Od majáku po Kapsali

Když se někdo zeptal, kam že do toho Řecka letos letíme a já zmínila „KYTHIRA“, většinou vzápětí zaznělo – „ to jsem nikdy neslyšel“…. Moje odpověď ? „ To je přece ostrov, kde se z mořské pěny zrodila Afrodita!!"
My, co jsme tak trochu řeckoblázni, jsme už nějaké indicie k tomuto ostrovu měli a tak jsme s napětím čekaly, jak na nás tento, pro mnohé „neznámý“ ostrov, zapůsobí…

Po mezipřistání v Kalamatě a hodině čekání v letadle, podruhé vzlétneme a pilot otáčí stroj dále k jihu. Přelet na Kythiru je asi půlhodinový, takže příliš vysoko nevystoupáme a proto se můžeme kochat neuvěřitelným množstvím vrcholků hor na poloostrově Peloponés. Je to pastva pro oči a za chvíli už vidíme severní cíp našeho dovolenkového ostrůvku a na něm stojící maják. Letíme podél východního pobřeží a tak se nám ukáže i místo našeho budoucího pobytu – Agia Pelagia.
Přistání je jako do peřinek, tedy kromě toho konečného řachnutí na zem, ale jinak pilota (který s námi letěl jak tam, tak i potom zpět domů-zřejmě Kythirospecialista) musíme velmi pochválit.
Vystoupím z letadla – nadechnu se – a už vím, že to bude dobré! Ač pod mrakem, tak dobrá nálada neustupuje, protože mě objala nádherná vůně bylinek…..

Ostrovem se táhne od severu k jihu, nebo chcete-li od jihu k severu, taková hlavní silnice – nejširší na tomto ostrově, tak proto hlavní. Dokonce jsem někde mohla zařadit i pětku! Takže je kromě šířky i místy rovná nebo přehledná. Z ní potom různě odbočujete do všech světových stran a poznáváte krásy tohoto milého, malého ostrova.

SEVER
Po několika dnech fučáku, kdy jsme tento výlet odkládaly, se rozhodneme dojet či dojít na severní cíp ostrova a na pláže Agios Nikolaos, nad kterými se tyčí maják zvaný Moudariou. Celý mys nese název Spathi, neboli meč a opravdu se do moře zasekává svým ostřím. Na sever bych nejezdila ve dnech silného větru, protože se tam jistojistě pro velké vlny nevykoupete, možná byste se jen vlnkami pokochali.
K plážím nebo majáku se můžeme dostat dvěma cestami: 1. přes vesničku Karavas, 2. přes Platia Ammos. Ráno koukám do mapy a přemýšlím, jak to provést, zkoumám, kudy bude delší trasa po asfaltu, ale nakonec to vzdávám a určujeme cestu přes Karavas, protože je tam výborná pekárna, kde si jistě koupíme něco na posilněnou.
Zpočátku jde vše podle plánu, vyjíždíme serpentinami do Karavas a hned na začátku vesničky nalevo vidíme pekárničku. Uvnitř si nestačíme utočit hlavičky, jak koukáme, co všechno tam mají. Kromě čerstvě upečených voňavých dobrůtek i velké množství domácích produktů, jako jsou olivy, olej, med, víno… Kupujeme si slané i sladké „buchty a koláče“ a jedeme dál. Prý – projedeme si vesničku, jestli má nějaké náměstí. Jedeme kousek „po hlavní“, míjíme v zatáčce tavernu a silnice jde do prudšího kopce. Vyhoupneme se na horizont, projedeme jakousi kamennou bránou a jsme z vesničky venku. Tady asi náměstíčko nenajdeme.
