Proč opět Řecko autem

Milujeme Řecko , máme rádi cestování, rádi sem tam přespíme pod širákem či v autě, což není po cestě i v samotném Řecku problém. Tady nejste sešněrováni disciplínou, poplatky, zákazy a podobně. Všude na vás čeká nádherná příroda, památky, zajímaví lidé a zároveň zajímavé služby a přijatelné ceny. Tohle všechno skýtá většinou mnoho úžasných zážitků. Tohle všechno si již můžeme dovolit - děti s sebou nebereme, jsou už dospělé.
Již čtvrté léto vyrážíme balkánskou cestou, kterou končíme v Řecku na březích Strimonského zálivu. Letos jsme vynechali rumunský Banát a cestu kolem Dunaje, zvolili jsme pohoří Rila a Pirin. Nejde popsat vše co naše cestování skýtá, jeden zážitek stíhá druhý, takže jen stručně o letošním skoro pěti týdením cestování. Letošní cestu jsme pojali trochu zvláštně, rozdělili jsme ji na dvě části a na konci bylo 31 dnů a 9383 najetých kilometrů.
Ale pěkně po pořádku. Už si dost věříme, takže přípravy nebyly tak hektické jako předešlé roky. Přípravy se skládaly z takových maličkostí jako je důkladná příprava cestovních dokladů, něco k jídlu a pití, pitný režim je třeba dodržovat. Z jídla bych vyzdvihl perfektní segedínský guláš důkladně zavařený a taky hromadu řízků. Nesmí chybět stan, speciální kempinkový nábytek, něco nádobí, nafukovací lehátka na výpravy po moři, odpuzovače hmyzu a toulavých psů.
4. července ve 14:15 hodin vyrážíme z Ostravy. Míjíme Brno a před 18 hodinou kupujeme matrici na maďarské hranici. Asi po dvaceti kilometrech projíždíme kolem skvělého občerstvení Marche, nestavíme, auto jede dost rychle. V devět večer po deseti minutovém čekání vjíždíme do Srbska. Rozhodli jsme se pro trasu Novi Sad – Vršac – Cesko Selo, kde ve dvě v noci uleháme pod širák do spacáku.
Ráno pokračujeme do Banatské Palanky, volíme malou zajížďku, abychom konečně po dvou letech navštívili přívoz na Dunaji ve Staré Palance. Dál pokračujeme přes Deliblatskou peščaru (poušť), před Niš odbočujeme na Bulharsko. Projíždíme nádhernou krajinou Národního parku Sicevacka klisura, kde se nad námi tyčí obrovské skály, či kopírujeme řeku Nišava. Skály nad silnicí působí až hrůzostrašně, ale je to úžasné. Dojíždíme k hraničnímu přechodu Gradinje. Na vjezd do Bulharska jsme si počkali hodinu a dvacet čtyři minut. Během čekání jsme si koupili bulharskou známku za 8 euro a dva kartony Camelek, ty nás vyšly pro změnu na 38 euro. Bereme to směr Sofie, Samokov až do Borovce. Borovec je známé lyžařské středisko v pohoří Rila. Tam jsme byli zklamáni domluveným ubytováním, nezbylo, než hledat nové. Díky šikovnosti Šárky to netrvalo dlouho. Ubytoval nás sám ředitel Borosportu, který dokonce mluvil velice dobře česky. Podělil se snámi o svůj neuvěřitelný životní příběh, proč že vůbec mluví česky. Za 30 leva jsme spali úplně sami v hotelu Kockiche.
Brzy ráno vyjíždíme lanovkou na vrch Jastrabec do výšky 2370 m.n.m. Zpáteční jízdné je na osobu pouhých 12 leva. Je pěkné počasí, dáme kapučíno, pokuřujeme a obdivujeme nejvyšší vrchol Balkánu Musalu 2926 m.n.m. Děláme tůru a k lanovce dorazíme právě včas, kazí se počasí.
