Na úvodní stránku
Napsat vlastní cestopis
Fotogalerie
Videogalerie
Recenze hotelů a apartmánů
Recenze míst
Recenze taveren
Diskuzní fórum
Přihlášení
Jste nepřihlášen
OnLine: 3 | 19
Melissa travel
Ochrana osobních údajů
© 2002 Řecko a řecké ostrovy

Se Skříní až na kraj Řecka

Autor:
Zařazeno:
Peloponés
Napsáno:
31.10.14 17:08
Fotografií:
52
Přečteno:
3821
Soutěž:
2014
Tisknout cestopis
Doporučit přátelům
Dnes 11:50
12 °C
Zataženo déšť
S, 2.6 m/s
Jedeme na jih, jsme kousek pod Brnem, načítáme první kilometry.

V obytném autě cestujeme poprvé v životě, jsme naprostí zelenáči. Nevíme a ani si zatím neumíme představit, co nás čeká, kam až dojedeme, zda nás bude dvoutýdenní kočování z místa na místo bavit a jestli vůbec budeme umět vypustit odpad.

Auto nás stále ohromuje svojí velikostí, měří 7 metrů na délku a 2,5 m na šířku, váží něco málo pod 3,5 tuny. Sedím na místě spolujezdce, Ivo řídí, točí velkým volantem a zatím získává odhad, ve které části vozovky se má pohybovat, aby nezabíral půl pruhu v protisměru nebo abych já se nebála, že sjíždíme z krajnice.
I zevnitř je auto obrovské, připadáme si, jako bychom jeli ve velké skříni. Dojem skříně se umocňuje po najetí na panelovou silnici. Všechno se třese, cinkání hrnců, pokliček, hrnečků a příborů přehlušuje rádio. V zatáčce už nádobí nabralo energii a vyletělo ze špatně uzavřené skříňky. Kastroly poskakují a válí se po zemi. Zastavujeme, mezi hrnce vkládám utěrky, skříňku pečlivě zamykám. Pod koly máme nyní hladký asfalt a jízda se zdá příjemnější, zvykáme si. Pouštím CD a z přehrávače nás pozitivní energií zahrnuje píseň od L. Armstronga "What a wonderful world" (Báječný svět). Křtíme auto pro tuto cestu jménem Skříň.

Jedeme dále, už jsme na Slovensku a zatím jsme od našich dvou dětí neslyšeli otázku: „Kdy už tam budem?“ Dětem je 6 a 11 let a snad jsou už na naše cestovatelské výstřelky zvyklé.

Je pátek večer 11. července, do Řecka k moři dojedeme pozítří kolem poledne.
Pošesté se do Řecka vracíme, poprvé pozemní cestou. Vypadá to, že nemůžeme jet nikam jinam, vždycky si nás tato pestrá země přitáhne. Přesto, když jsem se v lednu dozvěděla, že budeme mít v létě k dispozici obytné auto, zahrnuly mé cestovatelské plány Švýcarsko, francouzskou Provence a Azurové pobřeží. Pečlivě jsem naplánovala itinerář den po dni, kilometr po kilometru, co všechno uvidíme, zažijeme a prozkoumáme. Tři týdny před odjezdem však přišla myšlenka. A co Řecko? Proč bychom nedojeli autem do Řecka? Zasedla jsem k internetu, k moři na sever je to jenom 1350 km. Ale to mi nestačí, nechci na Chalkidiki ani na Olympskou riviéru, sním o jihu Peloponésu, poloostrově Máni, ráda bych dojela až tam, na samý kraj "pevninského" Řecka. Rodinu plán nadchl, já se na sebe trochu zlobím, že mě to nenapadlo dříve, mohla jsem mít více času na hledání důležitých informací. Je tedy rozhodnuto. Letos jsme svobodní, nemáme nic předem zajištěné, pojedeme tam, kam nás srdce povede a 4 kola dovezou.

Jsme v Maďarsku kousek od Gyoru, stmívá se, parkujeme na kraji parkoviště u velkého nákupního centra. Naše první noc. Ráno kolem páté mě budí motory přijíždějících aut, bouchání dveří, hlasitý hovor a něco jako „cinkání trubek“. Nechce se mi věřit, že Maďaři jezdí nakupovat tak časně. Vyhlížím oknem, vedle nás se staví desítky stánků, chystá se trh a podle zboží ne ledajaký. Vzbudili jsme se uprostřed trhu blešího. Naštěstí je ještě čas vymanévrovat a odjet. Bavíme se představou, co si asi o nás prodejci mysleli: „Ti Češi jsou pěkně vykutálení, přijedou ještě v noci, zaberou výhodné místo, rovnou na něm přespí, co asi budou prodávat?“

. . .

Sobota 12. července – stovky kilometrů
Projíždíme Maďarskem, pole s kukuřicí střídají pole s obilím. Nic zajímavého okolo dálnice není, zapisuji si jména měst, která míjíme: Tatabánya, Bábolna, Tata, Pápa, Kecskemét či Békécsaba. Po hodině a půl čekání na hranicích vstupujeme do Srbska a začíná nám nuda v Srbsku. Krajina je stále placatá a pro změnu pole s obilím střídají pole s kukuřicí. Až na jihu Srbska se zvedají kopce. Navečer přijíždíme do Makedonie a na první benzince nocujeme schovaní mezi kamiony.

. . .

Neděle 13. července – vzhůru do Řecka
Makedonie je krásná, hornatá, zajímavá a pro nás naštěstí krátká. Řecká celnice je na dohled. Ale nebyli by to Řekové, kdyby nepřichystali nějakou pastičku. Jejich celnice je nezvykle úzká, přesto do ní najíždějí 2 osobní auta zároveň. Ivo se snaží nezdržovat a manévruje Skříň do průjezdu. Sousední auto málem přišlo o zrcátko a vypadá to, že s budkou pro celníky se jen tak tak mineme. Z budky vylítne celník, chytá se za hlavu, takhle očima metat blesky jsem ještě nikoho neviděla. Je tak vyvedený z míry, že po nás nechce ani pasy. Vjezd do Řecka máme stylový.
Posunujeme si čas o hodinu a pouštím hudbu z filmu Řek Zorba, kterou jsem měla pro tuto příležitost nachystanou. Ukrajujeme kilometry směr Olympská riviéra. Čeká nás jednodenní odpočinková a koupací zastávka v PLAKA LITOCHOROU. Kemp je schovaný pod stromy, které tvoří příjemný chládek. Pláž je jen úzký proužek kamení a štěrku, aby se dalo vejit do moře, jsou zde cestičky z modrých plastových pytlů naplněných pískem . Romantika to není, ale voda je čistá, má azurovou barvu a pro nás je nejdůležitější to, že se opět po roce koupeme v moři. Atmosféru dokresluje pohoří Olymp, které se na dohled zvedá do výšky skoro 3 tisíce metrů. Při pohledu na vrcholky zahalené v mracích věřím, že tam sídlí bohové.

