Do Řecka přes Banát

Po návratu z cestování po Chalkidiki v roce 2013 jsme dospěli k poznání, že tato část Řecka pro nás ještě není uzavřená kapitola. Začali jsme tedy plánovat cestu novou, ale aby toho nebylo málo, tak si přidáme oblast Banátu v Srbsku a Rumunsku a navštívíme Rilski monastir v bulharském pohoří Rila.
Prvního července 2014 v 8:42 hodin vyjíždíme z Ostravy. Tentokrát se příprava auta skládala z dofoukání pneu, dolití kapalin a balení. Původní záměr byl, že si půjčíme novější vůz, ale toto nevyšlo. Následovala rychlá pojistka naší starší oktávky a odjezd. Kousek za městem kontrolujeme doklady a jaké je naše překvapení, máme neplatnou zelenou kartu. Než jsme dojeli do Olomouce, Šárka velice šikovně telefonicky (za jízdy) vyřídila novou na pobočce ve městě.
Konečně jedeme v klidu. Netrvá to dlouho, před Brnem je hodinová kolona. V Hustopečích tankujeme 40 l nafty za 1486 Kč a ve 12:38 hod překračujeme čs.- slovenskou hranici. Dvacettři minut po 13 hodině vjíždíme do Maďarska a po průjezdu Budapeští pokračujeme výbornou dálnicí M5 směrem na Szeged, zde odbočujeme na Mako a překračujeme hranici Kiszombor - Cenad do Rumunska, je 16:48 h.
Projíždíme Rumunskem směrem na Temešvár, jaké je pro nás příjemné zjištění při průjezdu úhledných a čistých vesniček, kde panuje čilý ruch, lidé jsou tu usměvaví a milí. Ty tam jsou předsudky o rumunském venkově.
Z Temešváru jedeme silnicí E 70 k jihu, v 19 hodin za městečkem Moravita vjíždíme do Srbska a míříme na Vršac, kde máme zamluvený nocleh. Vršac je větší město, zpočátku tápeme a opilý Srb nám není schopen poradit, až narážíme na skupinku starších lidí, kteří po zjištění, že nejsme němci ani poláci, ale češi, rádi poradí. I zde platí to co v Rumunsku, úsměv a ochota, je to moc příjemné.
Ubytování jsme nevybrali moc dobře, není to dobré strategické místo, na místě se rozhodujeme, že budeme pokračovat dál do Bela Crkve.
I když už se smráká, cestou odbočíme k první české vesnici, kterou plánujeme navštívit, Cesko selo.
Je už skoro tma, projíždíme vsí, všude je tma, jen u kostela stanuje pár mladých Čechů. Je tu cítit dost bídy, jen mezi hodně zchátralými domky ční jeden úplně nový. Odjíždíme.
Dnešní konečná stanice se jmenuje Bela Crkva. Zde nám místní típek poradí, kde najdeme hospodu s internetem.
Příjemný vrchní nám sehnal ubytování pro dva za 15 euro na noc. Na terase večeříme a po očistě těla unaveni, ale spokojeni usínáme.
Co jsme nedojedli, nechali jsme na terase a kočky toho v noci náležitě využily.
Toho dne jsme ujeli z Ostravy do Vršace 853 km, pak do Cesko Selo 37 km, a dalších 10 km do Bela Crkva, dohromady 900 km za 13 hodin jízdy.
Ráno vstáváme dřív, v 8:30 odjíždíme a míříme k srbsko – rumunské hranici, tam nám zamračená celnice koukla do kufru auta, koupili jsme jakousi známku za 5 euro a odbočili k jihu, k Dunaji. V Moldově tankujeme 20 litrů za 132 lei (kartou).
Jedeme podél majestátného Dunaje, v Coronini odbočujeme od řeky vzhůru ke Svaté Heleně, další to české vesnici, tentokrát v rumunském Banátu. Usadili jsme se před místním obchůdkem – hospodou, objednáváme si pití, pozorujeme zdejší obyvatelstvo, koňmo svážejí z polí seno, panuje tu pohoda a spokojenost. Povídáme si s paní, která místní konzum vlastní, jeden ze štamgastů nám zase vyprávěl, jak došlo k tomu, že okolí je doslova poseto větrnými elektrárnami (inu peníze mají sílu i zde), jiná paní zase trochu bědovala nad tím, jak je do zdejších krajů kdysi někdo vystěhoval. Opravdu je zde cítit pohoda, klid, ti lidé jsou zde spokojeni, i když našinec se vrací o mnoho let zpět. Zdá se, že místním tu ke spokojenosti moc nechybí.
Procházíme vesnicí a okolím, loučíme se, fotografujeme a sjíždíme zpět k Dunaji.
Jízda podél Dunaje po rumunské straně je opravdu zážitek. Překrásná krajina, řeka, na druhé straně srbský národní park Derdab. Několikrát zastavujeme, kocháme se a hlavně fotíme.
