Po stopách bohů a hrdinů řeckých bájí

Ahoj! Tady Honza Jan K. – čerstvý primán osmiletého gymnázia… jo, a abych nezapomněl, také vášnivý fotbalista. Chci se s vámi podělit o zážitky z naší letošní dovolené v Řecku, kam jsme se vydali s rodiči a mými dvěma brášky – osmiletými dvojčaty Tomem a Ondrou. Základy mého cestopisu vznikly už na řecké bájné půdě poseté slavnými památkami i jejich zříceninami a střepy na každém kroku. Nemyslel jsem přitom na žádnou soutěž, ale byla to součást plánu našich rodičů… že, když přece někam jedeme, tak si musíme odnést co nejvíce a nejvíce si toho zapamatujeme, když si to zapíšeme. Tato myšlenka nás kluky nijak nenadchla, ale nechali jsme se přemluvit, a když rodiče vyhlásili soutěž o nejhezčí cestopis každého dne, tak jsme se do psaní pustili. Zážitky z každého dne jsme sepisovali všichni tři a teď se hodí jako základ cestopisu, který právě čtete.

Letošní vysněná dovolená na Peloponésu byla tak trochu i odměnou za mou snahu při přípravě na přijímačky. Tedy nejen odměnou pro mě, ale asi i víc pro rodiče, kteří si toho při mé přípravě užili také hodně. Plán na dovolenou však vznikl především z jiných důvodů. Jednak naši rodiče kdysi, když ještě nebyli rodiči a ani manželi, zažili krásnou poznávací dovolenou za památkami Řecka, tato země se jim moc líbila, a proto nám ji také chtěli ukázat. V paměti nás všech tří brášků zase zůstala výrazně otisknuta dovolená na Krétě, kterou jsme podnikli před čtyřmi roky, když bráchové byli ještě mrňata. Přesto si toho hodně z Kréty pamatují oni i já a na každoroční otázku, kam pojedeme letos na dovolenou, vždy jednoznačně zazní odpověď „na Krétu“. Protože rodiče usoudili, že jsme v tom pravém věku, kdy máme nasávat spoustu informací, a protože nikdy nejezdíme na stejná místa dvakrát, padla tentokrát volba na pevninské Řecko. Je tam spousta míst, která je potřeba poznat, a také nádherné moře a pláže. Cílem tedy bylo odpočívat a přitom nasávat vědomosti. Už před cestou jsme proto začali pečlivě číst řecké báje a orientovat se ve jménech a činech řeckých bohů a hrdinů. V některých hrdinech jsme se viděli a na cestu se moc těšili. O něco horší to bylo s naším tatínkem. Maminka totiž naplánovala čtyři výlety po Řecku v zapůjčeném autě. Tatínek se na dovolenou sice také těšil, ale při představě, že bude řídit auto a potkávat se s místními řidiči, pro něž jsou pravidla silničního provozu patrně něčím zcela vybájeným, ho také trochu přepadaly mrákoty. Prohlásil, že pro něho pravá dovolená začne, až budeme mít výlety za sebou, což připadalo přesně na poslední dva z celkového počtu jedenácti dní. Ale abychom začali od začátku…

Vzhůru na Peloponés!

Jednoho červencového dne jsme po dlouhém těšení konečně nasedli do letadla a za dvě a půl hodiny, po mezipřistání na Zakynthosu, přistáli v Araxosu. Tedy na Peloponésu, kde se odehrává děj mnoha řeckých bájí. Tato nejjižnější část řecké pevniny byla ve starověku pokládána za ostrov Pelopův. Podle pověsti Pelops v závodu koňských vozíků o ruku krásné Hippodamie přemohl lstí jejího otce, krále Oinomaa, který při tom zahynul, a ujal se vlády. Právě jemu se také připisuje založení her v Olympii, kde byl nakonec i pohřben. Jeho potomci potom panovali v Mykénách a ve Spartě ve stínu Pelopova zločinu, což mělo být osudovou příčinou všech tamních krveprolití. Nejdůležitější místa Peloponésu, kde se historie zapsala nesmazatelně, jsme chtěli navštívit.

Přistání na poloostrově bylo hladké a cesta do hotelu ve vesničce Niforeika rychlá. Náš hotel byl na první pohled hezký, interiér pokojů se mi líbil a ze všeho nejhezčí byly balkon i restaurace s výhledem na moře. Okouzlilo mě samozřejmě i samotné moře; bylo krásně čisté a s písečným vstupem. První tři dny byla pohoda, klídek a leháro. Dávali jsme si jídla v restauracích, plavali jsme v moři na nafukovacích lehátkách, vyhřívali se na sluníčku, budovali stavby z písku. Polopenze, jak se ukázalo, nebyla pro nás kluky šťastnou volbou. Rodiče nás za střídavých úsměvů a vzdychání museli v jednom kuse něčím krmit. A to nejen zmrzlinami. Žádný den se neobešel bez pořádného oběda. Ale rodiče to vzali sportovně, a jak říkali, dovolená je dovolená a musíme si to užít. I když peněženka to pocítí významně, přece nebudou ta naše holátka o hladu. Ke každému obědu jsme si dávali místní vodu, která se jmenovala Bíkos. Tak vznikl náš rodinný bájný název pro pitné vody všeho druhu. Od té doby říkáme vodě „bíkos“ a jejím konzumentům „bíkosníci“.

