Nezapomenutelná Lefkada

Nezapomenutelná Lefkáda

Toto vyprávění není cestopisem v pravém slova smyslu. Popisovat ostrov, pláže, moře a celou tu nádheru do nekonečna přece nejde. Vše je už popsané, vysvětlené, ukázané, natočené, nafocené. Jen prožitky jsou jiné. A o těchto našich zážitcích chci psát. Zase zavzpomínat na jedny z nejkrásnějších pláží, na to nádherné modré moře, na teplé hřejivé sluníčko i na dobré a vlídné Řeky.
Vše začalo na jaře 2015, kdy jsme začali s mojí manželkou plánovat dovolenou. Pracně jsme v paměti dolovali, kde všude už jsme byli – kolikrát v Chorvatsku a nebo v Itálii. Ale v Řecku, v Řecku jenom jednou, a to ještě na pevnině – na Chalkidiky ve Stavrosu. Docela pěkné, ale ostrovy Itálie nebo Chorvatska jsou lepší. Začal jsem tedy pátrat po dovolené na nějakém řeckém ostrově. Vždy jsem se chtěl podívat na Zakyntos a setkat se v moři s želvou – to by mohl být docela pěkný zážitek. Při surfování po internetu jsem natrefil na tento portál a najednou jsem se začetl do nádherných cestopisů, prohlédl jsem si fotogalerie i videa a k výběru Lefkády nám dopomohla i náhoda. Jedna manželky známá jezdí každým rokem na Lefkádu. Většinou do Vasiliky, neboť její přítel na zdejších plážích surfuje či, jak se tento sport jmenuje. Ona sama je trochu katastrofik. Při jízdě na banánu se utrhly a ona se potloukla. Když si půjčila motorku, vysekala se a odřela tak, že ji museli ošetřovat v nemocnici. Dopadlo to tak, že jí přátelé říkají, aby si už na žádnou atrakci nesedala a jen si užívala moře a sluníčko. Přesto ten zvláštní magnetismus, který tento ostrov vyzařuje, ji nutí, aby sem opět další rok přijela. A tato známá mojí paní Lefkádu doporučila a jak už jsem psal i tento server byl příčinou, že jsme si objednali dovolenou na Lefkádě.
Na samém začátku dvě věci, které mě zklamaly.
1) Milos – pláž zamilovaných a nikde, a to ani na konci za kameny žádný naháč. Kdo zažil koupání bez plavek ví, jak je to příjemné. Nejsme exhibicionisté, takže i na Milosu koupání v plavkách.
2) Jak já se těšil na velké vlny, kterých je na internetu tolik, Zažili jsme je v loni v Itálii a bylo to boží. Avšak na Lefkádě jsme měli moře, jako stůl. Moře teplé, modré, krásné, průhledné, ale rovné, Jen sem tam nějaká vlnka.Každý den jsem je vyhlížel, zvláště když naši známí nám psali SMS, že jsou na Kosu a mají už třetí den takové vlny, že se bojí do vody. Očekával jsem, kdy se zpěněná voda přiřítí i k nám, leč marně. Moře si stále lenivě šplouchalo o břeh a vlny, krásné vlny s bílou špičkou stále nikde. Tak snad příště. Manželka mě utěšovala, že tak je to lepší. Můžeme se koupat, šnorchlovat a užívat si moře. Co kdyby moře bylo hodně rozbouřené, nemohli bychom se ani vykoupat. Má pravdu, ale já se na ty vlny opravdu těšil.
