Drsně krásný Epirus aneb touha poznat nepoznané

Parga je hezké prázdninové městečko , má nádhernou pláž Piso Krioneri s teplou průzračnou vodou a malebnými ostrůvky okolo , skvělou atmosféru. Má také dlouhou písečnou městskou pláž se spoustou lehátek a slunečníků a s dokonalým servisem. Pro turisty veliké lákadlo, ale – jak pro které. My máme jiné cíle, plno plánů a auto z půjčovny…

Plány, ty teda máme velkolepé! Už půl roku nedělám nic jiného, než že ležím v mapách Epiru a Thesálie, šmejdím po Googlu a jezdím pomocí gůgláckého autíčka po řeckých silnicích (já vím, správně se má říkat, že používám Street View).
A protože vím, že je nakonec, zejména v Řecku, vždycky všechno jinak (však to znáte: "Chceš-li pobavit Boha, seznam ho se svými plány", jsem zvědavá, jak naše letošní dovolená dopadne...
Takže - první dva dny jsme si prohlédli krásnou Pargu, podívali jsme se na její pevnost , koupali jsme se v průzračných vodách naší pláže, okusili nočního života, půjčili si Toyotu Aygo 1.1 a vyrazili jsme na cesty. Dnes je v plánu návštěva archeologického areálu v Dodoni a přesun přes Ioanninu někam do oblasti kaňonu Vikos.

Ráno do auta nahážeme stan, spacáky, lihový vařič, nějaké jídlo a náhradní oblečení a vyrážíme směr Zagori. Kdy se vrátíme neřešíme, do konce dovolené musíme být prostě zpět. Už po pár kilometrech odbočujeme z hlavní silnice do Margariti, kde má být kamenný minaret. Na to, že se o něj nikdo nestará, je docela v kondici a je volně přístupný . Místní muezíni byli asi trpaslíci, já bych se v něm zašprajcoval. Museli by ho asi zbourat a to si na triko nevezmu. Nikam nelezu.

Což jsem se docela divila, protože většinou moje drahá polovička vleze úplně všude. No, on stačil náš impozantní příjezd… Naše Aygo mělo tu nepříjemnou vlastnost, že při sebemenším neopatrném dotyku zatroubilo. Takže při parkování u minaretu se ozvalo zvučné zatroubení, ze zahrady naproti udiveně vzhlédli nějací lidé a manžel znalecky zvolal: „Prosochi!“ (pozor!), čímž je dokonale zmátl. A ještě tak zničit jim minaret! 

Přijíždíme do Dodoni. Tady je antický amfiteátr . Před orientační tabulí si o něm chceme něco přečíst. Je psána řecky a anglicky, což je pro nás téměř jedno, z těchto jazyků bohužel neovládáme žádný. K panelu přistupují manželé našeho věku. „Vy jste z České republiky?“, táže se paní česky s ostravským přízvukem. Slovo dalo slovo, paní je z Karviné a v Řecku žije už 30 let, manžel je Řek jak poleno a paní za ta léta taky pěkně „zřečtěla“. Je bezva, že nám k historii tohoto místa řekli vše podstatné, např. že tu byla velmi významná věštírna v Řecku.

Diova věštírna, v níž se věštilo ze šumění listů posvátného dubu, leží v krásném zeleném údolí mezi horami a neustále zde probíhá archeologický průzkum. Je nejstarší a po věštírně v Delfách druhou nejvýznamnější v Řecku, její historie sahá až k roku 2000 př. Kr.
Olga a Kostas ze Soluně jsou velcí sympaťáci, Kostase zajímala politická a společenská situace v naší zemi. Při povídání jsme zjistili, že máme absolutně stejné názory a taky to, že kdyby se v našich vyprávěních zaměnilo ČR za GR, vůbec se to nepozná. Stejný binec na všech frontách.
Kostas je hrdý Makedonec a velký vlastenec, říkal, že kdo se do Řecka vrátí jako turista podruhé, uvízl už drápkem. Když jsem skromně podotkla, že jsme tam po jedenácté, museli jsme přijmout pozvání na kafe, a pak zaznělo nádherné pozvání: „Kdykoliv pojedete do Thessaloniky, určitě se stavte, ukážeme vám muzeum… atd.“ Jako bychom jezdili každý týden do Soluně! Ale bylo to spontánní a moc milé. I když - kdo ví...