Další část cesty vede po dálnici Plovdiv – Dimitrovgrad, zde odbočujeme k jihu. Projíždíme Kardzali, kde asi není o co stát a odbočíme z hlavní cesty do městečka Kirkovo, dobře jsme udělali. Ubytko se snídaní, která byla fakt bohatá nás přišla pro dva na 21 euro. Vřele doporučujeme Kirkovo, hotel Elit. Vládne zde opravdu příjemná až rodinná atmosféra.
Dopoledne po prohlídce městečka jedeme utratit nějaké leva, u konzumu se dáváme do řeči s ukecaným Řekem, celkem jsme se pobavili, ale netušili jsme co nás v nejbližších hodinách čeká a na co nás ten kecka neupozornil.
Za pár minut jsme byli na novém hraničním přechodu v pohoří Rodopy. Taky tady je třeba dojet velice zajímavou části hor a to průsmykem Makaza, který je důležitou spojnicí mezi Bulharskem a Egejským mořem. Podle názvu průsmyku je pojmenován přechod Makaza. Čáru překračujeme po dvou hodinách a čtyřiceti pěti minutách čekání. Kilometr za hranici zastavujeme a čůráme, ono na celnici jsou dobře zamčené záchody a ty stovky aut tam v tom vedru jen stojí a lidé nechápou.
Projedeme Komotini a spěcháme k moři. Ve Fanari navštěvujeme překrásný klášter na jezeře a pokračujeme k východu. Než se úplně setmí končíme v Profitis Ilias, na pobřeží stavíme stan, připravujeme jídlo, dáme pár panáků a snažíme se usnout za hukotu vln.
Ranní koupel v moři mě probere, budím Šárku, balíme a pokračujeme dále k východu. Ve vesničce Maroneia si dáváme kávu. Další zastávka je v Alexandropouli. Procházíme se po nábřeží a jedeme dále. Už se těšíme na deltu řeky Evros. Ta tvoří hranici Řecka s Tureckem a je to národní park, hnízdiště mnoha druhů ptáků. Nikde vás nenavedou nějaké tabulky, ale neztratili jsme se, dokonce jsme trefili jakýsi počátek. Zaparkovali jsme a dále pokračujeme po svých, je nesnesitelné vedro, avšak vítr, který vane od moře nám putování malinko zpříjemňuje. Prošli jsme si velký kus nádherné přírody, i teď v létě je zde spousta ptáků a my úplně sami, je to balzám na duši. Po návratu k autu se rozhodujeme, že další část delty,samozřejmě, kde není zákaz, projedeme. V jednom úseku musíme zavřít okna před jakýmsi hmyzem, který na nás útočí jako zběsilý, bylo to jako z hororu. Dokonce se nám podařilo dostat až samotné řece Evros. Byl to moc pěkný zážitek.
Další putování směřuje k severu, kopírujeme tureckou hranici. V plánu máme přenocovat v hotelu v Tycheru. Zjišťujeme však, že zde je trochu jiné podnebí než chceme. Suchý, horký vzduch, všudy přítomné mouchy, chudý, smutný kraj. V taverně v Provatonas si dáváme gyros a pivo a rozhodujeme pro návrat k moři. Když už jsme ale zde, chce to nějaké dobrodružství, směřujeme k turecké čáře. Míjíme řecká kasárna, minové pole. Od vesnice Gemisti máme Turecko jako na dlani.
Od hranice fičíme po dálnici po pobřeží až do Stavrosu.Dojíždíme už za tmy, přesto se nám daří ubytovat se v nám již známém hotelu Milies, byli jsme přivítáni jako staří přátelé, vždyť tu jsme již potřetí. Pán domu se snad kvůli nám naučil i několik českých frází, bylo to moc milé.
Následující dny trávíme na plážích v okolí Stavrosu, navštěvujeme známá místa a známé lidičky.
