Paros – Naxův malý bráška (Za zdí)

Preambule. Obálka.
Tak jsem se zařekla, že další vyprávění z cest po Řecku už psát nebudu. O cestopisy se stejně nejedná, a koho zajímají pocity nějaké lehce nestandardní lejdy? A pak – ten loňský Naxos zhulený emocemi...
Nojo. Ale předsevzetí vzalo za své kvůli obálce, kterou mi na letišti Mykónos předala větrem rozcuchaná černovláska ve službách cestovní kanceláře. Asi instrukce k pobytu, pomyslela jsem si. Při čekání v autobusu, který nás měl převézt k lodi, jsem do obálky nahlédla. Překvapení. V obálce byl rukou psaný dopis, černobílá pohlednice a jednoduchý náramek s dřevěným křížkem. Začetla jsem se do milých slov, jimiž ta mladá žena reagovala na mé zprávy z cest. Pochvalných, zvláštně chápavých slov. Má pravdu, nejde o cestopisy, a už vůbec ne o soutěžní. Prostor není až tak důležitý, důležité jsou prožitky, cítění, reakce osobního nitra, vnímání. Trochu něco jako duševní prostituce. Je to k podivu, ale asi mé poněkud sobecké (neboť o mně) psaní některé lidi zaujalo. Asi ty, kteří jsou mi (má ty přírodo!) podobní duší. Tak teda jo, napíšu pro vás, bude-li co, pro Vás, Marcelo, i pro vás jiné, co jste mi v prožívání podobní. Ráda bych se s vámi setkala.

Tak tedy zpět – sedím v letadle na ruzyňském letišti, plánovaný čas odletu je pryč. Kapitán hlásí, že pro „restrikci“ z řecké strany bude let asi o půl hodiny opožděn. Let je příjemný, je úplně jasno. Kupodivu i nad balkánskými horami. Chybějící jídelní servis mi nechybí, ale kdyby tak kapitán (jménem Francouz) třeba občas řekl, co vidím pod sebou. Ještě před Soluní (tu poznám) kapitán hlásí, že vlítáme do turbulencí. A že při přistání to bude houpat, protože na Mykónosu fouká. Jak jinak. Na Mykónosu prostě fouká. Přistání na runway, která vychází z moře a do poslední chvilky není vidět, až pak stroj sedne na zem, proběhlo celkem dobře. Křídla se kymácela ze strany na stranu, ale nic moc proti přistání tenkrát na Samosu. Horká facka a větrná lomcovačka na schůdkách, autobus, jako obvykle. Batožiny kupodivu přijely, takže kuférek typu „všechno své si s sebou nosím“ a ven z letiště, z budovy, jako splašená koza. Koukám po delegátovi cestovky, nikde nikdo – co to? Obrátím se zpět k budově, a tu ji vidím – už běží, udejchaná, ufoukaná, brašnou a informační cedulí obložená mladá žena. „To už jste tady?“ To je mi přivítání, otravujem? Zanaříká, že je tu dneska teda zmatek nad zmatek, sotva odbavila várku, a už jsme tu my, a neprodleně začne úřadovat. Počkám, až na mě vyjde řada, řeknu jméno a cíl cesty. Ani se na mě nepodívá, někde hrabe – zahlédnu však letmý úsměv a slyším řečnickou otázku: „Vy jste paní XY? Tak to pro vás mám tuhle obálku.“ TU obálku.
A tak sedím v autobuse, čekám na převoz k lodi a čtu ta slova, která mi stahují hrdlo. Dojímají mě, daleko od domova, vypuštěná na tento větrný ostrov, před sebou cestu někam kdoví kam a kdoví čím, čekající na dny příští, které kdoví co přinesou. To je zvláštní začátek. Nepřipadám si tu sama. Na druhou stranu – sakrblé, to už mě znají po celých Kykládách?!