Sjíždíme tedy zpět kolem taverny a na téčkové křižovatce se dáváme doleva, velmi úzkou silničkou mezi domečky. Za plotem na nás udiveně koukají dvě malá koťátka. Co se jim v těch hlavičkách asi honí…. Projíždíme až k poslednímu obydlí a tam se snažíme držet ukazatele směru k majáku a plážím Agios Nikolaos. Předsevzetí zní – nebudeme to hrotit, dojedeme, kam to půjde a zbytek dojdeme pěšky. Už když ukrajujeme prvních pár set metrů prašné cesty, tak hudruju, jakže mám ty nerovnosti terénu přejet? No jde to ztuha, zkrátka na jedničku. V jednom místě už fakt říkám, že dál ne, že to zaparkujeme, ale prý je to ještě děsně daleko! Tak se pomalu, ale jistě, kodrcáme dál. Cesta naštěstí není do příkrých kopců, takže se dá docela dobře zdolávat. Už ale vím, že touto stranou se vracet určitě nebudeme. Míjíme asi poslední ukazatel, protože se cesta rozdvojuje – vlevo směr pláže, vpravo směr maják. My jsme plážáci, takže se dáváme mírně vlevo. Po několika stech metrech vidím plácek na parkování a velím k zastavení a dojití pěšky. Nabalíme tedy batohy a další potřebné vybavení a vykročíme k cíli. Po pár desítkách metrů narážíme na cestu zpevněnou betonem! Kdybych nebyla srababa, dojedeme autem skoro až na pláž. Ale nevadí, procházka je to pěkná a za chvíli už se před námi otevírá celá zátoka. Sejdeme k moři a hned zkoušíme teplotu vody… Přecházíme první pláž, přece jen tady ještě trochu pofukuje a projdeme kolem kostelíku Agios Nikolaos na menší pláž. Ústí sem také kratší soutěska, od moře vypadá moc hezky. Zůstáváme, odpočíváme, koupeme se. Napravo na útesu vidíme maják, který byl údajně postaven v roce 1857 Brity a je jedním z největších v Řecku s výškou 25 metrů. Za tu chvíli, co tady lelkujeme, proplouvá mezi Kythirou a pevninou obrovský počet lodí – musí to být místní D1 (když jsou vlny) nebo prostě dálnice pro lodě.
Zvedáme kotvy a k autu jdeme do kopce v docela velkém parnu. Nevadí, ještě nás čeká další koupání. Na „velké“ prašné křižovatce, se dáváme doleva a míříme k Platia Ammos. Cesta mi přijde schůdnější, než co jsme jely z Karavas a z kopce se nám naskýtá krásný pohled, když se před námi vesnička – nebo spíš shluk domků, otevře. Na pláži je pár lidí, tak se jen projedeme kolem a pokračujeme dál, chceme na pláž Fourni. Odbočku najdeme jen díky mobilu, jinak bychom ji určitě minuly, protože z naší strany jsme nezahlédly žádnou směrovku. Cesta je zprvu zpevněná, později prašná, ale po dnešku už se ničeho nebojím a sjíždím až dolů. Je tam bohužel už několik aut, ale co se dá dělat, jdeme se vykoupat. Nakonec jsme našli úplně malou plážičku nalevo, za velkým kamenem a tam máme až do večera naprosté soukromí.

JIH
Ve větrných dnech se vydáváme na jih ostrova, v předtuše, že by tam mohla být hladina moře klidnější, než u nás „nahoře“. Naším prvním cílem je skalní kaplička Agia Sofia a jeskyně, která se za ní ukrývá. Mezi Kapsali a Kalamosem odbočujeme dle šipky a jedeme po zpevněné cestě až k takovému „prašnému parkovišti“. Odtud se vydáváme pěšky ke kapli. Je to jen kousek, za chvíli už nás vítá krásný skalní svatostánek. Tiše si vše procházíme, zapálíme svíčky za všechny blízké a také si přečteme informaci, že nemáme nechávat v kapli po odchodu otevřený oheň. Vedle vchodu do kapličky je ještě jeden vstup, za kterým se ukrývá jeskyně s krápníky. Pokud vás tam někdy cesta zavede, přibalte si určitě baterku, bude se hodit. Jeskyně je pěkná, za kapličkou bych takovou nečekala. Po návratu sfoukneme svíčky a zavřeme dveře od kaple. Tak jak jsme ji tu před chvílí našly osamocenou, tak ji tady zanecháváme.