Delfy

Na první výlet jsme se vydali do Delf. A hned po pár kilometrech došlo na tatínkovy obavy z řeckých řidičů. Ukázalo se, že dodržovat pravidla silničního provozu je zde opravdu velký problém, protože vypadáte jako exot. Vše ještě komplikovalo to, že prakticky všechny dálnice byly právě v rekonstrukci, a tudíž se změnily na úzké jednoproudé silnice. Jsme zvyklí z Česka dodržovat předepsanou rychlost, a tak na nás nervózní řidiči troubili a blikali a dělali divné posunky. Když se na vás takto v tunelu řítí obrovský kamión, troubí, bliká a na rychlosti neubírá, tak jen silné nátury rychlost nezvýší. Náš tatínek silná nátura je, ale maminka ty kamióny nesla špatně.

Nastalou nervozitu trochu rozptýlilo to, že se nám po cestě nedaleko Patrasu naskytl nádherný pohled na most Rio-Antirio, který jsme krásně viděli z dálky i z našeho hotelového pokoje. V průvodci jsme si přečetli, že: „dvě protilehlá městečka v hrdle Korintského zálivu, nazývaném ,Malé Dardanely‘, chránila kdysi dvojice pevnůstek ze 16. století. Až do roku 2004 zajišťovaly provoz na zdejším hlavním tahu trajekty. Těsně před olympiádou však byl zprovozněn závěsný most na čtyřech pilířích o výšce do 160 m, který překonává dvoukilometrovou, až 65 m hlubokou úžinu. Zohledňuje též možnost zemětřesení do 8. stupně Richterovy stupnice a pilíře by měly vydržet náraz obřího tankeru.“ Páni, tak to je opravdu velkolepé dílo současných stavitelů, následovníků bájných obrů a hrdinů!

Po přejetí mostu nás čekala dlouhá cesta podél pobřeží Korintského zálivu na východ. Celou cestu jsme měli krásný výhled na azurovou hladinu zálivu a na severní straně na vyprahlé horské stráně. Provoz zde již nebyl tak hustý, a tak jsme už jeli ve větším klidu. V zapůjčeném autě jsme byli všichni tři vedle sebe dost namačkaní a rodiče měli trochu strach, že budeme zlobit. Zpočátku byli tedy mile překvapeni, že jsme otevřeli knížky, které jsme měli s sebou, a začali si číst. Sice se trochu báli, aby to neskončilo nějakou nepříjemnou žaludeční příhodou, ale to se nestalo. Když jsme četli další desítky kilometrů, začali nás rodiče přesvědčovat, že bychom se také měli kochat krásami Řecka a ne jen koukat pořád do knížek. Přesvědčování ale moc nepomohlo, a tak vynalezla maminka jinou taktiku. „Tak, kluci, já vám přečtu z průvodce něco o Delfách. Potom vám budu dávat kontrolní otázky, co jste si zapamatovali, a budeme bodovat odpovědi. Kdo dosáhne pěti bodů, bude si moci v Delfách dát zmrzlinu.“ Tato hra nás zaujala, a tak jsme poslouchali.

Dozvěděli jsme se, že Delfy se rozkládají na jižním úbočí pohoří Parnas v rokli s pramenem nymfy Kastaliin. Odnepaměti tam bývala svatyně bohyně země Gáie střežená drakem Pythónem. Svatyně se však podle pověsti zmocnil Apollón a na jeho počest zde vznikla jeho svatyně a při ní známá věštírna. V nitru Apollónova chrámu pronášela Pýthie, omámená patrně plyny vycházejícími ze skalní pukliny, nad níž seděla, své výroky. Vrcholného rozkvětu dosáhla věštírna už v 7. a 6. století př. n. l. Vděční klienti ji zahrnovali různými poctami a dary, pro něž zde stavěli i zvláštní chrámky – pokladnice.

K zajímavostem patří vejcovitý omfalos, „pupek“ vyznačující střed světa. Ten byl původně umístěn snad také v Apollónově chrámu. Nad chrámem se nachází obrovské divadlo ze 4. století př. n. l., s hledištěm podle řeckého zvyku zahloubeným do svahu. Ještě výše se zachoval stadion, kdysi dějiště Pythických her. Ty obsahovaly vedle atletického zápolení též soutěže v uměleckých disciplínách (v divadle) a závody koňských spřežení (v hipodromu v údolí).

Západně od areálu, nad silnicí, se nachází místní muzeum. Mezi exponáty světové proslulosti nelze opomenout slavného vozataje, bronzovou sochu z 5. století, pohřbenou při zemětřesení roku 373 a vyproštěnou až archeology.

Důležitou částí antických Delf je také tzv. Marmarská terasa pod silnicí, místo kultu Athény. Jsou zde například základy velkého dórského Athénina chrámu (kolem roku 500 př. n. l.) a známý Tholos, kruhový chrámek z let 390–380 př. n. l.

