Čtvrtý návrat na ostrov Mínotaurův

Dovolená. Dva roky bez ní v důsledku okolností. Teď tedy na ní mohu pomyslet. Okamžitě v hlavě buší „Kréta, Kréta, Kréta!“. Už to z ní nedostanu. A to jsem sotva před 10 lety sem vůbec nechtěl. Sedám k netu, pár kliků, nevratné letenky na druhou polovinu října do Heraklionu koupeny. Teď už není cesty zpět. Mám pár měsíců na přípravu.

1.den

Polovina října, den D. O půl deváté ráno přistáváme v Heraklionu. Ještě, aby klaplo prostým mailem zamluvené auto. U východu nás očekává tmavý mladík (je to Bulhar jak se později dovídáme) s mým jménem na cedulce. Vítá nás lámanou angličtinou, bere od M. kufr a pádí ke žluté Pandě. Toto bude naše pohybovadlo na příštích 17 dnů. V duchu se modlíme ať je v pořádku. Vyplnění formalit a předání peněz. Auto je OK. Za 15 minut už vyrážíme směr Panormos.

V Panormosu jsem zamluvil předem ubytování na úvodní 2 noci. Přijíždíme před desátou. Na recepci nikdo. Jdeme tedy na první seznámení s městečkem. Malé milé letovisko s historickým jádrem. Podle toho jsem ho také vybíral, aby to nebyl jen shluk hotelů a apartmánů jako většina středisek na severu. Po ¾ hodině se vracíme, na recepci nás již očekávají. Dostáváme apartmán č.109. Plně vybavená obývací kuchyně, útulná ložnice, v lednici lahev vína. Naprostá spokojenost. Vybalujeme. Jsme po cestovní noci utahaní. Zaléháme a spíme. Budíme se po 15.hod. Co dál. Vyrážíme na první výlet – dle doporučení Yanise z recepce do nedaleké Melidoni cave.

Je to jeskyně osídlená již v neolitu a později za mínojců. V nedávné historii v r.1837 zde zahynulo 300 řeků při obléhání Turky. Vstup do jeskyně je 3€, k tomu dostáváme vodu a průvodce v češtině. Jeskyně mne překvapí svou rozlehlostí a mohutnými stalagmity či stalagnáty . Je nádherně osvětlená. Uprostřed pietní oltář s připomínkou mrtvých. Působivé místo s atmosférou.

Po návratu se chystáme na večeři. V apartmánu listuji místním notýskem se záznamy od Angličanů. Doporučují mj.tavernu Maksis. Nacházíme ji v centru ve staré části městečka. Jsme první hosté (Panormos vůbec v tuto dobu je již hodně vyprázdněný). Pan Maksis nás vřele vítá a hned přináší opečený chleba s olivovým olejem. Pak nás vede do kuchyně. Ukazuje co má dnes navařeno. Váháme, říká, že nám pomůže. Servíruje papriky plněné fetou, zapékané houby a posléze souvlaki. Vše dokonale vynikající. Nakonec přináší trs hroznů (pro které zaběhl naproti do obchodu) a lahev raki. Přisedá k nám, popíjíme, povídáme si. Je to učitel na penzi . Je mu 67 let, je milý a přátelský. Pochází z Peloponésu, manželka je místní. V poslední době jeho penze klesla o 40%, takže si od května do října přivydělává provozováním taverny. V zimě bydlí v Chanii a moc si to tam pochvaluje. Říká, že frmol je v červenci a srpnu, jinak nic moc. Nejhorší hosté jsou prý Rusi. S tím vřele souhlasíme. Najedli jsme se královsky, nevadí ani poněkud vyšší cena. Den končíme romantickou procházkou nočním Panormosem.

2.den

Budíme se poměrně brzy. Je krásně. Dnes máme v plánu delší cestu do hor na planinu Nida. Vyrážíme cestou s krásnými výhledy směr Anogia. Na chvíli ještě odbočujeme do Axosu. Zde je dvojkostelí – starý kamenný byzantský kostel a hned vedle nalepen na něj bílý kostel křesťanský . Oba jsou bohužel zavřené. Alespoň je obcházíme.

Cestou dále se zapleteme v Anogii. Po menším bloudění odbočujeme do pohoří Psiloritis na planinu Nida. Cesta vytrvale šplhá serpentinami vzhůru. Po asi půlhodině stoupání končí a vynořuje se perla - obklopena dokola horami je zde rozlehlá zcela plochá a sytě zelená planina. Pohled to je úchvatný . Dole vidíme tavernu a konec cesty. Dojíždíme k ní. Odtud stoupá pěší stezka (asi 0,5 km) k jeskyni Ideon Andron. Jeskyně byla obydlena již v neolitu. Vykopávky odhalily, že sloužila i jako obětní místo. Před jeskyní jsou ještě zachovány koleje a vozíček sloužící při vykopávkách. Od jeskyně je nádherný rozhled na celou planinu Nida. Je ze ticho a klid. Nemůžu se tohoto pohledu nabažit. Bohužel je však čas pokračovat dále.

Sjíždíme z hor stejnou cestou zpět (jiná zde není). U Anogie odbočujeme na Heraklion. Zastavujeme v Tilissosu. Zde jsou vykopávky tří minojských vil . Přijíždíme už ke konci otevírací doby (9 – 16 hod), takže mnoho času na prohlídku není. V Baedekrovi je docela dobrý popis jednotlivých vil, u vstupu dostáváme i orientační plánek. Bohužel na místě samém nic označeno není. Chce to trochu představivosti a orientačního smyslu. Škoda, památky staré 3500 let by si zasloužily větší pozornost.