Ioannina. Kazí se počasí, z plánovaného výletu lodí na ostrůvek dnes nic nebude. Prší a dost fouká, na jezeře jsou vlny jak na moři. Podíváme se alespoň kolem hradeb . Ioannina je zcela obklopena horami, takže hurá do nich, bočními silničkami do Zagorie. Stoupáme serpentinami a na jednom z kopců se rýsuje nějaký podivný objekt. Je to monumentální socha ženy . Na zádech si nese nějakou bedýnku a v ruce má asi žehličku. No jasně, prodává žehličky a v krabici na zádech má další kusy. Tady si prodejců žehliček jinak váží - staví se jim tu i pomníky. 

Paní s žehličkou, jak zněl náš pracovní název tohoto orientačního bodu, je pomník statečným ženám, které během řecko-italské války v letech 1940/41 pomáhaly při zásobování armády jídlem i municí. V drsných podmínkách řeckých hor v nadmořské výšce kolem 2000m byla jejich pomoc neocenitelná.

Další cesta nahoru dolů, cestou fantastické výhledy, paráda, počasí je dobré, trochu dusno. Sjíždíme po silnici kolem potoka, najednou se vynoří hnědá cedule „Stone bridge“. Ha, náš první kamenný most! Honem k němu, zkusíme i něco nafotit, i když už je docela mizerné světlo. Rychle vystupujeme z auta a hrrr dolů. Přišlo to nečekaně a bez varování. Začal boj o každičké nezakryté místo na našich tělech. Komáři, muchničky a snad všechen bodavý hmyz útočil nevídanou silou, rázem bylo jasné, kdo je zde na vrcholu potravního řetězce. Ještě rychleji hrrr do auta, natřít se silnou vrstvou repelentu a znovu zkusit štěstí. Hmyz pořád dotíral, ale na místa natřená repelentem nesedal. Ovšem natírat oči a nosní dírky výrobce zakazuje, takže z koukání a focení stejně nic moc nebylo. Tak snad příště… Dál jedeme přímo kolem dalšího neuvěřitelného mostu, na ten jsme teda koukali!

Ty mosty okolo Kipi byly tři - Ag. Minas, Kpt. Arkouda a Kokorou - a všechny byly nádherné. Jen jsme jaksi nestíhali odhánět ta mračna dotěrného hmyzu. Nejhorší bylo, že si sedali houfně i na objektiv, takže udělat rozumnou fotku byl nadlidský výkon. Naštěstí jsme s sebou měli – poprvé v životě! – repelent, ten nám zachránil život. Na dovolenou vozíváme repelent do zásuvky, ale ten by nám tady teda byl platnej… A taky jsme letos vzali, rovněž poprvé v životě, stan. Na ostrovech není třeba, ale pevninu a její hory neznáme a jistota je jistota. Jak jsme byli rádi za toto prozřetelné rozhodnutí!

Světla už pomálu, bouřka na krku. Spát tady dole u vody je blbost, jedeme do hor, co nejvýš to půjde. Neděláme si iluze, že bychom přespali na romantickém místě. Začíná fest pršet, podle směrovky jedeme k vesnici Kapesovo. Ve vsi svítí pár oken, ale spát tady nehodlám. Dalekohledem propátráváme kraj, mířím po vršcích a spatřím kamenné stavení s velikou krytou verandou, zjevně bez života, jakás takás cesta tam také vede. Máme vyhráno. Je to kamenná kaple, na okolních kopcích jsou ještě další dvě. Tady se dá bydlet ve stanu bez tropika a budeme v suchu. Venku už leje jak z konve, ale to nám pranic nevadí, na liháči si děláme večeři a pak hajdy na kutě.

No, kutě se hned tak nekonalo; jednak jsme s sebou měli výbornou moravskou meruňkovici (moc chutnala i Olze s Kostasem), a pak jsme se kochali pohledem a poslechem vzdálené bouřky v horách. Nádhera!