Máme tady tip na jednu ukrytou plážičku – informace o jejím dosažení se liší a tak se chceme přesvědčit, jestli dostupná ze souše je, či není. Necháváme auto stát a vyschlým korytem říčky se vydáváme hledat pláž Kyriakoulou. Cestou přeskakujeme menší i větší kameny, občas se necháme poškrábat od keřů a keříčků, ale jde to celkem dobře. Bohužel, asi po 10-15min zjišťujeme, že k dalšímu postupu bychom potřebovaly horolezecké vybavení. Před námi je sice působivě vypadající soutěska, ovšem přímo pod nohama máme hlubokou propast a skálu. Kdyby tady byla voda, byl by tu nádherný několikametrový vodopád. Inu ten, kdo napsal, že pláž je přístupná pouze z moře, měl bohužel zřejmě pravdu….
Na jihu ostrova se nachází také hlavní město – Kythira, nebo také Chora. V minulosti mělo toto místo strategický význam, je postaveno na vrcholu hory s nádhernými výhledy do všech stran. Doporučujeme zaparkovat na místním velkém parkovišti, hlavní město není veliké a všude je to kousek. Chora se vyznačuje zajímavou tradiční architekturou, úzké uličky a dvorečky domů vytvářejí nádhernou atmosféru a k tomu můžete navštívit také benátský hrad, kam vás neomylně zavedou místní značky. Na klidném náměstíčku najdete radnici, banky, poštu a další služby a v přilehlých uličkách jsou obchody se suvenýry. Můžeme zde také navštívit archeologické muzeum, které se nachází na příjezdové cestě od Livadi. Pod Chorou se rozprostírá letovisko Kapsali a z hradu je na tento záliv nádherný pohled. Navíc se po prohlídce můžete vykoupat buď na písečné pláži v Kapsali nebo můžete zvolit variantu č. 2 jako my a vydat se na pláž Sparagario, která je přímo pod horou s benátským hradem.
Parkujeme na jedné odbočce před Kapsali a nevíme, jestli jsme vůbec správně. Trochu se rozhlížíme kolem, jsme na malém plácku u nějakého ubytování. Bereme si batohy a najednou koukáme, přišel nás přivítat pejsek! Vrtí ocáskem, tváří se přátelsky, tak ho hned začneme hladit a drbat. Zkusíme jít mezi domky směr moře a říkáme si, že tam snad nějakou cestičku najdeme. Ale co to? Pejsek se nás nepouští a jde v čele naší „skupiny“ vpřed. Bravurně nás vede a my oddaně capkáme za ním. Štěkající pejsky uvázané za plotem u boudy okřikujeme, ať si na našeho vůdce neútočí! Procházíme a po pravé ruce nad námi vidíme kostelík s malým hřbitůvkem. Pejska pojmenováváme Sparago, asi to nic neznamená, ale nám to nevadí, zní to hezky. Procházíme kolem skalní kapličky, malé a útulné a už jsme u rozestavěného hotelu a já tuším, že pejsek nás vede opravdu dobře. Zahlédly jsme už i pláž, která leží skrytá mezi dvěma strmými svahy. Obejdeme zleva objekt a zase jdeme ve stopách Sparaga. Vede nás klikatou, ale celkem dobře schůdnou cestičkou až dolů na pláž, kde kromě nás není ani noha. Divím se, ale je to naprostá bomba a tuto pláž řadím mezi top na tomto ostrově. Sparago s námi taky chvíli zůstává, ale pak se rozloučí a utíká zpět. Že by nám šel pro gyros? Asi na nás zapomněl, nebo už gyros došel a nechtěl se vracet s prázdnou a tak jsme zůstali na pláži celou dobu samy.
