Na úvodní stránku
Napsat vlastní cestopis
Fotogalerie
Videogalerie
Recenze hotelů a apartmánů
Recenze míst
Recenze taveren
Diskuzní fórum
Přihlášení
Jste nepřihlášen
OnLine: 1 | 20
Melissa travel
Ochrana osobních údajů
© 2002 Řecko a řecké ostrovy

Alonissos jednou stopou.

Autor:
Zařazeno:
Alonissos
Napsáno:
26.10.16 12:38
Fotografií:
60
Přečteno:
1644
Soutěž:
2016
Tisknout cestopis
Doporučit přátelům
"Přej a bude ti přáno", praví jedno známé přísloví. Snažím se je ve svém životě dodržovat, ale přesto mne při pročítání zážitků mladších a akčnějších cestovatelů na našem webu osten závistivosti trochu píchne. Těch příhod, co při svém putování prožili! To by se ten cestopis psal skoro sám, ale zkuste si vycucat něco duchaplného a zajímavého z jedné plážingové dekády!
Povzdechl jsem si při vzpomínce na komentář k mému poslednímu cestopisu, kde mne neznámý rádce s varovně vztyčeným prstem upozorňuje, že - cituji: "Poznávání krás řeckých ostrovů nespočívá pouze ve vytloukání taveren a povalování se na plážích. A nejlepším způsobem, jak to provést, je ze sedáku kajaku."
V prvé chvíli mne to nadzvedlo ze "sedáku" spisovatelského a řekl jsem si, že tedy už raději nebudu nikoho popisem svých zážitků dál unavovat. On ale měl ten kritik ze svého pohledu samozřejmě pravdu, jen přitom cosi podstatného opomenul... Ale řídíce se heslem v úvodu, přeji tomuto akčnímu pánovi, aby mu jeho aktivita vydržela i do vyššího věku... :-)
Abychom tedy měli bohatější zážitky a lepší kontakt s okolím při poznávání řeckých krás, zvolili jsme si k seznámení s ostrovem rovněž sedák i když byl v našem případě pouze skútrový. Nebylo to poprvé a věřím, že ani naposled. Cestování se skútrem má své přednosti, ale i nectnosti. Z toho pak vyplývají i docela zajímavé a mnohdy i adrenalinové situace. Takže projeďte se s námi Alonissosem jednou stopou, tedy na skútru!

1.den - Alonnisos

Konečně tedy na místě! Po půl roce čekání a plánování otevíráme dveře studia, které bude během nadcházejících deseti dní naším domovem. Už první pohled z terasy na zátoku Rousom Ghialos nás více než uspokojil a naše první kroky vedly k prozkoumání blízkého okolí. Strávili jsme tím zbytek dne a pro vás je tu z něj pár informací a postřehů.

Rousom Ghialos.
Nevelká osada vklíněná mezi Patitiri a Votsi je výhodným místem pro pobyt. V místě hezká pláž se čtyřmi tavernami a Patitiri se všemi obchody na dosah. Je to klidné místo bez frekventovaných komunikací a dokonce i bez kohouta, takže začínám věřit tomu, že se tady v klidu i vyspíme. Místo je vhodné jako výchozí bod pro vyznavače pěší turistiky, ale na své si tu přijdou plážoví povaleči, kterým tu nebude chybět zhola nic.

Patitiri
Je vlastně jedinou větší osadou na ostrově. Její vznik se datuje od ničivého zemětřesení v roce 1965, kdy bylo původní hlavní město Chora skoro srovnáno se zemí. Následně se sem začali přesouvat její původní obyvatelé. Díky překotné výstavbě sice přílišnou architektonickou krásou neoplývá, ale na relativně malém prostoru zde běžný turista najde vše potřebné. Většina obchůdků je umístěna na hlavní ulici od křižovatky k přístavu. Zbytek je dole v přístavu a i za ním pak ještě obchůdky pokračují další ulicí nahoru až k jedné ze čtyř benzínek, které na ostrově jsou. Pro milovníky rybích specialit bych ještě zmínil existenci prodejny Eklekta, kde mimo samotných ryb nabízejí i různé rybí speciality a polotovary.
V běžném životě se někdy vyskytnou věci, na které je náš rozum příliš krátký. Jednou z nich je na první pohled zcela běžná hlavní křižovatka v centru Patitiri. Ústí do ní čtyři cesty. Hlavní silnice zde určena není a na ostatních třech je značka "Stop-dej přednost v jízdě". Podle všeho tu asi hlavní silnice končí uprostřed křižovatky. Kdo tu pak má tedy přednost, ví snad jen Bůh. Přitom se jedná o jednu z nejdůležitějších křižovatek na ostrově.
Další zajímavostí jsou tu chodníky po obou stranách ulice od zmíněné křižovatky až k přístavu. Vzhledem k nekoordinované zástavbě se mnohdy zužují až do ztracena, případně se vám v jeho nejužším místě ještě postaví do cesty sloup veřejného osvětlení. Pak nezbývá, než sejít z chodníku a obejít inkriminované místo po komunikaci. To je ovšem problém. Podobně jako chodníky, je stejně tak úzká i silnice, na které bývá chvílemi dost hustý provoz. Jezdí tudy dokonce i jediný stařičký autobus na ostrově. Proto je nutné se před každým sejitím z chodníku řádně rozhlédnout. Po pár hlasitých zatroubeních za zády se i to časem rychle naučíte. Skoro každý si v Řecku zajde na gyros. Ať už v pitě, či velký plató gyros na talíři. V Patitiri je zmíněných "gyrosáren" dostatek, ale ne v každé bude výsledek odpovídat vašim představám. To už si musí každý vyzkoušet sám. Podle mého vlastního průzkumu klesala kvalita gyrosu úměrně s nadmořskou výškou. To ovšem neplatí, pokud se rozhodnete pro klasické menu. Velké taverny jsou totiž vzhledem k potřebnému prostoru umístěny až dole u moře. Nás tam naprosto uspokojila taverna Archipelagos, ale pravděpodobně vám bude chutnat i v okolních stravovacích zařízeních.
Autobusová doprava je vzhledem k velikosti ostrova poměrně skromná. Stejně skromný je i jediný dopravní prostředek. Stařičký, místy již notně prorezivělý Mercedes toho má za sebou už opravdu hodně. Jezdí mezi Patitiri a Old Village (Chora), a to 4x dopoledne a 4x večer. Jízdenka stojí 1,60 E. Dvakrát denně zajíždí i do Steni Vala. Tam je to o deseticent dražší.
V Patitiri je rovněž spousta půjčoven aut a skútrů. Dole v přístavu pak navíc i půjčovna motorových člunů. Dá se tu zakoupit lodní výlet na okolní ostrovy a do Mořského parku. Během plavby je možnost vykoupání a dostanete i něco k snědku. Na své si na Alonissosu přijdou i milovníci potápění. V Patitiri je totiž potápěčské centrum s různými aktivitami.

Zbytek prvního dne je za námi. Ač po složité dvaceti čtyřhodinové cestě notně unaveni, usedáme večer ještě chvilku na terasu. Při svíčce a lahvince červeného vínka se oddáváme sladkému snění o dnech příštích...