Drupi a jeho parta
Marcela říkala, že na mě čeká ta MOJE loď. Která – nějaká rychlá? Potutelně se culí... Ba ne, je to Naxos Star, která mě loni tak „vykoupala“ cestou na Delos. V přístavu pokračují zmatky, takové ty normální, řecké. Je tam další delegát (Tomáš to byl, pak mi říkali...), který houfuje své ovečky na Naxos a Paros a rozdává kinedryl. Posádka lodi Naxos Star organizuje nástup. Nejdřív Naxoští, pak Paroští. A do toho jiní, cestující někam. Mně je to jasné – kvůli kufrům a plynulé vykládce, ale někteří spolucestující jsou zmateni, tápají a znepokojeně se táží, jak se tedy na ten Naxos dostanou? Vítr děsně fučí. Posádka lodi vyžaduje po delegátovi přesný počet lidí cestujících až na Naxos. Delegát vrčí, že to dávno vědí z různých zdrojů, než nelze jinak, posádka trvá na přesném čísle. Nebohý delegát za užití peprných výrazů o tom, že by nejradši všechny Řeky nakopal někam (asi řekl „do prdele“, což jsem ovšem pro vítr neslyšela, ale protože se hned omlouval, že taková slova normálně nepoužívá, tak soudím tak; pak ovšem nevím, proč se za ten adekvátní, s přihlédnutím k situaci v podstatě jemný výraz omlouval), prohlížel lejstra a přepočítával jména. Vítr svištěl, do moře cosi papírového od delegáta odlétlo, nemůže se přece dopočítat... Přesto Naxos Star zvedla kotvy. Vlny byly. Veliké. Zalezla jsem zbaběle do podpalubí. Už vím své. Z loňska. Poslední nastoupil delegát, možná se mezitím i dopočítal, procházel kolem; požádala jsem ho preventivně o prášek. Proti nevolnosti, aby bylo jasno.
Vyjeli jsme. Pozorovala jsem, jak se zprava a zleva vztyčují vodní stěny. Teď, teď se převalí přes loď. Byla jsem ale klidná. Vždycky sice nechápu, co Řekové dělají, ale spoléhám na to, že oni vědí, co dělají. Postupně se do podpalubí přesouvali zmáchaní lidé z otevřené horní paluby, kteří si chtěli užívat výhledy. Jojo, chápavě a lehce škodolibě jsem je pozorovala. Lodí procházel člen posádky, kterému jsem už loni převzděla malý Drupi – střední postava, ve věku neměnný, dlouhé vlasy, tmavé brýle. Drupi v ruce třímal vějířek pytlíků na zvracení. Byl o ně zájem. Chudinka paní sedící naproti použila pytlík, vrátila drupimu a požádala o další. Když procházel uličkou podruhé, řekla „once more“ – ještě jeden. A pak už jen zdvíhala dva prsty, aby číšníka-specialistu přivolala, a on jí vždy vydal jeden pytlík. Obdivovala jsem se jeho optimismu, s nímž soudil, že žena potřebuje už jen jeden, už poslední. Když jsem na Parosu vystupovala, paní smutnýma očima a posunkem naznačila, že pokračuje až na Naxos.
Dojeli jsme na Paros, přímo do Naoussy. Příjezd byl méně triumfální než ten loňský trajekt na Naxos. Tehdy jsem se přirovnávala ke Kleopatře vstupující do Říma. Teď jsem spíš taková namoklá krysička z podpalubí. Však já si to vynahradím! V přístavu nás přivítala paní Jana. Byla ve stejném stresu, jako Marcela na Mykónosu. Registruju tedy, že Kyklády rodí vystresované delegáty. Nebo je to infekční. Všechno se spiklo. Přírodní síly i lidi. Jedna loď je vypadla – porouchala se někde u Naxosu, vše nabralo zpoždění, do ubikací s námi nemůže jet, musí se postarat o potřebnější, kteří jsou ještě na cestě – ve vzduchu, na moři. V poho, my si poradíme. A poradili jsme si, obsadili svá ubytování a show může začít. Nebo pokračovat. Záleží na té zdi.

Síla slova
Protože pořád ještě nemám řidičák a na polehávání na pláži jsem příliš neklidná, zajímám se nejen o lokální dopravu, ale též o organizované výlety. Druhý den na schůzce s Janou proto poněkud netrpělivě přetrpím informace o půjčování aut a motorek a čekám na svůj čas. Výlety – nabízí se lodní, na okolní ostrovy. Vybírám si Amorgos, protože jsem zaregistrovala, že je chválen a doporučován. Taky mně utkvěl v mysli obrázek kláštera přilepeného na skále. To bych chtěla vidět... „To toho houpání na moři ještě nemáte dost?“, podiví se apartmánový spolubydlící. Nemám. A ptám se, co okruh ostrovem, autobusem, ten by nebyl? Ale jo, byl. Tak objednávám i ten. Vždy tak zmapuju terén a pak se vypravím po vlastních, zláká-li mě co. Jana chvílí vypráví o životě delegátů na Kykládách. Nuda nehrozí. Pro ilustraci předčítá zprávy z mykónského břehu, které posílá pro ulevení Marcela, vládnoucí perem neobyčejně inteligentním, vtipným a poněkud jízlivým. Skvělý koktejl. No, ano, čtenáři, je to tak. Turisté píší, i delegáti píší. A kykladské delegátské tam-tamy zvučí. Tak i Jana už ví, že jsem TA. Představuju si, že v registru cestujících do Řecka je u mého jména tečka, příznačně černá, a výrazný nápis: POZOR, PÍŠE! Prohodím pár slov o svém potulování po Řecku, takové placatění kolem civilizace, žádné dobrodrůžo, na to jsem příliš opatrná, snad i stará. V dosahu mobilního signálu a s obinadlem v kapse. Popojedu autobusem, a pak se uvidí. Zahlédnu v Janiných očích úlek a úvahu, jestli nebudu ta, co se někde ztratí, pak šílí a šílení delegáti ji mají najít… Rychle tedy dodávám, že už se v tomto stylu turistiky docela orientuju a zvládám ji, žádné strachy. Na poslední chvíli spolknu informaci o tom, že jsem se před týdnem ztratila v konopišťském parku. Proč bych ji, děvenku milou, děsila, a nakonec jsem se přece našla.

