Na úvodní stránku
Napsat vlastní cestopis
Fotogalerie
Videogalerie
Recenze hotelů a apartmánů
Recenze míst
Recenze taveren
Diskuzní fórum
Přihlášení
Jste nepřihlášen
OnLine: 11 | 37
Melissa travel
Ochrana osobních údajů
© 2002 Řecko a řecké ostrovy

Rhodosem ke svobodě

Autor:
bude zveřejněn po ukončení soutěže
Zařazeno:
Rhodos
Napsáno:
15.07.18 00:15
Fotografií:
60
Přečteno:
2125
Soutěž:
2018
Tisknout cestopis
Doporučit přátelům
Dnes 15:50
24 °C
Skorojasno
Z, 5.7 m/s
Komu připadá dobrodružství nebezpečné, ať zkusí rutinu. Ta totiž zabíjí.
/Paolo Coelho/


1. den, pondělí 28. května ODBAV SI SVOU ZÁTĚŽ A LEŤ!

Ráno ještě práce, jdu spíš jen pozdravit kolegyně, už jsem „vyletněná“ – khaki sukně, tričko s kotvičkami, ještě chybí nápis „beach girl“. „Tak si to tam užij, a nechceš s sebou vzít nějaký papíry, že bys je vyhodila z letadla?“ „To bych ráda, ale obávám se, že šanony neprojdou přes celníky.“ Zaklapnu za sebou dveře – pro tento týden výjimečně naposledy a procházím rozpálenými ulicemi, které tak důvěrně znám. Z asfaltu sálá horko, zvažuji ještě jedno tréninkové frappe z místního mlíčňáku (to se totiž moc často nestává, že se ve všední den dopoledne dostanu do města), ale odpustím si to, už tak jsem trochu ve skluzu. Doma dobalit poslední hadry, vyřešit pár nejtěžších otázek typu „pět ponožek, nebo raději sedm?“ a jede se, jako vždy s mírnou úzkostí – například jestli jsem si opravdu těch ponožek neměla vzít místo pěti sedm. Jsem vážně případ (nakonec samozřejmě využiji jen jedny.)

Kamion, zácpa, kolona. Řidič, z pruhu do pruhu, dálnice. Horko, objížďka, zelená vlna, benzínová pumpa. Silniční dopravu (popravu…) neumím popisovat a nechci. Zkrátka jsme si chvíli počkali ve frontě, načuchali smrady z těžkých vozů a kovů a já se ujistila, že příště vlakem. Ekologicky a rychleji (i kdyby byla výluka). Takže po pěti hodinách strávených popojížděním v autě konečně letiště a jízda teprve může začít!

Na letišti jsem postupně zjišťovala, že nemám zubní kartáček, pyžamo ani olej na vlasy (to poslední možná přežiju), ale že naopak mám termální vodu ve spreji, 5 dvojjazyčných knih, 10 triček a troje šaty (jedu na 7 dní). Nelpění… S postupným odbavováním ze mě odpadávaly pracovní a emoční zátěže a za pasovou kontrolou už skoro ani nevím, kde pracuju a jak se jmenuju. Až jsem se zalekla, jak snadno se dokážu připravit o svou „identitu“… Víc než cokoli jiného mne teď ale zajímá, jestli stihnu před nástupem na palubu dopít kafe a jestli budu zase sedět nad křídlem.

Když se letadlo rozjíždí, připadá mi všechno v životě nějak jasnější, a když se odlepuje od země, padlo jedno z nejzásadnějších rozhodnutí v mém životě. Ano, cestování k životu potřebuju, jako Země potřebuje Slunce. Jinak vychladnu a umřu. Hotovo, finito, konečná. Takže ještě letos Anglie a znovu někam na jih, příští rok zjara vytoužené Santiago (plánem B je Izrael) a opět Řecko, za dva roky Japonsko. Nebo Kalifornie? Ale nepředbíhejme. /Teď, když tohle píšu o den později u hotelového bazénu, kolem prochází paní s nápisem na tričku „Get Ready For A London Station“, tričko pána u vedlejšího stolu hlásá pro změnu „San Francisco Bay“. Ještě mi chybí „Santiago, baby“. Náhoda?/
V oblacích zákonitě přijde nadhled. Život je tak nepatrný. Smutků bylo dost, snahy taky. Nechat všechno za sebou, nechat Život, ať se děje. Můj život plave na vodě. Čtu si rozhovor s Tomem Hanksem – nikdy nekývne na scénář, který u něj po 15 minutách čtení nevzbudí nadšení. Kolikrát já v životě kývnu na scénář, který ve mně nevzbudí nadšení? Tolik k rozdílu mezi mnou a Tomem Hanksem…

Sladkoslaný, sytě čerstvý vzduch mě doslova praští do nosu sotva vykročím z letadla. Už je tma, nerada nasedám do klimatizovaného autobusu, míjíme větší letovisko Faliraki, kde jsem byla před 12 lety, příjezd do Kolymbie. Šílená fronta před recepcí, vybírají jakýsi „poplatek navíc“ za to, že nedávno změnili kategorii hotelu ze tří hvězdiček na čtyři. Na rozdíl od většiny spolucestujících mne to kdovíjak nerozladí. Mám hrůzu z lidí, co furt jen závoděj (a záviděj). Složím si věci na pokoji – respektive pečlivě vybalím (kompulzivně obsedantní porucha…) a ačkoli se blíží půlnoc řeckého času, neodpustím si malý průzkum. „Bude úplněk,“ říká pan recepční. „A hlavně si naplánujte výšlap na tamten kopec, je to fajn výlet.“ S pozdravem děkuji, prohlížím šílenou skálu, která se tyčí asi kilometr od našeho hotelu a zářící měsíc lehce zbarvený do ruda, který ji osvěcuje. Je neobvykle jasno.

Moře nacházíme po chvilce, teplé jak kafe (konec května!!!), mýty o studené vodě ve Středozemním moři na jaře zbořeny. Můj otec – říkejme mu pan Ježek – se rozhodl spontánně vykoupat a od té doby se tváří zvláštně. Na pokoji pak mezi řečí utrousí „Utopil jsem mobil“ (kupoval ho před měsícem). Ptám se – „JAK utopil??“ „No, normálně byl pod vlnama,“ dodá polohlasem. Aspoň bude klid, říkám si, malý digitální detox v dnešní době nikomu neuškodí. Mobil se jistě časem vzpamatuje.

Něco kolem půl druhé řeckého času se uložím na (už typicky) tvrdou postel a další hodinu hledám polohu na spaní, při které se mi neudělají modřiny. Marně.


2. den, úterý 29. května FÁDNÍ ROZJEZD: SEZNÁMENÍ S LETOVISKEM

Co víc můžu od první noci čekat než směs těšení, nadšení a notné dávky nepohodlí? I na levném hostelu v Děčíně, který jsme navštívila před měsícem, měli tu matraci měkčí, ale asi jsem moc háklivá. Však vím, že za pár dní si zvyknu, jako vždycky, dospím se na pláži (což si říkám také vždycky, ale tam málokdy ležím tak dlouho, abych usnula, ačkoli svým způsobem sympatizuji s plážovými povaleči). Mobil se zatím nevzpamatoval a k mému údivu nelze sejmout vrchní kryt. Necháme ho tedy „vcelku“ sušit na sluníčku.

Vyrážíme na průzkum okolí, letovisko Kolymbia takové, jako každé jiné – hotely, markety, množství obchodů s oblečením a suvenýry. Vše ještě stále téměř spící, těžkopádně se probouzející po dlouhé zimě, kdy se z letoviska na pár měsíců stane město duchů; jen semtam nějaký majitel hotelu nebo údržbář, který přijde zkontrolovat, případně opravovat nebo renovovat potřebné. Vymotáme se z okrajové části, kde leží náš hotel, na „hlavní třídu“, kde je vskutku všechno, na co si takový turista vzpomene, i kdyby nechtěl. Masáže, okusování nohou rybičkami, zlatnictví, zábavní park, módní butik, obchod s kůží a dokonce i tetovací salon (ne hennou, inkoustem…). Zavrhuji nápad, že si nechám vytetovat na krk zaječí hlavu a zaplést copánky (obě možnosti jsem vážně zvažovala) a chvátám na schůzku s delegátkou. Ta se ale podařila až na druhý pokus.

Poprvně jsme se přifařili k jakési větší skupině na recepci, a bylo nám divné, že výklad jaksi není srozumitelný. Delegátka mluvila potichu, že jsem jí moc nerozuměla, a pak jsem zjistila, že mluví rusky… Na schůzky nechodím kvůli informacím, jako spíš kvůli lidem. Ale nemysli si, milý čtenáři, že kvůli zdvořilostní konverzaci nebo dokonce hledání spřátelených cestovatelů, se kterými budeme do konce pobytu držet partu, budeme si hlídat místa v jídelně a na pláži a večer společně popíjet koktejly a hrát společenské hry! Jsem tím posledním člověkem, který by na schůzku za takovým účelem šel, to mi věř. Chci si jen řádně prohlídnout ty, které budu z bezpečné vzdálenosti pozorovat a které budu po zbytek pobytu zdvořile, avšak nevtíravě zdravit, a se kterými se možná uvidím na rozlučkové párty. Ono se to totiž má s lidmi na zájezdu tak…

I když vám zpočátku přijde, že se na tomhle zájezdu s nikým bavit rozhodně nebudete, nebo že jsou vaši spolucestovatelé nesympatičtí nebo nepřístupní, nebo si myslíte, že jste jim nesympatičtí vy, posečkejte pár dní. Z těch největších morousů se stanou kamarádi a při odjezdu si budete pochvalovat, jaká jste byli dobrá parta a že se snad někdy v Řecku zase všichni potkáte. Mluvím z mnohaleté zkušenosti.

Takže schůzka s delegátkou, lidi spíš starší a střední věkové kategorie. „A na tu skálu tady se dá vystoupat jak?“ – ptám se, když odpadnou takové ty obligátní dotazy o tom, jestli se toaleťák může házet do hajzlu a jestli je ta voda z kohoutku pitná. (Jestli Tě, čtenáři, zajímají správné odpovědi, pak ne a ano.) „To musíte vyjít brzy ráno, dát se po červené a neodbočovat hned, musíte až vpravo za vesnicí,“ pohotově odpovídá vedle sedící paní namísto delegáky. „Víte, jsem tu už pošesté,“ – dodává omluvně spíš už jen mým směrem. „Takže jsme s lokalitou asi nešlápli vedle,“ odpovídám. „Rozhodně ne. Máte ty nejlepší pokoje, vybrali jste si nejlepší termín a nejlepší lokalitu na celém Rhodu. Věřte mi, mám to tu projeté křížem krážem.“ Postupně zjišťuji, že paní přijela sama, protože si chce od všech a všeho odpočinout. Pro tohle mám maximální pochopení. Samota léčí.

Ještě chvíli posedím na baru se studeným pivem a chvátám k moři. Je jako zrcadlo, nebo jako inkoust, křišťál, nebo snad jako perleť? Už vím, je jako křišťálový inkoust s perletí na povrchu. Nepřeháním! Zkrátka dokonalost sama, a těch barevných kamínků, které o sebe cinkají s každým zašuměním vlny, kdy voda olízne břeh. Pláž je poloprázdná, i zde je vlahý začátek sezóny znát.

Po obědě se usazuji s notebookem u bazénu a připadám si trochu jako ten digitální nomád, jenže rukou se mi psát nechce a vím, že po návratu do víru všednodenna by leckteré dojmy mohly zapadnout, jako už mnohé z mých nedávných cest. Popíjím pivo, pozoruji lesknoucí se hladinu (bazénu) a zase se vkrádá ten pocit, že na máločem v životě záleží…vyjma klidu mysli. To je to, kam všichni směřujeme, vědomě i nevědomě, a přesto se necháváme zotročit požadavky, hodnoceními a soudy, které ani nejsou naše vlastní.