2.den - Leftos Ghialos, Steni Vala, Aghios Dimitros.
Hned po snídani peláším do Patitiri pro objednaný skútr. Do smluvené deváté hodiny ještě něco chybí, dávám si proto v nedalekém kaféniu ranní kávičku. Siestu mi narušuje svým přáním starší domorodec a já s překvapením zjišťuji, že ne jenom u nás existují kuřáci, uznávající známou značku cigaret „Dal-mi-je“. Jsem ale v dobrém rozpoložení, tak jeho přání vyhovuji. Vyzvedávám skútr a nedočkavě se s ním vracím ke studiím v Rousom Ghialos.
Jako cíl našeho prvního putování po ostrově si vybíráme pláž Leftos Ghialos. Aniž bychom to předem tušili, stala se nakonec naší nejoblíbenější a často jsme k ní později vraceli. Cestování po Alonissosu není vcelku žádná věda. Všude je to jen pár kilometrů. Asi po čtyřech kilometrech směrem na sever od Patiriti přijíždíme k odbočce na tři pláže. Prokličkujeme rozcestím a míříme k té naší vyvolené. Cestou se nám po pravé straně otevírá pěkný výhled na pláž Tzorzi.
Ještě před příjezdem k samotné pláži si ze dvou parkovišť vybíráme to nalevo. Prakticky se tím upisujeme k tomu, že budeme využívat služeb příslušné taverny a máme tím i určené sunsety na pláži. U východu z parkoviště směrem k pláži už stál zaměstnanec taverny a anglicky nám vysvětloval možnosti, které jako návštěvníci jejich zařízení můžeme využívat. Vzhledem k našemu vysoce fluktuačnímu systému návštěv pláží vítáme skutečnost, že sun-sety jsou u této taverny zdarma. Ležet na krásných bílých, leč dosti velkých a nepohodlných valounech by snad ani nešlo. Stejně tak nebylo ani reálné zapíchnout do tohoto kamenného pole vlastní slunečník. Opodál jsme zahlédli dokonce i bazén, ale my přece přijeli k moři. Proto hurá na pláž.
Leftos znamená bílý a vzhled pláže tomu i odpovídal. Z bílých kamínků bolely až oči. Pláž je dostatečně dlouhá, voda křišťálově čistá a teplá. Jen se do ní trochu hůře leze. Naše z domova zchoulostivělá chodidla dostávala hned napoprvé docela slušně zabrat.
Všude bylo čisto a ocenili jsme i absenci hudební kulisy ve stylu duc-duc. V taverně opodál se dalo objednat něco k snědku, drink, nebo zmrzlinu. Jako celek na nás pláž zapůsobila velice příjemným dojmem. Když nám pak navíc donesla obsluha objednaného Mythose v kyblíku s ledem a misku popcornu k lehátku, chrochtali jsme blahem. Popravdě jsme po včerejším celodenním cestování potřebovali ještě trochu orazit. "Čert vem sedák kajaku", prolétla mi v tu chvíli hlavou vzpomínka na poznámku neznámého kritika...
Dopoledne je zde (stejně jako na ostatních okolních plážích) skoro prázdno. Odpoledne se však situace hlavně zásluhou místních zcela mění. Zříkáme se proto místní pohostinnosti a pokračujeme v cestě.

Steni Vala
Míříme dál na sever. Naším dalším bodem zájmu je malá přímořská osada Steni Vala. Po šesti kilometrech jsme u cíle a sjíždíme k přístavu. Rovně bychom přijeli k pláži Glyfa. Steni Vala je malá, příjemná osada, kterou vyhledávají majitelé malých jachet k přenocování a k občerstvení v některé z taveren rozmístěných podél asi 100 metrů dlouhého přístavního mola. Autům i skútrům je sem ale vjezd zakázán. Necháváme skútr hned u zákazové značky a vydáváme se na průzkum. Je ale čas siesty a kolem panuje ospalá nálada. Pouze v druhé taverně s názvem Ikion je trochu živěji. Skupinka lidí ze zakotvených jachet tu oslavuje čísi narozeniny. Vzduchem zní: „Happy birthday to you“ a ke stolu se nosí drinky se zapálenými prskavkami. Taverna má stoly pod obrovským platanem, neodoláme proto ani my a usedáme v jeho příjemném stínu. Výtečné jídlo zakončené Mythoskem v namrazených půllitrech nás naladilo na pohodovou strunu a ani se nám odtud nechce. Oslavující společnost se šla mezitím osvěžit do chladivých vln moře. Až to nás probralo z pohodové letargie a zároveň inspirovalo. Jenže místní skromná plážička by naše požadavky jen stěží uspokojila. Zvedáme se proto k odchodu. Ještě nakupujeme pár drobností v supermarketu, který je součástí taverny a výběr suvenýrů tu mají vcelku slušný.

Aghios Dimitros
Sousední pláž Glyfa, která se nám nabízela jako nejblíže dosažitelná, však už byla touto dobou také hodně zaplněná, pokračujeme proto dál na sever. Za Steni Vala odbočujeme vpravo a podél pobřeží pokračujeme přes Kalamakiu, kde nás nezastavily ani vyhlášené rybí taverny. Špatné načasování, když jsme před chvílí dojedli. Snad tedy příště...
Cestou podél silnice jsme zahlédli pár úzkých pláží, které nás však příliš nezaujaly. Pokračujeme dál až k vyhlášené pláži Aghios Dimitros. Silnice nás dovedla k její severní straně a projeli jsme jí až na samý konec, kde byla malá taverna se slunečníky. My si vybrali klidnější místo.
Pěkná kamínková pláž má tvar trojúhelníku s vrcholem směrem k moři. Ten byl obsazen asi nejvíce. Zaujala nás zde rozdílná teplota vody podél břehu. Krásné plavání, čistá voda a klídek. Hodně lidí řadí tuto pláž ve svém hodnocení na nejvyšší příčku.

3.den - Kokkinokastro, Vrisitsa, Megali Mourtias a Chora.

Pláž Kokkinokastro
Přecpání výborným pečivem, které jsme objevili v nedaleké pekárně, se jen stěží nutíme k jakékoliv aktivitě. Ale vidina ojediněle zbarvené pláže Kokinokastro, kterou dnes máme v plánu, překonává následky našeho nezřízeného obžérství a už cpeme své hlavy do stříbřitých přileb - rozpoznávacího to v Řecku znamení všech cizinců na skútrech.
Míříme ke stejné odbočce jako včera, jenom za ní pokračujeme do kopce vpravo. Asfaltka je užší, ale v dobrém stavu. Cestou míjíme odbočku k pláži Chrysi Milia. K té se ale v našem směru běžně odbočuje už z předchozí odbočky na hlavní silnici. Přijíždíme k parkovišti částečně zastíněném stromy, které je vybaveno kontejnerem na odpadky a nadstandardně dvěma mobilními WC. Z parkoviště vedou tři cesty. Vybíráme si tu směřující dolů k moři. Cesta se po chvilce stáčí vlevo do brány pronajímaného soukromého pozemku, který je nad pláží vlevo. Z tohoto důvodu je bohužel znepřístupněna sousední pláž Katerinas Vala.
Pokračujeme dál cestou dolů a po chvilce jsme na pláži. Její jméno - Kokkinokastro (Červený hrad) pochází od červeného zabarvení okolního podloží. I písek na pláži má načervenalou barvu. Přímo naproti pláži je v moři stejně zbarvený ostrůvek Kokkinonisi. Na pláži je plážový bar a pod ním řada slunečníků.
Kolem desáté ráno sem přijíždí výletní loď "Gorgona", aby tu vyplivla na půl hodiny do vody pár sluncem vysušených rekreantů. Jinak tu byl dopoledne docela klídek.
Vstup do vody je směsí písku s kameny. Snažíme se najít pro nás tu nejpříznivější kombinaci, ale objevujeme Ameriku, protože jako obvykle nacházíme nejvhodnější místo hned naproti slunečníkům. Koupání je zde příjemné a pláž se rovněž řadí mezi ty více oblíbené. Tomu však odpovídá v odpoledních hodinách i její obsazenost.
Tak dlouho tu však nejsme. Po poledni se vracíme na první a zároveň poslední schůzku s delegátem, a to pouze kvůli informacím k odjezdu, který je z tohoto ostrova bez asistence delegáta.