Hora Olymp byla podle starověké mytologie odedávna domovem dvanácti bohů, jejich vládcem byl Zeus, který měl za manželku Héru. Olymp jako konkrétní sídlo božstev byl původně považován za neurčité a neustále se přemisťující místo vysoko nad mraky - a teprve později začal být považován za horskou lokalitu. A ještě později začal být spojován s konkrétními horami.

A po koupání na gyros. Děti se neskutečně těší. V restauraci se otáčí gril s masem, objednáváme 4 pitagyrosy, divím se, proč se ptají na tak samozřejmou věc, jestli do nich chceme i tzatziky. Beru si svůj, vytahuji hranolku – oranžová? Hořčice? Vytahuji druhou hranolku – červená? Kečup?? Kde to jsme???

. . .

Pondělí 14. července – směr Meteora
Dopoledne se ještě okoupeme na kraji zátoky v Paralia Panteleimonos, jsme pod hradem Platamonas, ale z naší části pláže není vidět. Dlouhá pláž s drobnými kamínky je obestavěná slunečníky a plná lidí, zde na jejím okraji využíváme klidného pásu, kde téměř nikdo není.
Odpoledne směřujeme do Meteory. Cesta vede kolem města Larisa. Přemýšlíme nad tím, zda je to pouze náš subjektivní dojem, že jsou města ve nitrozemí nevzhledná, zaprášená, šedivá, bez snahy většiny obyvatel zpříjemnit okolí domů či balkony zelení nebo květinami v květináčích, tak, jak jsme zvyklí vídat na pobřeží.
Z Larisy do Trikaly vede rovná čtyřproudová silnice, krajina kolem je zemědělská, po stranách vystupují oblé kopce porostlé trávou a keři, v dáli před námi rozeznáváme pohoří Pindos, které se táhne v délce 160 km v severo-jižním směru a tvoří tak páteř pevninského Řecka. Jeho nejvyšší hora měří úctyhodných 2637 metrů. Mineme Trikalu a brzy máme na dohled mohutný skalní masiv, pod kterým se krčí městečko Kalambaka . Zde začíná pověstný komplex skalních věží nazývaný METEORA.

Pojmenování Meteora je odvozeno od slova "meteorizo - "zvedat do výšky". Tento název vystihuje umístění klášterů, které byly postaveny na vysokých skalách a návštěvníci mají dojem, že se vznášejí.

Za Kalambakou je kemp Meteora Garden, ve kterém zůstaneme na noc. Kemp je poloprázdný, volíme místo s výhledem na skály. Na recepci se dovídáme, že klášter, který máme z této strany na dohled se jmenuje Ag. Nikolaos. Fotím několik snímků v odpoledním slunci . V kempu je také bazén s osvěžující vodou, plaveme a otáčíme stále hlavy ke skalám. Přestože jsem viděla fotografie Meteory, skutečnost překonává moje představy, opravdu je to podivuhodné místo.

. . .

Úterý 15. července – nebeská Meteora a starobylé Delfy
V noci mě budí bubnování deště na střechu. Doufám, že přeháňka přejde a ráno nás uvítá opět slunečné počasí. Moje naděje jsou však marné. Vstáváme v 7 hodin, kláštery se otevírají za hodinu. Chceme být na místě před příjezdem autobusů, abychom si stihli vychutnat v klidu atmosféru alespoň jednoho kláštera. Déšť však zesílil, rozhodli jsme se vyčkat, zda se počasí nezlepší. Kolem deváté hodiny to venku stále nevypadá nejlépe a tak se rozhodujeme dále neotálet a vyrazit. Naši časovou výhodu jsme ztratili. Projíždíme vesničkou Kastraki, za ní vidíme první kláštery. Je těžké u nich se Skříní zaparkovat, jedeme stále nahoru. Parkování se nám naskytlo na sklaní plošině s výhledem na kláštery Varlaam a Megalon Meteoro Metamorfosis . Protože je úterý, je druhý jmenovaný klášter, který je největší a nejnavštěvovanější, zavřený. Pozornost zájezdů se tedy soustředí na Varlaam. Jdeme k němu deštěm kolem asi desítky zaparkovaných autobusů. Projdeme branou a po schodech stoupáme s ostatními návštěvníky, dav nás protáhne klášterem, vystojíme frontu na prohlídku kostela vyzdobeného nástěnnými freskami s motivy svatých, prohlédneme si ještě obří sud na víno a dřevěný rumpál, kterým se dříve vytahovaly koše s návštěvníky, materiálem a zásobami.

Déšť pomalu ustává, vracíme se k autu. Dětem se do dalšího kláštera nechce. Popojíždíme o kousek dál a zastavujeme u vyhlídky. Nemám ráda slovo dechberoucí, ale jaké jiné slovo při pohledu dolů vymyslet aby bylo výstižné?: úchvatné, monumentální, poetické, mystické, nadpřirozené, dokonalé? Bohužel to fotografie nedokáží zachytit.

Historikové uvádějí, že první kláštery v Meteoře vznikly v rozmezí let 950 až 970. První poustevníci zřejmě lezli na nedostupné vrcholky tak, že do puklin zatloukali dřevěné kolíky a na ně uchycovali žebříky, či dřevěná lešení. Stopy po těchto prvních konstrukcích můžeme stále nalézt. Návštěvníci museli lézt nahoru po nebezpečných žebřících nebo se nechat vytáhnout nahoru v koši. Přeprava jedné osoby prý trvala nejméně půl hodiny. Viset takovou dobu nad několika set metrovou propastí musel být zážitek. A když se lano přetrhlo? Byla to vůle Boží. Ve dvacátých letech minulého století byly ke klášterům vytesány schody, které využívají i dnešní turisté. Výška skal je úctyhodná, jejich vrcholky se nachází v rozmezí 530 až 613 metrů nad mořem. V Meteoře bylo vybudováno 24 pravoslavných klášterů. Přes jejich nepřístupnost byly mnohokrát vyloupeny nebo opuštěny. Za řecko-turecké války na konci 19. století drancovali kláštery turečtí vojáci. Během druhé světové války ničili jejich unikátní památky italští a němečtí vojáci. Některé kláštery byly vybombardovány. Po válce zbývající kláštery okupovali na čas řečtí komunističtí partyzáni. Před zánikem je zachránil řecký stát. Nyní jich zbylo pouze třináct, šest jich je přístupných veřejnosti. V roce 1988 byly kláštery Meteory zapsány na Seznam světového dědictví UNESCO.

Pokračujeme silnicí kolem kláštera Ag. Stefanos, zastavuje nás stádo koz, které pasáček žene přes silnici . Dostáváme se dále do Kalambaky a směřujeme na Trikalu.