Léto roku 2015 se opravdu povedlo i v Čechách. Sluníčko svítilo a bylo teplo, že až padaly teplotní rekordy. Nám na letišti při odletu pršelo, obloha zatažená, celkově nevlídno. Po chvilce letu, když jsme vystoupali nad mraky, zasvítilo sluníčko. A to nás neopustilo po celou dobu letu. Při přistání v Preveze ráno, kolem osmé hodiny bylo 25 °C. Nádhera. Takže cesta autobusem z pevniny na ostrov. Cestou pozorujeme Řeky a jejich život ve městech i na vesnicích, kterými projíždíme. Konečně příjezd do Agios Nikitas. Vzhledem k tomu, že autobus nestaví až u hotelu, je obrovskou výhodou mít kufr na kolečkách. Cesta tou jedinou hlavní ulicí k hotelu Odyssey. Ten už na první pohled splnil naše očekávání a k milému překvapení nám šéfová na recepci sdělila, že se můžeme do pokoje nastěhovat hned. Je to možné? Je a další milé překvapení: z balkonu pokoje vidíme přes střechy níže položených budov moře. Svítí jasnou modrou barvou a naproti je pláž Pefkoulia. Tak tady teď jedenáct dní budeme. Vybalujeme nezbytné věci, bereme plavky a hurá na místní pláž. Písek je hrubší, místa pro dek málo. Jsou zde staří, mladí, děti, prostě místní nejbližší pláž. Chce do vlézt do vody, odplavat dál na moře, lehnout si ve vodě na záda a jen tak si relaxovat. Úžasné. Hladina se jemňounce vlní a napadá mě myšlenka – Poseidon se má. Jestlipak i on se někdy vynoří ze studených hlubin a leží si na hladině a jen tak relaxuje. Jestli ano – přeji ti to Poseidone a nech nás milostivě spočinout ve tvých vodách a opatruj nás, bídné suchozemce, ať si tvého království užijeme do syta. Z příjemných myšlenek nás vytrhává halas a křik od břehu. Díváme se k pobřeží a najednou pochopím příčinu.To, co nás dále od břehu zhouplo a krásně pohoupalo, se u břehu proměnilo v šest větších a nečekaných vln. Ručníky, boty, hračky lidiček, ležících blízko moře tyto vlny smetly a promíchaly s ostatními. Ve všem je mokrý písek, věci jsou promočené. Nasazuji kraula a mastím si to zpět na pláž. Byli jsme sice trochu dál od vody, avšak věci pěti studentů, kteří leželi pod námi, trůní na našich ručníkách, botách, oblečení. Bereme to s úsměvem, jen jedna dívka se marně snaží rozběhnout promočený mobil. Je to asi jediná škoda. Snad jej vysuší a opět zprovozní. Tak Poseidone, tohle se ti povedlo. Počkat si, až budou všichni v klidu a pak zvednout pár vln a pobaveně se dívat, co za neplechu jsi stvořil. Je pravda, že jsme už další dny byli na toto divadlo připraveni a ono opravdu přicházelo, ať jsme byli na jakékoliv pláži. Chvilku po poledni se z klidného, lenivě se převalujícího moře zdvihlo oněch zhruba šest vln, které promíchaly boty, oblečení a ručníky s pískem a mořskou vodou. Nádherné divadlo. Jednou jsme se snažili upozornit lidi, nadšených z toho, že mohou ležet v těsné blízkosti moře, že přijdou větší vlny. Nepochodili jsme a asi si mysleli, že jim to místo závidíme. Vlny samozřejmě přišly. Ten den, sice později než jindy, ale přišly.
Plán naší dovolené byl asi takový: první tři dny budeme na místní pláži a na Milosu. Na dalších pět dní jsme si vypůjčili auto a poslední tři dny si prožijeme opět zpátky na Milosu. Takže zítra razíme na Milos. Půjdeme pěšky přes kopec. Těšíme se. Ráno snídaně, na pokoj připravit plážové věci a hurá vzhůru na pláž….