Při výjezdu z Chory směrem na Livadi vidíme odbočku na pláž Feloti. Vydáváme se na ni v den, kdy je snad největší vedro za celý náš pobyt, nebo nám to tak alespoň připadá. Cesta k pláži je asi nejhorší, jakou jsme letos absolvovaly, i když jsem zjistila, že každá prašná cesta se jeví každému různě náročná. Vše je jen o subjektivním pocitu řidiče. Na pláž Feloti vede úzká trasa plná štěrku, takže se spíše obávám defektu než např. poškození podvozku. Pohybujete se po strmém úbočí a otevírá se vám nádherný pohled na Krétské moře a pobřeží před vámi. Také vidíte, jak dlouhá pouť vás ještě čeká…. Kamínky se pod koly protáčejí a sunou, cítím, že podklad není vůbec pevný, a když se k tomu co chvíli přidá i nějaký výmol… no, v hlavě mi to šrotuje, ale není se kde pořádně otočit, jedeme dál. Svah, který se nad námi tyčí, zdobí obrovské kusy skály. Vypadá to, jakoby je tam někdo ledabyle pohodil nebo jakoby se odlomily a skutálely se dolů. Sjedeme opravdu až k samotné pláži, která je písčito-oblázková. Záliv leží u malého rybářského mola a jednoho domku. Feloti je obklopena skalami a bohužel jsme měly tuto oblast špatně nastudovanou. Unikl nám skalní kostel Agia Pelagia…. Aspoň máme černý puntík a důvod se na tento ostrov vrátit. A že jich ještě bude… Na pláži zůstáváme celkem krátce, protože je naprosto šílené vedro a stín pod stromy okupují další návštěvníci. Jiný zde není a i v plážovém stanu je doslova nedýchatelno.
K jižní oblasti bych ještě ráda přidala pláž Fyri Ammos. Dostanete se na ni buď z jihu od Kapsali přes Kalamos nebo ze severu od Livadi. Směrovky na pláž jsou nepřehlédnutelné a cestu najdete v pohodě. Převážná část je asfaltová, další pak zpevněná (litý beton) a konec už je prašný. V samotném závěru je parkoviště, kde je cedule, že dál doporučují sjet jen autům s pohonem 4x4. Viděly jsme dole malé prdítko, tak co, nebudeme se s tím párat a sjedeme tam taky, ne? Parkujeme až dole nad „tavernou“ a vidíme slunečníky, kde nikdo není a pak asi po 80m dva lidi…. Nádhera. Chceme se přesunout až na samotný konec pláže, ale nakonec kotvíme u jednoho většího kamene. Pláž Fyri Ammos patří k nejdelším plážím na ostrově a je z malých oblázků a načervenalého písku, což napovídají i červené skály kolem. Je opravdu krásná a strávíme na ní několik hodin ve společnosti pár lidí, kteří se na takto dlouhé pláži úplně ztratí.

VÝCHOD
Na východ ostrova míříme ve dnech, když ještě trochu pofukuje a doufáme, že tamní pláže nebudou příliš rozbouřené. Naše první „kroky“ vedou ke kostelu Agios Georgios nad Avlemonas. Odbočku najdeme cestou do Diakofti a už stoupáme cestou zpevněnou betonem a klikatící se až nahoru k samotnému kostelíku. Nahoře pořádně fučí, ale výhledy jak na Avlemonas a Paleopoli (je krásně vidět až na pláž Kambonada) , tak na Diakofti jsou parádní. Kostel je zavřený, jako většina na ostrově a tak jen fotíme okolí, pak zkontrolujeme, jestli náhodou někdo nemíří nahoru (shora se dá přehlédnout celá klikatá cesta) a vydáváme se zpět dolů. Na asfaltce odbočujeme doprava a míříme do Diakofti. Po příjezdu nejprve zajedeme do přístavu, kde zrovna zakotvil trajekt a ze svých útrob vypouští všechna vozidla…. To je panečku provoz. Jak to trochu prořídne, přesunujeme se do „centra“ Diakofti a nejprve hledáme pláž, kde bychom mohly být samy…. Bohužel, sice by se taková i našla , ale na všech je velmi špatný vstup do vody. Celkově jsme z tohoto místa takové rozpolcené. Barva moře je sice ala Karibik, ale přijde nám, že to je asi tak všechno, co toto místo nabízí. Nebo jsme prostě divné. Zůstáváme tedy na té, kde je nejvíce lidí, protože je tam také nejlepší vstup – skoro samý píseček. Odpočineme si a pokračujeme dál. Čeká nás pro změnu kostelík, nebo spíše klášter Agia Moni na druhém kopečku nad Diakofti. Cesta je až ke klášteru z hrubšího asfaltu, místy i krásně široká na dvě auta. Našeho silničního „oře“ necháváme kousek pod klášterem a vidíme, že vrata jsou otevřená. Vstoupíme a uvnitř uvidíme jednak kostel věnovaný panence Marii a jednak budovy kláštera, který působí velmi rozlehlým dojmem. Místní pop, když zjistí, že jsou zde „hosté“, otevře kostel a my máme možnost do něj nahlédnout. Je velký a krásně zdobený. Sledujeme vše z uctivé vzdálenosti a po chvíli vycouváme ven na nádvoří. Tam si všimneme místní kočičky, takže se okamžitě stane objektem naší pozornosti. Při odchodu napíšeme do knihy návštěv zápis a tiše se s tímto krásným místem rozloučíme. Obcházíme ho dokola a rozhlížíme se do všech stran. Je odtud opravdu krásný pohled do okolí. Především samozřejmě na Diakofti a vidíme krásně i na ráno navštívený Agios Georgios.
