Lefkada, ráj na zemi

Jelikož jsme v letošním roce již pár zahraničních míst navštívili a nejednalo se zrovna o „odpočinkové“ dovolené, chtěli jsme za teplem někam, kde si budeme užívat místní atmosféru, bude tam krásné moře, pláže, příroda. Po krátkém pátrání jsme se rozhodli pro Lefkadu, která tohle všechno slibovala... a taky splnila.
Pro svůj pobyt jsme si vybrali vesničku Agios Nikitas, nacházející se pár kilometrů od hlavního města Lefkas a hlavně na západním pobřeží, které je proslulé svými plážemi připomínajícími Karibik. No, v Karibiku jsme zatím nebyli, fotky tedy známe pouze z internetu, ale už při přejezdu z letiště do našeho letoviska jsme věděli, že recenze a popisy nelhaly.
Agios Nikitas je malá vesnice, kdesi jsem četla, že je to letovisko „bez aut“ – tak s tím bych mírně polemizovala, jelikož už před cedulí oznamující název vesnice jsou rozeseta auta po obou stranách silnice a tak to pokračuje skrz celou vesnici až opět za její konec. Nicméně vesnička působí velmi příjemným dojmem, jsou v ní pouze typické řecké ubytovací kapacity, velké hotely jako v Hurghadě zde rozhodně nenajdete, stejně tak jako noční život, je tu klid a mír. Z hlavní silnice vede strmým kopcem dolů k místní městské pláži, která se jmenuje stejně jako vesnice – Agios Nikitas, pěší zóna (i když někteří motoristé nápisu „slepá ulice“ nevěnují bohužel žádnou pozornost a parkují i v pěší zóně, co to jde. Podél pěší zóny jsou rozeseté taverny, pošta, minimarkety, jednoduše vše, co člověk může na dovolené potřebovat Hned první den kotvíme na oběd v menší místní taverně, myslím, že ať už navštívíte jakoukoli, neuděláte chybu, jelikož nabídka co se týče sortimentu i cen je podobná a jídlo vynikající.
Hlavním lákadlem Lefkady jsou ale pláže, a ty nás tedy samozřejmě zajímaly nejvíce. První vyhlášená pláž, kterou můžete v okolí AN navštívit, je Milos , cesta k ní vede přes velmi, velmi strmý kopec, kde vás čeká spousta kamení, kořeny v cestě a další nerovnosti, musíte vyšplhat až na vrchol, kde, když si už myslíte, že jste na konci sil, spatříte tu úžasnou blankytně modrou vodu a jdete do kolen. A to doslova, protože jelikož jste na vrcholu kopce, musíte jej zase pěkně sejít na druhé straně k pláži dolů. Nebudeme si nic nalhávat, ta cesta je dost „zmáhající“, když dojdete konečně na pláž, tak si říkáte, že tohle už nikdy, ale pak to stejně zas dáte Variantou je využít vodní taxi, které jezdí z městské pláže Agios Nikitas přibližně každých 10 – 15 minut, počítejte ale s tím, že cesta tam a zpět, kdy loď objede pouze kopec, který jste vy museli překlenout pěšky, vás vyjde na 6 euro na osobu, otázkou tedy je, zda přece jen neudělat něco pro své zdraví, zmáknout to pěšky a pak si za odměnu v taverně dát za těch 6 eur 2 piva Nutno podotknout, že jak jsme zjistili hned na této první pláži, špatný přístup (a poměrně drahá sranda jízdou vodním taxi) je sítem na turisty, tedy v překladu čím horší přístup, tím méně lidí = klid. Na Milosu nehledejte žádné taverny, ani stánek s občerstvením – vše je tedy nutno donést s sebou, abyste nepadli hlady a žízní.