Pak už míříme zpět domů po staré cestě Heraklion-Rethymno. Cesta je úzká, klikatí se mezi horami a místy skýtá nádherné výhledy. Trvá nám to přes hodinu i když kilometrově to není daleko.

Večer listuji opět notýskem a rozhodujeme se pro doporučovanou tavernu Aykiros. Je bezvětří a docela teplo. Usedáme tedy na terasu nad mořem. Stifado nemělo chybu. Po návratu ještě na verandě popíjíme darované řecké víno s neřeckým nápisem Kovacs. Rozhodli jsme se v Panormosu zůstat ještě o den déle.

3.den

Ráno si přispíme. Má být jasný den, ale když vyrážíme spadne pár kapek. Naštěstí je to jen ojedinělý mrak. Prvním cílem je Margarites, vesnice vyhlášená svými keramickými výrobky. Nás zde však zcela zaujímá místní klášter. Narazili jsme na něj náhodou, nikde o něm není zmínka. Je v kopci na druhé straně od vesnice. Klášter doslova tone v záplavě květin , vše zcela čisté a krásně uspořádané. Nádherná květinová oáza, která pohladí na duši. Klášter byl založen v 16.století, posléze zničen a v poslední době obnoven za přispění místní komunity. Údajně zde žije jeden mnich. Na klášter navazuje hřbitov s bílými nadzemními (jak si to pojmenováváme my) hroby.

Po krátké prohlídce vesnice pokračujeme do starověké Elefterny. Má se jednat o pozůstatky Dórského města rozesetého po okolních kopcích a údolích. S obtížemi nalézáme odbočku k vykopávkám. Bohužel je zřejmě dlouhodobě zavřeno. Vykopávky je možno pozorovat jen zpoza vysokého plotu. Pomalu zarůstají travou. Jedeme nahoru do vesnice najít pozůstatky hradní věže z římských dob. Kousek od ní mají být cisterny na vodu vytesané do skály Římany. Cesta od věže k cisternám však není nijak značená. Špatně odbočuji na úzký chodníček vinoucí se úbočím kopce. Po asi 500m se proti mně vyřítí stádo ovcí a za ním pasák (ten jako by z oka vypadl Pepkovi Vyskočovi ze Švejka). Ptám se ho na cisterny. Kupodivu rozumí pár anglickým slovíčkům. Ukazuje, že se mám vrátit a jít za ním. Vracíme se tedy (i s ovcemi) a navádí mne správným směrem. Za to chce nějaký peníz. Dávám mu euro, alespoň poděkuje. Vchod do cisteren je nenápadně ukryt ve stráni. Vcházím a žasnu nad rozlehlostí vydlabaného prostoru. Strop podpírají mohutné vytesané sloupy. Musela to být strašná práce. Při návratu si všímám, že pasáček zkásl stejným způsobem i německou rodinku. Zřejmě byznys.

Dále se ještě pokoušíme najít zachovalý antický most. Opět nikde nic značeno. Polohu mostu sice tušíme, nicméně cestu k němu nenacházíme. Po chvíli bloudění to vzdáváme a jedeme zpět.

Je teplo, bezvětří. M. se pořád těší na moře. Bereme plavky a jdeme na pláž. M. má už od domova strach, že bude studená voda. Jen co smočí nohy, křičí nadšeně, že voda je teplá. Po dvou letech se řádně se vyčácháme v moři . Večer jdeme opět do taverny Aykira. Byli jsme zde včera spokojeni a dnes tomu není jinak. Po návratu ještě spřádáme plány co dále.

4. den

Včera večer jsme mírně přehodnotili itinerář. Mým původním záměrem bylo přejet na jih a ubytovat se v Agios Pavlos. M. však usoudila, že je to příliš opuštěné místo. Našel jsem tedy několik pěkných ubytování v Damnoni či Plakiasu. Zkusíme to tam.

Balíme. Vyrážíme směr Rethymno a dále na jih. Cestou ještě musím zastavit na minojském pohřebišti u Armeni. Zde bylo vykopáno asi 280 zemních hrobek . Vstupné 2€. Některé hrobky jsou docela malé, jiné jsou hluboko v zemi a impozantní. Tedy alespoň pro mne. M.tvrdí, že to jsou kamenné díry v zemi a že je divné chodit po něčích hrobech byť 3000 let starých. No každý to máme jinak. Nakonec zde strávíme asi třičtvrtěhodinku.

Pokračujeme dále do Damnoni. Zde, hned u hlavní cesty, nacházíme první vytipované apartmány A.A. M. se docela líbí. Odbočujeme ještě směrem k pláži, kde mají být dobře recenzované apartmány Mythos. Tady už se M. líbí o poznání méně. Vracíme se tedy k A. A. Jsou to nádherné modrobílé budovy v zelené zahradě. Na recepci se ptám mladé slečny na možnost ubytování, prozatím na 3 noci. Ochotně nám ukazuje jedno studio. Je krásné, prostorné dokonce i se dvěma balkony. Líbí se nám. Ptám se na cenu. Slečna odpoví, že nám ho dá za 25€/noc (a to je méně než na booking.com). Není co řešit, okamžitě bereme. Na recepci se ještě seznamujeme s majitelem, který nás zve do své taverny ve vedlejší vesnici na welcome drink. Milé.