Pláž Vrisitsa
Pro zbytek dne si vybíráme některý z bližších cílů. Stává se jím pláž Vrisitsa. Cesta vede tentokrát směrem k Choře, nebo-li "Old Village", jak je na zdejších ukazatelích toto místo běžně označováno. Spoléhajíce na ukazatel směru, jsme ale odbočku k pláži nenašli. Projeli jsme silnicí nad Chorou až na její samý konec, kde je velké parkoviště pro večerní návštěvníky a jediné, co jsme zde objevili, byl místní hřbitov. Nepatřím zrovna mezi vyznavače těchto míst, ale zastavujeme zde spíše kvůli orientaci a hledání zmíněné pláže v mapách. L. to ale nedalo a odebrala se mezitím hledat vchod na zmíněný hřbitov. To se jí po pár pokusech nakonec i zdařilo. Hned za zídkou hřbitova byl nádherný výhled na jihozápadní pobřeží ostrova i s hledanou Vrisitsou. Opravdu hezké místo posledního odpočinku... Moc nechybělo a z morbidních úvah se pro mne stala málem realita. Prolézal jsem s foťákem u oka (na displeji bych v ostrém slunci viděl leda kulový) mezi hroby ve snaze ulovit nějaký pěkný záběr bílého mramorového pomníčku s nádherným přírodním pozadím a … Najednou jsem šlápl do prázdna! Jen taktak jsem se stačil zachytit rukou kříže u sousedního hrobu. Naštěstí bílý mramor vydržel. Pode mnou zela do země docela slušná díra čerstvě vykopaného hrobu. L. uštěpačně prohodila, že bych se do něj při svém vzrůstu stejně nevešel. Jó, srandičky...
Nakonec jsme odbočku k pláži našli. Byla jen kousek za odbočkou k pláži Megali Mourtias, ale doprava, za zbytky dvou velkých kruhů. Poblíž byla i cestička k vyhlídce na obě zátoky. Cesta k samotné pláži Vrisitsa však byla vhodná spíše pro čtyřkolku, džíp, nebo enduro. Podařilo se mi sice v praxi dokázat, že to zvládne i skútr, ale měl jsem toho plné brýle a hlavně ruce, které mi ke konci cesty už docela zdřevěněly. L. mi v pudu sebezáchovy raději v inkriminovaných místech seskakovala ze sedla. Cíle jsme nakonec úspěšně dosáhli, ale za tu námahu to ani nestálo. Pohled, který se nám po dojezdu dolů naskytl, nás bohužel příliš nepotěšil. Shora vypadala pláž určitě mnohem lépe. Na břehu byla spousta vyplavených odpadků, okolí nic moc a voda v moři také nebyla zrovna křišťálově čistá. Povrch pláže byl nahrubo urovnán nějakým buldozerem. Při vstupu do moře bylo hodně kamenů a větší vlny samotný vstup ještě více ztěžovaly. Za těchto podmínek jsme ani nebyli schopni lokalizovat případné ježky. Jedinými klady byla velmi teplá voda a skutečnost, že se nám podařilo být konečně někde na pláži sami. Ale i to poslední přestalo bohužel po chvilce platit. Shora něco zahrčelo a záhy se na pláži objevila mladý pár se psem na čtyřkolce. Ani tomu psovi se tu však nelíbilo a neustále jim z moře prchal. Po chvilce se vracíme nahoru i my.

Megali Mourtias
Po vjezdu na silnici nám padla do oka směrovka s nápisem Megali Mourtias Beach a bylo rozhodnuto. Snad si tam spravíme naši pošramocenou náladu. Serpentinami stále dolů a po chvíli jsme u pláže. Vzhledem ke své poloze zde plní úlohu tzv. městské pláže pro turisty ubytované v Choře a tomu také odpovídala v pozdním odpoledni její obsazenost.
Dvě parkoviště označené názvem příslušné taverny byla docela plná, ale se skútrem jsme problém neměli. Označení "Megali" v názvu je sice trochu přemrštěné, ale pláž se nám (až na ten počet návštěvníků) docela líbila. Jako obvykle jsme se tu nechtěli dlouho zdržovat, proto smlouvám s číšníkem lehátka za konzumaci, což byla v našem případě dvě frappé, na které jsme se už docela těšili.
Pozvolný vstup do moře byl zprvu kamínkový, pak následoval úzký pás hrubších kamenů, ale hned za nimi byl už jen sametový písek. Napravo, hned pod tavernou vybíhalo do moře úzké betonové molo. Přímo lákalo k posezení a ráchání nohou ve vodě. Jen pozor na ježky, kteří mají obdobná místa také v oblibě. Na konci pláže vede i cesta k sousední pláži Vythisma, ale tam až příště.

Chora
Po zvážení, že dnešní koupací porce musela být dostatečná i pro L., využívám blízkosti Chory k její podvečerní prohlídce. Hned u silnice je parkoviště pro skútry, ale všechna místa byla v tuto dobu již obsazena. Zastrčil jsem proto skútr do skuliny u vedlejší taverny a vyrážíme do labyrintu uliček staré osady.
Chora až do roku 1965 bývala hlavním městem ostrova. Po její zkáze zůstalo místo opuštěně a život se přestěhoval do nově vznikajícího Patitiri. Změna započala v osmdesátých letech minulého století. Opuštěné a zchátralé ruiny začali za babku skupovávat západo-evropané a přetvářeli je do nynější - naštěstí docela vkusné podoby. Při toulkách starým městem se však ještě tu a tam na nějakou tu původní ruinu narazí. V nově zrekonstruovaných domech už ale původní obyvatelstvo nebydlí. Slouží většinou k pronájmu hostům z Evropy. Domy blíže k hlavní trase pak slouží jako obchůdky se suvenýry, či taverny a kafénia. Kousek u hlavní silnice je pekárna a cukrárna se zmrzlinou. Ta sice zrovna nepatří k nejlevnějším na ostrově, ale mohu potvrdit, že lepší višňovou jsem dosud nejedl.
Tradiční prvky architektury zůstaly v Choře zachovány. Zvláště, když se zaboříte do nejzazších uliček a sejdete zcela dolů. Najdete tu malý kamenný kostelík Ag. Dimitros a o kousek dál základní školu z r. 1903. V Choře je také spousta různých terásek, arkád, zákoutí, které se doslova topí v záplavě fialových koberců květů bangalivií, keřů ibišků a různobarevných oleandrů. Úzké uličky vás přivedou na různá místečka s pár stolečky, kde si dáte něco k pití a kocháte se nádhernými výhledy na pobřeží.
Nabízí se tu srovnání se skopelosskou Glossou. Jediné, co však mají tato dvě na první pohled podobná místa společné, je jejich umístění na svahu kopce. V Glosse pulsuje všední život původních, stálých obyvatel, ale Chora je pouze hezký skanzen a je více komerční.
Zorientovat se ve zdejším labyrintu uliček není ale zrovna jednoduché. Na zemi jsme sice objevili nějaké namalované šipky, ale řídili jsme se stejně dle vlastní intuice. Na to, aby jste prochodili Choru opravdu celou, byste potřebovali celý den a stejně se vám nepodaří všechno spatřit.
Na každém kroku jsme tu potkávali rozmazlené kočky, které se někdy i dost nevybíravým způsobem dožadovaly naší pozornosti.
Chora je ovšem kouzelná. Je už na každém z vás, kterou dobu si k její návštěvě zvolíte. Dopoledne tu budete skoro sami a můžete si v klidu prohlížet a fotografovat všechna zákoutí, dát si frappé, či nějaký lehčí oběd v poloprázdné taverně s nádherným výhledem, případně v klidu nakoupit v jednom z mnoha obchůdků nějaký ten suvenýr.
K večeru to tu naopak ožije. Uličky i taverny se zaplní nedočkavými čekateli na západ slunce a atmosféra je tu zcela jiná. Osobně bych asi doporučoval obě možnosti.