Základní kámen je terasa
Po setmění sedím na terásce. V pohodě si pokládám nohy na druhou židli, popíjím vychlazené bílé (trochu trpké zdá se). Teráska sousedí s plantáží vinařství Moraitis, nakukuju, bílé hrozny se ještě houpou na keříčkách. Zralejší hrozny se ukážou být nad loubím terásky, sladká šťáva z nich ukapává, a já se pak vždy ráno divím, proč mám ty plavky, co tam přes noc suším, pořád zapatlané od sirupu. Na terásku se z vinice vyhoupne černé pubertální kotě, v závěsu další. Natahují už tak dlouhé krky, hledají něco k snědku. Bílé nechcete? Čistá, lesklá srst nesvědčí o hmotné nouzi, ale však víte, výrostci, nenažraní. Nabídnu jim sýr, potom brambůrky a nakonec do sebe lámou bezlepkový chleba. Se sourozeneckou nenávistí na sebe vzájemně vrčí a tlapkou sekají po čumáčku toho, který chce tomu druhému něco uloupit. Když sežrali, co jsem měla, zmizeli. Pohladit hladký kožíšek si nenechali. Přišla paní domácí maminka, v ruce lucerničku, s úsměvem ji položila na stůl. Vedly jsme krátký, pozitivní rozhovor: „Kalispera. Kalispera. Evcharisto. Parakalo. Kala, kala? Ola kala.“ Dobře mi bylo na duši.
Když otevřu okenice, jsem zcela zmatená světovými stranami. Tedy už nejen světový názor se mi mate, ale už i strany. Slunce tu vychází na západě. Chvíli se snažím přetočit, přeřídit, pokouším se opravit své vnímání všehomíra a mapy a pochopit, kdeže je ten východ. Nedaří se, a nedaří se to po celý můj čas na Parosu. Ráno slunce vyleze na západě, pak se celý den sune směrem východním a krásně tam večer zahučí. Je to tu prostě naopak, tak se s tím smiřte. Nebo je to ten Naxos ve mně? Je tak blizoučko, z moře se zvedá v oparu jako magická zeď, kterou nelze jen tak překročit.

Jen já a kentauři
Ranní pláž v Naousse je úplně prázdná. Překvapila mě. Dlouhá, písčitá pláž s pouhými dvěma hnízdy slunečníků, které evidentně patří k sousedním hotelům. Tak to z válení na lehátku nebude nic a musím se uložit do písku na rohož. Fouká mírně, vítr zvedá pěnu na vlnách a moře je zbarvené do tyrkysova. Vydávám se po pláži, až co to dá. Sleduju otisky svých chodidel v mokrém písku, první vlna je vybrousí, druhá smyje. Nebádám nad pomíjivostí a povrchně sleduju, jaké já mám pěkné šlápoty. Takové souměrné, s úzkým dříkem. A prsk, a už je po nich veta. Je brzy, jsou tu jen ty mé stopy, a pak ještě jiné, takové okrouhlé. Asi kentauři. Procházím po pláži a po skaliskách, otvírá se mi pohled vlevo na Naoussu, krásnou, bílou, pravidelně naskládanou, pod dozorem velkého kostela, vpravo na další a další výběžky a ostrůvky, kam se musím podívat.

Plány z terasy. Ambelos.
Každý večer trávím na terase, hlavu v mapě, mapu zatíženou skleničkou a vyměřuju. Co po svých zvládnu. Dobrý bude Ambelos, švihnu to po silnici, je tam přístávek, pochodím. A když mapa zaznamenává, že cestou zůstala nějaká kulturní stopa minulosti, tím líp. A tady je kousek římská věž. Cesty po silnici mají klady i zápory. Klady, že se tak snadno nezaběhnu, zápory jsou jasné. Vinice podél silnice se střídají s pastvinami pro koníky. Koníčci, domky tvaru kostek cukru, horizont, kde splývá modrá moře a modrá oblohy. Cesta stoupá, výhledy jsou lepší. Zahnu vlevo k věži, prohlédnu opravdu ruinovité ruiny a vracím se zpět. Silnice teď klesá až do Ambelosu. Klid, i na mě až moc, dojdu do přístavu. Zajímavé. Maličký přístav je tři v jednom. Je tu autobusové nádraží, hlavní náměstí a přístav. Strom a lavičky. Nikde nikdo. Prohlídnu blízký kostelík (je ještě o trochu výš, tj. lepší výhled) a vracím se zpět po silničce. Cestou zase potkávám něco aut, v jednom je paní Jana. Jak později povídá, že snad mě viděla, jak se plazím, a tušila, že to je z radostného úmyslu, nikoliv ze zoufalství; tudíž nezastavila a nechala mě plazit.

