Návrat na olivový ostrov

Korfu 2016.
Tak je to opět tady. Letenky na Korfu zakoupeny, jen se sbalit a vyrazit. Zatím ale čučím v kanceláři. Přišla kamarádka Jolana a chtěla nějaký prodloužený víkend, kam by mohla vyrazit se svou maminkou Marií. Nabídla jsem jí, jestli chtějí, mohou letět s námi na Korfu za Ivetkou, protože Iveta měla ještě jedno volné studio a ony by se mohly svézt s námi. Dlouho neváhala a měly zakoupeny letenky a chystaly se na cestu spolu s námi.

Bylo 2. září a my vyrazili všichni na letiště do Bratislavy. Na Korfu jsme byli za 2 hodinky a mohli se z plných plic nadechnout mořského vzduchu. Nádhera! Ráda se vracím na místa, kde jsem už byla a kde mám spoustu známých a kamarádů. Jolana s maminkou už kdysi dávno v Řecku byly, Roman, můj partner, nikdy. Na letišti nás čekala Ivetka a holky se jí nakufrovaly do auta a jedno autko, které nám Ivet zařídila, jsme měli k dispozici na celý týden. V tom jsme se z letiště přesunuli do Benitses my dva s Romanem. Už po cestě z letiště se mu všechno okolo líbilo a já tiše doufala, že se mu bude líbit celý výlet. To byl taky účel naší dovolené. Potřebovali jsme si jednoduše všichni odpočinout.
Hned po ubytování jsme se hnali jak smyslů zbavení do moře. Bylo podvečer, sluníčko se chýlilo k západu, ale moře nemělo chybu, bylo krásně teplé a rozevřelo nám svou náruč dokořán.

Večer jsme se vydali do nejbližší taverny v Benitses společně s Ivetkou, která nás seznámila s majitelkou Varvarou. Varvara vaří vyloženě řeckou kuchyni a mě i ostatním zachutnalo úplně všechno, co nám bylo předloženo. Zkoušeli jsme ty dobroty jeden od druhého a na Varvaru nešetřili chválou. Varvaru jsme si hned oblíbili, Roman jí za tu úžasnou krmi líbal ruce a jako odměnu dostal ještě na cestu kelímek plný tzatziki s chlebovými plackami.

Druhý den jsme vyrazili na první výlet. Bylo toho tolik, co jsem jim chtěla ukázat. Naše první cesta vedla do mého milovaného Kassiopi na severu ostrova, kde je úžasné koupání a nádherné scenérie.
Kassiopi jako vždy nezklamalo. Je dobré vědět, kam se tam jít koupat a když si trošku popojdete od místních, lehce zprofanovaných pláží, plných slunečníků a lehátek, můžete mít místečko, kde je pár lidí a nádherné, průzračné moře, s výhledem na Albánii.
Dostali jsme hlad a volba byla tedy jasná, jeli jsme k Jorgosovi do Astrakeri, kde je taverna „Tří bratří“, kterou vlastní jeho rodiče. Nebylo pochyb, že tady se najíme výborně a uspokojíme své chuťové buňky. Maminka Jorgose prostě vaří famózně.
S plnými bříšky jsem vymyslela, že vyjedeme na nejvyšší horu, na Pantokrator, která ční do výše úctyhodných 911 metrů nad mořem. Na samotné hoře je pak klášter, kde jsme neopomněli zapálit svíčky za všechny dobré lidi a v obchůdku zakoupili nějaké suvenýry pro své nejbližší. Prodejce v obchůdku, mnich, s úžasným srdečným smíchem se nechal se mnou i vyfotit a začal mi vyprávět, že mu připomínám jeho první lásku. Na ten popud Romanovi zakryl oči a vlepil mi se smíchem pusu na tvář. Na to se otočil a z regálu v obchůdku vytáhl láhev mešního vína, kterou mi daroval. Bylo to milé a víno bylo skvělé. Spěchali jsme ale už zpátky, protože večer jsme s Romanem byli pozváni k mojí milé kamarádce Pavle, která na ostrově taky žije už spoustu let. Setkání s ní a jejím manželem Andreasem bylo vřelé, ostatně jako vždy, když se s nimi potkám. Do Benitses jsme se vraceli za tmy.