Tahle kapitola by se měla jmenovat – jak jsme se ztratili. Dnes se tomu zasmějeme, ale tam, tam s námi cloumaly emoce. Ještě musím připomenout, že předešlý večer jsme měli setkání s delegátkou, kde nám vysvětlila krom jiného, že na Milos se dá jít odspodu z ulice po schodech a pak vyšlapanou cestičkou přes kameny, kořeny vzhůru na kopec. A nebo kolem hotelového bazénu projít vrátky a napojit se na tuto vyšlapanou cestičku. Takže na pokoji sbalit plážovou tašku tj. plavky, opalovací krémy, ručníky, podložky na ležení, vodu (na Milosu není servis), jídlo, slunečník a jde se. Všechno nesu já, manželka zamyká a jde dolů do přízemí, do recepce odevzdat klíč a já se slovy: „Jdu pomalu napřed“ vyrážím z našeho druhého patra, kde bydlíme, do třetího. kolem bazénu, procházím vrátky a pouštím se do kopce . Jojo, už je docela teplo. Přes rameno jednu tašku, druhou tašku v jedné ruce a v druhé ruce slunečník. Pomalu stoupám, někteří nedočkavci mě předcházejí a už trošičku funí. Já mám stále dech pod kontrolou, protože jdu opravdu pomalu. Ve stínu stromů se zastavuji a pomalu čekám. Ta moje ženská stále nejde, možná si něco zapomněla na pokoji nebo šla ještě na WC, tak zase pomalu vyrážím vzhůru. Vždyť ona mě dožene. Šinu si to obtěžkán, jak námezdní nosič a když už jsem pomalu pod vrcholem cesty, opět se zastavuji a čekám. Lidé chodí kolem mě a těší se na koupání a já tu tvrdnu. Tak, kde je? Nedá mi to. Popadnu nadité tašky, slunečník a začínám sestup. Ti, co mě potkávají, mají udivený výraz. Ono je dopoledne a on už jde zpátky. Přicházím až k vrátkům do hotelu, jsem docela bezradný. Co když si zapamatovala slova delegátky, že na Milos se musí pod hotel a po schodech nahoru, já teď projdu okolo bazénu a krásně se mineme. Anebo obráceně, půjdu po schodech a pak se zeptám na recepci a ona mezitím vyběhne vrátky a vzhůru na kopec. Shazuji tašky a chvíli čekám, opravdu nevím, co mám dělat. A potom vyjde k bazénu má uslzená nešťastná láska. Zastaví se a rozbrečí se naplno. „Kde jsi byl?“ Odpovídám, že jsem přece šel napřed, jak jsem jí řekl. Jenže ona si myslela a já to dodnes nechápu, že jsem řekl, že jdu na záchod. Na každém patře je jeden „veřejný“. Chvilku tedy čekala v recepci a poté začala obíhat toalety. Měla strach, že se mi v tom horku udělalo špatně. Nikde mě nenašla a podle ženské logiky mě šla hledat na pokoj. Ten byl samozřejmě zamčený, tam jsem tedy nebyl. Běžela na recepci, kde se s recepční domluvila, kdyby mě viděla, ať na ni v recepci počkám a šla znovu obíhat hotel. Nikde mě samozřejmě nenašla a už se strachem vyšla nahoru k bazénu. Tam jsme se tedy potkali a vydali se (já, už ten den podruhé) do kopce na Milos. A to jsme ještě netušili, že se ztratíme ještě jednou.
To jsme byli na Porto Katsiky. Z pláže musíte vyjít stopadesát schodů, projdete do stálého kopce kolem taverny a stále do kopce jsou kaskádovitě vytvořené jednotlivé parkoviště. Ten den jsme sem přijeli trochu později, takže auto jsme zanechali hodně vysoko od začátku schodů, které vedou k pláži. Odpoledne, kolem třetí hodiny, kdy sluníčko stále pálilo, jsme se rozhodli opustit tuto pláž a my se vydali vzhůru. Opět nezbytné dvě tašky s potřebnými věcmi a slunečník. Stoupáme po schodech podle skály, proti nám jdou natěšení lidé, kocháme se krásným pohledem na pláž, moře a oblohu.Zhruba po padesáti schodech se ozve má paní: „ Zastav, dej mi foťák, tohle si přece musím vyfotit.“ Poslušně zastavuji, manželka se hrabe v tašce, co mám na rameni, pot mi lepí tričko k zádům, zezadu se tlačí lidé, kteří jdou také nahoru. Manželka konečně nachází foťák a já házím tašku zpět na rameno: „Nahoře na tebe počkám.