RHODOS POD POZLÁTKEM

Rhodos je opravdu velký ostrov.
Rhodos není pro socky.
Rhodos je fabrika na prachy.
Azbuka na Rhodu převládá nad alfabetou.
...tak jo, tímto jsme ze sebe vysypali všechna negativa (i když to o velkém ostrově je nesporný fakt) a slibujeme, že od teď uslyšíte jen samou chválu (ale 10 éček za slunečníkový set na celý den je teda přinejmenším gaunerství... na druhou stranu, když tak o tom teď přemýšlím, je to směšná cena v porovnání za denní pronájem auta, krmení pro koně podkapotove a nějaký ten dlabanec cestou za poznáním jedné z kolébky kultur západního světa...).
Takže zpátky na značky a poctivě si odpovězme, co od letošního Řecka očekáváme.
Romantiku?
Pláže v Azurových zálivech (sem tam trochu té tyrkysové, zdobené chomáčem načechrané pěny)...?
Propocená trika pod ruksakem s petkami plnými teplé vody a křeče ve stehnech po úbytku minerálů v těžce zakoušeném svalstvu?
Antické památky?
"Profláknutý" Rhodos se tímto pro nás stal výzvou a hodiny strávené přípravou na výšlapy po ostrově přinesly své (byť místy lehce nedozrálé) ovoce. Net je plný furtdokolaseopakujících obrázků známých míst plných slunečníků, klášterů či Acropolí, zoufale málo je ale informací o vnitrozemí ostrova, o možnosti trochu si protáhnout svalstvo a vypotit kila nabytá vymetáním švédských stolů. Nakonec se nám střípky mapy Rhodu daří poskládat do sítě se základnou ve Faliraki, Pikantní Korejec je přistaven před recepci a 9.30 vyrážíme - tři, dva, jedna

PĚŠÍ VÝLET K EPTA PIGES (Επτά Πηγές)
Sedm pramenů, Seven springs, všechny pěkně pohromadě v krásném údolíčku jižního vnitrozemí ostrova. Výlet k pramenům zahajujeme kousek za Kolympia - na křižovatce u Tsambika beach doprava, koník zaparkován na plácku u kozího napajedla (na doporučení místního pasáka nedoporučujeme raději tuto vodu pít), na záda ruksaky s dostatkem vody na (téměř) celodenní výlet a vyzbrojeni do smartíku napchanou GPS trasou vyrážíme. Trek je naplánován vyloženě naslepo doma u komplu, pouze na základě satelitní mapy, která ukazovala z vesmíru jakoustakous cestu směřující k Sedmi pramenům. Kousek vybetonované silničky se záhy mění v prašnou cestu, která nás dovede ke kostelíku Ag.Marina. Plácek kolem kostelíka je vyzdoben vlaječkami s církevními symboly, děvčica vymetá z kapličky i ta nejmenší smítka, partička chlapů chystá grilovačku pro podvečerní slavnost, to vše pod bedlivým dozorem kozího stádečka, usalašeného ve stínu mohutného platanu a všem dohromady můžou být v tu chvíli všichni turisté ukradeni. Tak nějak jsme se tady v těch stezkách okolo kostelíka zamotali a na náš dotaz na správný směr "monopáti gia na Eptá Pigés" všichni chasníci synchronizovaně vrtí hlavami jako že jdeme blbě, že musíme zpátky ke Kolympia a autem doleva... naše bezmezná víra v digitální techniku koncentrovanou v placaté krabičce je v tu chvíli lehce nalomena, ale nevzdáváme se a - hele, tady za kapličkou je v kamení náznak vymleté cesty! Bingo... Dále už nás cesta spolehlivě vede do kopečka krásnou krajinou Rhodu a nevěřili by jste, jak je ten ostrov nádherně zelený. Cesta se po chvíli klikatí olivovníkovým sadem (otočte se a pokochejte se panoramatem zvlněného pobřeží, korunovaného vrcholem s kapličkou Tsambika Kyra), kolem mladého vinohradu a na závěr cesty hustým borovicovým lesem. Trochu v nás hrklo při osobním setkání s mohutným kozlem (mohutným od obrovských rohů po neméně obrovské ... totok... a taky pekelný smrad), naštěstí měl dost starostí se svým početným harémem... Uprostřed borovicového lesa najednou vyvěrá z tunelu regulovaný tok svěží vody - Epta Piges jistě nebudou daleko a rychtig... lesní cesta vystlaná jehličím ústí po 4 kilometrech na silnici kousek od odbočky k Sedmi pramenům a po dalším slabém kilometru jsme u taverny. První pochvalu musím vyseknout prvnímu báááječnému frapé na Rhodu a druhou free wi-fi.
Uvedeme toto info na pravou míru: naprostá většina ubytovacích kapacit na Rhodu si nechává za poskytnutí wi-fi slušně zaplatit a naproti tomu většina taveren u pláží mimo centra atd. nabízí free wi-fi na přilákání zákazníků. Politika ostrova? Možná. Ale naštve to...
Takže mlčky, s brčky v hubě a s mobily v rukách, sbíráme síly na prohlídku Epta piges a teprve po chvíli začínáme vnímat tu krásu kolem nás. Údolí s prameny tone v zeleni, potůček vesele zurčí k velké radosti dětí, kachniček a několika krabů, voda se pomalu střádá v tůňkách, aby nabrala ten správný směr do betonového koryta, jímž je svedena do největší atrakce tohoto místa - vodního tunelu (nic pro klaustrofobiky, uprostřed tunelu je tma jak v ranci, místa jak v hodinkách a není cesty zpět... jen stále kupředu vlhkou stopou. Je dobré si před tímto zážitkem odskočit...). Voda dále pokračuje ke splavu, který se zespodu tváří jako vodopád - moc hezké místečko pro romantickou fotku. Cesta zpět k autu plyne v podobném duchu, překonáme 130 výškových metrů nahoru a dolů (ono se to nezdá, ale dvě hodiny v tom odpoledním vedru - 36°C, se sandálkama na nohách a posledním deci na osvěžení - byl to docela záhul. Před dalšími výšlapy jsme poctivě aplikovali rozpustné magnezium a křeče ve svalstvu během pár dnů ustoupily). A jako třešinku na dortu jsme si za odměnu naordinovali nedalekou Tsambika beach.
Co k této perle Rhodu říci? Čtyři nekonečné řady slunečníkových setů za 8 éček, nezbytné vodní atrakce, všudypřítomná hudba různých žánrů, písek jemný natolik, že jsme si ho ve všemožných záhybech donesli až do hotelu, pozvolný vstup do vody a písečné dno (vynikající pro rodiny s drobotinou)... po celodenním výletu nám ale Τσαμπικα přišla jako sekční oddělení Ráje (vzduch 37,3°C voda 27,6°C), zvláště když jsme si na samém okraji, pod písečnou dunou, našli kousek bez civilizace. V žádném případě neodsuzujeme nic, co je ostatním příjemné, jen je škoda, že neumíme vrátit čas o pár desetiletí. Alespoň virtuálně...

