3 týdny z pevniny

Pokud se nebojíš ochutnat trošku dobrodružství z řeckých hor a pevniny, přeju Ti, ať následující slova hltáš s chutí a neodradí Tě pořádně velká porce, na dvě stránky se to opravdu nevejde

Naše letošní putování bylo v mnoha ohledech průlomové a mělo v sobě hodně nej a i pár poprvé... Rok plánování, hledání tras, informací, kontaktů, ubytování, koupě dálničních známek, turistických map a horských průvodců, vybavení do přírody, podpůrných prostředků jako jsou spreje na medvědy, na psy a na čmoudy a v neposlední řadě příprava auta, která by vydala na další leteckou dovolenou a můžeme vyrazit.

Začnu hezky popořadě. Poprvé jsme se rozhodli, že z toho řeckého koláče ochutnáme pevninu. Další poprvé následovalo vzápětí. Když pevnina, tak vlastním autem a aby nám na cestě nebylo smutno, poprvé jsme k naší dosud 2členné skupině přizvali další blázny, které jsme si vytipovali na stránkách recko.name. Takže naše výprava čítala 3 sličné slečny ♀ a jednoho náčelníka ♂

Autem do Řecka

Cestu dlouze popisovat nebudu, prostě jedete autem 1600km, sem tam zastavíte na benzínce za účelem natankování, sem tam kvůli jiné potřebě, míjíte mýtné brány, hranice, to vše bez větších problémů. Ale pozor! Některé mýtné brány v Srbsku jsou tak zákeřné, že nechtějí peníze hned na startu, ale až na konci, aby vám spočítali každý kilometr, který po ní projedete. Jenže když to netušíte, přijedete k budce a vidíte otvor zrovna tak na kartu, kdo z vás by ji tam nerval? Náčelník to nějakou chvíli zkoušel, leč otvor byl poctivý a kartu nesežral. Tak potupně zmáčkl čudlík a sebral vyjetý lístek, jak u nějakýho obyčejnýho obchoďáku, pche. Další cesta proběhla v pohodě, nesmíme zapomenout na skvělé ubytování v Predejane u Radeho, kterého náčelník vytrvale oslovoval Robe. Aby se nám lépe usínalo, dali jsme si Jelena /srbské pivo/ a Rade donesl i kikiriki a to netušil, jaká to pro nás bude atrakce. Vy znalejší buďte shovívaví, my to zažili poprvé a puberta některé z nás ještě neopustila :-D Jo, byly to arašídy.

Ráno jsme se vydali na druhý úsek cesty, na jehož konci byla vesnička Dilofo, kde jsme měli naplánováno strávit první dvě noci. Projeli jsme Makedonií, kde jsme na mýtnici několikrát přispěli 1,5€ za to, že jsme se mohli kochat krajinou při rychlosti 40 km za hodinu. Rekonstrukce dálnice, výsledkem je rovná silnice. I v takové Makedonii to jde, proč ne u nás? Blíží se řecká hranice u Idomeni a strašák v podobě hordy uprchlíků, kteří se na nás hned vrhnou. Tak nás masírovali různá media a my koukáme na pár přičmoudlíků kolem první benzínky EKO, kteří jsou za plotem ve stanech a nejeví o nás žádný zájem. Co nás ale zajímá, je nová 670 km dlouhá dálnice Egnatia Odos (A2), která protíná Řecko od východních hranic s Tureckem až k západnímu přístavu Igoumenitsa. Jízda po ní je opravdový zážitek, ať už projedete jedním ze 76 tunelů nebo přes most, kterých je celkem 1650! Před pohořím Pindos vás překvapí daleké výhledy do krajiny s horami na obzoru, v oblasti Valia Kalda zase cedulky upozorňující na zvýšený výskyt medvědů. U Metsova nás dohání bouřka a v lijáku sjíždíme do města Ioannina, odkud pokračujeme do horské oblasti Zagori (Záhoří). Region, která čítá 46 kamenných vesniček a pyšní se jedním z nejbohatších přírodních ekosystémů v celém Řecku! Jejich národní parky Vikos a Aoos snad trošku prozkoumáme.

Zagori - skalní římsa nad Vikosem

Před příjezdem do Dilofa stíháme zajet do vesničky Monodendri, kde jsme nabrali směr ke klášteru Agia Paraskevi (1414) a dál procházkou po známé skalní římse k jeskyním poustevníků, na úžasnou vyhlídku do kaňonu Vikos. Neuvěřitelná hloubka, která sebou nese jedno NEJ...hlubší kaňon světa. Černé na bílém v Guinessově knize. Na vlastní oči zaznamenáno námi čtyřmi a našimi fotoaparáty. Jen z těch fotek nejde cítit ten klid, pohoda, vůně, ten čaj, kterým jsme se občerstvili, plus sušenky z domova… co se dá dělat, jdeme se vyspat na další den, kdy už nás čeká 12 kilometrové zahřívací kolečko přes několik kamenných mostů Misios-Kokkoros-Captain Arkouda. Dilofo je nádherná oáza klidu. Jak vesnička samotná, čítající 5 stálých obyvatel, tak ubytování neměli chybu. Archontiko je zrekonstruovaný panský dům z 16. století a my si přijdeme jako páni. O nás 4, v tu dobu jediné hosty, pečovala Dimitra a musím říct, že naše maminky by byly rády, jak je o nás dobře postaráno. Při večerním příjezdu jsme byli hladoví, ale stačil jeden telefonát, majitelé jediné otevřené, v tu pokročilou dobu zavřené, taverny Lithos, se vrátili a nabídli nám, co dům dá. Tady nastal první jazykový trapas, ne snad že bysme ho neslušně vyplazovali, jen naše íngliš nebyla dosud obohacena o slovíčka chickpeas, takže zatímco jsem pořád chtěla něco bezmasého, kuchtík to vzdal, donesl mi řecký salát a děckám, světe div se - cizrnu! No ale kdyby jsme ze sebe neudělali debílky, tak doteď nevíme, jak se cizrna řekne a to za to poznání stojí.

