Na úvodní stránku
Napsat vlastní cestopis
Fotogalerie
Videogalerie
Recenze hotelů a apartmánů
Recenze míst
Recenze taveren
Diskuzní fórum
Přihlášení
Jste nepřihlášen
OnLine: 1 | 34
Melissa travel
Ochrana osobních údajů
© 2002 Řecko a řecké ostrovy

Karpathosem lážoplážo

Autor:
Zařazeno:
Karpathos
Napsáno:
26.09.18 17:58
Fotografií:
50
Přečteno:
1148
Soutěž:
2018
Tisknout cestopis
Doporučit přátelům
Dnes 15:50
18 °C
Skorojasno
JZ, 2.6 m/s
Karpathos jsem poprvé navštívila před několika lety. Tenkrát to byla spíš náhoda a vůbec jsem nevěděla co očekávat, ale po pár dnech mi bylo jasné, že se jednou vrátím….Poloprázdné pláže s křišťálově čistou vodou, usměvaví, přátelští lidé a výhledy až se tají dech. Voní po bylinkách a slunce tu pálí pěkně zostra. Na jedné straně je suchý a máte pocit, že se procházíte měsíční krajinou, na druhé straně je zelený a plný květů. Všude přítomný vítr Vám každou chvíli rozcuchá vlasy a na vrcholcích hor sedí mraky, které dokreslují zvláštní atmosféru. Vesničky si uchovávají tradiční ráz a zdejší cesty občas zkouší, jak jste odvážní. Pohostinnost místních Vás bude stát nějaké to kg navíc a buzuki uslyšíte hrát ještě doma. Dráždí smysly, umí vykouzlit úsměv na tváři, je barevný, divoký, větrný, nepředvídatelný a okouzlující.

Ostrov není velký, má rozlohu cca 330 km2, je dlouhý 48 km a omývá ho Egejské moře. Dostanete se na něj za necelé 3h letu a na mapě ho najdete mezi Krétou a Rhodosem. Proti nim má ovšem jednu velkou výhodu, není ještě nijak zásadně poznamenán turistickým ruchem.

Ubytovat se můžete v několika letoviscích. Vede asi hlavní město Pigadia, které sice nemá bůhví jak krásnou pláž, ale najdete zde spoustu taveren, obchůdků, pekáren a gyrosáren, autobusové nádraží, půjčovny všeho možného a na výlety je to odsud tak nějak blízko. Dalším oblíbeným letoviskem je Lefkos, vesnička na západním pobřeží, ve které není kdovíjaký komfort, ale najdete v ní krásné pláže s minimem turistů a několik opravdu výborných taveren. Nad Lefkosem se tyčí nejvyšší hora Kali Limni, na kterou se můžete s odhodláním a spoustou vody vydat pěšky. Jezdí se také do Arkassy, která dělá dojem strohého města a vyhledávají ji spíš milovníci hotelů a taky do Kyra Panagia, která není ani tak letoviskem jako malebnou osadou s pár domky a krásnou pláží, pro pobyt v ní je lepší býti pojízdní. No a pak je tady ještě Amoopi, menší letovisko poblíž hlavního města, které bylo pro náš pobyt jako dělané. Krásné pláže s podmořským životem, blízkost východního pobřeží, větší výběr hotelů se snídaní, dostatek taveren a hlavně klid. Přivřela jsem oči nad množstvím turistů i častějším větrem a mohlo se vyrazit.

Den D nastal letos v červenci a po 5ti letech jsem vyrazila na dovolenou s láskou.

