Příběh Vendy, světoběžníka

Korfu, osmého září. Venda se rozhlédl po letištní hale. No potěš, řekl si v duchu. Nějak ho to zaskočilo. Venku tma a celkem chladno, uvnitř neútulno s přeplněnými odpadkovými koši. Ještě chvíli čekali u pohyblivého pásu na svá zavazadla. „Celkem pěkné, že?“ zahlásil a koukl na svoji dvanáctiletou dceru. „Hmm“ zahučela a po chvilce dodala „To snad takový binec maj jen na letišti, že jo. Na hotelu bude určitě uklizeno.“

„To doufám“ řekl s jistotou v hlase Venda a trochu se obával, že se bude chtít Verunce na toaletu. Naštěstí si došla ze zvědavosti v letadle, tak to snad vydrží, uvažoval. Během půl hodiny už drželi v rukou své kufry a stanuli před milou a usměvavou delegátkou, která je nasměrovala do patřičného autobusu. Bylo deset hodin večer místního času. Dobrodružství může začít…

Verunka seděla v autobusu u okna, ale stejně koukala, spíš než do tmy za oknem, na řidiče. Tomu tam hrálo rádio s nějakými řeckými dechovkami, teskně ti hoši pěli, a když zpívali „Kerkýýrááá, Kerkýýráá“, tak si řidič zanotoval s nimi. Viděla, jak se mu oko zalesklo, tak ho to chudáka dojalo, korálky s křížkem a modrým očkem zavěšené na zrcátku se pohupovaly a řidič vesele točil volantem a troubil. Na popeláře, na lidi sedící před tavernou, na kolegu autobusáka a i na nějakého troubu na motorce v přilbě (turista), který měl rozsvícené dálkové.

U hotelu jich vystoupilo šest, kromě Nováků ještě dvě dámy a jeden postarší manželský pár. Pán od pohledu sympatický inteligent, jeho paní trochu odměřená. Manželé byli na recepci první a Novákům a těm dvěma paním, tvářícím se na všechno dost nechápavě, tlumočili slova paní z recepce, že si jako mají odložit na pokoji a přijít dolů na večeři, která je v jídelně připravená a že snídaně je od půl osmé. Postarší dámy přikyvují, pak se rozhlížejí a mizí v útrobách čtyřpatrového hotelu s výtahem. Po chvilce Venda vidí, jak světýlko u výtahových dveří bliká na trojce. Někdo nastupuje. Výtah jede dolů, dveře se otevírají a ejhle, z výtahu nevystupuje nikdo jiný, než ty dvě krajanky s kufry a tváří se opravdu celkem překvapeně…

Co trápí číšníka a je v Řecku taky podzim?

Venda, jakožto celkem světoběžník, si pečlivě nastudoval několik řeckých slov a frází, aby mohl ohromit pokladní v supermarketu nebo číšníka v restauraci. To své „kaliméra a efcharistó“ použil hnedle při snídani, když mu číšník odnášel špinavý talíř.

„Μιλάτε ελληνικά?“, spustil na něj ten sympaťák v bílém mundůru, a to už měl Venda problém. „Ehm, nevíš co to ten chlap říká“ obrátil se zcela zbytečně na dceru.

„Do you speak Greek?“ zkusil to ten lišák číšník jinak.

„Ne, teda vlastně ochi, neumím….not….,“ znejistěl Venda, „only five words maybe,“ vysoukal ze sebe. „Czech Republic,“ dodal jakoby na omluvu.

„Vy jste z Česka? Tak to na mě můžete klidně Česky, já vám rozumím,“ překvapil oba cestovatele číšník a představil se jim jako Spyros.

***
Spyros žije v nedaleké vesničce asi tři kilometry od turistického resortu, kam dojíždí na svém skútru. V září je ranní vzduch již chladný a ranní šero nepřívětivé. Přes sezonu, která na Korfu trvala čtyři měsíce, pracuje každý den v hotelu bez jediného dne volna. Vstává v pět, aby mohl před šestou hodinou nastoupit na přípravu snídaní. Během příprav vychází oranžové slunce, které se v tuto časnou hodinu klube zpoza albánských hor na protější pevnině a jehož měkké světlo se opírá o venkovní terasu a proniká prosklenými okny do hotelové jídelny. Spyros se česky naučil během zimy, kterou strávil v Brně – jak jinak, než s českou přítelkyní. Po dvou letech a po tom, co Česky mluvil už velice plynule a obstojně, vztah zkrachoval, ale znalost jazyka a vzpomínky na slovanský kraj zůstaly. Mohli byste se domnívat, že Spyros žije podle tradičního řeckého scénáře a hesla „v létě pracuj, v zimě odpočívej“. U něj je to ale jinak. Jakmile technik přibije okenice a zamkne hotelové dveře na tři západy, Spyros se věnuje sklizni oliv.