“ Vyrážím opět do schodů. Jsou nekonečné a asi nikdy nebudou mít konec. Proud lidí proti mně neustává. Konečně jsem nahoře, ještě pár schodů a zastavuji ve stínu taverny. Nemám si kde sednout, což nevadí, hlavně že mám ty schody za sebou a jsem ve stínu. Závidím lidem sedícím na zahrádce taverny- popíjejí kafe, pivo, colu, kouří a klábosí. Čas se pomalu vleče a manželka nikde. Kde zase může být? Zpátky po těch šílených schodech nejdu. Pak se rozhodnu: popadnu obě tašky , slunečník, odnesu je do auta a už odlehčený se vrátím. Stejně se nemůžeme minout. Vyrážím vzhůru po rozpáleném asfaltu. Ucha tašky řežou do ramene, zpropadený slunečník a druhou tašku nesu v propocených dlaních. Musím až skoro nahoru na předposlední parkoviště, kde máme zaparkované auto. Najednou slyším úlevný povzdech: „Tak tady jsi!“ Zastavuji a jen tupě zírám na svou paní, která jde proti mně jen s foťákem v ruce. Nechápavě se ptám, jak je možné, že jde proti mně, když kolem mne neprošla nahoru. A tak se dozvídám, že pod tavernou je odbočka ze schodů, po ní prošla pod tavernou, zatímco já čekal nad tavernou. Ani si nepamatovala kde máme auto, takže jej ani nenašla a nevěděla co má dělat, proto pomalounku šla opět zpátky po silnici. Milí zlatí, takovýhle jsme my- schopni se ztratit na jediné cestě na Mylos, schopni se ztratit na jediných schodech na Porto Katsiky. Ztratit se ještě jednou, asi bychom se už nenašli.
Zpět k cestopisu: Věděli jsme, že budeme potřebovat auto. Kolega z práce mi dal typ na autopůjčovnu, zaplatil jsem půjčovné v Čechách a v Kč. Převodem z banky. V Agios Nikitas jsme čekali před hotelem a přesně v určenou hodinu přivezl mladý kluk auto, podepsal jsem papíry o převzetí a bylo. Po pěti dnech opět přesně v domluvenou hodinu si auto převzal a odjel. Všechno klapalo k úplné spokojenosti všech. Malá Toyotka nás spolehlivě vozila po ostrově. Říkali jsme jí malé šťastné autíčko, protože v SPZ měla tři sedmičky . Modrá jiskřivá metalíza bezva souhlasila s modří moře a oblohy. Když jsme ho vraceli, pohladili jsme ho a poděkovali. Ještě jednou díky malé šťastné autíčko.
Pláže: celkem jsme jich navštívili šest.
Agios Nikitas – místní pláž. Na konci cesty jdoucí středem vesnice. Písečná pláž, kde kotví lodní taxík na Mylos. Většinou přeplněná a plná dětí. Ale dá se. Obrovská výhoda je blízkost hotelů a možností ubytování a také taveren, kde si můžete dát kávu, pití, jídlo.
Milos – pláž bez servisu. Tisíckrát fotografovaná . Je nádherná – hrubší písek s pozvolným vstupem do vody a vzhledem ke své rozlehlosti jakoby poloprázdná. Čím dále od začátku pláže, kam jezdí vodní taxík a kde ústí cesta přes kopec, tím méně lidí. Jen ve svahu už jsou postavené nové bungalovy a mají vybudované už i schodiště dolů k moři. Za chvíli bude pryč i ten poslední zbytek romantiky který tato pláž má.
Gialos – ten asi splňuje přání všech. Kdo chce, může mít servis- slunečníky lehátka, taverna. Kdo chce kousek poodejde a může být úplně sám . K této pláži jeden poznatek: došli jsme až za lehátka a slunečníky a pak ještě kousek dál a ještě kousek . Byli jsme úplně sami. Vykoupali jsme se, poleželi, popadli foťák a šli ještě kousek dál, vyfotit si kamenopád a působení eroze na okolní přírodu . Potkali jsme i jednoho Rusa s paní, který nás vyfotil a protože mluvil česky, prohodili jsme pár slov a pomalu se vraceli zpět k našemu slunečníku. K našemu překvapení nově příchozí si rozbalili svoje deky kousek od nás, ačkoliv pláž se rozprostírá desítky a desítky metrů daleko . Asi nikdo z nich nechtěl být v úplné samotě. A i když jsme byli každý z jiné země, to obyčejné lidské souznění zde bylo.