Je asi 1 hodina, slunce silně pálí. Jedeme na pláž. M. se někde dočetla, že v říjnu bývá na jihu studenější voda než na severu. Opět se tedy obává. Jak se vzápětí sama přesvědčuje, není to pravda. Zde na jihu je tepleji než na severu. Zůstáváme na pláži až do pozdního odpoledne. Slunce svítí ostošest, stihneme se i mírně spálit.

V podvečer jedeme ještě na nákup a procházku do Plakiasu. Vůbec se nám zde však nelíbí. Je to pro nás komerční turistické letovisko. Rychle utíkáme zpět do Damnoni. Na večeři jdeme asi kilometrovou procházkou k pláži. Zde M. instinktivně vybírá jednu tavernu. Jako obvykle tu správnou. Je zatím sice poloprázdná, ale za chvíli se zcela zaplní (zatímco vedlejší zůstává osiřelá). Obsluha rychlá a milá, jídlo vynikající. Damnoni byla správná volba.

5. den

Přemýšlíme, jak si uspořádat program. Nakonec se rozhodujeme vyrazit směr Spili, Meronas, Thronos, kde mají být zajímavé kostely. Vyrážíme. Zastavujeme ještě v soutěsce Kourtaliotiko . Sestupujeme dolů ke kostelíku Agios Nikolaos a dále k vyvěrajícím pramenům a zurčícím vodopádům. Po asi hodince se vracíme k autu.

Pokračujeme dále. Cestou ještě odbočujeme do Lambini, kde má být architektonicky pozoruhodná kopulová bazilika z 11.-12.století . Nacházíme ji. Je krásná, ale bohužel zavřená. Vracíme se a jedeme do Spili. V minulých letech jsme zde již dvakrát projížděli. Nikdy jsme však neshlédli zdejší proslulou kašnu s 19 lvími hlavami. Napravujeme to tedy teď. U kašny usedáme do kafenionu. Dáváme si první letošní frappé. Kolem nás zurčí lví hlavy, je klid, pohoda, vše plyne pomalu. Když se dostatečně nabažíme zdejší pohody, projdeme se ještě malebnými uličkami Spili a pokračujeme dále.

Příští zastávkou je Meronas. Zde se nachází kostel Panagia ze 14.stol. s původními freskami. Kostelík nacházíme v centru obce . Je krásný a otevřený. Uvnitř sedí stará babka a mladší paní. Hned, jak nás zmerčí, zvou nás dovnitř. Mladší paní nám lámanou angličtinou vysvětluje, co která freska znázorňuje. Fresky jsou opravdu nádherné a kostel má mystickou atmosféru. Nachází se zde i vzácná ikona ze 14. století. Je už poničená a paní patřičně zdůrazňuje, že to udělali Turci. Pokud zde zavítáte, kostel určitě nevynechte.

Dále pokračujeme do Thronos. Tady je kaple ze 13.století postavená na místě mnohem větší byzantské baziliky ze 4.století . Kaple je zavřená. Spatří nás však mladý majitel nedaleké taverny. Volá, že nám otevře. Vnitřek je opět pokryt úžasnými původními freskami. Ty v kapli jsou z 15.stol. a v sakristii ze 14. stol. Dají se rozlišit i odlišnými výrazy tváří vyobrazených postav. Podlaha je původní z byzantské baziliky, zachovaly se částečně i původní mozaiky v kapli a venku v okolí kaple. Návštěvy určitě nelitujeme.

Pak už se vracíme zpět. Původně si chceme zkrátit cestu. Narážíme však na novou silnici, která není v mé mapě (byť jen 3 roky staré). Ta nás táhne kolem přehrady až někam k Rethymnu. Za pomoci navigace však v poslední chvíli nacházíme správný směr a kolem 16 hod. dorážíme domů. Jdeme se ještě spláchnout do moře, pozorujeme slunce sklánějící se pomalu k obzoru.

6.den

Dnes si uskutečním jeden ze snů – projít soutěsku Aradena. Půjdu sám, M. by to nezvládla. Stále mne od toho odrazuje. Marně. Na netu se zmiňuje čas průchodu soutěskou na 4-4,5h + další cesta do Loutra a následný přesun do Sfakie. Časově to vychází dost náročně. Budíme se tedy v 7 ráno (je ještě tma!). M. rozespale vrčí, že jsem blázen, ať se na to vykašlu. V 8:30 vyrážíme.

Něco po desáté přijíždíme k Aradeně. Cestou M. vysvětluji, kde má odstavit auto, jak dojít na Sweetwater beach a dále do Loutra. Při šplhání serpentinami nahoru do vesnice Aradena se M. opět děsí, jestli to opravdu musím jít. A když přejíždíme proslulý most nad soutěskou a kouká hluboko na dno, řeči o bláznech neberou konce. Jak se prý po těch kolmých stěnách chci dostat dolů. Beru dostatek vody, dostávám poslední pomazání a vyrážím. Nahoře pere slunce. Čím se nořím hlouběji, začíná být o poznání chladněji.