Kamenné mosty

Snídaně v Archontiku připomínala švédský stůl pro patrový autobus, takže po nás hodně zbylo. Řekové jsou neradi, když necháváte jídlo nedojezené, ale myslím, že při pohledu na naše spokojeně se boulící tvářičky, nám Dimitra odpustila. Ráno startujeme po 9. hodině, na náměstíčku míjíme opuštěnou školu, která působí depresivně ne proto, ze školy nevyvolávají v každém zrovna euforii, ale ve vesnici už nežije žádné dítko, škola je opuštěná a pomalu zarůstá. Za vesničkou už je veseleji, všechno kvete, my nadšeně obíháme každou kytku, fotíme, jak kdyby u nás byla naprosto vyprahlá zem, ale naopak my jsme vyprahlí po všem řeckém, i když je to třeba ten plevel, co nám roste za barákem. Takže první stovka fotek ten absťák trochu ukojila a mažeme si to z kopce dolů, pak nahoru a ještě jednou dolů po starém dlážděném chodníku „Skala Vitsa“, který dříve spojoval vesničky Vitsa s Koukoli, až k mostu Misios (1748). Cestou jsme se zastavili u bezejmenné kapličky, za kterou je nádherná vyhlídka do kaňonu a na most Misios. Dole v kaňonu nastal okamžik, kdy náčelník poprvé smočil své mladé tělo v kaluži, ze které pak přečerpal přes filtr vodu a chtěl nás občerstvit. My ženy jsme nevděčné, pohrdly jsme jak koupelí v "kaluži", tak přefiltrovanou kaluží. My ale zase máme šestý smysl, který tak nějak doufal, že o koupání nepřijdeme a nemýlil se. Chvilku jsme si špacírovali korytem, pak jsme vylezli na stezku a šlapeme si za zvuku rolničky proti medvědům... Tady bych prosila bez komentářů, sichr je sichr a najednou slyšíme po pravici jako kdyby šumění vody. A to byla pro náčelníka rána pod pás, protože zatímco on vzal zavděk kaluží se žábou, my jsme se vrhly do křišťálově čisté modré chladivé vody a dělaly si z něj srandu ještě hodně dlouho. Po vykoupání opět do pohorek a jdeme dál, a v tom nás něco vystrašilo ve křoví. Bylo to hnědé, funělo to… pocity nemusím popisovat, zvlášť po tom, co nás místní ujistili, že tady medvědi opravdu jsou. Rolničkou jsem cinkala jak o život, protože o něj fakt šlo, aspoň do chvíle, kdy se z medvěda vyklubaly krávy. Krávy jedny! Sunuli jsme se s náladou podstatně veselejší až k mostu Kokkoros (1750), bodejď by ne, když jsme přežili setkání s medvědem. Kokkoros je krásný most, který má jednu vadu, je hned u silnice a staví se tak na něm každý projíždějící. Ale zase pro ty méně pohyblivé nebo lenochy je to obrovská výhoda. A stojí za to, navíc když máte štěstí jako my a je pod ním voda. Po pár cvaknutí musíme dál k mostu s hrdým názvem Captain Arkouda (kapitán medvěd) a zase do kopečka a po 7 hodinách svižné chůze, koupání a kochání, jsme v Dilofu plní dojmů a nadšení z toho, že tady v Zagori se nám až nebezpečně líbí a začneme pochybovat, k čemu nás to táhne víc. Ostrovy nebo pevnina? A to za sebou máme první den. Večer se na nás z Ioanniny přijel podívat majitel Archontika Girgos Kontaxis. Při posezení nad sklenkou tsipoura jsme se chtěli vytáhnout naší ohnivou vodou se zázvorem a fakt se to povedlo. Docela koukal, když jsme rozlili panáčky a pak mu to zakázali vypít. Jenže bezová šťáva nebyla zrovna to, co jsme mu chtěli dát ochutnat. Slivovička zůstala omylem doma. Vzal to s humorem a brány jeho domu jsou nám pořád otevřeny.

Vodopády u Iliochori, Sarakatsani Museum

Další den opouštíme Archontiko i Dilofo, na programu máme kaňon Vikakis u vesničky Kipoi, kamenné mosty Lazaridi - Kontomidou (1764) a tříobloukový Plakidas – Kalogeriko (1814). Ještě dopoledne máme splněno a vydáváme se na doporučení Giorgose, majitele Archontika, k vodopádům u Iliochori. Cesta sice asfaltová, ale náročná, samá zatáčka, želvy přes cestu, pořád musíme dávat pozor. Krátce po 12h jsme ve vesničce, začíná nám krápat, nasazujeme bundy, batohům pláštěnky a jdeme. Za necelou hodinku stojíme ohromení dole u vodopádu a nevěříme vlastním očím. Počasí není ideální, aby dokreslilo tu nádheru, přesto žasneme nad temně modrozelenou barvou jezírka pod vodopádem, který padá ještě níž. Mít k tomu modré nebe, sluníčko, tak tam jsme asi dlouho. Ale času není nazbyt, hodinka nám musí stačit, jednak je trošku chladno a taky nás čekají Sarakatsani / starodávný kmen kočovníků. Nahoře ve vesničce pod starým platanem je pramen, který využíváme k hygieně, nadlábnem se na cestu a fičíme se kouknout, jak kdysi žili-byli Sarakatsani. Dnes je to muzeum pod širým nebem, kde se trojice nadšenců Vasilis, Alena a Akis snaží udržet vzpomínku na původní obyvatele řeckých hor. Konzumní společnost nechali za zády a starají se o slaměné chýše jejich dávných předků. Provedou vás kolem a nabídnou něco dobrého k pití. Nepohrdli jsme řeckou kávičkou, k tomu jsme dostali sladké bonbony na doplnění cukru a nabídku přespání v jejich domě. Tu s díky odmítáme, máme v plánu stanovat u kapličky nad vesnicí Kapesovo. Pokecali jsme, nezapomněli se zeptat na medvědy a dostalo se nám ujištění, že nedávno našli u vody jejich stopy a kousek opodál narazili i na vlčí. No to se pak na nocleh pod širým nebem vyloženě těšíte. Ale Kapesovo nás ochránilo a svoji první noc ve stanu jsem přežila. O vyspání moc mluvit nemůžu, protože díky naší chůvičce, pejskovi Kapíkovi, se nevyspal nikdo z nás. Každou půlhodinu nás ujišťoval, že je s náma a hlídá. Tak jsem si to aspoň mohla myslet až do rána, kdy to před kapličkou vypadalo na sraz hafanů ze Zagorijské oblasti. Přeháním, bylo jich jen 8? My nemasožrouti jsme jim neměli co nabídnout, ale holky s vepřovou konzervou, prokládanou vysočinou, bodovaly stoprocentně. Zagorijské kapličky jsou úplně jiné než ostrovní. Nevím, jestli při stavbě počítali s pocestnými, kteří se schovají pod jejich střechou, jsou tak ale postaveny a my jsme díky tomu přespali v suchu, částečně i chráněni před větrem a navíc se skvostným výhledem do zvrásněné krajiny a na ranní mlhy, které stoupaly z údolí.

Přechod kaňonu Vikos

Je středa, začíná den, kdy se musíme sbalit na šestidenní trek. Ráno jsme vůbec neměli ponětí, že dnešek bude ten nejvíc nejnáročnější den, kdy padnem únavou na hubu a sáhneme si každý na dno. Na mapě vypadal přechod kaňonu Vikos do Megalo Papinga sice náročněji díky převýšení, ale cca za 6 hodin by jsme měli být v cíli a srkat frappé. Jenomže chyba lávky. Jako naprostí amatéři jsme podcenili všechno, co šlo. Hlavně teda náklad, který jsme si naložili na záda, byl tak těžký, že nám ubíral drahocenné síly, které jsme ke konci marně ždímali. Ale popořadě. Vrátka v Kapesovu za sebou zavíráme v 10h, auto na parkovišti, vše, co bychom mohli potřebovat, je v krosně na zádech, takže vzhůru dolů do kaňonu. Je po dešti, takže dolů po prdeli to bere první z nás, po výživné debatě o oudoorových vychytávkách a chválení, jak je dneska všechno vymakaný a vibram je v pohodě, ten samý vibram poslal náčelníka taktéž po zadku směrem dolů. Naštěstí to bylo v lesíčku, takže ztráty na životech nulové. Kocháme se na první vyhlídce a už trošku kamenitou stezkou scházíme do kaňonu, kde s hrůzou zjišťujeme, že ačkoliv by jsme podle času měli být mnohem dál, reálně jsme v první desetině treku. To fakt nepotěší, takže následující tempo jsme přizpůsobili našim fyzickým možnostem a jenom okrajově vnímali tu krásu kolem. Samozřejmě byla místa, kde jsme nabrali vodu, sílu, energii a jeli jako mašiny dál. Tíha batohu se s každým kilometrem násobila, ale došli jsme až k pramenům řeky Voidomatis, neuvěřitelně ledová voda, která se po dobu jednoho týdne filtruje přes 1200 výškových metrů ze závrtů Provatina a Epos dolů do kaňonu.... Jedná se o tu nejčistější vodu, kterou jsme kdy pili. Tahání pet lahví jsme naštěstí byli ušetřeni, tady se pije, kde to teče. Žádné střevní nebo jiné neštěstí nás nepotkalo. U pramenů holky navrhly, že znají krásné místo. Vzhledem k času a cestě, která nás ještě čekala, to nebylo zrovna něco, z čeho bych jásala, ale pak, když vidíte kamenný kostelíček Panaghia půvabně zasazený v rozkvetlé louce, nádherné stromy, které ho chrání a hlavně tu vodu kolem něj se točící, v každém úseku jinak barevná, jinak divoká … páni, to vám naskočí husí kůže. Holky efcharistó za toto nakouknutí na pohádkové místo. Cestou vzhůru jsme opět trošku ožili, sbíráme krosny, které jsme odhodili do trávy a s očima upřenýma k nebi koukáme, kam ty černé mraky asi půjdou. Nabíráme tempíčko, přecházíme znovu Voidomatis a před sebou máme už "jen" stoupání 500 výškových metrů a závěrečnou skororovinku do Megalo Papinga. Ale že to bude tak náročný, to by mě ani ve snu nenapadlo. Tuto část mohu s klidným svědomím nazvat nejsprostější. Nebylo tady nic pohoršujícího, ale co padalo z nás, to se snad ty šutráky musely červenat. Náčelník tady dokonce mrskl s fungl novejma hůlkama a krosně hrozil vyhlídkový let s tvrdým přistáním. Chvilku to vylepšila vyhlídka tzv. Coloradská /v mapě nenajdete/, kdy oproti kaňonu trčí rudé jehly a dole vidíte tu modrou vodu, jenže všechno jednou končí a naše nadšení končilo hned za další zatáčkou, protože Papingo zase nikde. Navíc náčelník zakopl a váha krosny ho kopla směrem dolů do kaňonu a to už bylo na moje nervy moc. Cesta byla pojmenována podle holek z E55 a dlouho ji toto označení vydrželo. Stát se to o pár metrů dál nebo blíž, kde jsou šotolinová pole, tak už to dneska nepíšu. Ale zpátky na cestu, kolem 20 h se 4 totální trosky doplahočily do Megalo Papinga a zvládly se s vypětím posledních sil ubytovat v apartmánech Astra Inn. Za sebou 21 kiláků pochoďáku v čase 9,5h. Ani nevím, jestli jsme se převlíkli, ale večeře byla výborná, Mythos tady nevedou, takže jsme ochutnali pro nás neznámý ležák Vergina. Náčelník byl pořádně unaven, jinak by se nemohlo stát, že místo hesla na wi-fi (password) chtěl po obsluze pas (passport). A teď už jen spát, dobrou