***
Po snídani se Venda s Verčou vypravili prozkoumat okolí hotelu. To bylo opravdu nádherné, všude pěkně čisto, kolem bazénu srovnaná lehátka… Ale ten je až tak nezajímal, kvůli němu tady nejsou, hlavně to moře. A moře bylo úžasné. Voda čistá a teplá, před nimi v dáli se rozpíná Albánské pohoří, nalevo v mlžném oparu jsou viditelné obrysy staré pevnosti vzdálené Kerkyry, a napravo zelený jih ostrova. Oba se vrhli střemhlav do moře, které bylo vzhledem k začínajícímu podzimu překvapivě teplé, na nebi ani mráček. To ještě netušili, jak je zde na podzim počasí nestálé.

Kolem poledne se dostavili na schůzku s delegátkou, popravdě spíš pro účast. Žádné organizované zájezdy, jakkoli lákavě zněly - půjčí si motorku a všude tam, kde je něco zajímá, se dostanou sami. A navečer se tak stalo. Půjčovna se nacházela kousek od hotelu, skútr na 5 dní za 90 euro plus pojištění 25, Venda o tom moc nepřemýšlel. Vzal to, chlap v půjčovně tak v jeho věku byl celkem milý a upovídaný, i když mu moc nerozuměl, jak žvatlal, prý byl nedávno v Česku někde na severu. „Pivo dobrý, holky taky, “ zahlásil a zazubil se. Vybrali si helmy, zajeli natankovat full k nejbližší pumpě a když parkovali u hotelu, už se smrákalo. Přeci jen i tady na jihu je znát, že přichází doba temna a dlouhých večerů, ačkoliv my Češi se stále opájíme s podzimem představou, že „tam na jihu“ je stále léto...

Venda na hotelovém pokoji píše sms manželce: Vse ok, pocasi nam preje, Verunka nadsena a z hostu mam snad nejtmavsi vlasy. Podzimni silver tourism v plnem proudu,pa

Verča zase píše kamarádce na svém chytrém mobilu na facebook: …je tady hezkej číšník, když jsem v jídelně polila celý ubrus mlíkem, no fakt za to nemůžu, maj tam plastový kelímky, tak přiběhl, aby tu pohromu zlikvidoval a dvakrát řekl ach jo, ach jo, nic jinýho. Nejprv jsem si myslela, že je to Čech, i když tak nevypadal, ale pak se u nás zastavil a řekl, že česky ho naučila přítelkyně, se kterou se už ale rozešel…

Cestou necestou k jihu

Ráno Verunka otevřela „průvodce“ a nahlas četla. „Při cestě na jih ostrova se nezapomeňte zastavit na korfské poušti a jezeře Korission plném úhořů, ve druhé největší obci na jihu ostrova Levkimmi a klidně si můžete odpustit návštěvu nejjižnějšího cípu ostrova s vesničkou Kavos, která se zaprodala turismu a kde se usadili převážně angličtí turisté…“ zaklapla knihu. „Takže je to jasný, musíme do Kavosu!“

A tak jedou přes Messongi, kde snad někde bydlí ten jejich číšník a kde je nejstarší olivový háj na ostrově, který vysázeli Benátčané před pěti sty lety. Zastaví se v přístavu, který Vendovi silně připomíná Chorvatsko. Moc se jim tam nelíbí. Jedou dál, k tomu jezeru plnému úhořů a stěhovavých ptáků. „Víš tati, kolik ptáků zde žije?“otázala se Verunka, když stanuli u rákosí těsně na břehu solného jezera. Podrbal se za uchem, rád se nechal od dcery poučit. „ Prý jich je tady 120 druhů,“ ohromila Vendu, který bezpečně rozeznal tak akorát kachnu, slepici, vrabčáka a káně.