Když padaly kontrolní otázky, tak jsme kupodivu celkem zabodovali. Zmrzlina byla tedy naše. I když nám Korintský záliv svým jménem trochu dělal problémy. Zato Pýthii jsme znali už z přečtených bájí a s dotazy na její jméno a živnost jsme potíže neměli. Přímo v Delfách nám Pýthie dokonce věštila budoucnost (dobrou! fotbalovou i jinou). Maminka se totiž převtělila do její podoby a v jeskyni Apollónova chrámu na ní věštění přišlo. Nechala se přitom i vyfotit. Na stejném místě se v roli Pýthie fotila i při prvním zájezdu s tatínkem v roce 1998, a tak si zavzpomínali.

Tehdy je tam překvapil déšť, což je prý v Delfách velká vzácnost. Tentokrát nám počasí přálo zcela. Když jsme do Delf dorazili, tak se totiž na chvíli zatáhlo a nemuseli jsme do vrchu za památkami stoupat ve slunečním žáru, tudíž se z nás nestaly další zříceniny. To bylo objednáno u Pýthie pro tatínka. Velká vedra totiž nemá rád a zřícení u něho hrozilo ihned po vystoupení z auta. Když jsme potom chtěli fotit, tak se slunce přece jen na chvíli ukázalo. Mohli jsme tudíž vyfotit krásné památky tohoto mystického místa v atmosféře tajuplného poloslunečna (tedy, to si říkáme na uklidnění, když vidíme, že fotky nejsou sluncem právě ideálně osvětlené). Ale atmosféra byla v tomhle počasí opravdu uhrančivá, a tak jsme si ji užili. Viděli jsme chrám boha Apollona , „pupek světa“ a Pýthiin kámen. Ale mně se jako sportovci nejvíc líbil olympijský stadion, jo a také starověké divadlo. Po prohlídce horní části areálu se ozval náš častý společník hlad, a tak jsme se šli najíst do příjemné restaurace s výhledem na moře. Zajímavé bylo, že v krásné vesničce Delfy byla jedna restaurace vedle druhé a všechny byly v době siesty prázdné. Měli jsme opravdu velkou restauraci sami pro sebe a užili jsme si to. Dali jsme si gyros, pizzu a špagety. A dostali i pozornost podniku – sladkou smetanovoželatinovou tečku nakonec.

Potom pokračovala prohlídka návštěvou muzea. Jásali jsme, když jsme tam viděli originální pupek světa. Při pojmenování slavné sochy vozataje se mi něco popletlo – nazval jsem ho „kolomazníkem“, což mi pak bratři často s pobavením připomínali.

Na konec výletu jsme se podívali na kouzelnou stavbu Tholosu v dolní části areálu. Tatínek s maminkou byli okouzlení. Při minulé cestě Řeckem se totiž nestihli k Tholosu podívat. Dokonce nám v tu chvíli Pýthie přála natolik, že slunce naplno vysvitlo, a Tholos jsme si tak mohli vyfotit v jeho záři. Velká fotka Tholosu nám teď visí v obýváku a připomíná naši krásnou dovolenou. Náš výlet skončil zpáteční cestou opět kolem romantického Korintského zálivu s bílými plachetnicemi i nákladními loděmi vezoucími nerostné suroviny vytěžené ve zdejších horách. My s brášky jsme ovšem po cestě zdolali dalších mnoho stránek v našich knížkách.

Olympia

Po jednodenní přestávce na pláži u hotelu přišel na řadu výlet do Olympie. Cesta vedla tentokrát vnitrozemím, a tak podle mého názoru zajímavá nebyla. Knížky proto opět vítězily. Maminka ovšem usoudila, že olivové plantáže jsou také zajímavé a naše zraky se od knížek znovu snažila odtrhnout soutěží spojenou s otázkami ohledně Olympie. Nejprve nám tedy přečetla mimo jiné, že „archeologické nálezy potvrzují osídlení na tomto místě již od 3. tisíciletí př. n. l., ve 2. tisíciletí zde už asi byla svatyně zasvěcená Kronovi (odtud i jméno pahorku nad areálem). Vzápětí jej vystřídal kult Dia a jeho manželky Héry, vyznávaný od 16. století př. n. l. achajskými obyvateli. K nim lze vztahovat i zrod báje o Pelopově závodu o ruku Hippodamie a snad i počátek tradice zdejších sportovních soutěží, poprvé uspořádaných prý na Pelopovu počest v rámci obřadů po jeho smrti. Historicky doloženy byly poprvé v roce 776 př. n. l., což je také letopočet pokládaný za startovní mezník řecké historie. Olympijské hry pak vždy znamenaly nejen období ,božího míru‘, ale pro místo samotné se staly mimořádným požehnáním: po celou dobu své existence nebyla posvátná Olympia nikdy napadena. V roce 393 n. l. císař Thedosius ,pohanské hry‘ zakázal a jeho jmenovec dal roku 420 dokonce zapálit Diův chrám. O zbytek se postaralo zemětřesení, povodně a zub času.“

Protože jsme všichni sportovci, tak pro nás byla Olympie obzvlášť zajímavá a když padaly otázky, tak jsme zabodovali. Pahorek Kronos byl sice trochu zkomolen, když ho Tom nazval Krakonosem, ale to, jakým bohům byly zasvěceny zdejší chrámy, i letopočet prvních olympijských her jsme sypali z rukávu hned.