Z Trikaly se vydáváme úrodnou nížinou jižním směrem na Karditsu, V dáli máme po pravé straně pohoří Pindos, jehož vrcholky jsou schované v mracích. U městečka Domokos nás serpentiny vyvedou na náhorní plošinu, máme zde naši předchozí cestu jako na dlani. Hornatou krajinou směřujeme do Lamie. V půli cesty nás zarazí kopy odpadků u silnice. Nejedná se však o předzvěst skládky, ale o úvod k cikánskému táboru. Míjíme osadu zbudovanou z chatrných dřevěných konstrukcí potažených kusy potrhaného různobarevného igelitu. Mezi tím další odpadky, posedávající dospělí, hrající si děti, kozy, psi. Sjíždíme pomalu do nížiny u Lamie, je stále zataženo, před námi směrem na Thermopyly dokonce černo. Chvilku si užíváme jízdy po nové dálnici a zase vzhůru do kopců, čekají nás opět četné zatáčky. Zprava máme pohoří Gióna (2510 m n.m.), zleva pohoří Parnassos (1714 m n.m.). V nejvyšším bodě stoupání vjíždíme do mraků, kolem nás je bílá mlha. Krajina dále je malebná, obdivujeme horské vesničky zasazené do úbočí kopců, obklopené sady olivovníků.
Před Delfami nás čeká stoupání sérií serpentin, dokonce se díky mostu otáčíme o 360 stupňů . Ivo už se se Skříní sžil, získal odhad a auto ho v zatáčkách poslouchá dokonale, přesto mi pohled dolů nedělá příliš dobře.

Náš dnešní plán zahrnoval prohlídku Meteory, přesun do Delf, zaparkování a odpočinek v kempu s bazénem. Nyní je něco po čtvrté hodině, blížíme se ke kempu, na koupání bohužel počasí není. Sluníčko se stále schovává za mraky a pofukuje chladný vítr. Pokračujeme tedy dále, tlačíme se kolem zaparkovaných aut jednosměrnou ulicí městečkem DELFY. Máme trochu problém vejít se – zrovna jako na řecké celnici. Možná, že ta celnice je test šikovnosti řidičů, aby se připravili na to, co je čeká v typických řeckých úzkých uličkách. U areálu vykopávek s překvapením zjišťujeme, že je otevřen až do osmé hodiny večerní. Zrovna odjíždí poslední autobus s turisty, místo je tiché, skoro opuštěné. Delfy na mě udělaly ohromný dojem ve filmu Můj život v ruinách, (ze zarostlého řidiče turistického autobusu Pupi Kakase se vyklube švihák a zamiluje se do něj hlavní hrdinka – průvodkyně). Film je lehčího žánru, ale záběry z Delf zde byly dokonalé. Toto krásné místo je mistrovsky umístěno na několika terasách ve strmém svahu ve výšce kolem šesti set metrů nad mořem, obklopují ho hory. Nabízí výhledy na údolí s cypřiši a olivovými háji a dále až k moři, které je vzdáleno 17 km .

Delfy byly sídlem jedné z nejslavnějších věštíren starověkého světa a nejposvátnějším místem antického Řecka. Pro svou centrální polohu a duchovní nadřazenost byly Delfy považovány za omphalos - střed světa. Tato představa byla podpořena i patřičným mýtem. Zeus vypustil ze dvou protilehlých konců země dva orly a bod, kde se oba ptáci setkali, byl prohlášen za střed světa a označen kuželovitým kamenem.

Od hlavního vchodu se vydáváme vzhůru tzv. Svatou cestou, po které přicházeli poutníci. Cesta byla lemována pokladnicemi pro chrámové dary. Míjíme zrekonstruovanou pokladnici Athén , pokračujeme výše k chrámu. Z kdysi impozantního Apollónova chrámu zůstalo jen několik dórských sloupů. Poutníci zde kladli otázky Apollónovu orakulu. Apollón odpovídal prostřednictvím své kněžky Pýthie, místní venkovanky, která musela být starší padesáti let a vést bezúhonný život. Kněžka seděla na trojnožce nad puklinou z níž proudily omamné výpary, které ji dostávaly do transu.Vydávala proud nesouvislých slov a zvuků. Ty byla následně vyloženy knězem, který je přetlumočil do veršů a odevzdal tazateli odpověď.

V Delfách se také konávaly slavnostní hry zvané Pýthie. Šlo o sportovní, hudební a divadelní klání, kterých se účastnila města z celého Řecka. Vše se odehrávalo v divadle a na stadionu, kam se vešlo až pět tisíc diváků. Konec věštírny přišel až s nastolením křesťanství v římské říši. Roku 393 císař Theodosios věštírnu zrušil v rámci potírání pohanských kultů.

Prohlédli jsme si v klidu celý areál, došli jsme úplně nahoru na stadion. Nad námi voní borovicový les. Pořád však mi něco chybí. Kde je ta známá kruhová stavba se třemi sloupy, která vykukuje ze všech fotografií? Jsem zklamaná, přehlédnout jsme ji přece nemohli.

V městečku ještě hledáme zmrzlinu, nikde není k mání. Je tady jedna prázdná restaurace vedle druhé, turisté zmizeli s autobusy. Až v jednom kafenionu nalézáme pult s kopečkovou zmrzlinou, bohužel jen značky Cart d´Or. U stánku se suvenýry listuji průvodcem. Tholos, kruhová stavba, kterou jsem postrádala, leží necelý kilometr pod areálem vykopávek. Vlastně jsme jej v dálce viděli, jenom nás nenapadlo, že je to on. Je půl osmé, pokud je zde ještě otevřeno také do osmi, máme co dělat. Rychle sedáme do auta a popojíždíme. K našemu překvapení je místo volně přístupné bez časového omezení. Užíváme si luxusu, že tu jsme sami. Tholos se nachází v okrsku bohyně Athény, v jeho sousedství vidíme zbytky rozsáhlého gymnasia, trosky dvou Athéniných chrámů a dvou pokladnic. Zatím nevydal své tajemství, není jasné k čemu sloužil.

Svačíme v autě, přichází hlídač a ujišťuje se, že tady nechceme přenocovat. Začíná se šeřit, opouštíme toto magické místo. Jedeme podél pobřeží Korintského zálivu západním směrem. Noc strávíme na parkovišti u silnice.

. . .

Středa 16. července – konečně na Peloponésu
Ráno nás probouzí sluníčko, dnes nás doprovodí na Peloponés. Pokračujme v jízdě podél moře, pod námi vidíme menší letoviska, oblázkové pláže, ostrůvky. V dálce se rýsuje most, který spojuje pevninu s poloostrovem Peloponés . Most byl otevřen v roce 2004 před Olympiádou, v době svého dokončení byl svojí více jak dvoukilometrovou délkou nejdelším zavěšeným mostem na světě. Jízda po něm je opravdový zážitek (i cenový, platíme 14 Euro).
Kolem města Patra směřujeme úrodnou nížinou na jih směr Killini. Cesta je lemována kvetoucími oleandry, na polích probíhá sklizeň melounů. Cítíme intenzivní vůni moře, přestože nejedeme přímo po pobřeží. Pod městem Killini, u pláže KALAMIA zůstáváme v kempu Melissa. Odpočíváme na několikakilometrové pláži s jemným zlatavým pískem. Máme výhled na ostrov Zakynthos. Loni jsme se z Tsilivi dívali opačným směrem a netušili, kde se ocitneme za rok.

. . .