Ještě se zastaví na pláži Issos, na té slavné korfské poušti, kde se vykoupou. Moc se jim tam líbí, jenom moře, písek a oni… Jedou dál až na ten nechvalně známý jih ostrova. Průvodce nelhal, nic pro Vendu, krámky plné pracně vyskládaných pyramid z plechovek piva, potkávají hloučky hlučných Anglánů a pod tímto dojmem se jim ani na pláži nelíbilo, tu a tam někdo oblečený spal pod slunečníkem, ani foťák z brašny Venda nevyndal. O to krásnější to bylo Levkimmi , kterým protéká říčka Chimaros a kde kotví malé rybářské loďky a čluny přímo v centru u nábřežní zdi. V jedné malé taverně se občerstvili a prošli pěšky aspoň kousek po tomto nádherném místě, kde se ta pravá řecká atmosféra dala krájet.

Venda manželce: Mila Jano,byli jsme v jedne vesnici, kde bych mohl klidne bydlet.Samozrejme s tebou.Ale o kocky bych se staral lip nez oni,pa

Verunka večer kamarádce: …byli jsme v Kavosu, tam by se ti líbilo, tam to prostě žije. Jo a ten číšník se jmenuje, jako každej druhej tady, Spyros. A dnes mluvil řecky, protože jak jsem tam vycmrndala na ubrus trochu medu takovou tou nesmyslně velkou naběračkou, co v tý nádobě s medem mají, tak zas přiběhl, sice řekl ach jo, ale pak přidal ještě gamoto, což je asi řecky. Mlíko jsem už nevylila, místo kelímků tam už měli sklenice…

Do tropů a zase zpátky

To, milí cestovatelé, že si přečtete v průvodci, co je kde k vidění, koupíte si tu největší mapu a vyrazíte, je běžný postup trochu náročnějšího turisty, jakým byl i náš Venda. Taky ho nebavilo se na dovolená nechat moc organizovat organizovanými výlety. Proto si každé ráno s Verunkou řekli, kam by tak mohli jet, co by tak na plánované trase stálo za prozkoumání, a vyrazili. Ale pak se vám může stát, že někde zabloudíte anebo vám třeba zaprší…

Jednoho rána je probudili jim tolik známé zvuky, kdy ohromné kapky rozeznívají okenní tabulky. Nebe zčernalo, jen občas ho prozářil blesk po chvilce doprovázený ohlušujícím zahřměním.

„To snad nemůže dlouho trvat, “ nahlas uvažoval u snídaně Venda.

„Je to jedna z těch tropických přeháněk, které brzy pominou.“ A skutečně, když Spyro odnášel špinavé nádobí, déšť ustal a obloha se jako zázrakem projasnila.

„Počasí včera dobrý, dnes špatný a zejtra taky a pak taky,“ utrousil číšník a změřil si Verču přísným pohledem. Ta zrovna na svém chytrém mobilu našla satelitní snímky přeháněk nad ostrovem. „Asi od jedný má pršet celý odpoledne…….“ Venda nereagoval.

„Ale ty předpovědi na yahoo jsou dost nepravdivý!“ dodala rychle když už to vypadalo, že z výletu na motorce do Kerkyry, hlavního města, nic nebude.
„Nepravdivý. Tak jedem!“ rozhodl se Venda. Přeci jen, šusťákovky díky prozřetelnosti paní Novákové měly v kufru s sebou a zdá se, že nadešel jejich čas.

…….o dvě hodiny později v centru hlavního města……

„Někam se schováme, však ono se to vyblbne a zase bude hezky.“ Jen co zaběhli do malinkaté kavárny na Listonu, začaly se linout z oblohy provazy deště. Po hodině déšť trochu zmírnil, ale jen co zaplatili a vyšli ven, začalo to znova. A tak vběhli do prvních otevřených dveří. Ocitli se v kostele. Usedli vzadu v koutě do prázdné lavice. Verunka si začala řešit něco v mobilu a Vendu po chvilce v suchu, klidu a v teple začaly obcházet dřímoty, snad z vyčerpání, taky se moc nevyspal, protože se včera přejedl, jak mu to všechno chutnalo a pak na to ještě polkl v přítmí balkónu, aby to Verunka neviděla, flašku retsiny.