První prudký sestup cca 100m na dno soutěsky je docela v pohodě. Dole se jde štěrkovou cestou, vlevo i vpravo vysoké kolmé stěny a nad hlavou železný most . Občas rozléhající se hromový rachot, když po mostě projede auto. Potkávám celou řadu horských koz, které si vetřelce zvědavě prohlíží. Dorážím k prvnímu obtížnějšímu úseku, který se obchází po kamenných schodech a stezce táhnoucí se ve stěně soutěsky. Dochází mě nějaký Němec. Ptá se, proč nepokračuji po dně soutěsky. Jak to mám nastudováno říkám, že jsou dvě cesty – jedna obtížná po dně a druhá snadnější po úbočí srázu. Chvíli váhá a pak vyráží za mnou. Nakonec, po shlédnutí druhé možnosti, mi děkuje, že jsem vybral správnou variantu.

Cesta soutěskou se vlastně skládá z asi 6-7 vice méně horizontálních úseků a stejného počtu poměrně prudkých klesání. Vždy, když už si myslím, že ústí u moře je nedaleko, mne překvapí další zákrut a padák soutěsky. Je nutno opravdu pečlivě sledovat značky , jinak se lze dostat do prakticky neschůdných úseků. Což se mi i párkrát přihodí, musím se vrátit kousek zpět a značky vyhledat.

Zatímco horní část soutěsky vede mezi úzkými kolmými stěnami , v dolní části se v jednom místě soutěska rozevírá a vynoří se nádherný pohled na zelený olivový a oleandrový háj . Velmi působivé, nezapomenutelné. Po necelých třech hodinách se přede mnou zjeví výhled na moře. Jsem u konce na Marmari Beach . Unavený, ale šťastný. Kotví zde dva čluny s Němci, kteří okupují pláž a místní tavernu. Rozhoduji se nezdržovat. Pokračuji dále do Loutra.

Cesta je značena černožlutými značkami na skalách. První úsek vede po černém útesu prudce padajícím do moře. Pak cesta sestupuje na pláž u osady Fénix a skze tavernu (ano cesta opravdu prochází domem) a ohradu s ovcemi pokračuje do Loutra. Asi po hodině a 10 minutách dorážím nad Loutro. Je to modrobílá perla podél obloukové zátoky, kam nevede žádná cesta pro auta .

Je čtvrt na tři. M. do Loutra nedošla, zasekla se na Sweetwater beach . Je dost teplo a jsem utahaný. Domlouváme se, že do Sfakie dojedu lodí a tam se sejdeme. Loď odjíždí v 16h. Usedám do jedné taverny. Vychutnávám lahodný Mythos. Následně si na hodinku usmlouvám lehátko na pláži. Koupel v moři mne znovu staví na nohy. Po krátké plavbě se ve Sfakii setkáváme s M. Je celá ráda, že žiju.

Domů dorážíme v 18h. Na večeři zajedeme do vedlejší Lefkogie do taverny k domácímu. Vítá nás a hned co budeme pít, že je to na něj. Nemůžeme se dohodnout, jestli bílé víno či rosé. Mávne rukou a přináší dva džbánky obojího. Jak budeme řídit zpátky to nevím. Taverna se nám líbí, jídlo opravdu skvělé (o cenách ani nemluvě). Na závěr ještě musíme zvládnout raki. Tři kilometry domů jedeme hodně opatrně.

7.den

Volíme odpočinkový den. Jedeme se podívat jen kousek vedle na kamenný most a Kato Moni Preveli. Preveli bridge byl postaven mnichy v 18 století, aby mohli překračovat řeku. Nedaleko je starý klášter Kato Preveveli. Nyní je opuštěný. Sestává z několika kamenných budov . V jedné je uděláno muzeum. Vstupné do kláštera 2,50€.

Po krátké prohlídce se vracíme. Zkouším najít pláž, kterou jsem objevil na své poměrně podrobné mapě. Podle citu odbočujeme v Lefkogii směrem na Skinari. Cesta nejdříve stoupá nahoru, pak vede po úbočí kopce s úžasnými výhledy a nakonec prudce klesá k moři. Na konci je nádherná pláž v uzavřené zátoce. Pláž je sice organizovaná, je zde však jen pár lidí. Bereme si lehátka a zůstáváme až do večera. Cestou nazpátek se stavujeme na večeři znovu v taverně u domácího v Lefkogii. Opět nic nechce za víno, prý jsme jeho hosté. Co víc si přát. Prodlužujeme si pobyt ještě o jeden den. V noci se zvedá vichr a lomcuje vším. Špatně se spí.

8. den

Dle předpovědi se změnilo počasí, přichází fronta ze severu. Duje doslova uragán. Přesto vyrážíme na plánovaný výlet do vnitrozemí východním směrem po místních vesničkách, kostelích a klášterech.

Začínáme v Amari. Za vesnicí je mezi olivovníky kaple Agia Anna ze 13. století se zbytky původních fresek . Kaple je otevřená. Usedám uvnitř. Rozjímám, vnímám ten klid kontrastující s vichrem venku. Pak už pokračujeme do Asomatos. Zde je starý zbořený klášter. Zachovaný klášterní kostel je bohužel zavřený.

Následně se pokoušíme nalézt mínojské sídlo v Monastiraki. Z dálky ho vidíme, ale cestu k němu se nám nalézt nepodaří. Jedeme tedy dále na východ krásným údolím. Cestou ještě zastavujeme u Vizari ke shlédnutí ruin byzantské baziliky ze 6.století a následně stavíme u Fourfouras, kde býval byzantský klášter. Zbyla z něj obnovená kaple se zbytky fresek.

