Alonnisos - léčba antistresem

PROLOG
"Jak tomu máme rozumět, že trajekt na Skopelos jede až v jednu hodinu - to myslíte vážně, že tady budeme čučet 3 hodiny?! No to si děláte kozy! Tak to teda ne, to se musí vyřešit!"
Chudák Dalibor... zatímco se snaží vysvětlit, že trajekt holt pluje podle plavebního řádu a on, ani nikdo jiný, to nezmění, hysterka víc a víc brunátní a její rozhořčené srdíčko zaplavuje mozek civilizačními jedy nastřádanými v oteklém těle během uplynulého roku, roztřesenými prstíky mačká číslo do té proklaté cestovky...
No paráda, konečně máme víc času na prošmejdění alespoň kousku Skiathosu, minulý rok jsme sotva stačili vysrknout frapé v přístavu. Dalibor nás nasměroval k letišti, je to půl hodinka krok sun krok i s focením - pokud máte rádi kolování adrenalinu v krevním řečišti, přelet přistávajícího letadla pár metrů nad vaší hlavou je nezapomenutelný zážitek a ne všude vám ho naservírují doslova pod nos, letadla na Skiathosu přistávají stejně pravidelně jako šalina č.2 u Hlavního nádraží. Kufry jsme zaparkovali u budky prodeje lístků na trajekt (našinče div se - po dvou hodinách jsme je tam zase našli, zkuste tento systém praktikovat u nás...). Cestou jsme zvládli první gyros do ruky a před odplutím ještě jako bonus frapíčko s výhledem na marinu.
...při rozdávání lístků na trajekt nás hysterka oblažila vítězoslavným sdělením, že si na cestovce smlsla a vymohla kompenzaci za příkoří s čekáním... a pak že není na světě spravedlnost.

ALONNISOS
Při prvotním seznamování s ostrovem - ještě ve fázi příprav - jsem se vnitřně rozhodl, že si ho do podvědomí uložím jako Alonnisos, tedy pod jeho řeckým názvem psaným alfabetou, nikoliv jako Alonissos, psáno latinkou. Tak tedy: Alonnisos není malý ostrov, jak se někdy mylně uvádí v diskusích a pokecech. Úzký - to ano, dá se pohodlně přejít pěšky přes kopec z jednoho břehu na druhý, tam a zpátky, během několika hodin - máme vyzkoušeno několikrát. A pro pěší tůry je Alonnisos přímo stvořený, ostrov je protkaný desítkou dobře značených stezek určených i pro nenáročné a netrénované antipecivály. Jako základ pro výšlapy nám skvěle posloužila do všech detailů podrobná a přesná TERRAIN mapa od Kiwi. Za pár kaček hodně muziky.
Delegát Dalibor, styčný důstojník naší výpravy, opustil nás, dočasné Alonnisance na Skopelosu a nechal nás napospas našim vysněným cílům. Dlužno dodat, že jsme všichni dokonale vsákli do prostředí a pomocnou ruku jsme vlastně ani nepotřebovali...Alonnisos vás prostě naprosto pohltí.
Navždy.

PLÁŽE A VNITROZEMÍ PO SVÝCH

Spartines
Kufry pod postel, sprchu na hlavu, plavky a vodu do ruksaku a jde se. Na prdeli jsme seděli víc jak 12 hodin, tak šup do terénu. Popsat podrobně cestu na pláže v zátoce Spartines není snadné, prostě jsme se snažili zhruba držet směr. Hranice mezi Patitíri a Votsi je celkem neznatelná, předěl tvoří zátoka Rousoum Gialos. No a taková malá zkratka do Votsi vede po strmých kamenných schodech kolmo na silnici kousek od zátoky. Uličky nás napoprvé vyplivly u heliportu, kousek od něj jsme oslovili kouzelného dědečka, kterýž nelenil a krok sun krok (na Alonnisosu výraz sigha sigha ztácí i ty poslední zbytky naléhavosti typické pro zbytek Řecka) nás dovedl ke zkratce mezi olivovníky. Starostlivě nás dálkově navigoval dexiá a aristerá, dokud jsme nenašli ofiko stezku. Určitě existuje i lesní pěšina od heliportu podél strmého pobřeží, jen jsme ji prostě nenašli (při druhé návštěvě Spartines jsme viděli projíždět mladíky na krosce lesem touto uzoučkou stezkou pár metrů vedle příkrého srázu zátoky. Brrr...). Spartines je soustava příjemných oblázkových pláží pod strmými vápencovými stěnami, hustě porostlými vzrostlým pralesem pefkoulas. Pěšina vás dovede k jediné přístupné pláži, k ostatním si budete muset zaplavat, čehož využívají hlavně nudisté. Spartines je navštěvované minimálně, budete tu mít příjemné soukromí.