Další den jsme se rozdělili, holky chtěly zůstat u moře a my s Romanem měli přes Páju z Kerkyry zajištěny lístky na loď, protože jsme si vymysleli výlet na nedaleké ostrovy Paxos a Antipaxos. Do jižního Ag. Georgios jsme sice dorazili včas, ale nemohli jsme loď najít. Nakonec po telefonátu si nás vyzvedl samotný kapitán a přivezl přímo k lodi. Nastoupili jsme a vzápětí se vyplulo. Plavba trvala skoro dvě hodiny, než jsme dorazili na ostrov Paxos. Následovala hodinová přestávka a my se šli courat uličkami městečka Lakka. Po následném nalodění s námi kapitán postupně proplouval úžasné tyrkysové jeskyně a my zírali s otevřenou pusou. Bylo nádherně, sluníčko svítilo a nemělo to celé chybu. Pak zaplul k ostrůvku Antipaxos, kde zakotvil asi 200 metrů od pláže a v nádherné tyrkysové vodě jsme se mohli přímo z lodi vykoupat. Když se všichni dostatečně nabažili modrých vln, vyrazili jsme zpátky k ostrovu Paxos, tentokráte do městečka Gaios, kde byla dvouhodinová přestávka na oběd. Vyhlédli jsme si malou hospůdku, dali pivo, dobré jídlo a Roman mi začal pomalu ale jistě usínat . Maskoval se opravdu velmi vtipně, myslel si, že když si dá sluneční brýle, že nepůjde poznat, jakým slastem se oddává. Hlava mu pomalu i s brýlemi klesala, chvílemi se zalekl a zase ji narovnal a já z toho měla srandu a celé to jeho vystoupení točila na kameru. Když to pak viděl, tak jsem za to málem dostala na prdel. Zpáteční cesta byla docela únavná, po jídle a vyčerpávající koupeli spali na lodi skoro všichni. Dorazili jsme téměř společně se západem slunce, ale s konstatováním, že jsme si užili nádherný den.

Třetí den už holky zase vyrazily společně s námi. Zatáhlo se nebe a zlověstné mraky věštily bouřku. Trochu deštíku se přehnalo, ale pak se počasí umoudřilo, tak jsme vyrazili na západ ostrova, navštívit další kamarádku Editku s jejím úžasným malým synkem Máriem do Liapádes, cestou zpátky jsme zkoukli klášter v Paleokastríse a skončili, jak jinak zase v taverně, tentokráte v Lakones, kterou mám taky po léta již vyzkoušenou a kde se úžasně vaří. Cestou jsme sjeli do vesničky Makrades, kde je podél cesty spousta obchůdků s různými dobrotami, výrobky z olivového dřeva a cetkami všeho druhu. Roman se zamiloval do maličké skříňky, která po otevření spustila písničku Řeka Zorby a ukázala své tajemství, kterým nebylo nic jiného, než maličká lahvička ouza se skleničkou. Byl tak u vytržení, že neodolal a nakonec si krabičku odnášel s sebou s úsměvem na rtu. Před tím si ale neopomněl vyzkoušet různé čepice, které obchůdek nabízel, od námořnické, až po gruzínskou papachu. Řvala jsem smíchy, protože mě na začátku výletu upozorňoval, že není fotogenický a nerad se fotí a tady mi pózoval, že kdybych měla starý, klasický foťák, tak bych nestíhala vyměňovat kazety s filmem. Rozhodla jsem, že pojedeme omrknout i nejhezčí pláž na ostrově, Ag. Georgios na východě . Trošku jsem se sekla v navigaci a místo na hlavní cestě jsme se ocitli v olivovém háji, na cestě, určené snad jen pro traktory. Neuvěřitelné díry v asfaltu byly naprosto nepřehlédnutelné.
Roman kličkoval zkušeně mezi dírami v silnici, my s holkami raději vystoupily, abychom ještě více auto nezatěžovaly a jedna přes druhou ho navigovaly, kudy je nejlepší projet. Do protivky se vyřítilo taky podobné auto, jaké jsme měli my, byli zoufalí, protože jedním kolem do té velké díry na cestě zapadli. Samozřejmě to byli češi. Pomohli jsme jim dostat se z té šlamastyky a pomaličku pokračovali dál, až jsme se dostali konečně zase na hlavní cestu. Prohlédli jsme si pláž Ag. Georgios, přestože bylo zamračeno, nedalo mi a aspoň nožky jsem smočila v moři a neviděla jsem blížící se vlnu, která mě náležitě obhodila. S mokrou zadnicí jsem určila další směr jízdy. Kousek od této pláže je maličká, typicky řecká vesnička, Afionas. Malé , bílé domečky, okenice lemované modrou barvou, kytičky na zahrádkách, úžasný klid a řecká pohoda, nás doslova pohltily. Byli jsme doslova v ráji. Večer , plni dojmů, jsme se vrátili do Benitses za Ivetkou.

