Na úvodní stránku
Napsat vlastní cestopis
Fotogalerie
Videogalerie
Recenze hotelů a apartmánů
Recenze míst
Recenze taveren
Diskuzní fórum
Přihlášení
Jste nepřihlášen
OnLine: 5 | 20
Melissa travel
Ochrana osobních údajů
© 2002 Řecko a řecké ostrovy

Na dovolené s Řeky

Autor:
Zařazeno:
Chalkidiki
Napsáno:
06.09.16 19:32
Fotografií:
60
Přečteno:
2349
Soutěž:
2016
Tisknout cestopis
Doporučit přátelům
Vážení, dobře si prohlédněte tuto mapku.
To abyste se po cestě neztratili.

Hlavně dávejte pozor na upíra, má velké bílé zuby. Na Poseidona a jeho trojzubec.
Ve chvílích nouze žádejte Svatého Mikuláše, ten vás vytáhne z každé bryndy. Pokud upřednostňujete pohanské zvyky, uctívejte slunce. Ale pamatujte, že vždycky se za vás někdo modlí… Na to dohlédne mnich z Athosu.

Jste připraveni? Nuže, můžeme začít.

8. 8. 2016; 6.15 a. m.

„Dnes už jedeme domů. Doufám, že nebude mráz,“ prohodila jsem jako vtip, ale Jaspis to vzal asi vážně, protože se trochu otřásl. „Budu psát nějaké zážitky z Řecka. Tentokrát přišlo hodně inspirace,“ pokračovala jsem.
„Mám rád příběhy,“ pravil Jaspis a záhadně se odmlčel. Čekala jsem, jestli na to nějak naváže, ale jen se dál díval na ty loďky, které se pohupovaly na vlnách.
„Pošleš mi společné fotky? Dám ti adresu,“ řekl potom, zmizel někam do kuchyně a vrátil se asi až za pět minut s ústřižkem papíru. Tištěné fotografie poštou jsem dlouho neposílala a docela jsem se na to začínala těšit.
„Počkej tady… Musím udělat nějakou práci,“ a spěchal zas k jídelně, kde se zrovna objevili nějací hosté.

Slunce vystoupalo nad posvátnou horu Athos, brzy začne ze svých nebeských výšin rozpalovat pozemský trojzubec Chalkidik. Nastal čas na první ranní plavbu. Dopila jsem banánový džus, hupsla do vody – teprve to mě probralo – a z moře se dívala, jak Jaspis chystá snídani (ale servítky nerovnal, to nechal Poďobanýmu…).

28. 7. 2016 - Důležitá je orientace

Dimitri si posunul na nose své brýle s tlustou obroučkou, zadíval se soustředěně do papírů na vysokém pultu recepce a na jeho čele se objevila vráska. Odhaduji ho na studenta dvouoboru matematika-fyzika na Thessalonické univerzitě, určitě mu nebude víc než 25 let.
„Czech people! Room number 301 and 401,“ zvolal najednou, nervózně zamrkal a podal nám dvě bílé plastové karty. Znovu sklonil hlavu kamsi za recepční pult. Nejspíš se tu ještě moc nevyzná.
„You have to go vlevo on the stairs, yes?“ – dodal a na slovo vlevo kladl mimořádný důraz. Křečovitě se usmál a povytáhl obočí o několik centimetrů. Tahle brigáda ho děsí.

Záhy jsem se svými třemi spolucestovateli tahala kufry do třetího a čtvrtého poschodí malého hotelu o dvaceti sedmi pokojích, který byl již pod rouškou tmy. Po rekordních šesti hodinách na letišti, dvou hodinách v letadle a hodinu a půl trvajícím transferu je těch pár schodů příjemná rozcvička, ale už jsem se těšila, až smočím upocené nohy v chladivém moři.
Čísla 301 a 401 však nikde.

V tom se odkudsi z tmavých útrob hotelu vynoří černá postava. „You are vpravo. You have to go vlevo,“ řekla ta postava. Ani jsem jí nestačila poděkovat a byla tatam. Pochopila jsem, že tyto pojmy zde nejspíš nesou mimořádný význam a místo obvyklých pozdravů v mateřském jazyce turistů upřednostňují označení pohybu v časoprostoru.

S odložením kufru kamsi do prázdného kouta našeho nového domova na příštích 11 dní ze mě spadne všechno, co by se dalo nazvat cestovním stresem. Jsme však ještě trochu dezorientovaní, horko a několik hodin v dopravních prostředcích si vybírá svou daň. Nějakým zvláštním omylem zabloudíme k potemnělému hotelovému baru, kde neuváženě objednáváme lahev vína, neboť karafu zde nevedou. Za 12 euro, zjišťujeme později.
Ale tak co, cestu plnou dobrodružství, kdy se každou hodinu posouval čas odletu a přistání nad Soluní bylo vyloženě napínavé, jsme zvládli. A to víno je dobré.
A jsme konečně tady.
Na Chalkidiki. Podvanácté v Řecku a poprvé na pevnině.
---
Koho myslím tím "my"?
My čtyři.
Víťa. Můj otec, který nechal svou chalupu natřít namodro, protože modrá je barva Řecka.
Mistr z Národního divadla a Víti kamarád již od nejútlejšího věku. Řeckem se nakazil před několika lety, kdy poprvé zavítal s Alenou na Krétu.
Alena. Mistrova přítelkyně, též velká milovnice Řecka, koček, knih a dobrého vína.
A já… Osoba, která nosí ponožky v sandálech a nalévá se celý den horkým černým čajem. Ovšem, pouze v Čechách.
---
Mizím ve tmě, klestím si cestu mezi lehátky a slunečníky, naštěstí nezakopnu o žádného nočního spáče. Meditativní, avšak vcelku hlučná hudba z beach baru spolehlivě přebíjí šumění moře. Ani nepostřehnu, že už jsem po kotníky ve vodě, připadám si spíš jako u nějakého vyhřátého zahradního jezírka, hladinu neruší snad ani vlnka. Zaplavují mě však rozbouřené vlny vděčnosti…
„Hlaste teplotu!“ Trhnu sebou leknutím, než mi dojde, že se ozývají další účastníci zájezdu, kteří mají stejný nápad jako já a které jsem si ještě nestačila prohlédnout.
„Jihočeské rybníky teplejší nejsou,“ odpovídám a zadívám se na vzdálená světla protějšího poloostrova Sithonia, prostředního výběžku pověstného trojzubce, která na nás souhlasně pomrkávají.

Mistr má jasno

Abych řekla pravdu, Víťa s Mistrem plánovali společnou dovolenou již delší dobu. Nejprve my na Kefalonii v Porosu, druhý rok oni po nás, pak oni na Krétě v Paleochoře, my je za rok následovali. Tak letos nám to konečně vyšlo. Mistr velice dobrý vypravěč a pro všechno má vysvětlení. Takže o důvodech, proč letadlo nad Soluní úspěšně přistálo až napodruhé, jsme dlouho nepochybovali.

„Byl to podvozek,“ zvolal Mistr se sebejistotou jemu vlastní ještě v letadle a my zůstali koukat. Tichá pošta zafungovala a co nevidět si všichni pasažéři šeptali něco o podvozku a o tom, že to dokonce říkal sám kapitán.
„To se nám stalo v Japonsku,“ vyprávěl už šeptem v autobuse do letoviska, „přistávali jsme v Tokiu a letadlu se nevysunul podvozek. Tak tam musel ten nejmenší z posádky s kladivem vlízt, trochu tam tomu namlátit a bylo to. Kdyby to nevyšlo, tak bychom přistáli do pěny, kterou by na runway mezitím japončíci nastříkali.“ Poslouchala jsem Mistra otevřenou hubou. „A ve Španělsku jsme přistávali na ledě,“ dodal a koukl, co to se mnou udělá. Pusu jsem zavřela a na prázdno hlasitě polkla. Mistr byl totiž velký světoběžník a s Národním divadlem obletěl snad celý svět. Třikrát.

My všichni kolem něj jsme se s verzí o zaseklém podvozku ztotožnili a zpětně jsme si pak vzpomínali na to šramocení a bouchání pod našimi sedadly. Jen nevíme, který z posádky tam vlezl.

Chataři a chalupáři

Správný čas k pěší prohlídce přilehlého okolí nastává druhý den, kdy po takové té skvěle klasické hotelové snídani a šálku slaboučké kávy chvátám vstříc městečku Polichrono.

Bydlíme až na samém okraji, proto mě prvních deset minut cesty moc nepřekvapuje, že úzká silnička podél pobřeží je po obou stranách lemovaná malými apartmány s velkými zahradami a dokonce něčím, co (zdánlivě) vzdáleně připomíná víkendové chatky. Míjím desítky aut zaparkovaných podél cesty, většina nese značku GR, jen světlou výjimkou jsou srbské, rakouské a maďarské vozy.

Snad poprvé v Řecku vidím přechody pro chodce. Budovy se zdají být dostavěné, netrčí z nich železné konstrukce, mají dokonce střechu a začouzený komín! V zatravněných zahradách, jejichž dominantu tvoří posezení u venkovního krbu, krouží vodní rozprašovače. Všímám si ovocných stromů – dozrávajících hrušek, granátových jablek a fíků.

V okolí žádný hotelový komplex, občas někdo profrčí na kole, nebo mě předběhne uřícený ranní běžec. A jsou tu kontejnery na třídění odpadu!!! Nejsem náhodou v Anglii, anebo snad v Chorvatsku?

Po dvaceti minutách svižné chůze mě začíná trochu znervózňovat, že obzor se nemění, stále míjím chatky a zahrady. Polichrono nikde.
Po půl hodině konečně vidím něco, co připomíná Řeckou vesnici – svatostánek. Je bohužel zamčený, pokračuji ještě sto metrů dál a najednou jako kdyby se otevřela opona a já se ocitla zcela v jiném světě. První supermarket byl malou předzvěstí, ale to, co jsem viděla v samém centru Polichrono, mě div nepoložilo.

Bez supermarketu to nejde

Ještě není ani deset hodin a já jsem nejspíš někde na Time Square. Místo, kde se kříží dvě silnice, takové malé dopravní tepny, je zároveň i náměstím a obchodní zónou. Řidiči dodávek zběsile kroutí volantem, Řekové vystrkují hlavy z aut a něco na sebe pokřikují, několik málo lidí statečně kličkuje na skútru. Opálení turisté navlečení do plážové módy pochodují za dalším tropickým dnem, řecké ženy se vrací s igelitovou taškou z nákupu a staříci v placaté čepici s dřevěnou hůlkou míří na dopolední posezení v kafeterii, které se nejspíš protáhne až do odpoledne.

Podaří se mi vniknout do místního kostela, klíč je v zámku, ale farář nikde. Usedám do lavice a užívám si chvíle klidu, jako poutník po dlouhé cestě. Nasávám vůni kadidla, prohlížím si ikony, mám k nim takový zvláštně důvěrný vztah. Vyhlížejí přísně, ale přesto povzbudivě, a já nikdy nemohu určit, zda cítím posvátnou bázeň, nebo uklidňující důvěru.

Tohle je řecká vesnice i letovisko v jednom, rušné a přesto klidné. Napadá mě, že potřebuji sehnat toho průvodce po Chalkidiki, kterého jsem marně hledala ve všech kamenných i internetových knihkupectvích ještě v Čechách. Žádám svaté o ochranu a vracím se do supermarketu „na hlavní třídu“. Mají tu všechno. Okukuji plastové lahve s vínem, které stojí asi pětinu toho, co jsme včera zaplatili za sedmičku, do košíku vkládám lahev vody Athos, lokální bílé víno, pár bonbónů leukimi, chlazený Mythos a jeden z posledních kusů průvodce v angličtině.

Ještě se stihnu zeptat v místní půjčovně, na kolik vyjde motorka, a div mě netrefí, že na 30 euro za den. Pánovi z půjčovny se stejně moc nezamlouvá nápad svěřit mi motorku o síle 150 cmm, asi by o ni nerad přišel, proto mě přesvědčuje, že padesátka za 20 euro bude stačit. Pokud se zrovna nechystáme na výlet do Athén. Padesátka se zase nezamlouvá mně při představě, že toto se škrábe se dvěma lidmi do nějaké horské vesnice. A stejně je to drahý.

Nechávám to zatím uležet a chvátám zase ty 3 km zpátky na hotel, po cestě se mi udělají asi tři puchýře, ale snáším to statečně (jen do konce pobytu pobývám převážně v žabkách nebo naboso). V cíli s propoceným tričkem hrdě předávám úlovek svým spolucestovatelům a děsí mě nápad, že víno načneme hned. Vrhám se raději do moře, plavu až k bójce, obzor je zamlžený, nikde nikdo, jen nedaleko kotví pár člunů.

To moře má kouzlo, které nedovedu popsat, ale vím, že právě kvůli tomu tu jsem. Víno si nakonec stejně dám (u bazénu do hotelové skleničky) a zjišťuji, že tentokrát se tu nějak nemůžu rozkoukat. Bazény a beach bary v oblibě nemám, ale tady je to jak v ráji, krásná zahrada s výhledem na moře. Anebo snad v ďáblově království plném pokušení? Že by Adamovo jablko? Pohrávám si s myšlenkou, že letos žádné cestování nebude a těch 11 dní strávím tady, s knížkou, mořem a tím jejich ledovým kafetem, které večer vystřídám za víno. Vydržela bych to? (Samozřejmě, že ne, ale tehdy to ještě netuším a opájím se příjemnou iluzí klidných dní v Božím příbytku.)

Intermezzo: Boží mlíko
„Dáš si boží mlíko?“
„Cože?“
„God´s milk.“
„Jaký mlíko? Aha, kozí. Goat´s milk. Ráda, děkuji.“


Jablko poznání

Čtyřikrát jsem se vykoupala a zase uschla, posbírala asi 30 krásně barevných oblázků, přečetla dalších 60 stran knížky Brida od Coelha, dvakrát téměř podlehla pokušení objednat si v beach baru frappé za 3.50, poslechla deset svých oblíbených písniček, seznámila se s místními borovicemi (ano, kamarádím se se stromy a někdy snáz než s lidmi) a potom… Potom jsem zjistila, že se nudím a že mě to lehce znepokojuje. Řecko a nuda, to přece nikdy nešlo dohromady!
Ale… Ještě deset dní! Co tady proboha budu dělat?
S postupujícím odpolednem sílil řev větších i menších dětí, které se rojily na pláži i u bazénu. Zdá se, že lidí přibývá – nechápala jsem, odkud se pořád berou. A k mému velkému překvapení to byly řecké rodiny. Vzhledem k jejich temperamentu a benevolentnímu přístupu k výchově bylo opravdu zajímavé pobývat pár hodin v jejich bezprostřední blízkosti. Rodiče zpoza šedomodrého oblaku kouře něco zapáleně vykládaly do telefonu, objednávali jedno kafe za druhým a děti rozjíveně pobíhaly kolem a vypadalo to, že se předhánějí, které udělá větší rámus. Kolem páté jejich koncentrace vyvrcholila, zaklapla jsem knížku a utekla do moře k bójce.
Zhruba tam, zavěšená na žlutém plastovém balónu, jsem odkryla celé tajemství řecké pevniny… Jsem totiž na dovolené s Řeky.