Znovu moře, už se nekoupu, jen sbírám kamínky. Hlavu mám vyfoukanou zevnitř a počítám požehnání, která mi Bůh dává. Je tu moře, slunce a čistý vzduch, kamínky a na hotelu střecha nad hlavou i jídlo. Cítím se velmi bohatá.
Večer procházím městem, míjím luxusní hotely, kde každý pokoj má svůj bazén a kde jsou stěny podél schodiště obtékány vodou a říkám si, k čemu to vlastně je. Pro punc luxusu? Z estetických důvodů? Je to elitářství? Přežitek? Chtěl se zadavatel stavby odlišit od fádnosti? Chtěl zacílit na výjimečně movitou klientelu? Vypadá to zajímavě, ale přeci jen, takový typ hotelu mi sedí spíš někam do Egypta, Tunisu nebo Turecka. Řecko by přeci mělo zůstat zdravě umouněné, nemyslíte?


Pozorovací vskuvka: členstvo výpravy a další protagonisté

Asi je namístě, abych vám řekla něco o našich spolucestujících a několika dalších osobách, se kterými jsem se setkala. Nechce se mi do toho. Jako že fakt nechce. Nerada si vymýšlím, nerada fabuluji, nerada brousím hrany (ale občas to dělám). Nicméně mám pocit, že bez toho by zážitek nebyl úplný. Držte si klobouky – a pokud náhodou jste jedněmi z „naší“ výpravy a budete mít pocit, že jste se identifikovali s některou z postav, nezoufejte. Určitě to nejste Vy, nebojte. A i kdybyste náhodu měli dojem, že to Vy jste, uvědomte si, že někdy dost přeháním A mám zkreslené vnímání. A jsem sama trochu divná, takže pro divnýho je každej divnej. Oukej, kámo? Tak jdeme na to.

Kocour. Chlap s knírkem asi šedesátiletej, kterýho je všude plno, k tomu dva metry na výšku a robusní postava, takže pořádnej kus člověka. Jeho nejoblíbenější činností zjevně bylo sedět na baru a napájet se koktejly i lokálními produkty, navštěvovat jídelnu (je to pěkný mlsoun), pelešit se u bazénu nebo na pokoji, zřídkakdy zavítal se svou kočkou-májovkou (velká parádnice, ač dáma v letech, vždy zářící a upravená srst) a několika koťaty-vnoučaty i k moři. Nicméně koťata-vnoučata úplně nejraději odkládal od rána do pozdního večera k (asi) rozvedenému…

…„Taťkovi ve službě“ který přijel se dvěma malými dcerkami a kamarádkou jedné z nich (a dotyčný Taťka si pak z toho vřískotu pěti capartů musel co chvíli chodit na bar pro kafe často i v deset večer, protože děcka dováděla dlouho do noci).

Slečna Řasenka. Slečna asi třicetiletá, s řasami dlouhými deset centimetrů (nepřeháním), stejně tak dlouhými nehty a odbarvenými vlasy, pár (desítek) kil navíc, ale vo co go. Je tu s přítelem, kamarádkou a jejím přítelem. Od začátku si na všechno stěžuje, nasrání je její permanentní image a strategie na cokoliv. Kafe a cigáro ale kdeco spraví, stejně jako pořádná flákota („která se ale stejně nedá jíst“).

Král Šumavy. Sportovní pětačtyřicátník, který zarputile každý den do jídelny nosí zelené tričko s nápisem „Author – Král Šumavy Klatovy“, vášnivý cyklista a milovník všech českých luhů a hájů. Od začátku pobytu je nevrlý, protože je mu horko, a že si předchozí dovolenou neužil, tak si neužije ani tuhle, protože „taková exotika není pro něj“. Při snídani, obědě i večeři vyčítá manželce, kam ho to zase dotáhla, na Šumavě je přece líp. Má snad tohle zapotřebí, když tu není ani kus lesa, jen sem tam borovice, cypřiš a olivovník v hustotě deset stromů na hektar?

Žlutý mor. Již zmíněná ženština ve svítivě pampeliškových šatech, která se až moc vyzná a která cestuje až moc sama. Číhá na svou oběť a podáte-li ruku, schlamstne vás celého.

Tanečník. Taky šedesátník, jako Kocour, jediný rozdíl mezi nimi je možná ve výšce (má „jen“ 190 cm) a v tom, že krom vysedávání na baru je velmi muzikální typ, což pochopil každý přítomný. Disko music, salsa i samba s ním šije jako sto čertů, načež vzývá k tanci každou ženu v nejbližším okolí, zejména některou z jeho polské výpravy (je jich asi 10). Tančí navzdory ke své značné podsaditosti překvapivě šikovně, čímž sklízí nebývalý úspěch; ačkoli by se jeho postava nedala nazvat zrovna ztepilou, jeho pohyby jsou velmi ladné. Tleskám!

Dvě blondýny. Šamantní dámy z Moravy přes padesát velmi pěstěného vzhledu a vybraného chování, které si prostě přijely odpočinout, mají vybrané chování a doma naklizené domácnosti, ráno popíjí kávu, přes den se koupou v moři a večer víno. Není na nich nic nepředvídatelného.

Starší muž se zálibou v alkoholických nápojích, asi Polák, se podsaditou ženou o pár let mladší. Vypadá velmi nemocně, je vychrtlý, ve vráskách v obličeji je zapsaná snad veškerá bolest světa... Zpočátku pobytu se k sobě chovají až nápadně mile, ti spolu asi nejsou dlouho, nebo že by překonali smrtelnou nemoc? Jenže pak se pánovi zalíbí na baru – jedno pivo, druhý, pátý, a už to lítá. Žena je překvapivě v klidu, po pár dnech to ale přestane dávat, je mi jich líto – obou a nevím, koho víc.

Protivnej barman u poolbaru, který se nezdráhá obejít bazén, vybrat si z poloviny plné kelímky z tvrzeného plastu, vylít obsah na trávník (ještě, že ne do bazénu…) a bez slitování stáhnout slunečníky i těm, kteří se pod nimi zrovna věnují četbě.

Ženský z fabriky. Čtyři padesátnice, grácie veselého ražení, praktické ženy, které už mají kdeco za sebou, získaly životní nadhled a umí se odvázat. S každým vtipkují, neustále se smějí, jsou velmi fascinované mořem i barem, zkrátka užívají života na plno. Není čas ztrácet čas, tak honem nalakovat nehty, vzít opalovačky a užívat – to budou holky v práci závidět, až přijedeme takhle opálený.

Co si kdo myslí o mně, mě moc nezajímá. A koho jsem si oblíbila já? To vám řeknu přesně. Kocoura.

Kocour je totiž takový protiklad mojí nátury. Nad ničím kdovíjak nepřemýšlí, a já až moc. Vidí svět velmi jednoduše, já velmi složitě. Jeho svět JE jednoduchý, můj nikoli. Prostě to je, jak to je, a nazdar – a já často do nekonečna nad něčím spekuluji. Kocourovi je jedno, co si o něm kdo myslí (tak dobře, tohle už teda umím taky…). Kocour si prostě sedne na bar, zapálí cigáro, má přece dovolenou. Hned se s každým skamarádí, umí se zasmát, ale nikomu „neleze do zadku“, to je pod jeho úroveň. Ostatní ho buďto zkousnou, nebo ne, to je jejich problém. On zůstává svůj. Já si na ten bar sice sednu, ale často mám stále s sebou jakousi „clonu“ tvořenou ze (sebe) kritických myšlenek. Často mi pomůže až sklenka vína… Nebo Hu-hu koktejl. Uvědomuji si, že Kocourem sice nikdy nebudu, i tak si ale vtiskávám do paměti esenci jeho životního nadhledu (nebo podhledu?) a až budu zase něco děsně hrotit a vzpomenu si na nevědomě předané „poselství Kocoura“, možná si dám nohy na stůl, zapálím to cigáro a řeknu „víte co, běžte se všichni vy…., já se z vás ale nepo*eru“.


3. den, středa 30. května VÝSTUP DO OBLAK

Tady je každý den dar. Sotva se člověk probudí, už může počítat požehnání… Dnes ráno jsem po probuzení například zjistila, že utopený mobil občas zničehonic zavibruje a že jsou dokořán otevřené vchodové dveře, takže o čerstvý vzduch bylo mimoděk postaráno. Jestli jsme je zapomněli večer zavřít, nebo se o to přičinil průvan, zůstalo ale záhadou…

Po snídani následoval několikahodinový výstup na skálu, která se tyčila přímo nad zátokou a u které jsem vskutku netušila, že na ni lze vylézt. S každým metrem se otevíral stále krásnější výhled na celou Kolymbii, vítr sílil a chladnul, škrábali jsme se vskutku vysoko, až jsme se dostali na samotný vrchol. A ten výhled, panečku, tak ten stál vpravdě za to. Podobný si pamatuji ze Zakynthosského Skoposu, kde jsem byla před třemi lety a odkud dodnes čerpám duchovní potravu a uchovávám fyzické úlomky z tamní skály. Snažím se, abych tomuhle místu nedala význam až zpětně, zkouším vstoupit do věčného TEĎ. Chladnější vítr, hořící slunce a zvláštní ticho v šumu větru, toť dichotomie vysoko položených míst. Nádhera, kéž by se čas zastavil.

Po výstupu relax u hotelového bazénu, mamka – říkejme jít třeba paní Krtečková – do sebe naklopila Hu-hu koktejl, který jsem omylem objednala dvakrát a rozhodla se jít k moři. My s údivem sledovali, jak mizí doslova na pátou světovou stranu za ta nejposlednější studia hotelu, načež se za chvíli vynoří zase u bazénu, obejde hlavní budovu a ptá se „Hele, a kde je moře?“ Později se ospravedlňovala tím, že ji tohle místo splynulo s loňskou dovolenou, kde se chodilo k moři „tamtím směrem“… Kroutili jsme hlavou a ukázali na modrý horizont, blyštící se za hotelovým barem. Takový kousek se zatím nepovedl ani mně.

Po obědě mě přemáhá únava, dám siestu na pokoji. A už jsou zase skoro tři hodiny, mám pocit, že nestíhám, což je vzhledem k tomu, kde jsem, celkem absurdní. Chvátám k moři, snažím se namatlat přírodním opalovacím krémem na fyzikálním principu, který jsem si nadšeně zakoupila pár dní před odletem (pro nezasvěcené – v současné době se mluví o ukrutné jedovatosti běžných opalovacích krémů a zasvěcené spotřebitelky hledají alternativy). Jenže po použití vypadám, jako kdybych šla zrovna z brigády ve vápence; na kůži nejen bílý prášek, ale dokonce celé žmolky a hrudky… U vody se snažím zbavit toho bílýho sráče, koupat se mi ale zatím nechce, tak se brouzdám po pláži a nechávám procházet myšlenky. Sbírám oblázky, které žádají o mou pozornost, asi o kilometr dál se usadím do písku a zahrabávám si nohy. Za chvíli přijde dospělej chlap s lopatičkou a kyblíčkem a začne opodál v písku hrabat jámu stylem zkušeného kopáče. Výborně, nová éra „delej-co-tě-baví-a-nekoukej-na-ostatní“ právě započala. Plavu v té křišťálově inkoustové vodě s perletí, koupu se ve vděčnosti (a věčnosti?). Bože, zastav chvíli čas, nech mne v ráji jen tak bdít – tady, kde každou myšlenku vítr odfoukne (ať se mi to líbí, nebo ne).