4.den - Chrysi Milia, Tzorzi, Votsi a západ slunce .

Zatímco L. dlí ještě v říši snů, sedím na terase a pozoruji probouzející se den. Mám tyhle chvíle rád. Rybáři vyjíždějí se svými bárkami na lov a klapot jejich motorů je to jediné, co narušuje okolní ticho. Vlastně je neruší, on k němu totiž patří. Na východě obzor pomalu žloutne v očekávání brzkého východu slunce a okolní vzduch je ještě snesitelný. Za pár hodin už tu ale bude zase 37... Tipuji si, ze kterého místa na mne vykoukne ohnivá koule Oskara a chystám si zatím své fotografické nádobíčko. Když je po všem, potichu vyklízím prostor a vyrážím do pekárny. Mají tam tolik druhů pečiva, že ani není v našich silách je všechny během našeho pobytu ochutnat. Po snídani pak vyrážíme vstříc zkoumání dalších koutů ostrova.

Chrysi Milia
Od předešlých návštěvníků vychvalovaná pláž byla pro tento den na řadě jako první. Parkujeme nad pláží pod stromy. Zcela napravo, hned u pláže je větší taverna. Na druhé straně vidíme za kamenným valem ještě jednu navazující pláž. Je poměrně úzká a hodně kamenitá. Po celé své délce je pokryta lehátky. Človíčka tam však nevidno...
Povrch hlavní pláže je pokryt jemným pískem, ve kterém je ale hodně kamenů. Ty větší se snažila obsluha u slunečníků průběžně odstraňovat. Z toho důvodu pak bylo mimo lehátka kamenů docela dost. Snažíme se zapíchnout čerstvě zakoupený slunečník do země, ale veškeré naše úsilí končí pouze jeho poškozením. Vše dokonává vítr, který jej později vytahuje z námi vybudované kamenné pyramidy a notně pocuchaný jej přemisťuje do blízkého křoví. To vše za škodolibého přihlížení obsluhujícího personálu, jejichž stabilními slunečníky za šest éček jsme opovrhli.
Pláž v zálivu obklopeném krásnou zelení se nám ale moc líbí. Přístup do vody je přes krátký kamínkový val, ale dále už je dno pokryté opět jen velmi jemným pískem. Vstup do vody je opravdu velmi pozvolný. Pro škvrňata přímo ideální profil dna. Jé, tady se nachodíte, než si zaplavete! Snad i díky tomu převažujícímu chození dostává naše kůže i přes důkladné promazání na sluníčku pořádně zabrat a na břehu žádný volný přírodní stín také nenacházíme. L. si ještě stihla složit z kamínků do písku jména našich čtyř vnoučat, ale polední slunce nás odtud nadobro vyhání. Místa pod placenými slunečníky se mezitím zcela zaplnila, proto se pro zbytek odpoledne uchylujeme o kousek dál pod ochranu slunečníků na osvědčené Leftos Ghialos.

Tzorzi
Nejsem zrovna typem, co vydrží na jednom místě, byť by bylo sebelepší.
Proto za nepříliš nadšeného výrazu L. zakrátko opouštíme i naši osvědčenou základnu na Leftos Ghialos a pokračujeme v poznávání dalších míst. Před výjezdem na hlavní silnici ale jedeme dál rovně cestou vedoucí k pláži Tzorzi. Vede k ní nově upravená, široká a krásná silnice. Její povrch ale tvoří vrstva velice jemné kamenné drtě. Odspodu proti nám vyjíždí skútr a jeho řidič nás posunky rukou varuje, abychom zpomalili. Těch 1,5 kilometru dolů s kopce bylo dost záživných. Vše ale nakonec dobře dopadlo a po chvíli parkujeme poblíž taverny na pláži. Moc lidí tu opravdu nebylo. Slunce se pomalu chýlilo k západu a kamenná zídka lemující úzkou pláž skýtala příjemný stín. Slunečníky a lehátka by se sem naštěstí ani nevešly. Povrch kamínkové pláže nebyl sice příliš upravený, ale moře tu bylo neskutečně teplé. Naměřili jsme 29 stupňů. Žádné vlny, dno z jemného písku a podobně jako na Chrysi Milia, velice pozvolné. Nádherné koupání. (A chození...)

Votsi
Začíná nám kručet v žaludku a chtěli bychom vyzkoušet některou z taveren v sousedním Votsi. Trochu se tu motáme, ale nakonec se úzkými uličkami dostáváme k přístavu. Votsi volně navazuje na Patitiri. V chráněné zátoce je přístav a najde se tu i skromná plážička pro nenáročné. U přístavu je pár taveren, ale ani o půl sedmé večer v nich nebylo živáčka. Pohledem vzhůru nacházíme lákavě umístěné pizza-kafénio Dimitris. Za chvíli už tam sedíme a uspokojujeme své životní potřeby. Od stolu máme celou zátoku jako na dlani a moc nám tu i chutnalo!

Západ slunce
Jeden z těch nezapomenutelných okamžiků, který si nemohu nikdy nechat ujít je západ slunce. Odjíždíme proto směrem k Choře. Touhle dobou je zde provoz opravdu hodně silný. Všichni se sem sjíždějí za stejným cílem jako my. Parkoviště se zaplňují a taverny s nejlákavějším výhledem praskají ve švech. To ale není nic pro nás. Západ slunce si raději užíváme v klidu a hlavně sami. Proto volím nenápadné místečko kousek za hřbitovem směrem k moři. Kouzelný okamžik...

5.den - Tsoukalia, Anarghyri, Tourkoneri a Megali Amos.

Tsoukalia
Za Votsi zabočujeme doleva po užší asfaltové silnici k pláži Tsoukalia. Zátoka po bocích lemovaná skalisky a s pláží pokrytou kamením nás však moc neoslovuje. Na jejím břehu sedí starší muž a kolem něj pobíhají dva pejskové. Jen opodál stojící větrný mlýn trochu vylepšuje celkový dojem. Majitel malé mobilní kantýny se nám omlouvá, že ještě nemá k dispozici elektřinu a nemůže nám proto vyhovět.
Je lehce pod mrakem a teplota konečně trochu spadla z šílených 37 stupňů. Konečně bychom tedy mohli zapojit do poznávání ostrovních krás také naše nohy. Po necelé půlhodince bezcílného poflakování po pláži, kdy naší jedinou činností byl rozhovor s osamocenou německou turistkou, jsme odjeli směrem k pláži Anarghyri, která leží v krásné, málo obývané části ostrova .

Anarghyri
Vzhledem k proměnlivému počasí jsem měl na paměti varování, že pokud nás na této cestě zastihne déšť, máme smůlu, protože se odtud už nedostaneme. Terén, kterým jsme právě projížděli, dával těmto slovům za pravdu. Místy až půlmetrové koleje vyjeté v povrchu hlinité cesty hovořily jasnou řečí, co by nás zde v případě vydatného deště čekalo. Cesta končila u brány osamělé usedlosti. Dál už se muselo pěšky. Neuměle napsaná směrovka s nápisem Anarghyri nám potvrzuje správný směr. Příjemná lesní pěšinka s pěknými výhledy na pobřeží nás dovedla až ke dvěma kostelíkům s malou zvoničkou opodál. Nádherné romantické místo s pěkným výhledem. Ale co to? Shůry zahřmělo... „A je to tady“, pomyslel jsem si. Cestou sem jsme si přes koruny stínících stromů nepovšimli zatahující se oblohy a místo pohodového relaxování na romantickém místě dáváme rychlou zpátečku. Původně jsme chtěli pokračovat dál po cestě a sejít k pláži Tourkoneri. Místo toho je na pořadu závod s časem. Sotva popadaje dech nasedáme rychle na skútr a snažíme se uniknout z dosahu přírodního živlu. Zdá se, že nám štěstí přeje a zatím neprší. Když jsme vyjeli z lesa, pochopili jsme proč. Jak se mraky rychle objevily, tak stejně rychle i zmizely. „No, to je dobrý“, říkám si a vrhám pohled směrem k nebesům. „Nás se ale jen tak lehce nezbavíte!“ Podle známého pořekadla: „Do stejné řeky dvakrát nevstoupíš“, volíme k pláži Tourkoneri raději jinou cestu. Na řídce umístěné směrovky příliš spoléhat nemůžeme, bereme si proto na pomoc osvědčenou mapu z nakladatelství Terrain. Přesněji řečeno tu, která se nejvíce shoduje s reálnou skutečnosti.