Řekové útočí

Dalšího dne jsem se s pustoprázdným bazénem a tichem u moře rozloučila úderem desáté, kdy se všude začal rozléhat stejný rykot jako předešlé odpoledne. Brzy jsem zjistila, že včera byl pátek a dnes je sobota (v Řecku totiž většinou málokdy vím, který je den, tady o sobě víkendy dávají vědět). Zdá se, že typická řecká rodina ze Soluně a vnitrozemí v pátek odpoledne posbírá plavky, cigarety a pár ručníků, nacpe děti do auta a za hodinu a půl již přijíždí do cíle na prvním cípu trojzubce – na poloostrov Kassandra, a nejlépe do jednoho z nejnavštěvovanějších letovisek, do Polichrono nebo Kalithea.

To zvládnu, říkám si ráno, je tu nádherný moře, a když budu až u bójky, budu mít klid.
Ovšem, když jsem byla o něco později asi hodinu zavěšená na tom plastovém plováku a blížilo se poledne, uvědomila jsem si, že to není ten pravý styl trávení dovolené…

S postupujícím dnem mi začínalo připadat, že už neobývám klidný hotel s výhledem na moře na nádherném řeckém poloostrově, ale že jsem se nějakým nedopatřením ocitla na bláznivé dětské party, kterou znám z amerických filmů. Měla jsem hlad, žádný market poblíž nebyl, 3 km do Polichrono se mi nechtělo a v té chvíli by mi dojem nezlepšilo asi ani kafe, ani víno.

Chvíli jsem se nervózně rozhlížela, naposledy doplavala k bójce a zpět a bylo rozhodnuto.

Intermezzo: Mistr a angličtina
„You´re welcome,“ říká číšník při večeři a podává na stůl lahev s vodou a čtyři skleničky.
„Co říkal?“ ptá se Alena.
„Že si mám jít ještě přidat,“ odpovídá Mistr s vážnou tváří a zamíří pro další talíř obřích fazolí.

Peklostroj

„Vy chcete sto padesátku na týden? Pro Boha, kam budete jezdit?!“ popadal se za hlavu pán z půjčovny.
„No… jezdíme rádi na výlety,“ oponuji. „Na pláži to tentokrát nějak nemůžu vydržet.“
„Ale sto padesátka je za 30 euro. Padesátku na týden vám nechám za 15 denně. Jestli nechcete dojet až do Čech, bude vám to stačit,“ řekl a asi se fakt bál, že chceme zdrhnout domů.
Souhlasím a zkouším si červenou oprýskanou helmu. Takhle slabou motorku jsme ještě neměli. Platíme a vratných 50 euro mu necháváme v depozitu. Pán si motorku ještě vyfotil ze všech stran, abychom ji náhodou nepřivezli s dalším škrábancem, a je vystaráno.

Po prvních dvaceti metrech mě nenapadá výstižnější výraz než prdítko. Nadělá takového hluku, jako startující letadlo, ale sotva nás popoveze o dalších pár metrů. Když z toho pak na rovince a s větrem v zádech vytáhneme nějakých 35 km/h, říkám si, že je to asi fakt lepší, než kdybychom si půjčili kolo nebo chodili pěšky, tak ani nemuknu a zvykám si na našeho nového společníka. Už teď je mi ale jasné, že rychlost přesunu bude z velké části odvozena ze síly protivětru a do kopce budu chodit po svých.
Trochu se projedeme po Polichrono, a když se nám podaří najít vjezd na hlavní komunikaci, která spojuje podél pobřeží všechna letoviska a ze které ústí většina menších silniček do vnitrozemských vesnic, vzpomenu si na slova „Kam chcete proboha jezdit?!“.

Jedno auto se pomalu šine za druhým v obou směrech, zrovna je tu nějaká zácpa. Za chvíli se naštěstí trochu dává do pohybu a na skútru můžeme sem tam „předjíždět“ zprava, když zrovna fronta stagnuje. Na skútru jsme tu vlastně jediní…

Večer hledím do mapy a s údivem zjišťuji, že kamkoli se budeme chtít dostat, té rušné silnici (nebo snad ostrovní dálnici?!) se nevyhneme, což mě trochu znepokojuje. Asi to nechci přiznat, ale na večeři se mnou není do řeči.

Intermezzo: Černej, nebo bílej?
Stmívá se. Abych se trochu rozptýlila, pozoruji hotelový personál, který ledabyle roznáší
balenou vodu a vtipkuje s hosty mezi jednotlivými tahy z cigarety. Obraz se změní, jakmile padne tma. Přichází tmavý, důstojně vypadající fousatý chlápek kolem čtyřiceti ve sportovním oblečení, pokud tedy někdo v běžeckém úboru může vypadat důstojně.
V tu chvíli všichni číšníci típají své cigarety, přidávají do kroku, div se nerozběhnou, a vzduchem lítá špinavé nádobí a papírové ubrusy. Jako kdyby někdo zazvonil na zvoneček a spustil se poplach.
„Hele, to je určitě majitel,“ upozorním své osazenstvo.
„Toho už jsme tu viděli. Byl na snídaních, ale hned zmizel,“ říká Alena.
„To není on. Ten na snídaních byl bílej. Tenhle je černej,“ namítá Víťa.
„To je ten, co se po našem příjezdu vynořil ze tmy a ukázal nám cestu, ne?“ ozývám se.
„Jak to jako myslíš, černej? Černej v obličeji?“ – ptá se Alena.
„Tak celkově. Asi má dvojče,“ vysvětluje Víťa. „Budeme ho pozorovat.“

Chorvat a jeho tlak

Brzy zaregistruji dalšího legračního chlápka. Tak šedesátník, ale v kondici; pod dohněda opálenou pokožkou se rýsují svaly. Vypadá jako Chorvat, mluví česky takovým zvláštním slovensko-moravským přízvukem a jeho nejoblíbenější činností je nejspíš odchytávání českých žen všech věkových kategorií u bazénu, na plážovém baru a v přilehlém okolí. Později jsem zjistila, že nedaleko hotelu půjčuje vodní skútry, motorové čluny, šlapadla a nabízí i adrenalinové jízdy na takových těch menších nafukovacích atrakcích.

Jako dítě prý asi do patnácti žil v Čechách, pak na vlastní pěst odešel do Řecka, ale jestli je to Řek, Čech, Řeko-Čech nebo doopravdy Chorvat, jsem se nedozvěděla. Jednou ráno u bazénu opět něco vykládal svým posluchačkám (nebo obětem?), kterými byla tentokrát trojgenerace – dcera, matka a babička. A už to začalo…

„Ráno se vzbudim, je mi horko. Večer jdu spát, je mi horko. Měřim si tlak pětkrát denně, furt vysokej. No je to k vzteku,“ lamentuje Chorvat.
„Kolik máte?“ – ptá se matka.
„93 na 156!“
„Ale to je přece docela normální tlak. Já mám 95 na 165,“ namítá babička.
„No, tolik jsem měl minulý pondělí. Teď už mám zase 94 na 179!“
Babička se na něj zkoumavě zadívala, ale radši se zdržela komentáře. Dcera si raději nacpala do uší sluchátka.
„Víte, neni to jednoduchý tady sehnat tlakoměr. Ale mám přenosnej, tak teď si ho beru i do práce, do budky… A stejně měří pokaždý jinač. Kdybyste chtěly někdy změřit tlak, tak se stavte, ženský… A stavte se, i kdybyste ten tlak měřit nechtěli… Na kafe, pokec, rozumíš,“ haleká Chorvat už za pochodu a mizí mezi slunečníky jako ryba ve vodě.

Jindy, zatímco nenápadně civím do knihy, se dozvím pro změnu toto:
„Víte, není jednoduchý tady žít. Mám pronajatej byt v Soluni, ale tam prostě práci neseženeš. A víš, kolik stojí nájem? To byste čučeli, ale já vám to radši říkat ani nebudu. Krom toho se ráno vzbudim, je mi horko. A za ten tlakoměr jsem dal takový prachy, že teď kupuju jen bílý bagety… Celkově je tady děsně draho… A celej den na pláži, no to je k vzteku, večer jsem vždycky tak sedřenej, že se mi ráno vůbec nechce do práce. A je mi horko. Joo v Čechách, tam by bylo líp, tam bych se měl!“
„Tak se přestěhujte.“
„Holka, to neni tak jednoduchý. Tady je lopota celou sezónu, turisti chtěj vodní skútry, chápeš, a široko daleko žádná půjčovna. Jenom ta moje. A kromě toho musim platit ten nájem. No a ráno se vzbudim, je mi horko. Tak si měřim tlak a mám zas vysokej jak blázen. Pojď se mnou, ti ho taky změřim. Ale přijď i jen tak, dáme kafe, rozumíš. Hele, už na mě čekaj Němci, teda Němky, tak čáááááu.“ – loučí se Chorvat a co nevidět lemuje na svém vodním skútru s větrem v zádech tu neskutečně širou mořskou hladinu, na které se povaluje ranní mlha.

Intermezzo: Pick up
„Hele, a fakt vám to nebude vadit, když si prohodíme ten pokoj?“ – ptá se Alena.
„Prosím tě, v pohodě. Hlavně, že vám to pomůže,“ říkám a mířím druhého dne s Mistrem k recepci za Dimitrem.
Alenu totiž rozbolela kyčel a stoupání po schodech do čtvrtého patra jí činí problémy. My jsme v patře třetím.
Dimitri na nás místo pozdravu zase roztomile zamrká zpoza těch svých brýliček a nechápe náš požadavek. Vsadím se, že na příští rok si tady brigádu už nevezme.
„Pick up?“ ptá se.
„Pick up?“ odpovídám a taky nechápu. Nevím, co je to pick up, krom toho, že se tak jmenuje auto značky Škoda.
„Change room. Pick up!“ opakuje Dimitri a začíná vypadat vyděšeně. Že by nám to chtěl stěhovat pick-upem?
„No jasně! To znamená, že až si přestěhujeme věci, tak mu to máme dojít říct!“ vysvětluje Mistr.
Chvátáme teda rychle přesunout kufry a těch pár věcí, které jsme už stihli vybalit. Já mám lepší výhled, Alena o 16 schodů méně, takže win-win. Teď ještě udělat to pick up.
„Pick up,“ řekne hrdě Mistr o dvacet minut později ve dveřích recepce. Dimitri zmateně zírá a obočí vytahuje až do půli čela.
„Říkal jste, že až přesuneme věci, máme udělat pick up,“ snažím se objasnit situaci. Dimitrovi zmizí vrásky na čele, trochu se pousměje a odpoví „No problem!“
Do teď nevím, co vlastně to pick up doopravdy znamená.

Poseidonova odměna

Je neděle, silnice rušná, míjí nás jedno auto řecké značky za druhým. Po pár kilometrech si začínáme zvykat, že nás všichni bez obav předjíždí a že to není v obousměrném provozu příliš bezpečné, a po dvaceti kilometrech už mi připadá, že cestovat v hustém provozu na čímsi, co vydává tak kvílivý zvuk a jede rychlostí 20 km/h, je ta nejpřirozenější věc na světě.

V průvodci nás zaujal písčitý výběžek do moře zvaný Posidonas sanctuary. Jelikož se nachází na protějším pobřeží, snažíme se najít zkratku přes hory, ale jediná odbočka, která připadá v úvahu, je tak zaprášená jemným bílým písečkem, že zcela jistě nevede jinam než do pískárny nebo nějakého lomu. Vracíme se tedy na naši milou hlavní komunikaci, abychom objeli půlku poloostrova, míjíme letovisko Kalithea, ne nepodobné tomu našemu, projíždíme Kassandriu, Siviri a Skala Fourkas, které se zdá být vhodným místem pro malé občerstvení. Objednáváme skvělý gyros, je něco málo po poledni a taverna je plná turistů, obsluha se nezastaví, tady rozhodně siestu nevedou. A pak že se Řekové flákají!

Zbývá ještě projet Kalandrou a konečně jsme venku z té hrozné dopravní tepny, odtud už je to jen kousek do Posidi a konečně do cíle, na Poseidonův výběžek.

Motorku necháváme na parkovišti, a před námi se otevírá ohromná písečná duna vystupující z modrých hlubin. Rozhodla jsem se na konec výběžku dojít bez bot podél moře, nohy se mi boří do milionu drobných kamínků svlažených jazyky vln. Slyším jen píseň větru a moře, kterou narušuje pouze tlumené chrastění písku, který se bortí pod mými chodidly. Pokračuji stejným směrem asi dvacet minut, cestou míjím sotva pár lidí. Však tady přeci nejsou ty plážové bary…

Na konci výběžku se nořím do vln, mám tu společnost, ale vůbec o ní nevím – všechny zvuky odnáší vítr kamsi do ztracena. Ale není to nepříjemný vítr – je to takový ten, který uspává, když si chcete odpočinout, a který osvěžuje, když potřebujete povzbudit; nevtírá se a nebere vám klobouk. Vítr, který neodnáší listy knihy, jen je obrací v pravý čas; vítr, který nedovolí, aby pot stékal po vašem čele. Ó, jaký klid zde jest!

Rytmické šumění moře mě vždycky uspí, na okamžik se propadám do hlubin spánku. Zdá se mi podivný sen o cestě na skútru Asií a zrovna jsem součástí turistické výpravy kdesi v Turecku. Prohlížíme si lázně, které patří k místnímu vězení, zabloudíme a hledáme východ, naštěstí si nás tam nenechají a otevírají bránu. Sedáme na skútra, na to prdítko, a pokračujeme naši cestu přes Hong-kong do Japonska… Naštěstí mě z mé iluzorní cesty vytrhne další poryv větru, chvíli se nestačím vzpamatovat, než si uvědomím, že jsem v bezpečí pomyslné Poseidonovy náruče.