Den první - Tour de Amoopi

Brzo ráno postáváme u odbavovací přepážky na pražském letišti a pozorujeme ostatní cestující. Jako tradičně zahlédnu bílé ponožky v sandálech, řízky v alobalu a mrzuté obličeje těch, kteří na dovolenou „musí“. Co mě ovšem po 15cti letech cestování do Řecka vážně pobaví je paní, která si v 1h ráno stříká v odbavovací hale do pusy šlehačku :-). V letadle bude pěkná bitka o záchod.
Odbavení jde rychle a letíme téměř na čas, celou cestu přemýšlím o tom, jak moc bylo riskantní koupit si dovolenou po měsíci nové známosti. Kdyby mi tohle někdo řekl před rokem, nechám ho zavřít do blázince a nadopovat léky. Už jsem ani nevěřila, že někoho normálního potkám, natož, že se zamiluji a na prahu 40cítky takto zariskuji. Člověk by měl s věkem dostat rozum a ono neee. Najednou si letím, za ruku mě drží skvělej „MUŽ“ a dokonce se těší, stejně jako já. Život je někdy zkrátka pěkně bláznivej.
Přistání je stejné jako každý rok, tečou mi slzy jako hrachy a jsem šťastná jako blecha. Vůně teplého, bylinkami provoněného vzduchu je jedinečná. Však to znáte, máte pocit, že jste zase doma….
Po tom, co vyjedou poničené kufry, nasedáme do přiděleného autobusu a vyrážíme na hotel. Je teprve 7h ráno a náš pokoj ještě není připraven. Vyslechneme pokyny recepčního a narážíme na „ problém“. Stejně jako jinde v Řecku se nesmí vyhazovat toaletní papír do wc, což dost nemile překvapuje mého partnera. Rozvzteklí se natolik, že kdyby stálo před hotelem letadlo, letí snad ihned zpátky. Já nechápu v čem je problém, on nechápe, proč by měl před svou novou dívkou toto provozovat. Chce se mi nahlas smát, ale snažím se situaci uklidnit při první snídani s výhledem na moře. Když ho po několikáté ujistím, že se do toho koše opravdu dívat nebudu, vyhrabeme plavky z kufru a letíme na pláž.
Amoopi je vystavěné do kopečka. Je to spíše roztahaná vesnice, kde je dostatek taveren, autopůjčoven, zastávka autobusu a minimarkety se základními potravinami. Gyrosárnu, pekárnu či nějaký ten butik tady nehledejte, ale klid, kde chodí lišky dávat dobrou noc, tu najdete zaručeně. Letovisko má několik pláží, které díky slunečníkům vypadají přeplněné, ale není to taková hrůza. Některé jsou písčité, jiné kamínkové , další samá skála, ale všechny mají jedno společné a to je, nádherně čistá voda. Skalnaté pláže nabízí i nějaký ten podmořský život. Když budete mít štěstí, uvidíte mimo barevných rybek hvězdice či murenu.
Vybrali jsme Pera Ammos , pláž se světlým jemným pískem, na které jsme se rozhodli strávit celé dopoledne. Na jednom konci jsou ukotveny rybářské loďky, na druhém se tyčí bílomodrý kostelík. Chytáme první paprsky a ochutnáváme moře. Je to takový můj rituál, na každé pláži ochutnat, jak moc je tady voda slaná.
Dovolená začíná!
Kolem poledne si kupujeme chlazený Mythos a vydáváme se zpátky k hotelu. K naší spokojenosti nás ubytovali ve velkém čistém pokoji s terasou a výhledem na moře. Bydlet mezi citroníky? Takhle nějak si představuju ráj . Jelikož neoplýváme zrovna dobrou angličtinou a schůzka s delegátem klepe na dveře, rozhodli jsme se na ní počkat. Při té příležitosti jsme stihli otestovat bazén a seznámit se s ostatními. Ve 14h se objevil Viktor, sympatický ukecaný mladík, který nám nabídnul výlety, domluvil pronájem přibližovadla a udělil rady na cesty. Po hodině se ozvalo hlasité kručení našich žaludků a nám nezbylo než se vytratit a vyrazit na jídlo…tedy nééé, že by to byla kdovíjaká oběť. Prošli jsme druhou půlkou Amoopi. Skalnaté pláže tu lemuje chodníček a odstíny modré a zelené v těchto místech nám vyráží dech. Ať si říká, kdo chce co chce, je to tady krása . Došli jsme až nakonec k taverně Castelia Bay nad stejnojmenou pláží. Odkud nás poslali pryč s tím, že už nevaří a tak dostala šanci trochu zastřčená taverna Nina. Neměli sice točené pivo, ale byli zde velmi příjemní a gyrosplate i mousaka chutnali skvěle. Nabrali jsme nové síly a vydali se znovu k moři. Castelia Bay není pláž jako taková, je tu pár slunečníků pro hosty hotelu a jinak se spíš posedává nebo polehává na rozpálené cestě a zídce kolem. Je známá svým podmořským životem a tak jsme i my ponořili hlavy pod vodu. Buď jsme byli příliš unavení, nebo jsme měli smůlu, ale kromě pár rybek jsme neviděli vůbec nic. Rozložili jsme tedy osušky na rozpáleném betonu a za pofukování vánku usnuli. Och bože, jak krásně to hřálo na záda. Dát si šlofíka bylo hrozně fajn, ale vyjít rozespalí kopec k ubytování už bylo nad naše síly. Na pokoj jsme se sotva doplazili a za popíjení naší oblíbené zelené (ano uznávám, že je to v Řecku trochu barbarské), jsme na balkóně zvládli naplánovat výlety na další dny.
Poslední měsíce pro nás byli náročné - poznávání se, výletování, pracovní povinnosti a to vše zpečetěné sestěhováním se. Vzali jsme to všechno trochu hopem a tak jsme se dohodli, že naše první společná dovolená bude tak trochu lážoplážo….


