LASSITHI - křížemkrážem v září 2014

Úvod

Po hodinách vysedávání nad prázdným papírem vskutku originální nápad na název kapitoly.
Je to taková každoroční klasika. Pračka ještě nevyprala z plavek a oblečení mořskou sůl a řeckou vůni a člověk už vymýšlí kam za rok. Nejinak tomu bylo i vloni na podzim při návratu z nádherného Karpathosu.
Termín je jasný – konec září – což směřuje naše pohledy směrem jižním, na Krétu. Konkrétně na její východ, do oblasti Lassithi, kde se na jihu poblíž nejjižnějšího města Evropy, Ierapetry, nachází „vesnička“ Ferma.(uvozovky vysvětlím)
Zakoupení zájezdu již v únoru zapříčinilo, že nám ve sluníčku svítilo šílených 200 a více dnů do odjezdu. Takže nastal čas příprav. Takové prožívání dovolené nanečisto. Shromažďování dat a informací, sledování různých fotogalerií, čtení cestopisů, sledování videí a pročítání a zapojování se do diskusí. Z toho všeho vykrystalizovali hmatatelné výsledky v podobě zapůjčení auta, obstarání mapy a nakonec i navázání kontaktu přes facebook mezi majiteli hotelu a mojí snoubenkou.
200 a více dnů bylo v trapu a 24.9.2014 v 5.00 jsme nechali náš domov č. 1. pod námi a za námi. Před námi a pod námi byl domov č.2 – ŘECKO.

Konečně „doma“

Co mělo být snězeno, snězeno bylo. Co mělo být vypito, vypito bylo. Blíží se přistání a nikdo zatím nevidí, kam to vlastně přistaneme. Pod námi je jen souvislá vrstva mraků. Nezbývá než věřit, že pilot ví co dělá a trefí se přesně. Po chvíli proletí vrstvou mraků a už je vidět letiště. Ale něco je špatně, vždyť tady má být přeci krásně teplo a spousta slunce. Alespoň teplo je a jakmile nás ovane teplý slaný vzduch, víme, že jsme tady správně. KONEČNĚ!
Uklidňuje nás pomyšlení, že jsme na severu a že na jihu to bude všechno jinak. A je!
Tak rychle vyřídit formality na recepci. Tady se ukáže kouzlo sociálních sítí. Iva si s majitelkou málem padly do náruče a klíče od pokoje jsme dostali první. Těžko říct, o čem si ty holky psaly. Nevybalujem, plavky máme v příručáku, převléknout a rychle k moři. Zbytek dne proležíme na pláži a až večer se vydáváme na průzkum okolí. Zde vysvětlím ty uvozovky z úvodu. Ferma není vesnička v řeckém slova smyslu, ale spíš osada rozkládající se podél hlavní silnice z Ierapetry do Sithie . Dva supermarkety a několik taveren z ní nedělají letovisko snů, ale je tu klid až hmatatelný. Možná bych si nedokázal představit strávit tady celou dovolenou, ale to nás netrápí, protože brzy dorazí auto a čas, který zde budeme trávit bude minimální.
Druhý den se nese v duchu toho předchozího, jen odpoledne, před schůzkou s delegátkou, trávíme u hotelového bazénu s báječným výhledem na moře. Po schůzce člověk ocení, že si spoustu věcí, včetně půjčení auta, zajistil z domova. Úspora je velmi hřejivá.
Hřejivé ale nemá být počasí v příštích dnech, tak sedíme večer na balkóně a vymýšlíme, co s tím. Naštěstí má zítra přijet zaměstnanec autopůjčovny z Makrigialos s autem, tak se utěšujeme, že když bude ošklivo u nás, zajedeme jinam. Vtom zazvonil telefon na pokoji a z recepce se mi snaží něco říct. Naštěstí mně to brzy docvaklo a už letím převzít klíče od auta.
Řecko je samé překvapení. Kdo je pedant a potrpí si na dochvilnost a přesnost, tak by sem snad neměl ani jezdit.