Jak tam tak sedí a podřimuje, najednou zpozorní. Zahlédne postavu. Zase někdo z ulice se sem chce schovat před deštěm, myslí si Venda. Ale ta postava si to namířila přímo k němu. Byl to stařec v dosti staromódním hábitu. Nebyl mokrý jako Venda a na hlavě měl takový čepeček podobný kalíšku, ve kterém je usazený žalud. Potichu si sedl vedle něj, ruce si položil na stehna. Venda ho po očku sledoval. Najednou ten muž svoji pravou ruku lehce přiložil na jeho levačku a zadíval se na něj. Venda k němu překvapeně otočil hlavu, vidí jeho blankytně modré oči a slyší svoje jméno. Ale ten muž neotevřel ústa. Asi nějakej břichomluvec, pomyslel si.

A znovu slyší „Vendo, Vendo, nechvátej a zklidni se, času máš ještě dost.“ A hele, ten břichomluvec je asi Čech, blesklo mu hlavou. Možná mu kdysi uletělo poslední letadlo a tak tady zůstal.

„Kdepak, nejsem Čech a letadlem jsem ještě neletěl.“ Ještě k tomu umí číst myšlenky. „Jsem rád, že jsi tady“ pokračoval stařec. „Zklidni se, jinak špatně dopadneš. Zazpívej si a občas si musíš taky zatancovat. Tak to děláme my, Řekové. A měj lidi rád. A taky zvířata a rostliny a všechno kolem… Jedině pak budeš šťastný. A nepij tolik a nepřejídej se.“ Stařec stále hleděl Vendovi do očí. „Až do setmění bude pršet a nezapomeň…“

„Tati,tati nechrápej,“ šťouchla do Vendy Verunka. „Nestačí, že ty Rusky před náma tlachaj jak na tržišti. Jsme přece v kostele, tady se má člověk zklidnit a ne to prospat.“

Venda okamžitě procitl, koukl nalevo, tam byla prázdné sedadlo, po staříkovi ani památky.

„To už jsem někde slyšel, že se mám zklidnit,“ prohodil jen tak pro sebe Venda. „Neseděl tady vedle mě někdo?“

„Ale tati..,“ řekla Verunka a pomyslela si, že už je toho na tátu moc, že ho bude muset víc poslouchat a zbytečně ho nerozčilovat.

„Pojď, půjdeme, ono stejně pršet nepřestane.“ řekl Venda tichým hlasem. Vzal Verunku po dlouhé době za ruku, ta se nebránila a vyšli společně před kostel.

„Musíme ještě zapálit svíčku, to abychom dobře dojeli“ řekla dcera. Společně popošli kousek k místu, kde hořely svíce. Tu Venda uviděl v takové malé kapličce vyobrazeného toho starce, který k němu před chvílí rozmlouval.

„To je přece, to je...“ zakoktal.

„To je svatý Spyridon, patron tohoto kostela a Korfu vůbec,“ poučila ho Verunka. Včera večer si to totiž přečetla v průvodci, mezitím co táta seděl na balkóně a potají popíjel.

Rozsvítili každý jednu svíci a ještě v krámku naproti si Verunka koupila pouzdro na mobil se světcem a Venda malou ikonku samozřejmě se sv. Spyridonem. Pak roztáhli deštník a déšť nedéšť, šli hledat zaparkovanou motorku, kterou, světe div se, na první pokus našli v jedné z bočních uliček zrovna před krámkem s pláštěnkami. Tak si hned dvě koupili, paní krámská jim pomohla se do nich vtěsnat a za chvilku už uháněli podél pobřeží do svého hotelu. A pršet přestalo opravdu až večer.

Venda píše sms manželce: Milacku, dnesek byl krasny,i kdyz prselo.Verunka se o mne az dojemne stara,kupodivu nezlobi jako doma.A prihlas nas na ty tanecni kurzy pro seniory. Rozmyslel jsem si to,budu tam s tebou chodit,pa

Verunka opět píše kamarádce: …dnes jsme byli v Kerkyře v kostele, protože pršelo, jinak bych tam tátu nedostala. Stejně to tam prospal. Ráno byl další trapas. Na snídani jsem si chtěla udělat tousty, tak do té mašinky strčím dva plátky, zmáčknu puntík a čekám, čekám a nic. Vlastně něco jo, z toustovače se kouří, tousty černaj a ven furt nelezou, tak mačkám, na co se dá, až ta mašinka, stojící na kraji stolu, padne na zem. No jasně, zas ten číšník, ale to já už prchám, tak ani nevím, co říkal. Naběračka z medu zmizela, je tam normální lžíce…

Dvakrát do stejné řeky nevstoupíš

„Liapades, no tam se musíme přece taky podívat. Chci vidět místo, kde se vám s mamkou tak líbilo“ zahlásila ráno Verunka a o cíli cesty bylo rozhodnuto.