Den druhý – Relax na Kyra Panagia

Na ostrově perfektně funguje autobusová doprava, rozhodli jsme se ji využít.
Prvním ranním autobusem jsme vyrazili do hlavního města a prošli jeho uličky. Vůně čerstvého pečiva nás vtáhla do pekárny, kde jsme pořídili svačinu. V 9.30 nás naložil další z autobusů a vyrážíme na jednu z nejznámějších pláží ostrova, Kyra Panagia . Leží na východním pobřeží ve stejnojmenné osadě a je známá bílým kostelíkem s červenou kopulí . Cesta sem je dobře značená, plná ostrých zatáček, srázů a krásných výhledů. Pokud se sem vydáte autobusem, nezbyde Vám než tu strávit celý den, protože jeden autobus sem ráno přijede a jeden odsud odpoledne odjede. Nijak nám to nevadí, zabíráme si místo u skály v části bez slunečníků. Prohlížíme si okolí, fotíme, relaxujeme, blbneme a popíjíme pivo ve vlnách. Sbíráme kamínky, šnorchlujeme a pozorujeme okolní dění. Překvapivě je tu minimum lidí a voda překrásně modrá a čistá . Není tady nouze ani o taverny, přibyla tu jedna obrovská se sociálním zařízením a sprchami, ale kdyby, jste přeci jenom stáli o trochu víc soukromí, dám Vám malý typ. Na pláž za kostelem se dá doplout s matrací nebo dojít pěšky. Říká se jí malá Kato Lako a při troše štěstí tam budete sami. V 16.30, přesně na čas, odjíždí autobus zpět do hlavního města. Jelikož máme dostatek času, než nám pojede spoj do Amoopi, rozhodneme se dát si pitagyros. Ukáže se, že to nebude tak snadné, je teprve 17h a městem vládne siesta. Hladoví jako vlci absolvujeme hon za masem. Podaří se nám ho objevit až téměř na konci promenády u pana Manolise. Mojí krkolomnou angličtinou se mu snažím vysvětlit, že máme málo času a on, ač dost vykulený a jako správný řek taky dost pomalý, slibuje, že maso bude! K tomu nám přidává dvě točená piva v orosených půllitrech a nám je prostě božsky. Jídlo je výborné a v 18h stíháme poslední spoj do Amoopi. Večer se nám už nikam nechce. Trávíme ho nad sklenkou vína a shodneme se na tom, že byl dnešní den, po dlouhé době dokonalým relaxem.