Ráno. Noční bouřku s lijákem vystřídal drobný, ale vytrvalý déšť. Po snídani se pokusíme překonat dešťovou hranici směrem vzhůru – dostat se nad mraky. Rychle uvařit kafe a polévku. Vyrážíme jak nejvýše to půjde, podle mapy je nad námi nějaká vesnička. Potoky stékající z vrcholů už po pár metrech vytvořily ve skále velmi hluboké kaňony. Ráj pro milovníky přírody, nepotkáváme tady ani jednoho. Neumíme si představit, že zde jsou ještě krásnější místa. Ale jsou, náš další plán je kaňon Vikos.

Vesnička nad námi, do které po ránu míříme, je Vradeto, nejvýše položená, snad nejmenší a nejchudší vesnice v Zagorii. Nabízí ale jedinečnou podívanou v celém regionu, Skalu Vradetu - původní dlážděnou cestu překonávající výškové převýšení přes 200m a spojující Vradeto s nejbližší vesnicí. Bože, tady ale musel být těžký život!

Do Monodendri musíme objíždět celý masiv pohoří. Žádná nudná cesta nás opravdu nečeká, po cestě po pravé straně je všude kaňon Vikos, GPS navigace úplně k ničemu. Máme však mapu a buzolu, a proto se to dá zkrátit. Za Monodendri se po stezce dostáváme k vyhlídce Oxia. Vzhledem k počasí (slabé přeháňky) je tu dost nával – jedna řecká rodinka na odchodu a osel. Ten zabírá většinu plošinky a tupě na nás zírá. My zíráme na bombastickou scenérii všude kolem, na kolmé zelené stěny, obrovskou hloubku a na neskutečný prostor okolo nás. Viděli jsme to na fotkách, ale skutečnost je mnohem větší, nepopsatelná.

Slova jsou zbytečná, dojmy nesdělitelné… Tohle prostě musíte zažít na vlastní kůži.
Ještě k té buzole – nemajíc chytrého mobilu a podobných technických vymožeností - jsem ji coby hlavní plánovač a pak navigátor velmi ocenila hlavně na spletitých horských rozcestích, kde nebylo VŮBEC jasné kam se vydat. Takže srovnat mapu s buzolou, určit směr a doufat, že jsme se strefili správně. Někdy to byla docela zábava, zvláště pak pokud máte buzolu v ruce poprvé v životě a za volantem na vaše rady čeká někdo, kdo si zakládá na tom, že na vojně vyráběl mapy ;-).

Z Monodendri jdeme ke klášteru Ag. Paraskevi. Prší, proto tu kromě jednoho mnicha nikdo není. Maluje si ikony a nás snad ani nevnímá. Déšť přestal. Vydáváme se na adrenalinovou cestičku, dotesanou do skalní římsy. Fascinující výhledy, bez zábradlí, bez zajištění proti pádu návštěvníků. Zase nikde ani živáčka, mrtváčci asi někde hluboko pod námi…
A opět prší, na horách obvyklé počasí. Jediné místo na spaní, které nás napadá, je vrátit se k naší kapli u Kapesova. Naše plány to nijak nezkříží, naopak, je to výborný výchozí bod k naší další cestě.

Slovo „prší“ je hodně slabý výraz, navečer se spustil šílenej slejvák, takže rozhodnutí jít spát pod střechu bylo velmi moudré. Přes den jsme jaksi pozapomněli koupit chleba, takže jsme se rozjeli do Tsepelova, větší vesnice kousek od nás. Tam se doslova protrhlo nebe! Na náš dotaz po obchodě nás odvedl místní stařík do svého kvelbíku a pyšně nám nabízel svůj sortiment – fazole, jakési boby, těstoviny, rýži, snad i krabici s náboji - prostě věci pro přežití v horách, ale žádné pečivo. S díky jsme se uchýlili pod stříšku místní hospody, tam si nás, dvou zmoklých poutníků, všimla mladá slečna a od ní jsme vyžebrali pecen chleba. Nechtěla ani zaplatit, ale vděčně jsme jí vnutili 2€…

Ráno nás překvapilo neskutečnými pohledy na všechny strany, slunce místy prosvítalo mlhu, dole pod námi mračna a vedle nezbytné dešťové mraky. Brzy se rozplynuly. Udělal se nádherný den na cestu do Papinga.