Přírodní jezírka Ovires

Po výborné snídani nás čekal odpočinkový den. Někdo by čekal, že třeba budeme na apartmánu nebo chodit od taverny ke kafeniu, ale my se vydali pěšky k bazénkům Ovires. Z Papinga je to 1-2 kilometry a zážitek nezapomenutelný. Ovires prý znamená vaječník, ale pro vaši představu - uděláte hezky nadýchané lívance, naskládáte je na sebe a pak je kolmo rozříznete a různě od sebe oddělujete, jo tak takhle to nějak vypadá a mezitím teče čistá ledová vodička. Šli jsme kam to až šlo a náčelník s jednou velvyslankyní šplhali ještě výš, až na samotný konec skalní rokle. Objevili tam krásný vodopád s hlubokým jezírkem i mrtvé mládě medvídka v korytu potoka Strávili jsme tady nádherný den, odpočinuli si a po včerejším vyčerpání nebylo ani stopy. Večerní toulání uličkami završilo relax den, jen to pohoří Astraky se jak na potvoru nechce zbarvit do červena. Tak nemůže všechno vyjít podle plánu. Zítra si na tu Astraku došlápnem osobně a uvidíme, jak se vybarví.

Stanování u jezera Drakolimni

Ráno jsme opět luxusně posnídali, napakovali všechno do té už nenáviděné krosny a z Meghalo Papinga (970m n.m.) nabrali směr Mikro Papingo. Euforie se střídá s depresí, ale všechno kolem je tak nabíjející, plné života a příroda tady překvapuje na každém kroku. Stráně poseté miliony barevných květin, ze zelené trávy vyčuhují uschlé stromy, které díky sluníčku vypadají jako stříbrné šperky. Cestou jsou 4 prameny, jediný třetí (Trafos) byl vyschlý, zásoby vody naštěstí nedošly a my zdárně dorazili k Astraka refuge (1930m n.m.). Slunce svítí, zpocení se vydýcháváme na terase chaty a sledujeme, jak se do kopečka šine karavana 3 mul s vodičem. Jsme svědky vykládání zásob, muly jsou zaparkovány na terase, aby si odpočinuly a my si dáváme taky pivečko, abychom doplnili vitaminy na cestu k jezeru Drakolimni, kde chceme dneska nocovat ve stanech. Ke vší té podívané, přibyla ještě jedna erotická chvilka mezi oslíkem a mulou, nutno říct, že neúspěšná. Přes postroj to prostě nejde, osle! A jakoby to byla předzvěst dalšího nečekaného, začalo se ochlazovat, zatahovat, Astraka na sebe navlíkla černou peřinu a ta postupně zahalovala chatu, hřebeny a linula se do údolí. Teplota klesla snad o 20 stupňů, takže krosny vydaly svá teplá závaží, došlo i na rukavice a čepice. Objednáváme fazolačku a řecký horský čaj s medem. A aby toho nebylo málo, začíná pršet. Nikde nic nevidíme, přes vítr neslyšíme, chata to jistí a přes okýnka nevěřícně sledujeme šedočerno venku. Vyčasit se ale nakonec vždycky musí, i tady tomu nebylo jinak a jakmile šla vidět zase cesta, tak jsme nabrali kurs Drakolimni a sestupejeme nejdřív do údolí, projdeme mezi jezery Xerolimni a Rizina, pak cestou nahoru k jezeru a zase při nás stálo štěstí a zažili jsme další rozmar počasí a to kroupy! Krosny jsme opláštěné měly, ale sami jsme se nechtěli zbytečně zaigelitovat, takže zatímco kroupy bušily do nás, já jsem poslouchala nadávky náčelníka na pitomý pončo, dostala z toho záchvat smíchu a takto nasraněveselí jsme blátem čvachtali hore. Po zábavných 90 minutách jsme u jezera Drakolimni (2003m n.m.), neprší, ale jinak jsou vyhlídky na noc pod stanem rozpačité. Našli jsme si menší kopeček a u něj zakotvili a radši se nesnažili zjišťovat, jak voděodolný je náš půjčený stan. Večer u jezera se slivovičkou si užili ti mladší, a ráno tomu nebylo jinak. Já totiž na rozdíl od někoho potřebuji občas spát. Já jsem totiž o půl druhé ráno nasadila čelovku a musela prosvěcovat stan, aby náčelník měl noční fotky pod hvězdami! Přišla jsem tak o úžasný východ nad druhou nejvyšší řeckou horou Smolikas, o brutální mlhovinu v údolí Aoos a o vrcholy Astraku a Gamilu, které ranní sluníčko barvilo do zlata. Podle starých pověstí po sobě dva draci házeli kamení a tak vznikly právě vrcholy Smolikas a Astraka a oba vrcholy mají pod sebou „svoje“ jezero Drakolimni. Dopoledne jsme zkoumali dráčky rodu alpestris (čolek horský) u toho našeho Dračího jezera. Teplo teda nic moc, ale sluníčko svítí, sušíme po celé louce naše svršky, spodky a všechno, co zrovna nemáme na sobě a domlouváme se, že další noc strávíme raději na chatě. Za ty útrapy byly 4 volná místa odměnou, ve kterou jsme ani nedoufali. Totiž víkendy jsou i pro Řeky časem, kdy vyráží do přírody a my jsme se zrovna trefili do soboty. Jejich výšlap vypadá tak, že v sobotu vyrazí z Mikro Papinga na Astraka refuge, pobaví se, popijí, vyspinkají, ráno vyšlápnou k Drakolimni, seběhnou zpátky do Mikro Papinga a hurá domů. To všechno nalehko s baťůžkem nebo kabelkou a pak se divíme, že na nás koukají jak na exoty.