Kozí voda

Kdyby tu nebylo jiné hezké místo, jedno už jsem našla, říkám si a při zpáteční cestě si uvědomuji, jak Kassandru, tu nepatrnou součást trojjediného Chalkidiki, podceňuji. Odvážili jsme se riskovat cestu přes hory, i za tu cenu, že prdítko potlačíme. Projíždíme vesnicí Fourka a cesta z Kassandrina do Polichrono se stává vyhlídkovou jízdou, pastvou nejen pro všudypřítomná stáda koz, ale i pro oči. Překvapuje mě, jak je ten poloostrov zelený, a jen těžko věřím tomu, že krajina se až příliš nápadně podobá té české! Lesy (ač cypřišů a olivovníků), remízky, posečené louky a strniště.

A potom se za obzorem vynoří stádo snad stovky koz, hnané dvěma psy a dvěma pastýři, ve vzduchu je cítit nezaměnitelný pach a jeden pastýř na nás mává, druhý se ptá, jestli nemáme cigaretu. Bohužel ne, ale pro tyto případy vozíme pod sedadlem plechovku Plzně dovezenou ještě z Čech. Podáváme mu pivo a říkáme, že litujeme, ale motorka nemá chlazení, tak ať si to nechá na večer.

Kozy se staví na zadní a uždibují zelené listy olivovníků, než je psi zase ženou dál, my také pokračujeme a za pár desítek metrů mě zaujme písčitý svah, ze kterého vyrůstají javory a jasany. To místo na mě dýchne tajemnou atmosférou (a kozím pachem), a také skýtá chladivý stín.

Zastavujeme a objevuji tekoucí vodu v kamenné kádi, a to voda určitě musí být zázračná, protože vypadá nějak úplně jinak.

Smáčím si obličej a napadá mě, že si i loknu; vyruší mě však přijíždějící auto, vystoupí stařík v nažehlené košili a tesilkách, jde k prameni a napouští si několik pet lahví. Ptám se, jestli je ta voda pitná, ale nerozumí; odvozuji však, že jistě ano. Když odjede, přeci jen se napiju, a vzápětí si všimnu kříže vyrytého do stromu u pramene. Ve vzduchu je cítit kozina a celé okolí je posázeno kozími bobky, ale tohle je jednoznačně posvátné místo.
Jaké překvapení, když cesta, která přes hory ústí zpět do Polichrono, je tatáž, kterou jsme vyhodnotili jako účelovou komunikaci na místní kamenolom. Prašná je totiž jen prvních pár desítek metrů…

Ovšem, brzy mou pozornost upoutá něco jiného.
Začíná mi divně škrouchat v žaludku. Sotva překročím práh pokoje, skácím se na postel a v téhle pozici zůstávám až do večeře.
Připadá mi, že ze svých útrob cítím kozí moč.
Jen s údivem pozoruji ty spletité scénáře, kterými se zaobírá má mysl. Možná mé tělo od dnešního podvečera začne okupovat hejno parazitů…
Před půl osmou se přeci jen odhodlám vstát a zapudím zhoubné myšlenky. Na večeři mžourám skrze sluneční brýle na své osazenstvo a snažím se o neutrální výraz. Po druhé misce cibule jsem klidnější, a když načneme další petku nakyslého vína a tma noci přebírá žezlo, žádná starost mě netíží.

Intermezzo: Kdyby jen věděl
Je prosinec. Svět za oknem odpočívá pod závojem sněhu, ale já vnímám jen ostré světlo zářivky a pach dezinfekce. Doktor stahuje roušku a s cinknutím odkládá své kovové nástroje.
„Měla jste tři exotické tasemnice, Tassemnica katzikaia. Zvláštní je, že tento druh není běžným způsobem přenosný na člověka. Napadá především volně žijící kozy v subtropické oblasti a jejich zárodky se nedostávají do mléka ani do masa,“ vysvětluje doktor a na okamžik se odmlčí. Vypadá to, že přemýšlí, jestli to má říct, nebo ne. Po krátké pauze však přeci jen pokračuje. „Víte, abyste se nakazila, to byste leda musela sníst kozí bobek. A to je, předpokládám, vyloučeno.“
Jó, kdybys jen věděl. Když ke mně doléhají poslední věty o tom, že mě doporučí jako výzkumný objekt Parazitologickému ústavu Akademie věd České republiky, zářivka nad mou hlavou se rozdvojila nejdříve na dvě, pak čtyři menší části a já opět ztrácím vědomí.

Přízrak hotelu aneb Začínají se dít divný věci…

Po setmění se tu opět zjevil ten fousatý chlápek v černém, dal si na baru kafe a cigárko, pak si ale natahal hadice a začal všechno kropit. Chodníky, trávník, palmy, ploty živé i neživé. Taky u bazénu zvedal poklopy a něco tam chlejstal. Že by to nebyl majitel, ale noční zahradník? Pak ale zmizel a jeho přítomnost se dala už jenom tušit. Občas někde vykoukl nebo prošel, možná se i proplazil nebo podhrabal, ale to jsme neviděli. Pokoušeli jsme se ho i vyfotit, ale foť někoho černého v černém ve tmě. Na záběrech nebylo nic vidět, nebo jenom šmouha. Prostě přízrak nebo fantom.

Jistí svědkové tvrdí, že každé ráno za východu slunce kouří ty svoje smradlavý cigára a popíjí džus, na rozdíl od večera. A není černý, ale k velkému překvapení nás, pozorovatelů, bílý. Až na ty vlasy a fousy. A úderem osmé s příchodem slunečních paprsků se vytrácí, aby se zjevil zase po setmění.
To se prý opakuje každý den. Někteří z naší skupiny údajně i v noci zahlédli cosi bílého, co se hodně podobá na černého. Ale věř jim, opilcům.

Dokonce se k nám donesla zpráva, že jakási německá turistka si chtěla jít v noci zaplavat, ale když na pláži spatřila dlouhé špičáky bělostně svítící ve tmě, s křikem utekla na hotel a ještě teď je z toho v šoku. Ale kdoví, co je na tom pravdy. Říkal to totiž Mistr.
A záhy jsme zjistili na vlastní kůži, že na pokojích v noci straší.

Zhruba po půlnoci jsme se obvykle vracívali ze zahrady, kde jsme popíjeli produkt místních vinařů (litr za 2 eura…). To byl ještě relativně klid. Ale mezi druhou a třetí hodinou jsme pravidelně zaznamenávali neidentifikovatelné zvuky připomínající šramocení, šourání nebo tažení něčeho (snad mrtvoly) po podlaze. Takže pár loků něčeho ostřejšího, špunty do uší a děj se co děj…

Intermezzo: Raději beze jména
„Nenápadně ho vyfoť! Ráno ho vyfotíme znova a pak to porovnáme. Zajímalo by mě, jak to dělá, že takhle mění barvu.“
„A není to jen hra stínů? Večer každej vypadá tmavší, ne?“
„To pochybuju!“
„Počkej, a co když tam nic nebude? Co když je to fakt přízrak?“
Na snímku byl znát jen těžce znatelný obrys postavy.
„Fakt ale vypadá jako… jako upír,“ poznamenala jsem a od té doby jsme ho nenazvali jinak, než Vampýrem. Bylo by dobré zeptat se na recepci, jestli majitel ještě žije, chtěla jsem dodat, ale radši jsem to neřekla nahlas.

Večery s Mistrem

A co Mistr? Ten většinu času trávil u moře na lehátku pod slunečníkem. Občas si šel taky zaplavat, ale jen kousek, aby ho nechytla křeč.

Večer u bazénu byl skvělým bavičem a konzumentem lokálního vinařského produktu. Příhod měl nepřeberné množství a o zábavu bylo postaráno. „To jsem šel po Tokiu, kde jsem byl s divadlem. Byl jsem z toho jejich jídla trochu nadmutý a nutně jsem si potřeboval prdnout. Ohlédnu se, za mnou nikdo, tak neváhám pořádně si ulevit. No a pak se ozve hlesnutí. Otočím se znova a tam Jirka Krytinář, kterého jsem při jeho výšce nemohl vidět, s ksichtem kousek od mé řiti. Schytal to naplno a my ho pak museli křísit.“

Nebo „Jarda Jakoubek šel vyvenčit pejska. Nějak se mu ale ta vycházka protáhla a domu přišel nadrátovanej. Když od manželky dostal náležitě vyčiněno, sedl a napsal „Nějak se vytrácíš má lásko“. No a já k tomu složil hudbu a Olympici to hrají dodnes.“
Když tak kolem půl desáté posnídal a natáhl se pod slunečník, jistě mu po těch lokálních produktech až do dvanácti zněla v uších Kyptova mše vánoční či něco podobného. Normálním smrtelníkům tam občas po ránu buší kovaříci, ale Mistr to má holt jinak.

U svatého Mikuláše

Dalšího rána jsme zahlédli Vampýra, který se doslova mihl na snídaních. Přesvědčili jsme se na vlastní oči, že byl bílý. Podařilo se nám ho zachytit na fotoaparát během jeho vytrácení, které započalo úderem osmé. Tehdy si stoupl k hodinám, složil ruce před hrudník (snad v modlitbě?), něco si mumlal pod fousy, pak se v jídelně objevila taková bílá mlha… a byl pryč. Vstoupil do světla, aby večer mohl povstat z tmy…

Poté, co se po něm slehla zem, jsem se raději navrátila k světským záležitostem. Tentokrát o sobě začátek pracovního týdne dával vědět, neboť koncentrace řeckých rodinek se zredukovala možná na polovinu a mě opět lákalo pokušení zůstat celý den v blízkosti pláže.
Dopoledne jsem se o to aktivně pokoušela, ale kolem 14. hodiny mě vyhnala touha po objevování (anebo taky hlad, protože na pokoji už nebylo nic, co by se dalo jíst; medík, který jsem propašovala ze snídaně, a dva bonbóny ze včerejšího nákupu v supermarketu byly poslední poživatiny, a ty mě zasytily asi na 10 minut… Že by Tassemnica katzikaia?!).

Vydali jsme se na opačnou stranu než včera, na jihozápad přes Pefkochori do Paliouri. Hledali jsme něco k snědku, nějakou tavernu, ale vypadalo to, že tady siestu drží – všude ticho jako pod vodou a jedinými živými bytostmi byli pes a kočka,kteří by si nejradši tu siestu dali taky.

Tak jsme se alespoň prošli po hezké horské vesničce, přičemž jsme nějakým zázrakem objevili otevřený supermarket. Pita placky, plátkový sýr a pomerančový džus to zachránily, udělali jsme si malý piknik přímo na ulici, který je v Řecku prostě nejlepší, protože u nás ve městě bych si jen tak na chodník se svačinou asi nesedla. Pokračovali jsme dál vnitrozemím, až jsme se konečně dostali ke kapli svatého Mikuláše vybudované na skále nad mořem. Na přilehlé pláži nikdo nebyl, jen pár rybářů, ale pláž se mi vůbec nezamlouvala; všimla jsem si naplavených plastů a čehosi neidentifikovatelného. Vydala jsem se proto raději prozkoumat kostel a jeho interiér, k mému překvapení byl otevřený, a opět na mě dýchla ta teplá vůně svíček a odér kadidla.

Fascinují mě okna jakýchkoli staveb, ze kterých je bezprostřední výhled na mořskou hladinu, a tohle je jedna z nich – uvědomuji si, jak je zvláštní, že ten výhled se nikdy zásadně nemění; v prosinci i v únoru bude v tom kostelíku stejné ticho jako teď, možná tam bude i stejně příjemné teplo, a ta modrozelená scenérie za oknem bude totožná.

Možná si na ten obraz, který mám teď přímo před sebou, v zimě, některého obzvláště šedivého a náročného dne, vzpomenu, a budu v něm hledat útěchu… Z úvah mě vyruší zvuk motorky; abych předešla konverzaci s panem farářem nebo kostelníkem, radši vycházím ven. Farář ani kostelník to však není. Muž a žena sesedají ze skútru a vypadají jako Češi. A jsou to Češi.

„Zdravim! Taky motorka? Taky na vyletě?“ – haleká pán.
„Ano. Jak se vám tu líbí?“ ptám se.
„Tož byly bychom tu eště téden, ale už se nám to krati. Ale řeknu ti, néni to tu jako v Chorvatsku,“ stěžuje si.
„Nebyli jste náhodou na výletě v Soluni? Uvažuji, že se tam podívám,“ ptám se.
„Tož ne, my radši grilujeme… Akorat tu néni co grilovat, sme zvykly z Chorvatska, vytahneš ježka nebo rybu a hned to hódiš na gril, tady sme nic nechytli,“ vysvětluje. „Hele a odkud ty seš?“
„Z jihu Čech.“
„Ja si to hned myslel, podle přizvuku viš. My sme z Haviřova, to je u Ostravy.“
Pokud vím, specifický přízvuk je výsadou Ostraváků, nikoli Jihočechů, ale radši jsem pomlčela.
„Zastavte se vykopat v Chroustě – je to tady kosek při cestě,“ radí pán. „My sme tam sice eště nebyli viš, ale delegatka řikala, že je to fakt pekna plaž.“

O něco později už míjíme ohromný kemp (poprvé v Řecku vidím kemp) a přijíždíme do Chrousty. Slunce už skoro zapadá, přesto se to všude hemží turisty. Na úzké pláži bych si nerozložila ani ručník, aniž bych se o něj s někým nemusela podělit, a s údivem si prohlížím desítky zaparkovaných aut, stany, prádlo rozvěšené na šňůrách mezi borovicemi a všelijakou kempingovou výzbroj. Ale věřím, že Ostravakum se tu bude líbit, protože takhle nějak to asi vypadá v tom Chorvatsku.