Nejkrásnější ráno, jaké jsme si mohli přát! Řečtí bohové se nad námi ustrnuli a velkoryse nás odměnili za vytrvalost, se kterou jsme zůstávali v horách… Je sice pravda, že jsme každý den zmokli, ale nádhernou odměnou nám byly úchvatné přírodní scenérie, na které se nezapomíná.

Ve skalnaté krajině míjíme malebné kamenné vesničky, odlehlé kláštery, v jednu chvíli uvidíme přes široké údolí v dálce bílé pohoří – to jsou už hory v Albánii.
V údolí u města Aristi přejíždíme po železném mostě nádhernou řeku. Dál budeme už jen stoupat po nekonečných serpentinách. Za jednou ze serpentin zastavuji – před námi se zjevil impozantní horský masiv stejný jako někde v Dolomitech.

Přejeli jsme přes řeku Voidomatis a ocitli jsme se v Dolomitech, tak na nás tato krajina zapůsobila! Pohoří Tymfi a jeden z jeho nádherných vrcholů, Astraka (2497m), se nám předvedly v celé své nádheře. A ve sluníčku!

Mezi Papingem a Mikro Papingem křižujeme nenápadný potok. Zastavujeme a vydáváme se proti proudu. Před námi je mělký kaňon plný kaskád a větších i menších jezírek s křišťálovou vodou. V dnešním horkém odpoledni ani nevadí, že je jako led. Idylka, romantika, není kam spěchat, do cíle naší dnešní cesty už je jenom kousek.

Kdybychom z Googlu nevěděli, že tady něco tak nádherného je, asi by nás ani nenapadlo zde zastavit. Takhle jsme místo okamžitě identifikovali a tahle zastávka určitě stála za to! Nechápu, ale byli jsme tu úplně sami a náležitě jsme si tohle úžasné místo vychutnali!

Mikro Papingo je kamenná vesnička vklíněná do hor. Je autentická, žádný skanzen. U kostela se zvedne ospalý pes, aby nám dělal průvodce po vesnici, jde před námi, počká až se pokocháme a uděláme pár fotek. Na konci prohlídky se vrátí na své místo a opět spokojeně usne.
Pozdě odpoledne se vracíme do Pargy dát se trochu do kupy a doplnit zásoby.

Ubytování a vůbec Parga je sice nádherná, ale letos si tady moře asi moc neužijeme. Dnes se chceme dostat přes pohoří Pindos na Meteoru. Po cestě je celá řada dalších zajímavých míst. Z dálnice sjíždíme do Metsova – něco jako náš Špindlerův Mlýn. Velmi silně komerční záležitost, vše je tu podřízeno turistickému ruchu. Nic pro nás, takže pokračujeme v naší cestě.

Ale Metsovu nemůžeme křivdit, je to hezké horské lyžařské středisko s úžasným okolím a překrásnými výhledy, připadala jsem si jako v Alpách. Ale stejně nezapře, že je v Řecku ;-).

Podjedeme dálnici a vše se rázem změní. Zvláště pak kvalita silnice! Plno spadaného kamení, vyvrácená a zavalená svodidla, velké kusy silnice se propadly kamsi dolů. Projet se však zatím dá. Jedeme hlubokými horskými lesy s dravými bystřinami a řekami. Vesnice jsou tu kilometry od sebe, lidí zde žije málo. Divoké pustiny, to máme nejraději. Začínáme věřit, že zde žijí medvědi a vlci. V zapadlém klášteře v horách poobědváme. Pod nohama všude kolem se prohání spousty ještěrek. Jedeme stále výš a výš, lesy vystřídaly horské pastviny. Kupodivu se tu opravdu pase – krávy, koně, ovce. Nechci popisovat, jak jsme zastavovali na každých pár metrech, opravdu jsme málem uvařili auto… Z takové nádhery jsme chtěli alespoň letmo zachytit co nejvíce. Tohle byla nejkrásnější silnice mého života.

Vyznání o nejkrásnější silnici mě zahřálo u srdce, protože můj muž je přesně ten typ, co všude byl, všechno zná (čímž mě děsně rozčiluje) a máloco ho dokáže rozhodit, takže jsem poznala, že tohle ho fakt dostalo. No a ještě když nenápadně ocenil naplánování cesty (ne tady veřejně, aby si moc nezadal), dmula jsem se radostí. Plánování byla sice fuška, ale výsledek mnohonásobně předčil naše očekávání! A navíc mě to fakt baví.

