Návrat na Rhodos

Rhodos je často nálepkován jako komerční ostrov, což jistě z části pravda je, pokud se budeme soustředit hlavně na východní pobřeží a vyhlášené výletní cíle.
Ale zároveň to pravda není, pokud vyrazíte někam dál, do míst ne tolik turisticky zasažených.
Já jsem již na Rhodosu byl a i když jsem v minulosti přičichnul k jiným místům v Řecku, které nejsou v hledáčku masové turistiky, viděl jsem opuštěné pláže i pusté horské soutěsky, původní vesnice a kláštery, tak jsem neváhal se na Rhodos vrátit.
Má něco do sebe a rozhodně stojí za naplánování a zrealizování výletů zapůjčeným autem a pak třeba i kousek dál pěšky.
Možná se během čtení tohoto cestopisu budete chytat za hlavu, že vás zavádím i do těch naprosto profláknutých míst, předem se omlouvám, ale pro mě mají i některá zdejší všeobecně známá místa svoje kouzlo.
Ale pěkně od začátku.

Je krátce po začátku září a naše letadlo bez komplikací přistává na letišti Diagoras.
Následuje přesun přes příliš nevábnou krajinu do jižnější části ostrova, do letoviska Pefki, kteréžto bude naším útočištěm a zároveň výchozím bodem pro výlety zapůjčeným povozem.
Na Pefki samotném nic moc kouzelného není, je to klasický shluk hotelů, taveren, obchůdků a ráz doplňuje písečná pláž. Zároveň ale není letovisko nijak extra rušné, jako třeba Faliraki nebo Kolymbie na severu.
Co mě v Pefki opravdu pobavilo, je kočičí Hladová Zeď, tedy zídka s cedulí, na které se píše, že se zde mohou krmit zdejší kočky. Jak to zde vypadá po setmění, kdy začne po hlavní třídě proudit zástup turistů a místní kočky a kocouři moc dobře vědí, že přišla jejich chvíle, to si jistě umíte představit.
Auto již máme domluvené z domova od renomované půjčovny s českým zastoupením, krásný nový Hyundai ix20, včetně takových vymožeností, jako je navigace a couvací kamera. Jako východoevropan kovaný Favoritem či Babettou se tomu nejdřív směju, ale brzy si začnu tyhle vymoženosti při cestách po ostrově užívat.

Náš první výlet vede na známé Prasonisi, přičemž cestou chceme navštívit opuštěný klášter San Marco - to bude asi z Italštiny, bývalou továrnu na zpracování hedvábí a vesničku Lachania. Později mám v plánu přejet na západní pobřeží, zastavit se v Sianě nakoupit vyhlášenou Soumu a další místní výrobky a pak se vrátit přes hornatou část do Pefkosu.