MONOLITHOS CASTLE (Μονόλιθος Κάστελλος)
Rhodos treky jsou hlavně o vzdálenostech. Je celkem jedno, kde máte základnu, stejně najezdíte spousty kilometrů. Výhodou je, že pokud máte v plánu jezdit hlavně po víceméně rovinatém pobřeží s výpady do vnitrozemí, tak vám plně postačí i ty nejslabší modely, kvalita silnic je ve většině případů lepší než tankodromy u nás (halt, tady v zimě nemrzne...). Jižní magistrála, hrdě nazývaná Dálnice (max. rychlost 80 km/h a budete mírně překvapeni nebývalým počtem semaforů, které rozsekávají plynulou dálniční jízdu na poskakování od křižovatky ke křižovatce, dále na západ vystřídají semafory kruháče se stopkami na vjezdu, ty jsou tam víceméně pro parádu, kdo je na širší silnici, ten má přednost... bude vám chvíli trvat, než tento fakt vstřebáte, takže raději buďte za blba a po našimu dodržujte předpisy). Severní trasa je na oplátku omezená rychlostně (samá padesátka, třicítka není vyjímkou, navíc není dost často poznat, kdy omezení končí), vede ale z větší části těsně podél pobřeží Egejského moře a pokud objevíte úsek bez chaluh, můžete se klidně vyprdnout na vaše plány a strávit celý den o samotě na kilometrech severních pláži...
Tož teda jedeme.
Cestou ke zřícenině Monolithos, zhruba po hodince severní jízdy, se najednou na obzoru vyloupne zřícenina jiného hradu - Kritinia's Castle, ke které vede odbočka kousek za vesnicí Kamiros Skala a desítky dalších minut si užíváme jízdu lesem pod nejvyšším vrcholem ostrova, horou Ataviros, na jehož vrcholu leží trosky Diova chrámu. Ten je přístupný buďto špatně sjízdnou cestou, vybudovanou pro obsluhu radaru a větrných elektráren, nebo náročnou pěší stezkou, klikatící se po úbočí hory - stezka je dobře znatelná na satelitních snímcích. Za prošmejdění také stojí zajímavý kaňon, zařezávající se do hory Ataviros kousek za odbočkou k vrcholu hory (začátek - nebo snad konec kaňonu je v prudké zatáčce a moc místa na parkování tady není...). K hradu Monolithos přijíždíme relativně brzo, volíme tedy plán B a pokračujeme dále k pobřeží, k pláži Fourni, dokud na ní není ni živáčka. Živáčka nebylo, zato byly - a to tak, že hodně - pláž i moře plné chcíplé mořské trávy. Čelem vzad, plán C a vracíme se pár set metrů zpět k překrásné divoké pláži Alyki - celé dopoledne z nás vlny Egejského moře vyplavují únavu z předchozího dne. K polednímu se zvedáme a míříme k hradu Monolithos, zbudovaném Byzantinci, rozšířeným Johanity a dnes ohlodaném nemilosrdným zubem času. Trosky hradu ční majestátně na useknuté špici kamenného jehlanu (velmi obrazně řečeno...) a není divu, že nebyl nikdy dobyt. Zvláštní, docela tajemná atmosféra umocněná kamennými mužiky hlídající trosky hradu, romantické výhledy na azurové pobřeží lemované borovým lesem - začíná se nám ten Rhodos takhle daleko od komerce docela líbit.