V Olympii bylo zcela jasno, krásné sálavé vedro doprovázené hlasitým křikem cikád z korun pinií a olivovníků a atmosféra místa vzniku velkého sportovního ideálu celou rodinu uchvátila, takže ani tatínek si v zajetí této atmosféry vedro neuvědomoval. Rodiče byli hodně zaujati mohutnými rozvalinami Diova chrámu a všimli jsme si také spousty mušliček ve vápenci, ze kterého byl chrám postaven. Dokonce jsme našli úlomek mušličky, který jsme si pro štěstí (nejen to sportovní) přivezli domů. Líbily se nám také rozlehlé vykopávky lázní. Hodně zajímavý byl i Héřin chrám s dórskými sloupy. U jednoho z nich se nám zjevila snad sama Héra v krásných červených šatech… a dost připomínala naši maminku. Potom nastal jeden z vrcholů našeho pobytu v Řecku. Nastoupili jsme s brášky na olympijský stadion, Héra nás odstartovala a my jsme běželi úplně pravý olympijský závod v Olympii. To byl ooopravdu báječný zážitek. Máme vše na videu, a kdo ví, jestli jednoho dne někdo z nás nepoběží na opravdové olympiádě. Ale lepší bude nebájit a radši si uvědomit, že jsem gymplákem a sport mě živit nejspíš nebude, jak říká tatínek. Stejně to však byl pěkný zážitek.

Potom se šlo do muzea. Tam byla vystavena krásně vysochaná socha Apollóna s Dionýsem. Moc se mi líbila. Také jsme hodně přemýšleli, jak asi ve skutečnosti vypadala opravdová obrovská socha Dia vytvořená sochařem Feidiem ze slonoviny a zlata. Jestli je její obraz v muzeu věrný. Musel to být opravdu div tehdejšího světa.

Po náročném závodě přišel na řadu zasloužený oběd a slíbená zmrzlina za úspěšné odpovědi v naší bodovací soutěži. Vybrali jsme si jednu z mnoha taverniček v novodobé vesničce Olympii. Byla tam příjemně rušná atmosféra se spoustou turistů, obchůdků se suvenýry a velkým výběrem řeckých specialit.

Ale tím program dne nekončil. Jeli jsme zpátky, ještě ne do hotelu, nýbrž na pláž zvanou Kalogria. Byla krásná. Šli jsme 100 metrů od břehu a voda mi byla po pás. A obrovské vlny jsme si s Ondrou i Tomíkem opravdu užili. Moře tu bylo krásně teplé. Teplejší než u hotelu. Maminka říkala, že letos je v Řecku celé jaro a léto nějaké horší oblačné počasí, a tak ani moře není všude tak teplé.

Po příjezdu do hotelu na nás čekal ještě jeden zážitek. Bylo to finále mistrovství světa ve fotbalu, kde Německo porazilo Argentinu 1:0. Mimochodem, Německo byl tatínkův tip na vítěze už od začátku mistrovství. Škoda, že nevsadil, mohli jsme mít na další dovolenou.

Mykény, Nafplio, Argos

Tentokrát odpočinkový den na pláži mezi výlety nebyl. Naopak vydali jsme se na nejdelší a dokonce dvoudenní cestu směrem na východ Peloponésu. Niforeika byla totiž hodně daleko od našich dalších vysněných cílů, mezi něž patřily především Mykény a v dalším dnu i Athény.

Cesta směrem na východ byla opět náročná pro řidiče i posádku, protože i zde byla „dálnice“ v rekonstrukci, takže rychlost jízdy v jediném pruhu byla navzdory zvykům řeckých řidičů dosti pomalá. Na místo naší první a hlavní zastávky, do Mykén, jsme tedy přijeli opět až někdy kolem poledne, kdy davy turistů před přicházející siestou už řídly. Z pahorku bez vegetace, na němž se nachází mykénský palác, sálalo horko a kyklopské zdivo nás už z dálky okouzlilo. Leccos jsme o tomto místu už věděli, protože i cestou do Mykén probíhala osvěta a bodovací soutěž. Maminka nám přečetla, že:

„Jedna z nejvýznamnějších lokalit světové archeologie leží severně od města Argu. Světovou proslulost Mykénám zajistil už Homér, když o nich zpíval jako o ,Mykénách bohatých zlatem‘, a pak německý archeolog Heinrich Schliemann, který v 70. letech 19. století k všeobecnému úžasu prokázal, že Homérovy Mykény skutečně existovaly a že Iliada s Odysseiou spočívají, i v jiných ohledech, na reálných faktech. Ke kulturnímu rozkvětu zdejší společnosti došlo v 16. století př. n. l. v rámci mykénské kultury. Její poslední fáze se kryje s obdobím popisovaným v Homérových příbězích – o rodu Átreovců, stiženém kletbou, která odstartovala řetěz násilí a vražd, stejně jako o achajských bojovnících a jejich králi Agamemnónovi, veliteli výpravy proti Tróji, který zde byl nakonec úkladně zavražděn i se svou družinou.“

Ohromilo nás stáří zdejších staveb a byli jsme opravdu moc rádi, že se dostáváme do skutečného centra řeckých bájí a jejich hrdinů. A také jsme byli nadšení ze zjištění, že na bájích bude asi něco pravdy. Musím ale také přiznat, že informace o básníku Homérovi pro nás byla nová a jeho jméno nám dělalo problémy i v naší soutěži. Snad si ho tím lépe teď budeme pamatovat.