Dalším cílem je Moni Valsamonero. Starý ženský klášter. Odbočujeme z hlavní cesty a přijíždíme k němu. Bohužel je dnes zavřeno. Alespoň ho obcházím lítostivě dokola zvenčí. Pokračujeme k Moni Vrontisiou. Celý den fučí. Na parkovišti před klášterem nás téměř smete uragán. Otevřít dveře auta vyžaduje opatrnost a pěknou sílu. Probíhá zde řecká svatba. Plno lidí a křičících dětí. Rychle shlédneme kašnu z 15. století v benátském slohu a klášterní kostel se starými freskami. Pak utíkáme pryč před tím obrovským lidským hlukem a nemenším vichrem (Řekům to kupodivu nevadí).

Cestou odbočujeme ke klášteru Moni Agios Nikolaos. Je umístěn v ústí soutěsky Rouvas. Je zcela nový (či obnoven v moderním stylu). Působí zde jako pěst na oko. Všude kolem nepořádek a stavební práce. Ani k němu nejdeme a znechuceně odjíždíme do Zarosu. Zde odbočujeme do hor k jezeru Votomos. To je sladkovodní jezero, kde chovají pstruhy. Cestou míjíme řadu rybích taveren. Je neděle. U jezera parkují dva autobusy řeckých dětí. Křik, hlahol, chaos, vítr. Naštěstí výpravy dětí brzy odjíždí. Pokoušíme se jezero obejít, ale na východní stranu žene vítr vodní tříšť. Vzdáváme to a jdeme k autu.

Vracíme se zpět domů po hlavní cestě přes Agia Galini do Spili. Zde se ještě zastavujeme u hřbitovního kostela s freskami ze 14.století. M.už má větru dost, tak to rychle balíme a spěcháme do Lefkogie k domácímu na večeři. Pan domácí se s námi loučí, nalévá víno a raki na svůj účet. Milý chlapík, budeme vzpomínat. Slibuje, že další den kolem poledne se vítr utiší. V noci však pořád mocně duje.

9. den

Ráno balíme, zamáváme milým apartmánům a přesouváme se. Za další místo pobytu jsem zvolil Sougii. Ta mne uchvátila při krátké zajížďce sem před 8 lety. Jedeme přes Rethymno a Chanii, kde odbočujeme směr Prases. Je slunečno i vítr utichá. Cesta vede nádhernými zelenými údolími. Kocháme se, sem tam přistavujeme. Míjíme i několik starých kostelů, ale M. jich má po včerejšku dost a odmítá zastavit.

Kolem jedné přijíždíme do Sougie. Zaparkujeme u moře, vyrážíme hledat ubytování. Je zde poměrně plno. Koukám po horních patrech apartmánů, všude se zdá obsazeno. Do přízemí se mi moc nechce. Z netu mám vytipováno pár možností. V první je obsazeno, ve druhé nám ukazují dvě přízemní tmavé špeluňky. Ty s díky odmítáme. Nechce se nám dále bloudit. Na samém vjezdu do vesnice vím o dobrých i když dražších apartmánech V.G. Jdeme tam.

V recepci zvonkem přivolávám místního recepčního. Na první pohled je sice trochu nesympatický (i na netu si na něj stěžovali), ale což. Ptám se na ubytování na 4-5 nocí. Ukazuje nám volný apartmán. Pěkný, ale v přízemí, chce za něj 50€. Odvětím, že je to mimo náš rozpočet. Ptám se, jestli má něco nahoře. Odvětí, že dnes ne, až od zítřka. Nicméně vede nás do prvního patra a ukazuje studio s kuchyňkou, balkonem, bílou železnou postelí a bílým nábytkem. Za 40€. Říkám ano, to je ono. Ptám se, jestli je to tedy opravdu volné až od zítřka. Podívá se na mne a odpoví, že nám ho dá hned, že to nějak zařídí. S radostí bereme. Ještě nám vysvětluje, že každé ráno je na recepci zdarma dispozici káva a džus. Milé.

Venku připaluje slunce. Bez velkého vybalováni tedy pospícháme na místní pláž , kde se koupeme až do večera. Na večeři testujeme jednu tavernu u moře (jsou celkem tři, ostatní jsou již zavřené). Opětovná spokojenost.

10. den

Je nádherně modro. V plánu máme túru do antického Lissosu. Minule, (když jsme do Sougie zavítali náhodně před 8 lety), došli jsme jen na náhorní plošinu nad Lissosem. Tehdy jsem zasněně koukal na nádhernou scenérii a starověké město dole. Slíbil jsem si, že se vrátím a dokončíme to. Jsme tu tedy znova.

Vyrážíme. Opět ta nádherná cesta krátkou soutěskou pod převislými sytě okrovými stěnami , výstup na náhorní plošinu v zeleni pod modrou oblohou, kterou se vine jasně oranžová kamenitá stezka. A opět plošina končí a otevírá se nezapomenutelný pohled dolů do zelené mísy s blankytným mořem – antický Lissos .

Sestupujeme dolů po prudké kamenité cestičce. Ústí u Asklepiova chrámu . Jsou to pozůstatky svatyně z 3.st.př.n.l. i s částečně zachovanou mozaikovou podlahou a základy bývalého oltáře. Je vedro. M. už toho má dost, jde hned na pláž . Já ještě procházím zbytky antického města, prolézám nekropoli s helénskými a římskými hrobkami, pozůstatky přístavu. Když už jsem unaven, odebírám se rovněž na místní pláž. Zde se koupeme v čisté, průzračné vodě.