V noci se přehnala docela slušná bouřka. Holky nám zmizely někde v uličkách Benitses a my s Romanem vyjeli spolu na jih, prozkoumat jižní pobřeží. Na jihu Korfu toho moc není. Počasí nebylo moc vlídné a tak jsme jeli cestou necestou, zastavili se v zapomenuté vesničce Chlomos, kde se doslova zastavil čas, až jsme dorazili do přístavu Petriti. Lodičky se tam houpaly na vlnách a mraky se neskutečně mračily. Až z nich šel strach. Roman si hned našel zábavu a umluvil mě, abych nafotila seriál fotek, kdy mu jako uplavala loď, další fotka byla, jak ji vyhlíží, další jak ji jako našel a následně si ji přitahuje k molu. Pokud by nás dva někdo pozoroval, jistě by si ťukal na čelo. Zastavili jsme se v taverně v Boukari a dali si taramosalatu a retsinku k tomu. Vůbec nám nevadilo, že mírně prší. Pozorovali jsme lidi kolem a užívali si to všechno řecké.
Večer jsme se všichni společně vydali na návštěvu hlavního města a také na návštěvu k Pavle – ostrovance, která nás všechny pozvala k sobě domů na pivo. Nejprve jsme proběhli uličky Kerkyry, zapálili svíčky u svatého Spyridona, ochutnali dobroty, které vám tam nabízejí místní obchodníci na každém rohu a na chvíli usedli na Liston, věhlasné to náměstí hlavního města. Dali jsme si pivo a oni nám k tomu donesli chuťovky na zakousnutí a nádhernou karafu s vodou a s nápisem „Liston“. Romanovi se karafa okamžitě zalíbila a tak mě zlomil, že jsem se ptala číšníka, zda je karafa free. Číšník odpověděl, že ano, tak jsme karafu dali do tašky a vydali se k Pavle na návštěvu. Ta, když viděla, co máme, dostala půlhodinový záchvat smíchu a nechtěla věřit vlastním očím. Když jsem jí vše vylíčila, řvala smíchy ještě více a prý :“ Mě fascinuje, že si vždycky všechno z angličtiny přeložíš tak, jak ti to vyhovuje, protože čísník tím, že ti odkýval, že to je free, jistě myslel, že ta voda je zdarma!“ Pak nám vyprávěla, jak měla před čtrnácti dny na Korfu kamarádku, které se taky karafa velmi líbila a číšník ji ani za 10 euro nechtěl prodat, protože jim to prý lidi kradou, rozbíjejí a oni jich mají málo. A my karafu máme. Byl to skvělý večer, vyprávěly se vtipy, zážitky a pozdě v noci jsme se vydali zpět do Benitses.

Další den se trochu počasí umoudřilo, tak jsme vyjeli na severozápad. Nebyla jsem tam léta, takže mi přišlo dobré vidět zase Logas beach, kde mají nádhernou prosklenou vyhlídku přímo nad mořem, prošli jsme se k Perouládes, mraky si hrály se sluníčkem a fotky z této doby prostě nemají chybu. Protože jsme měli hlad a nebylo odsud daleko Asktrakeri, jeli jsme znovu do taverny Tří bratří k Jorgosovi na dobroty z moře. Cestou zpátky jsme to vzali vnitrozemím a toulali se cestou necestou.

Je opět pod mrakem a my se vydali ještě jednou na jih, směrem do Kavosu, kde je převážně anglická klientela. Bylo mi dokonce dovoleno řídit, tak jsme si to užívala. Dojeli jsme až do Kavosu, kde právě stál připravený trajekt a mohla do něj najíždět auta. Nikde nikdo. Dvě auta už na palubě byla. Tu mě Roman hecl a říká:“ Že tam nevjedeš?“ To neměl říkat, protože v ten moment jsem se rozjela a už jsem byla na palubě, tam jsem se vytočila a jela zpátky. Všichni tři v autě oněměli, protože to naprosto nečekali. Ani Roman ne a to už je co říci. V podvečer nám ještě vyšel čas navštívit Achillion císařovny Sissy, kousek od Benitses, sice bylo zataženo, ale to nás nemohlo odradit od návštěvy tak nádherného sídla a zahrad. Fotek jsme měli spoustu a zážitků taky. Druhý den byl totiž zase pátek a my měli vyrazit směrem k domovu. Ivetka pro nás ještě poslední den uspořádala grilovací párty se svými syny a brzy ráno se jelo na letiště. Pršelo. A mě tekly slzy. Ostatně – mám to tak vždycky. Byla to krásná dovolená a my si ji užili se vším všudy a věřím, že nebudu sama, kdo se tam bude ráda vracet. Takže příští rok zase? Jasu Kerkyro! Jasu přátelé!