Lassithi - křížemkrážem


Předešlého večera jsme se s Ivou domluvili, že navštívíme Istro na severu a využijeme posledního teplého dne, před zhoršením počasí, koupáním na jedné z místních pláží. V hledáčku byla Voulisma, ale na tu jsme se jen podívali, něco vyfotili a skončili jsme na pláži Agios Panteleimon . Zde jsme strávili několik hodin. Pláž je to dlouhá, s Modrou vlajkou, oblázková s kamenitým dnem, které se po pár metrech mění v písčité. Než začalo foukat tak to byl takový rybník. Odpoledne začalo foukat od severu, vlny se zvedly a nás to „odfouklo“ zpátky na jih. Ještě krátká zastávka s občerstvením na pláži Agia Fotia a po večeři máme v plánu návštěvu večerní Ierapetry. Těšili jsme se na romantickou procházku po nábřeží, v přístavu. Na prohlídku místních krámků a posezení v některé z taveren na nábřeží. Pohled na rozzářenou Ierapetru, která se vyloupla za jednou ze zatáček, byl nádherný. Poměrně rychle jsme našli parkoviště, na něm poslední volné místo a vydali se za romantikou. Následoval však střet s realitou. Ulicemi projížděly nepřetržitě kolony aut, skůtrů a všeho možného, co mělo kola. Chodníky plné lidí, takže nespadnout při vyhýbání pod kola projíždějících povozů byl vcelku adrenalinový sport. Přežili jsme a dostali se na nábřeží. Nadechli se svěžího mořského vzduchu a.....začal boj o naši peněženku. U krámků se nedalo zastavit, do taverny se nedalo nahlédnout. Neustále nám něco vnucovali, pomalu zatahovali dovnitř. Nedostali nás, proběhli jsme statečně až na parkoviště, skočili do auta a rychle pryč. Ierapetru jsme navštívili ještě jednou a to v odpoledních hodinách, kdy byl všude klid a kdy se dalo toto bezesporu krásné město projít a prohlédnout si jeho zajímavosti.

V sobotu, v den, kdy má přijít na Krétu české podzimní počasí, odjíždíme za svitu slunce a po vydatné snídani směr sever. Cílem je náhorní plošina Lassithi. Kolem Agios Nikolaos směrem na Heraklion se dostáváme do městečka Neapolis . Vypadá to, že tu probíhá nějaká slavnost, všude je spousta lidí. My jen projíždíme a vydáváme se do hor. Na tomto místě bych chtěl prozřetelnosti poděkovat, že nám toto nepatrné zhoršení počasí seslala. V opačném případě bych asi ležel, přehlasován, na pláži a hory by svá tajemství a poklady nevydaly. Zatím ale nic nic nenaznačuje, že by se mělo něco dramaticky měnit. Jen naplavená hlína a kameny na silnici ukazují na průtrž mračen a bouřku, která, jak jsme se později dozvěděli, se tudy včera přehnala. Míjíme klášter Kremaston a stoupáme a stoupáme . Konečně mohu rozuzloval ruce na volantu a před námi se objevila v nadmořské výšce 800 metrů nad mořem úrodná planina obklopena kolem dokola horami.
Už je trochu pod mrakem tak uvidíme. Krátká zastávka s malou procházkou patří jeskyni, kde se podle bájí narodil titán Kronos, otec boha Dia. Musel být hóóódně malý, když se narodil . Kačerské srdce zaplesalo, když na nás vykoukl poklad v hoře . Jen co dosedneme do auta, vidíme, že dneska už toho moc neuvidíme. Objíždíme planinu a před námi a za námi je mlha . Cestou dolů sice mlhy ubývá, ale neustále prší. Couráme se za dědou s tříkolkou plnou brambor až pomalu do Agios Nikolaos. V Ierapetře je na
teploměru pouhých 14°C a poměrně fouká.
Klimatizace dnes topí a vyhřívá nám pokoj, kde u retsiny spřádáme další plány. Snad se oteplí a stihneme nějakou tu soutěsku, než zas bude vedro. Kréta bez návštěvy soutěsky.......