První na řadě je tedy vesnička Lachania.
Mám odbočit kousek pod Gennadi, ale zblbne mě nějaká stará cedule a valím to přímo z Gennadi na Vati. Zde poprvé zapínám navigaci v palubní desce a zjišťuji, že to nebude zas tak zbytečnej krám, jak jsem si myslel.
Brzy tedy naladím správný azimut a přijíždíme do Lachanie.
Někde jsem myslím četl, že tu mají být nějaké tradiční prodejny, nebo co, ale nic takového tu není. Což ale ničemu nevadí. Jsou tu původní obydlí, krásné baráčky, dvorky a uličky, všeobecný klid a nikde nikdo. Nahoře na hlavní ulici nějaká taverna a obchod, kde sedí místní pop, dole ve vesnici kostel, škola a taverna a toť vše.
Vesnice je moc pěkného rázu a rozhodně je fajn se tu zastavit. Já se tu zastavil hned na začátku dovolené a okamžitě to zahnalo mé obavy, že by třeba Rhodos neměl být bezva. Člověk si tu přijde třeba jako na Karpathosu nebo někde v zastrčené vesnici na východní Krétě.
Z malebné Lachanie se vracíme na pobřeží a kousek před Kattavií zastavujeme u Svatého Marka. Měl by to být opuštěný klášter. Je zde něco jako kavárna, říkají si "kolonie" a manželka tvrdí, že si tam všimla i mnicha v turbanu. Tvrzení o turbanu ve mě vzbuzuje jistou nedůvěru, co to vlastně viděla, ale zase je pravda, že já se moc nerozhlížel, protože mě při focení málem přejel jakýsi místní strýc pickupem. Tak třeba někdo z vás tohle místo navštíví a dá pak vědět, kdo to tam vlastně žije.
Odtud, co by kamenem dohodil, odbočuje z asfaltky prašná cesta, která vás dovede k chátrající výrobně hedvábí.
Je to velká rozpadající se budova, kde vlastně vyjma drolících se industriálních budov není nic k vidění, ale je zajímavé tohle místo navštívit. Já jen lehce nakoukl, měl jsem strach, aby tam náhodou nebyla zabydlena třeba smečka toulavých psů, ale stejně na mě dýchlo kouzlo dávných časů a událostí s tímto areálem spjatých.
Následuje pláž Prasonisi, tedy ono známé místo, kde na jedné straně úzké pláže je moře Egejské a na druhé moře Středozemní, jedno divoké a druhé klidné a zároveň je zde přehršel kite surferů - to jsou ti s těmi draky, a windsurferů - to jsou ti s tím plachtovým křídlem, jak to bývalo vyšito na košilích koncem osmdesátých let a v začátku devadesátých.
Zrovna tohle je jedno z těch míst zasažených masovou turistikou, ale pro mě jako beznadějného romantika a obdivovatele kite surfingu, povinná zastávka.
V jednom z místních supermarketů, kde na zápraží zevlí zrovna nesurfující surfaři, si kupuji bagetu, sýr a šunku, strávím zde několik hodin a nacvakám přes dvě stovky fotek.
Odteď zpátky k ryze Řeckým věcem. Fakt že jo, slibuji.
Původně jsem chtěl tedy ještě jít kousek vedle od Prasonisi k vykopávkám Vrouila, kde mají být i nějaké staré podlahy s mozaikou, ale čas tlačí, takže obalen Prasoniským pískem nakusuji západní pobřeží, kde kraj moře svítí ostře tyrkysovou barvou, pozoruji stáda koz a krásnou nespoutanou krajinou si to sunu směr Siana.
Cestou mi to nedá se nezastavit na mém oblíbeném Monolithosu. Tady také úplnou samotu nečekejte, je to celkem známá zřícenina hradu s kostelíkem, ale pozdě odpoledne to tu bývá již celkem klidné a podle mého tohle místo za zastavení stojí. Má pro mě jisté kouzlo. I když teda návštěvu mohou dost znepříjemnit hluční Italové a všude se cpoucí Rusáci, ale ono stačí chvíli počkat a Monolithos může být jen váš. Jsem to hroznej optimista, co? Ale opravdu, když nic neruší okolní ticho a cestovatel si vychutnává výhled do okolní krajiny z takového krásného historického místa, má to něco do sebe.
Z Monolithosu to pálím do slíbené Siany, velmi malebné vesnice s monumentálním kostelem, ve které je již vidět vypočítavý zvyk místních trhovců prodat zboží turistovi, ostatně úplně stejně jako třeba v Olymposu na Karpathosu, ale stačí pár slov Řecky a znalost místních reálií a hned je to trochu jiné.
U místní tety si kupuji zásobu domácí pálenky na zimu, samozřejmě pálenky z vína. V Řecku se jí říká různě: Raki, Tsipouro, Tsikoudia... Tady je to Souma. A ta místní Souma je speciální hlavně tím, že se dá koupit v sedmdesáti procentní voltáži. Na českou zimu ideál.
Beru ještě trochu rakomela, což je pálenka s medem, k tomu také nějaký med navíc, olivový olej a ještě pleťové krémy pro tchyni. Spokojenost z nákupu je zde na obou stranách, teta ještě přidá pár dárků a my můžeme dnešní výlet zakončit.
Cestu do Pefki volím přes hory, napříč vnitrozemím, konkrétně přes Agios Isidoros a Laermu, do starého Lardosu. Vyjma průjezdem původními vesnicemi se nabízí i krásné výhledy do hornatého kraje a cesta je to naprosto úžasná. Kdo jen objede ostrov po pobřeží, ten o hodně přijde.

Cíle druhého výletu jsou klášter Moni Thari, vesnice Embonas, pevnost u Kritinia, vila Mussolini a následně vesnice Eleousa se starými Italskými budovami a ještě cestou do Eleousy starý kostel Agios Nikolaos.