Večer chvíli píšu u bazénu, objednávám koktejl San Francisco – vskutku ňamka, ale silná. Mou pozornost brzy upoutají děti, které si co chvíli chodí na bar pro barevná pitíčka, která se až příliš věrně podobají tomu mému… Vypnu příjem vnějších vlivů i disko-hudby a soustředím se na psaní, ale po desáté, kdy už je tma jak v pytli, slyším podezřelé šplouchání a veselý hlahol. Jdu se podívat blíž k nasvícenému bazénu, a kdopak se to v noci koupe v dětském brouzdališti? No přece opilé děti…


4. den, čtvrtek 31. května NENÍ ČAS ZTRÁCET ČAS ANEB PRŮLET PADÁKEM

Snažím se vstát co nejdřív, jako vždy se mi to moc nepovede, ta řecká hodinka navíc je znát… Doma je teprve šest (to mám ještě skoro půlnoc i v pracovní dny), tady už sedm. Přemlouvám se, ještě se zalepeným okem vylezu na rozpálený balkón, bazén stále prázdný. Rychlá příprava – líčení tu neprovozuji, jen trochu pročešu vlasy, hodím a sebe šaty a procházím hotelovými chodbičkami, což si vždycky se zvláštní noblesou užívám. Spíš už ze zvyku vybírám slanou snídani, takže plechovkové fazole, pečená rajčata, nedobrý plátkový sýr, připálená vajíčka (mimo dovolenou jsem skoro vegan….) a až poté si všimnu čerstvých croissantů, úžasného jogurtu a širokého výběru čerstvých ořechů… To si dám aspoň jako dezert, načež mám pocit, že ten den už nemusím vůbec nic jíst (toto rozpoložení mi vydrží pouze do oběda).
Je pod mrakem, dusno, počasí nevyzpytatelné. Rozhodujeme se pro dopolední procházku celým zálivem až na protější cíp do přístavu s kapličkou na pobřeží. Notně se zdržíme ve městě prohlížením těch všech věciček, které letovisko nabízí – od těch rozumnějších, kterými jsou například lněné šaty a produkty z olivového dřeva, po ty méně rozumné – klíčenky s řeckým okem, mýdlíčka, magnetky, náušnice, náramky a podobné „nezbytnosti“. Asi po hodině konečně pokročíme, stále příjemně zataženo.

Menší přístav esteticky příjemný jako každý jiný (taky máte rádi přístavy, nebo je to moje zvláštnost?), na vývěsce pročítáme nabídku lodních plaveb, například do nedalekého a velmi proslulého Lindosu, což je takové Rhodosské Santorini. Z místa okolo kapličky je krásný výhled na celou zátoku, kaplička evidentně primárně určená pro turisty, ale velmi vkusně zařízená, téměř bych ji nerozeznala od té autentické kdesi v horách. Z reproduktorů zní klášterní mužské zpěvy, plápolající svíce, vůně vosku, posvátné přítmí, symbolické obrazy svatých; kapličky ve mně vždy vyvolávají pocit klidu. Obdržím vzkaz, že pozemské skutky jsou čistě naše věc, neseme si za ně odpovědnost v rámci života, u Boha se nemusíme ospravedlňovat. Bohu je to jedno, nesoudí, nehodnotí – to jsou „výsady“ lidství.

Slunce začíná rozpalovat pevninu, míříme zpět k hotelu, tentokrát podél pláže. Zabloudíme do areálu nějakého luxusního hotelu, kam určitě jezdí miliardáři, nebo aspoň takhle nějak si je představuju, tak si je aspoň dobře prohlídnu. Určitě děsně tvrdě pracují, tak potřebují pořádný voroaz. Nepodaří se nám projít skrz, stejně se vracíme. Oběd na hotelu – hora salátu, ode všeho něco, načež začínám být protivná, možná mi moc zastvítilo na hlavu. Dost mi to kazí plány, nemíním zde ztratiti byť jen hodinu času, a teď si jít lehnout? Hrůza. Tady si člověk musí dát siestu asi chtě nechtě, no jako sorry, ale můžeme se těm Řekům divit?

Usínám jen na chvíli, následně mě zmůže deprese jiného typu. Čas začíná protékat mezi prsty, já se stále popelím kolem hotelu a zatím krom skalního výstupu žádné pořádné dobrodružství, žádná akce. Což je sice taky super, ale chápete. Dám si koktejl, doplácám se na pláž a ještě víc mě rozladí, že se ani neumím hned osmělit, všechno mi trvá moc dlouho. Jako vždy v životě… Ono totiž dovolená je zrcadlem života, takovým jeho mikrokosmem. Jak se chováte na dovolené, tak se chováte v životě… Taky se mnohdy nemůžu k ničemu rozhoupat. Ale víte co? Ty časy pomíjí. Poletím padákem. Teď hned.

Z toho rozhodnutí na chvíli úplně zkoprním, zaleknu se ho. Jako fakt? Padákem??? Jo. Padákem. Odskočím si ještě na bar na Hu-hu koktejl, po vypití sežeru skleničku a jdu na to. Pan Ježek se ochotně přidal, paní Krtečková nesouhlasí, ale prý nás aspoň vyfotí. Centrum s atrakcemi máme hned u „naší“ pláže, klouček z personálu po mě už několik dní pokukuje, ale teď se tváří dost drsně a důležitě. Jako v mrákotách platím staršímu kapitánovi, posadí nás do motorového člunu, vyvezou někam na širé moře, řeknou česky „sedni“ a „nohu“ a navlečou do kšírů, do kterých doma navlékáme psy. Sedím v zadní části člunu, padák chytne vítr a my se najednou prostě a doslova vzneseme a stoupáme stále výš, 10, 20, 30, hop, 60 a dokonce 70 metrů (odborným odhadem). Zkrátka lodička z té výšky vypadala jako lipový list, na kterém se plaví tři mravenečci.

Takhle jsme si tam lítali hezkou chvíli a říkám nahlas, že zhruba takový musí být zážitek po smrti, když duše opustí tělo a zažívá tu bájnou a nepopsatelnou volnost a svobodu. Pocit bez tíže, pouhé bytí, jen tak viset nad mořem ve vzduchu. Pozoruju racky, které jsou ve stejné výšce jako my, a vlny pod námi, které jakýmsi optickým klamem vypadají jako pohoří z leteckého snímku. Krásný výhled je na celý záliv letoviska Kolymbia a skálu, ze které jsme včera shlíželi dolů na moře.

Škoda, že všechno hezké jednou končí, začali jsme klesat stále níž a níž, až jsme byli těsně nad hladinou moře, ale stále asi dvacet metrů od lodi. To udělali schválně, aby si naše nohy lízly mořské hladiny, což je možná slabé slovo, protože jsme se docela zkoupali, což ale ještě umocnilo zážitek. Ještě na chvíli jsme vzlétli a pak už nás přitáhli zpátky na člun a následovalo přistání, kterého jsem se nejvíc obávala, ale bylo celkem kultivované a bez kotrmelce. Z člunu ještě fotím, co můžu, užívám zážitku a říkám si, jak můžu být takový přizdisráč...

Jazykový koutek. Ptám se pana Ježka: „Jak mám nazvat zaprděnýho člověka, který je ve své rutině a bojí se vykročit z komfortní zóny? Vymysli nějaké vystihující slovo – první, který tě napadne, tobě to přece líp myslí.“ „Přizdisráč,“ řekne bez váhání. „Cože? Nemůžu o sobě psát, že jsem „přizdisráč?!“. „Ale to je vystihující slovo pro člověka, kterej se bojí vy*rat…. třeba do bazénu, tak se*e při zdi.“ Dobře. Bojím se vy*rat do bazénu, to je pravda. Tak jsem teda přizdisráč.

Je třeba dělat věci, do kterých se mi až tak nechce. Někdy je třeba jít do něčeho po hlavě, jinak bude člověk vskutku stát celý život při zdi. Odpusťte mi to, ale prostě se občas vy*rat do bazénu, mám-li použít toto odvážné přirovnání. Čekat na něco, co se nikdy nestane? A pak člověk uschne a umře…..uaaaa, už se mi zase vybavuje moje budoucí práce, kdy budu devět hodin denně přikována ke kancelářskému křeslu mžourat do čísel a přiotrávená kofeinem dělat smlouvy do zblbnutí, fuj, pryč s tou představou!

Ještě se po úžasném zážitku koupu v moři, osmělím se rychle a zjišťuji, že pomalu získávám odolnost a cítím se zdravá a silná. Večer pár hotelových koktejlů vypitých na pobřeží s výhledem na moře (které jsme k tomu moři propašovali ilegálně), to prostě miluju. A po těch koktejlech nás napadají různé zajímavé věci. Třeba to, že si půjčíme vodního skútra, vyjedeme za zátoku, prodáme ho za pár jurášů nějakýmu turistovi v sousední vesnici a pak se budeme chodit koupat prostě jinam… Game is over today, but no worry, tomorrow we will start again!


5. den, pátek 1. června LINDOS, RHODOSSKÉ SANTORINI

Komáři v noci krouží zejména kolem elektrického odpuzovače komárů, který jsme si včera pořídili. Vysmívají se nám, parchanti. Jsme zabednění a je horko, párkrát během noci se jdu zhladit na balkón. Budím se nezvykle časně, něco po šesté řeckého času a vzpomínám na předloňské Chalkidiki, kde jsem dobrovolně vstávala na východ slunce (i přes pravidelné čtyři deci vína vypité vpředvečer) a těšila se na výjimečná setkání s jistým upírem, o kterém vyprávím v jiném cestopise. /Objednávky na dotyčný cestopis u mě včetně webináře „Jak přežít v Řecku i s upíry.“ Trochu kecám, při psaní totiž právě popíjím Hu-hu koktejl a dostávám zálusk na rozkousání skleničky…/

Ale zpět k rannímu probuzení, pan Ježek šupne utopený mobil do mrazáku (vysušil se prý už dost, tak ať se taky trochu zchladí) a zamířil k moři, překvapivě se mi chce vstávat, tak jdu taky. Slunce je už poměrně vysoko, ale ne tolik, jak jsem čekala – vyšlo přibližně před hodinou (později než u nás, vzhledem k místím časům). Pozoruji domorodého rybáře a on zase pozoruje mě, asi si říká, co je to za turistku, která vstává tak brzy. Zdraví „kalimera“, odpovídám „kalamari“, jako Flughum. Chytá na třpytku, vždy pokukuji, jestli tam má rybu, ale zatím všechno prázdný. Zvažuji, že se zeptám, na jakoupak velrybku to číhá, ale nakonec zvítězí ostych. Smáčím kotníky v chladném moři a odeberu se k teplému bazénu. A vůbec, co je špatného na tom, zaplavat si v sedm ráno v hotelovém bazénu? Jdu na to, sleduji z vody probouzející se hotelové hosty, kteří stejně jako já z jakéhosi důvodu krátce po probuzení zamíří nejdříve na balkón. Pyžamová módní přehlídka.

Tak si plavu, když tu se přiblíží týpek s rouškou přes obličej. Asi je nemocnej, říkám si, tak tomu zpočátku nevěnuji pozornost. Rázuje ale sebejistě rovnou k bazénu a nese nějakej kyblík, na nohou holiny a na rukou rukavice až k loktům. V tu ránu jsem pochopila, o co jde… Nekoukal doprava ani doleva, plavec neplavec, nabral pořádnou hrst sajrajtu z toho kýblu a chrstl s ním do bazénu, pár metrů ode mě, ve kterém to démonicky zasyčelo (kdyby mi to hodil za krk, zasyčím já, a to asi naposledy). Řeknu vám, že tak rychle jsem asi nikdy neplavala a s vidinou, že mi do snídaně sleze vrchní vrstva kůže, jsem v sobě objevila skrytou dovednost plaveckého stylu kraul… Servisák ani nemrkl a dál tam futroval chemii. Tak proto je bazén otevřejen až od osmi…

Takže dobrodružství zažehnáno, uchyluji se ke snídaňovému bezpečí. Stačila dvě kafata, devět corissantů a jeden jogurt s ořechy, nechtěla jsem se před cestou přejíst. Do batůžku zrcadlovku, na sebe plavky, bílý triko s melounama, kraťasy a vyráží se vstříc novým zážitkům. Jedeme totiž na lodní výlet do Lindosu!