Chora
Do Chory můžete vyrazit dvěma způsoby:
a) klasicky po asfaltce autem, či na mopedu, což je rychlé a pohodlné
b) pěšky stezkou č.4. vedoucí z Patitíri
Správní centrum Alonnisosu Patitíri je obydlená zatáčka tvořící smyčku v zálivu s přístavem pro trajekt a marinu a víceméně tady začínají a končí vaše cesty za poznáním Alonnisosu. Na stezku č.4 se dostanete asi tak po 10 minutách chůze po asfaltce doleva od přístavu. Hlavní ulice je hodně úzká, po obou stranách lemovaná zaparkovanými auty, chodníky jsou sotva pro jednoho chodce a v pravidelných intervalech, téměř uprostřed chodníku, vyrůstají kandelábry. Stezka do Chory začíná na druhé odbočce doleva za garážemi (začátek i konec stezky jsou značeny malými ukazateli Chora a Patitíri). Příjemná procházka obnáší asi tak hodinku chůze udržovanou stezkou, dlážděnou přírodním kamenem. Čas od času narazíte na malá hospodářství se standardní nabídkou kozenek, drůbeže a koček všech typů a velikostí, dozrávající slaďoučké mirabelky, udržované olivovníkové sady a vyfešákované dače. Stezka ústí na asfaltku pár set metrů od Chory, kousek za přátelským poníkem (vděčně přijal pár stébel slámy, na které nedosáhnul svým mlsným jazýčkem). Chora byla původně hlavním městem ostrova, po silném zemětřesení v r. 1965 však bylo městečko téměř srovnáno se zemí. Dnes město, hlavně díky skoupení původních domů Angličany, Němci a Rakušany, opět funguje a žije. Část je samozřejmě přizpůsobena turistickému ruchu, ale narazíte zde i na původní podobu městečka, jen musíte hlouběji do uliček. Jak už je v Řecku zvykem, ochozy, zídky či terasy doslova přetékají zelení a květy a kafenia s výhledy do všech možných směrů jsou doslova na každém kroku, stačí si vybrat podle chuti.
Cestou zpět do Patitíri narazíte na čtvero zvláštních kruhových objektů, asi tak 10m v průměru, původně sloužících k mlácení obilí. Když podél kruhů vystoupáte kamenným chodníčkem až nad vilku, rozloží se pod vámi krásné panorama zátoky Ghialia. Pod těmito kruhy je prašné rozcestí vedoucí doleva k pláži Vrisitsa, doprava k pláži Ghialia.

Vrisitsa
Širokou prašnou cestou, vhodnou i pro auto či motorku, zdoláte převýšení nějakých 150 m a už od rozcestí vidíte, jestli je pláž obsazena. Moc stínu cestou nepotkáte, je tedy nutná pokrývka hlavy a samozřejmě i dostatek tekutin na cestu tam i zpět. Odměnou za necelou hodinku cesty vám budou krásná panoramata zátoky. Vrisitsa je zhruba 50 m oblázkové pláže zcela bez servisu, jen v pravém rohu je betonové molo a budka na člun. Koupání je příjemné, samota ještě více. Ideální pro nudisty.

Ghialia
Klenot mezi plážemi Alonnisosu. Opět sjízdná pohodlná prašná cesta, tentokrát je nabídka stínu bohatější, procházíte borovicovými ostrůvky a podél olivových sadů. Rostou tu také mandloně, nabízející rozevřenými ochmýřenými dlaněmi své dozrávající plody. V poslední čtvrtině cesty míjíte ruiny vodního mlýna zarostlé vegetací. Po necelé hodince chůze se vám představí v celé své kráse nádherná plážička s drobnými, našedlými oblázky velikosti sezamu a prohřátou vodou. Pláži vévodí renovovaný větrný mlýn s přístavbou, viditelně využívaný pro bydlení a polorozpadlý vrak velkého člunu, který dodává místu nenucený punc tajemna. Podél břehu rostou mladé kvetoucí tamaryšky. Pláž je opět bez servisu a je s oblibou využívána místními jako ideální místo pro polední siestu. Nádherné místečko pro odpočinek ducha i těla.