Čtvrtek 17. července – pláž
Dnes naše cesta vede podél západního pobřeží Peloponésu směrem na jih. Silnici stále lemují rozkvetlé oleandry. Projíždíme městečky, jejich uličky jsou někde tak úzké a skoro ucpané ledabyle parkujícími auty, že musíme dávat přednost protijedoucím řidičům, abychom projeli. Samozřejmě brzdíme dopravu, za námi se ozývá netrpělivé troubení. Skříň sem moc nezapadá. Dopoledne jsou městečka plná lidí. Ženy spěchají z nákupů, starší muži řeší důležité věci v kafenionech. Mladíci na motorkách kolem nás bravurně kličkují.

Protože jedeme podél moře, chceme se k němu také podívat. Mineme pár odboček s nápisem Paralia (pláž), nejsou vhodné pro naši šířku. U vesnice Elea je také odbočka, také není vhodná pro naši šířku, ale už bychom se opravdu rádi vykoupali. Asi po dvou kilometrech silnička končí u moře. Je tady malé prostranství na parkování, stojí zde dvě auta. Moře je schované za písečnou dunou, jenom ho slyšíme. Překonáváme pár metrů a stojíme v údivu, před námi se nachází pláž snů. Vpravo i vlevo kilometry jemného písku, v dálce jen několik lidí. Barva moře – sytě azurová. Mám strach, že tu barvu nebude umět můj fotoaparát zachytit. Za takovými plážemi se jezdí do Karibiku a tady ta si zde jen tak je a skoro nikdo o ní neví.
Děti dovádějí ve vodě, už jsem vyfotila aspoň 200 snímků, procházím se po pláži kolem označených želvích hnízd. Najednou přichází pocit "bezčasí". Jsem tady a teď, je mi jedno co bylo, nedělám si starosti co bude. Je to chvíle zastavení umocněná krásou okolo. Proklouzla jsem tajemnou brankou do jiné reality, nyní jsem si jistá, že začala skutečná dovolená.

Odpoledne nás hlad vyhání na další cestu. Projedeme městečkem Kyparissia a podél moře míříme stále na jih. V Ag. Kyriaki nás upoutal malý záliv s chráněnou písečnou pláží a přístavem pro pár lodí . Je zde příjemná taverna s výhledem, jídlo máme výborné.

Je čas na další dobrodružství, nemůžeme minout údajně jednu z nejkrásnějších pláží v Řecku, pláž VOIDOKILIA. Projíždíme vesničkami Romanos a Petrochori a doufáme, že zde neuvízneme. Nikdo při jejich stavbě nepočítal s tím, že by tady někdy měla jet Skříň. Místy nás od zdi domu dělí jen kousíček, vrškem češeme olivové stromy. Místní lidé nás sledují s pobavením. Když vystupujeme na parkovišti, ještě se mi z jízdy trochu klepou kolena. Je už podvečer a krajina získala zlatavou barvu. Jsem zmlsaná a připadá mi, že je pláž plná lidí . Je krásná, její tvar připomíná písmeno Omega a název Voidokilia prý znamená „kravské břicho“. Je obklopena písečnými dunami , za kterými se rozprostírá mokřad, ráj 271 druhů ptáků. Pláž je chráněna před větry, voda je klidná, teplá, písek jemný. O této zátoce se zmiňuje už Homér v Odyssei a archeologové se domnívají, že byla používána jako přístav místním vládcem, králem Nestorem, který se také zúčastnil slavného tažení do Tróje. Nad pláží je na kopci hrad Paleokastro, pod ním Nestorova jeskyně.

Cesta zpět na hlavní silnici probíhá hladce, už víme, co nás čeká, ve vesnicích opět budíme pozornost. Zastavujeme v městečku GIALOVA na zmrzlinu. Pláž lemuje promenáda, po obou jejích stranách jsou četné restaurace a kavárny. K našemu překvapení jsou však poloprázdné, přestože je již čas večeře. Dva kilometry od Gialova leží u moře kemp Erodios, kde strávíme noc.

. . .

Pátek 18. července – Voidokilia z nadhledu, Pylos a malebné Koroni
Dopoledne věnujeme výstupu na hrad PALEOKASTRO. Jdeme k němu z opačné strany než je pláž Voidokilia. Cestička začíná na konci pláže Chrisi Akti, která ze severní strany lemuje v délce 2 km zátoku Navarino, vede nás západní stranou kopce nad útesy. Cestou obdivujeme obrovské pavouky, kteří mají svoje sítě natažené mezi stromy stojící i několik metrů od sebe.

Hrad byl postaven v 13. století franckými křižáky, později patřil navarrským obchodníkům, pak Benátčanům, koncem 16. století připadl do rukou Turků. Svůj význam ztratil, když následně Turci vybudovali novou pevnost v Pylosu – Neokastro. Z Paleokastra se dochovaly obvodové hradby s věžičkami, vnitřek je pokryt hromadami kamení prorostlých vegetací.

Ivo s dětmi zůstávají u vstupu, pozorují velké kobylky a já se vydávám hledat vyhlídku k focení. Zaskočilo mě, jak je hrad rozlehlý – 50 tis. metrů čtverečních. Sutí vedou různé cestičky. Když se konečně dostávám na druhou stanu k hradbám, jsem úplně zpocená. Výhled však stojí za to . Pode mnou se rozprostírá pláž Voidokilia, písečné duny a mokřad, mořské pobřeží v dálce lemují četné pláže. Vracím se zpátky, cestu najdu díky prastarému olivovníku, jinak bych si asi kus cesty zbytečně zašla, špatně se mi v ruinách orientuje. Byla jsem pryč skoro půl hodiny, Ivo už o mě měl strach. Vracíme se zpátky, sluneční žár už nabírá obrátky. Ještě, že máme v autě vychlazený meloun.

Je čas opět popojet trochu na jih. Zastavujeme ve městě PYLOS, na parkování je dost místa v přístavu. Je poledne a vydáváme se hledat gyros. Na nábřeží je spousta otevřených restaurací, ale gyros nenabízejí. Jdeme přes náměstí a vzadu je malinký bufet s několika plastovými stolečky, vevnitř se otáčejí dva velké válce s masem. Zrovna odtud vychází mladík, nese plnou igelitku jídla, nasedá na motorku. To je dobré znamení, když si sem pro jídlo jezdí místní. Paní se nás ptá, jestli gyros chceme se vším. Už mám na jazyku „bez kečupu a hořčice“, ale naštěstí to spolknu. Tady by se na nás dívali jako na blázny.

Pylos, dříve Navarino, je prý nazýván „nejřečnější město“, je to opravdu autentické poklidné rybářské městečko , turistů je zde tak akorát. Centrum tvoří již zmíněné náměstí Tří generálů, které je zastíněné stromy, uprostřed stojí památník vítězné Bitvy u Navarina z roku 1872, kdy nad Turky zvítězily lodě Angličanů, Francouzů a Rusů. Náměstí je otevřeno směrem k pobřeží, lemují ho domy s arkádami. Na nábřeží jsou vysázeny palmy, dodávají tak městu typický středomořský ráz .