V Mykénách se nám nejlepší kousek podařil hned na začátku. Dali jsme tři góly do Lví brány. Tedy málem… na poslední chvíli je před bránou chytila báječná brankářka maminka. Pokud nevěříte, tak se podívejte na fotku se žlutými fotbalovými tričky.

Maminku v Mykénách zajímala především oblast, kde se našla pohřebiště se známou „Agamemnónovou“ maskou. Nějak se nemohla smířit s faktem, že Agamemnónova maska vlastně nepatřila Agamemnónovi… neboť, jak praví průvodce: „Uvnitř dvojitého kamenného prstence se nacházejí tzv. šachtové hroby, v nichž německý archeolog Schliemann odhalil pozůstatky zesnulých s obličeji krytými zlatými maskami. Považoval je tehdy za ostatky Agamemnóna a jeho družiny, ale ve skutečnosti se jednalo o hroby daleko starší.“ Třeba se tu opravdu jednou podaří hrob tohoto bájného krále objevit. Pro tentokrát si aspoň Tomík z Řecka přivezl malou kopii masky jako suvenýr, který mu nyní visí nad postelí. Snad ho nepravý Agamemnón nebude strašit ve snech.

Moc se nám líbil výhled z hradeb pevnosti na místní krajinu a její pestré využití pro pěstování oliv i dalších plodin. To je maminčina profese – studovat, jak se vyvíjelo využití krajiny v historii. Proto jí toto místo přímo učarovalo. Z dalších staveb v jádru hradu nás zaujala také starodávná cisterna na vodu. Pokud byste ji ale chtěli prozkoumat, nezapomeňte si vzít baterku, je tam úplná tma. Nakonec následovalo opět muzeum. V jeho expozici jsme si znovu zopakovali děj bájí, které souvisí s Mykénami, a prohlédli jsme si zajímavé fotografie z dob místních vykopávek a opravdu velké množství rozmanitých předmětů od šperků, zbraní a nádob až po kopii zlaté masky. Její originál tu však nenajdete. Za ním musíte do Národního archeologického muzea v Athénách… ale do Athén přece zítra pojedeme.

Nakonec jsme si prohlédli kupolové hrobky v okolí hradu a dojeli i k té nejznámější z nich – k Átreově pokladnici. Architektura hrobek je zajímavá a zdejší architekti ve 14. století př. n. l., kdy hrobky vznikly, museli být opravdu koumáci.

Na oběd jsme se nechali zlákat jednou z restaurací na klikaté příjezdové (pro nás teď odjezdové) cestě. Nabídli nám tu řecké speciality musaku a pasticcio. Tato jídla nás kluky moc nenadchla, připadala nám trochu překombinovaná, a tak je snědli rodiče a my jsme pro tentokrát zůstali bez oběda. Ale byla tu naděje, že se to změní. Číšník nám poradil, že v Nafpliu, které bylo dalším cílem naší cesty, je mnoho kavárniček, kde je možné si dát palačinky, na které jsme si brousili zuby. Tak tedy vzhůru za nimi.

Nafplio je opravdu malebné přístavní letovisko rozkládající se na skalnatém poloostrově, vybíhajícím do vod Argolského zálivu. Podle pověsti ho založil Poseidonův syn Nauplios se svým synem Palamedem. Takže opět místo řeckých bohů a hrdinů.

Prošli jsme se po nábřeží a našli krásnou kavárničku, kde jsme si dali crêpe neboli palačinky. Konečně příjemně nasycení jsme se vydali k výstupu vzhůru k největšímu pevnostnímu komplexu v Řecku, který se nazývá Palamidi; na přelomu 17. a 18. století ho postavili Benátčané při své druhé okupaci Nafplia. Bráškové byli po palačinkách na prudkém slunci nějak zmožení a trochu brblali, že nahoru nepolezou. Ale nakonec se přemohli a odměnou nám byl krásný panoramatický výhled na městečko i záliv s pevnůstkou Burdzi na protilehlém skalisku v moři. Přestože jsme nevystoupili až na samý vrchol, tekl z nás pot a bylo načase dát si koupel na městské oblázkové pláži, nad níž se krásně vypínala právě pevnost Palamidi. I když tato oblázková pláž nepatří k nejpříjemnějším a nejkrásnějším v Řecku, osvěžení bylo příjemné. Zejména proto, že nás čekala další cesta, tentokrát do cíle naší dnešní odyssey – do města Argos. Maminka tady s předstihem rezervovala hotel, abychom byli blíž k Athénám, kam jsme se chystali následující den.