Vzhůru na Gamilu

No co, času není nazbyt, všechno těžké necháváme na chatě, bereme batoh s vodou a nalehko vyrážíme zdolat Gamilu, nádherný štít, ze kterého jde vidět Dračí jezero z úplně jiného pohledu. Mapa udává 3h trek, tak máme co dělat. Jsme vlastně pořád na jednom místě, ale je zase úplně jiné. Kytky jsou jiné, kameny jakoby zkamenělé zbytky stromů, všechno zelenější a mezitím vším sníh! Sen postavit sněhuláka v Řecku na letní dovolené se plní na 100%. Našeho sněhuláka zdobily kolem dokola poslové jara – krokusy. V červnu. Po zábavné vsuvce stoupáme výš až nakonec, s vypětím všech sil a díky proteinovým tyčinkám, staneme 2497m vysoko na hraně Gamily a zíráme dolů pod sebe. Vlevo naše Drakolimni, vpravo bílé štíty Tsouka Rosa a jen 1800 výškových metrů pod námi řeka Aoos river s klášterem Stomio monastery. Pocity nepopsatelné a hodné zvěčnění. Naší dívčí skupině stačí klasické foto, ale náčelník přísahal, že každá řecká vrcholová fotka se nesmí obejít bez jeho holé ... hýždě nám ukázal☺ Plní nadšení z toho, že cesta už je jenom z kopce, pádíme do údolí a finálně stoupáme opět k Astraka refuge. Po dnešních sedmi hodinách treku si zasloužíme vydatnou večeři o dvou chodech, pokecáme o řeckých horách s jedním staříkem, který má za manželku Polku a jdeme ulehnout do pokojíčku pro 10 lidí. Moje další poprvé, spaní v chatě, bylo super do té doby, než došla parta šesti Řeků. A stačil jeden z nich, aby se chata otřásala v základech. Mlaskání zbytečný, bafání zbytečný, naše komentáře o medvědech ho taky nechávali v klidu a nám nezbylo, než to přežít do rána. Do růžova se vyspíme jindy, třeba v dnešním cíli.

Kolem kaňonu Megas Lakos do Vradeta

V půl desáté vyrážíme známou cestou z předchozího dne po náhorní plošině Mt. Tymfi mezi Astrakou a Gamilou až k jezeru Robozi. To už je na rozdíl od Drakolimni téměř suché. Klesání je pohodové, všude to kvete, krávy se pasou a my se blížíme k závrtu Nifotripa. Je třeba si dát na tu 113m hlubokou průrvu bacha, protože je hned vedle stezky a kdo je trošku skotačivej, nemusel by dopadnout zrovna dobře. Nad průrvou je přece jen vidět mnohem líp, hlavně vrcholky Mt. Tymfi berou dech. Blížíme se k rozcestí kaňonu Megas Lakos. Dá se projít spodem nebo horem. Abychom dostáli pověsti bláznů, volíme vzdušnou stezku po hraně kaňonu Megas Lakos, kde žijí méďové, Turci kdysi dávno jeden z vrcholů zvolili jako ideální pro věznici Kazarmu, cestu plnou závratí, květin, krav, zkratek, dalších krav a bejka. Ale třeba kosatce tady byly bezkonkurenčně nejkrásnější, co jsem kdy viděla. Asi je pramen Krouna napájel zázračnou vodou. I my tady doplňujeme zásoby, je to jediná šance na tomto treku a šlapeme dál. Na jednom z mnoha rozcestí jsme neviděli značku, válela se totiž ve výkalech, náčelník ji hrdinně vyzvedl a zatloukal do země, což se nelíbilo psům, kteří hned startovali po nás. Štěstím bylo, že se to stalo u stavení a psy si odvolal majitel. Navíc nám poradil kudy se dát a doteď tam možná stojí a přemýšlí, co za mimozemšťany ho navštívilo, protože na náčelníkův dotaz deftéra (pondělí) nebo aristerá (vlevo) zkoprněl ☺ Pak honem mávl rukou, ať už jsme radši pryč, a my po půl páté dorazili do Vradeta, ufff. Vyhlídku Beloi vzdálenou 2 km z Vradeta jsem oželela, proti teplé sprše prostě neměla šanci a navíc bylo zataženo, tak mě to ani nemrzelo. Každý dobíjí baterky jinak, někdo chůzí někdo spánkem. Další den nás čeká finální sestup po "Skala Vradeto" do Kapesova, kde máme zaparkované auto a dokončíme tak náš šestidenní okruh přes kaňon Vikos a pohoří Tymfi!

Záchrana shůry

1100 schodů postavili kolem roku 1616 rodiny z vesnice Skamneli a do roku 1973 byly jedinou spojnicí s Vradetem, nejvýše položenou vesnicí v Zagori. My je v dešti s hromama a bleskama nad hlavou seběhli za hodinu. V pláštěnkách se zpotíme takovým způsobem, že jsme v tom lijáku mohli jít klidně bez nich, výsledek by byl stejný. Stanování pro dnešek nehrozí, ale v Kapesovu jsme cestou do Vikosu viděli ubytování Sterna, tak zkoušíme štěstí a voláme majitelům. A poprvé se setkáváme s odmítnutím pomoci. Majitelé bydlí v Ioannině, což je asi hodinu cesty od Kapesova a kvůli 1-2 nocem pro 4 lidi se jim prý nevyplatí přijet. Což se nakonec ukázalo jako obrovský zásah shůry, protože jsme díky neochotě jedněch, poznali ochotu druhých. V dešti jsem zůstala stát v bráně jednoho domu a nějaká babička mi pořád řecky něco říkala. Já na ni anglicky, že nejsem sama, že jsme čtyři a čekám na ně. No a chvilku na to jsme seděli v kafeniu na náměstí "U Stefanose" a sám Stefanos se svojí Eleni se starali o naše naprosté pohodlí. Zapnuli halogenové topení, uvařili nám horský čaj a skočili i pro fén, abychom si usušili vlasy. Úsměv chvilku přešel náčelníka, když se bez znalosti řečtiny snažil domluvit ubytování s někým na druhé straně telefonu, o to víc jsme se bavily my tři zmoklé slepičky. K jednomu telefonu se přidal druhý od Dimitry z Dilofa a cca po půl hodině jsme měli jasno. Zůstáváme v Kapesovu u Eleni a Stefanose, s jejichž dcerou náčelník telefonoval, aniž věděl, kdo to je a čirou náhodou ubytovávají v jejich tradičním domě turisty. A my jsme byli příjemně překvapení velikostí domu, ohromnou společenskou místností s posezením kolem dokola a stolkem uprostřed. Stěny zdobené vyšívanými obrazy Eleni, pokojíčky velké, s velkou postelí, což taky není vždycky samozřejmost. A navíc wi-fi! Rukama nohama jsme se domluvili, že chceme večeři a mezitím si zajeli na vyhlídku Oxia. Holky měly tušení, že po dešti se z kaňonů povalí mlhy a taky že jo. Bylo to nezapomenutelné představení, kdy bílé páry a mlhy stoupají vzhůru a vy stojíte na malé kamenné vyhlídce a přijdete si jako trpaslík. I toto představení skončilo a hlad nás vrátil zpátky do kafenia a my si prohlédli 15m hlubokou cisternu na dešťovku uvnitř a koukali pod ruce Eleni a Stefanosovi, když nám chystali choriatiki a další dobrůtky. Na závěr ještě domácí růžový likér kraberi a sladké sny zaručeny. K snídani opět hody. Sýry, pečivo, vejce, v noci upečená buchta a kastrólek teplého mlíka. Neviděli jsme nikde žádný obchod, přesto bylo všechno čerstvé a výborné, Eleni byla jako naše babička a pořád nabízela další a další jídlo a pití. Byli jsme dojatí tou péčí, že jsme se domluvili ještě na další noci a rázem byla dojatá i Eleni.