Dle našich informací jsou v okolí AN ještě dvě pláže – Pefkoulia a Kathisma, které jsou dostupné pěšky. Na hlavní silnici, která prochází vesnicí, je autobusová zastávka, a autobus prý jezdí stále, přičemž všechny linky zastavují na dotyčných plážích v okolí. Jelikož čtyřkolku jsme měli objednanou až od neděle (na Lefkadu jsme přiletěli v pátek), tak jdeme zkusit místní MHD. Nějaký jízdní řád sice na sloupku zastávky vylepen je, ale i když čekáme 20 minut, nejede nic ani na jednu stranu. Jak se následně dozvídáme, jízdní řády jsou vypsané tak, že je pouze nástupní a cílová stanice, a vy si musíte „vypočítat“, za jak dlouho asi autobus přijede právě do té vaší zastávky Ne že by nás to překvapovalo, nicméně na autobus nehodláme čekat celou věčnost a tak se vydáváme na Pefkoulii pěšky, vždyť recepční v hotelu říkala, že je to pouhý kilometr... Dámy a pánové, kilometr to není, ten JEDEN kilometr si vynásobte minimálně třemi a máte ve výsledku pěknou cestu po vyhřáté silnici Když konečně dojdete na pláž, tak nejprve propadnete mírné panice, protože zaprvé: za celou dobu kolem vás neprojel stále žádný autobus, zadruhé: víte, že budete muset tu cestu zvládnout ještě zpátky Pak vás ale naprosto nadchne pohled na tu nádheru pod vámi, kterou Pefkoulia nabízí. Od parkoviště projdete kolem plážového zázemí – sprchy, WC, bar, bazén, restaurace – už zde před restaurací můžete zakotvit a strávit zde celý den, nicméně my se vydáváme ještě dál, kde je opět méně lidí, pláž je pokryta hrubým pískem a oblázky a moře absolutně tyrkysové . Cestu zpátky zvládáme, ale říkáme si, že takhle to dál nejde a že si na další den půjčíme skútr.
Hned další den ráno se tedy vydáváme do půjčovny (na hlavní silnici jsou hned dvě naproti sobě), během 5ti minut máme vyřízené zapůjčení menší motorky a jelikož o Kathismě jsme se doslechli, že je to pláž s plným zázemím se spoustou barů, diskoték, paraglidingu apod., rozhodujeme se, že si ji necháme na později a vydáváme se směrem do hor do vesnice Kalamitsi. Tady bych chtěla upozornit na důležitou věc ohledně cestování po ostrově – předně – PŮJČTE SI NĚJAKÉ PŘEMISŤOVADLO, ideální je motorka nebo čtyřkolka, s autem budete mít problém zaparkovat a není to ani příliš komfortní, jelikož silnice jsou opravdu úzké a strmé, což s menším dopravním prostředkem zvládnete lépe. Další důležitá věc – pokud budete vyjíždět na výlet z AN, natankujte hned za vesnicí, kde je na západním pobřeží pouze jediná benzinka, další je pak až ve Vassiliki, východ má benzinek dostatek, ale na západě je pouze tato jedna! A ještě poslední „maličkost“ ohledně cestování na motorce/čtyřkolce – pokud hodláte po ostrově cestovat takto (což opravdu doporučuji, je to jedinečný zážitek), tak si do kufru na dovolenou zabalte aspoň jednu mikinu, ono to na tom skútru fakt docela fouká Každá správná půjčovna vám dá k motorce pro každého člena posádky helmu, kterou radím nosit, a to nejen kvůli policejním hlídkám, ale hlavně kvůli osobní bezpečnosti + navíc jako bonus vás v parných dnech docela spolehlivě ochrání před úpalem