Po cestě jsme ještě zahlédli jednu hodně významnou památku, kterou tvořilo také kyklopské zdivo. S brášky jsme byli hodně rádi, protože se jednalo o hrad Tíryns, který byl v bájích domovským hradem řeckého hrdiny Hérakla. Zajímavé je, že první osídlení tu bylo ještě dříve než v Mykénách – vzniklo zde na poměrně nízké vyvýšenině už ve 3. tisíciletí př. n. l. Stávající pevnost ze 14. a 13. století př. n. l. chrání hradby o tloušťce až 17 m (v době mečů a oštěpů!). I tady, stejně jako v Mykénách, byly hradby vybudovány z kamenných bloků tak velkých, že je staří Řekové později považovali za dílo bájných obrů Kyklopů. S Tomem a Ondrou máme rádi záhady, a tak nás opravdu zaujala dosud nezodpovězená otázka, proč a jak vlastně byly tyto hradby postaveny. I když Hérakles byl opravdu silák a nadpozemsky těžkých úkolů se zhostil bez potíží, takže postavit kyklopské hradby by pro něj jistě byla hračka…

Do Argosu jsme dorazili až k večeru a po krátkém hledání našeho hotelu jsme se už mohli těšit výhledem na pevnost na vrchu Lárisa nad městem. Jak jsme se dočetli, město odjakživa těžilo ze strategické pozice na cestě spojující jižní Peloponés s Korintskou šíjí i z ochrany dvou opevněných kopců nad městem. Argos byl osídlen již v mykénské době a spolu s výše zmíněným nedalekým Tíryntem patřil k nejvýznamnějším střediskům achajské moci.

Podle jedné z pověstí byl Argos založený stejnojmenným hrdinou Argem, synem boha Dia a Niobé. Z Argu pocházeli mnozí řečtí mýtičtí hrdinové, například Helena Trójská, Hérakles, Perseus a makedonská královská dynastie. Jo, Alexandr Makedonský, to by mi snad mohlo něco říkat. Maminka o něm přece přečetla několik knížek. Na Alexandra se narodila a dost ho zbožňuje, i když to byl ve skutečnosti vcelku drsňák…

Bylo opravdu vzrušující spát ve starobylém městě plném legend nablízku všem těm bájným postavám nebo aspoň jejich stínům. Ale sny jsme bájné neměli. Tomíkovi, který byl právě posedlý počítačovými hrami, se tu noc zdálo, že se z něho stal opravdový let’s player. Říká se, že sny, které se zdají první noc na novém místě, se splní. Tak uvidíme.

Nejvýznamnější památky Argosu, k nimž patří například zbytky původní agory na úpatí Lárisy, základy římských lázní a dvě divadla, jsme si zde nestihli prohlédnout (snad někdy příště), protože jsme hned ráno museli vyrazit do Athén. Byla před námi totiž obava z cesty, kterou může prodloužit hledání vhodného parkování v samotných Athénách. Neblahé tušení se nakonec opravdu naplnilo.

Athény

K Athénám jsme se přiblížili kolem jedenácté hodiny. Maminka nic neponechala náhodě a ještě doma zjistila adresu jednoho parkoviště v centru Athén. Po cestě jsme příslušnou ulici zadali do GPS a doufali, že vše bude mít hladký průběh. Maminku proto trochu znepokojilo to, že jsme byli navigováni k objetí města z jižní strany. Tatínek prohlásil, že je to asi kratší cesta a byl v pohodě. Znejistěl, až když jsme byli tvrdošíjně naváděni do jižního athénského předměstí s hustou a nepřehlednou dopravou. Tatínkovo zděšení dostoupilo značné míry, když GPS zahlásila „jste v cílové ulici“ kdesi uprostřed nějaké okrajové obytné čtvrti.

Maminka chtěla zachránit situaci, rychle vyhledala jinou, tentokrát významnou třídu v Athénách, kterou GPS přece musí trefit, zadala ji do GPS, usmála se na tatínka a prohlásila: „Tak, teď už bez problémů do centra dojedeme a tam nějaké parkoviště najdeme.“ Vyjeli jsme, ale další kilometry nás neuklidnily. Opět jsme se motali v kruhu a opět GPS nahlásila, že jsme v cíli, aniž bychom kýžené ulice dosáhli. Došlo nám, že mapa athénských ulic nebude asi s naším přístrojem právě kamarádit. A tatínkovo zoufalství nabíralo na obrátkách. Uvědomil si, že vůbec nevíme, kde jsme, že se nemůžeme chytit hlavní kostry uliční sítě, protože to tu vůbec neznáme, a začal prohlašovat, že Athény asi vůbec neuvidíme. Ze všech členů rodiny už tekly ve vytopeném autě potoky potu (klimatizaci nepoužíváme ani ve vypjatých chvílích , kluky z ní občas bolí v krku), oblečení se na nás lepilo, atmosféra houstla a Tomík začal natahovat.