Výš, až na maják
Do organizovaných výletů zbývá ještě nějaký den, takže znovu obhlédnu mapu a jdu z Naoussy směrem na Kolimbithres. Cílem je až konec výběžku, maják. Zas ta moje úchylka vylézt někam výš a koukat se kolem. Plánem je dojít tam, ohledat, co se dá, a zpět jet vodním taxi, případně autobusem do Naoussy. Nevím, čím to, ale nejvíc bloudím v městečkách. Chci projít Naoussou, nejlépe zkratkou a co nejrychleji, avšak nedaří se. Velikým obloukem tedy obcházím městečko, capu po rušné silnici, snažím se příliš se neplést pod kola aut a motorek. Hlavní silnice naštěstí míří do Parikie, takže odbočná cesta vpravo je o fous klidnější. Vine se většinou kolem moře, jehož zpěněné vlny od silničky odděluje jen tu a tam nějaký ten tamaryšek a pod ním lavička. Usedneš-li, sprcha tě nemine. V moři vidím kostelík na ostrůvku, pár plachetnic, rybářské loďky. Cesta se vzdaluje od moře, procházím vesničkou, v dáli slyším ryk. Buď nějaký osel, nebo muž při výkonu. Po chvíli ho uvidím, hřebeček je to. Míjím ukazatel na minojskou akropoli (až příště), vodní radovánky na Kolimbithres (nějak moc skotačivé, neláká mě) a pokračuju stanoveným směrem. Procházím suchým dokem do přírodní rezervace, v níž jsou velmi pěkná, perforovaná skaliska. Několik naučných stezek nabízí zájemcům procházky o rozsahu několika málo kilometrů. Protože si stále stojím za svým, vydávám se směrem k majáku. Zase se přesvědčím o své schopnosti, že ač s nejlepší vůlí ze značené cesty nesejít, scházím a zacházím, až se nakonec připojím k nějaké vyšlapané cestičce a jdu. Jdu větrem, ba vichřicí. V dálce na skále už vidím bílou stavbu s lucernou. Po chvíli už oblézám po terásce kolem majáku, vítr sviští kolem uší, nafotím pár rozklepaných snímků a zubynehtyrukamanohama se snažím udržet na zemi. V hloubce se moře rve se skalisky, až pěna stříká do výšin. Ve vzduchu je cítit sůl. Moře přechází od barvy tyrkysu k temným odstínům, v uctivé vzdálenosti od navztekaného pobřeží se sune trajekt. Po schůdkách opouštím maják, rovnám si větrem pocuchané šaty, vlasy a myšlenky. Cestou zpět obcházím kopečky rezervace a obdivuju se krásným výhledům na moře a zátiší kamene, suchých keřů a občas nějakého toho barevného kvítka. Cestou zpět předejdu pár turistů, kteří rovněž sešli z té pravé cesty a marně pátrají, která z těch různými živočichy vyšlapaných stezek je ta pravá. Asi ze mne čiší nějaká ta jistota, takže pár se mi pověsí se společensky únosným odstupem na paty a nechá se zavést ke kopce kamení porostlé ale velmi pěknými bodláky. Společnými silami se prohrabeme na přístupovou cestu do rezervace.
Pádím zpět, chci si obhlédnout vychvalované pláže v Kolimbithres. Podle ukazatelů dojdu na plážičku obklopenou malebnými skalisky. A ouva, tady se mně nelíbí. Lehátka se tlačí jedno na druhé, mezi nimi se proplétají noví a noví příchozí a hledají, kam se vrtnout. Mnoho se jich vrtlo přímo do vody. Porozhlédnu se po okolí a zacílím na vedlejší pláž, zdá se otevřenější, snad volnější. Není. Organismus však vyžaduje namočení, takže se chvíli koupu. Koupání je příjemné, na břeh se nechce, protože tam útočí větrem zmítaný písek a další návaly turistů. V dálce vidím loďku – taxi z Naoussy. Vyklopí dávku, naloží jinou a odplouvá. Další patrně nepřijede v dohledné době, takže šance dostat se odtud lodí padá. Vydávám se na silnici, k zastávce autobusu. Odjel, další až za dvě hodiny. Tolik trpělivosti nemám, do hospody se mně nechce, tak se vydávám zpátky po silnici. Jak známo, každá zpáteční cesta je kratší než cesta tam. Zanedlouho už kličkuju přístavem v Naousse a přemýšlím, co se zbytkem dne.

Naoussa jako bonboniéra
Naoussa je krásná. Během dne se mění. Ráno je milounká, rodinná, tradiční, vhodná pro blby mého ražení. Úzké bílé uličky jsou prázdné, místo očumujících turistů tu občas projde někdo z domácích. Obchůdky ještě zavřené, ale jejich majitelé už poklízejí prostory kolem, smývají prach, zalévají květiny. Na sesličkách spí kočky, jež se okolní aktivitou vskutku nedají rušit. Potůček rozdělující Naoussu na dvě strany okupují kachny, husy (nebo co) a bohorovně pouštějí pírka (a kdoví co) do průzračné vody. Na širokých zídkách mostíku přes potok je vidno novodobé atlasy. Nic však nepodpírají, podporu by sami potřebovali, avšak nedostalo se jí – proto jsou umístěni naležato a chrní, i když už jim slunce zahřívá včerejším flámem pošramocenou fasádu. Přístávek je malinký, zacpaný lodičkami. Zdálky (někdy ani zblízka) není zjevné, kde je ještě moře a kde už břeh. Lodička se těsně dotýká bílých a modrých židliček v tavernách a barech. Židliček jsou stovky, stolky natěsno u sebe, štíhlí číšničtí kluci v černém se mezi nimi proplétají a prostírají stoly na večer. Ubrousky, sklo, příbory. Vše se leskne a ve větru lehce pocinkává. K neuvěření, že všechny židličky se večer obsadí, a ještě bude málo. Slétají se sem turisté z blízkého i z dalekého okolí; jedni na poněkud dražší večeři, další jen na drink, jiní prostě proto, že je to místo vyhlášené. Někde mezi mořem a pevninou stojí bílý kostelík. Výjimečné, vždy malebné pohledy na Naoussu. A co teprve, když se vydám po kamenné cestě k byzantské fortně, která chránila vstup do přístavu („ta, co se jim potápí,“, jak s lehkým despektem pravila Jana). Moře doráží na cestu jako vloni u Portary a pohledy na městečko jsou úchvatné. Bílé domky rozložené podél zálivu jsou v každé chvíli jiné. Světlo neustále přemalovává barvu jejich zdí i dorážejícího moře. Pevnůstka je maličká a skutečně se evidentně pomalu noří do vody. Okny proudí mořská voda. Na okolních skaliscích křičí racci. Procházím přístavem a vyhýbám se rybářům, kteří cosi podnikají se sítěmi. Jejich úlovky jsou na odiv uloženy v mrazicích boxech taveren, chobotničky se houpou na šňůře. Přírodní, tradiční řecké kouzlo se tu snoubí s krásou na oko, ucítím tu kapánek snobství, které mi nevoní. Ale krásné, krásné to je, fotky budou úžasné.