Mourtias
Pokud se při svých toulkách Chorou dostanete do její jižní části, až úplně pod město, rozprostře se před vámi panorama zátoky Mourtias a vy stanete na kozí stezce vedoucí k pláži Mikrós Mourtias. Tady nemohu, bohužel, posloužit popisem cesty, navštívili jsme pouze pláž Megalos Mourtias. Na tu se dostanete pohodlnou asfaltkou z Chory. Její snadná dostupnost a pláž se servisem a tavernami způsobuje celkové zahuštění lidstvem do maximální únosnosti (míst na zaparkování samohybů je dostatek). Odpoledne na nás zbylo pouze místo pod strmou stěnou na levé straně, což se nakonec ukázalo jako plus, měli jsme tam alespoň relativní klid. Vstup do vody je na této straně zpočátku po větších oblázcích trochu krkolomný, ale po pár metrech se dno změní na jemně písčité s hloubkou ke krku, což má za následek, že se vám z vody ale vůůůbec nechce a setrváte až do promodrání rtů a zvarhánkování končetin. Na pravé straně, s lehátky, pod tavernou, je břeh s drobnými oblázky a mírným vstupem do vody. Daleko příjemněji působí pláž v brzkých ranních hodinách, to je doba, kdy tam není ještě ani obsluha taveren a tudíž je pláž jen vaše a té vitální bábrlinky, kterou jste míjeli cestou dolů. Můžete si tak vyšlápnout až na konec betonového mola, nebo si zaplavat až doprostřed zálivu a slyšíte jen neutuchající koncert cikád a jemné šplouchání... V momentě, kdy se počet lidstva zdvojnásobil na 6 kusů zvedáme kotvy a vyrážíme po kamenných schodech v levé části nad tavernou hledat divokou pláž

Vythisma
Jsou dvě možnosti, jak dobýt Vythismu - jednak od Patitíri podél pobřeží, druhak to vzít jedním vrzem při návštěvě Chory a Mourtias.
Po zdolání převýšení asi tak 50m po kamenných schodech z Mourtias se vám nabídne výhled na ostrovy Skopelos, Ag. Georgios a Mikro, ostrovy spolupatřící s Alonnisosem do souostroví Sporady. Po 15 minutách volné chůze štěrkovou cestou hledejte po pravé straně nenápadnou stezku, mířící mezi řečíky do nitra lesa. Drobným vodítkem vám budiž vápnem vyvedený nápis VYTHISMA, zdobící dřevěný sloup el. vedení, ten však není přímo nad stezkou, ale kus dál. Stezka je strmá, ale bezpečná, trochu adrenalinu si užijete až v dolní části na vydlabaných, úzkých hliněných schodech, zpestřených vyplavenou šotolinou. Několik set metrů dlouhá Vythisma je vystlána drobným sezamem šedé barvy a sem tam bílými oblázky - to asi pro to, aby se jména našich vnuček na tmavém podkladu hezky vyjímala. Vzhledem k dostupnosti pláže pouze po svých byla Vythisma téměř prázdná - kdo má rád samotu a nuda, ten si jí zde užije dosyta po celý den.
Z Vythismy je vidět výběžek Marpounta. Podle obrázků to musí být hezké místo, bohužel, pokud nejste talián, je pro ostatní toto místo prakticky nedobytné. Ochranka při vstupu se tváří jako majitel celého ostrova a dává vám najevo, že jste pro tento výsostný kousíček taliánska persona non grata. Na druhou stranu je zase dobře, že jsou taliáni takto koncentrovaní do jednoho místa, můžou si tam na sebe řvát do libosti a na ostatních plážích je tak božský klid...