V malebné vesničce Kalamisti , která je jednou z nejstarších vesnic na ostrově, čítá jen několik desítek obyvatel, jsou v ní dva minimarkety a jedna taverna, sjíždíme dle ukazatelů „BEACH“ asi čtyři kilometry strmými serpentinami dolů k plážím – jsou tu celkem 4. Cesta vede skrz olivové háje, uvidíte všudypřítomné včelí úly i kozy pasoucí se u silnice, níže po cestě se před vámi otevře pohled na pobřeží a ten pohled je nepopsatelný. Opět azurově modré moře přecházející v tmavší odstíny směrem dál do hloubky, všude kolem jsou skály a zeleň, zeleň, zeleň. Když už jste skoro dole, uvidíte rozcestí, pokud odbočíte doprava, dojedete na pláž Avali a dále Gaidaros, k oběma plážím jsme se jeli v dalších dnech podívat, jelikož jsme byli namlsaní z pláže, kterou popíšu dále, tak jsme to tu „nezapíchli“, pláže jsou hezké, je tam i menší taverna, jsou tam spíše „kempaři“ se stany a karavany. Pokud pojedete pořád dolů, dojedete až k parkovišti, když přijedete ráno okolo desáté, bude ještě prázdné a v pohodě zaparkujete, později už budete muset hledat místo podél silnice a vyjíždění pak není asi úplně sranda – tedy aspoň s autem, s motorkou a čtyřkolkou to celkem šlo Pláž hned u parkoviště se jmenuje Kavalikefta a je to opravdu miniaturní pláž s třemi balvany a malou tavernou. Když se z parkoviště vrátíte pár metrů nahoru, objevíte odbočku na prašnou cestu, která vede dál mezi stromy dolů, po této cestičce dojdete až k – dle nás – nejkrásnější pláži ostrova – Megali Petra . Jestli jsem nikdy nechápala, proč lidé říkají, že je to až „kýčovitě krásné“, tak tady jsem to pochopila. Jedním slovem NÁDHERA . Opět se jedná o pláž, kde nehledejte žádný servis (občas sem chodí „týpek“ a prodává ovoce, koblihy, pivko, frappé a vodu), ale naopak čekejte klid a málo lidí, protože většina lidí kotví na plážích, kde jsou služby dostupné. Malá rada na závěr – pokud půjdete stále dál a dál (pravda, není to zrovna nejjednodušší pokud je 30 a více stupňů), budete víc a víc sami a vůbec nebudete mít problém celý den „civět“ na tu neuvěřitelnou krásu moře a okolní přírody.
Protože máme po večeři ještě dost sil, míříme do nedalekého kláštera Faneromeni , zasvěceného panence Faneromeni, která je patronkou ostrova Lefkada. Traduje se, že klášter byl založen v roce 1634 na pozůstatcích antického Artemidina chrámu. Jelikož přijíždíme krátce před 21. hodinou, vychutnáváme si pohled na osvětlený klášter i na celé hlavní město, které je odtud krásně vidět. Moc příjemný zážitek a nádechem tajemna.
Další den už máme přistavenou čtyřkolku a máme naplánován delší „výjezd“. Pravda, Lefkada není příliš rozhlehlá, takže na jednu plnou nádrž byste ji dokázali objet celou, nicméně pokud chcete vidět co nejvíc, budete projíždět různými cestami i cestičkami, nahoru i dolů, a rozhodně nepočítejte, že 20 kilometrů máte ujetých za stejnou dobu, jako byste je jeli po dálnici... Máme naplánováno, že dnes s podíváme k jedné z neproslulejších a nejznámějších pláží a tou je Porto Katsiki, jedná se údajně o pláž, která byla ohodnocena jako 8. nejkrásnější na světě (druhou, neméně známou pláž Egremni, zasáhlo v zimě 2015 zemětřesení a údajně je k ní tak špatný přístup a hrozí další sesuvy, že není radno ji navštěvovat, proto tam ani nemíříme).