Asi po hodině jízdy nacházíme odbočku k další české vesnici v kopcích Eibenthál (chvílemi jsme si mysleli, že jsme odbočku minuli).
Úplně nový asfalt, zákaz vjezdu, přesto jedeme. Úzká cesta, max. 3 metry, serpentiny, srázy. Místy mám pocit, že Šárka jede se zavřenýma očima, neustále opakuje, co když pojede něco proti nám, má snad i trochu strach z těch výšek. Jsou zde sice pokusy o vybočovaní místa, ale přece… Najednou v zatáčce domíchávač a parta věčně vysmátých chlapů. Parťák (naše štěstí) mluví česky, je z Eibenthálu, „ chvíli počkejte, pustíme vás dále“. Pustil, hrůza co vše se dá s osobním autem a obrovským domíchávačem MAN na zhruba pětimetrovém pruhu cesty,na jedné straně skála a na druhé nekonečný sráz, dokázat, inu dva skvělí řidiči. Stálo nás to pár piv. „Za chvíli jste nahoře, šťastnou cestu“, znělo ještě za námi. V další zatáčce bagr. I to jsme dali a bez piva.
Když jsme dorazili do Eibenthálu, čekala nás skoro liduprázdná vesnice. Většinou jsou zdejší na poli, nebo zrovna pracují na cestě, kterou jsme právě projeli. Na malé návsi ve stínu košatého stromu seděl stařík. Zastavujeme a dáváme řeč, pochvíli se přidá i jeho paní. Moc příjemní lidé. Podarujeme je sladkostmi, oplátkou dostáváme napít ledové vody a jelikož neřídím musím vypít tři odlivky móc dobrého domácího likéru, Šárka dostává na večer celý půllitr. Po čase se loučíme, projíždíme vsí a vracíme se k Dunaji. Setkání bylo moc příjemné a milé. Děkujeme vám přátelé.
Jsme oba rádi za tento den, poznali jsme trochu život zdejší české menšiny a doufáme, že se ještě vrátíme.
Pokračujeme podél řeky, opět několikrát zastavujeme a s úžasem koukáme.
Přejíždíme hranici do Srbska, jedeme proti proudu Dunaje na Donji Milanovac. Cesta už není tak zajímavá, ale pohledy zpět na rumunskou stranu jsou úžasné. V Donji Milanovaci máme v plánu přenocovat. Po chvilce hledání vhodného ubytování se rozhodujeme, že budeme pokračovat v cestě do Bulharska.
Projíždíme krajem, kde často vidíme a cítíme dým. Místí se zde živí výrobou dřevěného uhlí, dlouhou dobu se s námi táhne štiplavý pach páleného dříví a dokonce se nám poštěstí vidět i milíře.
Ve městě Nigotin, 14 km před hranicí, bereme 41 litrů nafty za 6200 lei (platíme kartou).
Ve 21:20 hodin jsme na hranici. Opět kupujeme známku za 5 euro na týden, tato se lepí na sklo, opouštíme nudnou celnici Bregovo.
Hned za celnicí nás čeká naprostá tma a nemilé překvapení, několik tzv. mrtvých policajtů, naprosto neviditelných a neoznačených, měli jsme dojem, že rozbijeme auto. Projíždíme město Vidin a třicet minut po půlnoci zastavujeme u pumpy v Montaně, dáváme si panáka a tvrdě usínáme. Spíme v autě. Dnes jsme najeli 435 km.
Ráno 3. července se budíme o půl šesté, trochu protahujeme těla a vyrážíme směr Sofie. V pohodě projíždíme dobře značený úsek přes hlavní město Bulharska, je to zde jedno staveniště, za městem začíná fungl nová dálnice, konečně zase jedeme. Na první Shellce dáváme kafe v mekáči, obsluha je zde děsná a pokračujeme. Dálnice končí asi po 50 km. Ze silnice E75 odbočujeme na Kocherinovo a jedeme 35 km do hor ke klášteru Rilski Monastir.
Nádherný, až kýčovitý klášter je zasazen mezi horami, krásný. Když jsme se nabažili sjíždíme zpět k E75 a jedeme k jihu přes Blagoevgrad na přechod Kulata – Bulharsko – Řecko. Tam jsme třicet minut po poledni. V úmorném vedru čekáme asi dvacet minut. Máme před sebou 105 km k vysněnému moři, moc se těšíme.
Dojíždíme do Stavrosu, zde budeme následujících devět dnů. V jedné taverně si dáváme gyros a hlavně pijeme. Potom jedeme k hotelu. Máme moc pěkné ubytování, sedíme na terase, hledíme na azurové moře, popíjíme kalvádos a whisku, těšíme se na příští dny, těšíme se na Řecko. Dnes máme za sebou 475 km.