Milia
Další krásné místo dostupné pěšky z Rousoum Gialos je zátoka Milia. Tůra začíná stejně jako na Spartines, jen neodbočíte u marketu doprava, ale pokračujete rovně až na hlavní silnici. Cestou minete odbočku (doleva) k Ag. Anárgiri a Tsoukalii, minout by jste ale určitě neměli Školící homeopatické centrum (po levé straně silnice, kamenné schody nahoru). Krásná stavba citlivě zakomponovaná do prostředí, rozhodně zajímavé místo i pro antihomeopatiky, čili realisty. Asi tak po kilometru chůze za Votsi narazíte na odbočku k zátoce Milia. Tady si poprvé všimnete sběru pryskyřice z borovice halepské. Kůra stromu je odříznuta a pomalu vytékající pryskyřice je zachytávána do plastových vaků. Takto získaná pryskyřice je potom využita pro úpravu vína Retsina. Začínáte se nořit hlouběji do ostrova a najednou zjistíte, že les kolem vás zhoustnul do parametrů slušného pralesa, temně ztichl a nebýt povrzávajících cikád ve vlhkém vedru, tak máte pocit, že jste ve středověkém pralese. Ještě několik serpentin a jste na pláži Milia. Kouzelné místečko, břeh pokrytý drobnými oblázky, moře tyrkysově modré, průzračná voda prohřátá... kolem sebe uslyšíte převážně řečtinu, Alonnisos je oblíbené letovisko pevninských Řeků. Poté, co naakumulujete baterky vnitřního objevitelského zdroje, sbalíte plážový stan a svoji protestující polovičku a vyrazíte zkratkou na další skvost východního pobřeží, na

Chrysi Milia
Zkratka vede stezkou značenou fáborky, hustým lesem podél pobřeží a nabízí nádherné výhledy na celou zátoku Milia. Stezka vás dovede na slušnou asfaltku vedoucí k pláži Chrysi Milia (na obzoru na vás vyjukne Kokkinonisi, načervenalý ostrůvek zdobící zátoku Kokkinokastro a dá vám tak poprvé ochutnat svoji sytě terakotovou náladu). Pláž je částečně se servisem a příjemnou, terasovitě řešenou tavernou z přírodního kamene, přirozeně zasazenou do svahu nad pláží. Parkoviště ukryté v lese nad pláží pojme dostatek vozů. Chrysi Milia si oblíbily rodiny s malými dětmi hlavně díky jemnému, žlutooranžovému písku konzistence pudru a velmi mělkému dnu v zátoce. Hlavně v ranních hodinách se snoubí měkké světlo s naoranžovělým pískem a vytváří tak s jemně modrou oblohou příjemně uklidňující atmosféru. Na Chrysi Miliu se vyplatí si přivstat, stavili jsme se tady několikrát a byla to i naše poslední pláž ráno před odevzdáním auta...

Tsoukalia
Do třetice všeho dobrého opět vyběhněte schody a vydejte se vám už notoricky známou cestou skrze Votsi. Tentokrát však na hlavní silnici, asi po 100 metrech za serpentinou, odbočte podle ukazatele doleva na Tsoukalii. Asfaltka je kvalitní, provoz minimální - bohužel pro majitele karavanu s občerstvením u Tsoukalie téměř nulový. Asi deset minut od křižovatky je odbočka doleva k Mega Neró. Kouzelné místečko, mistrně vyzděný prostor pro pramen vyvěrající ze svahu. Kousek od pramene je zbudovaný přístřešek typický pro začátky a konce turistických stezek na ostrově, zde můžete cestou zpět z výletů na chvíli odložit znavené tělo a dočerpat ve stínu síly. Bohužel, v červenci byl pramen vyschlý, překřtili jsme si ho tedy na Ygró Neró.
Po dalších zhruba deseti minutách od odbočky k Mega Neró míjíte nenápadnou odbočku (neoznačenou) k Ag. Anargyri. Silnice k Tsoukalii vede převážně lesem a malými olivovníkovými či ovocnými sady a ústí do široké rokle obývané stádem koz. I tady pláži vévodí mohutný, udržovaný větrný mlýn (vzhledem k neustálému větru směřujícímu do rokle skvělé místo), osamělé borovice rostou pod náporem větru téměř naplacato (zato dávají kýžený stín kozenkám...). Pláž je asi 100 m široká, příjemně písčito oblázková a s dobrým vstupem do vody. Zátoka je lemována divoce zvrásněnými skalisky, na jejichž vrcholcích ční mohutné borovice. Pláž je částečně s lehátky, servis zajišťuje majitel karavanu, který vám udělá skvělé frapé - rozhodně vám bude po dvou hodinách pěší tůry chutnat jako božský nektar. Tentýž chlapík, ve volných chvílích, když zrovna neobsluhoval (vzhledem k minimu návštěvníků vlastně neustále), obcházel pláž a sváděl donkichotovský boj s naplaveným a nafoukaným bincem, čímž dokázal udržet břeh v jakéstakés čistotě.
Cestou zpátky si můžete výlet prodloužit po již zmíněné odbočce k