Jako vždy docela nestíháme, i když loď vyplouvá až něco před devátou. Klestíme si cestu přes celé letovisko a po pláži, a když se konečně vynoříme za útesem, už na nás mává kapitán lodi. Jenže společnost, se kterou jsme měli vyplouvat, se jmenuje Meltemi, a tady na nás mává někdo, kdo má na lodi úplně jiný nápis! Meltemi je hned vedle, dotyčný kapitán cosi říkám řecky, vypadá to, že se hádají a já si myslela, že si konkurují, tak říkám, přece pojedeme se společností, kterou jsme si původně vybrali… Nakonec nás ale „dostrkali“ do konkurenční lodi, na což jsem se tvářila celkem rozpačitě, ale pak jsem zjistila, že to jsou parťáci a až když se obsadí jedna loď, obsazují teprve tu druhou.

Postupně přišlo dalších asi jedenáct lidí, tak nás bylo čtrnáct; loďka docela malá, ale místa dost. Spolucestovatelé převážně Němci. Vypluli jsme z přístavu a nabrali celkem rychlost, začalo příjemně profukovat, to je parádní pocit. Od pana Ježka obdržím 200 euro a drobný, ať zaplatím za nás za všechny (celkem 75 eur), ale hlavně ať neplatím drobnýma, protože víc drobných nemáme a na místě by pak nebylo na kafe. Takže moje vyjednávací schopnosti level 200 vypadají asi takhle: jdu za kapitánem, řeknu, že platím, on oukej, vytahuju dvoustovku, on řekne „hele, já nejsem banka, v Lindosu máš banku, naval drobný,“ načež já ani nehnu brvou a sypu mince a desetieurovky. Poté samo sebou dostanu zprďáka a je mi naznačeno, že můžu za to, že si v Lindosu ani nezaplatíme osla (bylo mi velkým překvapením, že jinak bychom si toho osla zaplatili…).

No nevadí, ne vždycky se daří, užívám si plavbu, po opadnutí prvotní fascinace píšu do práce – „škoda, že jste mi nedali ty šanony, naházela bych je do moře“, vzápětí si ale uvědomím, že to není moc ekologický. Šplouchání vln, jsem na přídi lodi, a sleduji, jak rozráží hladinu. Připadám si jako královna všech moří, dívám se do hlubin a říkám si, jakýpak asi je svět pod tou hladinou a jestli nás sleduje nějaká malá mořská víla.

Zhruba po hodině plavby se přibližujeme do Lindosského přístavu. Sotva po molu přejdeme na pevninu, rovnu padáme do náručí všech číšníků, jelikož míjíme jednu plážovou taverničku za druhou. Hrdinně odmítáme, že až „lejtr“, a pokračujeme za svým cílem. Po tavernách následují lákači s oslíky, kteří nabízí svou dopravu až k hradu za 10 éček, do centra za 12. Kdyby chudáčci nebyli v tak zuboženém stavu, snad bych nabídku i přijala (ne že by se mi nechtělo po svých samozřejmě, ale už dlouho jsem neseděla na koňském hřbetě).

Takže pěšky do kopce, výhled je stále úchvatnější, zabloudím do jakési postranní uličky podél kopce. Míjím luxusní apartmány v tradiční řecké architektuře a dokonce řeckou školu!, která vypadá jako kostel. Že je to škola poznávám podle hřiště a samozřejmě dětí, které běhají na tom hřišti (je pátek dopoledne a jsme v Řecku, víc není co dodat). Nevím, co dřív prohlížet a fotit, do toho ještě posílám insta-sekvence kamarádce. Raději se vracím a pokračuji tam, kam většina, někdo na oslech, někdo pěšky. Všichni směřují k jakémusi hradnímu opevnění, které mne až tak nezajímá, navíc se tam platí vstup, takže tuto atraktivitu bryskně minu a bezelstně pokračuji dál za davem, tentokrát směrem k „centru“. Zase úchvatné výhledy, tohle prostě miluju. Miluju!

Sestupuju do města, spatřím první lapače turistů, krámky obtěžkané vším možný i nemožným. Z toho horka impulzivně kupuji kámen ve tvaru vejce za čtyři eura a u kasy mi dojde, že mám jen tu dvoustovku, kterou jsem stále ještě nerozměnila, tak platím dvoustovkou, což docela zmate prodavače, který si na tuhle transakci musí povolat šéfa… Obdržím s třesoucí se rukou eura na vrácení, neumím totiž počítat ve stresu ani do pěti a modlím se, aby mi nevracel třeba na 20. Vše přepočítám až v relativním klidu za rohem – uff, vypadá to, že se nikdo nespletl. Pokračuji dál, zaujme mě zlatnictví, hlavně stříbrné prstýnky, náušnice a přívěsky s modrými a perleťovými detaily. Vybírám si náušnice, co budu pořád o něčem spekulovat, že ano. Líbí se mi sluníčka s modrým středem, ukazuji na ně, prodavačka odemyká výlohu. „Máte ráda azurově modrou, slunce a Řecko, nemám pravdu?“ Má, to teda sakra má. Hned si je beru na sebe, teď už nejsem princezna, ale královna!

Proplétám se ještě těmi uličkami, je to šílenej mumraj, jak někde v hlavním městě, a uličky úzké sotva přes metr, div že nedupnu do těch vyskládaných mejdlíček a nóbl talířků. Ale najednou jsem někde úplně mimo (kdy nejsem?), na jakémsi náměstíčku, asi jsem ztratila návaznost a „proud“ lidí, který mě měl donést do samotného centra, do křižovatky všech Lindosských cest pod platanem. I tak jsem ale stíhala natáčet insta-sekvence, což asi muselo být vtipné pro vnějšího pozorovatele – turistka s batůžkem, co čučí do mobilu a tomu mobilu říká, že se asi ztratila, ale že má nový náušnice snad jí neuplave loď.

Takže se obracím a jdu zpátky, zase se zařadím za turistického hada, a nejradši bych se napojila i nápojem. Po chvíli se zčista jasna ocitám vskutku pod platanem, kde se shledám s paní Krtečkovou a panem Ježkem, výborně, na oslavu svého znovunalezení kupuji pro všechny fresh orange juice. Už děsně vyklidněná prohlížím lněné šaty, take it easy, life is good. Z povznesené nálady mě vyruší jejich cena, nějakých 60 euro... Ještě pár obchodů, kde najdu obdobné ceny a stačilo, pokračujeme pomalu zpátky do přístavu, v jedné z taveren dávám frappe za „symbolická“ tři eura.
Zpátky na loď, tentokrát obsadím příď, kam si vyložím plážovou osušku. Tentokrát takřka obeplouváme pobřeží, tři zastávky na koupání. Z lodi jsem se ještě nikdy nekoupala, super zážitek, vklouznout rovnou do té azurově inkoustové substance. I s náušnicemi… Zatím jsem je neztratila, hrdinně odolávají leckteré vlně, která mi smočí ksicht.

Okolo třetí opouštíme loď a zpátky přes celé rozpálené letovisko. Oběd už nestíháme, tak aspoň malou sváču a kratší odpočinek, ono to totiž tady v Řecku bez siesty asi fakt nejde, nebo aspoň já to neovládám. Takže odpočinek na pláži, při kterém překvapeně zjišťuji, že se se mnou houpe písečné podloží… Po chvíli mi začne být zima, což mě probudí z dřímot, do kterých jsem se ukolébala tím houpáním, odeberu se teda k bazénu, kde mám pocit zvláštní Jednoty s veškerenstvem. Jen sedím, užasle pozoruji okolí, koupu se ve slunečním světle. Plavu v bazénu, je úplně prázdný, všichni jsou na večeři. Za chvíli tam taky zamířím, houpe se se mnou židle, talíř se přibližuje a zase oddaluje. Od žaludku mi ale špatně není – ba naopak, nicméně mám pocit podivné a trvalé nestability fyzična. Příznak transformace?! Po večeři na pokoj, sedám si na postel, nebo lépe – hroutím se na postel, že budu psát, houpe se monitor jako ten talíř v jídelně. Ne, ještě jsem neměla pivo a ne, neměla jsem ani Hu-hu koktejl. I když… Ten by to možná spravil! Skvělý nápad, popadám notebook, jaž takž dovrávorám k bazénu, po první Hu-hu koktejlu houpání mizí a po druhém se cítím velmi zakotvená.


6. den, sobota 2. června MĚSTO RHODOS A KAVÁRNA,KTERÁ MOŽNÁ NEEXISTUJE

Nevím, co se stalo od té doby, co jsem vypila druhý drink, ale jsem poštípaná od komárů od hlavy až k patě. Ale spalo se mi dobře… Rychlá snídaně, dnes jen šest croissantů a již obligátní jogurt s ořechy, no a samozřejmě lomcovák. Rychlá příprava, popadnu foťák, mobil, pár euro, pití, opalovací krém a uháníme s panem Ježkem na bus station. Autobus do Rhodu má jet v 7.45 a hodiny právě ukazují 7.37, takže dobrý. Čekáme, v 7.40 stále čekáme, 7.50 stále nic. Doprdele. „V 7.35 nějakej autobus prosvištěl, to byl určitě on. Musíme počkat na ten další v 9,“ říká smutně ježek. „Ani náhodou, to nemohl být on. Víme, že Řekové si dávají na čas,“ tvrdím sebejistě, ale už ani nedoufám, že nás tu někdo vyzvedne. Ze zoufalství máváme na autobusy cestovních kanceláří, řidiči sice občas mávnou na pozdrav, ale ani jeden nezastaví. V 8.57 se přiblíží další autobus, už mávám jen ze zvyku, a hle! JE TO ON! Řidiče div neobejmu, jakou mi udělal radost, sedáme si jako jediní pasažéři hned do první řady, abychom měli rozhled.