Cílem dnešního dne je KORONI v Messinském zálivu. Jedeme podél pobřeží, míjíme Methoni, Finikoundu, vidíme krásné pláže se zlatavým pískem. Cesta se stáčí do vnitrozemí, silnice je zakrojená do úbočí, pod námi je údolí plné olivovníků. Za vesnicí Vasilitsi klesáme k moři. Vjíždíme do Koroni, chvíli jedeme rovnoběžně s pláží Zaga, hlavní silnice se pak stáčí od moře pryč, předpokládáme, že kemp musí být u pláže a odbočujeme do ulice vedoucí dále podél pobřeží. Z ulice se stává ulička z jedné strany lemovaná domy, ze strany od moře jsou kamenné zídky, a opět je tady naše oblíbená hra: projedeme? Zbývá nám jen doufat, že nejsme v slepé ulici. A u jednoho domu, stojí náklaďák. Dům naštěstí uhýbá z uliční linie trochu dozadu, takže místo na průjezd osobního auta tady je, ale co Skříň? Chystám se, že vystoupím a půjdu poprosit majitele auta, jestli by nám neuhnul. Ivo ale pokračuje v jízdě, má naši šířku v oku, já ale nevěřím, že projedeme. Nakonec to vyšlo. Z mé strany byla zídka od našeho auta zhruba 5 cm, Ivo prý měl mezi sebou a náklaďákem asi 2 cm. Po pár desítkách metrů se k naší úlevě ulice napojuje na hlavní. Vyjíždíme zmatení z Koroni, víme přece, že tady musí být kemp. Hlavní cesta se obloukem vrací na druhý konec města a tady už je směrovka, kterou vyhlížíme.
Kemp v Koroni je opět poloprázdný, jak už jsme zvyklí. U nás vyhrává cenu za útulnost a příjemné prostředí. Místa pro stany a karavany jsou od sebe oddělené živým plotem, je zde bazén a příjemná teverna s domácí kuchyní . Od bazénu je výhled na městečko, které leží na svahu kopce. Koroni i kemp na nás udělaly dojem, zůstáváme tady oproti našim zvyklostem 2 noci.

O cestování autokaravanem jsem vždycky snila, bohužel půjčení automobilu v půjčovně je příliš drahé (kolem 3.000 Kč na den). Naši přátelé si loni obytné auto koupili a byli z tohoto způsobu trávení dovolené tak nadšení, že nám sami nezištně nabídli jeho zapůjčení na 14 dní v červenci. Nyní můžu porovnat své sny s realitou. Obytné auto dovoluje být cestovateli zcela nezávislým a svobodným. Předem nemusí nic zajišťovat, organizovat, jede si kam chce, po cestě se zastaví kde chce. Všechno si veze s sebou: oblečení je naskládané ve skříni, nemusí ho vybalovat, jídlo vždy připravené v lednici, je zde kuchyňská linka k uvaření jednoduchého obědu, cestou není nutno hledat wc, sprcha je také k dispozici . Když jsme přijeli do kempu, stačilo jen zapojit kabel od elektřiny a bydleli jsme. Nejvíce si tento způsob dovolené užívaly naše děti, z jejich reakcí jsme měli předem zbytečné obavy. Všechny změny nadšeně přijímaly. Samozřejmě jsme našli i pár nevýhod. Jak už jste se dočetli, auto se nevejde všude, jeho manévrovací schopnosti jsou velmi omezené. Když jsme zakotvili v kempech, které jsou většinou mimo civilizaci, nemohli jsme si odskočit večer na promenádu a na zmrzlinu, tím se omezil i výběr restaurací, takže jsme si často vařili sami. Také představa, že budeme spát mimo kempy se nepotkala příliš s realitou. V Řecku je kempování „nadivoko“ zakázáno zákonem, ale údajně to nikdo neřeší. Četla jsem si diskuze a rady ostřílených karavanistů. Názory z roku 2006: Řecko je ráj, můžete přespat kdekoliv, nikomu to nevadí, nocovali jsme u nádherných pláží často sami. Kolem roku 2010 nastává posun: řecká policie i samotní místní obyvatelé vyhánějí karavany z pláží do kempů, začíná jich jezdit do Řecka mnoho a někteří se neumí chovat, nechávají po sobě odpadky, vypouští použitou vodu kde je napadne. Nakonec postřeh z roku 2013 - jeden český karavanista napsal: „přišla mi obsílka k řeckému soudu za nedovolené kempování, chtěli jsme přespat na místě, kde to jindy nebyl problém“. Móda obytných aut je nyní na vzestupu, čím více jich však je, tím menší je jejich svoboda. Užívám si každou minutu naší dovolené, jenom jsem se zatím nerozhodla, zda je skvělé mít všude s sebou svůj domek na kolech, nebo je to absurdita dnešní doby.

. . .

Sobota 19. července – Koroni
Z Koroni jsem nadšená. Z kempu do městečka jdeme po pláži, z dálky svítí bílé fasády a červené střechy domů vystavěných ve svahu. Procházíme se po nábřeží kolem taveren, starší muži tady posedávají a rokují, několik turistů si vychutnává frappé s výhledem na moře, ženy jdou z nákupu a zastavují se spolu na kus řeči, prochází kolem nás dědoušek, nese v síťovce chleba a pobrukuje si písničku, mezi lidmi se proplétají mopedy . Noříme se do spleti úzkých uliček. Toto rybářské městečko je opravdu malebné a velice fotogenické. Místí obyvatelé mají obrovský cit pro krásno, jejich domy jsou upravené, po fasádách se pnou buganvilie, zahrádky jsou plné květin, kde je volné místečko, stojí tu osázený květináč. Vracíme se na nábřeží, míříme kolem rybářů nabízejících své úlovky do přístavu, odkud je nejpěknější pohled na město . V přístavu nás oslovují Česky starší manželé. Diví se, že slyší Češtinu, tady na jihu ještě krajany nepotkali a my také ne. Je příjemné si s nimi povídat. Jsou už v důchodu a podnikají měsíční cestu po Řecku svým autem. Zatím byli týden v Tolu a nyní jsou zde. Z Koroni jsou nadšení stejně jako my. Přejeme si navzájem pěknou dovolenou.
Z přístavu stoupáme k hradu. Procházíme branou, za kterou stojí několik obydlených domů utopených v zeleni stromů. Z jedné verandy vykukuje starší muž a ukazuje nám cestu doleva, že tam je to nejpěknější. Přicházíme k hradbám a k bráně, která vede na prostranství porostlé žlutou trávou, kde se pasou kozy . Pod námi jsou útesy, moře má nádhernou barvu. Jdeme podél vnitřních hradeb, cestička dolů nás zavede do velké klenuté místnosti s masivním sloupem uprostřed , ve zdi jsou při zemi velké půlkruhové otvory vedoucí ven, díky nim vidíme, jak má stavba silné stěny. Vracíme se k hradbám, procházíme kolem olivového sadu, naskýtají se nám výhledy na moře a dále na dlouhou pláž Zaga .

Hrad Koroni byl založen již v 6. nebo 7. století Byzantinci, později jej ve 13. století přestavěli Benátčané. Zhruba 300 let sloužil společně s nedalekou podobnou pevností Methoni Benátské republice ke střežení své námořní cesty a tato dvojice pevností byla nazývána „Benátskými oky“. V roce 1500 byl hrad dobyt Turky.

