu Falassarna. S chutí jsme se dali do skvělé večeře, popíjeli jsme vínko a byli jsme rádi, že jsme se v pořádku dostali z jižního pobřeží Kréty. Po večeři jsme se vydali zpět do penzionu. V noci bylo slyšet, jak prší a fouká vítr.

SOBOTA 29.9.
Pavla, Jirka a Iveta se rozhodli zůstat v Chanii, projít si její uličky a najít obchůdek, kterém ve své knize „Třetí přání“ píše pan Fulghum. My ostatní jsem z autobusového nádraží odjeli dopoledne do Falassarny. Chvílemi pršelo a foukal silný vítr. Ve Falassarně jsme vystoupili na konečné u taverny a Tomáš si u řidiče ověřil čas odjezdu zpět do Chanie. Pak jsem se šli podívat na vykopávky, které jsou oplocené a vstup k nim je možný pouze pár hodin několikrát v týdnu. Takže jsme si je prohlédli aspoň přes plot, obdivovali jsme zdejší tento den hodně divoké pobřeží s velkými vlnami.
Vyšli jsme přes několik kozích vrátek ke kostelíku Agii Tris Ierarches, odkud byl pěkný výhled na moře. Posvačili jsme tam, domluvili jsme se, že se sejdeme v taverně a tam počkáme na autobus. Někteří u kostelíka ještě zůstali, někteří se vydali na průzkum okolí a Gábina, Bery a já jsme šli s Tomášem cestičkou po pobřeží blízko divokým vlnám k taverně. V taverně jsme si objednali řeckou kávu, pivo a vodu a řecký salát, tzatziki a další dobroty a povídali jsme si. Postupně přicházeli ostatní a společně jsme čekali na autobus. Autobus přijel a odjížděl podle jízdního řádu. Domluvili jsme se, že si cestou z autobusového nádraží v Chanii nakoupíme v supermarketu a pak se sejdeme v jednom apartmánu u vína a něčeho dobrého k zakousnutí. Tomáš nám pak oznámil program na neděli.

NEDĚLE 30.9.
Brzy ráno jsme se sbalili a o půl osmé jsme se se všemi věcmi přesunuli do hotelu Falassarna, kde jsme měli strávit poslední noc na Krétě. Velké batohy jsem si zase mohli dát do jedné místnosti u recepce a vydali jsme se znovu na autobusové nádraží. Odtud jsme jeli k soutěsce Agia Irini.
Tato soutěska je kratší a není tak náročná jako soutěska Samaria, ale líbila se nám. Kousek od východu ze soutěsky je taverna, kde jsme se občerstvili pivem, fresh orange juicem a frapé také nesmělo chybět. Pak jsme se po silnici vydali do Sougie.
V Sougii je oblázková pláž s černobílými žíhanými kamínky. Moře už bylo po pátečním a sobotním řádění trochu klidnější a osvěžující. Pak jsme si v místním minisupermarketu nakoupili tymiánový med a další dobroty a sedli jsme si do taverny se stolečky u pláže. Objednali jsme si víno a vodu a při pohledu na pláž, kde bylo vidět, že byla zaplavená až k nízké zídce u těch stolků, jsme byli rádi, že jsme ty dva předešlé dny strávili na severní straně Kréty, chráněné horami před nečasem z jihu.
Autobusová zastávka byla na konci Sougie u silnice. Zpáteční cesta vedla přes Omalos se zajížďkou ke Xyloskalo, i když tam nikdo nenastupoval.
Do Chanie jsme dojeli hodně pozdě, takže jsme se šli ubytovat na přidělené pokoje a pak jsme se vydali na poslední večeři do taverny vedle hotelu. Srazili nám 4 stoly k sobě, objednali jsme si jídlo, pití a po výborné večeři jsme dostali dezert (jogurt s s rozinkami naloženými ve sladkém sirupu) a tsipouro. Zpět na hotel jsme šli až o půlnoci.

PONDĚLÍ 1.10.
Ráno jsme si všechno sbalili na cestu domů a šli jsme na autobus, který jede na letiště. Protože už byl nový měsíc, změnili jízdní řád, takže jsme měli dost času dát si výborné cappuccino a pečivo. Sepsali jsme na jeden list papíru své e-mailové adresy a slíbili si navzájem, že si pošleme fotky z našeho putování Krétou.
Na letišti po odbavení jsme nakoupili v duty free shopu poslední suvenýry (fetu, olivový olej, baklavu, chalvu apod.) a pak už nás čekal let do Vídně. Odlétali jsme v 10:10 hod řeckého času. Ve Vídni jsme přistáli v 11:25. Poté, co nám pás přivezl všechny velké batohy a Janovi kufr, se rozloučil jako první Jano a šel na svůj vlak do Bratislavy. Pak se rozloučili Jarda s Hankou, které čekala cesta vlakem do Prahy. Pak nás ostatní, kromě Moniky, která si ještě chtěla užít Vídeň a měla místenku na pozdější vlak do Prahy, čekala cesta dodávkou a osobním autem do Brna. V Brně jsem se pak rozloučili a vydali se na cestu ke svým domovům.

Co dodat na závěr? Za těch 10 dnů jsme měli pocit, že se známe několik let. Vytvořili jsme dobrou partu, dokázali jsme si navzájem pomoci a i přes věkový průměr 51 let jsme všechno zvládli. Potvrdili jsme si, že věk je jen číslo.
A já jsem si splnila svůj sen a určitě se na Krétu a její hory ještě vrátím.

Dodatek: Fotila jsem jen na mobil, který jsem měla pořád po ruce. Z výstupu do Agios Ioannis mám sice víc fotek, ale jsou s lidmi, od nichž nemám ke zveřejnění svolení.