Na úvodní stránku
Napsat vlastní cestopis
Fotogalerie
Videogalerie
Recenze hotelů a apartmánů
Recenze míst
Recenze taveren
Diskuzní fórum
Přihlášení
Jste nepřihlášen
OnLine: 1 | 21
Melissa travel
Ochrana osobních údajů
© 2002 Řecko a řecké ostrovy

Kaleidoskop barevných střípků Skopelosu

Autor:
Zařazeno:
Skopelos
Napsáno:
20.03.14 18:25
Fotografií:
47
Přečteno:
5568
Tisknout cestopis
Doporučit přátelům
Na Skopelosu - mimo jiné - nás zaujal předpoklad, že díky absenci letiště zakotví lenivější část zmlsaných plážových povalečů již na Skiathosu. Předpoklad celkem vyšel, po ostrově se nás nakonec rozjela slabá třicítka, hrstka romantiků pokračovala na sousední Alonissos. Trajekt nás vyplivl v přístavu Loutraki (nesprávně označovaný jako Glossa - ta sice vévodí kopci nad přístavem, trajekty by ale nahoru do Glossy museli vysmýkat nasucho...), takže jsme během výsadku do destinací busem prošmejdili značnou část ostrůvku, většinou na rychlostní stupeň 2S (sigha sigha). Přátelé - zelenější ostrov snad v Řecku není k mání. Naše první cesta ostrovem končila kousek za Skopelos town, v zátoce Glyfoneri.
Městečko samotné je prakticky neprůjezdné, hlavní přístupová cesta vede nad městem. Auta a busy se dostanou pouze do přístavu a mariny, do uliček samotných v otevřeném pikapu občas zavítal, provázen oblakem výrazného odéru, halasný prodejce čerstvých ryb, ovšem jen k prvním schodkům... stejně halasně a voňavě pak couval k dalším šupinatým kšeftům. Tato pro turisty příjemná dopravní situace se ovšem před každým setměním mění v noční můru všech řidičů - podél silnic kolem města je prakticky nemožné zaparkovat jinak, než na stojáka na zadním nárazníku a na jedno auto směřující k domnělému poslednímu volnému fleku připadá několik aut couvajících od totálně ucpaného hrdla slepé uličky. Noční život kypí hlavně podél nábřeží, v přilehlých uličkách a pidináměstíčkách - kam se vleze stoleček se čtyřmi židličkami tam je zaručeně i tavernička. Nečekejte tu ale žádnou bujarou zábavu, většinou tu hraje tlumená hudba řeckého typu (pochopitelně na každé zahrádce jiná), sem tam (příjemně) drnká na kytaru neholený umělec apolónského vzhledu, dokonce tu mladý pár produkuje klasickou řeckou zábavu - on na jednokolce bravurně vykružuje osmičky a stačí při tom žonglovat se zapálenými klacíky, ona do buřinky vybírá drobné, kroutíc ladně prdelkou - rázem jsme se ocitli veprostřed rozmarného léta... Z jachet zaparkovaných u mola svítí do černě noci placaté televize velikostí výkladní skříně (svět tak trochu mimo), ve stylových povozech vozí znudění koníci nadšené turisty, potemnělé dětské hřiště žije halasným výskotem dlouho do noci pod "dohledem" maminek klábosících nad frapíčkem... plnými doušky jsme nasávali atmosféru s báječným gyrosem z gyrosárny Magáli v ruce a většinou se dorazili neméně parádní zmrzkou, kterou točili před pekárnou naproti přístavu.
Mimochodem - pekárna sice otvírá docela brzo, pečivo ale do regálů začnou doplňovat až kolem osmé hodiny... budiž jim odpuštěno, sortiment je opravdu velký - pšomi a pšomaki v několika variantách, sladkých šneků a jiné havěti nepočítaně, spanakopitou (bááááječnou) konče a všechno vynikající chuti. Pro čerstvé pečivo jsem vyrážel už kolem šesté ráno (zatímco Tydrová si dopřávala ještě pár posledních veršíků), ona totiž cesta z našeho apartmánu nad zátokou Glyfoneri zabrala 40 minut svižné chůze z kopce...
a do kopce...
a zase z kopce...