Po proudu řeky Voidomatis

Poslední den v kouzelném kraji Zagori jsme se vydali na menší výlet po proudu řeky Voidomatis ke kamennému mostu Klidonia. Auto necháváme na velkém plácku u mostu Aristi, přes který vede asfaltka k Meghalo a Micro Papingu. Procházka po břehu Voidomatis je orgasmem pro všechny smysly. Hlavně pro oči, ale hladíme si i elfí stromy porostlé mechem, staré platany, očicháváme květenu a ještě stihneme žasnout nad starými freskami kaple Aghia Anargiri, která je skrytá kousek od stezky. Pohodu jsme narušili malému chlupatému plchovi, který strašil za oltářem. Most Klidonia hlídají kamery a je tady posezení, protože sem vede silnice. Taky se kolem přežene zájezd Italů a abychom jim nedýchali za krk, dáváme si pauzu, kterou nám zpestřil deštík. Italy i tak dáme levou zadní, všechny je zhruba na 2 kilometrech míjíme a určitě trháme časový rekord ve zdolání stezky. Bez těch krosen lítáme jak o závod a zpáteční cestu do Kapesova si zpříjemníme návštěvou vesničky Vikos a ze stejnojmenné vyhlídky koukáme do kaňonu, který jsme před pár dny prošli, vrháme poslední smutné pohledy na podvečerním sluncem zbarvenou Astraku a jedeme na večeři k těm našim stařečkům. Po večeři u nich nakoupíme domácí likéry, jdeme ulehnout a strávit poslední noc v kraji, který nás učaroval naprosto vším.

Loučení s Eleni - Tzoumerka už čeká

Loučení ráno po snídani patří k zážitku, ze kterého ještě teď ukápne slzička. Eleni si ráno napsala do bločku naše jména a připsala S 'agapó = miluji vás. Pod to dopsala jména svých dvou dětí a ukázala nám, že teď jich má šest. Nedostalo by vás to? Nás jo. Na cestu jsme dostali vše, co jsme ze snídaně nesnědli a pytlík vlašských ořechů navrch. Naposledy máváme našim skvělým hostitelům a Eleni plakala, takže jsme odjížděli trochu naměkko do dalšího horského kraje Tzoumerka. Cesta vedla z dálnice přes zimní středisko Metsovo na Chaliki a byla náročná, únavná, vyčerpávající, hlavně psychicky. Cca pětihodinový přesun serpentinami, strašného převýšení, kličkovaná mezi popadaným kamením, podemletými krajnicemi, pastýřští psi ostří jak břitva, kteří by nás při zastavení sežrali i s ráfkama. Další pauzička je neplánovaná, pastevci zablokovali silnici a z náklaďáků vyhánějí ovce. Využíváme volný čas k obědu a po hodině už stojíme před branou nejvýznamnějšího a architektonicky zcela výjimečného kostela široko daleko – Doliana/Saint Monastery of Holy Cross. Bohužel je zavřený a my tak můžeme obdivovat jen jeho 12 kopulí, vnější výzdobu a upravené okolí. A ještěrky, ty to tady asi hlídají, poněvadž jsou všude. Nasedáme opět do káry a točíme to zleva doprava až do sedla Baros, kde jsme si chtěli oddechnout a pokochat se, ale to by muselo být čím, pokud vás zrovna nebaví černé mraky a vítr cloumák. Sjíždíme k vesničce Kalarites a marně hledáme místo na stanování u kostela Christoforos, tady prostě není, terén je proti a já koneckonců po všech těch dojmech z cesty taky. Zachránil nás náčelník, který zavolal Nikosovi, majiteli Igloo, kde jsme původně chtěli přespat až druhý den. Nikos do hodinky dojel a ukázal nám svoje dílo ležící za vesničkou Ktistades, mezi lesy, pod úžasnou kulisou hory Strogoula. Tu chceme zdolat pozítří, logicky je zítra relax den a k relaxu vydatně přispělo i samotné ubytování. Stylově výjimečné, s nočním pozorováním Měsíce a ostatních planet přes teleskop. Máme i hlídače, bílou fenku Bejby, která s námi strávila první noc uvnitř Igloo. Nápad vybudovat tuto nezvyklou "oázu" dostal a zrealizoval Nikos, postupně vylepšuje okolí chatiček, viděli jsme vznik nového iglů s prosklenou stěnou směrem ke Strougole, kde už je dneska možná bar nebo vegetariánská tavernička.

Vodopády Katarraktis

Ráno otevřeme plně vybavenou ledničku, k čerstvé buchtě uděláme řeckou kávičku v džezvě, nasnídáme se a jedeme cca 15 minut k jeskyni Anemotripa. Máme štěstí, jsme tu přesně ve 12h, prohlídka začíná, vstupné 3 €. Jeskyně je se svými 250m oproti těm našim malá, ale divit se je čemu. Nemyslím zrovna divy přírody, ale přístupem. Dotýkání dovoleno, focení s bleskem zakázáno, což dodržuje pouze náčelník, dbalý zásad, přestože pionýrem nikdy nebyl. Takže chvilkama jste slepí od blesků, šlapete po elektrickém vedení místy jenom zacáklým betonem. Z naší Balcarky nebo Javořických by padli na prdel Cestou z jeskyně se bavím s průvodcem o Česku, jenže jeho spíš zajímá, proč jsem tak bílá. 13. den v Řecku s lehkým opálením a jemu se to zdá málo? Pak se do mě snažil nalít tsipouro, ale nedala jsem se. V poledne, 30 stupňů, to bych ty plánované vodopády neviděla 2, ale možná 4. Náčelníka přilepeného k hledáčku mi málem zamknuli v jeskyni, se stativem čeká, až budou všichni z obrazu a pak to tak dopadá. Z toho šoku kopl tsipouro on a radostně sedá za volant a hurá dál. Zdoláváme klikatící silničky a už z dálky vidíme vodopády Kataraktis. Jsou dva a my čtyři si je spravedlivě dělíme a užíváme zcela sami celé odpoledne. My se fikaně koupeme v soutoku obou vodopádů, abychom je ochutnali zleva i zprava. Odskočili jsme si do taverničky u parkoviště, kde jsme jediní hosté, moc jich sem podle Nikose nezavítá ani v sezoně. Kromě Řeků jen pár Němců a co nás překvapuje, tak tyto končiny hojně navštěvují Izraelci. Nikos nám připravuje čerstvé tzatziki, choriatiki, patates a neuvěřitelně výborný kafe Fredoccino, jestli na ně někde narazíte, neváhejte s ochutnáním. Na naši obligátní otázku ohledně medvědů slyšíme opět kladnou odpověď. Nejvíc se jim líbí kolem Pramanty, což nám potvrdil i Nikos z Igloo. Ten dokonce jednou viděl medvědí mámu s malým, jak má pod každou packou jeho úl a kráčí do lesa. O to radši jsem byla, že nevyšel nocleh nadivoko pod stanem. Míříme na kutě, zítřejší výšlap bude díky slunečnému počasí náročný a chceme proto vyrazit co nejdřív.