RHODOS (Ρόδος), STARÉ MĚSTO
Příjemně poklidnou severní trasou (s odbočkou v Sgourou) se po nějakých 20 minutách dostáváme k výchozímu bodu dnešního výletu, ke Starověkému stadionu (Αρχαίο Στάδιο), ležícímu na kopci sv. Štěpána (Αγίου Στεφάνου) v těsné blízkosti antického divadla. Vznik Stadia se datuje do 3. či 2. století BCE a pořádaly se tu sportovní klání na počest boha slunce Helia, potažmo Apollona, patrona ostrova (v tomto punktu má řecká mytologie trochu zmatek, Apollon je tak nějak personifikace Héliose). Dělíme o Stadion pouze se dvěma běžci, vytrvale kroužícími ve stopách tisíců svých předchůdců, sedíme na zvětralých kamenných stupních určených antickým rozhodčím, ranní vánek čechrá věčně zelené vavřínové snítky nad našimi hlavami... kouzlo okamžiku přeruší až antré desítek italských turistů (kdo jednou zažil nálet kobylek, ví své). Prodereme se davem k Acropoli Rhodské (zasvěcené Apollonovi, alternativně také Athéně a Diovi) nad hezky zrenovovaným divadlem, abychom zjistili stav a hustotu (velkou) lešení Acropoli neprodyšně obklopující... mají tady docela šikovné fasádníky, to zase jo.
Procházíme Novým Rhodem (nic moc tu k obdivování není, tuctová příměstská výstavba, úzké ulice a chodníky, z jejichž středů vyrůstají stromy a kandelábry) a do Starého města vcházíme branou u Pirgos Panagias. To už je jiná liga, ale... po chvíli zjistíte, že co vchod či ulička, to kavárna, cukrárna nebo obchůdek s všemožnými cetkami. Sem tam ční k obloze hrot mešity, obsluhy taveren vás dost neodbytně nutí k posezení a do toho všeho dětští členové početného žebráckého gangu hrají na tahací harmoniky (klučinové sedí na rozích s nataženýma nohama, v očích tupé výrazy a tahají držky s jednotnou melodií stále dokola tak, aby se jejich produkce překrývaly od rohu do rohu... není úniku. To vše pod bedlivým dohledem strýčků v povzdálí pokuřujících). Náladu nám pozvedla prohlídka Paláce velmistrů, je to takový ostrůvek krásné historie, kterou ostrov Rhodos doslova přetéká. Strávili jsme prohlídkou Paláce několik příjemných hodin, které se nám (stejně jako čas strávený na rybách) nezapočetly do života. I vodní mlýny, lemující cestu k laňce v přístavu jsou vítanou změnou bez prodejců umělých slavíků. No a při střízlivém odhadu vzdálenosti mezi Jelenem a Laní jsme naznali, že Kolos by musel mít na výšku nejméně sto metrů, jinak by se natrhnul. A pokud už máte nutkání navštívit nějakou tu mešitu, doporučuji Murat Rais, místo posledního odpočinku významného středověkého lupiče a admirála osmanského vojska, kultovní to místo všech osmanů.
Po Starém a Novém městě jsme toho dne nachodili 12 kiláků a stejně jsme nestihli vše, za jeden den to prostě nedáte.