(na celé cestě je slabých 5 metrů rovinky), s foťákem se cesta pokaždé protáhla na dvojnásobek...
Díky holubímu kompasu v hlavě normálně nezabloudím ani v cizím lese, ale místní uličky jsou tak spletité, že až 6. den se mi podařilo vyplavat z hlubin Skopelosu stejnou uličkou, kterou jsem se do městečka zanořil. Časem jsme si vytvořili soustavu orientačních bodů (tu sušák na prádlo, tam kvetoucí větvičku - v noci zase různě osvětlené zákoutí) - ty nás pak dostrkaly k Supermarketku pod Kastrem. Tento obchůdek byl naší poslední záchranou, když jsme něco zapomněli koupit dole v hlubinách. Hlavní nákupy jsme obstarávali buď v "Supermarketu Skopelos" (na hlavní třídě směřující od přístavu, po pravé straně asi 100 metrů od křižovatky) a pokud jsme byli mobilní, tak v Supermarketu na konci Skopelosu směrem na Stafilos. Na té stejné výpadovce (směrem z města ven, po pravé straně!!), na benzince Eniv jsme brali benzín, tam byl nejlevnější.
Pokud budete v městečku kupovat pohlednice, počítejte s tím, že známky pořídíte pouze na poště (ta je docela nenápadná, než jsme ji v bludišti vypátrali, vypotil jsem dva Mythose) a podrobnou mapu doporučuji pořídit už doma, přímo na ostrově seženete výtvory silně přibližné, to se můžete orientovat zrovna podle ubrusů v tavernách. Ale co, ostrov zase není tak velký, nakonec se někam vždycky dostanete (jen s nervama nadranc...).
Na Skopelosu si brzy všimnete několika pro Řecko netypických detailů - tak například tu je nebývale hustá síť plotů. Takových těch klasických, středoevropských, dávajících na vědomí - bacha, odtud potud je to moje... a není to kvůli tomu, aby se nerozutekly kozenky, ty aby jste tu naopak se svíčkou pohledali. A místní ukazatelé vás odešlou směrem ne k PARALIA Glisteri, ale k PLAZ Glisteri (psáno libozvučnou alfabetou)... dodnes přemýšlím, jestli si místní takhle krásně přisvojili češtinu, nebo je česká pláž jedno se slov převzatých z hlaholice blahé paměti. A také jsem se tady, bohužel, poprvé na ostrovech potkal s boverákem jak od Hlavního nádraží v Brně. Přišoural se ke mě zrovna když jsem měl hubu nalepenou na hledáčku, časolovíce stíny, ťukl mě do ramene a nacvičeně vyslovil kouzelnou formulku:
"Giv my many"
Kdybych náhodou nerozuměl, podpořil svoji potřebu mezinárodním šouláním palce a ukazováčku. Podařilo se mi vrátit čelist do původní polohy abych mu mohl sdělit, že opravdu nemám ani floka. Ukázal na brašnu od optiky, jestli by se many nenašly ani tam... nenašly. Tohle byl naštěstí jediný negativní obrázek ze Skopelosu. No a taky v místních obchůdcích zredukovali veškerou balenou bachariku (koření) na rigani (oregano), zřejmě s vědomím, že cokoliv k tomuto aromatu přidávat by bylo jen mrhání.
Někdo má rád holky, jiný zase kostelíky... jsem na tom tak, že po prohlídce druhého kláštera už mám většinou splněno na rok dopředu, já halt raději tu přírodu. Poctivě ale musím přiznat, že návštěva ženského kláštera Evangelistria ve mě zanechala nesmazatelný pocit nesmrtelnosti a lásky. Klášter obývá jediná jeptiška, obdařená silnou vitalitou ducha - co na tom, že tělesnou schránku zkřivilo stáří a neduhy, z jejích hlubokých očí na vás jiskří veškerá moudrost a dobrosrdečnost řeckého národa. Přivítala nás plynnou angličtinou a provedla nás společenskými - teď už nenávratně opuštěnými - místnostmi kláštera. Vše perfektně uspořádané, očekávajíc příchod novicek... podle řecké tradice s odchodem poslední členky ženského kláštera řád zaniká a klášter se změní na mužský. Osud jeptišek v Evangelistrii je tak zřejmě naplněn. Když jsme se loučili, stále ještě obklopeni aurou opuštěné věčnosti, vtiskla poslední monaxí Tydrové do ruky řetízek s křížkem a s jemným úsměvem špitla:
"...from memory..."