Situace se zdála beznadějná. To bychom ale nemohli mít našeho Ondru, koumáka neboli Áňu Váňu hlavičku. Ten nás svými vymyšlenými přezdívkami a optimistickými písničkami tahal z bryndy už jako čtyřletý mrňous na Krétě, kde jsme ve velké pustině s poslední kapkou benzínu v nádrži beznadějně míjeli jednu zavřenou benzínku za druhou. Tenkrát to bylo také hodně napínavé, ale nakonec to dobře dopadlo. I nyní v Athénách Ondru snad osvítilo mytické božstvo, které mu vnuklo myšlenku, že bychom do GPS mohli zkusit zadat nějaký předdefinovaný cíl, například Národní archeologické muzeum. To jsme provedli a byl to nápad šťastný, neboť jsme po cca 20 kilometrech a celkově hodinovém bloudění dosáhli konečně kýženého centra Athén. A to nebylo vše. V centru jsme objevili i speciální parkoviště v patrových parkovacích budovách. To první se sice tatínkovi podařilo minout, ale jako zázrakem se záhy objevilo další a to už jsme si uniknout nenechali. Pro své cesty do Athén si tedy pamatujte, že v centru města je těchto parkovišť celkem dost. Na mapě nejsou většinou značena, ale když už se do centra dostanete, tak by přinejmenším v okolí Národního archeologického muzea, které je kousek od Akropole, neměl být problém zaparkovat. Chce to ale jednu drobnost. To centrum musíte nejprve najít. Chá chá.

Omámeni tím, že se nám nakonec snad opravdu podaří něco z Athén vidět, jsme v autě zapomněli několik důležitých věcí jako vodu nebo pohodlné boty, ale to nám nemohlo pokazit náladu. Vyrazili jsme směrem k nejbližší stanici metra (Omonia) a dojeli přímo pod Akropoli (stanice Monastiraki). Nálada byla dobrá, a protože průvodce jsme v autě nezapomněli, tak jsme se dozvěděli, že místo, kde se dnes nachází hlavní město Řecka, bylo osídleno už od sklonku mladší doby kamenné, zhruba od konce 4. tisíciletí př. n. l. I zde jsme byli na naší cestě po stopách bájných příběhů nadšení z toho, že osudy tohoto místa v době bronzové jsou plné bájí, v nichž vystupují bohové společně s mytickými a snad i skutečnými panovníky. Připomněli jsme si příběh sporu o vlastnictví Attiky mezi Poseidonem a Athénou, dozvěděli se o prvním králi Kekropsovi, který zavedl alfabetu a dal městu první zákony, i to, že snad skutečnou historickou osobností zde byl král Théseus, sjednotitel Attiky, který bojoval proti bájným Kentaurům a Amazonkám a jehož boj proti krétské nadvládě se později promítl do příběhu o zabití Mínótaura.

Nejprve jsme si prohlédli několik staveb pod Akropolí. Z nich mě zaujaly jednak dva NEJ chrámy. NEJzachovalejší antický chrám – Hefaistův chrám a potom NEJvětší dochovaný chrám v Řecku Olympeion. Z původních 104 korintských sloupů se sice dochovalo jen patnáct o výšce 17 metrů, ale působí impozantně. Zaujal mě také Hadriánův oblouk. Je téměř 1900 let starý. Tehdy, pod římskou nadvládou, nechal císař Hadrián rozšířit město o celou jednu městskou čtvrť. Brána stojí na hranici mezi Starým a Novým městem. Směrem k Akropoli je na ní napsáno „Toto je město Théseovo, staré město“ a na druhé straně je napsáno „Toto je město Hadriánovo, nikoli Théseovo“. Ten Hadrián si to ale uměl vymezit.

Pak už jsme se vydali vzhůru k našemu hlavnímu cíli – na Akropoli. Ale bohové nám v Athénách opravdu moc nakloněni nebyli. Slunce, kterého jsme si tak užili v autě při bloudění po Athénách, se s každým naším metrem vzhůru k Akropoli ukrývalo víc a víc do mraků. Zvedal se silný vítr a od moře se přihnaly černé bouřkové mraky. Tak, a teď v Athénách zmokneme a navíc nic nevyfotíme, teď nám chybí ta hodina, kterou jsme ztratili blouděním. Ale na druhou stranu byla atmosféra takřka mystická. Asi málokdo zažije Athény za takového počasí. Náladu nám to nepokazilo. Když jsme si mezi davy turistů proklestili cestu na samý vrcholek pahorku, tak se tu opravdu ne čerti, ale zlí bohové ženili. Vítr nám hnal spoustu písku do očí i objektivu foťáku. Nikdo se nechtěl fotit, protože s pískem v očích a rozevlátými vlasy to není zrovna příjemné. Zvláštní dojem umocňovaly davy turistů a množství jeřábů v Parthenonu i kolem dalších staveb. Maminka s tatínkem bědovali, protože Akropole měla být zlatým hřebem naší dovolené – a nakonec tohle.

Ale najednou se mraky rozestoupily a moudrá Athéna uznala, že máme také nárok na trochu toho sluníčka… takže se pár fotek nakonec celkem podařilo.