Plány z terasy II. Santa Maria.
Další výstřel z Naoussy směřoval – no, která světová strana to byla, když to tu mají obrácené.... Do Santa Marie prostě. Je tam prý pěkná pláž... Jak víme, cíl není až tak důležitý, přednost má sama cesta. Procházím kolem pobřeží, míjím nějakou obrovskou industriální stavbu, patrně elektrárnu. Kotví u ní lodní monstrum, které vydává nadpozemské, nebo spíše podpozemské zvuky. Zase jdu vyšlapanými cestičkami podél silnice, zase jsem někde před nebo za zídkou, zase slepá ulička, pořád jsem prostě za zdí. Je to takový můj leitmotiv, zde na Parosu – za zdí. Vracím se, bloudím, narážím na další ploty chránící technickou stavbu, nevstupovat, nechodit, nepodlézat. Dopachtím se pokorně na silnici a pokračuju kolem plážiček, opuštěných hotelů, privátních obor. Ještě je brzy, ještě se spí, silnici lemují oleandry různých barev. Jsem už u cíle, u pláže je velké parkoviště. Velmi velké parkoviště. Fotbalový stadion hadr. Je tu asi pět aut. Proč tak velké parkoviště? Pochopím, až přijde čas.... Pláž je nádherná. Písčitá, mělká voda je vyhřátá, vlnky lámou světlo. Sem tam přeběhne mezi připravenými lehátky pes, sem tam člověk, je tu ticho a vlídně. Rachám se v teplé vodě, pozoruju pevninu, která se v dálce vynořuje z oparu. Velký, magický Naxos. Mystický. Vlivný. Nevyzpytatelný. Dozírající na malého brášku. Aby z něj taky něco bylo. Usnu v dunách, probere mě dunění. Pláž se změnila. Lehátka jsou obsazená, z barů se valí hudba, vzduch se tetelí ve vůních opalovacích přípravků, kůže se vybarvuje. Děti řvou. Chtělo by to mythos a zmrzlinu. Vydávám se přes povalené lidstvo a projdu do blízkého lesíku, kde je autokemp. Pozoruju alternativní život u aut a provizorních přístřešků, prádlo na šňůrách a veget na skládacích židličkách. Dojdu k obchodu, koupím, co potřebuju k životu, a balím... Krásné to bylo, a mizím do svého jiného světa. Cestou zpět mi dojde, proč jsou tu tak velká parkoviště.