...nezapomeneme nikdy, adio monaxí...
Z parkovišťátka u kláštera je nádherný výhled na Skopelos town, přístav a zátoku Glyfoneri. Tady vás poprvé pořádně trkne, jak je ostrov neskutečně zelený a tento fakt vás bude překvapovat při každém kroku či otočení kol přibližovadla.
Plážování na Skopelosu jsme zahájili na Stafilosu. Vzhledem k našemu poměrně pozdnímu příjezdu jsme se taktak vmáčkli do poslední mezírky na silnici končící u zaparkované kantíny na přeplněném parkovišti. Po prokličkování úzkou pěšinou se před vámi otevře parádní výhled na druhý největší ostrov Řecka, za azurově modrými vodami na obzoru se z vln zdvihá Euvoia. Pláž samotná byla hezká, leč narvaná k prasknutí, hladinu čeřili drobné vlnky - nic pro Tydry. Probojovali jsme si tedy cestu mezi lehátky, slunečníky a namaštěnými pláživci a po překonání úzké šíje jsme objevili první ráj na Skopelosu, pláž Velanio. Téměř prázdná a pod náporem parádních vln. Zaručuji, že než se dostanete za balvany v dáli, budete obdivovat každý žíhaný kámen, obroušený a naleštěný vlnami. Tady jsme se zdrželi opravdu dlouho a vychutnávali si každou vlnu. Odpoledne jsme se donutili zvednout kotvy a vydali se hledat mys Amarantos.
Značení cesty k Amarantosu je opravdu příkladně řecké - tedy nijaké. Jediná strmá odbočka před Agnontasem se tváří jako vjezd do kamenolomu po průtrži mračen, takže jsme ji hned na začátku zavrhli jako nesjízdnou a podlehli mapě, na které byla zanesena žlutou tužkou klikatá čára vedoucí borovicovým lesem od odbočky cestou ze Stafilosu. Kodrcali jsme asi tak 5 km prašnou a kamenitou cestou (první setkání s realitou "silnic" na Skopelosu) a nebýt toho, že v prudké zatáčce nad roklí bylo odstaveno několik aut a že do kmenu borovice bylo hřebíkem přibito lano pro snadnější sestup, tak jsme stezku k Amarantosu nenašli. Pohled do hlubin rokle na azurovou hladinu je dechberoucí, více nám ale dech vyrazil pohled na dvě mladé Řekyně, které seděly na kraji propasti na vyprahlém jehličí, klidně si dopřávaly kouřovou a vajgly cvrnkly halabala do hlubin... K Amarantosu se dostanete úzkou pěšinou vinoucí se borovicovým hájem, šumění moře se mísí s ševelením větru v jehličí, jemně voní pryskyřice, borový háj sahá až těsně k moři... Amarantos, to nejsou jen tři borovice na skále, to je sen o třech základních barvách Skopelosu - zelená snoubící se s bílou, topící se v blankytné modři vod a oblohy... tento sen překoná veškeré vaše představy. Prostor pod třemi borovicemi okupovala tlupa řecké omladiny - romantický piknik spojený s pojídáním a klábosením. Opustili jsme neradi tuto nádheru s tím, že sem zajedeme navečer, až tady bude prázdno. Nevraceli jsme se stejnou prašnou cestou, prostě jsme v ní pokračovali dál, však ona někam povede, co myslíš, taťko - no a vykodrcali jsme na té neskutečné cestě jak do kamenolomu nad Agnontasem... to definitivně podlomilo naši víru v mapy Skopelosu. Tak jsme si za odměnu alespoň dopřáli gáblik v psarataverně v Agnontasu (je to taková obydlená zatáčka, možná kdysi v hlubinách předturistického pravěku to byl rybářský přístav).