Projíždíme Kolymbii a Faliraki, kde jsme byli před dvanácti lety. Tuhle část si nevybavuji, už je to dávno, tehdy mi bylo třináct let. Vystupujeme na konečné, hlavní autobusové nádraží je v jedné z rušných ulic nedaleko centra. Zamířím k první pekárničce, která mi padne do oka, kupuji vynikající fresh orange juice za 1.50 a cítím se svěží. Můžeme vyrazit, plán ale nemáme, kromě plánu města. Takže nejdřív asi klasika – hlavní přístav a místo, kde kdysi (možná) stál Kolos Rhodský. Prohlížíme kotvící nóbl lodě a jejich nóbl posádku, mnohé jsme zastihli při snídani (ještě ani nebylo devět). Pokračujeme dál po pobřeží k větrným mlýnům, míjíme kočičí doupě. /Prosím vás, kdo příště do Rhodosu pojedete, vzpomeňte si na ta nebohá zvířátka. Až půjdete obdivovat Velký div světa, který už tam není, vezměte s sebou pytel granulí nebo vhoďte aspoň pár euro do kasičky. Více nebudu popisovat, dozvíte se na místě a určitě je nepřehlédnete…už před těmi dvanácti lety tam byly./

No jo, už je vidím, dva jelínky na podstavci, každý na „své“ straně, jako vzdálenou připomínku místa, kde kdysi možná stál monument, jehož hlava sahala až k oblakům. „Prosímtě, neotravuj tady,“ slyším za sebou. „A radši mi podrž ty věci.“ „Co je na tom špatnýho, tak se snad zeptám, ne?“ Otočím se, osloví mě postarší pán. „Please, can you take a pohoto of us here?“ „No problem, I am from Czech republic too,“ odpovídám a zasmějeme se. Tak je fotím s těmi sloupky, evidentně mají radost, že v tomto neznámém kraji potkali nějakého českého souputníka. Cestou zpátky je podezřívám, že nás sledují; asi budíme dojem, že se hodně vyznáme v místních pamětihodnostech…

Přemýšlíme, co dál, koukáme do mapy. Vyhlášené akvárko s mořskými živočichy necháme na později, zbude-li náhodou čas a rozhodujeme se pro Old Town, které je vlastně úplně celé obehnané hradbami. Procházíme tedy nedalekým opevněním a vynoříme se ve zcela jiném světě. Jako první nás uvítá menší náměstíčko, které je zároveň jakousi křižovatkou všech uliček s množstvím kaváren a taveren a kašnou uprostřed, je to jeden ze symbolů města Rhodos. Tohle místo si vybavuju a zamířím ke kašně jako tehdy, slétávají se holubi, moc se zde nezměnilo, asi vůbec nic, jen možná kavárny jsou vyzdobenější, turismus kvete. Zaplujeme do stínu úzkých uliček a já si najednou připadám jako na Blízkém Východě, protože takhle si představuji tamní městečka. Úzké uličky, vše kamenné, ze zdí dýchá dávná historie, tyhle domy vypráví… Některé jsou obydlené, což zjišťujeme až příliš důvěrně, mnohá okna i dveře jsou otevřené, takže si prohlédneme nejednu kuchyň i ložnici. I interiér mnohdy z přiznaného kamene, klenuté stropy a nábytek, který už něco pamatuje. Nechybí spirituální koutek s věčně plápolajícím plamínkem a ikonami všech svatých. Atmosféra…

Jsem jako u vytržení, nestíhám. Fotím na mobil, na zrcadlovku, prohlížím, co se dá a v myšlenkách se dostávám kamsi zpátky do dávné minulosti, kdy jsem v nějakém takovém domku žila, zabývala se obchodem a byl to celkem příjemný život, možná proto mě láká městská architektura ze středomoří.

Mám chuť na kafe, osvěžení by bodlo, jenže jsme zatím nenarazili na nějaký echt kafenion, samá Segafreda (Řekové jsou na italské Segafredo a Nescafe ujetí, nevíte proč?). Zrovna míjíme improvizovaný bufet, před kterém stojí Afroameričan alternativního vzezření. „Dali byste si kafe? Pojďte, neváhejte,“ láká nás, jako kdyby mi četl myšlenky, a už chystá židle. Sice mi podnik připadá na první pohled trochu ušmudlaný a pan Ježek je mírně na štíru s osobami tmavší pleti, ale jdeme do toho. Jsme druhými hosty, v podniku už sedí dvě starší dámy. Objednávám dvakrát frappe, záhy nám přistane na stole a je vskutku delikátní. Ten černý kavárník neustále něco přerovnává – židličky, ubrusy, servítky, ale zejména se zaměřil na chlaďák s nápoji. Co chvíli ho otevře, posune plechovku s fantou doleva a pak zase doprava, to samé s coca-colou. Do toho stíhá sledovat, co se děje kolem, sem tam prohodí slovo s těmi dámami nebo něco zahlaholí na známé kolemjdoucí, je to tu asi taková jedna velká vesnice.

Z kamenného domu odnaproti vykoukne stařenka, v ruce mop a kýbl, vyleje špinavou vodu a jde zase uklízet, je přece sobota dopoledne. Za chvíli z téže dveří vyleze stařík, asi ho vyhnala, aby nepošlapal podlahu. Černý kavárník se s tím staříkem hned srdečně zdraví, chystá mu místo k sezení (židličky taky furt přerovnává), zapálí cigáro, chvíli si cosi povídají, a pak přichází to nejzajímavější… Sice náš hostitel stále skáče od jedné činnosti k druhé, ale teď si dokonce stoupne na ulici a začne odchytávat každého turistu, který kolem projde.

Běžně by to vypadalo asi tak, že turista nabídku ignoruje nebo zdvořile či méně zdvořile odmítne, zcela vzácně se nechá tímto způsobem nalákat do podniku a myslím, že právě na toto již získávají turisté averzi (zejména když procházejí rušnou ulicí letoviska, jsou najedení z hotelu a každou chvíli je nějaký číšník tahá za rukáv a zve na rybu za 20 euro). Ale tohle, tohle je vskutku jiná liga. Nevím, jak to ten člověk dělá, ale za tu chvilku proběhne smršť následujících událostí:

- Anglický pár středního věku, decentně vyhlížející; Sir, minimálně ředitel divize automobilového průmysl, má na bílé kšiltovce nápis Tenerife. Kavárník nabízí kávu a posezení, Sir odmítá, kavárník nabízí džus a breakfast, Sir odmítá a jde dál, ale ukazuje palec nahoru, jako že „oukej“ nebo „like“, kavárník to nevzdává, ale co nabízel dalšího, už jsem neslyšela. Sir s madam mizí z dohledu, nicméně za deset vteřin se Sir vrací, podává kavárníkovi ruku, zeširoka se usmívá, nasadí mu na hlavu kšiltovku Tenerife a říká, že je „dobrý hoch“, ale že si opravdu kafe ani breakfast teď dát nechtějí, ale že příště určitě ano, tak mu kavárník pro změnu nasadí svůj slamák, oba se zasamějou, poplácají se po rameni, Sir zase vezme tu svojí hučku a jde dál, ještě mu zamává.
- Mladá rodinka se dvěma dětmi, zabloudili a chtějí si jen natočit vodu, kavárník je zavede dovnitř do té minikavárničky, která má uvnitř asi čtyři metry (čtvereční) a následně je naviguje, jak se z těch uliček vymotat ven.
- Místní kolemjdoucí chlapík, který patrně neměl v úmyslu chvíli si posedět, kavárník má ale jiný názor a usadí ho k tomu dědulovi, který mezitím dotáhl to cigáro, které v popelníku nechal kavárník.
- Další ztracený turista, který hledá cosi konkrétního, ale černý kavárník se vyzná a hned vysvětluje, kudy kam.
- Několik místních, kteří kolem prosviští na skútru, ale i tak s kavárníkem a (teď už i se dvěma dalšími místními, kteří se tam mezitím sešli) stihnou prohodit pár slov.



Celé dějství nesledujeme my, ale i ty dvě sousedící dámy, které se rovněž náramně baví. Říkám si, že když už je v to vysvětlování, možná by nám mohl poradit, kudy na tržnici. V mapě jsme ji totiž nenašli a popravdě vlastně ani nevíme, zda tu nějaká doopravdická tržnice je.
„Promiňte, kudy se prosím dostaneme na tržnici?“
„Tržnice… Ukažte mi mapu. Tržnice je tudy.“ Odběhne pro propisku, za chvíli se vrátí. Na mapě vyznačuje poměrně dlouhou osu, kterou se máme vydat.
„Takže půjdete tudy, pryč ze starého města, ťap ťap ťap, kolem fotbalového stadionu. Moment,“ a zase odběhne, tentokrát k těm místním chlapíkům a něco s nimi konzultuje, asi nejlepší cestu na tržnici. Přijde k nám jeden z nich, teď už do té mapy koukají oba a podrobně vysvětlují, kudy máme jít. „Takže tudy ven z Old Town, zahnete doleva, po sta metrech doprava, kolem fotbalového stadionu a Kokadipulou street, pak už uvidíte market place s fresh fish a olives.“

Výborně, platíme pět euro dohromady, loučíme se a já vím jistojistě, že až budu příště na Rhodosu, určitě na tohle místo zavítám znovu. I když, kdo ví. Ráda bych Ti, milý čtenáři, určila souřadnice, kde přesně se nachází, ale snad mi odpustíš, když to neudělám. Tohle je totiž takové to místo, které objevíš, když to nejméně čekáš a zároveň, když ho nejvíc potřebuješ. Až budeš jednou bloudit uličkami Rhodosského Starého města, tak to místo najdeš. A stoprocentně ho poznáš. I kdyby už tam nebyl ten stejný černý kavárník a kamenný dům naproti…rozumíš, co tím myslím?
Takže jsme se vydali dle instrukcí, celkem snadno se vymotali z kamenných uliček pryč z opevnění, minuli football station, šli poměrně dlouho po Kokadipulou street a celkem dlouho procházeli přímočaře kultivovaným řeckým sídlištěm. Míjeli jsme kadeřnictví, kosmetické salony, supermarkety, obchod s barvy-laky, potkávali řecké ženy venčící malé řecké psíčky, a řecké muže, asi sousedy ze stejného vchodu, kteří se sešli na kus řeči pod „bytovkou“.

A záhy se před námi vynořilo tržiště, ovanula mě sladká vůně jahod, třešní a melounů. Směs barev, zvuků a vůní, typický mumraj. Tržiště nezastřešené, jen pár plachet nad stánky. Žádné chlaďáky, vlastně to jsou takové farma trhy ve velkém, které známe z Čech. Takže fresh fish se tu neprodávají, o to víc je ale k dostání ovoce, zeleniny, koření, čerstvých bylin a oliv. Oliv! Ochutnáváme, jsou tam vyloženy ve velkých barelech, kupujeme až na druhý pokus, jsou to takové ty černé polosušené. Bereme rovnou po dvou kilech, něco pro nás, něco známým, ať taky ví, jak chutná pravá oliva z tržnice, však je to něco jiného, než ta italská s papričkou uvnitř, která se kupuje ve velkém na Silvestra v kauflandu.

Úkol splněn, projdeme celé tržiště, lákají mě sice ty třešně a melouny, vůně je neodolatelná, ale koupě mi nebyla pane Ježkem doporučena, jdu tedy radši provětrat nákupní centrum s oblečením. Naproti venkovní tržnice je totiž jakási obchodní zóna a dost mě zajímá, kde nakupují Řekyně. Zapadnu do čehosi na způsob vietnamské prodejny ve velkém, hned v prvním regále bavlněné šaty v mé oblíbené hořčicové a jiný typ v barvě lila, to tu prostě nemůžu nechat. Naložím si asi dvanáct typů a jdu zkoušet do špinavé kabinky, bohužel skoro všechno velké a divně plandající, až na jedny lněné šaty v nádherné béžové. Akorát mě tak zvláště škrtí na krku, je tam nějaký provázek, který se zavazuje vzadu. To se rozchodí, říkám si a beru je, za dvanáct éček, zlevněné z osmnácti, to asi kvůli tomu škrtivému střihu. Takže zhruba po hodině hotovo, trochu se bojím, že když se v budoucnu řekne Rhodos, nevybavím si jako první „perské“ uličky, ale vietnamský obchod s oblečením bez oken a ty hnusný kabinky…

Co se dá dělat, chce to pivo; zapadneme do supermarketu, krom jednoho Rhodosského piva za euro (dáme napůl…) bereme i sýr kefalotiri, což je asi ten nejlepší sýr, co existuje (nejlíp chutná opečený na troše olivového oleje dozlatova z obou stran). Procházíme zpátky tou samou třídou, znovu prohlížím bílé bytovky a přemýšlím, jestli bych tu chtěla bydlet. Již podruhé zahučíme do starého města s tím, že opět mineme „naší“ kavárnu, kde nahlásíme, že olivy máme a moc děkujeme, ale jako kdyby se po ní slehla zem… Zvláštní. Najednou jsme na hlavní turistické třídě, jeden z obchůdků mě zaujme, vybírám dva nádherné náramky, rychle platíme a informujeme se, kde je bus station. Už skoro utíkáme, musím po tom pivu na záchod, bez okolků zapadnu do jedné z taveren – ještě, že jsou tu na podobné turistické excesy zvyklí… Problém vyřešen, letíme na bus station, kde stojí místo očekávání jednoho autobusu hnedka deset, a teď který? Všude plno lidí, blázinec a chaos, informujeme si v jakémsi improvizovaném „íčku“, autobus číslo 31, výborně.