Den třetí – Olympos a Agios Minas, cesta do oblak

Dnes získala naše dovolená dobrodružnější ráz a to hned ráno při hledání naší pronajaté čtyřkolky. Měla být modrá a stát před hotelem s klíčky v zámku. No dobře, ale stojí tu jen červená. Co teď? Za mohutného brblání mého MUŽE „co je tohle za systém“ procházíme parkoviště i zákoutí hotelu, ale jiná tu prostě není. Jelikož znám Řecký systém velmi dobře, nasedla bych a jela, ale nemáme to srdce jí případně vyfouknout někomu jinému. Nezbývá než volat Viktora. „Ujišťuje“ nás, že je to ona a my se konečně vydáváme na cestu. Vypadá celkem zachovale, ale nejdřív nejde nastartovat a pak vydává zvuky, jakoby nás chtěla vystřelit do vzduchu. Při každém prdnutí výfuku sebou trhnu a vyjeknu. Dávám se na modlení. Zrovna dnes jsme totiž zvolili ten nejdelší výlet…..Co když někde uvízneme a bez signálu?
Po chvilce jízdy tankujeme a projíždíme hlavním městem. Míjíme odbočky na pláže i okolní vesnice, které si leží na vršku jako by nasněžilo. Podle ukazatelů míříme směr Spoa. Cesta je obklopená spoustou zelených borovic a poprvé slyšíme cikády. Zatáčky se kroutí jedna za druhou a na srázy dolů je lepší nekoukat. Konečně vidíme ceduli Olympos. Olympos je největší vesnicí ostrova, která byla vybudována vysoko v horách, aby se k ní nedostali piráti. Je velkým lákadlem pro turisty, protože zde mohou vidět stařenky v tradičních krojích, staré mlýny, ochutnat ostrovní speciality či pořídit suvenýry pro své blízké, ale nebudeme předbíhat. Po kopcích se honí mraky a citelně se ochladilo, vítr fouká jako zběsilý a dokonce nám občas shodí helmy. Máme pocit jako bychom stoupali do oblak. Cesta se zdá být nekonečná a můj MUŽ se začíná bát, že je Olympos pouze vymyšlený…..Na cestě jsou popadané kameny a kolem kvetou chuchvalce mateřídoušky, fleky na silnici a nelibá vůně jsou důkazem toho, že projíždíme kozí krajinou a blížíme se k cíli. A najednou se objeví ….Velká bílá vesnice mezi kopci, jakoby jí na vršek někdo přišpendlil či namaloval . Myslím, že každý kdo prvně uviděl Olympos, oněměl nebo přišel minimálně o dech. Já ho vidím podruhé a taky zírám jako puk, o reakcích mého MUŽE ani nemluvím. Nejen že má oči na vrch hlavy, ale jen co zaparkujeme, klade mi asi tisíc otázek. Já si tajně chrochtám blahem, že se mu tu líbí a na ranní brblání se zapomnělo. Procházíme uličky, zdravíme babičky v krojích a nakukujeme jim pod ruce. Většina z nich něco vyrábí, jedna maluje, druhá obdělává kůži na boty a třetí zdobí šátky. Šátková babička nás zastavuje a jeden mi váže na hlavu. Chce mi ho samozřejmě prodat, ale odolávám. Kam bych ho asi nosila? Do úřadu těžko a na sbírání věcí do krabic si nepotrpím. Tváří se dost naštvaně, ale jistě někdo z turistů neodolá a suvenýr si odnese. Nakukujeme do krámků , obdivujeme mlýny i místní stavby a kostel . Nahlížíme pod pokličky v tavernách a na doporučení delegáta vybíráme Blue Garden. Moc se nám nezdá, ale uvítání majitelů je velmi milé a výhled famózní. Jelikož víme, že se zde na jídelní lístek nehraje, objednáváme si pivo a něco malého k snědku…..Řecký salát s domácím, ještě vlažným pečivem nám přijde super. Jenže, to je teprve začátek.
Jakmile dojíme, přistává nám na stole dalších 5 plných talířků, na některých jsou i dva chody. Fava (pasta z hrachu), cuketové a rajčatové karbanátky, dolmades (plněné vinné listy), plněné cuketové květy, kuře s rýží a luxusní makarones, jedno je lepší než druhé. Makarones jsou domácí „něco jako halušky“ sypané smaženou cibulkou a kozím sýrem, jsou místní specialitou a pro mě je to opravdová delikatesa. Stejně jako plněné cuketové květy, které jsem chtěla ochutnat už dávno. Nevím, čím přesně jsou plněné a kořeněné, ale jedno vím jistě, chutnají skvěle a příště si je dám znovu. Nacpaní k prasknutí dostáváme navrch porci jogurtu s medem a za rytmu buzuki se zvedáme a loučíme. Jede se na pláž! Při prvním pobytu na Karpathosu mě okouzlila Agios Minas, tenkrát byla prázdná a kdesi v křoví byl bar s podivínským majitelem, který v ušmudlané zástěře vařil a k tomu zpíval jako bůh. Chtěla jsem to všechno svojí nové lásce ukázat.
Odbočka na pláž je značená dobře, od Olymposu není daleko, ale cesta dolů je jen pro odvážné. Vymletá klikatící se šotolina plná kamenů, silný vítr fouká, přímo proti nám. Každou chvíli může za zatáčkou vyjet jiné vozidlo a vyšoupnout nás ze srázu dolů. Bez čtyřkolky nebo 4x4 bych se sem nevydala ani náhodou. Pro mě, 4km hrůzy. Jakmile projedeme nad pláží Nati (kam se dá samozřejmě také sjet za perfektním koupáním) a napravo spatříme kostel, máte vyhráno, odsud je pláž Agios Minas co by kamenem dohodil .
Už z vrchu je vidět, že je jiná. Kotví tu více lodí a na pláži se tyčí slunečníky, to snad není pravda. I přístup k baru je za ty roky nějaký upravený. Na místě to ovšem není taková hrůza, pod slunečníky je pár lidí, jedna rodina je pod útesem vlevo a v dálce je vidět pár lidí pod stromy vpravo. Pláž máme skoro sami pro sebe, je tu všeho všudy rozeseto 20lidí. Fouká opravdu silný vítr a jen tak tak se nám daří vybalit ležení. To ovšem ještě nevíme, že ho budeme opravdu potřebovat. Voda je tak ledová , že do ní téměř nelezeme, lenošíme tedy na pláži, prohrabujeme horké tmavé kameny a opalujeme se. Naše pupky jsou z toho „malého jídla“ tak plné, že se ani nevydáváme do baru, ale máme štěstí, Míňasovi písně slyšíme až tady. Do toho jsou slyšet zvony kozího stáda, které pobíhá na kopečku nad pláží. Je to tady sice jiné, ale pořád balzám na duši.
Po třech hodinách, kdy jsme celkem slušně vyfoukaní, se vydáváme na cestu zpět. Cesta druhou stranou není o moc lepší a jsme rádi, když vidíme asfalt. Pak už to jde celkem rychle. Míjíme kozy, bagristy co likvidují popadané kameny, pláž Apella i hlavní město. A jelikož nám zbývá ještě pořád kupa energie, dáváme se do gala a vyrážíme do taverny. Taverna Calypso je v Amoopi vyhlášená, najdete jí dole u pláže a ve 20h je narvaná k prasknutí. Stoleček se pro nás ovšem našel. Obsluha tu lítá jako šílená, úsměvy jsou dávno pryč, a i když jsou tzatziki, stifado i grilované maso chuťově opravdu dobré, cítíme se tu jak v továrně na turisty. Opouštíme neřeckou atmosféru a přenecháváme svůj stůl jiným, stojí se tu totiž na něj fronta! Fofr v Řecku jsem tedy zažila prvně. Procházíme se setmělým Amoopi, ruku v ruce a já jsem po dlouhé době vážně šťastná. Všude je klid, svítí jen pár hotelů a taveren, šplouchá moře. Občas se jen odněkud ozve smích a my se shodujeme na tom, že tu zkrátka chcípnul pes. Nevadí nám to. Dlouho do noci si povídáme nad sklenkou vína a myslím, že jsme šťastní oba. Nezkazí to ani pekelná bolest v mém krku.