Při odpolední návštěvě Amarantosu jsem v myslivně provedl hrubou rekognoskaci světových stran, dráhu stálice, přibližnou dobu jejího zenitu a místo umístění Nikonku pro časosbírání... přál bych vám to napětí, které jsem tamtéž navečer prožíval při nastavování času, clony a "stepování" závěrky... moment, který nemáte šanci znovu prožít, Tydrová se ščůří a prožívá tu romantiku po svém... i ti trempíci pod borovicemi ověšenými osuškami na chvíli sedli na pozadí a vychutnávali si pomíjivý okamžik věčného koloběhu...
Zážitkem samo o sobě je projíždění ostrova vnitrozemím, budete si připadat jak na Šumavě začátkem léta. Vzrostlé borovice lemují silničku, místy projíždíte tunely zeleně, v příkopech podél cest roste tráva i uprostřed řeckého léta...podle mapy naplánovaná trasa k Ag. Ioannis nám umožnila vychutnat si tuto svěží zeleň plnými doušky. Nejlepší cesta ze Skopelos tawn vede přes Neo Klima, Klima a do Glossy. Ještě před začátkem Glossy je po pravé straně odbočka k Ag Ioannis, není však značena klasicky modrou cedulí, bohužel pro nás "jen" vymalovanou cedulí velkou jak kráva. Tu jsme, samozřejmě, s pohledem upřeným do mapy hledajíce odbočku vyznačenou skoro uprostřed Glossy, suverénně minuli. Takže jsme pěknou silničkou vykružovali osmičky ostrovem a začínalo nám docházet, že naše smělé plány můžeme pro dnešek opustit. Asi to tak mělo být, díky bloudění si nás pár kilometrů za Glossou v jedné z nesčetných serpentin jako magnet přitáhlo mystikou doslova nabité místo, klášter Tachiarchon. Malý prostor historie obehnaný vysokou kamennou zdí, neobydlený, leč viditelně udržovaný. Víceméně náhodou (neměli jsme ani tušení) objevila Tydrová pod zdí napravo od vchodu malý výklenek plný lidských ostatků pokrytých patinou věků... navršeny na hromadu, bez ladu a skladu, nijak zabezpečeny, napospas světu živých tu leží lidské lebky a hnáty. Jen ohořelé svíčky na okraji výklenku dávaly tušit náznak jakési piety. Když jsme o nějakou chvíli později zastavili na rozcestí, do mapy zírajíc hledajíce nějaký záchytný bod, zastavil u nás svalnatý Apolón na krosce a zvesela na nás zahalekal, že jestli hledáme paralia Perivoli, máme ho folow me a zmizel v serpentinách... pomalu sedající prach naznačil nový směr našeho osudu a i tak nádherný den se zdál zase o něco krásnější.
Říci, že pláž Perivoli nám vyrazila dech by nebylo pravdivé, naopak, mě osobně se dech znatelně zrychlil. Po zaparkování vedle Apolónovy mašiny na prostranství nad útesem nám bylo podle hukotu vln jasné, že si koupání asi moc neužijeme. Perivoli v tu chvíli svojí krásou a divokostí směle zastínila i Velanio, rodinka Francouzů už za hlasitého výskotu dováděla ve vlnách, pupkatej taťka frantík seděl pod skálou, fotil tu nestrojenou radost a tlemil se na celej svět (celej vychechtanej se ke mě rozběhl a štrngnuli jsme si objektivama svých Nikonů, blázen všude bratra má...). Tak jsme tam stáli po prdel ve vodě, Fracouzi, Angláni a Moravani, prostě typičtí Evropani a jen jsme si pohledy sdělovali - už jen kvůli tomuto stálo za to sem přibejt. Perivoli je několik menších pláží vystlaných droboulinkými oblázky tvarem a velikostí sezamu. Pláže jsou mezi sebou cloněny úzkými skalisky sahajícími vždy až do vody. V těch vlnách bylo celkem dobrodružství se dostat z jedné na druhou, atmosféře tohoto místa to v našich očích ale jen přidalo na hodnotě. Servis tu byl celkem nevtíravý, jen několik lehátek a slunečníků, díky velkým vlnám momentálně vyskládaných pod útesem. Tím lépe, alespoň nebyla nijak rušena přírodní tvář tohoto skvostu mezi plážemi. Stejnou cestou, kterou jsme sem přijeli, jsme pokračovali dále k pláži Chontrogiórgos. Pláž je téměř tak krásná jako Perivoli, jelikož však na nás stále ještě čekal Svatý Jan, zvedli jsme brzy kotvy a vyrazili podél pobřeží zpátky na jih. V Glosse jsme konečně našli tu správnou odbočku a napojili se tak na původní plán návštěvy Ag. Ioannis.