Aghi Anargyri a Meghali Ammos
Tato trasa je ale vhodná spíše jako samostatný výlet, je možno pěšky i samohybem, větší část cesty je z nezpevněného štěrku vtlačeného do hlíny, po vjezdu do lesa se mění na hlinitou (v žádném případě nedoporučuji jízdu autem po dešti, málem jsme zůstali uprostřed trasy zapadlí až po ráfky...). Ale i tak počítejte s tím, že na konci cesty je místo asi tak pro tři auta a prostor pro otočení je minimální. Tady začíná stezka č.05, kamenitohlinitá stezka místy vystlaná jehličím. Stezka vás dovede po pár minutách ke kapličkám Aghi Anargyri, Aghios Kosmas a Aghios Dhamianos. Podmanivé místo, nádherná vyhlídka. Nejspíš také neodoláte a klinknete si zvonkem, jeho zvuk se nádherně nese celým zálivem.
K zálivu Meghali Ammos pokračuje stezka č.5 dále kolem kapličky, nad strmým srázem padajícím až k moři, lesem se vzrostlými borovicemi. I tady byl kdysi praktikován sběr pryskyřice, jizvy po zářezech jsou však již téměř zacelené a ve velkých výškách, stromům zářezy viditelně nevadily. Monopati vás donese až k trojici pláží Tourkoneri, dobře přístupná je první z nich a je maličká sotva pro jeden pár, druhá je přístupná nezřetelnou stezkou vedoucí křovinami z lesní cesty, ta je o něco větší, tak pro dva spřátelené páry a třetí je přístupná pouze padákem, nebo si tam budete muset doplavat. Nad první pláží je opět zbudován typický přístřešek k odpočinku. Stezka č.5 pak pokračuje dále nad pláži Meghali Ammos, kde navazuje na lesní cestu vedoucí k domkům rozesetým ve svahu. Příjemná, romantická procházka, lépe v brzkých dopoledních hodinách, pak máte šanci si plážičky zabrat jako první.

Votsi
Nejkratší procházka z Rousoum Gialos, slabá půlhodinka chůze vhodná i pro ty největší pecivály, je do Votsi. Ospalá vesnička poskládaná na svahu spadajícím do zálivu, rybářské čluny líně se pohupující na hladině, pár taveren na nábřeží, strmé vápencové stěny porostlé hustou popínavou zelení, to všechno vás na první pohled uvede do stavu blaženého klidu. Voda nádherně čistá a klidná, pláž v odlehlém koutu zálivu je přístupná buď mokrou nohou pod strmými stěnami spadajícími až do vody, nebo po schodech vedoucích z promenády nad zálivem.
A co se týče samotné zátoky Rousoum Gialos - téměř každé ráno, zatímco drahá polovička ještě počítala andělíčky, zasunul jsem tělo do teplé vody na městské pláži a většinou sám, pouze za dozoru bulharských uklízeček zametajících taverny a kafenia, plaval jsem si celým zálivem tam a zpět, tam a zpět, dokud mě neolízly první paprsky slunce. A večery jsou v Rousoum Gialos tak tiché, že cikády si nedovolí ani vrznout, jen sem tam zanaříká zamilovaný kocour. Žádná diskotéka, či uřvaná, nevázaná zábava do pozdních nočních hodin, jen z hlubin taveren zní jemně buzuki, podbarvující šplouchání vlnek a vůni pravé Řecké kávy.