Pláž Porto Katsiki je velmi dobře značená, cesta vede přes hory a přes vesničku Athani, kde si stoprocentně kupte místní tymiánový med, který se prodává v mnoha stáncích u silnice, jsou zde jednotliví prodejci a každý nabízí právě ten „svůj“ med, když ho nekoupíte tady, tak v supermarketu ho pak neseženete, je to specialista Lefkady a právě vesnice Athani, kde je největší výroba a med opravdu stojí za to! Cesta ke známé pláži vede opět několikakilometrovými serpentinami, to, že se blížíte, poznáte spolehlivě podle spousty aut, které míří stejným směrem a to už brzy ráno. Jelikož předvídáme, že se na Porto Katsiki příliš dlouho nezdržíme, máme totiž naplánovaná další místa, tak parkujeme kousek od hlavního parkoviště u silnice. Placené je na Porto Katsiki vše (což je asi jediná taková pláž na Lefkadě) – od parkoviště po WC, jedním slovem komerce. My jsme se k pláži dostali okolo 10. hodiny a ano, uznávám, že se jedná o opravdový přírodní skvost, pláž leží v zátoce, kde brzo ráno kotví malé jachty, později odpoledne se to tu ale prý hemží výletními loděmi. Dechberoucí skály nad pláží vytváření opravdu kouzelný obrázek, k pláži sejdete po několika schodech, její levá část je dopoledne ve stínu, na část pravou už praží slunce a je plná lidí a taky prodejců výletů, koblih, ovoce, tito prodejci jeden přes druhého řvou své nabídky a zastaví se naprosto u každého návštěvníka, který si vychutnává pohled na pláž – a věřte mi, tohle opravdu na „poklidné“ dovolené nechcete. Jak jsme předpokládali, na této pláži se vzhledem k jejímu zalidnění příliš dlouho nezdržujeme, takže zpět ke čtyřkolce a míříme na jedno z dalších hlavních lákadel tohoto ostrova – mys Doukato . Z tohoto mysu údajně skočila do modrých vod a ukončila tak svůj život kvůli nešťastné lásce básnířka Sapfó, další legenda praví, že ostrov Lefkada byl pojmenován právě podle zabarvení skal na tomto mysu (lefkos = bílý) . Pravdou je, že už samotná cesta k bílému majáku je zážitkem, nabízí se pohled nejen na okolní hory, modravé moře, ale i na blízké ostrovy Kefalonii a Ithaku, které se tyčí hned naproti a je na ně a na kolem projíždějící parníky, úchvatný pohled. Kocháme se pohledy , děláme pár fotek a míříme zpátky na další pláž západního pobřeží – Gialos . Po chutném obědě v jedné z vesnic, která má úžasný výhled na všudypřítomné pohoří, odbočujeme dle směrovek a sjíždíme asi 5 kilometrů olivovými háji k pláži. Cesta je místy poněkud nebezpečná, jelikož pláž Gialos je v přímém sousedství se zemětřesením poničenou Egremni, jsou i zde po cestě patrné stopy zemětřesení – někde je vidět utržená silnice , někde zas hory obrovských balvanů, které se utrhly a vy máte pocit, že musíte jet co nejrychleji, abyste nebyli svědkem dalšího padajícího kamení. Nicméně dojíždíme k pláži v pořádku evidentně stejně jako dalších několik desítek lidí, kteří parkují na místním parkovišti. Je zde poměrně rozlehlá taverna s barem a spoustou slunečníků, zde se zdržuje nejvíce lidí. Opět – když jdete doleva , počet lidí se rapidně snižuje a vy jste najednou široko daleko sami – a to doslova, pláž má asi 4 kilometry a „zalidněno“ je sotva 300 metrů. Je to jeden dlouhý rovný úsek s hrubým pískem a oblázky, opět zakončen skálou (za ní se nachází, resp. nacházela Egremni). Nic proti, ale tato pláž na nás působí tak opuštěným, až depresivním dojmem, že se naší favoritkou nestane, první místo stále zaujímá Megali Petra