Po třech dnech nic nedělání vyrážíme do vnitrozemí. Jedeme okruh Rentina, Artehausa, Stefanina, Nea Vrasna. Moc pěkné vesničky, příjemní lidi, prostě paráda. Podle stránek Volvipress je Nea Vrasna nejhezčí vesnicí Řecka, a my souhlasíme.Sjíždíme k moři, je večer, kupujeme maso, zeleninu, pak pečeme, jíme, popíjíme a diskutujeme jako správní Řeci.
Další ráno vyjíždíme do pohoří Cholomontas. Vracíme se tu pokaždé. Stavíme v Arnei, vřele doporučujeme, je to nádherné poklidné městečko. Skoro na vršku se musíme zastavit v taverně Sogambros. Je zavřeno, opravuje se, ale setkání se starým pánem, jenž je podle všeho bývalý hollywoodský herec a jeho pomocníky, kteří nás uvítali sborovým „Češi, Milan Baroš“, stálo za to.
Od Taxiarchis sjíždíme k moři přes Vrastma a Gomati. Delší zastávku děláme v Lerissos. Zde si dáme musaku, steak a pivko. Přes Stratoni se vracíme do Stavrosu a ještě se koupáme. Naše pláž je prázdná, užíváme si to.
Příští odpoledne jedeme k jezeru Volvi, zítra nám končí pobyt v Milies, chtěli bychom ještě zůstat, tak budeme hledat nové ubytko. Je to sice 25 km od moře, ale je tu hezky a ceny, 20 až 25 euro za noc pro dvě osoby.
Ráno končíme v hotelu, jdeme se rozloučit. Jak příjemné bylo, když majitelka rezolutně rozhodla, že se nikam nejede, že nám dává gratis ještě jednu noc. Tak to se neodmítá, spadla nám čelist. Další den hotel opouštíme, moc se nám tu líbilo, díky Milies.
Jedeme na kafe k Sofii a pak na pouť do Rentiny, navštěvujeme vesničku Modi. K jezeru nakonec nejedeme a po devíti dnech opět stavíme stan na pláži.
Je neděle, pláže jsou plnější, na víkend přijeli Řeci. I za námi přijeli přátelé ze Soluně, jdeme k Sofii a do západu slunce se koupeme v Asprovaltě. Opět spíme ve stanu, ještě, že v něm ležíme dva, v noci je děsná vichřice.
Po noci se i přes silný vítr noříme do vln, avšak na velké koupání to není. Procházíme trh, zase do vody a na večer jsme pozváni opět k Sofii. Cestou ještě zkoušíme pár okolních cest, zda jsou průjezdné dále do hor. Mnohé jsou, ale ne pro dva měsíce starou oktávku. Večer grilujeme a sedíme do noci.
19. července ve 13 hodin a 45 minut odjíždíme. Aby ten odjezd nebyl tak obyčejný, jedeme starou cestou na Soluň, před ní odbočujeme na sever. Přes Late, Drymos, Kilkis směřujeme do hor. Zastavíme ve vesnici Megali Sterna, pochází odtud řecký režisér a scénarista George Agathonikiadis jehož knihu Na Moravě nekvetou olivy jsme během naší výpravy četli. Moc pěkná kniha. Přes Drosato, kde má dům Sofie, kterou jsme několikrát navštívili na jejím letním sídle v Asprovaltě, se dostáváme do zapadlé vísky Kavallaris, zde provozuje tavernu česky mluvící řekyně. Setkáváme se tu i z otcem naší kamarádky Petrouly ze Soluně. Fajn jsme poseděli, poklábosili, ale je nejvyšší čas pokračovat ve zpáteční cestě. Vracíme se kolem jezera Dojran, to tvoří hranici mezi Řeckem a Makedonií. Vjíždíme do Makedonie. Ještě zastávka u jezera, pohled přes vodní plochu na Řecko.