LINDOS (Λίνδος)
Polopenze má spoustu nesporných výhod, ale také jednu velkou nevýhodu - pokud se nechcete připravit o zaplacený dlabanec, jste tvrdě limitováni od - do. No a když snídaně začíná v 7.30, tak v momentě, kdy konečně parkujete pod Lindosem, klikatí se k turniketům strážící vstup na Acropoli slušný zástup natěšených milovníků antiky. Kdo zvolil bezoslí variantu, ten si na úzké pěšině vystál i fronty na vyfocení panoramat Lindosu. Netrpělivý dav nás unášel kolem babek s vyšívanými ubrusy (pěkné - než si všimnete, že ubrusy jsou strojově vyšívané, takže zase jen šméčko na turistu). Zatímco minulou sezonu stál lupen na prohlídku Acropole 6, letos je to už 12€ (no, za ty prachy budou moci za pár let postavit na protějším kopci fungl novou repliku celé Acropole). Poslední tlačenice nás ještě čekala na schodech do Acropole (připadali jsme si jak na eskalátoru z metra, jen ti jdoucí dolů měli větší nervy z absence zábradlí...). Přímo v Acropoli se dav víceméně rovnoměrně rozprostřel, ale stejně se stály i zde fronty na lepší pozici při focení u cimbuří, každý každému zavazel v záběru... tak jsme to hodili za hlavu a prostě si to užívali, jako kdyby jsme tam byli sami. Acropole je prostě krásná a - kupodivu - areál je celý volně přístupný, žádné přesně vymezené trasy, natažená lana či tabulky se zákazy vstupu a pokud se rozhodnete zřítit se z útesu při pořizování lepšího záběru, je to vaše věc, není tady ani zábradlí. Poloha Acropole nabízí také skvostná panoramata pobřeží a nádherný výhled na zátoku Sv. Pavla kazí jen ošklivá jizva slunečníků na malinké pláži uvnitř.
Na tomto místě si dovolíme uplivnout směrem k poháněčům nebohých oslíků a mul. Honí ty ušáky tak, že nemají sílu si ani odhýknout. Abychom se vyhnuli tlačenici na přístupové stezce k Acropoli, střihli jsme si to zkratkou, kterou ovšem využívají i poháněči k rychlému návratu na další ryto. Jejda, jak ten na nás hulákal, ať uhneme, že ON nemá čas se kochat okolím, že ON nemá dovolenou... poklusem se hnal dolů, násilím táhaje za sebou dva zmordované oslíky, ledva jim na nezpevněné stezce kopýtka podkluzovala. Co naplat, tady poptávka určuje nabídku a jak trefně poznamenal jeden kolega - dokud bude na světě dost oslů toužících svézt se na mule, tak tento BYZNYS nevymizí.

ÚDOLÍ MOTÝLŮ (Δήμος Πεταλούδων)
Ano... slíbili jsme, že budeme pět pouze samou chválu.
Kdysi to muselo být nádherně opuštěné, místy docela obtížně přístupné místo, kterému vdechuje život nikdy nevysychající potůček, tajné místo stvořené pro zrození dalších generací třepotavých najád, křehkých motýlků rodu Panaxia. Motýl (spíše můra) je to docela nenápadný, vyhledávající stále vlhká místa nutná k reprodukci rodu, místa nutná ke zrození potomstva, živícího se na místní vegetaci planiky a ambroně. Málokdo ví, že jakmile se dovrší přerod housenky v tohoto motýlka, začnou hodiny jeho života odtikávat čas do mínusu - bez možnosti dočerpat životodárné látky. To by ovšem nesměl být člověk, aby z vrcholně důležité intimní části života jedné můry neudělal turistickou atrakci. A tady se dostáváme k jádru pudla... organizovaná přemíra lidstva očumujícího, fotícího, ale hlavně v jednom kuse vyrušujícího tyto tvorečky (naprogramované se v tomto Motýlím ráji pokud možno v klidu rozmnožit a obohatit tím svět o další generaci krásy života) neustále vyčerpává. Tudíž se nerozmnožuje v míře potřebné k udržení rodu. Takže to muselo dopadnout jak to dopadlo, populace motýlka rodu Panaxia se rok od roku neustále zmenšuje a pokud to místním nedocvakne, změní se vyhlídková trasa na muzeum vyhynulých exponátů přišpendlených ve vitríně...

FERAKLOS (Φεράκλος )
Původně byzantská pevnost, v patnáctém století byl Feraklos přebudován na první základnu Johanitů (dnes Maltézských rytířů) na Rhodu jako hráz proti osmanům, kteří ji nikdy nedobyli (roku 1480 úspěšně uhájil pevnost velmistr Pierre d'Aubusson s 2500 rytíři a vojáky proti přesile 100 000 osmanských vojáků pod vedením Mesih Pasha). Návštěva trosek tohoto hradu není nijak náročná, jen se připravte na úmorné vedro bez špetky stínu, takže dostatek vody sebou je nutností. Bez přehánění je to jeden z nejhezčích hradů na Rhodu, rozlehlé prostory mezi zbytky cimbuří a hradních zdí na strmých skaliskách dávají tušit bohatý zdejší život v uplynulých stoletích a to i v okolí hradu - bylo přeci nutno nějak všechny jeho obyvatele uživit (ono se nějak muselo uživit i těch sto tisíc Turků, takže chudáci obyvatelé středověkého Rhodu si za staletí nájezdů vytrpěli svoje). Dnes nabízí Feraklos nádherné výhledy jednako směrem ke Stegně (první na ráně je písečná pláž Agathi, skoro celá zohyzděná několikero řadami slunečníků) a druhako daleko příjemnější pohled na Haraki (Χαράκι), původně rybářskou vesničku. Za Haraki se táhne až do nevidím krásná oblázková pláž, popojíždíme tedy nějaký ten kilometr do samoty, rozbíjíme plážový stan a zabíráme území nikoho ve jménu Velké Moravy... alespoň pro zbytek odpoledne. Pokud budete uvažovat o ubytování na Rhodu, dostává od nás oblast kolem Haraki palec nahoru.