Začínáme tam, kde jsme včera skončili, tedy působivou cestou do Laermy, pod kterou leží klášter Moni Thari.
Samotná vesnice Laerma vypadá jako z fotografie na plechovce olivového oleje a není úplně marné se v ní zastavit a obdivovat místní kostel, či pozorovat zdejší obyvatele.
Odbočka na Moni Thari uhýbá z hlavní silnice právě u kostela. Před samotným klášterem se dá zastavit o kousek výš, kde je menší kostel, zídka s freskou a výhled na obytné budovy kláštera.

A když naopak Moni Thari přejedete a pojedete o kus dál, směrem na Asklipio, dá se narazit na tekoucí potok, což je v tomhle vyschlém kraji skoro zázrak. Byť je nedaleko velká přehrada , většina řečišť je naprosto suchých, což je vidět i u východního pobřeží, kde přejíždíte po velkých mostech suchá koryta.
Moni Thari je podle slov jednoho zdejšího mnicha nejstarší kostel na Rhodosu, v zahradě kláštera jsou též jedny z nejstarších olivovníků na ostrově a mniši zde prodávají vlastní olej. A také pálenku z vína.
Při příjezdu ke klášteru a vstupu do něj si můžete všimnout tradiční cedulky, která vybízí ke vstupu pouze v patřičném oblečení. Manželce půjčuji jednu mojí košili, bohužel dlouhé kalhoty jsem nechal na hotelu. Zkouším to tedy v kalhotách kousek pod kolena, což se mi moc nezdá a starý mnich u vstupu mi to okamžitě potvrzuje. Naštěstí mají k dispozici erární ošacení.
Jsou mi zapůjčeny dlouhé kalhoty a můžeme jít do útrob kláštera.
Klášter je zasvěcen Archandělu Michaelovi, což dokládá i plno fresek s jeho vyobrazením. Většinu toho, co o klášteře znám, vím od mladého mnicha Johna, kterého jsme potkali u zahrad kláštera. Nabídl nám chléb a čaj a dost nám toho povyprávěl.
Moc na mě nepůsobil jako Řek, tak jsem se osmělil ho zeptat, odkud je. Ze Spojených Států.
Dost by mě zajímalo, jak se mladý mnich ze Států dostane zrovna na Rhodos, ale už jsem se ho styděl vyptávat.
Klášter Moni Thari je velmi uklidňující místo, které na mě mocně zapůsobilo. Jak klášterem samotným, jeho zahradami, tak i rozhovorem s mladým mnichem.
U starého mnicha u vchodu později kupujeme olej, pálenku a svatý obrázek a následně prostory klášteru v příjemné náladě opouštíme.

Vracíme se nahoru do Laermy, následně opět na Agios Isidoros, ale tentokrát kousek před ním uhneme vnitrozemím na sever, do Embonasu.
Embonas je známá vinařská vesnice, vybíráme si co nejopuštěnější prodejnu, kde nestojí žádný autobus a kupujeme si pár láhví vína a pálenku. Paní nám ještě přidá balení hrozinek a hrsti čerstvého vína.
Sklizeň vína je všude na ostrově v době naší návštěvy v plném proudu.

Z Embonasu jedeme k pobřeží do vesnice Kritinia, tedy Nová Kréta, vesnice, kterou založili uprchlíci před Turkem z Kréty.
K mému zklamání je vesnice taková nijaká.
Přilehlá pevnost kousek pod vesnicí je zřícenina na kopci, výstup k ní není nijak náročný. Jsou zde pobořené hradby a výhled do kraje. Monolithos je pro mě mnohem působivější. Monolithos je tak nějak komorně schoulen v lesích a má jinou atmosféru.