Porto Katsiki – opět krásná fotografovaná pláž. Bohužel plná lidí. Pod skálou je oddělený páskou pruh písku těsně pod útesem. Šli jsme za tuto pásku, bylo zde volněji. Cestou k vodě se vyhýbáte lidičkám a karimatkám , pak cákajícím a ječícím dětem a poté si už klidně můžete zaplavat . V moři se otočte a podívejte se zpět . Opravdu krása. Moře, písek a nad tím se tyčí obrovský útes. K této pláži se váže jeden zážitek, který moc dobře nechápu, i když je to byznys. Prostě na volné moře před pláž v krátkém sledu připlují tři obrovské třípatrové lodě , za zvuku hlasité hudby zakotví. Někteří lidé naskáčou do vody, zaplavou si. Za půl hodiny loď zahouká, lidé nalezou zpátky na loď a odplouvají asi na další pláž, potěšit tamní lidi. Kdo do tohoto blázince může jít, nevím. Ale je jich hodně. My- ani zadarmo.
Kavalikefta – pohádková pláž . Když jsme k ní přijížděli poprvé serpentinami, měli jsme strach, jestli naše malé autíčko zvládne zpáteční cestu. Silnice stále klesá dolů k moři a je to jedna zatáčka za druhou. Sem tam vykoukne moře a jinak stále dolů a zatáčet a zatáčet. Nakonec jsme stejně přijeli k parkovišti , projdeme tavernou a zíráme. V písku rozhozené obrovské kameny , mezi kterými šplouchá moře, kousek od břehu je skála ve tvaru ovečky (z té si několikrát zaskáču) . Nacházíme místo kam si mohu zapíchnout slunečník, roztáhnout karimatku, kraťasy a tričko letí dolů a už se noříme do vody. Bože můj, to je krása! Lehneme si na hladinu, potápíme se, plaveme si a vůbec se nám nechce z vody. Pozorujeme, jak ti odvážnější vylézají na ty obrovské kameny, aby si mohli skoči t. A my si relaxujeme a dopřáváme si tyto rozkoše, které nám byly dopřány. A ještě pomalounku doplaveme ke břehu, sedáme do písku a necháme se vlnkami hladit. Pro nás nejkrásnější pláž, které se nemůžeme nabažit a proto se sem stále vracíme. Jestli se v budoucnu na Lefkádu vrátíme, sem povedou naše kroky nejdříve. Vrátíme se totiž do pohádky.
Megali Petra - pokračování Kavalikefty. Dostanete se na ní procházkou podél moře přes kamení a jestli se zvládnete protáhnout úzkou soutěskou . Chce to sandály. V žabkách to sice půjde, ale asi o ně cestou přijdete. A tady jsme byli najednou úplně sami. 100 metrů nejbližší povaleči a na druhou stranu ještě dál. Tady jsme se mohli vykoupat konečně jen tak. Moc se nám tu líbilo. I pro tu samotu a ticho. Zde jsme byli jen my, moře, písek, slunce a teplý vzduch. Už jsem psal, že Poseidonovo království je krásné.
Na ostatní pláže, které jsou určitě také hezké, jsme se již nedostali. Také proto, protože při prohlídce hlavního města Lefkády Lefkase jsem při přeskakování rozbitého obrubníku zakopl o kousek betonu. Prsteníček levé nohy jsem si narazil a roztrhl. Skoro okamžitě mi otekl a začala téct krev. Zabalili jsme ho do papírového kapesníčku, z kterého stejně za chvíli prosakovala krev. Ještě že jsme se před tím vyfotili u dřevěného klenutého mostku v přístavu. Pajdal jsem zpátky k autu kolem malého kostelíka. Bylo otevřeno, na chvíli jsme si sedli. Duchovní odešel a nechal nás meditovat. Od kostela to už bylo kousek k autu. Ještě že to zranění bylo na levé noze. Nevím, jak bych mačkal plyn a brzdu bolavou pravou nohou. Každým zmáčknutím spojky mi nohou projela ostrá bolest, ale dojeli jsme. Musím říci, že prst, který na štěstí nebyl zlomený, vyléčila mořská voda. Otok pomalu opadl, rána se zacelila a modřina také zmizela. Proto návštěvu a poznání dalších pláží či klášterů nebo mysu Doukato, kam jsme chtěli jet, necháme na příště.