Vyráží kolem desáté z východu na severozápad přes Stavros se zastávkou na kopci Pantokrátor II s tím golfovým míčkem , který je z mnoha míst vidět. Pak sestoupí do krásné podhorské vesnice Sinarades, kde se chvilku zdrží prohlížením místních starobylých domů s pestrobarevnými fasádami a s balkony hustě porostlými různorodou květenou. Pokračují dál cestou Vendovi již dobře známou, jelikož Pelekas s císařským trůnem, kde sedával císař Vilém II a pozoroval západ slunce, Glifada beach a Ermones navštívil před dvěma lety, když byl na dovolené s manželkou Janou v Liapades. Cesta jim uběhla celkem rychle a kolem druhé se blížili klikatou uličkou směrem k liapadeské návsi.

„To budeš koukat“ zahlásil Venda, když míjeli známý supermarket těsně před vjezdem na náves, kde si onehdá každý večer kupoval plechovkáče. A koukali oba. Pod platanem a široko daleko ani noha, ani jedna ze sedmi taveren nebyla otevřená, ba ani kiosek, a to už je co říct. „Kde máš ty domorodce, tati? To snad všichni maj siestu a s turistama se už nepočítá?“ Asi měla pravdu.

Pár raritních snímků a už uhánějí směrem k pláži, snad aspoň tam na turisty úplně nezapomněli. Cestou potkávají autobus, ze kterého vystupují školní děti s novými batůžky na zádech a čerstvě nafasovanými učebnicemi v podpaždí. Aspoň že na Gefira beach je trochu živo a je si kde dát malé občerstvení. Ještě mají v plánu výjezd nad Paleokastricu přes Lakonas do Mekrades, kde chce Venda koupit olivový olej, tymiánový med a koření z místních bylinek. Takže žádné zdržování, ale stejně se zastavují ještě na tom krásném Balkóně Jónského moře, v Lakonas, kde si dají v malém kafenionu frapé a frech juice a z prostorného balkónku se nemůžou vynadívat na tu nádheru pod nimi.

Venda ženě: Ahoj Jano,dnesni vylet po nasich stopach mel veru nostalgicky nadech, bez tebe to holt neni ono. Uz brzy,pa

Verunka opět kámošce: …dnes dlouhý výlet, koupali jsme se až večer v moři před hotelem. A to hlavní, Spyrosovi se asi líbím, furt po mě kouká a chodí za mnou, když si nandavám. Jo, a ten toustovač zmizel.

Obr není zárukou obrovského zážitku

Achilleon byl dalším cílem našich cestovatalů. Při vstupu do zámeckého parku si připadali jak celebrity na červeném koberci. Přitočil se k nim nějaký pán s Polaroidem, dvakrát cvakla spoušť a Venda už tušil nějakou habaďúru. Ale to ještě museli projít celým malým zámečkem, prohlédnout si nádherný park s množstvým soch, kterým vévodil přes jedenáct metrů vysoký Vítězný Achilles, pokochat se krásným výhledem na hlavní město, stejně jako císařovna Sisi v předminulém století. „Chudák Sisi,“ politoval císařovnu Venda. „Moc si to tady neužila, vlastně jen pár let před tím, než jí zavraždil v Ženevě nějakej pomatenej anarchista.“ Taky si včera večer před spaním otevřel průvodce.

Až u východu zápletka s focením měla své rozuzlení, když jim paní nutila jejich portrét náležitě vyumělkovaný za nekřesťanský peníz. Takže jejich podobenky tam na nástěnce visí možná ještě teď spolu s ostatními, kteří stejně jako oni nedocenili kreativitu a podnikatelský záměr uměleckého fotografa.

„Musíme si trochu udělat řeckou náladu, je to přece řecký ostrov, a ne rakouské císařovny Sisi, jak hlásá slogan jedné cestovky,“ pronesl Venda a už uháněli na svém skútru ke svému přechodnému domovu, s malou zastávkou v bývalé rybářské vesničce Benitses. Sice s nevzhledným parkovištěm u přístavu, ale pěknou a v tuto dobu klidnou promenádou a útulnými domky ve stráni porostlé citrusy.