Jedeme celou noc, zastavujeme v 5 ráno na odpočívadle v Maďarsku, spouštíme sedačky a ihned usínáme. Špatně jsme zaparkovali za dvě hodiny nás budí slunce. O půl třetí po poledni jsme doma.Smekám před mou parťačkou Šárkou, celou cestu odřídila, skvěle a bezpečně.
Řecko jsme navštívili již po čtvrté, v oblasti Stavrosu jsme trávili čtvrté léto. Řecko nám přirostlo k srdci, máme ho rádi, máme rádi Řeky, jejich přírodu, moře,jejich zvláštní mentalitu a vůbec. Není ostuda přiznat, že když jsme opouštěli Stavros měli jsme oba stažené hrdlo, slzy v očích, nemohli jsme promluvit. I proto hned po návratu začínáme smutnit, je nám líto, že to má skončit. Nic končit nebude, je rozhodnuto, jedeme znovu a co nejdřív.
Splnili jsme nějaké povinnosti, jako utřít prach, vyvětrat, posekat zahradu, opět zavařit segedín a pobalit a vyrazit.
11. srpna v poledne startujeme. Prší. Večer během jízdy tipujeme benzínky, na kterých by se dalo přespat, je jich dost, ale jedeme dál. Stále prší. Deset minut po půlnoci zastavujeme na čerpačce Nis v Predajane v Srbsku. Tento den Šárka uřídila 1150 km. Spíme v autě. Prší.
Ráno je furt deštivo a mlhavo, drží se to mezi těmi horami. Po pár kilometrech zastavujeme v městečku Vladičin Han. Procházíme zdejší burzu, to co jsme viděli se nedá popsat, to se musí vidět. Jako bychom se vrátili o mnoho let zpátky, zboží rozloženo v prachu na zemi, prodej živých domácích zvířat, zabíjačka, maso na kterém se pasou stovky much. Tady končí průjezd horským průsmykem, dále vede dálnice k jihu. Přestalo pršet.
Kousek před hranicí s Makedonií nás zlákal pohled na minaret.Stojí kousek od dálnice v městečku Presevo. Odbočujeme a zahleděni do dálky málem mineme policejní hlídku, která nás staví. Naměřili nám 67 km/h, místo povolené šedesátky. Byli velice milí, takže pohled na minaret nás stál 13 euro coby pokuta, kterou platíme na místní poště. Policajti si nechali doklady a až po zaplacení nám je vrátili. Jako bonus nám pak oznámili, že má Šárka propadlý řidičák, ale jelikož jsou hodní policajti, tak už nebudeme platit nic navíc. Takže za volant usedám tentokrát já a hurá do Makedonie a následně do Řecka s jedním řidičákem.
V Makedonii zastavíme u jezera Mladost nedaleko města Veles. Vane celkem silný vítr, dlouho se nezdržujeme. Jezero jsme navštívili už podruhé a můžeme vřele doporučit obzvlášť při pěkném počasí. Je to příjemné místo k odpočinku před další cestou.
Ve čtvrt na pět odpoledne jsme u jezera Lautra Volvi, kde se ubytováváme v hotelu Familia, 20 euro pro dva na jednu noc. Kromě nás je zde ubytována ještě rodinka Bulharů.
Další den se nám poštěstilo navštívit řecké křtiny v Agia Marina v Rentině, navštívili jsme Nea Apolonia a večer piknikujeme u jezera, večeříme vynikající segedín.
14. srpna je v Řecku velký svátek Nanebevzetí panny Marie, je to po velikonocích druhý nevýznamnější svátek. Je to státní svátek, máme sraz v městečku Therma, asi 40 km severně od jezera, s Nikosem a Patrulou. Zatáhli nás do termálních lázní, v tom vedru ohromné a pak do taverny, taky ohromné. Stolování trvalo asi čtyři hodiny. Majitel se jen usmíval a nosil na stůl, nakonec poslal gratis něco sladkého a taky účtenku, 75 euro. Ale bašta to byla.