Takže kolem půl druhé nasedáme do autobusu, poprvé ten den pociťuju únavu. Doslova se složím do sedačky, bezmyšlenkovitě zírám z okna a do mysli se vkrádá zvláštní nálada. Sleduji Afričana, který na nádru prodává takové ty tvárné míčky z paměťové gumy. Každou chvíli s ním mrskne o zem, lupne bílým okem, které je v nepřirozeném kontrastu s černočernou pletí po některém z turistů, nabízí výhodnou koupi. Jaký má asi život, takový člověk. Ten asi nevede žádné EET, asi neplatí ani daně, asi odvody SP a ZP… Ty kalhoty, které má na sobě, určitě něco pamatují, a kdoví, kde přespává. Přesto se tváří celkem v pohodě, před sebou nedopité frappe, takže na kafe eura jsou. Ale kdo si od něj ten míček koupí? Najde se ještě turista, který si koupí takovou věc? Nebo struhadla na zeleninu, která má vyskládané hned vedle, a u kterých musí být každému turistovi jasné, že je koupil někde levně v marketu a tady je prodává za trojnásobek? A jaké to asi je pro lidskou duši, když žije evidentně na okraji společnosti a živí se čím se dá, ať už z lenosti nebo indispozice. Na to je přece potřeba notná dávka psychické odolnosti… Radši skončím se vciťováním se do černé kůže a sleduji krajinu ubíhající před mýma očima, které se mi ale začínají klížit, tak svět na chvíli mizí, probudí se k životu až v naší milé Kolymbii.

Oběd stíháme tak tak, hned si beru nové šaty, ale těžce mne znervózňuje fakt, že mě intenzivně škrtí u krku. Tenhle střih se jim hrubě nepovedl, snad to půjde doma přešít. Po obědě dávám kratší odpočinek, Rhodos mě nějak vyšťavil. Jako už tradičně po siestě chytám trochu vzteklou deprivaci ve formě zvolání „Taková ztráta času! Bůh nás stvořil nedokonalé, když musíme odpočívat!“, ale brzy mne to naštěstí přejde. Plavba v moři, sleduji nádherné podvečerní stíny, které slunko vrhá na náš záliv a na „naší“ skálu, ze které jsme před pár dny shlíželi. Jsou takové ty šplouchající vlny, mírně nepříjemné, nevydržím tam dlouho, i tak si to ale užívám. Jdu se bosky projít podél pláže, pod nohou šustí písek a cinkají kamínky, akupresura jak hrom. A hlavně kupa pozorovacích příležitostí; jak mě znáte, tak víte, jak náruživý pozorovatel jsem. Občas si někam nenápadně sednu (nebo lehnu, klidně jen tak do písku…) a dělám, že nejsem duchapřítomná, opak je ale pravdou, skenuji a načítám všechno. VŠECHNO. Nic z toho nevyhodnocuji, jen načítám, což mi činí instantní potěšení. Nemyslete si, že mám úchylku. Tak strašné to snad není. Zkrátka jakožto těžký introvert místo toho, abych oslovovala lidi a povídala si s nimi, je raději pozoruji zpovzdálí, z bezpečné vzdálenosti.

Jo, a vzpomínáte na ty škrtivé šaty, které jsem už dvakrát zmiňovala? A víte, proč mne škrtily? Já už to vím. Měla jsem je totiž celou dobu obráceně… (Ehm… na což jsem nepřišla sama, musela jsem na to být upozorněna paní Krtečkovou.)


Minipauza: PRO A PROTI DANÉ DESTINACE

Milý čtenáři, nyní je ta nejlepší příležitost ke krátkému oddechu a malému odbočení od mého jistě přezajímavého vyprávění. Aby sis odnesl z tohoto svazku i užitečnější informace než jen to, jaké koktejly jsem na baru pila a koho jsem kde šmírovala, předložím Ti pár praktických informací, díky nimž možná zavítáš Rhodosské Kolymbie…a nebo taky ne.
Jako jasná pozitiva dané lokality vnímám následující:

Stabilní počasí. Na tuhle lokalitu prostě předpovědi o dešti nefungují, nehledě na mainstreamové weather servery. I když jsme se před odjezdem dozvídali kdeco, nečekalo nás nic horšího než mírná oblačnost a tři kapky, které mi spadly na hlavu při procházce hlavním městem. Týden před odletem hlásilo počasí na googlu dva dny bouřky, pár dní před odletem už z toho byly tři dny a první den našeho pobytu, když jsme seděli pod slunečníkem s vychlazeným pivem v ruce, měly právě v Kolymbii padat trakaře. Pláštěnka a teplé věci zůstaly smutně zmuchlané na dně kufru, takže tolik k předpovědím počasí…
Pozn.red.: Faktická frontální vlna se roztříští o Rhodosské pohoří, s čímž žádný předpovědní model nepočítá. Takže se vám klidně může přihodit, že na horské tůře promoknete a vrátíte se o pár kilometrů dál do letoviska, který nezastínil ani mráček.

Klidné místo, ale zároveň s nákupními a zábavními možnostmi. Když se podíváte na letecký snímek Kolymbie, rozhodně neuvidíte shluk stavení vměstnaných na sebe, ale rozlehlé rezidence s volným prostranstvím okolo. Pláž je vzhledem k velikosti letoviska dostatečně dlouhá i široká, takže i tam si najdete místo, kde je možné nerušeně odpočívat i bez zvuku plážové hudby. Kdyby vás ale přestal bavit klid a mír, můžete se vypravit na hlavní turistickou třídu, kde najdete opravdu všechno, po čem byste mohli zatoužit a ještě mnohem víc. Minimarkety, obchody se suvernýry, zlatnictví, obchody s oblečením (doporučuji butik u Anastazie), půjčovny skútrů a aut, zábavní park, nabídky výletů, taverny, koktejl bary, gyros point, pancake point… Zkrátka takové koncentrované velkoměsto na jedné třídě. Ale ani u moře nemusí být o zábavu nouze. Můžete si půjčit vodního skútra, nechat se povozit na létajícím disku nebo proletět padákem, a pokud máte děti, jistě oceníte i aqua-park.

Strategická pozice. Pokud pojedete na týden jako já a jste alespoň trochu sportovci a dobrodruzi, vězte, že uteče jako voda. Já vám to naplánuji, chcete? První den si odpočinete a prozkoumáte okolí – projdete celý záliv, kolem přístavu až k jílovému výběžku za kapličkou, odkud je přímo božský výhled na celý záliv, přitom je dostupné i pro méně pohyblivé (tohle místo jsme objevili poslední den…), druhý den si dáte odvážný výšlap na nejbližší kopec (který nepatří k těm nejlehčím a patrně vám zabere celé dopoledne, ale ten výhled za to stojí), třetí den si odpočinete plavbou na lodi do Lindosu (celodenní výlet), čtvrtý den si vyšlápnete ještě jeden fajnový kopec který je ještě o pár desítek metrů vyšší, pátý den se svezete autobusem do hlavního města Rhodos, asi 25 km vzdáleného od Kolymbie, šestý den si dáte pěší tůru po rovince do vnitrozemí k Devíti studním a sedmý den můžete po vzoru našeho Otce odpočívat. Báječné, že? A všimli jste si, že jsem nezmínila slovo „auto“ nebo „skútr“? A proč taky hledat jiné pláže a přírodní scenérie, když samotné okolí letoviska jich nabízí tolik, že je taktak stihnete prohlédnout?

Za negativum by mohlo být považováno, že

…prostě bydlíte v letovisku. Kdepak, žádné bílé domky s modrými okenicemi, žádné sušení prádla na šňůře natažené z okna do okna a žádní staří dědulové s oslíky. Ani zemědělství v Kolymbijském zálivu nekvete, protože zkrátka není starousedlíka, který by se mu věnoval, ba snad ani jiného trvalého obyvatele. Takže nepotkáte včelaře prodávajícího vlastní med ani nekoupíte olivový olej přímo od výrobce. Za těmi se musíte vypravit dál do hor.

Jak vidíš, čtenáři, pozitiva na plné čáře převažují. Jestli bych si Kolymbii vybrala znovu? Rozhodně ano! Ale teď už zpět tam, kde jsme přestali…


7. den, neděle 3. června ŠATY OD ANASTAZIE, EKONOMICKÁ SITUACE ŘECKÝCH DŮCHODCŮ A VEČERNÍ ROZJÍMÁNÍ

Už se to chýlí, ach jo. Dostávám se do jakéhosi nervu, abych „stihla“ naplno prožít předposlední den. Paradoxní je, když člověk chce „stihnout užívat“ nebo „stihnout relaxovat“. Takže já už si stres tvořím i z relaxace… Druhý výstup na skálu už vzdáváme (já bych klidně šla, ale není všeobecná vůle… Jančo, která tohle čteš, kdybychom tam byly spolu, vylezly bychom na všechny dohledné kopce, viď?). Rozhodujeme se pro celkem konzumně strávené dopoledne na nákupní třídě v letovisku (rovnováha musí být…). Nakoupit potřebné a zvážit koupi nepotřebného, tedy dříve vyhlídnutých šatů.
Asi jsem ještě dostatečně nezdůraznila, jak klidné tohle letovisko je. Víte, byli jsme zvyklí na jinačí, obvykle na rušné silnice a křižovatky dopravních cest i přímo před hotelem. Cestou do „centra“, která trvá asi patnáct minut, namísto smradlavých aut a skútrů míjíme palmové háje, upravené zahrady se zeleným trávníkem, oleandrové keře, ale i banánovníky, pomerančovníky a citronovníky rostoucí na rozlehlých prostranstvích před honosnými turistickými „paláci“. Autobusové zastávky jsou umístěny snad před každým druhým hotelem… Sem tam nějaký turista mířící na pláž nebo z pláže, stále ospalé minimarkety. Taveren a možností občerstvení je tu jen pár, většina hotelů má program all-inclusive. Vlastně je to tu vskutku samý hotel… Netroufám si odhadovat, jak to tu vypadá v hlavní sezoně, ale teď, na začátku června hotová oáza klidu.

Dokonce i nákupní třída, která je lemovaná akáty, se mi docela líbí a nic si nehraje, nikdo tady nic násilím nenutí. V jednom z marketů uděláme větší tržbu – lokální koření, olivový olej, piniový med, lžíci z olivového dřeva, po které už několik let pokukuji (rozuměj, čtenáři, příbor je přežitek, který je pasé; navracíme se k našim předkům), pár produktů přírodní kosmetiky, no a za odměnu za poctivý nákup pak rhodosské pivo ve zlaté plechovce. U kasy darem dostáváme látkovou tašku a množství testerů kosmetiky, prodavačka má velkou radost a my taky. Pivo si vypijeme hnedka na lavičce naproti marketu, je dobré, no a teď ty šaty…

Butik je hned naproti, vyhlídla jsem si je už první den. Nevím, co je to za podivný butik, ale pokaždé, když jdu kolem, jsou sice venku vyskládané drahé a luxusní šaty všech tvarů a velikostí, ale nikde nikdo, ve skleněných dveřích klíče, a jsou založené šicím strojem na úzkou škvíru, asi aby se nikdo nedostal dovnitř… Popadnu oboje šaty, nebudu se s ním mazat, prostě si je zkusím a je to. Proklouznu tou úzkou škvíru ve dveřích, přičemž trochu posunu ten šicí stroj, a za kasou vidím čtyři ženský. „Hele, další zákaznice do party,“ – říká jedna z nich česky. „Dobrý den,“ zdravím je bez dalších slov, šaty v ruce a dívám se po tom malém krámku, kde je prodavačka. „Paní prodavačka nám támhle vzadu dělá kafe,“ hlásí jedna z nich a ostatní se dají do smíchu. „Ale pojďte, klidně si je zkuste támhle za plentou,“ říká ta druhá. „Nebojte, my vás tu uvedeme,“ praví třetí. „A co to vlastně máte za šaty? Ukažte, ty vypadají dobře,“ povídá čtvrtá.