Po asi třech hodinách se vydáváme zpět, znovu tou krásnou náhorní plošinou a soutěskou s výhledy do Sougie. Je už sice pozdní odpoledne, avšak slunce se stále hlásí. V Sougii hned u přístavu nás zláká oblázková pláž s křišťálovou vodou. Smýváme tedy ze sebe prach a pot z cesty. Zůstáváme až do západu slunce.

11. den

Počasí se změnilo. Zatáhlo se, ochladilo i sprchlo. Sedáme do auta a jedeme do Moní. Zde již prší. V Moní je kostel Agios Nikolaos. Skládá se vlastně ze dvou kostelů vzájemně spojených. Jeden byl postaven ve 13.stol. a druhý k němu přistavěn o století později. Venku je jako rarita ještě samostatná spirálová zvonice. Bohužel je zavřeno a tak koukáme na původní vnitřní výzdobu jen přes okna.

Pokračuje dále na Elyros. Měly by to být pozůstatky antického města z období okolo 7st.př.n.l, které mělo údajně až 16 000 obyvatel. Jako přístavy mu sloužily Sougia a Lissos. Podle aplikace v mobilu nacházíme dané místo. Je to na kopci. Je odtud úžasný rozhled (i když dnes pošmourný) do širokého okolí a na Sougii v dáli u moře . Jinak z města nezůstalo prakticky nic. Spíš jen tušíme, že jsme správně.

Poprchává a tak se vracíme domů, kde si na balkoně čteme. Pozdě odpoledne se mraky mírně protrhají. Vyrážíme na vycházku naproti nahoru směrem na mys Tripiti. Cesta se klikatí nahoru po úbočí. Otevírají se čarovné pohledy na Sougii a celou zátoku . Čím výše vystoupáme, tím je to hezčí. Nakonec se přes pokročilou dobu rozhodneme dostoupat až nahoru na hřeben. Tady se nám zcela nečekaně rozevře dech beroucí pohled na divoké a nádherné pobřeží východně od Sougie . Vůbec jsem to nečekal. Zírám a fotím se zatajeným dechem. Bohužel už je pozdě. Musíme se vrátit, abychom to stihli ještě za světla.

12. den

Je stále zataženo, místy sprchne. Rozhodujeme se vyčkat, jak se situace vyvine. Čteme si na balkoně, píšu tyto řádky. Po 12 hodině se rozhodujeme vyrazit opět směr Tripiti. Včerejší výhled nás tak navnadil, že to musíme alespoň kousek zkusit. Opět ta divoká nádhera na hřebeni. Dnes pokračujeme dále. Jde se stezkou nad mořem úžasnou přírodou. Společnost nám dělají jen místní horské kozy . Docházíme až k sestupu do první soutěsky, která přehrazuje cestu. Bohužel začíná poprchávat a na obloze se táhnou nízké černé mraky. S těžkým srdcem to otáčíme zpět. Možná důvod se sem vrátit příště….

13. den

Předpověď počasí věští mírné zlepšení. Ráno se opravdu sem tam objeví dírou v mracích modrá obloha. Je to náš poslední den zde, rozhodujeme se jít soutěsku Agia Irini. To byl ostatně i jeden z důvodů proč jsme do Sougije jeli. M. (není zrovna příznivec soutěsek) mne ráno vyváží nahoru. Plán je, že pojede autem dolů, půjde mi zdola naproti a někde se setkáme.

Dojíždíme na horní konec soutěsky a já vycházím . Po asi 1km je výběrčí budka. Chtějí 2€. Po zhruba dalším kilometru začíná pršet. Zprvu jemně, pak se spouští liják. Zalézám pod skalní převis a v suchu čekám 10minut, pak dvacet, nakonec půl hodiny. Přidávají se i hromy a blesky. Už nemá cenu čekat. Oblékám si „nepromokavé“ věci a vyrážím dále. Ještě, že mám kvalitní boty, které nekloužou ani na vlhkých kamenech. Jinak by to byl problém.

Další asi kilometr to jakž takž jde. Pak se ale spouští tropický liják. Postupně na mě vše (byť nepromokavé) zcela vlhne, kalhoty ztěžknou a lepí se mi na nohy, v botách čvachtá voda. Tropický liják neustává. Nezbývá však než pokračovat. Soutěska je krásná, nicméně v prudkém dešti není moc prostoru se rozhlížet a obdivovat. Škoda.

Asi dvě třetiny soutěsky jsou poměrně snadné. Jde se cestičkou, místy se sestupuje po kamenech. Zbývají mi poslední asi 2 km. Jsem skrznaskrz mokrý. Po cestě tečou potoky vody. Snažím se jim vyhýbat, jak to jde. Najednou vidím, že cestu přehladilo spadlé kamení, musím to obtížně obcházet. Spodní část soutěsky se zužuje a teče zde potok. Ten se začíná pomalu rozvodňovat. Cesta vede korytem po kamenech. V jednom místě se soutěska velmi zužuje a musí se slézat kluzkou mezírkou kolem obrovského balvanu. Velmi opatrně se protáhnu. Pak už to je jen o větším či menším brodění a vyhýbání se řekám hnědé vody valících se ze všech úbočí.