Pokračujeme kolem hřbitova s bělostnými mramorovými náhrobky ke klášteru Timiu Podromu, kde žijí dvě řádové sestry. Jeptišky se starají o areál a provozují malý obchůdek s upomínkovými předměty. Jsou velmi milé, nabízejí nám sladkosti, na oplátku si kupuji alespoň ručně vyráběné olivové mýdlo, děti v kapličce zapalují svíčky.

V kempu naproti nám bydlí ve stanech skupina mladých lidí, mají zde velký transparent, že se jedná o ochránce mořských želv. Každé ráno je vidíme přicházet z nedaleké pláže Agia Triada, kde vyznačují nová hnízda. Odpoledne se rozhodneme, že se na tuto pláž zajdeme podívat pěšky. Dětem se moc nechce, ale vyjíždět Skříní z kempu na výlet by bylo příliš složité. Jdeme po silnici, bohužel mineme nenápadnou odbočku u benzinové pumpy, která je nejkratší cestou k pláži. Pokračujeme do kopce asi 1 km, pořád hledáme, kde budeme moci odbočit, ale nic v dohledu, naopak se cesta stáčí do vnitrozemí. Kupujeme nanuky v supermarketu a vracíme se zpět. Tento výlet bohužel nevyšel. Vykoupeme se alespoň na malé plážičce pod kempem. Písek je zde tmavý, rozvířený, takže voda nepůsobí příliš čistě.

. . .

Neděle 20. července – podél Messinského zálivu
Neradi opouštíme Koroni a slibujeme si, že se sem příští léto vrátíme, o programu prázdnin 2015 máme, zdá se, jasno. Míříme podél pobřeží na sever. Projíždíme několika vesničkami a letovisky, pláže jsou zde oblázkové a příliš nelákají ke koupání. Objíždíme severní část Messinského zálivu, proplétáme se rušným centrem Kalamaty. Silnice nás vede podél městské pláže zaplněné stánky, bary, slunečníky a spoustou lidí. Po pravé straně máme pláž, po levé hotely. Jedeme pomalu v koloně a mezi auty přebíhají lidé z hotelů na pláž a zpět. Občas musí Ivo prudce brzdit, když se nám někdo znenadání vrhne pod kola. Míjíme jeden pětihvězdičkový hotel. Zrovna podávají polední jídlo, švédské stoly stojí asi 5 metrů od vozovky za nizoučkou zídkou, dobroty s prachem z cesty a vůní výfukových plynů. Je to neobvyklý způsob reklamy tohoto hotelu, nebo pomsta architekta?

Za Kalamatou stoupáme do kopců, projíždíme četnými zákrutami, před námi se otevírá pohled na pohoří Taygetos s nejvyšším vrcholem 2404 m. Jízda je velmi náročná - ostré zatáčky a prudké stoupání. Jede před námi autobus, ten nám dodává odvahu, že cestu zvládneme – když projede on, tak my taky. Cestou vidíme první mánijské věže, které stojí osamoceně, na úbočích hor jsou vystavěny malebné vesničky, za nimi vystupují dramaticky hory. Fotím alespoň pár záběrů za jízdy z okna . Najednou se před námi otevře pohled na pobřeží, vidíme Kardamyli a za ním mlhavě Stoupu. U silnice má stanoviště požární hlídka, celý kraj zde mají jako na dlani. Před Karmadamyli je úzký můstek, pro dvě osobní auta tak akorát. Ještě než na něj vjedeme, bleskne mi hlavou: „to protijedoucí auto bychom měli pustit“, a v zápětí slyším rachot kovu na naší pravé straně, mám strach, že dřeme kapotou o svodidlo. Přišli jsme o spodní výsuvný schůdek, který jsme před jízdou zapomněli zasunout. Ivo zastavuje a jde ho hledat. Ještě, že nás naši přátelé upozorňovali, že se to často stává, ať si na to dáme pozor. Po návratu domů nás čeká oprava.

Kardamyli je úhledné městečko vystavěné převážně z kamenných domů, my jím jenom projedeme, směřujeme do Stoupy, kde přenocujeme. Kemp je hned u pláže KALOGRIA. Jdeme k ní kolem busty spisovatele Nikose Kazantzakise, autora Řeka Zorby. Jeho předobrazem byl autorův přítel Georgios Zorbas, s nímž v roce 1917 otevřel důl na těžbu lignitu, právě nedaleko této pláže. Román vznikl v roce 1946 na počest přítele, o jehož smrti se právě dozvěděl. (Je zajímavé, že Kazantakis žil v letech 1929-30 a 1931-32 také v Československu nedaleko Božího Daru).

Kalogria je malá organizovaná pláž plná slunečníků a lidí. Její zajímavostí je, že pod vodou a na jednom konci mezi skalami vyvěrá sladkovodní pramen, ten vodu dosti ochlazuje, dno zátoky pokryté pískem je místy velice studené.
Navečer se jdeme projít do blízké STOUPY. Je to živé letovisko , oblíbené především Řeky, kteří tady tráví svou dovolenou. Hledáme tavernu, kde večeří nejvíce lidí - jako známka dobrého jídla se nám to zatím vždy osvědčilo. Usedáme ke stolu v restauraci nad malým přístavem. Když si k jídlu objednáváme ouzo, číšníka tím viditelně potěšíme. Milujeme řecký styl stolování, kdy si objednáme různá jídla a jíme je společně, každý si na talířek bere, na co má chuť.

. . .

Pondělí 21. července – nepokořitelné Máni
Je tady den, na který jsem se cestou nejvíce těšila. Uvidím divoký kraj s věžovitými stavbami, který mě zaujal při čtení cestopisu od Ivany - Kačule. Její poutavé povídání tak trochu může za naši dlouhou cestu až sem na jeden z jižních cípů Peloponésu. (PS: děkuji Ivano, cestopis mám vytištěný a putuje s námi).
Opouštíme kraj Máni patřící do messinského regionu, který je plný zeleně a olivovníků, míříme na jih a vjíždíme do správní oblasti Lakonie. Míjíme půvabnou přímořskou vesničku Itilo a přijíždíme do města Areopoli, které je centrem zdejšího kraje. Krajina se mění, je více vyprahlá, stále jsme v pohoří Taygetos, které zde dosahuje výšky kolem tisíce metrů a táhne se až k nejjižnějšímu místu – mysu Tenaros.

Nejenom díky nehostinné krajině, ale také díky svárům zdejších rodů, nebyly na tomto území nikdy pohodlné podmínky k životu. Máni bylo osídleno někdy v 15. století, obyvatelé se řídili vlastními zákony, rodinné klany, kterým vládli tzv. kapitáni, mezi sebou vedly nemilosrdné boje o pozemky. Někdy došlo až k vyvraždění nepřátelského klanu. Krevní msta byla na denním pořádku a někdy se bojovalo celé roky. Rodiny si začaly budovat obytné věže čtvercového půdorysu jako pevnosti, do nich se vstupovalo po žebříku. Čím vyšší věž, tím významnější a vlivnější rodina, některé stavby měly i 5 pater. Obyvatelé Máni měli takovou reputaci, že toto území nikdy neovládli ani Turci. Ti ho ponechávali v jakési autonomii v rukou správců vládnoucí rodiny.