Večer se vracíme přes Nea Vrasnu. Probíhají zde oslavy svátku, plno lidí, jídlo voní. Nahlížíme do kostela, opravdu jen nahlížíme, je naprosto plný. Potkáváme zde místního, kterého jsme vídávali jiné dny přednášet v kostele a dnes v tričku s nápisem policia řídí dopravu. My ale jedeme do Saraiki Akti, kde by nás měla čekat Sofie se svým přítelem Kostasem. I tady probíhají mohutné oslavy. Když se konečně setkáme usedáme pod platany, dáváme pivko a za zvuků buzuki popíjíme. Jsme však po náročném dni dost unaveni, tak brzy startujeme a jedeme k jezeru. Byl to další úžasný den v Řecku.
Po čtyřech nocích v hotelu u jezera spíme zase na pláži ve Stavrosu. Další den snídáme před naší oblíbenou pekárnou a potom vyrážíme na dvou denní výlet do Bulharska. Přes Drama se blížíme k hranici, kde zjišťujeme, že nám chybí technický průkaz, takže bez řidičáku i techničáku projíždíme s malou dušičkou čáru. Zatím vše vychází. První zastávka je v Goce Delcev, troch na nás dýchla chudoba, jako bychom se vrátili do dob Todora Živkova. Avšak neodoláme nakoupit několik láhví whisky Black Ram, později zjišťuji, že je ale fakt dobrá, a taky levný tabák pro Kostase.
Stoupáme výše do hor. Jedeme na jihozápad pohořím Pirin, je to nádherná jízda. Zastavujeme nad vesnicí Dobrotino a žasneme, že zde někdo žije. Pokračujeme dál k Livadi, kde se fotím u pomníku Goce Delcev.
Po několika kilometrech odbočujeme a sjíždíme k vesnici Pirin. Stojíme tváří v tvář neskutečné chudobě a bídě, zde asi někdo zapomněl, že tu žijí lidé, a oni tu opravdu žijí. Jsou to potomci vystěhovalců z Makedonie. Točila se tu podstatná část filmu Dopis do Ameriky.
Konečná pro dnešní den je vinařská oblast a nejmenší město Bulharska Melnik. Je 43°C, ubytujeme se v hotelu Chinarite a pak si vyjedeme na Rozenský monastir. Pěšky v tom vedru to musí být smrtelný úraz. Večer procházíme Melnik, je zde dost hotelů, ale velice málo lidí, některé hotely jsou snad prázdné. V jedné z mnoha taveren si dáváme hnusnou večeři, takže radši platíme a jdeme popít na pokoj.
Šárka touží navštívit národní park Pirin, návrat se odkládá, jedeme na sever. V Sandanski děláme asi hodinovou pauzu, poté pokračujeme do Banska. Odtud vyjíždíme až do výšky 1972 m.n.m k chatě Vichren. Jsme v obklopení majestátných vrcholů, jsme unešeni, už cesta k chatě byla nezapomenutelná a před námi se tyčí Vichren 2914 m.n.m, třetí nejvyšší vrchol Balkánu. Neskutečný zážitek. A další nás čeká při zpáteční cestě. Je to Ski resort Bansko. Nádherný areál, kde to žije i v létě. Pozorujeme zde trénink biatlonových reprezentantů Běloruska, je tu fůra atrakcí pro děti, střelnice, kde si za poplatek 5 leva vyberete zbraň a zkusíte trefit terč. Protože jsme neměli drobné a asi jsme byli toho dne jediní zájemci tak mi bylo dovoleno vystřelit jednou zdarma. Vybral jsem si kolt jako Clint Eastwood a netrefil, ale rána to byla.
Odjíždíme, krátká zastávka v Bansku, ještě ohlédnutí k horám, poklona a odjezd.
Znovu zastavujeme v Goce Delcev. V restauraci Banita v centru si dáváme opravdu boží mísu skvělého Ceasar salátu, 250 gramů kotlety, neskutečně dobrou palačinku. Takový bulharský zázrak nás i s vodou bez bublinek vyšel pouhých 9 euro.