Den čtvrtý – Na skok v Karibiku

Celou noc jsem nespala. Vstávám bez hlasu a bolest v krku je šílená, no bezva, včerejší výlet mi dal na frak. Skřehotám tak, že mi je rozumět každé páté slovo a můj MUŽ by mě nejradši ukotvil k posteli, to určitě! Možná riskuju, ale výletu se nevzdám! Leju do sebe čaj s citrónem a vyrážíme. Tentokráte na jih, kde je naší první zastávkou pláž Damatria . Pláž kousek za Amoopi, ke které se sjíždí za údolím plným obarvených kamenů. Z fotek jsem si jí vysnila, ale skutečnost je úplně jiná. Úzká pláž plná větších kamenů a potrhaných slunečníků. Z vrchu krásná, hlavně díky barvě moře, ale z blízka se nám nelíbí. Na doporučení jsme popojeli ještě o kus dál, kde měli být další menší pláže, ale nenašli jsme. Cesta se zhoršovala a my se rozhodli strávit den na pláži jiné. Není odtud daleko a vzhledem k mému stavu se odpočinek hodí. Pláž Diakoftis leží přímo za letištěm a první odbočka k ní je nastříkaná bílým sprejem na silnici (odbočujte na Arkassu). Dále už ji najdete na cedulích, nelze minout. Za cedulí se vydáváme 2km dlouhou prašnou cestou, kolem letištního plotu a před jeho koncem odbočujeme vpravo.
Dojíždíme k parkovišti, které je celkem plné, dokonce tu za ty roky vyrostla i taverna, ale moře je tady tak krásné , že i my, milovníci samoty zůstáváme. Máme štěstí na volné lehátko a tiché lidi kolem sebe. Ač je jich tu celkem dost, nijak nás neruší. Většinou jsou ve stínu a pozorují ostatní. Procházíme nejbližší okolí , pořizujeme fotky a obdivujeme okolní nádheru. Ono koukat občas jenom tupě před sebe má něco do sebe. Moře má barvu jako někde v Karibiku a písek je jemný k zbláznění . Pod vodou jsou vidět rybičky a s frapíčkem na břiše tu den utíká skoro sám. O pořádný rozruch se postarají stíhačky, které z nenadání vyletí jakoby z moře a těsně nad pláží udělají několik manévrů. Muži jsou nadšení jako malé děti, ženám lze číst v očích strach „začala snad válka“? Ne, naštěstí nezačala, ale knedlík v krku se mi teda hodně zvětšil…..Kolem 17h, když jsme dostatečně vycachtaní a vyslunění, balíme osušky, nasedáme na pekelný stroj a rozhodujeme se pro návštěvu večerního hlavního města. Energie nám dneska zbylo hodně a celkem jsem se rozmluvila, tak proč ne. Cestou se na pokoji odsolíme, dáme do kupy a opět vyjíždíme. V Pigadii parkujeme u autobusového nádraží, dáváme pod kolo kámen a hlad nás žene do vyhlédnuté taverny. Jmenuje se Goniakon a tenkrát jsem tu měla přímo epesní gyros. Bohužel dnes ještě není hotový a nám nezbývá než „zabít čas“ řeckým salátem a saganaki. Obojí je výborné a pak se stane, čeho jsme se obávali. Na stole nám přistanou, dva vrchovaté talíře plné čerstvě dopečeného masa . O takové baště se nám může v Čechách leda zdát. Odcházíme po dvou hodinách nacpaní k prasknutí.
Mezitím se město zaplnilo turisty a otevřeli i zbylé obchody. Nakoupíte tu nejrůznější suvenýry, pochutiny, můžete posedět v cukrárně, v baru nebo se projít přístavem, tady to zkrátka žije. U jednoho krámku se mi líbí velký šátek, modrobílý se symbolem oka, vhodný jako pareo (pro muže - šátek co se nosí přes plavky). Jdeme kolem 2x a najednou mi říká pane. MUŽ mi ho koupil jako vzpomínku na naše první společné Řecko. Slečna prodavačka je velmi příjemná, a když nám líčí, kde všude v ČR byla, úplně se stydíme. Okamžitě se domlouváme, že to napravíme a vydáme se i my po naší vlasti. Setmělo se a začalo foukat, je čas se vrátit. Hlas mě začal znovu opouštět a já cítím, že to zítra bude pěknej průser……


Den pátý – Kato Lako, když se sny naplní….