Intermezzo: Malé taštičky s jídlem
Na ubikaci jsme dorazili později než obvykle a jelikož nás nazítří čeká celodenní výlet, napadlo mě zeptat se na recepci Dimitra, jestli si můžeme vyzvednout balíček s jídlem.
„Zítra jedeme na výlet,“ oznamuji hrdě po dvojce vína na recepci. „Chtěli bychom...... breakfast to go…“ Nemohu si vzpomenout, jak se řekne svačina nebo balíček, a Dimitrovo obočí opět nebezpečně stoupá. Koukám na Mistra, jestli ho nenapadne něco chytřejšího.
„Little bag with food!“ – vykřikl Mistr.
Dimitra to málem položilo. Vytřeštil oči. Zajímalo by mě, kolik mu tady platí…
„Jasně, little bag with food,“ přitakávám. Dimitri popadá dech a nezmůže se na slovo. Vypadá to, že takový požadavek tu ještě neměl. Není se čemu divit, jestli tu pracuje první sezónu, říkám si. Na tom mat-fyzu se o turismu asi moc nenaučí.
„W-h-a-t?“ hláskuje Dimitri, načež se na chvíli vzpamatuje. „Kdy jedete na ten výlet?“
„Jedeme v půl deváté. Totiž ve čtvrt na devět,“ dodávám rychle, protože zjišťuju, že celá naše skupina buď nezná hodiny, nebo neumí počítat. Snídaně je totiž od osmi.
„Nemůžu vám dát little bag with food. Řeknu kuchařce, ať otevře jídelnu dřív, říká Dimitri a věc zjevně považuje za ukončenou. My také.
„OK,“ odpovídám.
„Pick up,“ dodává Mistr, který je vždy trochu mimo.
„Snídaně je od osmi a my chceme nějakou svačinu. Chudák Dimitri,“ polituje mladého recepčního Víťa, který celou dobu raději skromně mlčel, když odcházíme. „Myslím, že už teď se třese, s čím přijdeme příště…“

Soluň, kafe a já

Na snídani jsme stejně dorazili až těsně před osmou, stihli i kafe a podařilo se mi ukořistit pár broskví na cestu. V půl deváté už nalézáme do autobusu, který byl již plný českých souputníků. Na cestě do Soluně, tedy Thessalonik, bylo Polichrono poslední štace. Výpravě vévodil slovenský delegát, který se hned jal rozprávať o historických faktech pamětihodností, které nás čekají. Já jsem poslouchala tak na půl ucha, víc mě zaujala krajina, kterou jsme projížděli a kterou na motorce ještě prozkoumanou nemám.

Během hodinu a půl trvající cesty přes poloostrov Kassandra, přes most spojující viditelné a neviditelné… teda vlastně spojující poloostrov a pevninu (to ten Coelho…) a přes řecké vnitrozemí jsem žasla nad tím, že můj vjem o podobnosti místní krajiny s tou českou nebyl úplně mimo. Terén se jevil ještě méně členitým a kopcovitým než na Kassandře, rozlehlé louky lemovaly lesy a remízky, všechno takové žlutavo-zelené, jako v srpnu v Čechách. Tohle je Morava, jen kdyby olivovníky vystřídala vinná réva, nebo jižní Čechy, jen toho dobytka je tu nějak málo…

Po sedmdesáti kilometrech konečně projíždíme skrz předměstí do centra, tady je to zase jako v Praze. První zastávka je na pobřeží u pověstné Bílé věže, jedné z věží původního městského opevnění, která je nyní rovněž symbolem města.

Pokračujeme k památníku Alexandra Velikého, několik rychlých fotek a už jsme hnáni do autobusu, který nás vyveze na hradby, městské opevnění Akropolis (fakt tomu tak říkají…), odkud je krásný výhled na celé město, na rozlehlý komplex Aristotele University of Thessaloniki, pod níž spadají všechny fakulty, které existují, vyjma vojenské. Prohlížím si skrz hledáček objektivu studentské koleje; vypadají podobně, jako ty naše, ale ten výhled je jistě jiný. Tam by se studovalo!

Po několika desítkách obligátních fotek střech a balkónů se jdeme zchladit do autobusu, vedro začíná být nesnesitelné a tady jsme snad ještě blíž slunci. Předposlední organizovanou zastávkou je Kostel svatého Dimitra. Do katakomb nacházejících se pod kostelem jsme bohužel nemohli ten den vstoupit, údajně z provozních důvodů, tak jsme si alespoň prohlédli všechny ikony a obrazy.

Pokračovali jsme k další nedaleké pamětihodnosti, Foru romanu (do teď jsem žila v domnění, že se tato záležitost nachází jen v Římě). Platit vstup za krátkou procházku po rozvalinách někdejších lázní se nikomu nechtělo, shlíželi jsme na vykopávky z chodníku; zaujaly nás především takzvané koupelny – jedna kamenná vana vedle druhé, pěkně aby mezi sebou lázeňští hosté mohli hovořit.

V tomto bodě končil společný program, bylo jedenáct a následujících pět hodin v Soluni měl každý prožít dle svého uvážení. Není kam spěchat, říkám si a navrhuji, že nejprve si dáme kafe, a pak uvidíme. Hned naproti Foru romanu se nabízelo několik kafeterií, ačkoli takových poloprázdných; dotyčná ulice byla totiž dost zapadlá a turisty zde zastupovala snad jen naše výprava, a i ta se už rozeběhla na všechny světové strany. Za suvenýry, za dobrým gyrosem, na pobřeží nebo na místní tržnici.

Neváhali jsme dlouho, objednali frappé a usadili se na kovové židličky do chladivého stínu. Číšník-pekař nelenil a záhy nám na stole přistálo kafe a tři sklenice vody. Sotva jsem usrkla toho božského nápoje, mé oči spočinuly na účtence – pouhé 1 euro za jeden nápoj! Rázem se toto místo stalo mou nejoblíbenější kavárnou v Soluni, nebo Thessalonikách, jak říkají Řekové. Při odchodu jsme si ještě koupili bezkonkurenční sýrové taštičky, které si odtud v igelitkách odnášeli místní, jak jsem stihla zpozorovat.

Osvěženi pokračujeme na městsku tržnici. Kdo na podobné tržnici byl, tak ví – nic mimořádného nás tam nečekalo, co do zboží nebo stylu prodeje. Oblečení, domácí potřeby, koření, ryby, olivy a všudypřítomné halekání prodávajících.

Naštěstí jsem doslova zabloudila stranou, do jakéhosi obchůdku s kostelním zbožím. Sortimentu vévodily ikony. Byly všude. Malé, velké, tlusté, tenké, kulaté, hranaté. A těch svatých! „Kterej je tenhle?“ „A tenhle?“ „A to je taky on?“ – ptala jsem se prodavače a pátrala ve stohách dřevěných destiček, abych našla ty pravé, kteří budou zdobit mé řecké zákoutí.

Motáme se dál po rozpálených ulicích a hledáme něco k snědku; je to jako v bludišti, když tu náhle zaujme můj zrak další úkaz – cedule frappé za 0,60. Cože?? V tom musí být nějaká habaďůra, říkám si, ale risknu to a objednávám – a záhy si vychutnávám (dnes již druhé) delikátní frappé skoro zadarmo – tedy vlastně za 16,20 Kč, abych to upřesnila.

Soluň se zkrátka stává jedním z mých nejoblíbenějších měst, křižujeme dál pobřežní ulice a čas tu asi ubíhá nějak jinak, protože do odjezdu už zbývá jen hodina. Stihnu ještě skvělý gyros a točené pivo, cestou na sraz v kiosku kupuju vodu, a prodavač nás nařkne, že džusík, který jsme si donesli s sebou, jsme ukradli. Nikdy nic nemůže být úplně dokonalé, ale celkový dojem stále drží laťku hodně vysoko.
Při zpáteční cestě v autobuse se prospím, konverzace kde jste byli a co jste dělali jde tentokrát nějak mimo mě.
To by mě zajímalo, jestli někdy vstanu na ten východ slunce, říkám si večer u sklenky vína, zatímco pozoruji našeho Vampýra, který zase všechno kropil a tak trochu splýval s tmou.

Intermezzo: Poďobaný stanovuje pravidla
„Abyste věděli, mám taky zážitek,“ obeznámila nás večer Alena, když jsme se vrátili ze Soluně. Výletu se bohužel ze zdravotních důvodů nemohla zúčastnit, tak jsme ji museli zanechat na hotelu svému osudu – což se mohlo stát osudným…
„Když jsem ráno na snídani dojedla, zbylo mi na talíři jedno máslíčko a jeden medík.
Přece to nebudu vracet zpátky, strčila jsem to do tašky. V tu ránu ke mně přiběhl takovej velkej, ošklivej chlap – obličej měl poďobanej, jako kdyby ho poštípaly včely. A řecky mi řekl – snažil se diskrétně, ale slyšela to celá jídelna – že se to nedělá, že to musím vrátit. Víte, jak jsem se cítila? No to byl teda zážitek.“
„To je divný, já tu poďobanýho chlapa ještě neviděla,“ namítla jsem.
„No, já taky, ne, ale je zajímavý, že byl stejně zbarvenej jako chlap, kterej pak na zahradě celej den kopal díru, až v ní úplně zmizel – měl modrý triko. Jak jsem se lekla, nestačila jsem si ho ráno prohlídnout.“
„Třeba to byl pomahač, který si tu chtěl před prací zahrát na velkýho šéfa,“ napadlo mě.
„To je pravda. A víš o si myslím? Že se na tej zahradě nakonec zakopal.“

Pan Alibaba (…to asi znát nebudeš)

„Sedíme každý večer na pobřežní promenádě v melounbáru.“ – oznámil mi cestou ze Soluně náš nový kamarád, krajan z krajského města.
„Najdeš to lehce, na vývěsce je velký meloun. Chodí tam místní dědci na kafe, je tam televize a slovenská obsluha. Není to sice jako v Turecku, ale rád tam pozoruju ten cvrkot, chápeš, tam to žije. Přijď a uvidíš.“

Byla to svérázná postavička, ten sedmašedesátiletý důchodce („Hele, mě ty kecy nebaví. Kdyby nás náhodou počítali, tak my přijdeme až ve čtyři k Bílý věži). Milovník života hlavně v Turecku („Tam jsou hotely, to bys koukala.“), německých a rakouských lázní („Od nás je to kousek.“), dobrého jídla („Jednou jsem koupil na tržišti chobotnici, že si ji uděláme, ale všechno bylo od ní fialový a nežraly ji ani vyhladovělý kočky), dobrého pití („Znáš ouzo?), Mrtvého moře („Problém je se v tý vodě vůbec otočit“) a cestování všeobecně, teda hlavně do toho Turecka („Nikdy nejezdíme na stejné místo. Kréta jednou, Kos na výletě z Turecka taky jednou, teď tady.).

Už cestou mikrobusem z Tábora na letiště jsme s ním zapředli hovor, kde mi začal tykat („Hele, to je přece Třešňová, tam se točili Chalupáři, ale to ty asi znát nebudeš.“), pak na letišti nás upozornil na možnost odškodnění za opožděný let („Dávaj lístek za 110 Kč, bude na kafe,“ šeptal, „říkám to jenom vám, vy se s námi bavíte.“) a popravdě jsem litovala, že s ním nebudeme sdílet stejný hotel a to nejen proto, že on měl polopenzi plus („Máme to i s pitím.“) a my ne.

Meloun byl opravdu nepřehlédnutelný a pan Alibaba, jak se pravděpodobně náš krajan jmenoval, též. Seděl u stolku pod promenádou, před sebou džbánek červeného, něco hodně k zakousnutí, sklenku ouza a vyprávěl ty svoje řeči slovenské servírce. Ta se ale moc zdržovat nenechala a pak jsme si přisedli my. „Máte taky k večeři ryby? My je máme každý den. Taky dva druhy polívky.“ Chrlil ze sebe jednu informaci za druhou. „To u nás na hotelu nemáme,“ špitla jsem nesměle. „A co v lázních, už jste byli?“ – nahodila jsem udičku.
„V lázních, pch, teď v létě v lázních?“ usrkl si ouza a zatvářil se podobně jako já na tu horkou polívku k večeři. Chvíli byl zticha. „Kde vlastně jsou ty lázně a kolik stupňů má voda?“ Pak že nezabere…

Občas si na něj vzpomeneme a rádi bychom se s ním ještě sešli. Víme, kam chodí rád („Kousek od náměstí je indická restaurace, tu asi znát nebudeš.“), tak snad to vyjde.

První východ slunce

Budím se v ještě před šestou, dvacet minut před budíkem. Udivuje mě, že v Čechách potřebuji spát sedm-osm hodin, a tady mi snad stačí pět. Ještě v mdlobách si opláchnu oči, hodím na sebe plážovky, popadnu foťák a v 6,15 přicházím na pláž. Je tak nějak nezvykle šedavo a zdá se, jako kdyby bylo po dešti. Pryč jest výheň dne a dusno noci. Vyjde vůbec slunce?

V potemnělém tichu rozbřesku, kdy se temnota noci neochotně rozpíjí do ztracena, spatřím Vampýra. Myslela jsem si, že to jsou jen nějaké hotelové povídačky, a on tu fakt je…
A je černý. Stále ještě černý. Protože slunce zatím nevyšlo. Proboha, co se bude dít, až bude vycházet slunce, projelo mi hlavou, ale radši jsem na tu myšlenku zapomněla a soustředila se na horizont, který se z temně modré barvil dorůžova.

Když obzor na severovýchodě po mé levici osvítil rozvětvený blesk, krve by se ve mně nedořezal. Vzápětí se ozvalo burácivé hřmění. Pevninu obklopovala temně fialová mračna, za okamžik jsem zahlédla další elektrický výboj. Tak já tady dokonce zažiju bouřku… Nastavila jsem objektiv a číhala na další blesk. Ve vzduchu se mísilo něco těžko popsatelného, jako kdyby bouřka a noc zápasily s nadvládou slunce a dne. Nejsme pány slunce ani večera, ani vln, ba ani vidění Boha – protože nemůžeme vlastnit sami sebe (Coelho).