Když se zmiňujeme o východu ostrova, nesmíme opomenout Avlemonas. Je to bezesporu jedna z nejkrásnějších vesniček na ostrově Kythira. Najdete zde malý, klidný rybářský přístav a jednu tichou zátoku, nad níž se vypínají domečky v kykladských barvách. Je zde několik taveren a ubytování. Toto místo na nás i ve skutečnosti působí velmi romanticky, stejně jako na fotkách odtud. Trochu se smočíme, nafotíme asi milion fotek a posunujeme se dál směrem k pláži Paleopoli a Limni . Přece jen dnes ještě fouká a tak zvolíme pláž Limni a svoje místečko si najdeme hned u skal. Pozorujeme jejich tvar a zřetelně rozeznáváme lidský obličej. Víme, že se tyto skály dají proplavávat, ale vlny jsou dost velké a nechceme riskovat. Vrátily jsme se sem ještě jednou, až se vítr umoudřil a skály jsme si proplavaly. Pláž Limni je moc krásná a jsme na ní samy jen s jedním „zatoulaným“ pánem.
Po koupeli a odpočinku nás čeká ještě jedna pláž, vychvalovaná Kaladi. Cesta je dobře značená, neměli byste nějak výrazně bloudit, to jen my jsme se zapovídaly a odbočku přejely. Ale pak už správně jedeme autem až ke schodům vedoucím na zmíněnou pláž. Prý je jich asi 120, nepočítala jsem, ale nepřijde mi to nějak dlouhé. Sejdeme dolů a na pláži je docela málo lidí, ve vodě nikdo. Jsou vlny….. Pláž Kaladi se skládá v podstatě ze tří částí. Vy sejdete ze schodů na tu prostřední. Vlevo se dnes nedá příliš pohodlně přejít, protože jsou velké vlny, ale nějaké lidi tam zahlédneme. My se po přechodu střední části rozhodneme přebrodit napravo na třetí část pláže, která je zakončená jeskyní a za ní opravdu malou plážičkou. Kaladi je pláž oblázková s úžasnou tyrkysovou vodou. Nedivím se, že tyto pláže chce každý vidět. Vrháme se do vln a necháme se houpat a houpat. Jsme na této pláži v podstatě úplně samy, je to nádhera. Posloucháme šumění moře a převalování oblázků a také pozorujeme krásnou mořskou pěnu, která se po vlnách tvoří.
Jako poslední bych z východní oblasti vypíchla pláž Kambonada. Dostenete se na ni z vesničky Karvounades od severu nebo z Livadi od jihu. Asfaltová silnice vás bezpečně dovede až dolů k pláži. Kambonada je dlouhá oblázková pláž s nádhernou tyrkysovou vodou. Najdete na ní několik řad slunečníků, ale když si popojdete více napravo, vypadá to, jako byste byli na pláži sami. Naše návštěva zde byla jednoho větrného dne, takže jsme se do slova a do písmene „vyřádily“ ve vlnách a opět nás uchvátila bílá pěna z vln, která nám omývala nohy, když už jsme jen seděly na okraji a pozorovaly mořské představení. Díky plážím Kaladi a Kambonada začínáme věřit, že se na tomto ostrově Afrodita zrodila z mořské pěny…….