VÝŠLAP DO PROFITÍS ILIAS (Προφήτης Ηλίας)
Prorok Eliáš, tak zní český překlad tohoto kouzelného místa. Je samozřejmě jednodušší si do Profitís Ilias dojet autem, vězte ale, že se tak připravíte o jednu z nejkrásnějších procházek, kterou ostrov nabízí. Celkové převýšení, které budete překonávat, je nějakých 450 metrů, ale metrů krásných, protkaných výhledy a budete funět do kopce ve společnosti všude přítomných koz. Dole na startu, za vesnicí Salakos, si sice můžete hlavu vyvrátit a stejně cíle tam nahoře nedohlédnete, stezka je však poměrně dobře značená červenými puntíky a klikatí se po svahu sem a tam dokud nedosáhnete zlomu, na kterém je vybudováno odpočívadlo. Podmínkou je opět pevná obuv a dostatek vody tam i zpět, k hotelu Elafos je to nějakých 4,5 km slušného stoupání. Nahoře nad odpočívadlem je uprostřed borového hájku altánek zvoucí k odpočinku (dali jsme sváču) a mezi stromy už prosvítá kostelík zasvěcený Svatému Jiřímu (kaplička je každému přístupna, víru přeci není možné držet pod zámkem...). Odtud už to není k Hotelu Elafos daleko a milá paní servírka nám k báječnému frapé a zmrzlině pod oleandry přidá pár úsměvů. Hotel Elafos zbudovali Italové roku 1929, dnes je po rekonstrukci opět v provozu a na rozdíl od betonové pseudokultury tam dole na pobřeží si udržuje takový ten "prvorepublikový" glanz... jestli si rozumíme.

VILLA DE VECCHI
Nebudeme nijak zapírat, že druhým hlavním důvodem výšlapu k Proroku Eliáši byla prohlídka tzv. Mussoliniho vily. Název sídla je lehce zavádějící, jelikož Il Duce nikdy tuto vilu neobýval, byla ale plánována jako sídlo pro Diktátora na odpočinku (je dojemné, s jakou péčí mysleli Taliáni na Benitův důchod...). Oficielní název sídla zní Villa de Vecchi (byla pojmenována po italském guvernérovi Dodekanés) a po své dostavbě byla jen krátce využívána jako letní sídlo italského krále Viktora Emanuela III. Od té doby chátrá...
Poloha Villy byla vybrána s pečlivostí vlastní italským architektům a její okolí, ač desetiletí neupravováno (nebo snad právě proto), je nádherně přírodní. A výhledy z terasy, potažmo z prosklené (kdysi...) pracovny, jsou skvostné. Villa je absolutně ponechána svému osudu, volně přístupná do všech místností a výstup po zbytcích dřevěného schodiště do patra a na balkon bez zábradlí nepostrádá trochu toho objevitelského adrenalinu. Kousek od hlavní budovy je i malá kaple, poměrně dobře zachovalá. V poslední době jsou podnikány pokusy Villu prodat na aukci se záměrem přebudovat ji na kultovní místo pro určitou cílovou skupinu... úchylné, ale vsaďte se... takže se může stát, že za pár let už budete potřebovat k návštěvě tohoto místa buď tučné konto, nebo klubový průkaz.

ANCIENT KAMEIROS (Κάμειρος)
Antický (Starověký, Historický - dosaďte podle momentálního rozpoložení Vašeho Ega) Kamiros leží od Profitís Ilias coby kamenem dohodil a byl by neekonomický hřích nespojit příjemný výšlap s romantickou procházkou po snad nejkrásnějším dochovaném antickém sídle Řeckých ostrovů. Ve srovnání s Lindosem jsme sdíleli prostory Kamirosu s necelou desítkou na stejnou frekvenci naladěných lidiček. Je sice fakt, že tady jsou natažené nějaké ty špagáty k usměrnění nenechavců, ale v tomto případě je to jen dobře. Vstup do areálu antického střediska (na tehdejší dobu mohutného) začíná pod Dórským chrámem, zasvěceném zřejmě - jak jinak - Apollónovi. Kamiros založili Dórové, jeden z hlavních řeckých kmenů (reprezentován Spartou a jinými členy Peloponéského státu). Ostatně, Dórská Hexapolis (Šestiměsto) zahrnovala celou polovinu sídel na Rhodu - Kamiros, Lindos a Ialisos. Hlavní, obytné středisko Kamirosu se nachází za Dórským chrámem, v mělkém údolí stoupajícím k Akropoli na jeho vrcholu, na němž se nacházel chrámový komplex bohyně Atény a stoa.
Hned za vstupem vás dostanou agamy pózující na rozvalinách, měkké světlo zapadajícího slunce posunující stíny dvou Dórských sloupů po staletí v čase do minulosti... procházíme se po hlavní třídě antické metropole, kráčíme ve stopách potomků krále Leonida...