Jelikož máme tento den velmi cestovatelského ducha a víme, že další známé letovisko ostrova je co by kamenem dohodil, rozhodujeme se, že se podíváme ještě tam, když už jsme tak blízko. A tak míříme do Vassiliki, mekky surfařů. Cesta vede po perfektní asfaltce, okolní pohoří Stavrota vám vezme dech. Už zdálky se nabízí pohled na dlouhou pláž, kde jsou vidět podivné „čáry“ na vodě = jedná se o desítky, možná stovky windsurfařů, kteří svými prkny brázdí zdejší záliv. Ač jsme čekali velké letovisko podobné Bibione nebo Makarské, takové představení se nekoná a musíme uznat, že Vassiliki je docela příjemná větší „vesnice“, kde najdete vše od nejrůznějších barů, restaurací, taveren, gyrosáren, rozmanitých typů ubytování až po spoustu půjčoven surfařských prken. Záleží na názoru každého, nicméně my bychom tu být ubytováni nechtěli, jsme rádi za Agios Nikitas a jeho klid, Vassiliki ano – je malebné, poměrně příjemné, ale pokud nejste surfař, tak si tu moc neužijete, místní pláž je sice dlooouhá, ale jelikož to tu pořádně fouká a moře brázdí jedno prkno za druhým, není to ani na „válení“ na pláži, ani na zaplavání si. A tak ochutnáváme místní pita gyros a razíme zpět směr AN. Cestou pozorujeme překrásné odlesky zapadajícího slunce na třpytivé mořské hladině a těšíme se na večeři a sklenku „local wine“
Je tu další slunné ráno a naše dnešní kroky vedou nejdříve do hlavního města Lefkas . Najít cestu do centra není úplně nejjednodušší, proto je nejlepší, když se zeptáte někoho kolemjdoucího. Ideální je zaparkovat u přístavu na velkém parkovišti a odtud jít kteroukoli uličkou směrem do centra, městem prochází velmi dlouhá pěší zóna (která opět po ránu není tak úplně pěší zónou, jak byste si představovali – je plná zásobovacích dodávek a motorkářů, až okolo 10. hodiny ji místní policisté zcela uzavřou), ta je lemovaná několika kostely , spoustou taveren a obchůdků se suvenýry. Lefkas je velmi malebné přístavní město a určitě vám pomůže nasát tu správnou ostrovní atmosféru. Nachází se zde na periferii i několik supermarketů, kde můžete pořídit vše, na co jen pomyslíte (ovšem až na tymiánový med, že , doporučuji navštěvovat vždy „řecké“ supermarkety, nikoli tedy ty, jejichž názvy znáte z ČR, řecké jsou totiž více zásobené a mají větší sortiment, hlavně co se týče řeckých produktů.
Z Lefkasu se vydáváme směrem na východní pobřeží, protože i když prý není tak atraktivní jako západ, chceme vidět celý ostrov. Po velmi chutném obědě ve větší malebné rybářské vesnici Lygia míjíme pláž Paradiso, je pěkná, nicméně jelikož leží hned u silnice a je poměrně úzká, tak se tu nezastavujeme a míříme dál směr Nidri. Cestou míjíme menší letovisko Nikiana a jelikož slunce praží, už hledáme nějakou pláž, kde bychom se mohli svlažit. Krátce před Perigiali vidíme odbočku na „Passo beach“ a rozhodneme se ji zkusit. Při příchodu na pláž už víme, že tu „něco nehraje“. Pláž je úzká, kamenitá, poměrně špinavá – všudypřítomné vajgly a igelitové sáčky jí na kráse nepřidávají. Sice zde vidíte na protihlehlé malé ostrůvky, ale voda je „mrtvá“, stojatá, takže kameny v ní jsou obalené bahnem a jednoduše – nestojí to za více než za jedno rychlé vykoupání a honem pryč. Když vjíždíme do Nidri, napadá mě – aha, tak tady je to „Bibione“. Nidri je totiž nejstarší a také největší turistické letovisko a podle toho to taky tak vypadá. Jedná se o jednu dlooooooouhou hlavní „ulici“, resp. silnici lemovanou restauracemi, půjčovnami a obchody se suvenýry. Ani nás neláká se tu kvůli čemukoli zastavovat a hledáme odbočku na průvodcem slibované vodopády Rachi v rokli Demosari. Abych pravdu řekla, moc jednoduché zorientovat se v Nidri není, odbočku na „waterfalls“ musíte pečlivě vyhlížet nebo se zeptat místních. K vodopádům asi po 4 kilometrech přijíždíme, cesta tu končí, takže sesedáme a pokračujeme po svých, dle cedule by to mělo být 350 metrů. Teď taková odbočka – pokud je někde na Lefkadě nebo možná i na okolních řeckých ostrovech napsáno, že je něco 350 metrů, převeďte si to tak, že ve skutečnosti je to zhruba 1 kilometr a počítejte s tím Po kamenité cestě přicházíme k místu, kde by měly být vodopády, píšu „měly“, protože tady ze skály teče jen malý ubohý proud vody, asi jako špatně zavřený kohoutek v koupelně Jednoduše – nejezděte sem v létě, ale nejlépe na jaře či na podzim, kdy je nějaká voda a kdy bude i „nějaký“ vodopád To, že je koryto vyschlé, poznáte už při cestě k vodopádům...