Po překonání horského sedla začíná znovu kapat. Čeká nás další pecka – Moni Kipina, klášter nalepený vysoko ve skále. Brána je otevřena, ke klášteru stoupáme dlážděnou cestou, která končí kamenným prahem. Přes dřevěný padací most se dostáváme dovnitř. Je tu pouze místní mladá žena a my a venku už zase lije jako z konve. V malých místnostech pro mnichy je útulno, postele připraveny k ulehnutí. Kdepak asi dnes budeme spát my? Je už pozdě, naše průvodkyně zamyká a my vycházíme do deště.

Tohle nebyl déšť, ale regulérní průtrž mračen. Chvilku jsme poseděli v klášteře na lavičce pod skalním převisem, ale pak jsme si řekli, že mokřejší už být stejně nemůžeme a odhodlaně jsme vyrazili do deště.

V polovině cesty k autu už nám stéká déšť po celém těle. Jsme durch mokří. Jedeme hledat rovné místo pro stan, vše ponecháváme v rukou božích. Denně jsme místním bohům obětovali pár kapek meruňkovice nebo vína… A bohové nezklamali. Nad vesničkou Christi stojí na nejlepším místě kostelík, je oplocený proti kozám, všude pořádek a hlavně – za kostelíkem rovinka podestlaná měkkým jehličím. Tomu říkám terno. Vysoko nad městečkem s výhledem do dvou překrásných údolí s řekou, nikdo o nás neví a my máme vše jak na dlani.

Úžasný večer! Přestalo pršet, my jsme v suchu na schodku v podloubí kostelíku, ze svého nadhledu pozorujeme večerní dění ve vesnici pod námi, ovčáci svádějí svá stáda z hor do bezpečí, poslední sluneční paprsky ozařují vrcholy nad námi… Neskutečně krásný idylický večer.

Ráno je vše zaplaveno sluncem, balíme, pozdravíme se s pasačkou ovcí a vyjíždíme kousek nad nás na vyhlídku na klášter Kipina. Ideální světlo. Zpět přes Kalarites míříme ke klášteru Doliana. Ptáme se místních, ale odpovědi typu: „Kolem domu Jorgose doleva“ nám nejsou moc platné, netušíme, kde má obydlí pan Jorgos… Sázíme na vlastní úsudek a sjíždíme jakousi kamenitou polňačkou dolů. Hodně dolů. Zastavuji auto a jdu pěšky na průzkum. Dolů to vždycky jde, ale zpátky auto nemusí vyjet. Je to rozbitá cesta a dole brod. Tady váhám. Podemletá krajnice – ale kopule kláštera na dohled. Riskneme to, nějak to dopadne. Odměna je dokonalá! A dokonce odtud vede zbrusu nová krásná silnice!

Všechny naše cíle jsme sice museli hledat, ale výsledek byl vždy víc než dostatečnou odměnou. Žádná fotografie nedokáže zapůsobit tak jako skutečnost! Klášter Timios Stavros nebo také Sv. kříže, uprostřed hlubokých lesů v nadmořské výšce 1050m, vypadá se svými 12 kopulemi jako by právě vystoupil z nějaké pohádky… Byli jsme zde pouze my dva a jedna jeptiška, která nám s milým úsměvem pokynula, ať si zde v klidu vše prohlédneme.

Po cestě na Meteoru jsme zastavili u silnice u stánku s lákavě vyrovnanou zeleninou a ovocem. Parkujeme auto a vybíráme něco na zub. Lepší a čerstvější plody snad v Evropě nenajdete! Vybíráme do igeliťáků, „agrotiko“ to hodí vše dohromady na váhu – celkem za směšné 1,30€ - a zve nás na kafe. Pozvání na kávu se v Řecku neodmítá, přijímáme a strávíme zde příjemnou hodinku.