PĚŠÍ VÝLET ARCHANGELOS CASTLE - STEGNA (Αρχάγγελος Κάστελλος - Στεγνά)
"Šmánkote - dyť ty jedeš komusi do dvorka..."
No kurňa... teď budeme muset autíčko rozebrat a po kouskách odnosit na hlavní, odtud se už nemůžeme nikdy dostat... Řecký chasník v autě za námi má ale jiný názor a odmávává nás do zrcátka ať se hneme a nezdržujem. S požehnáním Apollona, zrcátka tak na jízdenku daleko od zdí a pod potutelnými úsměvy dvou staletých dědáků (na čekané na stoličkách mezi futrama, moc dobře potvory věděli, že se jim vyplatí tady číhat na další oběť Google trasy) si děláme osobáček v jízdě antickým labyrintem Archangelosu (nesoucí jméno po Archandělu Michalovi) a končíme tam, kde jsme začali - na dohled od Archangelos Castle, na plácku, kterým jsme předtím opovrhli jako nehodném pro zkušené matadory Rally řecká dědina. Bágle s vodou na záda a bereme se k hradu (tedy k jeho pozůstatkům) s do daleka zářícím OXI (ještě včera hrdém, dnes už trochu posmutnělém NE...) na jeho kamenných ruinách. Archangelos Castle (původně Sv. Jan, zbudovaný - jak jinak - Johanity) patří co do rozlohy k těm menším na Rhodu, měl pro nás ale přichystané nečekané překvapení - v jeho útrobách pro nás (teda doufáme, že to bylo zrovna pro nás...) právě dozrálo několik prvních a také letos jediných, báječných, salďoučkých fíkůůůů! Po krátké prohlídce hradu se pokocháme panoramatem běloskvoucího Archangelosu a poté už nás naplánovaná pěší trasa spolehlivě nese směr Stegna. Tento trek je opravdu nenáročný a vede převážně prašnou cestou mezi olivovníky a nízkými skalisky, dokreslujícími vnitrozemní ráz této části Rhodu. Cestu si zpříjemňujeme hledáním sazeniček divokého tymiánu, oregana a šalvěje (ve středozemí, ve své domovině, mají tyto rostlinky dobrou mysl navozující aroma daleko intenzivnější než u nás, uvidíme, jak se jim bude dařit v kořínkáčích na Moravě). Kdosi popsal Stegnu jako klidné, ospalé místečko - lépe by jsme to po pár hodinách flákárny na pláži ani nemohli vystihnout. Je teda fakt, že už i sem dorazily tažné banány a jiné vodní radovánky, ale náš plážový stan nikoho nepohoršoval a sprchy a kabinky jsou tu také samozřejmostí (koukám do památníčku a: vzduch 31°C, voda28,9°C a po zasunutí čidla do písku neuvěřitelných 49,1°C - než jsme se dostali k vodě, tak se tavily vietnamky... ty na nohách...

TSAMBIKA KYRA (Παναγιά Τσαμπίκα Κυρά)
Původně jsme měli v plánu (teda alespoň polovička našeho rodinného týmu) vydrápat se ke kapličce po strmém svahu nad Tsambika beach, ale druhá polovička naznala, že není magor, takže jsme na vrchol autem dojeli, 296 schodů pešo vyšlapali a pláž Tsambika s nadhledem shlédli. A společně jsme naznali, že od kapličky vypadá podstatně lépe, než od zaplněného parkoviště a přeplněné pláže. Podle legendy místní pastýř spatřil v noci jiskřivé světlo na kopci, druhou noc znovu, třetí noc se tedy k zářícímu bodu vypravil s ostatními vesničany a na vrcholu kopce našli ikonu Matky Marie společně se zapálenou svíčkou, jejíž světlo se odráželo od ikony a jiskřilo do daleka (Tsamba znamená v místním dialektu Jiskra). Klášter byl přestavěn r. 1770 na místě původního (zřejmě) oltáře zasvěcenému Artemis. Časem se pak legenda dále rozvíjela a dnes praví, že dobře cílené modlitby pomohou neplodným ženám k vysněnému potomku. Zřejmě i proto běhá po Rhodu tolik žen pyšnících se jménem Tsambika a mužů se jménem Tsambikos... každopádně je toto jméno nádherně Jiskrné. Je zvláštní, že taková ortodoxní víra, jakou je řecké pravoslavné křesťanství, dokáže tolerovat přízemní byznys společně s hlubokou vírou v početí a to právě na tak ikonickém místě, jakým je kaplička Tsambika Kyra. Na malinkém prostranství před vchodem do kaple vesele kvetou kšefty s cetkami, turisté se selfítyčemi pořizují ty nejlepší záběry typu "já tady"...
...najednou si uvnitř kapličky všimnete plačící stařenky hladící ikonu a děkující za sebe, za své děti, vnoučata... tady zase mladá žena stojí uvnitř aury své motlitby za dar početí... každý máme své priority nastaveny trochu jinak.
Tsambika beach jsme již ochutnali, takže jsme vyrazili platanovou alejí do Kolympia, na křižovatce doleva, nějak jsme se dostali k pobřeží a pak prašnou plážovkou (ekvivalent polňačky...) pokud možno doprostřed samoty. Zadařilo se, takže trávíme pozdní odpoledne pouze ve společnosti podřimujícího Středozemního moře.