Docházím do cíle dolů. Trvalo mi to i s přestávkou na déšť asi 3,5 hodiny. M. je úplně ve vředu kde jsem a co se mi stalo (v celé soutěsce nefunguje signál). Crčí ze mě voda, sedám si v autě dozadu. Cestou ještě musíme přebrodit 2 jezera, která se vytvořila na silnici. Naštěstí zatím nejsou hluboká. Doma si dávám horkou sprchu. Usedáme na balkón pod stříšku a pozorujeme spoušť venku.

Kousek pod okny vede zcela suché koryto řeky. Najednou vidíme, jak se korytem žene vodní vlna s odpadky a během několika okamžiků se ze suchého koryta stává kalná prudká řeka. Turisté a pár aut, které zůstaly na druhé straně, jsou odříznuti . Když déšť ustává, jdeme k moři podívat se, jak se do něj vlévá řeka. V pláži je vyryt kaňon , kterým se valí hustý proud. V moři se udělala velká ohraničená hnědá skvrna, která ostře kontrastuje s blankytně modrou mořskou vodou okolo. Moře zuřivě bouří . Je to krásně drsný pohled.

Když už jsme tady, usedáme do jedné kryté taverny na večeři. Topí se tu v kamínkách. Tavernu vede nějaká divná paní, asi Angličanka. Mají zde i takové podivné menu. Zkoušíme si vybrat Mix meze. Vyklube se z toho směs různobarevných kašovitých sýrů s rajčaty a něčím zeleným. Zcela neřecké, moc se to nedá jíst. Něco pozřeme, pak jen smutně koukáme. Najednou se bez varování v pár vteřinách spustí uragán a více než tropický liják. Všude dokola je doslova bílá tma. I místní na to nevěřícně hledí. Moře bouří jako šílené. Naštěstí vše stejně náhle asi po deseti minutách utichá. Zajímavá zkušenost. Ještě, že zítra se přesouváme jinam.

14. den

Ráno svítí slunce, je skoro jasno. Pomalu balíme. Vyrážíme do vnitrozemí, směr Topolia. Předevčírem jsem zkusmo napsal mail do T. V. a pokusil se zamluvit jednoložnicovou „vilku“. Hned mi odpověděli a nabídli ubytování ve vile na poslední 3 noci za super cenu. Jedeme zkratkami po horských silnicích s krásnými výhledy. Po projetí úžasné soutěsky Topolia se ocitáme v naší vesnici. Teď ještě najít ubytování. Parkujeme u pekárny. Hned vedle odbočuje, či lépe řečeno padá dolů betonová stezka. Přibližně tuším, že někde na ní to asi bude. Jdeme pěšky to prozkoumat. Po chvilce bloudění nacházíme kýžené.

Čeká nás stará matka majitele. Neumí ani slovo jinak než řecky. Ale vřele nás vítá. Vede nás k naší „vile“. Už sama rozlehlá terasa s výhledem do údolí je impozantní. Stařenka obrovským starožitným klíčem otevírá historický zámek v dřevěných dveřích, či spíše menších vratech. Vcházíme do prostorné kamenné obytné kuchyně s krbem a veškerým vybavením. Zírám na to s otevřenou pusou. Pak nám ukazuje menší kamennou ložnici se starožitnou postelí a nočními stolky. Z kuchyně vedou ještě jedny dveře. Jako překvapení se za nimi skrývá druhá ložnice se skříní jako od mé babičky. Každá ložnice má svou koupelnu. Prý si můžeme vybrat. Místo jedné máme dvě ložnice a k tomu nádhernou kuchyň. Kréta budiž pochválena. Paní nás vehementně zve ještě k sobě na kávu. Posílám tam M. Moje angličtina je zde zcela zbytečná. Řečka s Češkou jakýmikoli jazyky nepolíbené si jistě porozumí lépe.

Je krátce po poledni. Rozhodujeme se vyrazit do kláštera Gonias u Kolimbari. Přijíždíme k němu. Bohužel je zavřeno. Ze zmatené, několikrát přelepené tabulky u v chodu zjišťujeme, že se zřejmě otevírá v 16 hod. Nechce se nám čekat. Vyjíždíme na krátkou prohlídku po vesnicích poloostrova Rodopos. Na chvíli zastavujeme na vyhlídce nad mořem (je zde modrá lavička s EU nápisem). Kocháme se pohledem na Kolimbari, záliv a plující lodě.

Večer navštěvujeme v Topolii jedinou místní tavernu. Začínají se zde pomalu scházet Řekové. Majitelka neumí anglicky. Máme trochu obavu, z menu si vybíráme souvlaki, mix salát a místní víno. Po chvíli nám to přináší. Vše je až nečekaně vynikající. Místní skupina Řeků se rozrůstá. Muži u dvou stolů mastí karty, ženy u jiných stolů hlasitě klábosí. Sem tam nás někdo i pozdraví, jinak si nás moc nevšímají. Ale jsou milí. Večer usínáme spokojeně v jedné z našich ložnic.

15. den

Ráno je jedna polovina oblohy potažená těžkými mraky, na druhé je téměř modro. Rozhodujeme se zajet na Elafonisi. Hned za Topolií ještě donutím M. zastavit a vyšlapat schody k jeskyni Agia Sofia . Je to docela velká jeskyně se stalagmity osídlená již v neolitu. Uvnitř je ukryt i malý kostelík a modlitební místo. Líbí se mi.