Nedělní ráno už je zase trochu o něčem jiném. Sice se v horách ještě honí mračna, ale u moře už je sluníčko. Není zrovna kdovíjaké horko, ale na průzkum soutěsky Sarakina a návštěvu městečka Myrthos počasí jak dělané. Docela mě překvapuje, jak cesta mezi tisíci foliovníky ubíhá, aniž bychom se cítili jak ve skleníkovém ráji. Nad Myrthosem, za vesničkou Mythi, se v jedné zatáčce ukrývá vstup do soutěsky Sarakina . Představovali jsme si poklidnou procházku mezi skalami, sem tam spestřenou nějakou prolézačkou. Začátek tomu nasvědčoval , ale potom..... Ivuška rezolutně odmítla pokračovat po prvním úspěšně zdolaném šutru s tím, že se do Řecka nepřijela zabít . Já ještě kousek pokračoval v očekávání, že se to musí změnit – nezměnilo . Ale i tak je to úchvatná podívaná. Tam dole si člověk vůbec nepřipadá jako pán tvorstva, ale jako ten nejmenší mraveneček.
Tak zpět do Myrthosu . Tady jsme se krásně prošli, nikdo nás k ničemu nenutil a nikam netahal. Zkusili jsme i moře a k naší radosti se vůbec neochladilo a několik odvážlivců se i koupalo. V místní taverně na nábřeží jsme poobědvali. Mega porci řeckého salátu, vynikající opečený chleba a dušené kůzlečí maso s rýží – senzace!
Toto bylo to odpoledne, kdy jsme navštívili Ierapetru .
Ale já měl pro miláčka připravené ještě jedno překvapení. No ve finále jsem byl překvapen i já. Tím překvapením byla návštěva horské vesničky Agios Ioannis, která se nachází nad Fermou a je odtud krásný výhled směrem k moři. V Koutsounari odbočujeme směrem do hor. Fouká přímo šílený vítr a zastávky na fotografování se stávají bojem o přežití. Pod námi je soutěska Milonas a pohled do ní je skutečně dechberoucí. Vítr si s naším vozítkem pohrává, že chvílemi není jisté, že neskončíme dole. Zastavíme u místního kostelíka a před námi se otevírá výhled údolím až k moři . „Vyhnal“ nás odsud místní hlídač, pomalu chodící pes , u kterého má drahá pojala podezření, že nás chce sežrat a bleskurychle zmizela v autě. Honí se těžké mraky a na další zastávce u kostelíka Agios Georgios , kde mimochodem a „čistě“ náhodou nacházíme naší druhou kešku na Krétě, trošičku zmokneme. Sjezd dolů přes vesničku
Schinokapsala, kde se pěstuje viná réva ve výšce 600 metrů nad mořem, už je poněkud veselejší. Tolik nefouká a vykukuje sluníčko . Večer se vítr znovu zvedá, tak snad rozfouká mraky a zítra bude zase o něco lépe.

Dva dny bez koupání a válení se u moře už bylo pro nás oba už trochu moc. Přesto bylo rozhodnutí, vydat se další den na Xerokambos, docela riziko. Předpověď totiž tomuto místu přisuzovala nejnižší teploty v oblasti. Ale co, přejedeme hory a uvidíme. V Makrigialos, kde oproti údajům v mé mapě z roku 2011, vybudovali obchvat „města“, jsme byli postaveni takřka před hotovou věc a z cesty přes Goudouras byla cesta směr Sithia. Při jedné ze zastávek ve vnitrozemí nás doslova pohltila omamná vůně borovic . Když jsem vystřízlivěl, pohltil mě strach při pohledu na ukazatel benzínu a při zjištění, že tady už moc benzínek nebude. Odvážnému štěstí přeje. S tímto pořekadlem jsme projeli vinicemi planiny Ziros a netrpělivě očekávali proslulý sjezd k plážím. Skutečnost předčila veškerá očekávání. Spíše než sjezd nám to připomínalo přistávací manévr . Ukrutný vichr vanul směrem od moře a na jedné, ke svodidlům přivázané vyhlídce jsme měli obavy, že se nedostaneme zpátky do auta. Zde jsme utrpěli jednu nenahraditelnou ztrátu. Ivuška podcenila sílu živlu, ten jí v nestřežené chvilce odmotal šátek z krku a ten se stal zřejmě parádou pro nějakou místní kozu. Vše proběhlo tak rychle, že si toho všimla asi až po pěti minutách. Dole na pláži Mazida Ammos bylo nádherně . Krásně teplo, trochu foukalo a voda byla příjemně teplá. Vydrželi jsme tu několik hodin než se zvedl vítr. Na ostatních plážích Xerokambu byly velké vlny a dost větrno. Sázka na riziko se vyplatila, Xerokambos je nádherný a je vidět, že i mistr meteorolog se někdy utne.
Cestou na Kato Zakros se mi v Zakrosu podařilo trefit na pumpu a doplnit palivo. Bylo zde poměrně dražší než ve Fermě, ale co byste chtěli na konci světa.
Kato Zakros je krásný záliv s Údolím mrtvých v zádech . Už příjezd je zajímavý, místy to vypadá, jako by cesta vedla přímo do moře .
Poobědvali jsme v taverně s výhledem na moře. Králík na víně a fasolada byla fantastická volba.
Ivě jsem vysvětlil, jak je na mapě značená silnice s panoramatickými výhledy. Dobrovolně jednu vybrala a tak jsme se po ní pustili. Během stoupání do výšky bezmála 700 metrů nad mořem byly výhledy spíš letecké a myslím, že po silnici se zelenou čarou už příště nepojedeme.
V horách jsme si prohlédli staré opevnění u Voily a benátskou vilu de Mezzo v Ethii, která prošla rekonstrukcí a oproti fotografiím v průvodci se změnila k nepoznání . Totálně zmordovaný jsme dorazili odpoledne na hotel a před večeří se rozhodli ještě relaxovat na místní pláži Xerokamara. Dnešní „XERO“-den jsme zakončili bohatou večeří a skleničkou vína na našem balkóně.
Fouká a fouká!