Taverny – tak, tak. S tavernami je spojeno jídlo. To Vám jsou dobroty a co jich je. Asi i lepší než knedlo, zelo, vepřo . Na jídelních lístcích jsou napsané i české názvy, ale pozor, jídla jsou i s přílohou. My jsme hned první den vyrazili do taverny TO STEKI . Nalákal nás tam číšník, chlápek neustále rozesmátý, oblečený od hlavy až k patě ve žlutém . Když jsme první den odcházeli od moře, na dálku už měl pusu od ucha k uchu a halekal:“Ahoj, dobrý den, jak se máš?“ Podívali jsme se s manželkou na sebe, ale opravdu nevíme, jak poznal, že jsme Češi. Proč nespustil německy, italsky, polsky, rusky, nýbrž rovnou česky?“ Nevíme. Slíbili jsme, že večer přijdeme a také jsme přišli. Už notně hladoví jsme si objednali pro mě souvlaki, což je ražniči na jehle. K tomu hranolky. Manželka chtěla gyros a tzatziki. Po chvilce čekání nám přinesli to, co jsme si objednali: moje souvlaki – oválný talíř, na kterém je jehla s masem, a zeleninovou oblohou, obložená obrovskou kupou hranolků a samozřejmě hranolky zvlášť na talíři. Manželce tzatziki a gyros. Obrovský talíř či spíše tác, na kterém byl kopec masa, hranolky, tzatziki, fetachleba nakrájená na trojúhelníky a zeleninová obloha. Byli jsme stateční a všechno jsme spořádali. Bylo to víc než dobré, bylo to vynikající! A bylo toho strašně moc. Příště všechno bez příloh. A prosím všechny – ochutnávejte jejich jídla, jsou opravdu dobrá a zdravá. Řízek a rajskou si můžete dát vždy, ale jejich třeba mousaka, je opravdu vynikající. A mají velké porce!!!
Moře – hluboce se ukláním před mořem Lefkády. Tak krásně modré. Tolik odstínů. Je zážitek si jen tak plavat v té modři, potopit se, ležet si na hladině a dívat se na stejně modrou oblohu. Děkuji mé paní, že tam se mnou byla, že jsme mohli zažít a užít si tu nádheru Jónského moře. Je pravda nejsou tu mušličky, zato jsou zde rybky. Také těch není mnoho, avšak jsou tu.
Kostelík v Agios Nikitas jsme nemohli najít. Věděli jsme , že zde je, avšak kde? Zeptali jsme se v recepci a slečna nám ukázala starou fotografii v hale, vyfotografovanou z moře. Tam vlevo nad pláží skutečně byl. Navečer ještě před večeří jsme se k němu vypravili, samozřejmě byl zavřený. Fasáda natřená do modra, takže splýval s okolními domy. Jen v jeho čele je zvonice se třemi zvony . Kdo ví, kdy se na ně zvoní a kdo.
Náš pobyt se nachýlil ke konci. Večer před odletem jsme se došli rozloučit s mořem. Pohladit ho, hodit drobný penízek jako poděkování, že k nám bylo milé a vlídné (snad jen ty vlny mohli přijít, aspoň na jeden jediný den). Poslední večeře v taverně, řecké jídlo, řecké víno. Posledních pár fotografií a pak poslední nocleh. Druhý den ráno při odletu z Prevezy jsme si uvědomili, jak hluboko se nám Lefkáda vryla do vzpomínek. Tak „Jásas“ Lefkáda a snad někdy „Kalimera“ Lefkáda.



Odkaz na video: https://www.youtube.com/watch?v=urSEx5M1L7Q