Amorgos. Děti zvracely tam, dospělí zpět.
Výlet lodí na Amorgos byl jedním slovem adrenalinový. Loď Naxos Star odjížděla z Piso Livadi. „Jak se tam dostanu?“, ptala jsem se při koupi výletu Jany. „Oni vás tu naberou do autobusu a převezou. Čekejte u hotelu Kalypso v 8.10, loď vyráží v devět.“ I když vím, že Řekové spíš dorážejí později, čekám u Kalypsa už za deset minut osm. V duši však počítám s tím, že autobus přijede o nějakých těch patnáct minut později, než by měl. V klidu čekám, je 8.10, čtvrt, půl. Hm. Jak dlouho to může trvat skrz ostrov do Piso Livada? Tak dvacet minut. Krátce po půl deváté volám paní Janě: „Nepřijel....“. „To nic, počkejte, já to zařídím.“ Za chvíli volá zpět, že posílá taxi. Fajn. Po pěti minutách volá znova – „Už jste v taxiku?“ „Nejsem, nepřijel...“. „Hm, popoženu ho, buďme v kontaktu“. Milý hlas stále postrádá jakoukoliv nervozitu, Jana žije v Řecku už mnoho let. V 8.50 doráží taxi, troubí na mě, spěchám. Tmavovláska za volantem je informovaná, ví, kam se mnou. Podotýkám, že loď odjíždí za deset minut. „No, zkusíme to stihnout, pojedu rychle,“ odvětí kráska. Mezitím se Jana znovu ujišťuje, že jsem na cestě, s uklidňujícími slovy, že Naxos Star ještě v Livadu není, že je ještě kousek před. Asi lodní radar, že (?). Projíždíme ostrovem tak rychle, že si ani nestačím všimnout, jaký je. Další hovor od Jany – slabikuju podle cedulí místo průjezdu, taxikářka mi napovídá nonverbálně – zvedá tři prsty, „three minutes“. Vjíždím do portu jako fitipaldi, až na konec mola, málem i dál. Honem ven, taxikářka taky vystupuje a huláká (tedy artikuluje s normální řeckou dikcí) na místního odpovědného – „Naxos Star?“. Pověřenec žvýkne a kývne hlavou směrem k moři – loď právě připlouvá do přístavu... Nastupuju spořádaně s davem, jako by se nic nedělo. Jsem ráda, že na mě nemuseli čekat, nejsem ráda v centru pozornosti. Navíc když mě tu každý zná... Naxos Star znám z loňského léta a vím, na kterém místě horní paluby nejvíce cáká. Většina míst je obsazená cestujícími z Naxosu, jen tohle „moje“ slavné místo je volné. To tak, já vás už znám, vy jedni... Vtěsnám se na lavičku uprostřed paluby. Loď vyjíždí. Tady pojedu v suchu. Na paži mně přistálo pár sazí. Hm.
Jedeme asi hodinu a půl a stavíme na Koufonissi. Většina lidí vystoupí, někteří se zase nalodí. Cesta dosud byla poklidná, vlnky vlnky, žádné propasti, žádné sprchobití. Jo, pak se to změní. Vyjíždíme na nechráněné moře, vlny se prohloubí, loď houpá, cáká a cáká.
I drupi je přítomen. Drupi se vyznačuje tím, že téměř celou cestu „hlídá“ horní otevřenou palubu. Je tam totiž popelník. Drupi se opírá o zábradlí, na očích tmavé brýle, a hulí. Pro zajímavost – cesta z Piso Livadi na Amorgos trvá sedm drupiho cigaret. Drupi se taky vyznačuje tím, že rozdává pytlíky na zvracení, jak už víme. Po chvíli houpání se nevolno udělalo dětem. Drupi přiskakuje s pytlíky, které předává starostlivým rodičům. Děti dáví. Mě se to netýká. Nejsem dítě, a když jsem ráno vstávala, fučelo. V předzvěsti budoucího jsem hledala kinedryl. Nenašla. Ale zato jsem našla prášky na sluneční alergii – aspoň něco, že, tak jsem jeden spolkla, načež jsem nezvracela.
Ve dvanáct jsme na Amorgosu. Nebyla jsem na něj informačně připravená, s výletem jsem nepočítala, takže jsem trochu tápala, jak se dostat k onomu klášteru přilepenému na skále. Došlo mi, že z přístavu to nepůjde, ale z Chory ano. Chora, vzdálená šest kilometrů. Ujdu to, stačím to do odjezdu lodi v pět hodin? Trochu váhám, zdržuju se přemýšlením a prohlídkou přístavu. Pak se rozhodnu a zamířím k autobusu na autobusovém nádraží. „Chci do Chory, k „monastery“, jedete?“ „Do Chory jo, pak budete muset pěšky“, poplácá se po stehnech. Jedu do Chory, serpentinami, které svět neviděl. S každou zatáčkou jsem se pochválila, jak jsem chytrá, že jsem včas zahnala nápad dojít do Chory těch pár kilometrů pěšky. Tady bych se fakt vlnit nechtěla, je to stále výš a výš, provoz značný, horko veliké.
Chora je nádherná. Nejpěknější, co jsem kdy viděla. Bílé stěny v poledním slunci září, na každém rohu se houpe zvon v typicky kykládské zvoničce, na obzoru jsou zbytky větrných mlýnů. V křivolakých uličkách se tísní židličky čekající na své zadky. Toulám se, nevím kam, a zase zpátky, fotím. Vylezu ke kostelíčku přimknutému na skále, která trčí nad starou Chorou. Na schodech míjím mladý pár – „Je zamčeno, ale jestli chcete klíč...“ – s posunkem a s díky odmítnu, spěchám, chci vidět ten velký klášter na skále. Fouká tu velice, ale přesto fotím a kochám se výhledy. Už ale musím, musím dál. Vrátím se na autobusový plácek a nastupuju do autobusu k „Monastery“. Lze tam sice dojít z Chory i pěšky, zkratkou, ale není čas na experimenty. Stejně bych se zatoulala, jako na tom Konopišti. Autobus vyjede z Chory a spouští se serpentinami zpět na pobřeží. Uprostřed svahu v zatáčce zastaví – „Monastery“! Vystupuju a dám se cestičkou ke klášteru. Není vidět, není vidět, samá voda – až za parkovišťátkem je brána a schodiště. V dálce se stkví bílé zdi přilepené ke skalám. Panagia Hozoviotissa. Stoupám nahoru, respektive pádím jako horská koza, protože mě začíná tlačit čas – musím chytit autobus do Chory a další do přístavu. Přicházím blíž a blíž, klášter mě ohromuje svou velikostí. A hlavně ta kompozice, skloubení s přírodou, neuvěřitelná lidská píle i troufalost. Vím, že klášter je zavřený, je čas siesty, ale stejně mě víc zajímá zasazení do kraje. Fotím skály, bílé zdi, moře přecházející modří a skály. Ještě jednu fotku, ještě jednu, ale už vážně musím zpět. Běžím dolů po ohlazených kamenných schodech, předbíhám udivené turisty, jestli tady sebou plácnu, tak to bude pěkná dovolená... A z parkoviště zase nahoru k zastávce v zatáčce. Tou se právě mihne velký autobus, krátce zastaví a jede dál. Bezva.... Doplazím se k jízdnímu řádu, další jede za dvě hodiny. A je vymalováno. Nasadila jsem zoufalý výraz ztracené turistky a rozhlížela se, koho stopnout. Ale kdo by tady taky v čas siestový jezdil, že. Po chvíli se blíží auto, plné, pak druhé, zase plné. Třetí auto je taxi – vrhnu se do silnice: Musíš zastavit! Taxi zastavilo, nahlédnu okénkem a z tváře mi zmizí nadějeplný úsměv. Plné. Zklamaně poodstoupím. Dívka za volantem zavolá: „Kam potřebujete?“ „Katapola, do přístavu, na loď!“ „Tak nastupte, vejdete se!“ Zbývajících pět lidí se zmáčklo, vešla jsem se, jedeme. Registruju, že na Kykládách jsou všechny ženy taxikářky. Dívka uháněla zatáčkami, marně jsem šátrala po bezpečnostním pásu. Minuli jsme Choru a serpentinami jsme se vraceli do přístavu. Do odjezdu Naxos Star najednou zbývala celá hodina, takže jsem se toulala po nábřeží a obhlížela další z velelolodí, která na Amorgosu kotvila při své cestě po Kykládách směrem k Pireu. Ještě kafíčko a mythos v taverně a zpět na loď. Vítr ustával a cesta zpět byla z těch klasických lodních návratovek, kdy slunce už přestává pálit a halí okolí do teplých barev, mořská modř temní a nad lodí se prohánějí racci a jiná zvěř. I když loď nehoupe jako ráno, drupi má stále práci – rozdává pytlíčky. Všímám si, že cestou tam zvracely děti, zpět dospělí. Asi je užehlo amorgoské slunce, nebo žeby to přehnali v tavernách?
Plna dojmů z taxikářského dne přicházím k ubytování. U bazénu se setkávám s paní majitelkou Corinou. Prohodíme pár slov o dnešním dni, pochlubím se výletem na ostrov tvaru spermie a jdu domů. Teď sprchu a bílé na terásce, třeba i s těmi černými hladovci. Jen co zavřu dveře, ozve se zaťukání. Corina s krásnýma očima dospělého dítěte stojí za dveřmi a drží v rukou v ubrousku dvě rajčata a dvě okurky: „Z mé zahrádky....“ Zosobněná laskavosti!