KALLITHEA SPRINGS (Πηγές Καλλιθέας)
Říká se, že člověk má zkusit všechno, takže navnaděni barvitými snímky a referencemi vyrážíme odhodláni si i my vybrat svůj díl romantična k Pramenům Kalithea. První červíček pochybností zahlodal při příjezdu na parkoviště, ale nakonec jsme našeho Korejce vmáčkli do poslední volné škvíry. Romantika na Rhodu není gratis, takže i my vkládáme svůj obolos (3€ za kus) pod jazyk Molocha Ostrovního Byznysu a jsme vpuštěni do Rajské zahrady pod italskou taktovkou. Už při vstupu si všimnete, že areál Kallithea Springs má s řeckým duchem společného asi tolik jako turecké lázně v Istanbulu. Tím ovšem nemyslíme, že by to tady nebylo hezké. Blahodárné účinky pramenů vyvěrajících u Kallithea byly známy od dob starověkého Řecka a své neduhy si tady léčili už i Dórové, například artritidu, úplavici, astma, střevní problémy a další. Jen jsme jaksi během naší návštěvy neviděli, že by se tady někdo motal v typicky bílých lázeňských froté župáncích od procedury k proceduře (léčebné prostory jsou asi bokem, prostě jsme je nenašli), zato podél zátoky se na lehátkách a hlavně u stolečků v osvěžovně vyskytovalo lidstvo v hojné míře a při vstupu do moře u malé plážičky stála málem fronta, to vše za zvuků svižné muziky, linoucí se z desítek repráků, strategicky rozmístěných podél celé zátoky. Dali jsme si předraženého Mythose a frapé, využili služeb free wi-fi (na stolečkách tady mají takové šikovné přivolávače obsluhy, to aby za a) jste dlouho nečekali s objednávkou a placením a za b) tím pádem podniku nevázly kšefty). Kousek bokem nad vším tím šrumcem, nahoře v Rondu, tvořeném šikovně zrenovovaným podloubím s kašnou uvnitř, je atmosféra podstatně příjemnější - luxusní je podlaha s motivy tvořenými výhradně z bílých a černých oblázků. A pokud by jste si chtěli v Kallithea Springs říci své NE, je pro vás připraveno několik romantických zákoutí. Pod parkovištěm pak můžete spočinout na docela zajímavě vyhlížející skalní pláži, kde je vstup do vody možný pouze po kovových žebřících (jako do bazénu).

KRITINIA'S CASTLE (Κρητηνία Κάστελλος)
Vesnici Kritinia založili uprchlíci, kterým se podařilo uniknout z ostrova Kréta během turecké nadvlády a znamená Nová Kréta. Hrad Κάστελλος, tyčící se na strmé skále na pobřeží nedaleko Kritinie byl postaven r. 1472 na ochranu obyvatel proti osmanskému vojsku. Hrad Kritinia leží na severozápadním pobřeží, kousek za vesnicí Kameiros Skala je z hlavní silnice odbočka doprava (a hned za touto odbočkou je odbočka k plážičce Kopria, je to hodně malá krásná pláž, takže se docela brzo zaplní, pokud si ji chcete alespoň chvíli užít, vyrazte brzy ráno). Artefakty hradu jsou dobře přístupné po upravených schodech a neplatí se žádné vstupné. Κάστελλος má ze všech hradů na Rhodu nejzachovalejší obvodové zdivo, takže opravdu vypadá docela hradně. Je poznat, že leží na vzdálenější trase od hlavních turistických center a můžete si tak vychutnat úplnou samotu na hradním nádvoří (hlavně brzo dopoledne). Okolí hradu je nádherně zelené díky divokým lesům, udržovaným olivovníkovým sadům i políčkám se zeleninou. Tento kraj Rhodu je taková zásobárna ostrova z vlastní produkce. Pod parkovištěm se můžete osvěžit v malé zahradní taverně.