Když jsem si myslela, že slunce se snad schovalo rovnou za mraky, objevily se první okraje toho rudého oka, které vyhání temnotu noci pryč za obzor. Vzpomněla jsem si na velké jogíny, kteří slibuji obzvláště silné výsledky meditace při východu slunce, ale v tuhle chvíli jsem považovala za nutné zvěčnit tento okamžik pro okamžiky budoucí, dát neobyčejné podívané symbolický punc věčnosti, dokud slunce skutečně nezaplulo za tmavomodrý pruh mraků.
A možná jsem tak trochu oddalovala ten okamžik, kdy budu míjet Vampýra a děsila jsem se představy, že za tu chvíli opravdu změnil barvu na bílou. Otočila jsem se. Triko měl naštěstí stále černé, ale v obličeji byl bílý jako stěna.
„Bouřka burácela celou noc. Teď už je pryč,“ pravil a já na okamžik zahlédla jeho zuby. Dlouhé a špičaté. „A takový je náš východ slunce. Pozoruju ho každý den,“ pokračoval sebejistou angličtinou Vampýr a upřel na mě své temné oči. „Pojď se na něco podívat.“ Chce mě zakousnout. Zůstala jsem stát. „Východ slunce bez mraků je tu vzácný. Vyfotil jsem ho minulý rok.“

Zamířil ke mně s mobilem v ruce, na jehož displeji zářila fotka rýsujícího se žlutého slunce na světlemodrém obzoru. Přece se nebudeš bát nějakého majitele hotelu, který tu z nudy chlejstá zahradu a hraje si na Vampýra, říkala jsem si. Vždyť vypadá docela mile.
„Hezké,“ řekla jsem spěšně. „Dnes to vypadá, že budou vlny… snad si zaplavu… víte, musím jít… Krásný den…“ Vzpomněla si na tu německou turistku a cupitala do úkrytu.
Na snídani už byl v bílém, a pak se úplně vytratil.

Vystřídal ho ten Poďobaný, který se nejspíš včera nezakopal. Místo spravování kanalizace teď rovnal servítky.
„Možná má depresi z toho, že musí pomáhat v kuchyni. Takovej chlap jako hora a on tu rovná servítky,“ poznamenala Alena.
„Myslím, že tu pracují jeho rodiče. Takovej podsaditej chlap s ženskou kolem šedesátky, občas je zahlédnu v kuchyni a viděl jsem je přicházet všechny tři společně,“ přidal se Víťa.
„Tak tohle vysvětluje všechno. Je vzteklej, protože tu ve svých letech musí pracovat s rodiči,“ dodala jsem, podívala se významně na Alenu a na důkaz toho, že se Poďobaného nebojím, zamířila pro další dva medíky.
Sledovat svérázný hotelový personál mě baví čím dál víc.

Ne každý turista se vyzná

Bouřka, déšť a noc odešli kamsi do jiných světů a nás čekal další tropický den. Slunce se však stále ještě trochu ostýchavě schovávalo za tenkou deku bílých mračen, což jsme bryskně ocenili jako příležitost k novému objevování.
Tím krásným zeleným krajem jsme přejížděli ze západního na východní pobřeží, a cesta vskutku byla i cílem. Nejspíš by mi stačilo jen tohle, křižovat na skútru hory a údolí, olivové háje a cypřišové lesy, vyprahlé louky a osamocené borovice, prašné cesty a bílé kapličky. Vzduch byl příjemně svěží, slaný a mořský, ale ještě ne horký a dusivý. Rána a večery jsou mé nejoblíbenější části dne.

Záhy se před námi otevřel široký obzor západního pobřeží a přímořská vesnička Nea Skioni. V první taverně, která vypadala nefalšovaně folklorně, jsme si objednali frappé.

Nedlouho po nás vstoupil do taverny jakýsi postarší týpek, který se evidentně vyzná a ví, jak na to. Nenuceně se usadil poblíž řeckých dědulů, ledabyle s nimi prohodil pár slov a něco si objednal. Zatímco skrz své brýle značky Ray Ban pozoroval okolí, co nevidět mu na stole přistála retsina, chléb a dvě rozkrájená masitá rajčata.

Vzal do ruky slánku, posolil je, ale zatím se do nich nepustil. Ochutnal víno a dál se díval po okolí, po očku i na nás (asi si všiml, že na něj zírám a nemůžu se rozhodnout, jestli mu dám nálepku místní domorodec, světaznalý turista, řeckolog nebo majitel taverny). Na Řeka ale nevypadá.

Když mu obsluha přinese talíř krevet, záhada vrcholí. Je to určitě zámožný Američan, nějaký velký spisovatel nebo režisér, který miluje Řecko a někde poblíž má letní sídlo. Jsem o tom přesvědčená, nenápadně ho fotím (…nevíte náhodou, o koho jde? Ve světě showbyznysu se příliš nevyznám.), podpis si ale radši neberu a jedeme dál.

Vůně zázraků

Pokračujeme po pobřeží, míjíme vesnici Framu, a když se blížíme do letoviska Loutra, všímám si kapličky, která se tyčí nad mořem hned vedle silnice.

U každé kapličky nezastavujeme, ale tahle mi připadala něčím zvláštní.
Vcházím dovnitř a hned na mě dýchne krom kadidla a svíček také takzvaná vůně zázraků. Ve vzduchu visí něco velice posvátného.
Z jakési „předsíně“ vcházím druhým kamenným vchodem, nad kterým se nachází viditelně vzácná malba a který je spíš pro trpaslíky, nebo pozůstává z dob, kdy lidé měřili 140 cm. Před oltářem je samozřejmě opona (jak jsem zjistila teprve nedávno – to, co jsem vždy považovala za poněkud skrovný oltář pravoslavného kostela, není oltář, ale rouška bránící znesvěcení skutečného oltáře, který skrývá).

Na pravé straně ve zdi za sklem je vsazen kus kamene nebo snad skaliska, ve kterém jsou obtisknuty lidské stopy! Dle květin, modliteb na papíře a drobných darů soudím, že se jedná o něco velice významného. Klekám na rohožku před balvanem, zavírám oči a zkouším dlaněmi skenovat tohle záhadné místo – ne že bych měla tu výsadu řadit se mezi senzibily, proutkaře a podobnou partu, ale jak již jsem zmínila, sem tam navazuji přátelství se stromy, kameny a duchy přírody. A skutečně, vzápětí pocítím v dlaních teplo a mírné brnění, jako kdyby z té horniny vycházelo magnetické pole, zvlášť v oblasti šlépějí.

Na tabuli před kostelem se dočítám, že v 16. století, kdy místní obyvatelé žijící v horách zakládali pobřežní vesnici Nea Skioni, za soumraku jednoho večera spatřili světlo nad mořem. Mysleli si, že se jedná o piráty, proto rychle chvátali nahoru do vesnice. Jak stoupali nahoru, podívali se znova na moře a zjistili, že světlo se přibližuje k pobřeží. Po úsvitu se několik statečných mužů odvážilo prozkoumat to místo z blízka. Žasli nad naplaveným kamenem na pobřeží, na kterém byla kresba Panny Marie! Příběh samozřejmě pokračoval dál; pojednával o záhadném uvěznění bezvěrce, kterému se nohy zabořily do toho šutru, a kterého pak vysvobodila síla modlitby; o plačícím obrazu, který se v kapli nachází; o utrhnutém kvítku, který vyrostl z těch slz a tragédii v rodině jiného bezvěrce, který kvítek utrhl.

Já na tyhle povídačky o prokletích moc nejsem, ale na zázraky pevně věřím, a ať se to stalo tak nebo jinak, na tohle krásné místo, kde se zcela jistě nějaký ten zázrak stal, jen tak nezapomenu. Ještě chvíli jsem poseděla před kapličkou na zídce a hleděla na moře, jestli také nespatřím nějaké světlo, a stále to bylo „jen“ světlo sklánějícího se slunce k obzoru, které na téhle straně poloostrova zapadalo nad mořem. Světlo, které je stejně tak zázračné a posvátné, jako celá naše existence…

Antické lázně duchů

Pokračovali jsme dál podél pobřeží, vykoupali se na jedné docela hezké pláži pod svahem a pak už jsme se blížili do Loutry, kde se údajně nachází termální prameny. Projížděli jsme ne příliš frekventovaným pobřežním letoviskem, a co nevidět mě do nosu udeřil štiplavý zápach zkažených vajíček.
Smrad nás dovedl až na kopec nad vsí, kde se tyčila trochu zanedbaná budova nesoucí nápis SPA, rozlehlý komplex místních lázní, o kterých jsme se ale v průvodci nic nedočetli.

Zaplatili jsme každý 5 euro a vstoupili do vykachlíčkovaných prázdných chodeb lázeňského stavení, které budily dojem kulisy z nějakého hororu. Brzy jsem naštěstí našla sprchy a šatny, kde debatovalo pár důchodkyň, a když jsem vstoupila do ohromné haly s bazénem, opět mě ovanula další várka sirného (a notně silného…) smradu.

Voda v bazénu byla mléčně bílá, snad vápencová, a teplota poměrně přijatelná. Sice jsem nevěděla, na co všechno je koupel prospěšná, ale věřila, že úplně na všechno; ponořila jsem se tedy celá, ale všeho moc škodí, protože mě začal docela pálit obličej a oči. Nějakou dobu jsem setrvala pod tryskami, které mi silným proudem bubnovaly na šíji, pak jsem jen tak meditovala a pozorovala prostor a lidi kolem. Průměrný věk tak sedmdesát, řecké ženy i muži, všichni si nás prohlíželi zkoumavým pohledem, když na sebe zrovna nehalekali přes půl bazénu.

Možná jsou tyhle lázně v utajení, chráněné před nájezdy turistů…A budova to byla opravdu svérázná. Na všem se usazoval takový zvláštní povlak pochybného původu (pomalu se tu začínají tvořit krápníky), kovové části budovy porýval rez, a okna, pokud ještě obsahovala okenní tabulky, byla neskutečně zapatlaná. Všechno budilo dojem, jako kdyby to tu zavřeli už tak před 50 lety a teď si někdo vzpomněl, že znova napustí bazény, aniž by sáhl na jedinou věc.

Výhled z venkovní terasy, kde je ještě jeden bazén se stejnou termální vodou, akorát chladnější, byl ale opravdu dech beroucí. Pohled na skálu porostlou keři, kterou omývají průzračně azurové hlubiny s temně modrými skvrnami je záležitost, která mě asi nikdy neomrzí. Taková ideální kulisa k těm nejvznešenějším myšlenkám a nejčistší inspiraci…

Na terase navíc skoro nikdo nebyl, jen pár hostů místního „pool baru“, několik prázdných lehátek vybízelo k relaxaci a příjemný večerní vánek, prosáklý solí, kterou posbíral z mořské hladiny, mi čechral vlasy. Vydržela bych tam čekat do západu slunce (který je určitě jak z propagačních fotografií cestovek, nebo ještě krásnější) a vlastně bych tam nejradši strávila celý večer, ale a v našem milém strašidelném hotelu už čekala večeře, Mistr s Alenou a Vampýr s temně hnědýma očima.


Nacházím „svou“ vesnici

Cestou na hotel jsme projížděli vesnicí Paraskevi, která mě uchvátila podobně jako výhled z lázní. Míjeli jsme klasické kamenné domy s dlážděnými dvorky a muškáty v hliněných květináčích, zatravněné zahrady s ovocnými stromy, malé i velké traktory zaparkované před domovními dveřmi.

Nechali jsme motorku i přilby v jedné z uliček přímo před prodejnou oliv a medu, která vlastně vůbec zvenku jako prodejna nevypadala, nebýt nenápadné cedulky „oil and honey – local product“. Každoročně vozíme z Řecka tolik oleje, aby to stačilo na celou zimu, a konečně jsme našli vhodného prodávajícího; ten měl ale zrovna napilno, vysával na zápraží starodávným kotlíkovým vysavačem a vůbec si nás nevšiml. Nechtěli jsme ho rušit, tak jsme si řekli, že se tu zatím trochu porozhlédneme a pak to zkusíme znova.

Prošli jsme kolem klasického řeckého supermarketu (před kterým seděl mladík s krabicí mléka v ruce a radostně na nás mával – asi místní maskot) a kolem malé taverny až k většímu kostelu na vyvýšené terase. Pobavila mě halda dřeva (asi příprava farníků na zimu) v kontrastu s krásným výhledem do rozhlehlé (a vyprahlé…) krajiny poseté olivovníky.

Fůru špalků jsme ve vsi viděli ještě několikrát, asi se tu vážně už teď chystají na zimu, kterou si tedy nedovedu teď moc představit. Poté, co jsem si všimla, že je zde navíc zvykem mít kotel před barákem, aby se doma nenadělal binec z dřeva a popele, jsem si zkoušela představit, jak tu asi vypadá listopad nebo prosinec, ale nějak mi to nešlo a řekla jsem si, že se na to později zeptám někoho místního. Určitě tu nemusí v noci přikládat, nebo že by chodili o půlnoci v pyžamu na náves?

Já bych asi chodila, protože tahle náves se mi opravdu líbí. Sedla jsem si do jedné z kaváren a proti svému zvyku si v sedm večer objednala frappé za opravdu symbolickou částku a ještě nám donesli sušenky, které v řeckém kafeteriu chutnají prostě úplně jinak.

Dívala jsem se na rozkvetlý strom, na poslední proužky paprsků slunce prodírající se mezi kamennými domy, na několik staříků sedících na červených plastových židličkách pod borovicí, kteří se na nás dívali taky.

Dopili jsme a fotili náves, bylo sice už o půl hodinu později, ale stále ještě k nám doléhal neúnavný zvuk vysavače, tak jsme se shodli, že tahle vesnice stojí za další návštěvu… a za mnoho dalších návštěv.

Intermezzo: Žabák
Žabák, pravděpodobně skokan hnědý, vyplašen naším pozdním příchodem, skočil před našimi zraky do bazénu. Snad z nešťastné lásky nebo se jenom spletl, ale pravdou je, že po pár tempech se najednou otočil břichem vzhůru, jakoby chtěl plavat znak nebo si jen tak pohovět…, a ztuhnul. Bylo po něm. Vylovila jsem ho zutou pantoflí a prohlédla si to nehybné tělíčko. Na bílém bříšku měl stejné pupeny jako já na ksichtě po včerejší koupeli. Ty řecké žáby taky nic nevydrží. A tak jsme tělíčko chudáka žabáka hodili do výkopu těsně vedle bazénu a pietně ho přikryli lopatou hlíny. Poslední tempo, a zrovna v bazénu…

Každý den nemůže být posvícení

Vampýra jsem ráno už suverénně pozdravila Kalimera a čekala na východ slunce, kterému se dnes moc nechtělo. Asi jako mně z postele. Zaplulo rovnou do mraků, pak se na chvíli ukázalo v temně oranžovém přestrojení a bylo zase tatam, jen ty paprsky kýčovitě přečuhovaly přes peřinu mračen. Jako kdyby vědělo, co se dnes bude dít, a nechtělo se na to dívat…

Váhala jsem, jestli se mám dát s Vampýrem odvážně do řeči, ale raději jsem vyčkala, jestli začne sám. Měla jsem připravených několik zvědavých otázek, tak jsem byla trochu zklamaná, když mě neoslovil. Pořád chodil sem a tam po zahradě, koukal na zem a vypadalo to, že v trávě něco hledá…

Vysypala jsem písek z gumových bot a na chvíli si sedla na zahradu, že budu před snídaní psát, což mi vůbec nešlo. Spíš jsem málem hodila čelo na bělostný stolek, na kterém byly ještě nějaké drobky ze včerejších večeří.