ZÁPAD
Co říci k západu ostrova Kythira? Povíme si o jedné krásné procházce a hlavně o TOP pláži (alespoň pro mě) na tomto ostrově.
Mlýny, které nemelou a vodopády, které vyschly….. Tak nějak jsme si samy pro sebe popsaly pěškovýlet, který začíná kousek od „centra“ vesničky Mylopotamos. Značení vás navede k malému parkovišti schovanému pod stromy. Odtud sejdete pár schodů a jste u prvního vodopádu…. Tedy pokud tuto oblast navštívíte v době, kdy je dostatek vody, např. na jaře. Cesta je potom krásně značena modrobílou značkou podél koryta říčky a snad se ani nedá zabloudit. Jdeme příjemnou procházkou ve stínu stromů, některé polorozbořené mlýny okukujeme. No, kdysi to tady muselo být zajímavé, „mlýn na každém kroku“, ale dnes ve většině nic moc vidět není a asi sem lidé chodí i kakat. Jeden je opravený a pán, který rekonstrukci obstaral, ochotně otevírá a ukazuje všem kolemjdoucím turistům, jak takový mlýn pracoval. Pokračujeme dál, cesta se vine kolem říčky, je dobře schůdná. Děláme pár zastávek na fotky a až dojdeme k cíli – naprosto vyschlému vodopádu, všimneme si rozcestí. Jednak se můžete dát dále soutěskou až ke klášteru Panagia Orfani a jednak můžete dokončit okruh a vrátit se k autu vrchem. Opět dobře značená cesta nás vede nad údolím, kterým jsme před chvílí procházely a otevírají se nám tak další výhledy a panoramata. Výlet nám všehovšudy zabral asi 1,5h a byla to nádhera – i bez vody! Ale vodu na spláchnutí žízně si vezměte určitě s sebou. Tuto procházku rozhodně doporučuji všem!
Pokračujeme autem a míříme k již zmiňovanému klášteru Panagia Orfani ve skále. Nad ním je parkoviště, kde necháváme auto a pěšky pokračujeme hledat pláž Kalami. Jiná cesta zde není, takže to vypadá, že zabloudit se nedá. Leč – my jsme trochu bloudily. Zmátl mě ukazatel na takovém „jakoby“ rozcestí. On to vlastně nebyl ukazatel, ale cedule s nápisem Kalami. Jenže kam se dát, když to vypadá, že můžete nalevo i napravo? Zkoušíme to napřed nalevo od cedule… Jen kozí stezky, a když se dostaneme k okraji skály, je před námi obrovská propast. Zahlédnu jen kousek pláže a vidím, že tam již někdo je. Nevadí. Hledáme tedy cestu napravo od cedule. Tam pokračuje širší šotolina, po které jsme sešly a za malou chvíli se mění v úzkou, ale dobře vyšlapanou cestu.To už jdeme jistě dobře! Z cesty se vyloupneme na skálu, kde už se sestupuje o dost hůř, ale pohled na Kalami nás burcuje – musíme se tam dostat! Scházíme kousek níž, dno soutěsky je však stále dost daleko…. Najednou čtveřice na pláži, která vidí, že trochu bloudíme a dáváme se spíše doleva, volá a ukazuje, že cesta dolů vede po skále napravo. Už to vidíme a taky jsme si všimly kousek pod námi lana, které nás čeká na poslední asi 2-3m. Za chvíli už stojíme na pláži a děkujeme přítomné čtveřici. Kalami je nádherná i dole, voda je blankytně modrá a pláž je písčito-oblázková. Je obklopena strmými útesy a je zde i několik jeskyní na doplavání a šnorchlování. Prostě TOP pláž Kythiry!