Vzhledem k poměrně pokročilému odpoledni se nám skalní monument s kostelíkem zasvěceným Svatému Janu představil zalitý sluncem (a stejně tak i zalitý davy turistek broukajících si povědomé švédské melodie). Žádná fotka, žádné z políček celuloidového pásu vás nemůže připravit na první dojem z tohoto kamenného masivu, který nemá v celém Řecku obdoby. Barevná škála balvanů začíná u světle fialové a končí až někde na druhém konci spektra. Upřímně obdivuji odvážlivce tesající schody na vrchol, při vkročení na první stupínek se vám pohled na svět zúží na téměř kolmou stěnu strmě vedoucí k nebesům. Schůdky stoupají podél ohromné praskliny rozdělující skálu na dvě nestejné části spojené snad jen mechem, celou dobu jsem čekal, že se ta menší sesune do propasti pode mnou. Zajímavé - když mám pod zadkem v letadle 11 kiláků hlubiny, je mě to celkem fuk, tady jsem při se při focení stoupající Tydrové křečovitě držel oběma rukama zábradlí, sucho v hubě... Nahoře se vám otevře pohled na azurovými vodami omývanou úzkou skalní pupeční šňůru spojující skalisko se zbytkem ostrova a zase vás překvapí přemíra zeleně rozprostírající se do nedohledna. Je odtud také krásně vidět skalisko u Spilia a dá vám tak tušit polohu a vzdálenost této pláže. Sama kaplička Ag. Ioannis je docela maličká, uprostřed místnosti dominoval plechový stůl plný rozpuštěného vosku, v němž tonulo posledních několik dohořívajících svíček. Zaujme vás asi také pultík s knihou plnou italských lamentací jako třeba "Mama mía!!!!", nakreslených srdíček a jiných výlevů úplně mimo mísu původního zasvěcení tohoto místa... Jinak je nahoře už jen bíle ovápněný domek (asi na svíčky a košťata) a kadibudka. Zazvonil jsem si tedy na odchod (vystresoval jsem tím pár matrón) na zvon zavěšený na olivovníku, spustil srdíčko do kalhot a vydal se zpátky do modrých hlubin s tím, že sem příště raději v jiný čas, momentálně už na mě čeká jiná (čtvrtá) dimenze a prostor Skopelosu...