Na snídani dnes nebyla ani slanina, ani vajíčka; nandala jsem si teda docela dost jogurtu, a když se mi tu nálož podařilo zdolat, Poďobanej přinesl nejen vajíčka a slaninu, ale i špenátové taštičky, které tu ještě nebyly. Asi mě pozoroval a vyčkával na ten správný okamžik… Tak jsem si je alespoň vzala do ubrousku na svačinu, ať se Poďobanej klidně zblázní.

Na chvíli jsem si sedla k bazénu, kde byl ještě docela klid. Slunce už zase začalo solidně pálit a to bylo teprve devět hodin. Pořád jsem se nemohla rozhodnout, jak dnešní den strávím, ale nakonec jsem na hotelu posbírala pár věcí s tím, že někam vyjedeme už dopoledne.
Po příchodu k motorce jsem věděla, že je něco špatně.

Malá pevninská krize

Ukradli mi helmu.
Večer byla pod sedadlem a ráno fuč.
Pravda, sedadlo se zamknout nedalo kvůli poškozenému zámku, ale v Řecku se přece nekrade.
Nevěřícně jsem sedadlo zaklapla, znovu otevřela a …NIC. Tak jsem se jala prozkoumávat okolí, jestli se náhodou někde nepovaluje, nebo snad jsem ji nechala venku a někdo ji zanesl na recepci? Ne, Dimitri ji neměl (popravdě se tvářil ještě vyděšeněji než obvykle a dokonce zvedal ruce vzhůru, jako že se vzdává) a neležela v blízkém ani ve vzdálenějším okolí. No tak nejde o život, někomu se třeba zalíbila, jsme pojištění, a tak jedeme do půjčovny problém vyřešit.

Majitel byl překvapen, no to se tady ještě nestalo! Někomu volá a pak oznamuje, že nám nejspíš nevrátí zálohu, těch 50 éček. S tím jsem se samozřejmě nechtěla smířit, voláme delegátce, přichází i s řeckým kolegou a ten mě po delší hlučnější diskuzi s majitelem ujišťuje, že o zálohu nepřijdeme, že to nějak zařídí.

Když se situace uklidnila, dožadovala jsem se helmy náhradní, abych mohla pokračovat ve vyjížďkách po okolí. To jsem ale netušila, že mi nabídne helmu, která se nasazuje na celou hlavu, že jsou vám vidět jen oči, a ve které se snad musel ještě před chvílí válet kocour, jak smrděla. Co naplat, lepší zapařenej kocouří pelech na hlavě než napařená pokuta. A tak sem si ji vzala s nadějí, že kocour neměl svrab ani prašivinu (s blechami jsem se víceméně smířila), a že mi do zítra neslezou všechny vlasy.

Rozhodli jsme se, že si zlepšíme náladu nejdříve zmrzlinou, a potom výletem k místnímu jezeru, které osídlily malé želvičky Mavrobara.

Zašli jsme do takové (rádoby) nobl venkovní cukrárny v centru kousek od půjčovny, ale když jsme si ji chtěli sníst u jednoho z desítky volných stolečků, tak nás obsluha vykázala, že to bychom si museli dát ještě něco, abychom tam mohli sedět!

O něco později jsme popojížděli rychlostí 8 km/h po písčité cestě někam do kopce (jezero na kopci??), kde se vzduch horkem jen tetelil, lapla jsem po dechu, protože ten smrad už nešel vydržet, a přes ten náhubek se docela špatně dejchalo. Navíc mě začala příšerně svědit hlava. Seskočila jsem snad ještě za jízdy z motorky a rvala si přilbu dolů, ale marně; seděla jak přišitá a nešla sundat. Po krátkém záchvatu čehosi, co připomínalo klaustrofobii, jsem ten škopek nakonec nějak dostala dolů (věru, málem i s hlavou…), z vnitřní polstrované části se sypala nadílka podezřelých částeček (bleší vajíčka?), které se pak celý den sypaly i z mojí hlavy.

Pelech pak zůstal zamčený v kastlíku, vyrazili jsme dál pěšky a rozhodla jsem se zapomenout na všechny nepříjemnosti a zároveň se tak trochu smiřovala s tím, že v Řecku na pevnině se krade, chlap z půjčovny nás chce podfouknout, na hotelu řádí upír, ani v té cukrárně nás nenechají sedět a celý je to tu nějaký podivný.

Písčitá cesta nás napoprvé dovedla k někomu na zahradu, odkud nás vyprovodili rozdivočelí psi, napodruhé na místní skládku za vsí, ale na třetí pokus jsme se vskutku dostali až k menšímu jezírku v údolí. Přímo u břehu plavalo snad dvacet želviček, které vystrkovaly hlavy a čekaly, zda dostanou něco k snědku.

Bohužel jsme pro ně nic neměli, tak jsem je alespoň vyfotila a uháněli jsme zpátky. Ještě jedna zastávka u kapličky, která stála u té písčité cesty, a já se s nažila v sobě rozdmýchat víru, že se zase vše v dobré obrátí a prosila Vyšší Sílu o záchranu situace, i když jsem si jen těžko dovedla představit, jak se v tom člověku, který si helmu vzal, hnulo svědomí a jde ji vrátit…

Odpoledne jsme si znovu udělali výlet do lázní (léčba se má určitě opakovat a účinek přeci musí vydržet celou zimu), byli tam zase ti stejní lidé (!), den se opět rychle přehoupl k večeru a my jsme stáli v Paraskevi na návsi. Tentokrát bez zvuku vysavače. Překročili jsme práh prodejny – a ono to tam vlastně vůbec jako prodejna nevypadalo…

Netradiční způsob tvorby voskových sošek

Nevěděla jsem, jestli si tam připadám jako u někoho v obýváku, nebo v country baru někde na americkém venkově, či spíš v skromné kanceláři, anebo snad ve skladišti medu a oleje? Ta místnost byla vyloženě víceúčelová a sloužila jako tohle všechno dohromady. Co nevidět přiběhl zvenčí sympatický vysoký a hubený chlapík – ten, který včera tak urputně vysával a který teda vůbec nevypadá jako Řek. Mohlo mu být něco přes 40 a představil se jako Argy. Ještě než jsme stačili cokoli říct, usadil nás do pohodlných starodávných křesílek, zase na chvíli někam odběhl a v mžiku se vrátil s dvěma sklenicemi vychlazené vody a dvěma mističkami medu, čerstvě vymačkaného ze včelích plástev!

Nestačila jsem zírat. Ochutnala jsem a Argy se zase někam ztratil, takže jsem se ho ani nestihla zeptat, jak se tento surový med pojídá. Původně jsem to chtěla normálně jíst celé, ale už při druhém soustu se mi v puse začal slepovat všechen ten vosk, který byl původně rozptýlený v menších úlomcích.

Tak, a teď se mi v útrobách udělá vosková soška. Ale nešlo to polknout. Zkusila jsem to tedy zapít pořádným lokem té vody a zase nic. Možná se to má skutečně plivat, tak jsem asi po pátém soustu nenápadně vylovila papírový kapesníček a skutečně vyplivla předmět, který už se mi skoro nevešel do pusy a který dokonce připomínal plastické ztvárnění modlící se Panenky Marie… Asi boží požehnání… Naštěstí jsem to stihla do Argyho návratu nacpat do kapsy (která je odteď zapečetěná na věky věků), i když jsem trochu váhala, že se se svým výtvorem pochlubím…

Teprve potom se nás zeptal, co bychom chtěli, dal nám ochutnat svůj olej i oba druhy čistého medu, piniový a tymiánový. Zatím jsme vzali oleje jen po dvou litrech, určitě tu nejsme naposled, k tomu jednu sklenici medu a řekli jsme mu, že přijedeme asi ještě zítra pro další várku. On horečnatě přemýšlel, pak se strašně omlouval, že ráno veze kamaráda do Soluně na letiště a že tu bude až odpoledne, což pro nás samozřejmě nebyl problém. Zase zmizel někam do kamrlíku připravit dvě petky oleje, které pečlivě čistil běloskvoucím ručníkem, aby nebyly mastné. Rozloučili jsme se, odfrčeli a shodli se, že setkání s takovým člověkem doslova převálcovalo všechno negativní z dneška a že mu zítra musíme přivézt alespoň Plzeň jako malou pozornost, protože nic lepšího jsme neměli.

Vyslyšené modlitby aneb Po zimě zase přichází jaro

Jaké bylo naše překvapení, když na mě po příjezdu na hotel z recepce nesměle mával Dimitris s mojí milou, malou, hnusnou a oprejskanou helmou v ruce. Prý ležela na lavičce za recepcí. Byla jsem upřímně potěšena nejen já, ale i ten kocour, který se jistě celý den neměl kam stočit. Začala jsem Dimitrovi nadšeně děkovat a opakovala, že je to snad zázrak, načež jsem mu začala vysvětlovat celou epizodu (ať taky ví, jak to tady chodí, studentík…). V půlce vyprávění mě přerušil (což mě trochu zaskočilo) a řekl „Předtím to bylo špatný, a jaký je to teď?“ „No dobrý,“ vykřikla jsem překvapeně, ještě štěstím bez sebe a až když jsem odcházela, jsem si teprve uvědomila, že vlastně vůbec nezáleží na tom, co se stalo a jak to bylo, ale jaký je to teď. Dimitri se nezdá, ale má docela za ušima.

Jsem šťastná, že ani v Řecku na pevnině se nekrade.

Tu pelešinu jsme hned jeli vrátit. Majitel půjčovny mě věru s úsměvem nevítal, co že zase ta holka chce (netušil, že vezu helmu…), ale pak, když jsem ji vyndala z kastlíku, se mu evidentně ulevilo.

Cesta na skútru tmou tmoucí pod hvězdami měla něco do sebe a sotva jsme se přiblížili k hotelu, už na nás zpoza živého plotu mával Vampýr, který zase něco kropil. Pozdravili jsme ho dobrý večer, tedy kalinichta, a on že ne, že se ještě říká kalispera. Že kalinichta se říká, jen když jde člověk spát, a to my přeci ještě nejdeme (už stihl zpozorovat naší partu, která dlouho do noci vysedává u bazénu a děsně nenápadně tahá z tašky jednu petku mísntího vína za druhou, které si leje do hotelových skleniček). A taky dodal, že pro nás je sice kalispera, ale pro něj kalimera, protože právě teď začíná jeho směna, z čehož mě trochu mrazí. Že by to teda fakt nebyl majitel, ale Vampýr na plný úvazek? Předsevzala jsem si, že ráno zjistím víc…

Poznávám Vampýra

Šla jsem si ustlat na těch pět hodin, abych v šest zase mohla být na pláži a přijít věcem na kloub. Spěšně jsem vyfotila již třetí východ slunce, ale tentokrát k mému překvapení nezaplulo za šedomodrou oponu v ohnivém přestrojení jako obvykle.
„Dnes už se slunce usmívá,“ ozvalo se za mnou. Otočila jsem se. Samozřejmě Vampýr. Oči už neměl tak temné, spíš jantarové, což mě trochu uklidnilo.
„To ano. Dnešek bude lepší než včerejšek,“ poznamenala jsem. Vampýr to nekomentoval, jen se trochu pousmál a já zase zahlédla jeho zuby. Usadili jsme se do křesílek plážového baru, který osvětlovaly měkké ranní paprsky.

„Dáš si kafe?“ – zeptal se Vampýr. „Dojdu ti pro něj do jídelny,“ dodal. Jasně, že bych si dala kafe, ale ať to nevypadá blbě a když to uvidí Poďobanej, už v jídelně nedostanu ani ten jogurt.
„Asi ani ne… díky,“ odmítla jsem tedy rádoby ledabyle.
„Nebo raději little bag with food?“
Cože? Že by se tady po hotelu už rozneslo až k majiteli, že se dožadujeme malých taštiček s jídlem? Asi se mu Dimitri pochlubil… Nebo že by pro nás někde měli zašitou svačinu ještě od výletu ze Soluně???
„Ne… díky,“ odmítla jsem tedy podruhé a radši dělala, jakoby nic. Pro jistotu jsem změnila téma na nějaké méně ožehavé. „Ty jsi majitel hotelu, viď?“ – vypálila jsem bez varování.
„Ne. Vlastník je Dimitri.“ To mi vyrazilo dech. Ten klučík v brejličkách, ten zmatený studentík vlastníkem??? To snad přece není možné. „Dimitri je velký šéf. Já pracuji v noci,“ řekl potom a připadalo mi, že trochu ztmavnul.
„A co v noci děláš?“ – ptala jsem se opatrně.
„Všechno, co je potřeba,“ řekl Vampýr a významně se odmlčel. Zapálil si cigáro a pokračoval. „Zahrada, údržba bazénu, úklid v celém areálu i na pláži, doplňování zásob na baru, k ránu rozpékám pečivo na snídani.“
Teprve teď mi došlo, jak je tu všude čisto a ještě jsem tu ve dne neviděla nikoho uklízet nebo běhat kolem bazénu s takovým tím vysavačem a chemií.
„Něco ti poradím. Nekoupej se v bazénu!“ – pokračoval. „Není to dobrý na kůži,“ dodal poté, co jsem se na něj podívala dost zděšeně. A vzpomněla si na chudáka žabáka.
„Já mám velkej bazén tam,“ a ukázala jsem směrem k moři, které už odráželo lesk slunce zářící v plné parádě. „Koupeš se v moři?“ – zajímalo mě, protože vím, že Řekové to mají jinak.

„Nekoupal jsem se čtyři roky,“ pravil. „Ale moře mám rád. Mně stačí se na něj jenom dívat, čerpám tím spoustu energie.“ Vampýr hleděl kamsi do ztracena. „Je smutné, že mnoho lidí žije v zemi, kde není moře. Třeba takové Srbsko, Maďarsko, Rakousko…“
„A Česko,“ dodala jsem.
„A Česko. Z čeho pak mají brát lidi energii?“
Chvíli jsme mlčeli a dívali se na tančící hladinu a několik lodiček, které se pohupovaly u břehu.