NAŠE STANOVIŠTĚ – Agia Pelagia
Vesnice Agia Pelagia se nachází na severovýchodě ostrova a dříve bývala hlavním přístavem. Je to malá vesnička vystavěná ve svahu a na nás zapůsobí ihned milým dojmem. Ubytování je rozprostřeno po celé A. Pelagii a na pobřežní promenádě najdete obchůdky a taverny. Když se vydáte podél pobřeží na jih, potkáte během necelých 3km spoustu krásných pláží. Mezi doporučované patří po právu Lorentzo , Lagada , Fyri Ammos (u Agia Pelagia), Kalamitsi . Když vystoupáte serpentinami nad vesničku (směrem na Potamos), uvidíte po levé straně menší plácek k zaparkování. Potom stačí sejít asi 200m a podle šipek najdete další z jeskyní sv. Sofie (dohromady jsou tři se stejným názvem na ostrově) o ploše více než 120 m² plné stalaktitů a stalagmitů. Nezapomeňte tedy při cestě na Kythiru přibalit také dobrou baterku – je zde velmi potřeba!
Budete se divit, my se někdy taky divíme, ale na místní (městské pláži), která byla nejblíže našemu ubytování, jsme se nekoupaly ani jedenkrát. Už se nám to stalo několikrát, vždycky si pak říkám, že nevím, proč se tolik zaobírám tím, kde to ubytování je, jak je daleko od pláže…. U nás to vlastně vůbec nehraje roli….. A o hotelovém bazénu se snad ani nemusím zmiňovat – tam jsme taky ani paleček od nohy nesmočily.

ZÁVĚREM
Nezmínila jsem zde všechna místa, která jsme navštívily, protože to by bylo povídání na spoustu dalších stran. Při cestování po ostrově jsme si nemohly nevšimnout oblastí postižených požárem v roce 2017. Musím přiznat, že to byl pohled opravdu žalostný, i když na některých místech bylo vidět, že nízké keře se už znovu začínají zelenat. Tak jen přejeme, aby se podobná událost neopakovala a severozápad Kythiry se zase co nejdříve zbarvil zelení. Borovicové lesíky tady nádherně provoní vzduch, bylinky vás často uhodí do nosu, to je pro mě balzám na duši…..
Místní lidé – za jednu sezonu, kdy Kythiru vzaly „útokem“ dvě české cestovní kanceláře, si docela dobře osvojili některé české výrazy a např. i v Choře se nám stalo, že paní v obchůdku hned poznala češtinu a byla velmi milá. Nejvíce nás pobavila paní z půjčovny aut, když sedla do „naší“ Kia Picanto a povídá: „Spatecka, svetla, sterace – normal“. To jsme si málem cvrkly. V jediném, velmi dobře vybaveném Supermarketu v A. Pelagii jsme zase při první návštěvě pozdravily „Jásas a Kalimera“ a když jsme mezi sebou pokračovaly česky, tak se za zády ozvalo „Vitam vás“. Následovaly další české výrazy jako „děkuji“, „jak se mas“ apod. Při poslední návštěvě před odletem už mě bavilo, že jsme my mluvily řecky a oni česky – takže my „efcharistó , jásas“, oni „děkuji, naschléééé“ Bylo to opravdu milé a pevně doufám, že oni byli s českými turisty minimálně tak spokojeni, jako my s nimi.
Na konec bych chtěla ještě vyzvednout jejich péči o čistotu prostředí a také o pejsky a kočičky. Neviděly jsme snad jediného potulného pejska a ani kočky nevypadaly nijak podvyživené nebo ve špatném stavu, jako jsme vídaly na jiných ostrovech. A nešlo si nevšimnout, kolik je všude kolem cest kontejnerů a popelnic na třídění odpadu. Byl to první ostrov, kde se nepovalovaly všude možně petky, igelitové sáčky a další odpadky…Dokonce na pláži Kalami jsme při odchodu našly cedulku s nápisem: Udělej něco pro čistotu této pláže – při odchodu vezmi každý jednu plastovou lahev… To myslím mluví za vše a nezbývá nic jiného, než tento obdivuhodný ostrov doporučit všem nadšencům Řecka.