Ještě než si vlezu za plentu a než se zamyslím nad tím, jak je možné, že prodavačka v butiku dělá zákaznicím kafe, odkudsi se zjeví tak pětasedmdesátiletá milá dáma v černém, prostě typická postarší Řekyně, s úsměvem nese ty vonící kafata a posílá mne do kabinky. Ještě ani šaty nemám úplně oblečené (jeden z mých předků byl šnek) a už odhrnuje závěs, jak sedí, takže mi je pomůže přetáhnout přes hlavu. Jsou mi trochu větší, ale oranžová barva se mi tak líbí, že se jich jen tak nechci vzdát. Paní bryskně bere do ruky spínky a v minutě látku upraví tak, že mi sedí jako ulité. „Můžu vám je zapošít, zatímco si vypijete kávu, a to bude zdarma,“ říká a já konečně pochopím, co tady dělají ty čtyři ženský. Zkouším si druhé s jemnými kvítky, ty se mi líbí víc, i velikost sedí bez zapošití. No, a teď přicházejí na řadu ty čtyři…
„Hele, ty jí sedí dobře.“
„Ale je v nich taková bledá.“
„No jo, ale když se trochu nalíčí a vezme si nějaký šperk, tak to hnedka bude vypadat jinak.“
„Ty do oranžova jí víc zvýraznily.“
„No jo, ale ona je letní typ, a letnímu typu sedí jemnější vzory a barvy, který podtrhnou její přirozenost, takže tahle varianta je ideální.“
„To je pravda, když bude mít ty předchozí šaty, tak si každý všimne těch šatů, ne jí, ale takhle si všimnou jí, ne těch šatů.“
„No jo, tak teď jde o to, jestli má kluka, nebo ne, protože kdyby se chtěla s někým seznámit, tak by si určitě měla vzít ty druhý, aby si všimli jí.“
„Takže stejně záleží na tom, k jakýmu účelu je potřebuje.“
„A taky jde o to, jestli má ráda Provance a jestli je romantický typ, protože tohle jsou romantický šaty s provensálským vzorem.“
Ženský si najednou přestaly podívat mezi sebou a všechny najednou obrátily pohled na mě. Jednohlasně spustily: „Jestli máte ráda Provance, tak si vezměte tyhle!“
A pak zase po jedné:
„Záleží, jak se v nich cítíte,“
„Sice nejsou levné, ale zase si je nekupujete každý týden.“
„A ten materiál…“
„Já být vámi, vezmu si je.“
Cítím se mírně v rozpacích, představení skončilo, děkuji za pozornost a schovávám se zase za plentu.

/Motivační odbočka/
Nezáleží tolik na tom, co si myslíš, ale jak se cítíš.

Takže to vyhrávají ty „romantické“, cítím se v nich jako řecká bohyně, načež od paní prodavačky dostávám slevu dvě eura. „A až si je vezmete na večeři, a až vám je lidé budou chválit, nezapomeňte říct, že je máte od Anastazie, ano?“ Takže milý čtenáři, na večeři na mne sice viselo nejedno oko, ale prostor pro „reklamu“ mám až tady. Až pojedeš na Rhodos, stav se v Kolymbii a hledej butik u Anastazie. Neslibuju, že tam budou i „čtyři sudičky“, ale i tak to bude stát za to. Anastazie je moc milá paní.

//Cestopis…není to už náhodou obchodopis? Ne, není. Ještě jeden odstaveček zvládneš.//

Tak teď už jen bavlněná košile pro pana Ježka v jiném butiku, kde prodává pro změnu osmasedmdesátiletý pán, vlastník obchodu. Mluví slušně německy a říká, že má tři děti, a že mu pomáhají s obchodem, protože už by to sám nezvládal. A že se tu důchodcům těžko žije, že teď má důchod něco přes 500 euro, a příští rok to bude asi o sedmdesát euro méně. A že jsou tu hodně vysoké poplatky za všechno a že se každý snaží si přivydělat v cestovním ruchu a že má velké obavy, jak to s ekonomikou půjde dál. Chtěla jsem si taky na něco postěžovat, ale nějak se mi mezitím smotala němčina s angličtinou. Kdesi v závitech vznikla kolize a já najednou ze sebe nedostala ani triviální fráze v ani jednom z jazyků, tak jsme se raději rozloučili a já si znovu uvědomila, že ačkoli si neustále něco překládám, nejsem vůbec pohotová a na tu angličtinu od září se už musím zapsat, protože takhle to dál nejde.

Na „naší“ pláži jsou takové ty šplouchací vlny, tak se rozhodujeme jít až na opačnou část letoviska do sousedního zálivu v přístavu, který je víc uzavřený. Vlny sice žádné a voda mnohem teplejší, ale zase kalná a připadá mi, že vidím kusy jakéhosi papíru… No nevím, radši to moc nezkoumám (na dno ale ani v mělké hloubce nevidím, voda je skoro mléčná). Jedna plavba stačila, procházím se po jílových útvarech, na jeden si lehám a zjišťuji, že jsem vyležela důlek, že se pode mnou jílový útes rozpouští a že mám plavky od bláta… Ale nevadí, ještě se trochu poprocházím a dívám se na tu nádhernou mořskou hladinu, z nadhledu je úplně azurová.

Zítra už poslední den, je to vůbec možné? Jsem tu jako ve snu, jako kdyby byla „realita“ méně skutečná, než je tomu normálně. Jeden den splývá do dalšího dne, kdy nemusím nic, je to okamžik a zároveň jako věčnost. Totální odstřižení, snad i od sebe samé?! Zároveň ale vím, že brzy zase přijde návrat do „režimu“ a že se zase vynoří desítky „musím“. Že bez práce nejsou koláče a prostě takhle to na světě funguje. Vždyť kdo by nechtěl být pořád v ráji a jen si běhat po horách, ležet na plážích a plout po mořích?

Večer pár Hu-hu koktejlů – konkrétně „Sex na pláži“, „Modrá laguna“ a „Ráj“, při kterých se mi tak dobře píše, do uší duní pop-disko music. Po očku pozoruji Kocoura a taky Slovenku, která se patrně rozhodla, že toho protivnýho barmana zaujme za každou cenu. Zrovna se nachomýtnu vedle ní, když do mě dloubne loktem. „Prepačtě, možete mi urobiť něakú peknú fotográfiu?“ – ptá se, zamrká namalovanýma očima a dává mi do ruky mobil, zatímco se hrne za barový pult za drsně se tvářícím barmanem. „Take a photo of you? Of course,“ odpovídám anglicky, protože pro tu hudbu nerozumím zřetelně, jakým jazykem mluví, což mi dojde až se zpožděním, ale už zůstávám u angličtiny, abych nějak zakamuflovala ten trapas. „Smile please…one more... I think it´s okey.“ Prohlíží si fotky, asi jsou oukej, a když odcházím, slyším ještě útržek toho, jak říká barmanovi, že se jí líbí, jak míchá koktejly, tak tohle už nutně poslouchat asi nepotřebuji. Doznívá mi v uších spíš to, co mne napadlo před chvílí…

„Takhle to ve světě funguje.“ Jako fakt? Jako fakt máš dělat práci, která tě se*e, vysaje z tebe všechnu energii, takže klišé „na obživu to není, nech si to jako koníčka“ zaniká, protože z té normální, rádoby dobře placené práce chodíš v pět odpoledne jako mrtvola, která strávila poslední hodiny živoucího života na nesmyslnostech. Takže na žádné koníčky se už ani nezmůžeš, jen možná tak si lehnout na postel jako do rakve, ruce sepjaté, a hybernovaně přečkat na další šichtu… Ne, pravda, trochu přeháním. Tak strašné to není. Já vám říkala hned na začátku, abyste mi nevěřili všechno. Tak strašné to vůbec není. Ale rozumíte mi, esence poselství je platná. Opravdu je zbylých 40 let mého pracovního života o tomhle?

/Že posledních 40 pracovních let ze 41 let mého pracovního života o TOMHLE není, jsem si ale uvědomila až o týden později, kdy jsem sebrala veškerou odvahu a odmítla místo úřednice na dobu neurčitou v hlavním pracovním poměru. Ne, nechci pomalou smrt. Ne, nechci uschnout za živa. Chci žít. Ovšemže…tehdy, ten 7. den v Řecku, jsem to ještě nevěděla a myslela si, že zmíněná osobní zkáza je nevyhnutelná. Pozoruhodné, že?/


8. den, pondělí 4. června JÍLOVCOVÉ ÚTVARY A BYLINKOVÁ STRÁŇ

Snažím se nevnímat nostalgické ladění dne, naházím věci do kufru a jdu k moři. Je to zvláštní, ale tentokrát jsem snad teprve po druhé na pláži už dopoledne… Loučení s mořem, ach, kolikrát se mi do něj pro jeho chladnost nechtělo a jak se mi teď nechce jej opouštět. Cokoli má punc vzácnosti, toho se nechceme vzdát… Procházím po pláži, chvíli jen tak sedím na písku a pozoruji nekonečnou hladinu, ze které pochází všichni mí mikrobiální předci. Vždyť je to jasné, můj původ je v moři, proto se s ním toužím podvědomě znovuspojit… Teď mi ale stačí se na něj jen dívat. Vždyť já to koupání až tak nepotřebuji. Tentokrát jsem tolik času v moři nestrávila, stačilo vnímat jeho energii i ze souše. I ten pohled vás posílí a osvěží. Vzpomínám na drahého Jaspise z Chalkidik, toho nebohého upíra, který mi předal tuto hlubokou pravdu, a který se jedné hluboké červencové noci koupal poprvé po dvou letech, ačkoli pět měsíců v roce trávil prací vampírováním v jednom ze strašidelných hotelů tak blízko moře, že by si v něm skoro mohl máčet kotníky.

Před obědem vyskladním poslední věci z pokoje, nedá to moc velkou práci, a kufry natahám na recepci, kde zůstanou až do večera. Poslední oběd, asi tak půl kila všelijakých salátů a vařené zeleniny. Pozoruji další hotelové hosty, většina z nich buďto nově přijela a tohle je jejich první jídlo, takže se spíš tak nesměle rozkoukávají, nebo jsou v půlce týdenního pobytu. Nově příchozivší se vždycky poznají nebývalým nadšením přes nezměrnou únavu, kdy po mnohahodinové cestě ze svých domovů a hlavně po dlouhé české zimě zase vidí moře. I já byla před týdnem nadšená tak jako oni, a i oni budou za týden tak nostalgičtí, jako já dnes. Po obědě chvíli píšu na nově objevené hotelové terásce, kde je stín a klid a žádné decibely.

Ještě to chce aspoň malou výpravu, a hlavně průzkum protějšího výběžku za kapličku a jílovcovými útvary, který jsme zatím vynechali v domnělém zdání, že není přístupný. Tak s panem Ježkem vyrážíme, míjíme všechny ty obchody a obchůdky, kde již tradičně kupujeme jedno plechovkové Rhodosské pivo. Letovisko zalité sluncem, všude klid a mír. Zhluboka nadechuji tu sytě sladkou vůni, bude mi chybět. Blížíme se k odbočce nedaleko přístavu a najednou se ocitáme v pustině bez jediného stavení, jen kopec porostlý bylinami. A ta vůně! Tady je na jednom místě snad všechno divoké koření světa – levandule, oregano, máta a další aromatické rostliny, které ani nedokážu pojmenovat. Jako kdyby se naráz začaly uvolňovat všechny obsažené silice a vyčítavě mi říkaly – kde jsi celou dobu byla, když ne tady? Ano. To si taky říkám. Kde jsem proboha byla?