Tourkoneri
Vracíme se zpátky na silnici vedoucí k pláži Tsoukalia, ze které jsme sem odbočili a po 300 metrech odbočujeme na dalším rozcestí doleva. Solidní asfaltkou si to pohodlně uháníme k severu. Po pravé ruce míjíme Homeopatické centrum, z části skryté pod stromy. Během našeho pobytu na ostrově jsme k němu bohužel cestu nenašli. Zanedlouho nás po levé straně upozorňuje malá směrovka na odbočku k pláži Tourkoneri. Sjíždíme z asfaltky znovu na lesní cestu. Tentokrát je její kvalita o něco lepší, než u té předchozí. Asi po kilometru cesty přijíždíme k hezky upravenému prameni pitné vody. Pende Vryses, jak zní jeho název vyčtený z mapy. Na osvěžení chladivou pramenitou vodou si však musíme nechat zajít chuť. Touto dobou je pramen již dávno vyschlý. Hned za ním vidíme odbočku s cedulkou Tourkoneri. Opatrně sjíždíme po jarních deštích značně vyhlodané cestě strmě dolů. Již po pár metrech L. seskakuje a jde raději pěšky. Já to po chvilce vzdávám také. Vracím se k odbočce a odstavuji skútr u vyschlého pramene. Mezitím nás míjí stejný skútr s mladou dvojicí v sedle. Ani nezastavují a pokračují dál po strmé a rozbité cestě dolů. Jedou skoro krokem a jejich skútr povážlivě nadskakuje na nerovnostech. Řidič má co dělat, aby se vůbec udržel v sedle. Pozorováním jejich kaskadérské jízdy jsme se jenom utvrdili o správnosti našeho rozhodnutí a dolů scházíme raději pěšky.
Což o to, dolů k pláži to žádný problém nebyl. Po deseti minutách se před námi vynořuje malá kamínková pláž. Bylo na ní asi pět lidí, ale vešlo by se jich tam klidně i dvojnásobek. Pláž je sice prezentovaná jako nudistická, ale o tom asi nikdo z přítomných neměl tušení. Pohledem marně pátrám po dvojici na skútru. V tom jsem je zahlédl, jak se oba snaží dostat přes hladkou a šikmou skalní stěnu k sousední pláži. Při tom pohledu mi docela zatrnulo. Bylo vidět, že dvojice má zjevné problémy tento nebezpečný úsek překonat. Jejich hazardování se zdravím vzbudilo pozornost i u ostatních přítomných. Nemusím ani zdůrazňovat, jak se nám všem ulevilo, když ten nebezpečný úsek nakonec překonali.
Pláž Tourkoneri jsou ve skutečnosti tři vedle sebe ležící pláže. Obecně se uvádí, že přístupná je pouze ta první-nejmenší. Podle mne je ale po souši přístupná i druhá pláž. Cestou zpět od první pláže Tourkoneri jsme si ve dvou třetinách cesty nahoru povšimli nenápadné odbočky doleva, označené malou modrou cedulkou. Vede směrem ke druhé pláži, jen nevím zda se k ní nemusí přes soukromý pozemek. Nad pláží stál totiž malý domek a pod ním na břehu byl malý člun. Podle mapy by se pěšina mohla dál napojovat na cestu k Megali Amos. Takže možný tip pro příští návštěvníky.
U třetí pláže byl od prvního pohledu přístup více než problematický. Prakticky je možné se k ní dostat pouze z moře. Předpokládám, že slaňovací soupravu s sebou nikdo netahá. Člun jsme k dispozici neměli, takže nezbylo, než se vrhnout do vln a s odhodláním adepta usilujícího o zdolání průplavu La Manche dosáhnout této mnohem skromnější mety. Samozřejmě, že hodně přeháním! Za příznivého počasí to žádný velký problém není. Ještě před samotnou pláží ční z moře velká skála a napravo od ní je v moři velké množství menších útesů. Hrozilo tu poranění od ostrých hran, či jejich pichlavých nájemníků. Proto raději skálu i za cenu větší vzdálenosti obeplouváme z druhé strany, směrem do otevřeného moře.
Během plavání, kdy jsme se již celí natěšeni blížili k pláži, zahlédli jsme opět naši známou kaskadérskou dvojici, kterak se pokouší dostat přes skalní masív na námi vyhlédnutou pláž. Trochu nám sobecky zatrnulo, ale veškeré jejich snažení bylo předem odsouzeno k neúspěchu. Neměli totiž tu zmiňovanou slaňovací soupravu! Ale ani my neměli ještě zdaleka vyhráno. Při obeplavání skaliska se pojednou zvedl silný vítr a vlny nás hnaly přímo na skálu. Docela jsme se zapotili. Ale výsledek našeho snažení za to stál. Pláž byla opravdu nádherná. Příjemný písek, sem tam kamínek... Když pominu pár nečistot vyplavených mořem na břeh, nemělo to zkrátka chybu a navíc velká skála, která nám ještě před chvílí dala tak zabrat, nám teď svým stínem zajišťovala určité soukromí. Ve dvou vzdálených domcích na protějším břehu zjevně také nikdo nebyl. Užívali jsme si tohoto ráje...
Ale jen do času. Znovu opět zasáhla "vyšší moc"! Řečtí bohové se již zřejmě nemohli dále dívat na naše bělostná pozadí a před sálajícího Oskara natáhli závěs z šedých mračen. Aby to nebylo všechno, přitvrdili to chladným větrem a jako třešničku na dortu přidali dunivé hřmění. S tak silným soupeřem opravdu bojovat nelze...
Ač neradi, přeplavali jsme zpět na první malou pláž. Připadá mi to už jako klišé psát, že po jejím dosažení nás zde přivítalo sluníčko na blankytně modré obloze. Opravdu aprílové počasí v červnu.
Jedno pozitivum jsme z tohoto božího škádlení pro nás přece jenom vytěžili. Nejisté počasí totiž vypudilo všechny zbylé návštěvníky i z této pláže, takže jsme si užívali samoty nakonec i zde. Zmizela dokonce i kaskadérská dvojice se skútrem. Naše pohoda však asi byla opětovně "někomu" trnem v oku. Přitom jsme je tentokrát ani tolik neprovokovali...
Ano, uhodli jste! Obloha se opět zničehonic zatáhla a v dálce zaduněl hrom. Ještě chvíli jsme čekali, jestli si to nakonec "ti nahoře " ještě nerozmyslí, ale nic tomu nenasvědčovalo. Navíc se udělalo pěkné dusno, takže nám ten 600 metrů dlouhý krpál nahoru dal pořádně zabrat. Dokonce jsem začal litovat, že jsme to se skútrem dolů přece jenom nezkusili... Sedíce konečně na kamenné zídce u vyschlého pramene, jsme konzumovali zbytky vlastních vodních zdrojů a přemýšleli, co dál. Dál nás však už nenapadlo nic, takže jsme nasedli a vraceli se cestou k silnici. Po výjezdu z lesíku nás čekalo opět překvapení... Ne, ne, "překvapení" je v tomto případě už zcela nevhodné slovo! Napíši zcela stručně a nezaujatě: "Čekala nás tam opět krásná modrá obloha se sluníčkem!" Tahle hra na "Kočku a myš" se asi těm nahoře musela velice zamlouvat a podle všeho od ní nemínili upustit.