Dobytí Strogouly

Budíček nás budí v 6h, Strogoula čeká. Balíme rovnou všechny věci, protože po zdolání vrcholu je v plánu přejezd do zálivu Amvrakikos u Lefkady. Do výchozího bodu k chatě Pramanta refuge jedem na jedničku nevimjakdlouho, holt Mondeo není zrovna teréňák, ale nakonec parkujeme. Přichází k nám paní z chaty a vede na vodítku fenku a nejde si nevšimnout, že jí chybí na boku kus masa. Ráno ji pokousali pastevečtí psi a musí k veterináři. Je to hrozná škoda, protože prý doprovází všechny výpravy až nahoru, to by byl zážitek. Nedá se nic dělat, je to jen na nás. Po krátké chvilce potkáváme stádo ovcí a zlověstný štěkot obránce stáda nás zabrzdí. Vidíme pasáčka a volá na nás „kala kala“, takže jdeme dál a stoupáme serpentinami vzhůru. Už vidíme Pramantu zezhora a vrchol pořád nikde. Přehoupneme se přes hřeben a tady už praží dopolední slunce jako o život. Pauzujeme, doplňujeme tekutiny a energii a šlapeme pořád výš a výš po hranách vrcholu, přes suťovisko, štípaný kámen, travnaté pasáže a přesně v 10:30, náčelník v 10:29, staneme na vrcholu Strogouly ve výšce 2112 m n.m. Výstup je udáván 3h, my ho dali za 2,5h, hurá. Výhled na hřeben Mt. Tymfi v Zagori až po moře u Lefkády je absolutně úchvatný, vedro ale taky a tak po chvilce kochání traverzujeme dolů a tak tak se doplazíme. Aspoň jedna polovina naší výpravy nepodcenila zásoby vody, díky. Když už je chata Pramanta refuge na dohled, zase štěkot a dokonce se směrem k nám řítí psi. Bereme do rukou kameny, pepřáky a snažíme se jim co nejrychleji zmizet z dohledu. Vyšlo to a vyčerpaně usedáme u chaty, na stole nám přistála domácí limonáda a choriatiki. Luxusní tečka za kratičkou návštěvou kraje Tzoumerka a další 2,5 hodiny v autě, nahoru, dolů, serpentiny a kolem 17 hodiny se konečně koupeme v moři a hledáme místo na camping. Našli jsme ho kousek od rybářské vesničky Koronisia a dokonce na pláži potkáváme krajany z Českých Budějovic s karavanem, kteří nás upozornili na želvu careta careta, která se koupala na pláži. Vidět ji naživo funět ve vodě bylo známkou toho, že hory máme pro letošní dovolenou fakt za sebou a čeká nás ta plážová část. Flek na spaní vybraný a polovička výpravy lačnící po tom vidět volavky, pelikány, vodní buvoly a další, se taky dočká. Výlet do zátoky Amvrakikos nám neukázal všechny ty krásy, které schovává, ale i tak byl pohled na zátoku uklidňující a přeladil nás do režimu pohoda. Noc pod tropikem byla úžasná, jen jsme nechápali, proč Řekové chodí po pláži s baterkama a hledají s nima něco ve vodě. V blažené nevědomosti usínáme a ráno jsme vyspinkaní dorůžova a těšíme se na Lefkádu.

Trimero víkend a největší chyba s Lefkádou

Na Lefkádu přejíždíme podmořským tunelem z Prevezy za 3 € a v poledne parkujeme na Pefkoulii, kde nás překvapí masy lidí a oběd v Agios Nikitas náš nepříjemný pocit ještě dovršil. Vjezd do vesničky řídí semafor, kvůli loňskému zemětřesení nejsou silnice ještě spravené, ale celá cesta, vesnice, olivové háje, za vesnicí....všude auta a lidi. Trimero víkend jsme nikdy nezažili a nikdy víc zažít nechceme. A další zklamání v To Steki. Ne snad kvůli špatnému jídlu, ale jídelníček v češtině, vývěsní tabule česky, zdraví nás čau a všude slyšíme češtinu Nic proti krajanům a domácím, kteří se snaží vyjít vstříc turistům, jenže to kouzlo dorozumívání a radosti z pochopení je jaksi fuč. A nejsem si zcela jistá, co by mi donesli, kdybych si česky objednala vepŘový Řízek. Najíst, napít a hybaj pryč, zkusíme štěstí na Meghali Petra. 40 minut katastrofální cesty s kombíkem, míjíme jedno auto za druhým, při dojezdu dolů je jasné, že tady nezůstaneme, protože ani naše auto nebylo kam upíchnout a nás už vůbec ne. Padl návrh, že zkusíme pláž Gialos a přenocujeme tam. Takže jedeme směr jih a zastavujeme ve vesnici Athani, kde se smutkem koukáme na hřbitovní kostelík, který se sesul při zemětřesení a z hromady sutin trčí jen věžička. Balíme věci i na nocleh, zase taková menší polní, k tomu několik flašek s vodou, naloženo opět kolem 15-20 kg, slunce smaží, vzduch má kolem 40°C na rozpáleném asfaltu ještě mnohem víc, stín nikde, nebudu to prodlužovat, asi po 20 minutách chůze už mi hučí v uších a dělají se mžitky. Ani náčelník neoplýval obvyklým optimismem, a když jsme si představili 4 km dolů a ráno brzké vstávání a další několikahodinový přejezd, prostě jsme se dohodli, že zdraví máme jen jedno a odpískali Gialos a přesunuli se o půl hodiny dál, na vyhlášenou kozí zátoku Porto Katsiki. Lidi nelidi, lehneme a ležíme až do samotného západu slunce. Poslední paprsky nás vyprovází vzhůru, kde si pod přístřeškem ustýláme a vyčerpaní usínáme. I tady nahoře slyšíme, jak moře burácí a dušička má klid, že nemusí spát tam dole.

Útěk do hor

Ráno je unavené, zamračené a nás čeká přejezd do Evritánie, která patří díky svým horám k nejméně zalidněným částem z řecké pevniny. V oblasti Agrafa můžete i dneska najít potomky nomádů – původních pastevců, kteří s příchodem léta stěhují svá stáda na severní pastviny, čehož jsme před pár dny byli svědky a s příchodem podzimu je zase převážejí zpátky na jih. Ovečky tak za rok nacestují v náklaďácích něco kolem 500km. 8 hodinový přejezd rychle ubírá síly. Počasí nevypadá vůbec podle našich představ. Míříme k rezervoáru Kremasta, který za slunečných podmínek připomíná norské fjordy. Dneska šedošedá obloha, barva vody, jindy zelenomodré, je snad taky šedá. Tady parádní fotky nepořídíme, ale nemění to nic na faktu, že toto je zase úplně jiné Řecko, než jsme dosud viděli. Cestou se stavíme na povzbuzující kávičku ve městě Amfilochia. A naprosto nečekaně zažil náčelník další setkání, které si bude pamatovat napořád. V kafeniu si objednal 2x greek cofee a nepochodil. Až některý z hostů přeložil majiteli kafenia, že chce dío ellinikos kafes, tak pochopil a kluci se "dali do řeči". Z kafenia se ozvalo Tsechia, Panda Vrechi - to měl slovo náčelník a pak výbuchy smíchu - ty patřili Christosovi, majiteli kafenia. Padli si do oka, na cestu ještě Christos přiběhl s vodou a každému ji do okýnka podával. To už si padli kluci i do náruče a musela jsem je zvěčnit. Na důkaz přátelství nám Christos věnoval fotku, kde je v kroji a dneska ji pyšně ukazujeme návštěvám my. Cíl dnešní cesty je plácek s kamenným stolem za vesnicí Fidakia. Tam se dostáváme až večer kolem 19h. Cestou míjíme lyžařské středisko Karpenisi, koupeme se v ústí rezervoáru, kde se to smí, jinak je zde přísný zákaz koupání a zvládneme ještě návštěvu monastýru Proussos s kaplí Panaghia Prousiotissa. Klášter založený pravděpodobně mezi 12. a 14. stoletím stojí na strmé skále a byl několikrát zničen, vypleněn a zapálen během turecké a německé okupace. Dnešní podoba uchvacuje zvenčí i zevnitř a nebýt místních lidí, vzácné ikony by do dnešních dní nepřežily. Kapitolou jsou místní cesty. Příroda tady asi pěkně čaruje a tak věčně odstraňujeme popadané šutráky, bojíme se podívat doprava doleva a málem i před sebe. Občas je prostě člověk unavenej jen z toho, co vidí. Oči přišpendlené na silnici, samá serpentina, i ty nejkratší úseky se jedou strašně dlouho. Jsme rádi, že dojíždíme do Fidakie, najdeme otevřenou tavernu a k večeři si objednáváme všechno, co mají. Ještě není sezona, takže stoly se zas tak neprohýbaly, ale najezení jsme byli k prasknutí. Seznamujeme se s majitelem taverny Christosem. Přijde mi, že v každém kraji se vyskytuje jedno jméno a tak by Zagori mohla být kraj Nikosů, Evritánie zase krajem Christosů. Tento Christos si s náma zajímavě povídal, řekli jsme mu, kde budeme nocovat a on se nám tam zjevil jako noční překvápko s čokoládou. Nocleh u kamenného stolu byl jedinečný. Jak do výhledu, tak do zázemí. Byla zde studánka, v ní jsme chladili, co bylo třeba, pili a umývali se dle libosti pod dohledem zeleného žabáka. WC řešíme jako všude v přírodě lopatkovou metodou.