„Je mi 42 let. A tobě?“ – ozval se najednou.
„Mně je 24,“ řekla jsem, i když narozeniny oslavím až za měsíc, abychom se zasmáli té přesmyčce. Zeptal se, jestli si to nechci vyměnit, a já odmítla.
„Pracuješ tu už dlouho?“ – zajímalo mě.
„15 let. Dřív jsem dělal číšníka, ale není to práce pro mě. Radši pracuji v noci,“ řekl a zase se mu trochu zalesklo v očích, které se teď opět zdály být tmavě hnědé. „Není takové horko a práce s lidmi je náročná, i když lidi mám rád a tady jsou všichni kolegové už jako moje rodina. Ale v noci… Jen měsíc, hvězdy a pár nočních živočichů mi dělá společnost. Mám tu i svou žábu…“

Zaslechla jsem za sebou nějaké kroky a všimla si, že už přichází ten hromotluk Poďobanej i se svými rodiči. Začíná ranní směna.
„Nebudu už dál rušit,“ řekla jsem a vstala. „Jaké je tvé jméno? Já jsem Eliška.“
„Mé jméno je Jaspis,“ – pravil, oči se mu zase barvily do jantarova a byl bělejší než předtím.
„Víš, odkud pochází mé jméno?“ zeptal se najednou, když už jsem se vydala k hotelu a žádnou další otázku neočekávala.
„Mé jméno pochází z hvězd,“ zvolal a ukazoval zdviženým prstem směrem k obloze, kde se teď už daly hvězdy jen vytušit.

Šampů

Po snídani jsem se natáhla k bazénu a dočítala Bridu do Coelha. Měla jsem pocit, že lepší už to tu být nemůže – máme motorku, která nám dává volnost cestovat; pár oblíbených míst, jejichž návštěvy se sávají pravidlem; několik záhad, kterým pomalu přicházíme na kloub a dokonce už známe několik místních (duchů), kteří, obávám se, mi budou brzy chybět.
Odpoledne jsme opět sázeli na projížďku po známých místech, naši oblíbenou trasu – koupání v Loutře, již třetí návštěva lázní (zase ti stejní důchodci, a zase zírali!) a skončili jsme opět v Paraskevi u Argyho v obýváku.

Argy byl viditelně rád, že nás vidí, hned zahučel do kuchyňky a za chvíli se objevil s vychlazenou vodou a dvěma mističkami medu, ve kterém dnes naštěstí neplaval vosk, ale sušené ovoce! Vysvětloval s úsměvem lámanou a dost legrační angličtinou, že zrovna spáruje dlaždičky a že mu ještě trochu zbývá, tak ať chvíli počkáme, že to dodělá, aby nezatuhlo lepidlo.

Tak jsme tam seděli, dívali se zpovzdálí na Argyho, jak vesele v tom horku lepí dlaždičky a já si říkala, že to snad není možný, že je někdo tak pohodovej. Vyzařovala z něj taková strašně pozitivní energie, nebo to byla bezstarostnost a nevinnost malého dítěte? Asi obojí dohromady, každopádně v jeho přítomnosti se člověk cítil opravdu příjemně.
„Víte, je to tu ještě takový ošklivý. Chci, aby to tu bylo hezký,“ řekl s úsměvem, když připlácl poslední dlaždičku. Prý má kamaráda z Polska, který vyrábí LED žárovky, a že brzy přijede a doveze mu nějaké osvětlení na schody a další vychytávky.

Vysvětlovali jsme, že podle nás to tam má už teď úplně dokonalý a že stejně dokonalý je jeho zboží. Ptali jsme se, jestli dodržuje siestu, a on že nikdy, že má plno práce, ale vůbec se netvářil, že by mu to nějak vadilo nebo že by to dělal nedobrovolně. „Mám dvě stě olivovníků, tak je pořád co dělat,“ – zvolal. Načež jsme se pochlubili, že na naší farmě máme sto krav, a on se rozzářil ještě víc (jestli to vůbec ještě šlo), vyběhl ven a křičel „To snad není možný, tady jsou farmáři z Čech!“ – a byl úplně štěstím bez sebe. Vylovili jsme v mobilu nějaké fotky a ukazovali mu krávy, louky a pastviny. On se popadal za hlavu a asi mu to opravdu udělalo velkou radost; moc farmářů ze severu ho nejspíš ještě nenavštívilo.

Málem bychom zapomněli, že jsme vlastně přijeli pro olej; natočil nám 5 dalších lahví, protože, jak jsem mu sdělila, tam na severu k přežití zimy potřebujeme velmi mnoho řeckého oleje a velmi mnoho řeckého medu.

Požádali jsme ještě Argyho o společnou fotku, on nadšeně souhlasil, a ještě než jsme stačili předat tu Plzeň a za všechno poděkovat, tak se najednou zarazil a vykřikl jen „šampů!“, jako kdyby si najednou na něco důležitého vzpomněl. A zase někam odběhl, zatímco to „šampů“ pro sebe ještě několikrát zopakoval. Asi za minutu se zase vrátil s něčím, co připomínalo Solvinu, co do balení i konzistence. „Tohle je na… nevím, jak se to řekne anglicky… léčí to pleť!“ – vysvětlil a podával mi snad půlkilovou plastovou vaničku naplněnou něčím tuhým.

Chvíli mi trvalo, než mi to došlo, takže jsem jenom zírala. „Je to shampoo z medu a oleje, který vyráběl můj otec. Dárek pro tebe!“ – dodal, zase mi to vzal a zabalil do igelitovýho pytlíku a pořád se pro sebe tak šťastně smál. On si snad všiml těch pupenů, které mi naskákaly na ksichtě po koupeli v bazénu!

Konečně jsme vytáhli tu Plzeň, z toho byl docela zaskočenej a snad i dojatej a jen tak pro sebe se zase usmíval. Snažila jsem se mu říct, jak si toho vážíme, že nás takhle pohostil, ale v takovéto situaci si těžko vzpomenu na správná slova v češtině, natož v angličtině.
Rozloučili jsme se, a když už jsme měla na hlavě přilbu a startovali jsme skútr, tak mi došlo, že jsem tam ještě zapomněla to mýdlo. Vběhla jsem znovu dovnitř a poznamenala, že bych tam málem nechala to nejdůležitější, a on mi ještě do ruky vrazil igelitku, ve který bylo snad dvě kila švestek!

Zamávali jsme Argymu, asi nejpracovitějšímu a nejpohostinnějšímu zemědělci z Řecka, a celou cestu do Polichrono jsem stále opakovala – „Já to nechápu, já to nechápu…“ a opravdu jsem to nechápala a nechápu to do teď. Argy, kéž by bylo více lidí takových jako ty!

Intermezzo: Víno sladké červené
Že v prodejnách zeleniny a v supermarketech mají v úplně nejspodnějším regále ta nejlepší vína, je nám už dávno známo. Co když ale to vaše oblíbené díky dalším znalcům z Čech dojde?
„Zoberte si toto polosladké červené, nám včera velmi chutilo,“ radil nám pobledlý brat Slovák, když nás tam viděl rozpačitě v předklonu přemýšlející o tom, kam sáhnout. On sám popadl třílitrovku a už s ní uháněl ke kase.
„Nejradši mám červený sladký víno, tak doufám, že se o něj spravedlivě rozdělíme,“ poznamenala jsem důrazně, když jsme se blížili k hotelu, aby na mě něco z těch tří litrů zbylo.
Ovšem, proč byl brat Slovák bledý a proč tak rychle běžel, jsem pochopila po prvním doušku. Taky jsem brzy bledá běžela…a smutně jsme pak koukali na třílitrovou petku, kdo jí asi vypije. Poslední tři večery si se mnou srandy moc neužili.

Přicházíme (některým) věcem na kloub

Padla tma. Již tradičně jsme zabrali to „naše“ místo v zahradě u plážového baru a ani jsme se nenamáhali schovávat ty petky s vínem. Všichni už asi stejně pochopili, že tou tržbou, kterou jsme jim udělali v důsledku dezorientace hned první večer, jsme se dost vyčerpali, a skromnější počínání v dalších dnech pobytu je přirozený důsledkem. (Chvíli jsme uvažovali, že se rozšoupneme, prázdné flašky naházíme do bazénu a vylejeme tam i to hnusné sladké červené víno, které nikomu nechutná – to by Poďobanej asi zešílel. Samozřejmě vtip.)

Ve skromné lednici na hotelu máme ještě dvě Plzně, a co nevidět nás čeká návrat do vlasti. Jasným adeptem byl tentokrát Jaspis, náš Vampýr. Ten zrovna zase chlejstal palmy, dlaždičky, stoly, lavice, lehátka, slunečníky a už by pokropil i nás, ale včas jsem k němu stačila přiběhnout s vychlazenou plechovkou.

„Máš rád pivo?“ – ptala jsem se spěšně. „Máme tady jedno z Čech.“ Ani se moc nezarazil, jen trochu vycenil zuby.
„Pro mě? Děkuji. Ještě něco dodělám a přijdu,“ řekl a řítil se s hadicí do jídelny, snad skropit nádobí. Trochu jsem znervózněla, protože mi bylo jasné, že konverzaci budu obstarávat já, a překládat mi moc nejde.
Za chvíli si přisedl, tak jsme ho rovnou vyzvali, ať nám něco poví. Hlavně o těch paranormálních jevech, které přichází mezi druhou a třetí hodinou v noci. Loknul si vychlazené plzničky, v tmavých očích mu zajiskřilo, popotáhl ze svýho redka a my mu viseli na rtech. On se ale jen tlumeně uchechtl a procedil mezi špičatými zuby „I dont know“.
Víc jsem z něj na toto téma nedostala.

Ale i tak byla docela legrace. Mluvil dost srozumitelně s hezkou výslovností a i já jsem ze sebe nakonec vždy (i po té sladké červené žbrundě) vysoukala, co jsem chtěla, a dozvěděli jsme se spoustu zajímavých věcí.

-Třeba že jeho manželka je pokojská tady na hotelu, ona pracuje ve dne a on v noci, tak se vždycky jen ráno a večer pozdraví, takže mají bezproblémové manželství.
-Bydlí v centru Polichrono a do práce každý den dojíždí na kole, proto to sportovní oblečení.
-Tady na hotelu má mimo jiné funkci nočního sekuriťáka, protože areál baru a jídelny se na sezónu nikdy nezavírá a všechny věci tam zůstávají, a my si teprve teď všimli nepřehlédnutelného nápisu na jeho černém tričku SECURITY. Je tedy záměrně černý, protože se maskuje (co do oblečení samozřejmě; na to, jak to dělá, že tmavne i v obličeji, jsme se raději neptali).
-V práci nikdy nespí. Stačí mu spát 5-6 hodin (samozřejmě pouze odpoledne), víc nepotřebuje a k životu nepotřebuje ani moc jídla.
-Kolem druhé až třetí hodiny noční proudí směrem od moře horký vzduch. To si dá Vampýr přestávku – načne RedBull a zapálí smradlavý cigáro. (Podle mě se zde dějí ještě další věci, ale to už nám neřekl).
-Ráno pije zásadně džus a večer kafe. Nepije alkohol, hlavně ne ouzo nebo retsinu, protože to způsobuje závratě a bolest hlavy. Výjimečně si dá jedno pivo nebo trochu tsipura.
-V zimě se věnuje sběru a zpracování oliv a má volno, jen když prší. A tady prší opravdu málo.
-V zimě občas topí, když je nejhůř, ale stačí zatopit večer a je vystaráno.
-Opravdovým svátkem je okamžik, když se na Chalkidiki objeví poprašek sněhu – všichni jsou z toho úplně na větvi a hned je fuč.
-Takový šrumec, který panuje na poloostrově, vrcholí právě teď, v srpnu. V září je tu lidí sotva polovic a v říjnu zavírají hotel. Sezóna opět začíná poměrně pozdě, takže ještě v květnu a červnu je zde relativní klid – v letoviskách, a hlavně na silnicích.
-Je to tu fajn na léto pro turisty, ale oni, Řekové, se nezastaví. Upřímně se už docela těší na začátek října, až se zaklapnou dveře za posledním turistou.

Povyprávěli jsme mu taky něco o Čechách a o tom, že až se vrátíme, možná nás nějaký ten poprašek sněhu přivítá, protože k ránu už tam bývá jen nějakých 6 stupňů. Když jsem popisovala, že u nás asi fakt už bude podzim, chladný rána a takovej teplej večer, jako je teď, tam letos nezažijeme (a kdoví, jestli vůbec nějaký byl), on se na nás opravdu hodně smutně podíval a přišlo mi, že nás upřímně lituje a že si možná představil, že je to u nás jako někde na severu skandinávských zemí.

Tak jsem to zase raději uvedla na pravou míru, že se možná ještě přes den udělá hezky a bude dokonce 25 stupňů, čemuž se trochu podivil, ale dál už jsme to nerozváděli. Taky jsme mu ukazovali fotku naší modrý chalupy, modrý, protože máme tak rádi Řecko a široko daleko jsme s modrou chalupou jediní.
A pak někoho napadlo, že uděláme společnou fotku.
Alena mi podala její digitál, ať je všechny cvaknu, ale mně se buď třásla ruka, nebo nevím, protože na té fotce nebylo skoro nic vidět! Hlavně na místě, kde seděl Vampír, byla úplná tmavá díra…

„Počkej! Něco přinesu,“ řekl Vampýr a zmizel do tmy.
Za chvíli se objevil s takovým tím světlometem, kterým se osvětlují zahrady, položil ho za našeho obřadného mlčení doprostřed kulatého stolu a namířil k nebi…k hvězdné obloze… Teď byl na fotce pro změnu proud světla, který stoupal vzhůru, a za ním čtyři obrysy postav.
Když jsem ten světlomet namířila na ty čtyři, včetně Vampýra, byl trochu poděšený a zakrýval si oči. „Mnoho světla,“ opakoval, „mnoho světla…“ Udělala jsem teda několik rychlých fotek, abych ho netrápila, a jaké překvapení, když se na displeji fotoaparátu objevili čtyři nasvícené postavy, …a jeden upír. Zamrzl mi úsměv na rtech.