Zatímco chlapi pokuřovali, „agrotikova“ žena uvařila výbornou řeckou kávu a pak jsme pomocí pár slůvek, všech končetin a tužky a papíru klábosili jako staří známí. Jsou z Kastanie, pěstují všechno možné, ale specializují se na jablka, mají 3500 jabloní. Pane jo, však taky pán ukazoval, jaké má svaly! Mezi řečí jsme ochutnávali z našeho nákupu a při odchodu jsme si chtěli ještě něco dokoupit, pán nás odstrčil, narval plnou igelitku těmi nejvybranějšími jablky a broskvemi, vrazil nám ji do ruky a tvářil se velmi rozzlobeně, když jsme chtěli platit… Nějakým nepochopitelným řízením Osudu jsem právě v tu chvíli našla v kapse kalhot zapomenuté „Zlé oko“ z Turecka, tak jsem jim ho dala pro štěstí a ochranu. To je dojalo a dočkali jsme se dalšího dojemného pozvání: „Až zase budete v Řecku, zastavte se na kafe.“ Tohle se vám může stát jen tady…

Už z dálky se na obzoru vynořuje z roviny obří skalní masiv. Obrovský a jaksi nepatřičný. Meteora. Je pozdní odpoledne, lidí jen pár, z nebe občas spadne pár kapek, do toho září slunce, objeví se dvojitá duha. Všude kolem skalní velikáni, kláštery. Neměl bych být překvapen – znám to přece všechno z fotek a televize. Ve skutečnosti neznám vůbec nic, tenhle rozměr a atmosféru, navíc v tom snovém světle, nelze přenést. Kdybych viděl na dovolené jen tohle, stálo by to za to. Taková krása člověka povznáší a dojímá. Nespěcháme, okolnosti nás nutí zastavit se a vnímat. Všemi póry těla chci prožít tyto nevratné okamžiky. Co na tom, že se budeme vracet do Pargy potmě…

Nikdy nemůžete být připraveni na to, co spatříte! Stejně zůstanete stát jako přimrazení a s otevřenou pusou budete zírat na ten zázrak. I kdyby na vrcholech nestály žádné kláštery, které dojem ještě mnohonásobně umocňují, zážitek z úchvatné krajiny by byl naprosto omračující, nepopsatelný a nesdělitelný.

Ráno vstáváme s vědomím, že večer vracíme auto; je třeba využít poslední den na čtyřech kolech. Celkem zachovalá pevnost u Anthousy, pak nezbytný liják a oběd pod stříškou jakéhosi hezkého kostelíka. Troška bloudění a nakonec zapadlá pláž v krásné zátoce blízko Pargy. Je tu jen pár lidí stejného ražení jako my. Poslední výlet končí.

Poslední den jsme si udělali pohodový. Pevnost tureckého vojevůdce Aliho Paši, který se po dlouhou dobu pokoušel dobýt Pargu, je hezká a bylo nám dopřáno si ji prohlédnout za sluníčka. Po krátkém dešti se odpoledne udělalo krásně a my jsme sjeli na pláž Ag. Gianakis - trochu úleťácká, moc hezká a s křišťálovou vodou.

Ráno si ještě vyšlápneme nad Pargu ke dvěma kaplím s krásnými výhledy. Zpátky se vracíme olivovým lesem. Nad kávou v naší pekárně rekapitulujeme; je toho ještě mnoho, co jsme nestihli. Už zase máme velké plány na příště…

Shodli jsme se, že tohle byla naše „nejdojmovější“ řecká dovolená. Že byla nejkrásnější, to asi říkáme o každé poslední, ale tahle byla něčím výjimečná. Minimálně tím, že nás překvapilo, jak úplně jiné může být Řecko, kolik má různých tváří, jak dokáže překvapit. Hodně jsme toho viděli a ještě víc je toho, co jsme vidět nestihli. Ale pravdou je, že jsme sem nepřijeli nic stíhat. Jeli jsme za poznáním nádherné země. A jestli jsme něco nestihli? Tím líp - aspoň máme další nápady a plány pro další dovolenou!
Dlouho jsme seděli v olivovém háji prozářeném sluncem a shodli jsme se na jednom – dají-li řečtí bohové, příští dovolená bude zase v Parze…


Doplnění cestopisu: fotogalerie "Krásná Parga a ještě krásnější kraj Epirus".