Než se vnoříme do uliček AREOPOLI - „města Area“ (boha války), přecházíme přes velké opuštěné náměstí. Zde je socha Petrobeje Mavromichalise, který v Máni zahájil povstání proti Turkům, jež se potom rozhořelo po celém Řecku. Petros, který vynikal vyjednavačskými schopnostmi, dokázal skoro nemožné - sjednotil tehdy v Mani vládnoucí kapitány a uprchlíky s trestnou minulostí, kteří se v horách skrývali před státní mocí.

Procházíme se středem města, které má středověký ráz, touláme se dlážděnými úzkými uličkami podél kamenných věží obehnaných zídkami a kolem domů vystavěných ze stejného materiálu. Jednotvárnost kamene narušují pestře kvetoucí keře . Na náměstí , kde také stojí kostel sv. Taxiarchise ze 17. století, kupujeme ve starobylém obchodě ovoce (zevnitř to v něm vypadá ještě historičtěji než z venku – vybavení včetně velké mechanické váhy je určitě více jak 100 let staré). Vedle má obchůdek s plážovými potřebami milá paní, která se s každým dává do řeči . Z povzdálí jsme sledování muži v kafenionu.

Opět nasedáme do auta a opět míříme na jih. Projíždíme vesničky, věžové domy jsou stále četnější, v celém kraji je jich kolem osmi stovek. Některé jsou zchátralé, jiné se opravují, vedle se stavějí v manijském stylu domy úplně nové. Mám někdy problém rozeznat, zda se jedná o nový dům, či o dovedně zrekonstruovanou starou stavbu. Na některých domech visí nabídka ubytování, dokonce vidíme i několik nově postavených rezortů. Čím více na jih, tím je krajina chudší, skoro jedinou zelení jsou olivové sady. Občas mineme byzantský kostelíček, kterých je v tomto kraji velké množství.

Před vesnicí Vathia nás v Kapi upoutá bílá oblázková pláž. Na ní je jen několik lidí. Prozkoumáváme okolní útesy a nalézáme jeskyni, do které by se mohla schovat rybářská loďka . Voda je křišťálově čistá a krásně vyhřátá.

Po osvěžení míříme k nejznámější vesnici tohoto kraje – k VATHII. Při pohledu od moře její stavby skoro splývají s okolními kopci . Některé domy jsou opuštěné, jiné vykazují známky toho, že je snad někdo opravuje. Nejkrásnější pohled na Vathii je bezesporu shora, vrací nás o několik století nazpět . Jeden historický pramen uvádí, že ještě v roce 1805 byla vesnice rozdělena na dvě znesvářené strany a během předchozích čtyřiceti let zde bylo zabito 100 mužů. Ve vesnici stálo dříve 70 kamenných věží.

Za Vathií nás čeká jízda doslova jako na tobogánu. Blížíme se k úžině, která vede k mysu Tenaro, tam už nemáme odvahu zajet, odbočujeme na silnici vedoucí na sever. A začíná jízda. Prudké stoupání a na jeho konci zatáčka skoro 360 stupňů, sotva stačím vydechnout, už je tady další. V krátké chvíli jsme vystoupali do výšky 350 metrů nad mořem. Silnice je úzká, bez svodidel, pod námi prudký sráz. Ruce mám zaťaté do područek a sotva dýchám. Ivo si na rozdíl ode mě užívá jízdu, je nadšený z výhledu, a chce ať tu krásu vyfotím. Klepou se mi ruce, s námahou udělám pár snímků , jemu se to říká, když nemá sedadlo přímo nad srázem. Krajina se opět mění, chvíli si také připadáme jako na severu Skotska a v okolí jsou další desítky věžových staveb, někdy osamocených, jindy sdružených do malých vesniček, obkroužené pracně vybudovanými zpustlými terasovitými políčky . Krásné místo a drsné zároveň. Ještě se sem snad příští rok vrátíme osobním autem a necháme si několik dnů na podrobnější objevování.

Podél pobřeží směřujeme na sever . Stále je co obdivovat. Krajina se opět více zelená, vesnice jsou obydlené . Chceme dojet do Mavrovouni u Githia, ale vzhledem k tomu, že směrovky zde na rozcestích nejsou, dojedeme zpět do Areopoli. Tady se už zorientujeme a míříme k místu našeho dnešního noclehu. U MAVROVOUNI je krásná 5 km dlouhá písečná pláž oceněná Modrou vlajkou , v kempu Mani Beach strávíme noc. Tak jak jsme již zvyklí, je kemp poloprázdný, dokonce na nás zbylo místo přímo u pláže. Ivo se dává do řeči s naším sousedem, majitelem obytného auta z Německa. Ten sem jezdí již několik let a vysvětlil nám záhadu prázdných restaurací a kempů. Údajně loni velmi podražily trajekty z Itálie, kterými na Peloponés cestovalo auty mnoho návštěvníků ze západní Evropy. Proto turistů rapidně ubylo. Náš soused letos zaplatil za jednu cestu trajektem z Benátek 800 Euro.

. . .

Úterý 22. července – Githio a pláž s vrakem
Dopoledne si užíváme koupání na pláži u kempu. Na oběd se pak přesouváme do Githia. GITHIO působí lehce omšelým dojmem, ale možná proto má své nezaměnitelné kouzlo . Mánijci prý dávají přednost praktičnosti před vyumělkovaností. Domy jsou vystavěny do kopce nad přístavem plným rybářských lodí , podél něho vede rušná ulice, z ní pak odbočují četné uličky.

Gythio podle pověstí založil Herkules. Dle další legendy zde strávili na ostrůvku Kranai noc Paris s unesenou Helenou, ráno nasedli na loď a pluli do Tróje. Gytheoiský ostrůvek jménem Kranai nese jméno Paridovy zapomenuté helmy (řecky se přílba řekne „kranas“).

Z Gythia jedeme několik kilometrů východním směrem a naskýtá se nám nádherná vyhlídka na pláž VALTAKI s rezivějícím vrakem lodi . Písečná pláž je dlouhá několik kilometrů. Sjíždíme na její začátek, kde je místo k parkování, nedaleko stojí taverna Glyfada s výhledem na moře. Parkujeme vedle obytného auta patřícího Čechům. Jsou tady již několik dní, takže se rozhodujeme zde také přenocovat. Večer si nimi příjemně povídáme dlouho do noci, vlastním autokaravanem sjezdili půl Evropy a mají spoustu neuvěřitelných zážitků. Podivují se nad tím, že nám stojí za to jet až sem na jih, když máme dovolenou jen 14 dní. Oni jsou zde na celý měsíc.
Koupání je tady skvělé, pozvolný vstup do vody, jemný písek, vlny tak akorát pro naše děti. Jdeme se také projít k vraku nákladní lodi Dimitrios, která tady ztroskotala v roce 1981.