Na Akropoli nás samozřejmě nejvíc lákal a zajímal Parthenon – chrám bohyně Athény – dcery nejvyššího boha Dia, bohyně moudrosti a vítězné války, ochránkyně statečnosti, práva, spravedlnosti a umění. Nejvíce mě zaujalo její označení Niké, neboť i já jsem ve fotbale rád vítězným . Na Akropoli se nám také moc líbil chrám Erechtheion, především krásně vymodelované Karyatidy. Jsou pořád tak krásné, i když to už předlouho nemají právě lehké.

Z Akropole byl krásný výhled na celé město a také na pahorek Lykavittos, který je poutním místem. V atmosféře černých mraků se tak vyjímal, že jeho fotka získala právo viset v našem obýváku. Naopak Akropole byla celkem fotogenická z pahorku Areopagos naproti Propylajím (vstup na Akropoli), který je proslulý jako řečniště archontů… ne, nejsou to žádní starověcí astronauti a nemají nic společného ani s argonauty... byli to úředníci nebo správci Athén. Byli tři a jejich jména a funkce mě opravdu uchvátily. Archón Eponymos byl zodpovědný za civilní správu města, Polémarchos byl velitelem armády a Archón Basileos zodpovídal za veřejné náboženské obřady.

Když jsme byli už zcela nasyceni dojmy, ukázalo se, že se potřebujeme nasytit také něčím hmotnějším. Po neúspěšném pokusu o ochutnávku řeckých specialit v Mykénách rodiče usoudili, že jejich děti nenasytí nic lépe než pizza. Vyhledali jsme tedy pizzerii a prohlídku památek zatečkovali třemi pizzami.

Důležitý byl také následující nákup suvenýrů. Jednak proto, že jsme při něm poznali místní vyhlášenou čtvrť Monastiraki s tržištěm, spoustou obchůdků s kořením, šperky a dalšími suvenýry. A také proto, že jsme si mohli domů přivést malou moudrou Pallas Athénu ze zaručeně pravého bronzu, kterou nám prodal pravý ruský obchodník se suvenýry a která nám teď naši dovolenou bude navždy připomínat na poličce v obýváku . Poté nám už zbyl čas jen na krátkou procházku Athénami směrem k našemu tak pracně zaparkovanému autu. Dopolední hodina bloudění nás připravila o prohlídku archeologického muzea… takže jsme originální masku nepravého Agamemnóna ani mnoho dalších cenných předmětů řecké historie neviděli. Opět jeden důvod se do Řecka vrátit.

Do Niforeiky a pak domů

Cestou zpět do Niforeiky jsme se ještě stihli zastavit podívat se na Korintský průplav. Korintský záliv odděluje poloostrov Peloponés od Balkánského poloostrova, se kterým byl spojen pouze 6,3 km širokou šíjí. Ale i ta byla nakonec prokopána 24 m širokým a 8 m hlubokým průplavem, zaříznutým do okolního terénu až 80 m hluboko. A pohled do té hlubiny nás trochu rozechvěl. Není to zrovna příjemný pocit stát na lávce nad šachtou zaříznutou do skály a mít pod sebou jen modrou stužku hladiny, na níž se občas objeví proplouvající loď.

A potom už jsme nabrali obrátky tentokrát ne nepodobné stylu řeckých řidičů a pádili cestou dlouhou na západ do našeho hotelu. Tam jsme se rozloučili s autíčkem a tatínek si konečně mohl začít užívat dovolené. Výlety byly za námi. Zbývaly právě dva dny v naší oáze, kde jsme se cítili jako bohové na Olympu a všichni jsme si zbytek dovolené užívali opravdu báječně ve vlnách Patraského zálivu i v chloru hotelového bazénu, při procházkách po pláži, kde se nám dokonce jednoho večera zjevila bohyně moří (opět docela podobná naší mamince). Užívali jsme si i v místních tavernách a rodiče především u šálků s cappuccinem. Nastal čas zvaný pohoda, klídek a kafíčko, který jsme zachytili i na jedné fotce.

Po přistání na pražském letišti skončila naše báječná dovolená, která nám přinesla kromě stovek přečtených stran v našich knížkách, 1200 ujetých kilometrů, 18 litrů vypitého Bíkosu, 27 snědených zmrzlin, 18 vypitých capuccin, 8 snědených pizz, 144 spadlých kapek v Athénách také – a především – nespočet zážitků a dojmů, o které bohové a hrdinové starého Řecka obohatili naše hlavičky a dušičky. Snad nám budou inspirací a z energie na dovolené získané budeme čerpat ve dnech všedních. Za to děkujeme nejen řeckým bohům, ale také našim rodičům.

P. S.: Musím sportovně přiznat, že se sepisováním cestopisu mi pomohla maminka. Ale, jak už jsem předeslal na začátku, základem byly poznámky nás tří brášků sepsané přímo v Řecku. Jo, a ty informace o navštívených památkách jsme našli v průvodci Řecko – pevninská část pánů Adamce a Hrdličky, který vyšel v roce 2006 v nakladatelství freytag&berndt (to není reklama, to jsou autorská práva .