Patitíri
Shrnuto do jedné věty: než sejdete ulicí do přístavu, minete dvě pekárny (obě skvělé, s klasickou nabídkou pšomí me sesami, pšomí choris sesami, pšomáki, tyropity, spanakopity...), dvě prodejny ovoce a zeleniny (každá má trochu jiný sortiment, v té horní cenově rozlišují čerstvé, tedy dnešní a staré, tedy včerejší zboží - sympatické, že?), tři supermarkety zbožím nacpané k prasknutí (všechny si trochu konkurují sortiment od sortimentu, ale zorientujete se rychle), prodejna rostlinek (koupili jsme si k dochucení řeckého salátu podávaného na naší terásce aromatickou bazalku s listy jako lopuchy) a semen (první, na kterou jsme na ostrovech narazili, nakoupili jsme si zásobu na vyzkoušení v našich moravských podmínkách - nakonec co, když se u nás na Moravě ujalo učení řeckých věrozvěstů Cyrdy a Metuda, proč by se neujaly třeba rajčata či vlyto...), prodejnu čerstvých ryb (otevírají každé ráno kolem osmé, pokaždé jiné ryby podle toho, co zrovna uvízlo v síti, za rozumný peníz pořídíte luxusní základ pro oběd - i s očištěním a vykucháním. Prodávají tu i spoustu rybích řezů marinovaných, zauzených, v oleji či aspiku, vše vynikající, kdo si na toto potrpí, ten si pošmákne na trochu jiných chutích než u nás) a v neposlední řadě prodejnu zmrzliny (na té jsme ujížděli, kdykoliv jsme šli kolem) a když už jsme zašli večer do taverny, tak do Ovelistiria to Pi. kai Fi. v horní polovině ulice, chodili tam pravidelně místní, celé rodiny, třeba jen na gyros do ruky (jeden z nejlepších gyrosu na ostrovech a za drobný peníz), vaši objednávku vám donesou přes ulici k malým stolečkům mezi platany.
Dole v přístavu je taveren a krámků nepočítaně, půjčovny skutrů a aut, další samoobsluhy a cukrárny... Můžete si tu i koupit lístek na trajekt či Létající kočku a vyrazit si na Skopelos, odjezdy a příjezdy jsou pěkně přehledně na tabuli vedle okénka. Noční život tu pomalu a klidně plyne tavernu od taverny, my měli štěstí na Slavnost sýrového koláče, kdy místní ženy na centrálním Placu v přístavu předváděly výrobu a smažení domácí tyropity a při té příležitosti taneční soubor předváděl směs lidových tanců z různých ostrovů Řecka (čímž, k mé pozdější lítosti, dokonale odvedli naši pozornost od těch sýrových koláčů a než jsme se nadáli, jen se po nich zaprášilo...). Děvčata byla oblečena do nádherných krojů prezentujících různé vrstvy společnosti (i kyjovský kroj by zbledl závistí), pánové naopak klasicky černobíle laděni. S prvními tóny se i publikum začalo rytmicky vlnit a ke konci představení se čumilové propletli s učinkujícími a tančili všichni. Holt - tady má každá Káča čerta v těle.

Suma sumárum: celá jihozápadní část ostrova se dá bez problémů prochodit pěšky, máme osobně vyzkoušeno. Vyplnili jsme tak krásně dobu, kdy jsme neměli auto (manželka teda trochu mrmlala, ale jen aby se neřeklo...). Tento ostrov je prostě stvořen pro každého, kdo z jakéhokoliv důvodu nechce, či nemůže motorizován býti.

ALONNISOSEM NA ČTYŘECH KOLECH I PĚŠKY

Kdo si pořídí na Alonnisosu samohyb, tomu se rozšíří obzory až k samému konečku ostrova. Tož, vezmeme to pěkně podél komunikační páteře ostrova, po hlavní silnici vedoucí až k zátoce Gerakas. Kopněmež do vrtule, za tři, za čtyři,semotamo i pětku, poměrně kvalitní asfaltka to snese, profrčíme kolem odbočky na Milia, mineme i tu na Chrisi Milia a během pár minut jsme u trojkřižovatky k Leftos Ghialos a Kokkinokastro - kámen, nůžky, papír - jede se doprava na

Kokkinokastro
neboli Červená pevnost. Ve skutečnosti červená přímo není, je ale nádherně terakotová, stejně jako celá tato část ostrova, terakotový vrás se v těchto místech táhne našíř celým ostrovem. Jako každá pláž je i Kokkinokastro nejhezčí a nejprázdnější brzy dopoledne. Ústřední část pod schody je s lehátky a občerstvení zajišťuje partička mladíků v baru na pilotech, hoši kupodivu udržují reprodukovanou muziku na snesitelné úrovni. Překrásný kout naší planety, rozhodně Kokkinokastro řadím mezi svých top 10. Jemný písek s malými oblázky terakotové barvy tvoří spolu s modrým mořem a oblohou zajímavou směsici barev lahodící oku i duchu. Byli jsme tu několikrát a nikdy nebylo přeplněno.
Pokud se po příjezdu na parkoviště nad Kokkinokastrem dáte na opačnou stranu, polňačkou mezi keři dojdete ke stezce směřující k divoké nuda pláži s výhledem na pláž Tzortzi Ghialos.