Pokračujeme do Kameiros skala, přístavní vesnice, kde mám v plánu oběd, návštěvu nedaleké pláže Kopria a shlédnutí skalního reliéfu pod vesnicí, o kterém jsem četl v jednom zahraničním průvodci. Nakonec ale jenom projíždíme bez zastavení, moc se mi tam nelíbí a těším se, až zase odbočíme zpátky do hor.
To se stane v Kalavardě, kde to beru směr Salakos.
U Salakosu je hned u cesty ohromný areál zkrachovalého hotelu, který vypadá hrůzostrašně. Moc se mi tu nechce ani zastavovat.
Za Salakosem se cesta rozdvojuje, jedna pokračuje dál na Apollonii, tudy ještě pojedeme poslední den, a druhá, podstatně užší stoupá k Profitis Illias, kde je hotel v bavorském stylu a vila stavěná pro Italského diktátora Mussoliniho.
Celá ta oblast je taková divně depresivní, hotel v alpském stylu zde působí opravdu nepatřičně, v okolních lesích je roztroušeno plno rozpadlých budov v podobném stylu a tomu všemu vévodí megalomanská ruina Mussoliniho vily. Prý tam tedy ani nikdy nebydlel, už to nestihl, ale to na ponurosti místa nic neubírá.
Na jednu stranu je to tu zajímavé, člověk by tohle tady na Rhodosu opravdu nečekal, ale na druhou stranu jsem se na tom kopci cítil opravdu stísněně a byl jsem rád, když jsme odjeli.


Odjeli jsme směrem na Eleousu, přičemž zhruba na půli cesty je velmi starý kostel Agios Nikolaos s původními freskami, před ním je krásné prostranství s fontánkou a vedle stanice hasičů. Asi aby byli hned po ruce, kdyby na tomhle velmi suchém kopci vzplál požár.

Před Eleousou je obrovská kašna, která se mi bohužel nedaří vyfotit, protože se u ní pohybují vojáci. Během výletů jsme vojáků potkali hrozně moc a i létala jedna stíhačka za druhou. Asi měli nějaké manévry.
Přímo v Eleouse stojí staré italské osídlení, rovněž již opuštěné, naštěstí ale ne až tak depresivní.
Výlet zakončujeme ve znamenité taverně v Archipoli a pak již jen sjíždíme kolem Epta Piges a starého akvaduktu ke Kolymbii.
Třešničkou na dortu je pak zastávka nad nočním Lindosem.
Jo, jede tam komerce jak blázen, ale ten pohled zvrchu je stejně dechberoucí. Hlavně takhle večír.


Při třetím výletu chceme navštívit Lindos ve dne, potom vesnici Charaki, na kterou shlíží z kopce stará pevnost, klášter Kammyri a kostel nad Tsambikou.

Do Lindosu to máme z Pefki sotva pět minut, tak jsme tam celkem brzo, ale už je tam nával autobusů, tak měníme plány a jedeme zatím jinam. Do Lindosu se vracíme v době po ranní špičce a před večerním návalem, což je rozhodně rozumné.

Začínáme tedy v Charaki, což je dost zajímavá ves. Pevnost nad ní je opět majestátní, o nic horší, než každá jiná na ostrově.
Vesnice samotná má stranou k silnici baráčky bez dvorků, jen samé holé zdi a schodiště. Otevřená je vesnice totiž na stranu k moři, kde vytváří velký půlkruh, složený z výloh obchodů, taveren, zápraží a dvorečků, které dohromady dělají hezkou promenádu lákající k procházce. Pod promenádou je hezká pláž s krásnými oblázky a odevšad je výhled na pevnost na kopci.
Plno domečků nabízí možnost ubytování a asi bych o tom na příště i uvažoval.
Hlavní silnice je na dosah a přesto to tu není nijak závratně rušné.

Z Charaki jedeme k Tsambice, začínáme přímo na pláži, která je teda krásně písečná, ale zároveň hrozně narvaná. Z reproduktorů barů se válí hudba a my valíme pryč. Ke kostelu nad Tsambikou, což je hned další odbočka z hlavní silnice.
Na konci strmé cesty je parkoviště, kde je jen pár aut, zato hodně koz. Jeden malej Rusák později jedné koze hodí kuličku hroznového vína, čímž způsobí, že se k němu seběhnou loudit kozy z celého okolí a chvíli to vypadá jako výjev z Jurského Parku. Maminka prcka odvleče do auta a kozy se na ně dobývají i tam.
My ale půjdeme nahoru ke kostelíku. Vede k němu tři sta schodů a všude se straší, jak je to malé peklo to vyjít.
Pche. Kdo už někdy vylezl nějaký Řecký kopec, ten se ani nezapotí.
Kostelík nahoře není nijak extra malebný, má akorát pěknou zídku se zvonečkem, kříž, který je vidět z hlavní silnice a výhled na pláž Tsambika a do okolí. Taky je tu dost lidí, tohle je přeci jen jedno z těch známějších míst.