Megali Amos
Ale my, nepoučitelně natěšeni z pozitivního vývoje počasí, se rozhodujeme pro pokračování v cestě směrem k pláži Megali Amos. Silnice vedoucí tím směrem měla k mému překvapení skoro exkluzivní parametry, a to nás jen utvrdilo v našem záměru. Cesta se však začala po chvilce jízdy postupně zhoršovat a poměr asfalt ku štěrku se dostával do záporných hodnot. Ještě horší situace nastala po odbočení z hlavní cesty směrem k pláži. Vnořili jsme se znovu do řídkého lesa, což nám trochu komplikovalo orientaci. Po nějakém živém tvoru ani potuchy a pláži Megali Amos jakbysmet.
Samotná cesta už začínala být také nad možnosti našeho skútru. Přece to ale kousek před cílem nevzdáme! A ejhle, konečně nějaká odbočka k moři. Po ní by ale projel jen džíp, nebo čtyřkolka. A moře přitom stále v nedohlednu. Pokračujeme tedy dál ve snaze najít jinou a schůdnější cestu. Míjíme nějaké stavení. U něj stojí džíp a pár postav kolem. Jen na nás nevěřícně zírají... Cesta pokračuje dál, ale stoupá nahoru a vzdaluje se od moře. Po chvilce nacházíme ještě jednu nenápadnou cedulku se jménem hledané pláže, ale jedná se vyloženě o kozí stezku mizící někde dole v trní. Vzdáváme to. Otáčíme zaprášený stroj, u kterého by už i znalec stěží poznal o jaký typ se původně jednalo a vracíme se stejnou cestou zpět. Opět míjíme džíp, do kterého už mezitím nasedají lidé a dojíždíme k té jediné nevzhledné odbočce. Chytám se poslední možnosti, jak se dostat k pláži. L. si ani netroufá nasednout. Asi po padesáti metrech musím kapitulovat. Uhýbám džípu, který uvedenou trasu zvládá mnohem lépe a zjevně tu nejede poprvé. Ve stoje jako na enduru se mi podaří vrátit na cestu a vracíme se. Tentokrát už definitivně.
S odstupem času a po důkladném prostudování map i některých fotografií jsem se přesvědčil, že to byla opravdu marná snaha.
Co k tomu všemu ještě dodat? Nic dalšího se už nepřihodilo. Šťastně jsme se vrátili domů. Snad jenom malý dovětek. Cestou nazpátek se zamračilo a znovu začal burácet hrom. Tentokrát však už přišla bouřka doopravdy.
Pokud jste hledali v této kapitole zmínku o pláži Anarghyri, hledali byste marně. Tuto pláž jsme nenavštívili. Proč? Asi proto, že jsme neměli k dispozici onu zmiňovanou slaňovací soupravu. Pláž je po souši totiž nedostupná a slouží spíše jen jako orientační bod.

6.den - Gherakas - tam, kde dávají lišky dobrou noc...)

O podobných místech tvrdí s oblibou jedna má kamarádka:"Tady chcípl pes!" V tomto případě to musel být přinejmenším bernardýn. Jsou ale místa, která právě pro tuto jejich vlastnost vyhledáváme. Takovým místem je i Gherakas. Není to vlastně ani vesnice, ale jen malý přístav. Jen pár zvědavých turistů se sem zajede podívat, ale většinou po chvilce rychle mizí zpět. Kdo by se trmácel přes celý ostrov sem na pustý sever, když jih ostrova je mnohem zajímavější. Tyto skutečnosti nás však pouze utvrdily v našem záměru Gherakas navštívit.
Ještě dopoledne si na chvilku odskočíme do vylidněné Chory udělat pár snímků a vychutnat si ji i v období klidu. Příjemně naladěni se pak vydáváme na zmíněný severní cíp ostrova.
Vzdálenost necelých 22 km z Patitiri se zdá být docela směšnou, ale na Alonissu je to už kus světa. Z města pořád na sever po hlavní silnici. Míjíme odbočku na Steni Vala, což je na této cestě poslední bašta civilizace. Dál je už pouze pláž Aghios Dimitros, ale tam se jezdí většinou ze zmíněné Steni Vala.
Za křižovatkou začíná cesta pustou a neobydlenou krajinou. Za celou cestu nás minula pouze dvě vozidla. Na druhou stranu je to úžasný zážitek a zvláště na skútru. Hlasité vrzání cikád slyšíme cestou i přes helmu a po pravé straně se nám otevírají nádherné výhledy na ostrov Peristera. Uspávající cestování nám zpestřují četné výtluky na silnici a slalomem mezi nimi jsme tím pádem nuceni být neustále ve střehu. Některé jsou totiž docela hluboké.
Pojednou mne však okolnosti donutí zastavit. Přímo na nás se totiž po silnici žene velice početná komunita v této oblasti běžně zastoupeného živočišného druhu. Konečně po dlouhé době nějaký živý tvor! Nic na tom nemění skutečnost, že jsou to jen kozy. Ale že jich bylo! Věřte mi, ale už se mi po nich docela stýskalo. Byly to naše první a zároveň i poslední kozy, které jsme na ostrově během našeho putování spatřili. Ještě zamáváme na pastýře s pejskem, kteří kozí procesí uzavírali a pokračujeme dál.
Po chvilce nás po pravé straně upoutá nová, široká a štěrkem pokrytá silnice. Je to cesta k místní raritě, či spíše anomálii. Na ostrově, kde neuvidíte ani potůček a všechny studánky jsou dávno vyschlé mají přehradu! O smyslu tohoto megalomanského díla pod záštitou fondů EU se vedou různé debaty. Nám zůstal význam této stavby dodnes utajen.
Na dně nádrže je sice trochu vody, ale zřejmě se jedná o vodu, která sem stekla z okolních kopců během zimního období. Přes otevřenou závoru projíždíme až na hráz a pak se druhou stranou vracíme zpět. Za celou dobu nespatřujeme živou duši. Opouštíme toto tajemné místo s divnými pocity...
Po hlavní silnici, která však už teď vypadala jak po minometném útoku, pokračujeme dál v cestě dál na sever. Asi po třech kilometrech začíná silnice pomalu klesat do údolí k moři a naštěstí ubývá i děr. Po chvilce jsme u cíle.
Vítá nás tichá mořská laguna. Na klidné hladině se u betonového mola pohupuje pár rybářských bárek. Na kamínkové pláži je řada opuštěných lehátek a stejně opuštěně vypadal i děda v mobilní kantýně opodál. Jeho, na první pohled bezútěšná situace ve mně evokovala jakýsi pocit soucitu a objednávám si u něj dvě frappé. Vzadu na pláži ještě zahlédneme pár šnorchlujících jedinců. Jinak je tu liduprázdno. Opodál je ohrada s bílým koníkem a pár ovcemi. Voda v moři láká ke koupání, ale už první pohled nás varuje. Ježci! A nebylo jich zrovna málo. Procházeli jsme podél břehu a snažili se najít místečko s jejich minimálním výskytem. To jsme našli opět před lehátky. Odložili jsme na ně svých pár svršků a hurá do vody. Ta zde byla velmi teplá a křišťálově čistá, takže jsme se úspěšně vyhnuli zbytku ježků. Mezitím však přijely ke břehu dvě dvojice Italů na skútrech a bylo po klidu. Děda nám mezitím přinesl objednané frappé a po té nad nás umístil i slunečník. Naši pestrou společnost ještě po chvíli doplnil místní domorodec z nedaleké usedlosti. Rozruch nevzbudil a ni tak on a jeho pes, ale stroj na kterém přijeli. Vzdáleně to připomínalo opancéřovanou rikšu. Další věcí, která nás zaujala bylo, že pustil svého psa do vody uvázaného na laně. Asi jej chtěl mít stále pod kontrolou. Co kdyby tu chtěl zakousnout (nedej bože!) chráněného středomořského tuleně! Toho tu ale nikdo ani nezahlédl. Patrně patří do stejné kategorie jako paní Colombová, nebo Yetti.
Sklánějící se slunce k obzoru nás vyzývalo k odjezdu. Ještě pár fotek u rozpadajícího se vraku rybářské bárky na břehu, který dodával tomuto místu větší punc tajemna a vracíme se do Patitiri. Stejný záměr však mají i Italové. Dáváme jim raději přednost. Rozloučili jsme se i se sympatickým dědou v kantýně, kterého mezitím přišla zkontrolovat manželka. Asi zahlédla poblíž ty fešné Italky...
Při zpáteční cestě jsem zahlédl nenápadnou směrovku s nápisem Aghios Konstantinos. Vzhledem k tomu, že Alonnisos zrovna neoplývá velkým množstvím kostelů, jsme se tím směrem vydali. „To nebude daleko“, prohodil jsem směrem dozadu, abych uklidnil L., která byla nenadálou změnou trasy vyvedena trochu z míry. Po dvou kilometrech šotolinové cesty, kdy jsme minuli malou usedlost s oslíkem a dokonce i jeden kamenolom, jsem už trochu znejistěl. Po nějakém kostelíku nikde ani stopy. Dojeli jsme na malé rozcestí. Cesta pokračovala dál k malé usedlosti a podle mečivých zvukových projevů bylo jasné, k čemu asi slouží. Dolů vedla ještě jedna, ale dost mizerná cesta. A vida! U té byla směrovka se jménem hledaného kostelíku. Posléze však zjišťujeme, že náš skútr by tudy neprojel ani náhodou a na pěší túru se nám už nedostávalo času. U rozcestí byla malá zastřešená vyhlídka s výhledem na pobřeží. Zapadající slunce zbarvilo ten úžasný výhled do zlatava. Opodál bylo na zemi vidět zbytky kruhové stavby, které tu na ostrově nebyly vzácností. Ale kde by se tady v kopcích vzalo obilí k vymlácení? Návštěvu kostelíka jsme sice odepsali, ale tohle místo nám jej více než nahradilo. Blíží se soumrak. Vracíme se...