Leftos Ghialos
prostřední cesta trojkřižovatky (bacha, v pohádkách to bývá ta nejtěžší...) vede k dalšímu klenotu v čelence pláží Alonnisosu, k bílé Leftos Ghialos. Každá pláž na Alonnisosu si může dovolit luxus vlastní zátoky a Bílá zátoka si rozhodně svůj zářivý název zaslouží. Světlé oblázky pokrývající převážnou většinu břehu pláže, jemný písek pokrývající dno zátoky, nevtíravá nabídka občerstvení v tavernách... objednané frapíčko nám donesli až do samého koutu pláže stejně samozřejmě, jako pozornost podniku v podobě domácího cvíbochu...

Steni Vala
Cestou na Steni Vala nás chytla opravdu silná bouřka, nebe se spojilo s mořem v jedno vodstvo a čerti se v tu chvíli ženili, pořádali mejdlo a zároveň se snad i rozváděli. Silnice se v okamžení změnily v kalné bystřiny a chudáci všichni ti na mopedech... Naše vzpomínky na Steni Vala jsou tedy bohužel poněkud zašedlé a vlhké, jediné světlejší momenty obstarávaly blesky. Ale i těch pár metrů pláže, které jsme zahlédli mezi provazy deště, dávalo tušit, že pláž je příjemná.

Aghios Dimitros
K Ag. Dimitros dostanete buď silničkou ze Steni Vala, nebo odbočkou z hlavní silnice zhruba uprostřed ostrova. Docela kvalitní silnice vás povede vedle pláže Vamvakies, což je úzký pás poměrně velkých oblázků (k pohodovému koupání rozhodně neláká) a po pár kilometrech se před vámi rozprostře trojúhelníkový výběžek Aghios Dimitros. Uprostřed je proláklina vyplněná prosakující vodou a vytváří tak z tohoto cípu zajímavý přírodní triangl. Dvě ramena tohoto trianglu tvoří nádherně dlouhou pláž, tvořenou malými bílými oblázky . Vrchol trojúhelníku obsadily lehátka, po celé pláži jsou strategicky umístěny budky na převlečení a v jižní části je i malá taverna s drobným občerstvením. Díky protějšímu, poměrně velkému ostrovu Peristera se moře změnilo na široký průliv, takže voda v těchto místech docela táhne a můžete hodiny plavat na fleku. Vstup do vody je po malých oblázcích velmi příjemný a koupání přímo božské.
Původní plán při odjezdu z Ag. Dimitros byl dojezd k začátku stezky č.15, vedoucí k umělé vodní nádrži (název snad ani nemá, v mapách je uváděna pouze pod označením φράγμα, neboli přehrada) mezi kopci Strovili, Koumarola, Pernarias a Kozaniti. Asfaltka se postupně změnila na štěrkovou cestu plnou louží, posléze na cestu bahnitou. Definitivní stop naší výpravě uštědřil plot s brankou - v mapě je sice tento gate označen jako "otevři a vstup" - naše středoevropanství, navyklé vnímat cokoliv zavřené jako nedostupné, nám však prostě nedovolilo bránu prostě odsunout a pokračovat... naše mínus, máme se furt co učit. Takže zpátečka, otočka a plán B - stezka č. 11, kterou jsme minuli cestou. Žel, plán míní, rozbahněná stezka mění... nedalo se, snad příště.

