Soutěska Perivolakia

Perivolakia – soutěska, která si nás získala a na kterou dodnes vzpomínáme. V mém cestopise z Kréty o ní několikrát padla zmínka, a tak snad nebude od věci připojit pro zajímavost poznámky a dojmy z této nádherné soutěsky. Už proto, že se o ní na tomto fóru zatím nikdo jiný nerozepisoval, kromě Jiříka, jehož cestopis nás do soutěsky přivedl a kterému jsme za to stále vděčni. Možná tedy i naše zkušenosti a postřehy mohou být někomu jinému užitečné.
Ráno vyrážíme autem do Ierapetry a odtud pokračujeme až do Analipsi, kde je z hlavní silnice odbočka na Moní Kapsa. Moní Kapsa je malý klášter stojící na skále v sousedství soutěsky Perivolakia a vede k němu pěkná asfaltová silnice kolem moře. Pod klášterem u moře je malé parkoviště, kde necháme auto a jdeme nahoru pěšky. Za vstupem do kláštera nás přivítá příjemné atrium s kašnou, velkým dřevěným stolem a lavicí, nad nimiž se pne réva a odkud je pěkný výhled na moře. Pokračujeme dál na malé nádvoříčko, kde je kaple a patrně obytné části kláštera. Potud ta příjemnější část návštěvy. Klášter obývají jen dva nepříjemní a nevlídní mniši, jeden tam pořád nervózně pobíhá a hlavu si kryje nějakým rendlíkem , ten druhý stojí v kapli a žehlí nějaké krajkové dečky. Když zafouká vítr a shodí mu větráky, které má dost nedbale postavené ve vchodu, začne na mě křičet, jako by to byla moje vina. M. je raději zvedne a my se pro jistotu pakujeme a odcházíme. Z parkoviště pak chvíli pozorujeme další návštěvníky a sázíme se, za jak dlouho odtamtud vypadnou. Nikdo tam nevydrží víc než pár minut a vypadá to, že všichni mají při odchodu dost naspěch. Ptáme se tedy sami sebe, proč je klášter otevřený, když se snaží všechny návštěvníky odradit. Na to nám odpověděla naše dcera: Zážitek nemusí být vždy pozitivní, hlavně když je silný.
U auta se přezouváme do pevné obuvi, bereme si zásoby vody a něco na hlavu a vyrážíme směrem k soutěsce. Je to odtud po silnici asi 200 metrů. U vstupu nás vítá informační tabule. Naše výprava začíná. Vstupujeme do soutěsky a hned od počátku jsme ohromeni její impozantností. Nad námi se do výšky několika set metrů tyčí majestátně skalní stěny, jejichž barvy přecházejí od žluté přes okrovou, červenou, hnědou až po šedý či téměř černý odstín. Člověk má pocit, jako když to na něj padá, a z té nádhery a ohromující mohutnosti se až tají dech. Okamžitě jsme přesvědčeni, že jsme o dnešním výletu rozhodli správně a že nás čeká mimořádný zážitek.
Cesta vede napřed korytem porostlým bujnou vegetací, převážně oleandry a jinými keři. Zpočátku se nezdá, že by byla nějak zvlášť obtížná, bez problémů přelézáme menší či větší balvany. Spíš nás trochu zlobí značení – celá cesta je sice poměrně přehledně značená červenými značkami na kamenech, ovšem občas není jasné, na kterou stranu se vydat. Z koryta cesta přechází na úbočí soutěsky, jednou na tu, pak zas na druhou stranu, šplháme jako kamzíci sem a tam, nahoru dolů, přes kameny a trsy pichlavých rostlinek. Skutečné převýšení, které je třeba překonat, tak v celkovém souhrnu bude daleko větší než oněch deklarovaných 500 metrů, a také délka, kterou je třeba ujít, patrně překoná uváděných 3,5 km. A k tomu se přidává silný vítr, který nám dá občas zabrat, a na pokrývky hlavy můžeme s klidem zapomenout. Ale nám to nevadí, nádherná scenérie v nás vyvolává nadšení a odhodlání projít celou cestu až na konec a zase zpátky. Geologické vrstvy a vrásnění vytvořily ve skalách místy úchvatné kresby a útvary. Někde to vypadá, jako by tam nějaký sochař vytesal reliéfy (v jednom místě dokonce připomínají známé Levého hlavy v Liběchovských skalách ). Ale původcem je tady jen matka příroda.
Šplháme místy do vysoké výšky nad dnem soutěsky, cesta se klikatí po úzké kozí stezce vysoko nad propastí, nohy nám kloužou po štěrku a malých kamíncích a do toho musíme občas překonávat silné nárazy větru, který se do nás opírá, div nás nesrazí dolů do propasti. V jednom úseku je cesta ohraničena sloupky a ocelovým lankem, takže je aspoň čeho se zachytit. Vegetace na skalách občas hýří nádhernými barvami , nemůžeme se na tu krásu vynadívat. Sestupujeme opět na dno soutěsky a dostáváme se k místu, kde na skále je nápis 2000, o něco později 1500, což patrně znamená, kolik metrů zbývá do cíle. Rostou tu stromy a v jejich stínu se můžeme na chvíli posadit na něco jako kamennou lavičku ve skále, odpočinout si a občerstvit se. Ještě že máme s sebou velké zásoby vody, ani bychom neřekli, kolik toho na každé zastávce vypijeme.