Dle pověsti to byla loď pašeráků, kteří vozili náklad cigaret mezi Tureckem a Itálií, báli se, že budou chycení, loď na moři zapálili a vrak pak uvízl na mělčině u pláže. Skutečnost prý ale byla jiná: loď kotvila v Githiu, kde bylo zjištěno, že je v havarijním stavu, byla odvlečena na volné moře a tam zakotvena. Majitel ji měl odtáhnout do loděnice. Později se z kotevních lan uvolnila a moře ji zaneslo na místo, kde je nyní. Vlastníci neměli prostředky na její vyproštění a opravu.

Vyzkoušíme také tavernu Glyfada a můžeme potvrdit, že jídlo zde mají vynikající.

. . .

Středa 23. července – směr Nauplio
Jižanská idylka nám pomalu končí, dnes je čas vydat se na první etapu cesty směrem k domovu. Přes Spartu a Tripoli míříme do NAUPLIA. Po 17 letech si prohlížíme město. V nedalekém Tolu jsme strávili svoji první řeckou dovolenou, ještě bez dětí, dva měsíce před svatbou, to už je opravdu dávná historie. Nauplio se nezměnilo, stále ho hlídá pevnost Palamidy, na kterou jsme tehdy vystoupali pěšky po 999 schodech. Z Nauplia pokračujeme do Tola, kde zakotvíme v nedalekém kempu Kastraki u oblázkové pláže. Navečer se jdeme projít, přes zbytky starověké akropole Asini dojdeme až do letoviska. Tolo je i po 17 letech stejně nezajímavé – jedna dlouhá ulice lemovaná hotely, penziony, obchody, tavernami, bary. Ze zvědavosti také nakoukneme do zahrady hotelu Ritsa, kde jsme bydleli.

. . .

Čtvrtek 24. července – lupiči na dálnici
Dnes nás čeká 530 km a nocleh na Olympské riviéře. Za Naupliem najíždíme na dálnici. Odbočky k Mykénám či Epidauru v nás vyvolávají vzpomínky, ale letos již nemáme čas, abychom si zopakovali návštěvu.

Dálnici vedoucí z Peloponésu přes Athény na sever musíme pochválit. Je nová, na každém úseku je velká cedule s logy EU a částkou, kolik Euro bylo na stavbu vynaloženo. Dálnice je také k našemu překvapení skoro prázdná, občas nás předjede rychlejší osobní automobil, kamiony skoro žádné, naprosto pohodlná jízda. Až na jednu podstatnou skutečnost, mají tady lupiče. Jak jinak nazvat mýtné brány, které jsou vystavěné snad každých 20 km. Zatímco v zemích, kterými jsme do Řecka přijeli, je naše auto v kategorii do 3,5 tuny a platíme jako auta osobní, v Řecku spadáme do škatulky autobusy a nákladní automobily. A platíme, jednou 3 Eura, pak 7 Euro, 10, 12, posledních 100 Euro, které jsme měli v hotovosti se postupně přesouvá do rukou výběrčích. Před každou mýtnou branou nervózně mačkám peněženku, kolik zase Ti lapkové budou chtít. Zvláště u vyšších částek se snažíme vnutit platební kartu, ale odbývají nás jen kroucením hlavy. Dálnici opouštíme o 92 Euro lehčí. Na benzinové stanici během cesty Ivo naťukne téma prázdné dálnice, pumpař je smutný, od loňska, kdy vláda skokem zdražila mýtné, má málo zákazníků.

A jsme na Olympské riviéře v Nei Pori. Jdeme se ještě naposled okoupat v moři. Menší turistické peklo nás lehce zaskočí . Nejvýstižnější přirovnání je asi hlava na hlavě. Ve vodě rozebíráme naši situaci. Hotovost na kemp už nemáme, bankomat se nám se Skříní hledat nechce. Rozhodujeme se, že vyjedeme už dnes večer a zítra po obědě budeme doma.

. . .

Jedeme na sever, cesta ubíhá, svítá, jsme v Srbsku, překračujeme Dunaj a já fotím poslední fotografii naší cesty dlouhé více jak 4500 km .

© na toto dílo se vztahuje autorský zákon, a proto není možné cokoliv z tohoto díla kopírovat a používat k jiným komerčním účelům.
Komentáře (10)
27.11.14 23:31 ladybee
S radosťou som si prečítala tento cestopis a teší ma, že už nie sme jediní, ktorí v predošlých rokoch individuálne podnikli podobnú cestu až na juh Peloponézu. Držím palce a dávam 5*
27.11.14 21:42 TYDRA
Luxus!! ...doprdelepráca, být tak o chlup mladší...
13.11.14 14:04 hesina
Klobouk dolů nad najetými kilometry viz mapka na posledním fotu a barvitě vylíčenými zážitky.Stejně jako Vy nemám ráda výraz "dechberoucí", ale co naplat když některá místa taková skutečně jsou/ Delfy /.
10.11.14 22:45 janavi
Pro mně neznámá místa a zkušenost, ale moc zajímavý a hezky napsaný cestopis.
09.11.14 19:17 kompersor4
...jednoducho uzasne!
06.11.14 11:26 Batty
Skvely cestopis :)
03.11.14 21:39 Pucík
Cestopis mě bavil od začátku až do konce, jste dobrodruzi a nad Skříní se usmívám ještě teď!
31.10.14 19:41 IrenaT
Pěkný cestopis :-) Také jsem letos v Delfách hledala Tholos, naštěstí mne napadlo, že by mohl být podle mapky pod silnicí a měla jsem také štěstí, že se moc lidem nechtělo ještě dolů po výstupu až ke stadionu, zůstali u bufetu a já jsem měla na chvíli Tholos také jen pro sebe :-)
31.10.14 19:32 machajda
Já tedy smekám... Takto strávená dovolená s dětmi, to si s našimi neumím představit :-) Já bych to viděla na ten důchod s manžílkem a aspoň na měsíc - chacháááá. Díky , pěkně jsem si početla
31.10.14 17:49 Kusnirova
Já pocestuju zase pro změnu s Kačule i tvým cestopisem. Holky krásně jste to zpracovaly.
Můj obdiv za obytné auto, přispělo k rozhodnutí nikdy nepoužít. Zůstat u varianty letadlo, auto, apartmány, domy. Přeju moc úspěch v soutěži.
Chystáte se napsat komentář jako nepřihlášený uživatel. U Vašeho jména bude zobrazena i IP adresa.
2bavd
(opište bezpečnostní kód)
1. Komentář nesmí jakýmkoliv vulgárním způsobem urážet autora díla.
2. Nezpochybňujte komentáře od ostatních uživatelů.
3. Toto není diskuze. Chcete-li se na něco zeptat pište do DISKUZE.
4. Komentáře, které nesplňují pravidla budou vymazány.
 
˝KvetaP˝ a jeho/jí aktivity
Cestopisy2
Galerie3
Hotely2
Diskuze0
 
Greek Market
Booking.com
Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním těchto webových stránek s tímto souhlasíte. Více informací