Úterní ráno nás přivítalo oblohou bez mráčku. Teplo tak akorát na plážový sport, ale přesto je tu ještě jedno místo, které musíme vidět. Agios Nikolaos – hlavní město Lassithi.
Původně nás lákaly trhy v Sithii, které zde probíhají každé úterý, ale odradila nás vzdálenost a tak trochu ještě únava z předešlého dne. Nakládáme do auta vybavení na „plážing“, stahujeme střechu a naposledy hurá na sever. V Pachia Ammos fouká, jako kdyby byl nad mořem nějaký větrák a vlny jsou monstrózní. Cestu už známe, tak nám vcelku ubíhá. Míjíme ruiny Mínojského města Gournia a podél pobřeží zálivu Mirambelos se přibližujeme k Agios Nikolaos. Město je ostatně většinu cesty vidět, takže vzdálenost se dá kontrolovat.
Parkování ve městě jsem se snažil nastudovat z plánu města, ale realita byla trochu jiná. Prostě jsem to zapíchnul do první mezery u přístavu, kterou jsem viděl. S naším bobíkem to nebyl problém. Když jsme asi po třech minutách chůze míjeli parkoviště v přístavu, dostal jsem trochu strach, zda neškádlím místní policisty víc než je zdrávo, ale ten při pohledu na přístav a město, zmizel definitivně.
Zrovna tento den kotvila v přístavu obrovská výletní loď . Kolos proti místním domkům. Prošli jsme podél pobřeží od přístaviště jachet až k přístavišti trajektů a v dálce už byl vidět můstek oddělující od moře jezero Voulismeni.
Poučeni z minula jsme zarytě ignorovali naháněče z taveren a prošli se podél jezera, kde ve stínu tamaryšků kotvilo spousta malých loděk . Neopakovatelná atmosféra tohoto místa byla jedním z největších zážitků posledních dnů. Překvapivě snadno jsme se labyrintem uliček dostali až k autu a světe div se, žádná pokuta.
Směrem na Eloundu by se měla nacházet olivová farma, kde můžete vidět výrobu oleje. Asi se tam nachází, ale my ji nenašli. Pouze stojan s reklamními letáčky na jedné z vyhlídek. No nic, teplota stoupá, tak honem zpátky na jih. Cíl – pláž Agia Fotia, hned vedle Fermy.
Pláž Agia Fotia je hezká pláž s Modrou vlajkou, křišťálovou vodou a hřištěm na volejbal. Prý se tu pořádají velké volejbalové turnaje. Proto už jsme jí neřekli jinak než „volejbalová pláž“. Je zde hrubý písek, stejně jako na plážích od Ierapetry po Makrigialos. Alespoň na těch, co jsme navštívili. Cestou zpět se pokoušíme najít přístup k pláži Giorgakis, na kterou se dá sejít po zajímavých schůdcích, ale nenacházíme. Škoda.