Jestli mi předešlé dny bylo blbě, dnes je to ještě horší. Nepomohl Priessnitz ani čaj s citrónem, tajit to nejde a můj protějšek chce zrušit výlet. Já, cvok první kategorie ovšem odmítám, dnes se má přeci jet na moji vysněnou pláž. Vidět Kato Lako jsem chtěla už tenkrát, při první návštěvě ostrova. Nevyšlo to a letos se toho nevzdám, to budu radši celý den mlčet. Cestu na pláž Vám popisovat nebudu a to z jediného důvodu, chceme tam být příště zase sami. Je šotolinová, plná kamenů, prudká a vymletá. Oči jsem měla na vrch hlavy a dokud jsem nespatřila cílové „parkoviště“ prostě jsem se bála. Je fajn mít pevné boty, protože k pláži se musí přelézt nějaké ty kameny, ale jakmile ji uvidíte, víte, že ta cesta stála za to! Je přesně taková jakou jsem si jí vysnila , rychle mrkám, abych zatlačila slzy. Vlny, kameny a nikde ani noha. Za skálou se ukrývá jeden naháč, cikády řvou jak o závod a je tu božský klid. Po hodince přichází dva páry. Mávají na nás a prochází až dozadu, takže každý máme své soukromí . Nedá se nic dělat, plavky letí dolů! Ten pocit je prostě nepopsatelnej. Dělám desítky fotek nebo se máchám, kdo by ležel, když se může kochat takovou krásou a nahej. A pak se stane zázrak. Po 14h všichni odchází a my tu zůstáváme úplně sami. Ehm, noo, najednou mi vlastně zase tak špatně není :-). Stačí jeden pohled a oba víme, toho se přece musí využít ;-). Že přišel stín , si všímáme, až když nás zebou zadnice a řecké božstvo se nad pláží křižuje (červenající se smajlík). Po půl čtvrté balíme i my. Přelézáme kameny a neustále se ohlížíme , není potřeba nic říkat, oba víme, že sem se jednoho dne zase vrátíme ….Cesta nahoru je ještě horší než dolů , mám strach, že se čtyřkolka postaví na zadní a překlopí, takže jdu radši kus pěšky. To jsem, ale neměla dělat. Horko k padnutí, vítr a pot nejsou zrovna ideální pro můj krk, takže jakmile znovu nasednu na pekelný stroj, je mi jasné, že je zle…..
Cestou do Amoopi zastavujeme u velkého marketu nad hlavním městem, je mi slabo a načapu se, že nevnímám. Že bych si neměla hrát na hrdinu, mi dojde až ve chvíli, kdy začne mladý prodavač běhat po krámě a křičet VOLIT. Nevím, co chce. Koho mám jít volit? Nerozumím až do chvíle než řekne slovo MONEY. Najednou jako by do mě udeřil blesk, zjišťuji, že jsem u zeleniny odložila partnerovu peněženku, plnou, penězi a všemi doklady. Cítím se jak blbec! MUŽ na mě zahlíží jak čert, ale když vidí jak mi je, ano začínám vypadat jako zombie, prostě to smázne. Několikrát děkujeme, je nám jasné, že u nás by zmizela v nenávratnu a jedeme si odpočinout. Ale uznejte, vydrželi byste na dovolené ležet? Jsme plni dojmů a chuť na maso je větší než bolest v krku (né to trochu kecám, ale nechci nám to prostě kazit) a jelikož v Amoopi není žádná gyrosárna, beru si alespoň Panadol a vyrážíme do víru velkoměsta. V Pigadii procházíme hlavní třídou až ke kašně, odbočujeme do uličky vpravo a až na jejím konci usedáme do gyrosárny s názvem Erasmias, dostali jsme na ní typ. Obsluhují tu samí veselí „hoši“ a to jídlo, to je teda žrádlo! Lepší souvlaki jsem nikdy nejedla a můj MUŽ? Ten má ze dvou pitagyrosů velikosti XL pěkný boule za ušima. Abychom to rozchodili, musíme se projít. V přístavu už svítí lodě a krámky se zaplňují, začal ten pravý dovolenkový mumraj. Usoudili jsme, že tohle nám v Amoopi trochu chybí a až se jednoho dne na Karpathos vrátíme, budeme bydlet tady.
Míjíme cukrárnu a aniž bychom jeden nebo druhý něco říkal, jdeme dál. Co by to bylo za dovolenou bez zmrzliny, že? Na jeden kopeček ještě místo máme a ty dorty co se na nás smějí, ty budou k snídani, epesní….
Za tmy se vracíme „domů“ a ač jsem dneska málem padla za vlast a slovo VOLIT si budu pamatovat do konce života, byl to jeden z nejkrásnějších dní….


Den šestý – Apella

Ráno nás překvapí silný vítr. Kupodivu je mi celkem dobře a můžeme se chystat na náš poslední výlet. Že by zabrala ta zmrzlina?
Balíme batoh, ale než se vydáme na cestu, vyrážíme na snídani. Po šesti dnech nám tousty a pokus o šunku lezou i ušima a slavnostně si neseme krabici dortů.
Co to udělalo s ostatními hosty, si nepřejte vidět :-). Jakmile spatří naše naložené talířky, začínají mlsně slintat a prohledávat jídelnu. No nenašli a my se s úsměvem na tváři vytrácíme, abychom nedostali na budku.
Čtyřkolku jsme vrátili a tak se prvním ranním autobusem vydáváme do hl.města a dále pak na nejznámější pláž ostrova Apella. Cesta z Pigadie trvá zhruba 45minut a samotný sjezd je extra dobrodružství. Řidič snad nemůže být nikdo jiný než Řek, protože jiný by na to neměl nervy. Tolik serpentin a srázů prostě jinde není. Otočit se lze pouze na jednom místě, a pokud je Vám někdy v autobuse úzko, rozhodně si nesedejte k okýnku.
Systém funguje stejně jako u pláže Kyra Panagia, jeden autobus sem lidi ráno přiveze a ten samý je odpoledne odveze. Mezitím nejede nic! Takže pokud nepřijede půjčeným přibližovadlem, máte to jasné, plážový den jak vyšitý. My jsme plážový povaleči, kostelíky a zříceniny nám moc neříkají a do hor se vydáme raději u nás, takže se nám tady opět líbí. Apella je komerční pláž, najdete tu parkovistě, tavernu i slunečníky, přesto má své kouzlo . Netvrdila bych, že je ze všech nejkrásnější, jak to tvrdí průvodci, ale barva moře je zde jedinečná. Atmosféru dokreslují až křiklavě zelené borovice , ve kterých řvou cikády jak o duši. Také sem během dne přijíždí výletní lodě. Najdou se samozřejmě lidi, kterým vadí, ale nám zdejší mumraj dovolenou nekazí, vždyť je to jen jeden den.
Pro ty, kteří mají rádi více klidu je možnost přejít kopec na pláž, které se říká malá Apella. Spousta lidí měla to štěstí být na ní sama a tak jsem to šla omrknout taky. Z velké pláže k ní vede vyšlapaná cestička. Vítr pořádně fouká a já doufám, že mě neshodí dolů. A pak ji najednou vidím . Je to bezpochyby krásná pláž, pod kopcem ukrytá a tak nějak divoká a lákavá. Třeba jako perla. Jenže….je na ní už několik párů a tím pro mě ztrací kouzlo. Přemlouvat MUŽE ať znovu zabalí a štrachá se tam se mnou, mi připadá zbytečné. Stejně bychom tam nebyli sami a užít si den na té velké pro nás není problém. Od lodí a větru přicházejí vlny, ve kterých se dá blbnout, MUŽ dobrovolně nosí chlazené pivo a já ochotně fotím osamoceného Itala, který nutně potřebuje milion fotek své osoby :-). Baví nás pozorovat lodě , tedy spíš sledovat, jak z nich lidé vystupují a já doufám, že za tu škodolibost neskončím v pekle. Je po 16h, den utekl tak nějak sám a my se dokonale zrelaxovaní vydáváme zpět k autobusu . Trošku nás děsí, že nebude mít kde zastavit, natož se kde otočit, ale zdejší řidiči jsou prostě borci a týpek si prostě 3km serpentinami couvá, neuvěřitelné. Máme štěstí na místo u předního skla a jízdu si užíváme se vším všudy , s očima na vrchu hlavy. Dostali jsme z toho hlad. Jelikož máme nějaký ten čas do dalšího spoje, volba je jasná, pitagyros u Erasmiase! No ten zase byl ! Nechybí ani ouzo na dobré trávení a neumíte si představit ty smutné oči mého MUŽE při představě, že tuto dobrotu teď minimálně rok neochutná :-(.
V Amoopi fouká tak, že se pomalu nedá chodit. Na procházku to není a tak se vydáváme zkusit nějakou tu tavernu. Přeci jen jsme jim díky skvělým gyrosárnám v hl.městě nedali moc šancí. Vybíráme tavernu Esperida v horní části letoviska. Obklopená zelení, svítí každý večer do dálky a oproti Calypsu má usměvavý personál. Vybíráme souvlaki a soutzoukakii a obojí chutná skvěle. Máme tu čest pozorovat nějakou domácí řeckou oslavu a přestáváme si o sobě myslet, že jsme žrouti. Kam ti to dávají?
Na rozloučenou nám na stole přistávají vlažné dolmades (koblížky polité medovým sirupem) a panák kávového ouza. Chce se nám prasknout, ale je to milé a velmi dobré. Ještě že nás na pokoj popohání vítr….