Panda Vrechí – Stále prší

Ráno se domlouváme, že zde necháme postavené stany a vrátíme se ještě na jednu noc a vyjíždíme do Karpenisi, kde máme schůzku s průvodcem na Panda Vrechi. Náčelník neponechal nic náhodě a už půl roku předem všechno domlouval. Trasu, kterou chceme jít, doplněnou videem, majitel adrenalinové agentury obdržel, ale hlavu si s tím očividně nelámal a považoval naši skupinku za typicky turistickou a chtěl na nás vydělat a ukázat nám za 120€ to, co by jsme zvládli i sami bez průvodce. Po domluvě, že chceme delší a nebezpečnější trasu nám dal průvodce Kostase, který neuměl ani Ň anglicky, neopreny a po známých popůjčované boty, protože jsme odmítli jít v našich kožených pohorkách zatopeným kaňonem. Naložili nás do jeepu a řidič Panos nás s frappíčkem v ruce vyvezl na start. Jízda samotná, byl zážitek k nezaplacení. Vyjeli jsme z Karpenisi přes Megalo Chorio šotolinou do hor a zdolali Kaliakoudu, jejíž vrchol má 2099m n.m. Přejezd jeepem nebyl přímo v této výšce, ale jen sedlem, ale i tam to bylo boží. V sedle byla cigáro pauza, a šupem dolů. To byl nášup, při kterém se svíralo všechno možné. I na mapě se ta klikatící žlutá čára úplně smrštila sama do sebe, takže popis cesty si ušetřím a dole si vydechnem s peprným komentářem. Kousek za Stournarou, kde žije jeden jediný starý pán, se vcucneme do neoprénů a zkoušíme, jestli ty zipy pojmou naše moravský a český tělíčka. Trošku krátký, ale jinak pojmuly to nejdůležitější a my vyrážíme nedočkavě do vody a těšíme se na první pocit. Kdo to zná, nepřekvapí ho to. Vy, kdo to neznáte, možná Vás překvapí, že jste mokří i pod neoprénem! Mě to teda překvapilo. Ale bylo to příjemné a bylo v tom teplo. Pití je povoleno pouze z vodopádů, ale to plně dostačuje, takže jdeme nalehko, každý s plovací vestou a helmou a vyhlížíme, kdy už uvidíme "Panda Vrechi" = stále prší. Míjíme veliký vodopád Kontivas a za chvíli už je vidíme, domlouváme si pauzu 15 minut a blbneme a kocháme se padajícím deštěm. Jindy před tím utíkáme a schováváme se pod deštník, ale tady je žádoucí být bez deštníku, jen s čistou radostí z toho, co příroda dokáže. V domnění, že máme několik hodin river trekkingu ještě před sebou, necháváme závoje stříbrných kapek za sebou a blížíme se k úseku, kde je potřeba nasadit helmiče a vesty. Obávaného úseku pro mě, neplavce. To vám byla taková jízda, že bych tam řádila doteď. Sice mě vesta vcucla do sebe a neviděla jsem přes ni před sebe, ale na dětské radosti mi to neubralo a považuju jízdu v proudu vody kaňonem za jeden z nejbláznivějších zážitků dovolené. A pro ten pocit, když vylézáte z vody a ta opouští váš neopren, bych to doporučila každému. Jdeme dál a najednou vycházíme u silnice u Prodromos, kde už čeká Panos s jeepem, aby nás odvezl zpět. Ale my chtěli jít ještě Platanaki kaňon?! Po telefonátu do agentury, kde se náčelník od Nikose dozvěděl, že je to nemožné, protože Platanaki se musí jít z druhé strany, nemusím popisovat náladu. Schválně si připlatíte, před startem ukazujete mapu a trasu, kterou chcete jít a marný. Ale aby nám to nebylo líto, náhradní program je jeskyně Mavri Spilia s Panosem, který se ukázal jako zábavný průvodce. Jako třeba když nám navrhnul koupání v jezírku, a když tam ti 3 hópli, tak řval 10 stupňů, 10 stupňů. Jako kdyby to nevěděl dřív, že jo. No nic, děcka se vynořili a znovunastartovali svůj kardiovaskulární systém a šli jsme ještě kousek nahoru k jeskyni, pak honem zpátky a tradá do Karpenisi a následně do Fidakie, která ač je vzdálená 14 km, tak cesta tam trvá 45 minut. U Chrise opět večeříme, tentokrát i pochoutku papucaki (po našem papuče), lilek rozříznutý na půlku, plněný mletým masem a na vrchu přikrytý vaječnou omeletou. Chris nám také říká, že se u něj stavovala policie, jestli náhodou neví, kdo má stany u kamenného stolu? Kamarádi moji, smál se Chris a tím nám zajistil pohodu na poslední večer v kraji Evritánia. Ráno jsme se u něj stavili ještě na kávičku, kterou nechtěl ani zaplatit. Jestli sem ještě někdy pojedeme, budeme bydlet v jeho penzionu. A jako bonus se nám dostalo vysvětlení jednoho slovíčko, a to MALAKA. Panos je neustále opakoval, když se vlekl za jedním autem a neměl je kde předjet. Znalci našich silnic si překlad domyslí, a Ti ostatní si vymyslí svoji variantu něčeho sprostého.

V zemi bájných kentaurů

Krátce po poledni jsme na poloostrově Pelion, patřícím do oblasti Magnesia s hlavním městem Volos. Pelion je jednou z nejoblíbenějších destinací pro Řeky z Athén a Thessaloniki. V létě boduje východní strana plná tyrkysových zátok obklopených nekonečnou zelení a v zimě se dá řádit na lyžích ve výškách srovnatelných s naší Sněžkou. Ve vesničce Milies se posilňujeme a z ní už míříme k první pláži Limnionas s kamenným domečkem. Cesta je sjízdná , jenže s městským kombíkem nechceme poslední dny riskovat, necháváme auto u malého kostelíčku Aghia Varvara a asi 10 minut scházíme pěšky na pláž. Závěrečný úsek bez 4x4 nehrozí, takže jsme se pochválili za předvídavost. Naše představy o kempování na pláži zatrhla cedulka „No camp„ a tak se po 2 hodinkách zaslouženého odpočinku plazíme z posledních sil k autu. Před sebou máme už jen 4 dny u moře, různá stadia únavy a nálady, a kde přespíme dnešní noc? Vyhrál kemp Papa Nero. Další poprvé. Platíme za osobu, za stan a za auto a jsme nemile překvapeni, že nás to vychází dráž, než následující tradiční ubytování v kamenném domě v Drakeii, které jsme si objednali před Airbnb. Záchody, sprchy, tavernička a miniobchůdek, koutek na mytí nádobí, venkovní sprchy a k tomu všemu wi-fi, nechybí nám zhola nic. Camp je zabezpečený plotem a bránou, ale moře jde slyšet a uspalo mě dokonale. Snídaně u stanu na plynovém vařiči je výborná, skočíme ještě na elliniko kafés a opouštíme camp. Míříme na jih, okouknout poměrně malou divokou Fakistru. Na ležení se tady spíš hodí obrovské kameny, než písek. Při 10 lidech už je pláž skoro plná, takže to balíme a přesouváme se na další pláž Milopotamos. Leží pod parkovištěm a jde to znát na počtu plavkáčů jak před kamenným oknem, tak za ním. Ale na kráse jí to neubírá. Nádheře zeleně a skalám kolem, konkuruje moře, které dneska řádí a barevně si nezadá s vychvalovanými kráskami každého ostrova. Po vyblbnutí ve vlnách se jedeme ubytovat. Cesta do Drakeia byla zkouška nervů, protože čeho se na cestě po Řecku vlastním autem bojíte nejvíc? Poruchy auta! Začalo nám cukat a přehřívat se, klimu vypnout, topení naplno a na jedničku se suneme nejdřív do kopce a následně z kopce. Najít pak domeček, kde budeme následující 3 noci bydlet, byla sranda. Celý dům je nám k dispozici včetně venkovního posezení, grilu, pece a Birbily, fenky majitele. V Drakeji se nám hned při prvních krocích zjevil náš andělíček strážníček v podobě kadeřnice Anny-Marie. V klikatých cestičkách vesničky, kde jsme se celé 3 dny ztráceli, se nám objevila s úsměvem na tváři a poradila, kam se jít najíst. A nejen to, sbalila nás do svého mini autíčka a ve stylu jeptišky z Četníků nás dovezla na náměstí s tavernou. Pro těch pár mužských byl náčelník se svým harémem opět atrakcí a užívali jsme si to všichni. Neznalost angličtiny byla pro nás tentokrát výhodou, protože majitel taverny nás zavedl do kuchyně a mohli jsme si vybrat, co jsme chtěli. Volba padla na lukaniko, salát a tzatziki, to je snad už povinnost. Pochutnali jsme si na jídle, vínu i pivu a cože jsme to pod tajemným názvem lukaniko jedli? Klobásu z kozích vnitřností. Vědět to předem, nevím, nevím… Náčelník tady odkoukal fígl, jak rozdělat gril za pomocí fénu a dneska je v tomto oboru mistr V noci ukrutně foukal vítr, tak jsme měli obavy, jak to bude s počasím, ale ráno obloha vymetená, sluníčko hřeje, moře láká.