Loni jsme si oblíbili pláž Tato, vzdálenou asi 8 km, hned ráno jedeme. Jaké je však naše překvapení, když po zaparkování zjišťujeme, že stojíme v řadě čtyř aut s SPZ Moravskoslezského kraje. Pláž nás ale opět nezklamala, málo lidí, koupáme se, užíváme si to.
Další den je sobota, z loňska víme, že se pláže zaplní Řeky, i ta naše, tak po snídani odjíždíme do hor.
Před Olympiádou odbočíme na Arneu a za městečkem do leva, stoupáme do pohoří Cholomontas. Cestou se opět kocháme jak je nám vlastní. Na vršku odbočujeme a sjíždíme do vesničky Taxiarchis. Po prohlídce se vracíme zpět a zastavujeme ne vyhlídce nad vsí. Jsme tu sami, usadíme se v příjemné taverně s vyhlídkou na všechny tři prsty Chalkidiki. Opět se potvrdilo, že vždy je třeba mít s sebou mapu. Teď jsme přesně věděli, kde co leží, samozřejmě slečna obsluhující se snažila přidat výklad. Byla to paráda.
Vracíme se stejnou cestou, zastavujeme pod vrcholem Mount Cholomon, stoupáme k vrcholu. Samotný vrch je dosti nepřístupný, ale o pár metrů níže jsou parádní výhledy. Nakonec nás zahnal jakýsi hmyz podobný včelám, ale podstatně větší, do auta. Ustupujeme.
Po zpáteční cestě stavíme v Arnei. Loni jsme to nestihli, takže teď to tu důkladně prošmejdíme. Vřele doporučujeme, Arnea je opravdu malebné městečko s mnoha taverničkami. Pozorujeme domorodce, kterak si užívají věčné volno u kávičky. Dále jedeme přes Paleohori, Neohori a Statoru, tady navštěvujeme Aristotelův památník. Nakonec končíme ve Stratoni. Je zde 36 stupňů, liduprázdno, jdeme se koupat. U pláže se dáváme do řeči se Slováky, kteří cestují po Řecku, jejich dopravní prostředky jsou však někde jinde než naše oktávka, cestují super obytnými auty. My ale na to naše auto nedáme dopustit. Vracíme se večer, procházíme si Stavros, sdělujeme si dojmy, ale stále se vracíme ve vzpomínkách do rumunského Banátu.
V neděli se válíme na pláži ve Stavrosu, našli jsme si prima místo dál od lidí, plánujeme další den, plánujeme Sithonii.
Ráno jedeme. Po cestě tankujeme za 20 euro (1,4 E/l). Sithonie je nádherná, cílem dnešní výpravy je Orange Beach, pláž připomínající Karibik (nikdy jsme tam nebyli). Pláž leží asi 6 km před Sarti. Je tu dost lidí, ale to se musí vidět a vyzkoušet to skvělé koupání.
Pak pokračujeme v cestování, v Neos Marmaras si dáváme pivko, Musaku a Souvlaki. Objeli jsme celý poloostrov, dohromady 295 km. Den končíme ve Stavrosu v taverně U kříže.
Za dva dny jedeme na Sithonii znovu. Zastavíme na Karidi Beach, je tu dost lidí, odjíždíme až na Orange, zůstáváme zde, provozujeme náš oblíbený sport, plavbu na nafukovacích lehátkách. Je tu krásně.
Další den trávíme s přáteli, přijeli za námi ze Soluně.
Následující den se na obloze honí dost mraků, jedeme se koupat na Tato Brach, užíváme si poslední den.
12. července po snídani se loučíme s příjemným personálem hotelu a odjíždíme, slibujeme si, za rok znovu. Cesta domů proběhla v pohodě. V Řecku jsme ještě natankovali 22 litrů za 30 euro, pak v Makedonii 50 litrů (stejně jako loni to tam vešlo) a Srbsku 39 litrů. 1556 km jsme ujeli za 15 hodin jízdy, vyjeli jsme 10:40 řeckého času, doma parkujeme v 1:28 dalšího dne.
Řecko je nádherná země, máme stále co objevovat a chceme se sem vracet. Díky Řecko, díky.









Pár zajímavosti z naší cesty:
Celkem jsme najeli 4342 km
Cena nafty 8684 Kč
Pojištění 2 osoby + auto 2000 Kč
Dálniční poplatky a mýta 1713 Kč - Slovensko 400 Kč
Maďarsko 21 Euro
Rumunsko 5 Euro
Bulharsko 5 Euro
Řecko 2,4Euro
Makedonie 4,5Euro
Srbsko 14 Euro
Ubytování Srbsko 1 noc 15 Euro
Řecko 9 nocí 405Euro
Naše trasa cestou tam byla CZ – SK – HU – ROM – SRB – ROM – SRB – BG – GR
zpět GR – MAC – SRB – HU – SK - CZ