Sentoukia... ukazatelů směru je na ostrově poměrně dost, jen ze Skopelos town hned dvěma směry. Pokud si to střihnete doprava na Glisteri a na rozcestí ke jmenované pláži odbočíte doleva, využijete fungl novou asfaltku směřující k Neo Klima (cesta příjemná, leč poměrně fádní...). Doporučuji odbočit doleva, pokochat se pohledem na přístav z výšin a zanořit se úzkou asfaltkou se spletí serpentin do nitra ostrova. Prožijete tak trochu toho objevitelského adrenalinu nad "dokonalou" mapou, při každém odbočení mimo trasu vám začne mizet asfalt pod koly (na druhou stranu si nemusíte dělat těžkou hlavu při potřebě si odskočit za keř, či napajtlovat něco dozrávajících fíků...). Nicméně, oba směry se setkají na křižovatce vonící novotou - vezměte to asfaltovou odbočkou vedoucí na sever. Asfalt zhruba po 50 metrech vystřídá prach a kamení a kodrcaje se dostanete okolo lomu (?), drtičky štěrku (?) a těžké techniky ke standardnímu silničnímu ukazateli Sentoukia, směřujícímu někam za lavičku mezi stromy. Asi blbost, ne, někdo musel ukazatel natočit, jedeme dál - přímo do dvora kozí farmy (prašná cesta pokračuje hned za farmou kamsi do hlubin ostrova). Tož tedy zpátečku, kolem udivených rohatých pohledů nazpět k ukazateli směřujícímu ležérně mezi keře, k náznaku stezky, aby nám konečně došlo, že musíme přešaltrovat na řecké uvažování - cíl je jasný, jen je holt potřeba vytáhnout prdel z auta a doklapat to po svých. Sentoukia (čti Sendukia), místo často uváděné jako "pirátské hroby" - opravdu bych chtěl vidět piráta, kterak buší kladivem a dlátem do nepoddajné skály vysoko nad mořem, aby vysekal díru pro věčný odpočinek milovaného kapitána. Podle jiných pramenů je vznik tohoto tajuplného místa datován kamsi do hlubin věku značených jako mladší doba kamenná, což důvod jejich pracného vyhloubení nevysvětluje nijak přesvědčivěji. Každopádně je výšlap k tomuto místu nádherná procházka po bývalém mořském dně, proplétáte se mezi zakrslými borovicemi, klestíc Tydrové cestu pavučinami nataženými i několik metrů mezi keři, správný směr vám budou značit malé mohyly z placáků a sem tam vápenná šipka. Raději v brzkém dopoledni, než se teplota okolí vyšplhá k rosnému bodu vašich těl.
Zkoušeli jsme jet od Sentoukie lesní cestou do Klimy, ale po pár kilometrech strastiplné cesty na jedničku, maximálně dvojku jsme to vzdali, bylo to jako jet vyschlým korytem himalájské říčky. Vůbec, počítejte s tím, že jakmile je cesta značena žlutou, dříve nebo později se ocitnete na prachu a kamení. Otočili jsme to tedy a pustili se do dalšího adrenalinového počinu - dobytí pláže Vathias. Jeli jsme jakoby nazpět do Skopelos Town, tentokrát tou novou silnicí (asi tak po 300 metrech jsme prašnou odbočkou vlevo podnikli pokus proniknout ke klášteru Efstathios, pěkně viditelnému od artefaktů na Sentoukii - ukazatel tentokrát byl celkem jasný, leč výsadek ztroskotal na zadrátované cestě a nápisu PRIVATE...) a v místech, kde nový asfalt končil (nebo snad začínal?), jsme zvolili směr na vesničku Kalogiros. Asfalt byl po pár kilometrech opět vystřídán prachem, příjemný pocit pohody byl na malý moment vystřídán úlekem - to když se množství všudypřítomných vran několikanásobně zvýšilo, krákaje nás bedlivě sledovali, jestli jim náhodou nevezeme další várku chutných odpadků, právě jsme totiž projížděli kolem rozsáhlé skládky odpadků snad z celých Sporad, sice decentně skrytých za zídkou, nicméně v tom vedru strašlivě zapáchajících. Řeknu vám, obyvatelé osady Kalogiros si v období dešťů, v momentě, kdy se jemný prach na cestě změní v bahno, musí prožívat cestou za živobytím očistec. Ale jinak si vychutnejte pomalou jízdu uprostřed lesa plného borovic, vavřínu, šalvěje a všudypřítomného řečíku lentišku ( jenom rohovník obecný, plodící karob, jsme na celém ostrově našli jen na jediném místě - u našeho apartmánu). Asi tak po 20 minutách pomalé jízdy odbočte doprava mezi keře a prožijte si další dávku adrenalinu, sešup ostrými serpentinami, to už není ani cesta, ale trochu širší pěšina strmě padající k moři. Jen můžete doufat, že v tu chvíli nepojede nikdo proti vám. Dole u příjezdu k Vathias stojí dvě pěkně opravené, obydlené vilky, u pláže ani noha. Návštěva Vathias určitě stojí za trochu toho prachu za límcem, když budete mít štěstí jako my, prožijete několik hodin nádherné samoty.