Sotva vyjedeme, potkáváme Annu-Marii, která nás zve večer od 20h na horní náměstí, bude tam sláva, hudba, jídlo, takové pozvání se neodmítá a slibujeme, že dorazíme. Dnešním cílem je jižní pláž Potistika. Ta je naštěstí hned u silnice, žádný sestup dolů, stačí přejít po žhavém písku a plácnout sebou. Dovolená skoro za náma, nasáváme mořský vzduch a odpočinek si zpestříme jen přelezením malého kopečku, za kterým je ještě Melani beach. Obě pláže jsou dlouhé, písčité a poloprázdné. Jen stínu je pomálu a tak necháváme slunění a vydáváme se do vesničky Lavkos, abychom si v prázdných uličkách vychutnali stín a omrkli nejstarší kafenio z roku 1785. Do konce siesty zbývá asi hodina času a chuť na frappé je velká. Nacházíme jedno otevřené kafenio, kde se vedle nás ke stolečku usadila babička a culí se. Dala si kávu, z kapsičky vytáhla v ubrousku zabalenou sušenku a vychutnává si klidu a naší pozornosti. A protože náčelník oplývá neodolatelným šarmem a znalostí pár řeckých slovíček, za chvíli už sedí babička Olga mezi námi a culíme se všichni dokola. Ale sušenku dostal jen náčelník, budu si namlouvat, že měla poslední a tak podarovala toho nejhubenějšího z nás. Příjemně strávená hodinka uběhla a znovu míříme na hlavní náměstí, jestli už v tom starém kafeniu otevřeli. A nejen že otevřeli, sedí tady i první hosté, k naší velké radosti Papá Vasilis, kterému nevadí žádost o foto a ochotně i s majitelem kafenia Manolisem pózují. Zjišťujeme, že Česká republika pro ně není neznámá, Manolis byl už dvakrát v Praze a majitel krámku s ručně vyráběnými šperky odnaproti, Janis, byl v Praze, Českém Krumlově a v Karlových Varech. Potěšilo nás to moc, chvilku posedíme i tady, prohlédneme zrestaurované kafenio, trošku politujeme, že jsme neviděli tu původní patinu a kamna uprostřed, ale pokrok nezastavíme. Rozloučíme se a parkujeme až v Agrii, nejbližším městě Drakeii, kde se nám nedaří najít obchod s potravinami. Vypadá to, že budeme hlady, a když se plahočíme k autu, tútú a náš anděl strážný už řadí zpátečku a co že to hledáme? Nasměrovala nás k My Supermarket a zítřejší poslední grilování je zachráněno! Večer se jdeme podívat, jak vypadá taková pravá řecká slavnost v horské vesničce. Různě staré prcky sem navezl autobus, jehož akrobacii v úzkých a ostrých uličkách jsme měli možnost obdivovat při návratu z města a teď tady v krojích tančí a zpívají a celá vesnice je u toho. Grilují se souvlaki a lukaniko, všechno ochutnáváme, zapíjíme a žasneme nad pospolitostí těchto lidí. Rodiny tady drží při sobě, mladší generace se starají o ty starší a všichni koukají, jak to těm nejmladším jde. Na závěr se zapálí oheň a pálí se věnce. Ti starší přeskakují plameny. Je večer 23.června, předvečer sv. Jana a my fascinovaně koukáme na tradici, kterou tady, v jedné z nejzapomenutějších vesniček Pelionu, dodržují. Možná i díky smutné válečné historii, kdy v prosinci roku 1943 nacisté povraždili všechny místní muže, Drakeia žije každou událostí a lidé k sobě mají blízko. Posmutnělí, ale zároveň duševně obohacení, odcházíme klikatými uličkami vzhůru na samý konec vesnice, kde stojí náš dočasný třídenní domov.

Poslední den před odjezdem už jsme měli v plánu pogrilovat, užít si domečku, koukat z kamenné terasy do údolí, nechat si větrem honit myšlenky v hlavě a tak nějak rekapitulovat. Ale když je tak hezky, a tolik pláží jsme ještě neviděli, jednu si ze seznamu odškrtneme. Volba padla na Horefto, liduprázdnou dlouhatánskou písečnou pláž pod vesničkou Zagora. Dopřáváme si luxusu lehátek a slunečníků, kromě nás je tady asi 10 lidí a výběrčí z nedaleké taverny nás přijde zkasírovat o pár €. Ještě frappé a už se jen kocháme vlnami, mořem a pláží, podobné naší milované Egremni. S tím rozdílem, že tady za námi nejsou skály, ale poklidná silnice. Dokud svítí sluníčko je to paráda, jakmile se začaly blížit černé mraky, dostalo to úplně jinou atmosféru, což nevadí, užíváme si oboje v jeden den. Nakonec zvedáme kotvy, těšíme se na grilování a hlavně někdo se nemůže dočkat, až zažehne oheň svým zabijáckým nožem, který má i křesadlo. Skáčeme do auta a fičíme vzhůru. No fičíme…. Náčelník to škrtí na jedničku-dvojku celých 50 minut, stoupání je od moře až do 1300 m n.m., žádná sranda ani pro nás, bez klimatizace. Dojíždíme lehce propečení, ale co je to proti souvlaki, které se griluje v mnohem větším žáru. Večeři pojímáme tradičně. Choriatiki, tzatziki, pečené brambory, meloun, pívo, víno a poslední den v tomto nádherném zeleném kraji je za námi. Ráno se nasnídáme u kamenného stolu, sbalíme krosny a čekáme na majitelku Zoe, až si převezme zpátky klíče. Dostali jsme prezenty v podobě domácích bylinek a čajů a ve mně se bije dojetí, smutek, ale i radost, že jsme všechno zvládli bez nehod, jenom s trapasama, nasmáli jsme se, pobrečeli, prostě aktivní emotivní vyčerpávající dovolená, jakou bych přála zažít každému, kdo má trochu odvahy a zdraví mu dovolí.