Myslíme si, že teď už půjdeme pohodlně dnem soutěsky rychle až na konec, ale omyl, po chvíli opět cesta šplhá krkolomně vzhůru a nevyhneme se ani občasnému tápání, na kterou stranu nás červené šipky a značky vlastně vedou. Když dojdeme k místu, kde je na kameni nápis TO „APOSPERIDA“ CAFE IN VILLAGE a šipka , myslíme si, že už to máme skoro v kapse. Před sebou na obzoru už dohlédneme na konec soutěsky, ale než k němu dorazíme, ještě to chvíli trvá. Je to jako když se vám cíl cesty neustále vzdaluje – vidíte ho, ale nemůžete na něj dosáhnout. Ke konci soutěsky přelézáme sešlapaný drátěný plot a jdeme dál nahoru na jakousi náhorní planinu, uprostřed níž leží vesnice Perivolakia a v ní kýžené občerstvení – kafenion Aposperida.
Perivolakia je malá typická krétská vesnička, čistá, upravená, s domky se zářivě bílou fasádou a kvetoucími keři a květinami okolo . Ulice jsou liduprázdné – lidé tráví siestu. Podle šipek přicházíme ke kafenionu , kde nás vítá cedule, že právě mají siestu, ale že můžeme klidně zazvonit. Není to třeba – ze dveří vychází sympatický chlapík středního věku a zve nás dovnitř, že je tam přece jen příjemněji než venku na slunci. Sedí tam ještě několik dalších členů rodiny, prostředí kafenionu je příjemné a hezky zařízené, asi podle tradičního krétského stylu. Objednáváme si frapé a colu (na jídlo nějak nemáme ani pomyšlení) a k tomu dostáváme každý ještě sklenici s vodou, kterou nám pan majitel neustále dolévá. Dá se s námi do řeči, a když vyjde najevo, že jsme přišli soutěskou od Moní Kapsa, ptá se nás, kudy chceme jít zpátky. Nutno podotknout, že mluví plynnou a kultivovanou angličtinou. Odpovídáme, že nejspíš tou samou cestou, a ptáme se na možnost nechat si zavolat taxi a nechat se odtud odvézt. Cena 30 euro nás od tohoto nápadu samozřejmě odradí. Pán nám radí jít jinou cestou, která vede vrchem nad soutěskou, ale váháme, bojíme se, že bychom se ztratili. Když chceme platit a vyrazit na zpáteční cestu, pan majitel se ptá, kudy tedy půjdeme. Na naši odpověď, že zase tou samou cestou, zareaguje téměř nešťastně: Ale proč? Vždyť jsou tam všude červené značky, já sám jsem je dělal! Od kostela vedou červené značky a šipky, nemůžete se ztratit.
To rozhodlo. Jdeme ke kostelíku, který je nově opravený, má novou zářivě bílou fasádu , a odtud nás vedou červené šipky ještě kus přes vesnici až k pěšině, která odbočuje doprava mezi olivovníky nahoru nad vesnici. Je odtud krásný pohled na vesničku i na celou planinu obklopenou horami a porostlou převážně olivovníky . Dál jdeme nahoru a dostáváme se na širokou štěrkovou cestu. Po pravé straně dohlédneme na okraje soutěsky , vlevo se tyčí bílé vápencové skály a pláně pod nimi jsou porostlé trsy různě barevných zakrslých rostlinek . Rozhlížíme se do všech stran a srdce nám plesá nad tou nádherou. Míjíme včelí úly - různobarevné bedýnky posazené pod olivovníky, a za chvíli uhýbáme doprava na jakousi kozí stezku mezi kameny. Málem jsme odbočku přehlédli. Poskakujeme přes kameny a snažíme se vyhýbat pichlavým trsům, vlevo pod sebou máme moře a napravo vidíme skalní stěny a průrvu soutěsky Perivolakia. Cesta se pořád klikatí mezi kameny, v momentě, kdy to vypadá, že už docházíme na konec, kde končí obzor, a dál to nepůjde, se cesta vždycky nějak stočí dolů a my pomalu klesáme směrem k moři podle červených značek. Výhledy jsou odtud opravdu úchvatné a my opakovaně blahořečíme hodnému panu hostinskému, že nás k této cestě přemluvil. Přicházíme k místu, kde označil vstup do malé jeskyně nápisem NICE CAVE , neodoláme pokušení a vlezeme dovnitř . Pod námi se pomalu začíná objevovat silnice u Moní Kapsa a za chvíli je vidět i klášter . Docházíme k místu, kde značená cesta končí. Náš hodný pan průvodce se tu s námi rozloučil nápisem na kameni „Have a nice holiday“ a my mu opět se slzou v oku vzdáváme dík. Škoda, že mu už nemůžeme osobně poděkovat. Zbývá jen obejít skálu, na které stojí klášter, a sejít na cestu pod ním. Bohatší o krásný a nezapomenutelný zážitek scházíme dolů k autu a ještě jednou děkujeme hodnému panu průvodci a taky Jiříkovi, jehož cestopis na tomto fóru nám vnukl nápad se sem vypravit.