7.den - Pláž Milia, Glyfa a Aghios Petros.

Milia
Jedním z míst, které nám na pomyslném seznamu navštívených pláží dosud chyběly, byla pláž Milia. Kilometr za Votsi odbočujeme doprava na úzkou silnici a po 1,5 kilometru cesty jsme na místě. Parkujeme v lesíku hned za pláží. Teď ráno tu moc lidí není. Jen pár dělníků tu v taverně provádí poslední úpravy před sezónou. Zvuk elektrického nářadí je to jediné, co tu narušuje poklidnou atmosféru. Pod tavernou je řada lehátek se slunečníky. Milia je kamínková, ale velice pěkná pláž. Strávíme tu ale jen příjemné dopoledne, protože na oběd máme domluvenou schůzku s Matějem, autorem knihy "Moje grécké ostrovy", který pobývá ve stejném termínu v nedalekém Votsi. Strávíme s ním i jeho sympatickou přítelkyní příjemný čas . O čem jsme si povídali snad není třeba ani zmiňovat.

Glyfa
Na zbytek dne zajíždíme podruhé do Steni Vala, kde je dlouhá pláž Glyfa. Tentokrát máme štěstí a je tu jen pár rekreantů. Nacházíme si místo uprostřed pláže ve stínu jednoho ze stromů. Přes blízkost osady Steni Vala je Glyfa přírodní pláží se vším všudy. Není tu ani žádná taverna se slunečníky. Až na pár zatoulaných ježků je tu i nádherné koupání a nebýt nenadálého vpádu asi padesáti Italů, kteří se tu zničeho nic naráz vyrojili, pravděpodobně bychom tu vydrželi až do večera.

Aghios Petros
Sjíždíme do Steni Vala a hledáme silnici do sousedního Aghios Petros. Na mapě je znázorněna sice tence, ale žlutě. Předpokládáme tedy, že bude sjízdná. Po pár marných pokusech to vzdáváme a vyjíždíme směrem k domovu. Kousek nad Steni Vala však nacházíme odbočku s názvem Aghios Petros. Nepůsobí na nás sice moc přívětivě, ale zkoušíme to. Asi po půl kilometru zastavujeme u žluté cedulky s číslem 10. To souhlasí i s číslem na naší mapě a další text:" THE PATH TO THE BEACH" hovoří vcelku srozumitelně. Dodatek na další bílé ceduli : "ONLY BY PATH" , už jen potvrzuje tu předchozí. Necháváme skútr u cedulí a pokračujeme pěšky dolů k moři. Aghios Petros ovšem není žádnou osadou, i když na mapě se tak tváří. Pár roztroušených domků s apartmány u pobřeží, a to je asi tak všechno. Pláž samotná nás na první pohled také příliš neohromila. Byla menší a proto i pár lidí, co tu bylo, ji docela zaplnilo. Navíc byla už v šest hodin večer celá ponořená do stínu. Názor jsme si vylepšili až po vstupu do vody. Klidná hladina, velice teplá voda a na dně jemný písek. Zařadil bych ji mezi ty tzv. "chodící", takže s velice pozvolným klesáním. (46)

8.den - Vithisma

Vithisma
Už jsem se tu někde zmiňoval, že najít na tomto nevelkém ostrůvku pláž s trochou soukromí není nic jednoduchého. Pláž Vithisma je v některých pramenech zmiňována jako nudistická. Tak proč to nezkusit třeba tady?
Hned po snídani míříme kolem přístavu v Patitiri směrem k pláži Mourpounda. Úzká silnice se kroutí ostře směrem nahoru. Samozřejmě, že na Mourpoundu přisvojenou Italy nepojedeme. Jen si přitom v duchu povzdechnu, že už jsou bohužel stejně všude... Před italským objektem zabočujeme doprava a po nepříliš kvalitní cestě pokračujeme podél pobřeží. I přes helmy zaslechneme hlomoz a před námi se objevuje nečekaná překážka. Stavební stroje a nákladní auta zcela zatarasily cestu v celé šíři. Zůstáváme nerozhodně stát, ale v tom už na nás mávají dělníci ze stavby, že nám uvolnili cestu a my můžeme pokračovat v jízdě. Ještě, že tak. Silnice je totiž slepá a jinudy sem cesta nevede. Snad jen pěšky z Megali Mourtias. Ale to už zastavujeme před elektrickým sloupem, na němž je nastojato vyvedený nápis Vithisma. Necháváme skútr u cesty a scházíme pěšinkou dolů k moři. Cestou míjíme na stromě visící cedulku s nápisem "Nuda Beach". Závěrečná část cesty je sice trochu krkolomná, ale pláž se nám moc líbí. Je to čistě přírodní pláž s šedým pískem a nepravidelně rozesetými kameny. Na jejím začátku už někdo leží, pokračujeme tedy až dozadu. Vstup do moře je kamenitý. S botami do vody by to bylo asi lepší i kvůli pár ježkům, které jsme sem tam zahlédli. Docela fouká a vlny nám naše opatrné našlapování po kamenech zrovna moc nezlehčují. Je to ale jediné, co nám tu vadí. Nacházíme místečko, které už před námi někdo po svém vylepšil. Vysbírané kameny potěší a lakem na nehty namalovaná beruška na velkém placáku působí docela mile. Jakou historii toto místo asi má... Po chvíli tu dokonce nacházíme i zánovní slunečník, naoko ukrytý pod suchou větví. V duchu děkujeme naším předchůdcům, neboť se blíží poledne a sluníčko už dává o sobě citelně vědět.
Okolo nás jsou všude zajímavě sestavené kameny. Navzdory gravitaci tu stojí špicí na tom pod ním. Kolem se přelévají vlny, ale kameny na sobě stojí jako přilepené. Kolik trpělivosti a práce muselo dát vyvážení jejich těžiště... Působí to nadpřirozeně a magicky. Jiný názor má ale L., která na magii příliš nedá a už u jednoho exempláře zkoumá, zda k sobě nejsou opravdu slepené. Nebyly... Tímto se omlouváme neznámým umělcům za jeden zničený exponát.