Pokračujeme prašnou cestou, která nás zavede k nádhernému výhledu na celou zátoku. Na tom místě je lavička, takže náhodný kolemjdoucí se může zastavit, sednout si a zároveň i zastavit mysl, která se zde chtě-nechtě zastavit musí, a vnímat všechnu tu krásu. Kombinace rozmanitých vůní, tichý šepot větru, vzdálená ozvěna cvrčka a slunce tančící na mořské hladině – to je, panečku, smyslový koncert. Proč já taková místa objevuji právě tehdy, kdy je musím opouštět? Co když je to paralela k životu – to nejlepší objevím až za pět dvanáct, až se mé tělo začne navracet k zániku?
Vnímám, co je, a zároveň si připomenu svůj všednodenní život, do kterého až příliš brzy vpluji. Všechny ty spisy, úřední dopisy, zákony, kterým nikdo nerozumí, termíny a takzvané „mrtvé termíny“ (přesněji deadline). Mrtvé…co když to jsou všechno mrtvé věci? Všechny ty instituce a nařízení. Tak nudné, tak nezajímavé a přece tak „vážné a důležité“. Vpravdě nevím, co si o tom mám myslet. Navracím se raději k TEĎ, k nádherné přítomnosti, která se brzy promění v minulost. Posledních pár chvil a nadchází čas k návratu. Nejen k návratu z procházky, ale k NÁVRATU.

Poslední večeře, ke které si dám sklenku červeného. Pozoruji servírku o něco mladší než já a stále se nemohu odhodlat k tomu, že se ji zeptám, zda má instagram, že bychom se mohly vzájemně sledovat (takhle se „sleduji“ s jednou baristkou z Chalkidik Markellou, která ze všeho nejradši jezdí do Alp lyžovat, a s číšníky z Toroni, - dvěma bráchy, Valadisem a Christosem, kteří přes zimu pracují v lese. Je zajímavé nahlédnout do života lidí, které máte bezvýhradně spojené s jejich funkcí a s dovolenou a vidět, co dělají v zimě, například kam jezdí na dovolenou. Řekové mají prázdniny v zimě a jezdí na sever, dokonce dost často do našich krajů; mají to prostě obráceně). Neodhodlám se, připadá mi to trochu trapně, když jsme spolu ztratily sotva pár slov. Alespoň myšlenkou přeji té dívce jen to nejlepší a je mi jí trochu líto; po hostech tu uklízí při snídaních, obědech i večeřích každičký den a mnozí ji povětšinou ignorují nebo se k ní chovají jako ke služce, přesto má ale stále povětšinou úsměv na tváři…

Odjezdy vždy těžce snáším, nesmím si to tak připouštět. Třeba se sem už nikdy nevrátím, třeba jednou ano nebo ještě mnohokrát…kdo ví? Po večeři si ještě na chvíli sedám na hotelovou terasu, kufry mám nachystané, tašku do letadla jakžt takž taky, ještě to nějak přetřídím na letišti, žádný stres. Ježek na mne z recepce ukazuje posunek, jestli si nedám ještě rozlučkový Hu-hu koktejl, no to je nápad, a bude se lépe odjíždět. Tak letím na bar a poručím si jeden Ráj a oznamuji tomu Protivovi, že už jedu, on má evidentně radost a poprvé se mnou dokonce vtipkuje – brzy zjistím, že to není jen informací o mém odjezdu, ale také tím, že na druhé straně baru sedí hlouček naparáděných Slovenek a chce se před nimi asi vytáhnout, jako že ony rozhodně nejsou jediné, kdo ho obdivuje. No budiž.
Sotva dopiju Ráj, už se na parkovišti otáčí náš autobus.

„To jídlo, to už bych nevydržel,“ zahlaholá Kocour poté, co se usadí do autobusu nedaleko od nás. „Už ani den navíc!“
Sedí s „Tatínkem ve službě“, ke kterému tak ochotně odkládal svá koťata, ten ale mlčí. Kocour pokračuje. „A to horko, to už se taky nedalo vydržet. Ale jinak to bylo bájo, ne?“ – říká a dloubne loktem do svého posluchače. „Ale jo, bylo děti si to užily…“ – hlesne rozpačitě taťka a zívne. Má kruhy pod očima.

Kocourova Kočka má na sobě spoustu zlata, zvláště jednoho medailonku jsem si všimla už u bazénu. Připadalo mi, že je to její silový talisman, že na ní velice silně působí. „Máte nádherný přívěsek,“ podotýkám, když čekáme s kufry ve frontě na odbavení. „Děkuji, ten jsem si nechala dělat na zakázku přesně pro mě. Je tam symbol Panny.“
„Tak proto, já jsem taky v září. Škoda jen, že jste my Panny tak kritické, viďte?“

U bezpečnostní kontroly zjišťuji, že mám ještě v příručním zavazadle docela dost vody, tak ji vypiju, přece to nebudu vylévat, narychlo nacpu kosmetické „nezbytnosti“ předpisově do igelitového pytlíku a jde se na to. I přesto se jim něco nezdá na mém zavazadle… Prohrabují tašku, říkám jim – nic tam nenajdete, když tu náhle v ruce drží mou vzácnou termální vodu, kterou jsem si zapomněla dát do kufru! Nelítostně skončí v koši, zatlačím slzu a na oplátku se v letištním freeshopu navoním těma nedražšíma voňavkama, které najdu.

Moje nálada je v neutrálnu a já začínám být zvědavá, co přinesou následující dny…týdny…měsíce.
Ačkoli si tehdy myslím, že 42,5 hodin týdně v práci nad smlouvami, úředními dopisy a spisy bude náplň mého života na velmi dlouhou dobu, cítím v kostech, že se něco děje. Přichází změna.
Jaká?
Nechte se překvapit.
Závěr? V Čechách je horko a večerní vzduch je vlahý. Opět návrat do režimu a práce, u které pracuji na tom, aby mě začala bavit. Neúspěšně.
O týden později odříkám práci na HPP na dobu neurčitou.
O osm dní později si vyhledám kurz masáží, akupresury, angličtiny a kineziologie. Tři z nich si zapisuji do diáře.
O devět dní později pociťuji nevídanou osobní svobodu a kupuji s kamarádkou letenky do Londýna.
O deset dní později nevnímám nic než klid.
O jedenáct dní později zbyla vděčnost…za to, že jsem sebrala odvahu. Pociťuji zvláštní osobní sílu, jako už dlouho ne. Ani v práci to není tak strašné, svět kolem mě jako kdyby se najednou změnil. Jenže to, co se ohýbá, není lžička.
Příběh pokračuje…

© na toto dílo se vztahuje autorský zákon, a proto není možné cokoliv z tohoto díla kopírovat a používat k jiným komerčním účelům.
Soutěžíme o zájezd ZDARMA. Podpořte nás!!!
Hodnotit můžou jen registrování uživatelé. Přihlaste se prosím.
Komentáře (14)
16.10.18 17:05 Ireon
Zábavné, ale cestopis na těchto stránkách by měl říkat více o destinaci než o "účastnících zájezdu".
12.10.18 16:12 H.HHanah
Díky, mě se netradiční cestopis moc líbí a přečetla jsem ho jedním dechem.
08.10.18 00:28 RottenFox
Tak mě se to pro změnu nelíbí vůbec.
O Rhodosu jsem se nedozvěděl vůbec nic (a že toho má co nabídnout!). Místo toho jsem se dozvěděl plno věcí o nějakých účastnících zájezdu, kteří mě ale vůbec nezajímají a nějaké další "drby".
Jestli se tenhle styl někomu líbí, jeho věc, ale přece jen by měla být ta "drbárna" doplněna alespoň nějakým pořádným místopisem, když to má být cestopis. Což tady úplně chybí. (trdlování po letovisku a návštěva dvou hlavních památek, navíc bez nějakého většího infa k nim, to je fakt málo)
Fotografie, ačkoliv často s pěkným námětem, bohužel také za moc nestojí.
05.10.18 13:26 janavi
Pozor na holky ťukající u bazénu do notebooku a popíjející hu-hu koktejly! Fantastický cestopis, plný nápadů, nejlepší! Jestli se ještě neživíš psaním, tak začni. Viewegh už je za zenitem. Z chybiček mi nejvíc vadilo rhodosský, ale to by v redakci opravili.
12.08.18 08:05 anna112
Pobavilo, velmi!
05.08.18 14:46 PahaAhma
Nevšední styl aneb jak udělat z tejdenní "plná palba" dovči v Řecku existenciální drama. (Nic ve zlým, samotný jsem zažil, jak můj geocachingový článek o přechodu Brd jeden kolega popsal jako "reportáž z výstupu na Annapurnu".) Čtení mě v dobrém dráždilo, sálá z něj autorčina ženská přitažlivost, prosakují z něj úzkostné proudy, omotávající sebeironie, a na konci toho všeho cítím, oč je důležitější prožívat, než zažívat. Na základě svých dojmů jsem "vystalkoval" autorku a užil si i článek o Chalkidiki - ten mi přijde ještě o fous lepší, asi skrz tu upíří lovestory, to mě bralo vždycky...
Škoda drobných chybek v textu, asi nejvíce mne tahala za oči ta "Provance". Napáleno pět hvězd. Děkuji.
31.07.18 17:16 hypla
Hezké. Jen teď přemýšlím, jestli se mi to líbí kvůli tomu, že jsem na stejném místě před pár dny byl, nebo kvůli tomu, že je to dobré (-:
26.07.18 11:06 lucy05
Velmi krásné čtení....
26.07.18 09:19 vostrucha
Čtivé, vtipné, zábavné ... díky :-)
17.07.18 07:53 maruzajj
Moc hezké, zábavné a pro mě inspirativní čtení.
Už ať jsme tam, ale zbývájí ještě dva měsíce těšení na Rhodos-Kolymbia.
Za mě to nemá chybu.
15.07.18 18:36 madona66
Velmi hezké počteníčko, dala jsem v práci u ranní kávičky...a moooc jsem se pobavila a zasmála. Právě jsme se také vrátili před týdnem z Rhodu, takže aktuální pro mne...hezké!
15.07.18 11:39 mykonos
Zaujímavé čítanie - pobavila som sa..... prečítam si aj cestopis z Chalkidiki........akurát pri ohodnotení teploty mora som bola prekvapená, lebo v termíne 1.-12.6. som bola vo Faliraki a more malo 25-26 st., čo mi nepríde studené.....
15.07.18 10:14 acza
Díky, moc pěkně napsané, a ten cit pro vnímání... Na ty kopce bych taky ráda vylezla :-) Alena
15.07.18 05:13 sokolnice
Skvělé .....to jsem se v časném ránu pobavila.....četla jsem se zaujetím až do samého konce.
Chystáte se napsat komentář jako nepřihlášený uživatel. U Vašeho jména bude zobrazena i IP adresa.
DxZhD
(opište bezpečnostní kód)
1. Komentář nesmí jakýmkoliv vulgárním způsobem urážet autora díla.
2. Nezpochybňujte komentáře od ostatních uživatelů.
3. Toto není diskuze. Chcete-li se na něco zeptat pište do DISKUZE.
4. Komentáře, které nesplňují pravidla budou vymazány.
 
Greek Market
Booking.com
Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním těchto webových stránek s tímto souhlasíte. Více informací