PĚŠÍ VÝLET ÚDOLÍM VOURIA
Náš nejnáročnější a zároveň nejkrásnější výšlap na Rhodu. A také jedna z mála tras, která byla značená (i když jen sporadicky, hledání červených bodů na místy sotva znatelné stezce bylo docela dobrodružné), proklestěná však byla naposledy před několika lety, takže pevná obuv a dlouhá kaťata jsou nutností. A také dostatek vody, jdete do divočiny, tady kantýnu ani pramen nenajdete. Start treku je na polňačce pod Kritinia's Castle a zpočátku vede mezi políčky s nízkými rajčatovými keři a dozrávajícími žlutými melouny. Cesta se po chvíli mění na prašnou monopati, klikatící se citrusovým sadem (dozrávající citrony a limetky, povalující se pod stromy, dodaly naší vodě tu správnou přírodní příchuť), míjíte opuncie slité právě zralými, jak jehličky ostrými trny porostlými plody a najednou se ocitáte uprostřed úzkého, hlubokého údolí, obklopeni lesem a křovím, v hlubině pod vámi sotva slyšitelně zurčí mezi strmými skalisky potůček. Teď už sotva znatelná stezka, široká sotva na jednu nohu, vlnící se tu křovím, tady skalisky najednou ústí do planiny hustě porostlé po kolena vysokými keříky známými jako Trnová koruna. A my v kraťasech... Našlapujíce jak kočky v orosené trávě, hledajíc místa s nejřidším bodlinatým porostem, dorazili jsme k oblázkové pláži, které vévodily antické artefakty. Zbytky zdiva postaveného z načervenalých kamenů, patice antických sloupů, pozůstatky dláždění. Nepodařilo se nám vypátrat, zda jsou to pozůstatky antických lázní, či jen zbytky novodobého stylového přístaviště. A nikde ani noha... Úplně bez života tento kousek Rhodu ale není, vyšlapaná stezka nás dovedla přes kamenný ostroh k úžasné pláži (s výhledem na ostrůvek Makri), pro nás nejhezčí na Rhodu. Pod stromem skýtajícím kýžený stín jsme tábor rozbili, pojedli, popili a několik úžasných hodin cachtáním ve vlnách strávili.
V kopci nad pláží jsou artefakty novodobější - trosky fóliovníků s fazolemi, ke kterým vede kamenitá cesta. Popošli jsme nějaký ten kilometr dále podél pobřeží (prašná cesta vede do - nebo z, záleží, odkud to berete - vesnice Kritinia) a téměř za každým pobřežním záhybem leží plážička (na jedné divoce kempovala skupinka lidiček, nádherné místečko rybolov, koupačku a nicnedělačku daleko od MOB). Cestou zpět údolím jsme doplnili kolekci krvavých šrámů, vypili veškeré zbytky vody a při stoupání si v tom vedru sáhli téměř na dno svých sil. Na kilometry sice nic moc, celkem nějakých 15 kiláků, ale vedro bylo k zalknutí - 37,8°C a slunce téměř nad hlavou.

ASCLIPIO CASTLE (Ασκληπιείο Κάστελλος)
Další z hradů založený ve 13. století řádem Svatého Jana se hrdě tyčí nad vesnicí Acklipio (vesnice nese své jméno díky patronu medicíny Asklépiovi, jemuž zde byl v minulosti zasvěcen chrám) a ačkoliv byl vystavěn docela hluboko ve vnitrozemí (na rozdíl od svých kamenných bratří), je z jeho vyvýšených hradeb praktický výhled daleko na mořské pláně. A je to daleko nejhezčí hrad na Rhodu (alespoň pro nás). Nejen tím, že si můžete vychutnat adrenalinovou procházku na strmém cimbuří bez zábran s krásným výhledem na Asclipio, nejvíc nás dostala mohutná Rock River, líně se valící v časové smyčce pod vesnicí. Takových Kamenných řek je na jižním pobřeží Rhodu několik a bylo by zajímavé je vidět v tisíciletém Timelapse (...to by ale první záběry musely být tesány do kamene...). Hrad je obklopen příjemně zelenou vnitrozemskou krajinou plnou olivovníků, skalisek a borových hájů...
Hledání (téměř) panenských pláží (člověk se po 10 dnech bombardování jednotkami MOB naučí být skromný) na Rhodu jsme zakončili na nekonečně dlouhé a téměř prázdné oblázkové pláži pod vískou Kalathos (pláž se po několika kilometrech prohřátých kamínků a vlnek plynule změní na Haraki beach). Ze vzdáleného bíč báru se nad hladinou nese tlumená hudba (palmy a ostatní flora v květináčích, imitující příjemnou atmosféru, zplihle visí ve vařícím bezvětří - teplota ve stanu 47,2°C , písek 50°C , voda 28,9°C)...
...nakonec to na tom Rhodu nebylo až tak špatné...