Chvíli jsem váhala, jestli jim mám tu fotku ukázat, nebo ne, ale pár skleniček vína udělalo svoje.
„Docela se to povedlo…“ řekla jsem a s obavami nechala foťák kolovat. Když se dostal k Vampýrovi, po krátké odmlce z něj vypadlo – „To je divný, vždyť já vypadám jako upír…“, načež jsme se začali strašně smát, protože první, kdo v jeho přítomnosti vyslovil slovo upír, byl právě on.
Rozhodla jsem se, že kápnu božskou.
„Víš, my si celou dobu tak trochu mysleli, že jsi upír…“, řekla jsem tiše a napjatě očekávala reakci.
On ale mlčel, jen mu zase zajiskřilo v očích. Po chvíli přeci jen pravil „Moon, stars and frog are my company. I am not vampire.“
Sice nevím, jak s tím souvisí měsíc, hvězdy a nějaká žába, ale to je asi další záhada, která má zkrátka zůstat nevysvětlena.
Už byla zase hodina po půlnoci a nebezpečně se blížil ten magický čas mezi druhou a třetí. Pohrávala jsem si s myšlenkou, že budu odněkud zpovzdálí pozorovat, co se tady děje, ale na to jsem asi moc velký strašpytel. A tak jsme se rozloučili, popřáli dobrou noc, a když Vampýr mizel ve tmě, ještě za námi zvolal: „Neviděli jste tu takovou hnědou žábu? Už několik dní nepřišla…“, a já si vzpomněla na toho nebohého žabáka, který ukončil svůj život skokem do bazénu.

Tak už vím, co toho časného rána Vampýr v trávě hledal…
Měsíc a hvězdy jsou však stále na svém místě.

Poslední rozbřesk

Lovím špunty z uší a koukám na hodinky – za pár minut šest. Opravdu jsem toho moc nenaspala, ale říkám si, že když už jsem vzhůru, nebudu kazit rituál. Je to přece poslední rituál…
Slunce bylo ještě schované za obzorem. Přisedám si rovnou k Jaspisovi.
„Včera byl moc hezký večer. V noci jsem plaval v moři,“ sdělil mi místo pozdravu a já na něj vytřeštila oči.
„Ve dne jsem se koupal naposledy před čtyřmi roky, a v noci před deseti lety. Kolem druhé hodiny zase přišel ten proud horkého vzduchu, tak jsem to zkusil, a bylo to fajn,“ dodal a zadíval se na mořskou hladinu.

Nad Sithonií se nebe barvilo do sytě oranžové. Byla mimořádně dobrá viditelnost, kterou jsem tu ještě nezažila. Přemýšlela jsem, jestli vrcholek hory rýsující se nad pobřežím protější pevniny může být Athos, nejvyšší bod trojzubce Chalkidik, umístěný na třetím výběžku.
„Dáš si džus?“ Tentokrát jsem souhlasila. Vytratil se za bar a já mezitím pozorovala ten žlutooranžový horizont, který už zdobily první paprsky ospalého slunce.
Co nevidět se Jaspis vrátil se sklenicí dvou druhů džusu s ledem, jejichž barvy se pomalu vpíjely do sebe. „To je krásné! Až je to škoda pít,“ řekla jsem, ale hned ochutnala.
„Je to banán s jahodou. Banánový je moc dobrý,“ poznamenal Jaspis.

„Tamten vrcholek hory – je to Athos?“ ptala jsem se po prvním doušku.
„Ano, je to Athos. Nikdy jsem tam nebyl,“ odpověděl a zatvářil se jako upír, kterým byl.
Na poloostrov Athos prý už stovky let nevkročila žena. Je posvátný a obývají jej jen mniši. Muži tam smějí vstoupit na základě nějakého povolení, o které se žádá dlouho dopředu. Turisté si mohou zaplatit lodní výlet a prohlédnout si kláštery alespoň z moře.
Zkusila jsem si představit, co teď asi dělají ti mniši.
Mají budíček ještě před východem slunce? Modlí se právě teď? Jsou šťastní? O čem přemýšlí?
A jestlipak se taky někdy zadívají na dva protější výběžky a uvažují, co asi dělají ti naproti?

„Dnes už jedeme domů. Doufám, že nebude mráz,“ prohodila jsem jako vtip, ale Jaspis to vzal asi vážně, protože se trochu otřásl. „Budu psát nějaké zážitky z Řecka. Tentokrát přišlo hodně inspirace,“ pokračovala jsem.
„Mám rád příběhy,“ pravil Jaspis a záhadně se odmlčel. Čekala jsem, jestli na to nějak naváže, ale jen se dál díval na ty loďky, které se pohupovaly na vlnách.
„Pošleš mi společné fotky? Dám ti adresu,“ řekl potom, zmizel někam do kuchyně a vrátil se asi až za pět minut s ústřižkem papíru. Tištěné fotografie poštou jsem dlouho neposílala a docela jsem se na to začínala těšit.
„Počkej tady… Musím udělat nějakou práci,“ a spěchal zas k jídelně, kde se zrovna objevili nějací hosté.

Slunce vystoupalo nad posvátnou horu, brzy začne ze svých nebeských výšin rozpalovat pozemský trojzubec Chalkidik. Nastal čas na první ranní plavbu. Dopila jsem banánový džus, hupsla do vody – teprve to mě probralo – a z moře se dívala, jak Jaspis chystá snídani (ale servítky nerovnal, to nechal Poďobanýmu…).

Na snídani jsme se už regulérně rozloučili, podal nám všem ruku a popřál šťastnou cestu. Měla jsem pro něj v kapse připravený kamínek, jakože na památku, který jsem našla na pláži a který vypadal jako jaspis, a navíc byl posetý spoustou drobných blýskavých částeček, které připomínaly hvězdy. Vzápětí ale přišla jeho manželka (moc sympatická žena), tak jsem si ten kamínek raději nechala (i když mě to trochu mrzelo), aby nedošlo k nějakému nedorozumění.


Za co jsem vděčná?

Jsem vděčná za to, že jsem měla tu čest poznat vampýra Jaspise, jehož jméno pochází z hvězd, protože odteď vím, že ať se temnota noci zdá jakkoli černá, vždy existuje někdo, kdo bdí. A hlavně – nikdy nic není úplně černé nebo úplně bílé.
Argyho, protože teď znám dalšího člověka, který miluje to, co dělá a moc dobře ví, že dávat je totéž, co přijímat.
Alibabu, protože je příkladem toho, že je potřeba užívat života každým okamžikem. A je jedno, jsi-li zrovna na dovolené, nebo doma.
Dimitra, protože jsem bohatší o zkušenost, že nikdy nic není takové, jak se zdá.
Chorvata, protože mi potvrdil, že nikdy není nic ideální… ani v Řecku ne. A že i ti, kteří žijí naplno, mají právo si stěžovat. I když svá vlastní slova neberou příliš vážně.
Ostravaky, protože bez nich bych nikdy neobjevila tu nejobleženější pláž zvanou Chrousta.
Jsem vděčná, že jsem více poznala Mistra, protože vím, že každá historka je zábavnější, když se trochu přežene.
A Alenu, protože mi ukázala, že legrace není nikdy dost. A že na světě jsou věci důležité, a pak ty ostatní, kterých je většina.
…a jsem vděčná za všechny ty další lidi, kteří s námi více či méně sdíleli náš pobyt; se kterými jsme se třeba jen pozdravili, ale byli jsme tam společně.

Doma…

Na letišti v Praze jsem toho večera zas takový rozdíl nepocítila, protože v Čechách ještě dozníval jeden z mála tropických dní. Nazítří jsem už seděla v kavárně ve svetru, nostalgicky popíjela frappé a říkala si, co na tom Řecku je.

Připadalo mi, že do mých žil je vlévána nová chuť do života, i přes ten chlad, na který už jsem si zase skoro odvykla. Znovu jsem si připomínala všechny ty lidi, se kterými jsme na tom úplně stejně. Lidi, kterým také skončila dovolená, kteří si snad také budou uchovávat hezké vzpomínky a určitě se teď také vztekají na počasí a přemýšlí, kam příště. A nejspíš se také ptají sami sebe, co na tom Řecku je.

Vzpomínala jsem také na všechny lidi, které jsem v Řecku poznala. Na to, že se nekoupou v moři. Stejně jako my tady na severu, i oni mají plno práce. A třeba si zase oni říkají, jaké to tam na severu je. Že je to tam všechno krásně zelené, louky, lesy, rybníky, bohatá příroda a čerstvý vzduch. Útulné domovy a kavárny, rozmanité obchody se zbožím na jaké si jen vzpomeneš, malebné vesnice, restaurace nabízející jídla z celého světa. Široká nabídka sportů, knihkupectví plná knih i v těch nejmenších městech a ta radost, když v nějakém prosincovém dni po zamračeném týdnu zase vysvitne sluníčko. A co asi dělají za práci, ti seveřani, asi jsou to nějací úředníci nebo podnikatelé, a jak asi vypadá jejich normální den a jací asi jsou doopravdy, protože, jak víme, na dovolené se každý chová trochu jinak.
Když jsem později seděla na dvorku a dívala se na zalesněné kopce, které kolem dokola obklopují naši malou vesnici, došlo mi, že když Jaspis čerpá energii z moře, přestože se v něm nekoupe, tak já musím čerpat energii z těch lesů.

A až zase přijedou Pražáci, budou se vracet z hub a ptát se, jestli taky chodím do lesa, tak řeknu, že ne, že mi stačí se na ten les jen dívat…

© na toto dílo se vztahuje autorský zákon, a proto není možné cokoliv z tohoto díla kopírovat a používat k jiným komerčním účelům.
Komentáře (14)
20.08.18 08:58 hypla
Hezké čtení
15.11.16 20:30 lucy05
Tento cestopis by zasloužil tisíce hvězdiček,..... Když jsem začala číst, nedalo se přestat a musela jsem dočíst až do konce.... Moc bych přála výhru.... a zároveň hodně štěstí do psaní dalších zajímavých cestopisů...
12.11.16 21:49 manoulka
Aniž bych chtěla jakkoliv snižovat výtvory všech ostatních cestopisců, z nichž některé jsou vážně skvělé, tento je mimořádný. Ještě teď zasněně sedím a v mých představách se střídají všechny ty postavičky, které jsem díky tobě poznala, všechny ty vůně(i pachy), patřící neodmyslitelně k řeckému koloritu. Strhující a poutavé čtení, umím si autorku představit jako vítězku soutěže, vlastně jí to ze srdce přeju a přispívám skromnou pětihvězdnou kolekcí...
12.11.16 12:33 D.K.
Tohle bylo pro mě letos nakonec úplně nejlepší čtení! :-) Navzdory tomu, že je z míst, která mě nelákají a dohromady se v něm toho moc neděje, tak jsem se od něj nemohla odtrhnout, prostě bravurně napsané, díky! :-) *****
06.11.16 16:27 Milka121
Wow! Toto není cestopis, to je krásná povídka :-) Brilantně sepsáno, moc jsem se pobavila. Škoda, že to nemá pokračování, ale snad příště..?
Děkuji vřele a po zásluze hodnotím *****

P.S. Můj dědeček byl včelař a tak jsem celé dětství žvýkala voští (med s kousky vosku, které dědeček odstraňoval ze zavíčkovaných pláství). Víčka na plástvích jsou čistý včelí produkt plný propolisu a všeho možného zdravého. Po vyžvýkání, kdy už nezbylo ve voští ani zbla sladkosti se v ústech utvořila kulička (či jiná soška) a poté se vyplivla do kameninového soudku. Když jich bylo dostatek, všechny děda rozpustil v obrovském hrnci. Z takto získaného vosku se znovu vyráběly nové plástve i jiné výrobky. Už tehdy, asi před 30 lety, bylo pravé voští dost vzácné, vzpomínám si, že jej k dědovi jezdili kupovat nějací pražáci.
24.10.16 15:36 gorgona
Moc hezké :) tu fotku s upírem bych chtěla vidět :))))))
17.10.16 10:08 vostrucha
Tak tohle mě moooc bavilo! Díky :-)
16.10.16 22:06 Babka
Krásné, zábavné, ale hlavně řecky pohodové. Díky, máš za 5.
20.09.16 12:27 Zdeny
No tedy....první čtení, od kterého jsem se nemohla odtrhnout a těšila se na další písmenka...taky první, kterému dávám * * * * * tohle asi bude vítěz :-D
18.09.16 22:05 janavi
Cestopis zatím o level vyšší než ostatní. Je skvěle napsaný a moc jsem se při něm pobavila. 5 hvězdiček je jasných.
18.09.16 19:38 Kusnirova
Taky 5, skvělé.
12.09.16 12:28 Malma
Dávám 5 hvězdiček . Krásně se to četlo, bezvadně napsáno.Hodně štěstí v soutěži.
11.09.16 00:35 jarmilka7
Dopadla jsem stejne! Chtela jsem Jen tak zbezne preletet text a nasledne fotky, a sedim tu u tohoto skveleho "romanu" uz po pulnoci. Poutave a vtipne vyliceni zdanlive klasicke dovolene v hotelu s PP, ktera se zmeni v napinavy temer hororovy romanek, ovsem se stastnym koncem, jak jinak v Recku, ze?A zaroven i s lakavou upoutavkou me zatim neznameho prstu Kassandra. Moc se to libilo, hodnotim 5*.
09.09.16 14:24 aarak
Tak jsem jen ze zvědavosti tohle dílko otevřel a... zavřel až poté, co jsem to celé zhltnul (to dělám vždy, když dostanu nějakou ňamku) a oznámkoval 5 hvězdičkami. Skvěle napsané - s citem, porozuměním, vtipem a s trochou koření v podobě tajemna a mystična. Díky a hodně štěstí v soutěži.
Chystáte se napsat komentář jako nepřihlášený uživatel. U Vašeho jména bude zobrazena i IP adresa.
MncZ5
(opište bezpečnostní kód)
1. Komentář nesmí jakýmkoliv vulgárním způsobem urážet autora díla.
2. Nezpochybňujte komentáře od ostatních uživatelů.
3. Toto není diskuze. Chcete-li se na něco zeptat pište do DISKUZE.
4. Komentáře, které nesplňují pravidla budou vymazány.
 
˝Elsea˝ a jeho/jí aktivity
Cestopisy3
Diskuze0
 
Greek Market
Booking.com
Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním těchto webových stránek s tímto souhlasíte. Více informací