Z vodopádů tedy nebylo nic a my míříme k dalšímu lákadlu, kterým je vesnice Karia, známá díky své proslulé krajce a výrobkům z ní. Cesta do Karii byla asi jednou s nejkrásnějších, kterou jsme na Lefkadě zažili, jedete v horách a projíždíte kolem nejvyšších vrcholů Lefkady (pokud je libo, můžete na ně samozřejmě vyšplhat, my jsme ale zůstali raději na čtyřkolce a kochali se pohledem na ně , shlížíte na pobřeží, které lemují desítky malých řeckých ostrůvků, směrem výše vidíte v horách malá políčka, olivové háje, cypřiše, borovice, cítíte nenapodobitelnou vůni divokých bylin a jehličnanů . Sama vesnice Karia je malebným místem, podél hlavní silnice je několik malých příjemných taveren a obchůdků s krajkovými výrobky pod korunami stromů.
Z Karii vyrážíme opět směr západní pobřeží a naskýtají se nám opět úchvatné pohledy, především na dole ležící Agios Nikitas, které je odtud jako na dlani. Protože východ nás skutečně příliš nenadchl, potřebujeme se zase „namlsat“ krás západního pobřeží a rozhodujeme se, že navštívíme Kathismu, onu pláž známou svým nočním životem, vzdálenou pouze 3 kilometry od Agios Nikitas. Cesta k pláži je opět serpentinami dolů, ale jedná se o velmi udržovanou asfaltku, takže není s jízdou problém. Opět dojedete k rozlehlému parkovišti, které se rozkládá na obě strany a některé části jsou placené, jiné ne. Jen pro jistotu – to, že zaparkujete na placeném parkovišti, vám vůbec nedává jistotu, že je vaše auto nějak „hlídané“ – jde pouze o to, že si nějaký „chytrý obchodník“ zabral část odstavné plochy a vybírá 5 euro na den za to, že tam svoje auto vtěsnáte
Kathisma je krásná, najdete tu všechen servis od barů po paragliding, ale musím říct, že vzhledem ke své rozlehlosti tu není úplně „hlava na hlavě“ a je to tu celkem příjemné, čekali jsme, že to bude horší. Co do krásy moře se opravdu západnímu pobřeží nic nevyrovná, což potvrzuje i pláž Kathisma.
Další den, trávíme v poklidu na naší oblíbené Megali Petře a přes oběd se jdeme schovat do nedaleké restaurace, která se nachází v prudké zatáčce směrem ke Kalamitsi a má úžasný výhled do okolí. Odpoledne si užíváme větších vln a pár obláčků na obloze, které dokonale umocňují onu „kýčovitou“ atmosféru.
Posledním dnem je pro nás čtvrtek, a naše rozhodnutí je jasné – ještě jednou musíme navštívit Milos, ráno tedy ještě pokoupit pár suvenýrů, pak na oběd do nejstarší taverny v Agios Nikitas, kde se řádně posilňujeme grilovanými sardinkami, řeckým salátem a sýrovým koláčem a pak už vzhůru (doslova) na pláž Milos. Cesta je v pravdě stále tak úmorná jako byla první den, ale v hlavě máme jasnou představu následného ochlazení v tyrkysově modré vodě, takže se snažíme pomalu, ale jistě z posledních sil dojít na vrchol a pak zase z něj sejít až k pláži. Pohled shora nás opět nezklame nádhera vody dole taky ne. Trávíme zde další úžasné odpoledne a užíváme si poslední chvilky v tomto „řeckém Karibiku“.
V pátek vstáváme okolo 7. hodiny a po snídani a posledním pohledu z terasy hotelu na otevřené moře vyrážíme směr letiště v Preveze. Při přejezdu odklápěcího mostu v Lefkasu se pomyslně loučíme s Lefkadou, ostrovem plným úžasných chutí, vůní, potěchou pro oko i pro duši a s pocitem, že tento „ráj na zemi“ můžeme s klidným svědomím doporučit všem.