Parikie – krása bez závoje
Autobusové spojení do Parikie je dobré. Autobusy odjíždějí z hlavního nádraží, plácku s jednou kukaní, kde se prodávají jízdenky, a s digitální cedulí, co právě pojede. Spojení je časté, cesta krátká, i když prodloužená zejména manévrováním v obou krajních městech. Parikie je příjemná. Dopravní i kulturní centrum, přestupní stanice na lodě i autobusy. Místní doprava je strategicky dovedena do přístavu, kam zrovna míří velké lodě, k nimž zrovna míří autobusy a taxíky. Začíná ten správný chaos. Lidé s kufry se tlačí z lodí do autobusů a recipročně jsou zatlačováni lidmi s kufry tlačícími se z autobusů do lodí. Ozbrojené složky se snaží za silného pískání a dalšího povykování organizovat masu tak, aby se nalodila do těch správných břich a aby ztráty přepadlíků z mola do moře byly co nejnižší. A hlavně všechno rychle. Lavina i láva lidí se přelévá tam i sem, vše pozoruju, jako vždycky sedím na obrubníku, cintám po sobě zmrzlinu, občas sroluju nohy před projíždějícími vozidly. Čas krmení skončil a molo i nádraží se vylidnilo. Zas nastává ten lážo plážo čas, lidi zvolnili krok, vytáhli foťáky, točí se střídavě směrem k moři a střídavě k zástupu taveren, kafénií, obchůdků a dalších příjemných zařízení.
Stačí párkrát zahnout uličkou, nabrat směr nahoru, a stará Parikie je tu. Střet světů a civilizací, dlážděné uličky plné květin, kastro, jehož zdi tvoří rozřezané antické sloupy, „konferenční“ stolek z téhož materiálu, vyhlídky od kostelíků, rudé ibišky, modrá a bílá na moři i na vlajce nad hlavou. Ve stínu zídek a květin se tu a tam poflakuje či povaluje kočička, ze dvorů se občas ozve dětský výskot. K přístavu se pomalu sune lodní kolos, jehož zpěněnou stopu již sleduje další. Za chvíli se opět zaplní nábřeží a já ten cvrkot uvidím tentokrát z nadhledu, téměř božsky, ve stínu chrámu, jen očima, uchráněna zvuků a hluků davu.
Bloudit ještě chvíli Parikií, navštívit chrám o tisíci oknech, na jehož nádvoří rostou krásné eukalypty a třepetají se modré a žluté státně-církevní vlaječkové symboly. Zapálit svíčky za všechny své i za další. A najít autobus a jet zpět. Tolik už jen zbývá. Parikie je fajn, na nic si nehraje. Mé duši je bližší než chameleon Naoussa...

Kameny valící se pod kostelem
Naoussa zatím už mění obleček, pomalu se zaplňuje, procházet kolem vody je čím dál tím obtížnější. Je tedy čas nakoupit v krámku pod schody v úpatí velkého kostela, stáhnout se za svou zídku a vymyslet další den. Obchůdek pod schody jsem si oblíbila. Je to takový konzum, který ustrnul v čase. Prodává se tam všechno potřebné jak pro domácnost, tak pro turisty. Holicí zrcátka. Stolní lampy. Kýble a umyvadla z plastu. Zmrzlina. Suché koření „na stojáka“. Zastavovala jsem se tam pravidelně pro denní nákupy – broskve, jogurt, něco dobrého. V obchodu hrála rocková hudba šedesátých, sedmdesátých let. Rolling Stones. A bavil mě pan majitel. Starý rocker, velký, huňatý, kníratý. Odložila jsem u pokladny svůj nákup. Dlouze se na něj zahleděl. Stále hledí. „Tři eura čtyřicet“, rozhodl. Uculila jsem se, jen sama pro sebe. Aspoň ty broskve mohl zvážit, nejsou od kusu... Nicméně hraju tu hru. Dávám požadovanou částku a odcházím. Zítra přijdu zas a už se těším na tu pauzu, během níž ten muž ohodnocuje a vyhodnocuje zboží, počasí, politiku, náladu a další věci ovlivňující jeho život, potažmo cenu nákupu.