K plánovanému klášteru Kammyri se mi už moc nechce, ani nečekám, že to tam bude nějaké extra a chci si radši uchovat ve vzpomínce horský Moni Thari, tak to už peru po hlavní zpátky na Lindos.
Ta hlavní pobřežní cesta na východním pobřeží mě vůbec štve. Všude tu nastrkali padesátky, provoz na mašli... Ve vnitrozemí se mi jezdí mnohem líp. Není tam žádný provoz ani cedule s omezením rychlosti a zatáčky mi nevadí. Ve finále se jede rychleji a lépe tam, než na rovné pobřežní cestě s často nesmyslnými cedulemi, které stejně nikdo nedodržuje. A koz tu neběhá u cesty o nic míň.

Z Lindosu už hlavní nápor zmizel - to znamená, že je tam pořád hrozně lidí, ale už se aspoň dá projít.
Vesnice to musela být kdysi krásná, když se člověk podívá pod to rozvěšené zboží a cedule, tak to v tom vidí, ale ten ráz je už dávno pryč. Alespoň se mi povede zabloudit úplně mimo hlavní cesty, kde již nic nazdobené není, jsou tu jen místní, kteří právě buď večeří, nebo odněkud někam jdou.
Jako mám Lindos rád, ale třeba Mesochori na Karpathosu není o nic horší, ba naopak je úplně původní, bez cetek a člověk si to užije bez návalu lidí.
V Lindosu si ještě dáme gyros a jedeme zpět do Pefki.


Náš poslední výlet během tohoto pobytu.
Měl jsem v plánu Filerimos, což je kopec s křížem a klášterem u hlavního města a návštěvu hlavního města, hlavně staré čtvrti.
Ale od včera to pořád přehodnocuji, moc se mi už do téhle části ostrova nechce. Kdo jste ještě na Rhodosu nebyl, tak hlavní město určitě navštivte, je úžasné. Ale já už tam byl a momentálně se mi do šrumu moc nechce. Ale jestli se ještě někdy na Rhodos vrátím, tak si hlavní město určitě zopakuji. Třeba nějak navečír.
No, nakonec se rozhoduji aspoň pro ten Filerimos, i když teda ten výhled z něj bude stejně o ničem, protože ta severní část ostrova je akorát zastavěná placka, ale tak to alespoň vezmu vnitrozemím, přes Psinthos, Maritsu a Pastidu a zpátky přes Salakos, Apollonu a Laermu.

V Ialysosu mi lehce tečou nervy z provozu, naštěstí vyšplhat se na Filerimos je odtamtud už jen dílem okamžiku.
Nahoře se nachází obří kříž, klášter, ruiny starého chrámu a staré dórské studny, které nejsou přístupné.
Na parkovišti a i cestou ke kříži běhá plno pávů. Cesta ke kříži se táhne ve stínu vysokých stromů, mezi kterými ještě cestu lemují kapličky s vyobrazením Ježíšova konce, je to tedy křížová cesta. Ostatní pamětihodnosti leží přesně na druhé straně.
Velký kříž na Filerimosu mě celkem zaujal, škoda jen, že ten výhled odsud je opravdu nijaký. A taky se tu motá strašně Rusů, kteří mi přijdou, že někam cestují jen proto, aby ostatní vypruzovali.

Nu což, čas máme přímo hvězdný, tak se v klidu vracíme vnitrozemím ostrova a užíváme si poslední krásné chvíle na Rhodosu.
Při příjezdu k Pefki mi to ještě nedá a zajedu ještě jednou do Lindosu, aspoň na gyros.
Pak už jen zaparkujeme auto před hotelem, trochu ho vypucujeme a odevzdáváme klíče na recepci, kde si je později vyzvedne někdo z půjčovny.

Poslední den se jen bimcáme po Pefki, nejdřív na pláži a později v oblíbené taverně, kde poté, co jsem při první návštěvě prohodil s majitelem pár Řeckých slov, se nám sedělo ještě mnohem příjemněji než jinde.



Rhodos asi není ten nejvíc nejlepší Řecký ostrov, ale já ho mám přesto velmi rád.
Jo, z východního pobřeží fakt nějak odvařenej nejsem, ale to vnitrozemí mám rád. Je tam toho celkem dost co objevovat a ty průjezdy krajinou jsou nepopsatelné.
Mě by vůbec nevadilo se tam zase vrátit.
Když se to ještě někdy povede, budu se tam těšit.