Poslední dva dny, kdy budeme motorizovaní, jsme se rozhodli strávit na plážích poblíž. Zkrátka se nám už nechtělo podnikat nějaké dlouhé výlety. Ostatně naježděno už máme tolik, co jindy za dvě dovolené.

Pláž Achlia vyhrála ve středu. Je to taková sestřička „volejbalové pláže“, ale bez hřiště. Konečně jsme se dostali i k četbě knih. Ivuška zaujala místo na slunci a já si se svým lehátkem udělal kolečko za stínem kolem tyče slunečníku. Šoupal jsem se statečně a sluníčko mě nedostalo. V místní taverně, kam jsme šli původně na frapíčko, jsme samozřejmě neodolali a poobědvali. Stifado a soutzokaki. Jídlo nebylo nijak oslňující, přesto se k této taverně váže jedna nepublikovatelná historka a pro nás, hlavně pro Ivušku, nezapomenutelný zážitek.
Po krásném a pohodovém dni, plném slunce a moře, Jsme se rozhodli dát druhou šanci večerní Ierapetře. Přece se musí koupit nějaké suvenýry, aby nám doma věřili, že jsme tu byli. Město bylo o dost klidnější, takže se dalo i hezky procházet, ale v obchůdcích se nakupovat nedalo. Prostě nenechají člověka v klidu si vybrat. A když na mě spustili rusky, měli smůlu. Raději jsme navštívili místní supermarket, kde měli ostatně i suvenýry a nikdo si Vás nevšiml, kdybyste tam byl hodiny. Koupili jsme si místní banánky, zvědaví, co se z nich vyklube.

Je čtvrtek ráno a před námi poslední výletní den. Na recepci si půjčujeme slunečník, balíme karimatky, knihy a svačinu včetně banánků a míříme na pláž, kde nebudou lehátka ani slunečníky a jak pevně doufáme i minimum lidí. Tentokrát se nenechám nachytat na obchvat a Makrigialosem projíždíme směrem na Kalo Nero. Kousek za odbočkou k taverně Dragon´s Cave se po levé ruce pasou ovce a po pravé straně pod silnicí už na nás čeká pláž Ammoudi. Moc krásné místo. Dole jsou pouze dva lidé. Krásná písčitá pláž s mělkou vodou a zlatou barvou. Asi po hodině koupání a válení se, zrovna při pobytu ve vodě, Iva vykřikne: „Támhle něco je!“ Rychle se přesunujeme ke břehu, co kdyby to „něco“ mělo hlad. Ze břehu pozorujeme v dálce se vynořující a zase potápějící se ploutve a čeřící se vodu. Co to je nevíme. Po chvíli to zmizí, tak pokračujeme v lenošení. Navečer, když balíme se situace opakuje, akorát se ta věc víc přiblížila ke břehu. Stojíme tam a čumíme jak telata. Teď se to víc vynořuje...vyfoukává to gejzír vody....a je to......potápěč, vlastně dva.
Dost neradi se s touto pláží loučíme, bylo tam fajn. Když už jsme v těchto místech, chceme ještě vidět klášter Moni Kapsa se soutěskou Pervolakia.

V pátek ráno si ještě zajíždíme do Ierapetry na závěrečný nákup . I když jsou ve fermě dva supermarkety, vyplatilo se nakoupit si ve městě. U nás na vsi měli na některé zboží až 100% přirážku. Hlavně na vínko, retsinku a ostatní k životu v Řecku důležité věci. Po příjezdu už na nás čeká pán z půjčovny. Směje se, ptá se, jak jsme byli spokojeni. Technický stav auta ho evidentně nezajímá, přes zuby tam narve jedničku a mizí v dáli.
Nás dnes čeká naše pláž u hotelu . Čerpáme energii a pomalu nás přepadává deprese z návratu. Po večeři balíme. Přebytečnou zátěž odhazujeme do koše, musí se nám tam vejít kila kamení a nezbylo moc peněz na připlacení nadváhy.
Při retsině na balkóně rekapitulujeme celou dovolenou a nezbývá než jít spát, protože zítřejší odlet je velmi brzký.
Na letišti musíme dokoupit ty suvenýry, co se nezadařily během dovolené a už nás volají do letadla. Všechno na čas, jakoby si nás tu nechtěli nechat ani o minutu déle.

Dosedáme v Praze. A kam za rok?