Venda domů: Mila Jano,jsem rad za naší malou modrou chaloupku na vsi.Zamek by mne stval,toho lidstva,pa

Verunka kamašce: …ta Sisi si teda žila, no až na ten svůj konec. Spyrose jsem si našla na facebooku a požádala ho o přátelství…

Den poslední

„Myslím, že jsme si to celkem užili“pronesl Venda a usrknul si pravé řecké kávy. Seděli před malým kafenionem v úzké poetické uličce kousek od kostela svatého Spyridona v Kerkyře. „Sice jsme se moc neopálili, ale bylo to pěkné. Příští rok si to musíme zopakovat i s mamkou, snad už bude moct. A ty už můžeš začít jezdit s námi,“ oznámil významně dceři. „Ale jen jestli budeš chtít,“dodal.

„No tati, snad by jste mě nechtěli nechat zas u babičky, chci už jezdit do Řecka s vámi, už nejsem malá. A moc se mi tady líbí.“ S tím se ale dalo počítat.

„Ale já se bojím, Verunko, abys nedostala nemoc těch řeckofilů, co bez toho tady nemůžou bejt,“ řekl a ukázal rukou kolem sebe.

„Ty snad tati, nejseš řeckofil?“ Venda chtěl oponovat, říci jako že ne, to v žádném případě, ale raději mlčel.

Verunka pokračovala. „Co jste začali s mamkou jezdit do Řecka, tak se z naší bílé chaloupky stala modrá, do všech hrnců z půdy jste nasázeli kytky, rezatej sud na vodu jsi taky natřel na modro, už před Vánocema pročítáš katalogy všech možnejch cestovek, fotoknihu taky nemáš ze Šumavy, kde jsme byli vloni, ale z Korfu... Není to snad diagnóza pro řeckofily? Taky jsem zaslechla, jak jsi mamce líčil, že až budeš v důchodu, tak že se sem aspoň na rok přestěhujete.“

Mlčel a doufal, že neslyšela, co mu na to Jana odpověděla. Verunka měla vlastně pravdu, nebylo co dodat.

Slunce krásně hřálo, tříbarevná kočka líně popošla od velkého květináče s palmou k jejich stolečku a rozvalila se na vyhřáté kamenné dlažbě těsně u Verunčiných nohou.

Ten rozhovor mu nedal jen tak v klidu usnout. Snažil se ji ochránit před tou řeckou „nákazou“ a dnes zjistil, že marně. Jana, ta je celkem imunní, nikdy ty dovolené neprožívala jako on. Letos dokonce raději zůstala doma, prý si od nich ráda odpočine, ať si taky vyzkouší o někoho se starat.

Ale příští rok to už viděl zcela jasně: Ubytují se na severu ostrova v tom kouzelném přístavu Kassiopi, objednají si dvoutýdenní pobyt s polopenzí, protože jak zjistil, odpadá starost s každodenním obstaráváním potravy. I když, popravdě, se mu to celkem líbilo. Ráno vyskočil z postele první, nějaká ta pekárna nebo supermarket nikdy nebyly daleko, nakoupil čerstvé pečivo, jogurt a ovoce a Jana než vstala a upravila se, už měla snídani včetně oblíbené kávy připravenou na balkoně či terase studia. Oběd se odbyl na výletě, to by zůstalo, a na večeři si zašli vždy někam jinam.

No a s Verunkou procestují všechno to, co se za ten týden nedalo stihnout. Budou to mít kousek do Achavari a Sidari, na Mis Drastis, musí jí ukázat vilu Geralda Durrella, podívají se na pláže jako je Barbati, Ipsos a Dasia, jo a taky se svezou v Paleokastrici žlutou ponorkou, vyšplhají na Pantokrátor a ještě…

To už se jeho mysl zvedla hodně vysoko do nebetyčných výšin, Venda odfukoval stejně jako vedle něj ležící Verunka, spali poslední noc na pokoji ve třetím patře hotelu Senses na východním pobřeží ostrova Korfu, v oblasti Agios Ioannis Peristeron.

Venda ženě: Milacku, tesim se na tebe a krupicnou kasi.O příští dovolené mám zcela jasno. Zitra pa

A nakonec ještě Verunka kámošce:...dnes jsem na tržnici zahlídla tu slavnou spisovatelku, co tady bydlí a jak mi táta od delegátky koupil její nejnovější knihu. Už jsem ji stihla přečíst, je super, zítra ti jí půjčím. A nakonec ještě to nejdůležitější, Spyros přátelství přijal…