9.den - Bezejmenná pláž

Již při naši první jízdě na Leftos Gialos jsme si při výhledu na pláž Tzorzi povšimli přírodní pláže hned vedle ní, která nás už na první pohled zaujala. Původně jsem si myslel, že se jedná o pláž Katerinas Vala. Až pohled do mapy mne vyvedl z omylu. Katerinas Vala se bohužel nachází na soukromém pozemku a z pevniny není skoro ani vidět. Tahle pláž na mapě sice byla, ale beze jména.
Přijeli jsme na parkoviště před pláží Kokinokastro a na něm se dali úzkou cestou doleva. Asi po sto metrech cesta končila. Dolů k moři pokračovaly už jen spleť kozích stezek. Nebylo zřejmé, která z nich je ta správná, tak jsme šli zkrátka směrem dolů k moři. Pochopitelně jsme si tu správnou nevybrali, takže poslední úsek byl dost krkolomný.
Za naše úsilí jsme byli odměněni pohledem na malý ráj na zemi. Užší kamínková pláž byla docela dlouhá. Došli jsme skoro až na její konec, kde jsme viděli vzrostlé pinie. Na pláži nikdo nebyl a celý den patřila jenom nám. Naše dovolená se chýlila ke konci a skútr jsme měli poslední den. Byla to proto taková zlatá tečka za naším putováním po ostrově.

10.den - Poslední den

Ráno vracíme skútr a zbytek dne trávíme už jen plaváním a povalováním na dosud opomíjené domácí pláži. To jsme si zpestřovali pozorováním četných připlouvajících trajektů. Pak už jen závěrečná večeře a smutné balení...

Pár slov závěrem...

Při našem putování po plážích jsme přece jenom všechny navštívit nestihli. Jednou z nich byla Spartines, hned za Votsi. V tomto případě platí rčení, že pod svícnem bývá největší tma. Další pláží byla Ghalia. Odbočka k ní je mezi Patitiri a Chorou. Vede k ní úplně nová a široká silnice. Bohužel ale se stejným povrchem "tekutých písků", jako k pláži Tzorzi, což jsme na skútru nedali. K další, Mikro Mourtias, vede cesta hned za Chorou, ale také nebyla zrovna z nejkvalitnějších. Poslední nenavštívenou pláží byla Megali Amos, ale tam nám (jak vyplývá z předchozího textu) zrovna moc nepřálo štěstí. Co jsme zkrátka stihli, to jsme stihli. Aneb jak říká s oblibou L.: "Já jsem na dovolené a ne na galejích!"
Alonissos je opravdu maličkým ostrovem. Všude je to tu blízko. Jako ostatní sporadské ostrovy je i on nádherně zelený. Milovníci písčitých pláží, nádherně vyzdobených klášterů, či hledači pozůstatků z minulosti tu asi ostrouhají, ale náhradou jim bude nádherná příroda, křišťálově čistá voda a klid.
Ostrov ani nemá žádné velké letovisko s davy lidí a různými vodními atrakcemi. Spánek vám nikde nebude rušit hlučná diskotéka a na plážích vám nebude dunět duc-duc hudba. Alonissos je zkrátka ostrov vhodný ke strávení pohodové dovolené.
A pokud nezahlédnete při svém pobytu na ostrově středomořského tuleně, nebo alespoň delfína, nezoufejte. Zajeďte si do Chory a tam jich spatříte víc než dost. Dokonce si je tam můžete hned i koupit. Budou ovšem plyšoví...
Abych ale jenom nechválil. Jedna věc mi tu nakonec přece jenom chyběla. Taková ta ryzí, zapomenutá řecká vesnička se svým zcela běžným cvrkotem, která na vás dýchne svou nezaměnitelnou atmosférou. Tak takovou jsme na Alonissu opravdu nenašli. Ale takový už je život. Nikdy nemůžete mít zkrátka všechno...

© na toto dílo se vztahuje autorský zákon, a proto není možné cokoliv z tohoto díla kopírovat a používat k jiným komerčním účelům.
Komentáře (8)
14.11.16 17:56 Ireon
Pěkný cestopis, jak má být. Aby poskytl zábavnou formou informace o destinaci pro případné další cestovatele. Mám Alonissos v hledáčku na rok 2017
12.11.16 18:02 Pucík
No jo,je to on.....můj oblíbený autor,tvůj rukopis je nezaměnitelný! Super hra se slovy,hezké povídání i fotky,díky za to a držím palce v soutěži!
09.11.16 21:27 janavi
Bravurně napsaný cestopis,( autora tuším), dalo by se podle něj výborně putovat po Alonnisosu. Ty stavitele kamenů na špičku jsme zažili na Skopelosu, byli to Francouzi a rozuměla jsem jim pouze slovo BALANCE. Také jsme to zkoušeli a nejšikovnějšímu se to i podařilo. Přeji úspěch v soutěži!
02.11.16 23:39 Milka121
Super! Svěže a velice čtivě napsáno. Autor má talent na hrátky se slovy a přestože byl dosud Alonissos mimo můj hledáček, povídání mě tak zaujalo, že jsem musela dočíst do konce. Jestli se někdy na tento ostrov vypravím, určitě mi cestopis dobře poslouží, zejména pláže jsou tu popsány dokonale.
Děkuji moc za krásnou pohádku před spaním a přeji hodně štěstí v soutěži!
31.10.16 20:12 hanament
Moc hezký cestopis.
30.10.16 14:09 nudista
Bravurně napsaný cestopis, plynoucí zvolna jako poklidné nedělní odpoledne, ve kterém se tak příjemně četl a přinesl mně, kromě seznámení s Alonissem, zejména potěšení z krásy slov. Díky, E.
29.10.16 19:41 manoulka
Tož tak: dcerunka uvažuje právě o tomto ostrově a vida, on tu cestopis právě o něm! No, ten je tedy pěkně dlouhý, říkám si. Budu ho tedy číst na etapy, při vaření. Dám kynout těsto na knedlík a odcházím číst. Ano, těstíčko jsem místo nahřátí upekla... Takže znovu, už si to pohlídám...Další čtení odnesla koprovka, spálená do mrtě. Z čehož vyplývá: Tohle je fakt dobré počteníčko, poutavé a vtipně napsané. Samozřejmě hodnotím podle zásluh, bez srážky za pozdní oběd - za 5:-)
28.10.16 22:40 Mili
Děkuji za hezké povídání o Alonissu. Bezva fotky a ta pláž foto 59 je vážně kouzelná :-)
Chystáte se napsat komentář jako nepřihlášený uživatel. U Vašeho jména bude zobrazena i IP adresa.
rBFuk
(opište bezpečnostní kód)
1. Komentář nesmí jakýmkoliv vulgárním způsobem urážet autora díla.
2. Nezpochybňujte komentáře od ostatních uživatelů.
3. Toto není diskuze. Chcete-li se na něco zeptat pište do DISKUZE.
4. Komentáře, které nesplňují pravidla budou vymazány.
 
˝hynek˝ a jeho/jí aktivity
Cestopisy5
Galerie16
Hotely7
Diskuze1
 
Greek Market
Booking.com
Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním těchto webových stránek s tímto souhlasíte. Více informací