Pokračujeme dále přes Elos. Všude davy svátečně oděných lidí. Probíhá zde dnes kaštanová slavnost. Ale nezastavujeme. Obloha se zcela se vyjasňuje. Kolem poledne dojíždíme na Elafonisi . Není zde mnoho lidí. Nasáváme slunce, dáváme si frapé. Pak si jdeme najít místečko na vedlejší pláži. Lehce pofukuje, nicméně je docela teplo. Neodoláme a vlezeme do moře. Voda je překvapivě teplá, pláž nádherná, obloha modrá, slunce hřející. Co víc si na konci října přát.

V půl čtvrté se zvedáme k návratu. Vezmeme to přes Keramoti, Sfinari, Platanos. Cesta, kterou průvodce označuje jako silnici s panoramatickými výhledy. Nelhal. Jedeme po úbočích hor s fascinujícími výhledy do hlubokých údolí či na pobřežní nížiny hluboko pod námi. Řekl bych jedna z nejmalebnějších krétských cest. Jsem nadšený. Pro toto Krétu zbožňuji.

16. den

Poslední celý den před odletem. Je zamračeno. Pohledy na olověné mraky nevěští žádnou naději na zlepšení. Posnídáme a vyrážíme na starověkou Falassarnu. Vezeme to odbočkou přes Lousakies po místních cestičkách. Cestou spadne i pár kapek.

Dojíždíme na místo. S námi kupodivu i dvě další auta. Na Krétě je stále dost turistů. Neúplné vykopávky Falasarny dávají tušit, jak vypadalo starověké přístavní město před 2,5 tisíciletími. V přístavu byly strážní věže, přístavní molo , umělý vstupní kanál. Nyní vše vyzvednuto asi 9m nad hladinu moře po zemětřesení ve 4. století př.n.l. Pro mne, milovníka antiky, je to docela zajímavé. Pobudeme zde asi půl hodiny a jedeme zpět do Topolie.

Mraky už jsou méně těžké, rozhoduji se ještě projít soutěsku Topolia . M. mne zaveze na začátek do Koutsomatados. Konec je pak vlastně kousek od našeho ubytování. Soutěska je celkem krátká. Jsem tu sám, jen vysoké stěny okolo . Zurčící potok se asi v polovině ztrácí někam do podzemí. Panuje zde naprosté ticho a klid . Cesta soutěskou je docela pohodová, bez zrádných míst. Nejtěžší je vlastně vystoupat na konci do kopce do Topolie k ubytování. Celé mi to trvá asi jeden a čtvrt hodiny. Předposlední bod plánu tedy splněn. Připravujeme si večeři a dopíjíme poslední víno.

17. den

Dnes je na programu (kromě nočního odletu) ještě poslední bod – archeologické muzeum v Heraklionu. I když jsme na Krétě počtvrté, nikdy jsme v něm nebyli. Po obloze se táhnou těžké mraky a lehce poprchává. Pomalu balíme, loučíme se s paní domácí (dává nám kytku), vyrážíme na 200km trasu. Po cestě začíná déšť houstnout, musíme bočními cestami objíždět i pro havárii uzavřenou hlavní „dálnici“. Před Heraklionem už docela slušně leje.

V Heraklionu se snažíme podle mobilní navigace najít parkoviště co nejblíže muzeu abychom moc nezmokli. Proplétáme se uzoučkými přeplněnými uličkami a systémem jednosměrek v hustém dešti. Řidička M. je už značně nervní. Narážíme na nějaké podzemní parkoviště. U vjezdu nám nařizují vystoupit a odevzdat klíče od auta. A že to zaparkují sami. Nechápeme, panuje zde zmatek (pro nás), za námi se štosují další auta. Berou nám klíče, dostáváme nějaký lístek a hotovo. Tak tak, že si stačím vzít kameru a peníze. M. nechává v autě volně pohozený foťák. Snad to bude v pořádku.

Nevíme, kde jsme, leje nám za krk. Pokouším se doptat, posílají nás někam odbočkami po pěší zóně. Pokouším se zorientovat podle mobilu. Kape mi na něj voda, nechce moc reagovat. Nakonec muzeum po delším bloudění a zacházkách mokří nacházíme.

Dnes je 28.října, státní svátek. Vstup do muzea je v tento den volný. Kupodivu zde není ani mnoho lidí. Procházím pomalu jednotlivými sály, hltám tu přehršel artefaktů. Připomínám si vykopávky z mnoha lokalit, které jsme navštívili. Téměř v každém sále je nějaká specialita – neuvěřitelně jemný „včelí“ přívěšek, sochy hadích bohyní, mistrovská býčí hlava , samozřejmě disk z Festu atd. atd. Vydržel bych tady klidně i celý den. Bohužel M. už je netrpělivá, že musíme na letiště (i když času ještě habaděj). Po necelých dvou hodinách ji to už začalo zmáhat.

S těžkým srdcem tedy opouštím muzeum. Přestalo pršet. Stavujeme se ještě do jednoho bistra na poslední gyros. Poměrně snadno nacházíme i podzemní parkoviště, kde jsme nechali (či spíše bylo nám odebráno) auto. Odevzdávám lístek a za chvíli nám ho přivážejí. Vše je naštěstí v pořádku. Za čtvrthodinku jsme na letišti. Necháváme auto na parkovišti. Dle instrukcí odevzdáváme klíč v bílé budce u vjezdu. Teď už jen dlouhé čekání, letištní formality a sbohem Kréto. Snad někdy příště, příště, příště….....