Den sedmý – V zajetí větru

Pokud nás včera vítr překvapil, dnes nám vyráží dech. Máme poslední den dovolené a chceme ho strávit v našem letovisku. Hned po snídani se vydáváme na procházku a zkoumáme výběžek kolem kostela , kam jsme se doposud nedostali. Vracíme se na pláž Pera Ammos , ale není to zrovna šťastná volba. Nemá cenu ani vybalovat, písek lítá jako šílenej a štípe jako tisíc jehliček. Lehnout si na lehátka nic neřeší, protože tam zase hrozí, že nás přizabije slunečník. Nejlepší je být po uši ve vodě a písek zapíjet chlazeným Mythosem. Vydržíme to do oběda a pak přímo utíkáme k hotelovému bazénu. Nééé, že by to bylo o moc lepší, se slabšími lidmi se pohybují i lehátka a bolí z toho uši. Vydržíme do 17h a potom prostě zdrháme na pokoj.
Tak tohle je meltemi? Vítr, díky kterému jsou tady stromy natočené k jedné straně a turisté před ním utíkají. Ještě, že nefoukal celou dobu, je to vážně síla. Balíme kufry a vybíráme tavernu na poslední večeři. Je to nenápadná Perama Maria, v horní části Amoopi. Sedí v ní asi 8 lidí a k našemu překvapení jsou všichni rodina nebo personál. Taverna je postarší, obklopená zelení, hraje tu muzika a teprve tady objevujeme to, co celou dobu hledáme, pravou řeckou atmosféru. Nejen, že nám udělají radost točeným pivem, ale celá rodina se na nás usmívá. To co dostaneme na stůl, se dá nazvat food pornem. Předkrm ve formě saganaki a plněných cuketových květů a jako hlavní jídlo mix grill a júvetsi. Jedno je lepší než druhé a chutná nám i pofidérně vypadající domácí zákusek, který dostaneme na rozloučenou. Zapomněla jsem i na bolest v krku. Velmi nás mrzí, že jsme sem nezašli už dřív a slibujeme si, že i kdybychom příště bydleli jinde, rozhodně se tady zastavíme na něco dobrého.
Mraky v dáli letí jako o závod a naznačují nám, že i my máme čas letět, na pokoj a ráno zpátky domů….

Den osmý – Návrat do reality

Vstáváme brzo ráno, naházíme poslední věci do kufru a naše poslední cesta vede svozovým autobusem na letiště. Nálada je už jaksi nostalgická, a pokud se někdo těší domů, já to tedy rozhodně nejsem. Když nastupujeme do letadla, vítr nám naposledy rozcuchá vlasy, ohlížím se a vím, že se ještě jednou vrátím. Vlastně tak trochu doufám, že se vrátíme spolu! Tolik jsme toho zažili a tolik jsme toho ještě neviděli - Diafani, Papa Minas, Sarii a hlavně Agios Nikolaos, můj další Karpathosský sen. Jistě čeká, až ho proměním ve skutečnost! Taky jsem chtěla vzít MUŽE do Lefkosu, do taverny O´Mihalis kde můžete nahlédnout pod pokličky a vybrat si, co se Vám líbí. Nebo do Menetes, vesnice, kde je takový klid až to někdy štve, ale na to dojde až příště. Mohli jsme se sice honit sem a tam, najezdit stovky km a stihnout všechno, ale my chtěli mít důvod se vrátit……….
S letadlem na runwayi mává vítr, lidi mají strach, ale pilot s námi lehce stoupá do oblak . Odnáší nás zpátky do reality všedních dní, tak snad brzo naviděnou…..