Hippie v barvě šedi. Okruh ostrovem.
Okruh ostrovem začíná v Parikii na nábřeží u mlýna. Naše skupina je vskutku mezinárodní, agilní německá průvodkyně v letech, kdy vlasy dospěly do stříbrné barvy, si nás pojmenuje United Nations. Její trochu hippiesovský zjev dobře koresponduje s nespoutanou duší, radostně komunikuje v angličtině či v rodné němčině s každým, kdo k ní patří či koho potká. Při ruchu v přístavu to je časově poněkud náročné. Je to jedna z těch osůbek, které se vyznají. Nezatěžují své ovečky informacemi, které lze dohledat v každé příručce, a sdělují bonusy – upozorní na to, co by se mohlo přehlédnout, a byla by to škoda – třeba pomník krabici na náměstí, fakt že ne z kartonu, ale z mramoru. Ukáže na toleranci křesťanského kostela s křížem na fasádě, který je z arabské mozaiky. Mávne rukou nad rádoby žebračkou před bankou se slovy: „Nic jí nedávejte, je to fake.“ Nadšeně chválí vyhlídku, z níž lze pozorovat západ slunce, „lepší než na Santorini“. Pošle nás obhlédnout vnitřek kostela, zatímco sama usedne na schody a zapálí si cígo. Protáhne nás Parikií, narovná do autobusu a jedeme na výlet. Nejdříve ovšem mimo ostrov – na Antiparos. Vše je načasované, předpřipravené, prodlevy jsou nežádoucí. Takový pedantický chaos. Přesně to mi vyhovuje, to jsem já. Pedanticko-chaotická bipolární porucha (nebo taky HSP, dívám-li se na sebe vlídněji; ne „hrubý společenský produkt“, zkratka je z angličtiny; i když možná i hrubý společenský produkt bych mohla být). Lid se žene na trajekt a za chvíli jsme na protilehlém ostrově. Naše paní upozorní na svou nejoblíbenější tavernu s barevnými židličkami a frappem za euro a půl („Haleluja!“) a procházíme Chorou, ke kastru. Komentuje funkci místa dříve a teď, ohrne nos nad místním kostelem („Houby kostel, lokomotiva to je.“). Baví nás, baví se. Zastaví se u stojanu s pohlednicemi a jednu vytáhne – je na ní Paros pod sněhem. Až přijde čas, když už máme volno, bloudím a hledám ten stojan. Nakonec se podaří, jdu pohlednici dovnitř zaplatit. Rozsypu mince, nějaký kov se zakutálí pod skříně, pod šicí stroj a na další naprosto nedostupná místa. Prodavač chvíli hledá, zeptá se, co to bylo za mince – spíš nějaké centíky, soudím. Odmítá bankovku, „už jste zaplatila“. Asi tam ty mé vykutálené penízky dodnes někde leží.
Zpátky na náš ostrov. Paros je ještě malej bráška, horstvo je nižší, prostor je menší. Projíždíme podél pobřeží, přes Drios a Marmaru do turisticky atraktivních míst – do největší vesnice vnitrozemí Lefkesu, procházíme, nakupujeme vyhlášené místní oregáno a nezbytnou kolu – daleko od moře je horko únavné, je třeba dodat cukr i kofein. Naše paní vypráví, cicmá se s místními psy, zdraví se s Marií, s Kostasem i se Sofií, je jí všude plno. Pochechtává se nad dopravními značkami, které z každé strany nařizují něco jiného. „Všimli jste si, kolik je tady podle značky slepých ulic?“ Všimla. Několikrát jsem se už v takové slepé uličce, za zdí, ocitla. A pak potupně bloudila zpět. „Hm. Tak se podívejte na druhou stranu té značky.“ Aha, zákaz vjezdu náklaďáků či tak. Takže z jedné strany je ulice sice omezeně ale průjezdná, z druhé slepá. Prostě regulace provozu. Kdo má pořád ten řev aut poslouchat, že? Už jsem chytřejší. Paní průvodkyně nás provádí životem na ostrově. Kyklády jsou zvláštní svět. Hodně je spojuje, leccos rozděluje. Lidé z jednotlivých ostrovů jsou stejní, i jiní. Obecně jsou velmi přátelští. Naxoští jsou ale v přátelství zdrženlivější, zachovávají si odstup – aniž by ale byli namyšlení. Paros – tam se všichni radostně kamarádí se všemi, ale trochu povrchně. A přehánějí a vymýšlejí si všude – to je jejich neškodný a nezištný grunt. Tak pravila šedá paní s barevnou duší.

Pod dohledem a za zdí
A tak dál. Den za dnem. Stále něco starého i nového. A nakonec už jen přesun na Mykónos. Naxoská hvězda protentokrát taky zůstala za zdí a zpět nás odvezla poněkud ušmudlaná rychloloď. Bublinky opojení rychle vyprchávaly. Na letišti honem honem, pár slov s delegáty, nerada je tam nechávám, vzala bych si je s sebou. Paros. Bavil mě. Ale ještě nečaruje. Zůstala jsem tak nějak za zdí. A pod dohledem a na dohled toho velkého bráchy, pod jeho vlivem. Naxík stále kouká. Žeby výzva?

srpen 2017