Vodní nádrž, neboli φράγμα
Dalším zajímavým bodem podél hlavní silnice je odbočka k umělé vodní nádrži. Dílo monumentální, leč až přímo k hrázi se motorizovaně nedostanete. Navíc u závory, která bez výstrahy protíná silnici, není nijak moc místa na parkování, sotva tak na otočení. Pokud tedy budete mít v plánu absolvovat pěší stezkou č.15 tůru korytem na odvod vody od hráze směrem k Ag. Dimitros, nechejte raději auto výše, na příhodnějším místě. Do Ag. Dimitros si můžete vyšlápnout i stezkou č.11, ta začíná kousek před hrází a je podstatně kratší než stezka č.15, není tedy tak časově náročná. Pro nás byla zajímavá procházka prašnou cestou po vrcholku kopce Koumarola. Cesta vás dovede ke kozí farmě a nabídne vám pěkný výhled po okolí a na ostrov Peristera.

Stezka č.13
Jsme zpátky na hlavní silnici vedoucí ke Gherakas a 1 km od odbočky k vodní nádrži je začátek stezky č.13, vinoucí se pahorkatinou necelé 3 km do vnitrozemní. Výšlap začíná klasicky u přístřešku a zpočátku vede prašnou pěšinou podél koryta vyschlého potoka. Po chvíli cesta začíná stoupat, vede mezi starými kamennými zídkami, tvořícími terasy se starými, lišejníkem obrostlými olivovníky a ovocnými stromy - hrušně, meruňky, vlašské ořechy... terén stále mírně stoupá a s tím se mění i cesta prašná s kamínky na cestu kamenitou vysypanou terakotovým prachem, neklamné to znamení, že šlapeme po stejné vrstvě, ze které je i Kokkinokastro. Tady jsme se poprvé v Řecku setkali s nebývalým jevem - jindy plaché cikády začaly kroužit povážlivě blízko našich maličkostí, dokonce občas narazili tu do nohou, tu zezadu do ruksaku či do krku, až si jedna extra otrslá mrška dodala odvahy a sedla si mě přímo na rameno, rozmotala brčko a začala cucat můj pot. Jestli jsem jí chutnal já, nebo ta včerejší Retsina, která se na můj povrch drala všemi póry - čjorta znajeť, ale obcovala se mnou dost dlouho na to, abych si ji mohl dokonale prohlédnout. Na vrcholu pahorkatiny se terén skoro srovná a vede mezi řečíkovou klečí, padlými uschlými stromy... ruinami staré usedlosti Xsouria... stezka se stává skoro neznatelnou, občas ale narazíte na bidlo se žlutých štítkem č.13 zaklíněné mezi kameny... Naší metou byla původně kaplička Ag. Konstantinos, ale po zdolání asi třetího údolíčka během klesání k pobřeží jsme si stanovili podstatně skromnější cíl - vrátit se v tom odpoledním vedru s posledním zbytkem vody zpátky k autu. Procházka krásná, zajímavá, ale prosím vás - raději opravdu brzy ráno a nechte ten zatraceně těžkej stativ v autě, stejně vám bude dobrej jen jako opora při zdolávání kamenité stezky.

Zátoka Gherakas
Zbytek cesty do Gherakas vede po fungl nové asfaltce nadstandardní kvality, chtělo by se i říci zbytečné pro tak zapadlý kout světa - ale prdlajs, proč vlastně ne, alespoň nemusíte kličkovat mezi výmolama a můžete se v klidu kochat krásně ospalou, zvlněnou krajinou plnou olivovníků... stejně tak ospalá a klidná je i zátoka Gherakas, zátoka hluboce vklíněná mezi kopci s udržovanými olivovníky, hladina zálivu mírně zčeřená lehkým vánkem láká ke smočení uondaných údů... občerstvení zajišťoval postarší pár v karavanu, zrovna servírovali pod plátěným přístřeškem nadšené rodince pekáč lákavě zlatavého, propečeného čehosi, na rybářském molu oprdelkovalo pár turistů - jinak nikdo... naprostá oddechovka...

...stejně jako celý Alonnisos. Ostrov ideální pro resetování mozku do továrního nastavení, kdy jsou v chodu pouze funkce pro udržení základních životních funkcí jako jsou dýchání, konzumace dobrého jídla a vína a nicnedělání...

EPILOG
"Dalibore, Dalibore!!!"
...ohlédnu se a stačím ještě zahlédnout usměvavou, teď už mírně splasklou exhysterku, držící unaveného delegáta kolem pasu, kterak ji zvěčňuje na mobil její souputnice na věčnou památku.
Amen všem blahodárným dovoleným v Řecku...