A jak to celé dopadlo?

Klimatizace v letadle mě dodělala, nedalo se dělat nic jiného než vyhledat doktora. Vyfasovala jsem antibiotika na 3 týdny.
Naše láska první společnou dovolenou přežila. Na další roky máme spoustu plánů a snů.
Tak nám třeba držte palce, ať se vyplní ;-)


Na závěr pár rad:

Jízdenku z/do Amoopi kupujete přímo u řidiče a je vždy jednosměrná. Jízdenky do ostatních letovisek (na pláže) z Pigadie se kupují v budce na autobusáku, 15minut před odjezdem a kupuje se rovnou lístek zpáteční.

Nezapomeňte si přibalit šnorchl a boty do vody, na některých plážích je budete potřebovat.

Chcete-li si půjčit přibližovalo, dobře zvažte, kam se vydáte. Na co máte odvahu a kuráž. Nezapomeňte si taky dostatek peněz, protože benzín i půjčovné je na Karpathosu o něco dražší, než na jiných ostrovech. Čtyřkolka s plným pojištěním přes delegáta nás stála na den 40E a benzín 1,92E za litr. Na necelých 300km jsme projeli 15l benzínu.

Nevíte-li co ochutnat, ochutnejte všechno!

Pokud Vám vadí vítr, jeďte jinam!

Do lékárny přibalte něco na bolest v krku nebo kvalitní slivovici!

Špatnou náladu a remcání nechte doma!

© na toto dílo se vztahuje autorský zákon, a proto není možné cokoliv z tohoto díla kopírovat a používat k jiným komerčním účelům.
Komentáře (10)
02.12.18 08:53 Pucík
Děkuji všem za krásné komentáře a s tím Ouzem si to budu pamatovat ;-)
28.10.18 15:02 RottenFox
Na bolest v krku spolehlivě pomáhá kloktání Ouza. :-) Může se kloktat i preventivně. ;-)

Moc pěkný cestopis!
22.10.18 19:41 IrenaT
Přečetla jsem tento cestopis s úsměvem na rtech :-)
21.10.18 17:05 Ireon
Výborný cestopis, užitečný pro ostatní návštěvníky Karpathosu. Fotky krásné!
06.10.18 18:07 niky6
Díky za super cestopis. Jako u všech tvých cestopisů jsem se báječně bavila i kochala krásnými fotkami.
03.10.18 12:31 machajda
Karpathos je návykový, že? Já se taky chci jednou vrátit , tak snad se to podaří. Přeji hodně štěstí v soutěži i v životě!
02.10.18 12:51 janavi
Hezký cestopis, dobře se četl. Přeji vám, ať vám láska vzájemná i láska k Řecku vydrží! Pozor na brblání chlapa, s věkem se to zhoršuje!
28.09.18 10:50 vostrucha
I mně se cestopis dobře četl a často vyloudil úsměv na rtech :-) Na Karpathos moc rádi vzpomínáme. Přeji hodně štěstí v soutěži i v životě a doufám, že i přítele Řecko chytlo za srdce a máte před sebou ještě hoodně společných řeckých zážitků.
27.09.18 19:44 Mili
Děkuji za milé povídání, prošla jsem si s tebou ostrov a zavzpomínala na naši báječnou dovolenou....přeju ti, aby bylo ještě hodně báječných dovolených ve stejném složení, dávám za 5
27.09.18 12:19 Maruška01
Teda super cestopis. :) Zavzpomínala jsem si na náš loňský Karpathos. Vím o čem píšete, když jste napsala, že na některé pláže byl horší přístup.Cesty na Ag. Minas a na Kato Lako jsme sjeli na skútru a myslela jsem, že to nepřežijeme. :) A cestou do Olymposu nás málem odfoukl vítr i se skútrem. Ale díky vašemu cestopisu jsem si vybavila, jak ty kladné a krásné věci, tak i takové záporné věci, které dělají Karpathos Karpathosem. :) Krásně se ten váš cestopis četl. A doufám, že vám to s přítelem klape stejně dobře jako na té dovolené. :)
Chystáte se napsat komentář jako nepřihlášený uživatel. U Vašeho jména bude zobrazena i IP adresa.
7XNN5
(opište bezpečnostní kód)
1. Komentář nesmí jakýmkoliv vulgárním způsobem urážet autora díla.
2. Nezpochybňujte komentáře od ostatních uživatelů.
3. Toto není diskuze. Chcete-li se na něco zeptat pište do DISKUZE.
4. Komentáře, které nesplňují pravidla budou vymazány.
 
˝Pucík˝ a jeho/jí aktivity
Cestopisy4
Galerie8
Hotely10
Taverny14
Diskuze4
 
Greek Market
Booking.com
Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním těchto webových stránek s tímto souhlasíte. Více informací