Již se stmívá, kdy projíždíme hranici do Řecka. Bez techničáku, v kufru sedm litrů Black Ram. Jinak litr vyšel na 5 euro a fakt se dá, myslím, že vím o čem tu píšu. V půl desáté dojíždíme k Sofii a Kostasovi, šest litrů bylo pro něj. Pokuřujeme a popíjíme Cipuro (pálenka z vinovice). Kolem půlnoci stavíme stan na naší pláži.
Za rozbřesku pozorujeme delfíny, je to nádhera. Znovu se jedeme ubytovat v hotelu v Loutra Volvis. Po dvou dnech odpočinku jdeme na trh do Asprovalty. Cestou se zastavujeme v Agia Marina, máme štěstí, probíhá zde řecká svatba.
Odpoledne obědváme u Kostase. Výborné rybičky, Cipuro. V noci je bouřka a prší.
Začíná pochmurný den. Po třech letech se konečně rozhodujeme vyrazit do Soluně. Nejedeme přímo, ale v Agios Vasilos odbočíme a do Soluně jedeme přes Panorama odkud je nádherná vyhlídka na město. Zaparkujeme v části Kalamaria. Šlapeme po nábřeží až k proslulé věži, odtud plujeme vyhlídkovou lodí. Plavba trvá 30 minut, za konzumaci. V našem případě 2x frapé a džus = 14 euro.
Taky jsme se rozhodli navštívit konzulát, měli dovolenou. Chtěli jsme řešit ztrátu technického průkazu. Šárka volá do Athén, dozví se však to co již víme, ztrátu je třeba hlásit policii.
Počasí se zlepšilo, pokračujeme v cestě. Míjíme letiště, v Agia Triada smočíme nohy, jsou ohromné vlny. Začínáme se vracet. Nea Mihaniona, Epanomi, Trilofo, z vesničky Karida je opět parádní výhled na Soluň. Jedeme přes hory, vracíme se do Loutra. Večer opět u jezera v ES šálku segedinský guláš. Byla to super výprava, Soluň opravdu stojí za vidění.
Ráno se loučíme s Family hotel. Jedeme do Asprovalty na policii, asi je jim teplo, takže máme přijít až večer. Večer jsme si přibrali Sofii, bude tlumočit. Vše vyřízeno, doklad bude až za 24 hodin.
Jdeme do konzumu, kupujeme vajíčka a Ouzo. Vejce si připravíme u stanu na pláži, ouzo vypijeme a ráno uvidíme. V noci nás budí rozbouřené moře a ráno jsou pěkné vlny, tak hurá do nich. Pak nějaké nákupy, ovoce , Cipuro, zase koupání, večer dostáváme doklad, který by měl nahradit techničák. Je v řečtině, takže bude platný jako asi mrtvému kabát. Přespáváme v penzionu Konstantinopolis na konci Vrasny. Pro dva, se snídani, za 35 euro. Pěkné.
Ráno v devět vyrážíme domů. Dálnice, přechody i odpočívadla jsou plné Turků ve vozech s německými, rakouskými a jinými espézetkami. Za Budapešti uleháme. Z rána ještě stavíme v Masonmagyarovár, kde nasáváme atmosféru trhu plného nádherného voňavého jídla, nasáváme atmosféru ranního městečka, snídáme vynikající jelítka.
Pak už Slovensko a Ostrava.
Milujeme cesty, milujeme Řecko, nezapomeneme na všechny co jsme na cestách potkali, ať už to byli Nikos, Petroula, Helena z Asprovalty, Sofie, Kostas nebo velice příjemní Srbové ve Stavrosu, či samotném Srbsku, sympatický bulharský číšník, majitelka hotelu Milies, všichni u jezera. Věříme že zase bude příště, letos to bylo dóst dobré.