Skopelos není opravdu nijak velký a jakmile trochu vstřebáte do krevního oběhu systém silnic, silniček a cest, dostanete se během pár desítek minut z divokých, opuštěných pláží na severním pobřeží do úplně jiného světa na jihu. Takže zatajit dech a zavřít okénka proti prachu (a taky smradu ze skládky), znovu se napojit na asfaltovou funglovku směřující k Neo Klima a zavčasu podle ukazatele odbočit k pláži Milia (u odbočky je autobusová zastávka). Poprvé jsme se na pláž dostali v pozdně odpoledních hodinách, takže byla poměrně zaplněná. Není divu, je to jedna z nejpříjemnějších pláží, co je na řeckých ostrovech k mání. Skalnatý výběžek pláž rozděluje na pomyslné poloviny, pravá část je spíše písčitá a podstatně klidnější, je také blíže parkovacím místům a taverně. Levá část je v první polovině okupována výrobci randálu ve stylu disca, přinejlepším popu a to vše od 100 decibelů výše. Naštěstí se dá na volný a klidný konec pláže protančit středem rozvlněného davu, kličkujíce mezi létajícími tenisáky na Skopelosu oblíbeného plážového tenisu. Barva moře, díky bílému štěrku vyplňujícímu celé dno, je úžasně bleděmodrá, při plavání slyšíte v zátylku jemně chrastit kamínky, část obzoru zaplňuje zalesněný ostrůvek Dasia, voda je prostě úúúúžasná.... k naprostému štěstí už jen stačilo dotančit do středu davu pro dio frapé choris sachari, potlačit tik v oku způsobený kulometnou dávkou disca a kydnout sebou do stínu našeho věrného plážového stanu. Milii jsme při toulkách ostrovem navštívili ještě několikrát, to už ale brzo ráno a byli jsme tam vždy sami (pokud nepočítám diskžokeje chrnícího pod barem). Na konci pravé poloviny, až ve skaliskách pod lesem, je v břehu malá jeskyňka do které se dá podplavat, moc hezky to tam žbluňká... na Milii jsme také zajeli vzdát hold nejhezčí pláži Skopelosu i poslední ráno před odevzdání auta.
Napůl cesty mezi Neo Klima a Klima leží další půvabná oblázková pláž - Armenopetra, i tady platí, že čím dříve přibudete, tím déle si můžete vychutnávat pocit samoty uprostřed ráje. Místa na parkování tu moc není, vlastně jen pár flíčků podél prašné cesty. Pláži vévodí žluté skalisko a výhled na protější Skiathos, vstup do vody je příjemný, stejně tak i malé oblázky. Celkově byl tento den vyplněn návštěvami pláží, bohužel mezi nejotřesnější zážitek z řeckých ostrovů vůbec patří příjezd k pláži Kastani. Z pláže samotné jsme neviděli ani zrníčko písku, hned po příjezdu jsme zbaběle prchli před náporem dunícího techna deroucího se na nás ze všech stran. Císařovo císaři, technařum techno... nakonec, proč ne, na Skopelosu jsou další krásné pláže vhodné pro zbylých 99,9% světové populace. Jako třeba pláž Hovolo kousek od mariny v Neo Klima. K té jsme se museli díky přílivu probrodit mělčinou a dlouhá pláž samotná je tvořena poměrně úzkým pásem jemných oblázků a písku pod strmou pískovcovou stěnou s převislými borovicemi. Sem tam trčí z písku překrásné, černobíle žíhané balvany, žádný servis tu nehledejte, vše je nádherně původní. Zde jsme si užívali až do pozdního odpoledne a završili tak jeden z nejkrásnějších plážových dnů na ostrově.
...chudák Tydrová... nejenže musela celé noci napůl oka sledovat, jak se zase kradu se stativem pod jednou paží, Retsinu a sklenku pod druhou, plastové křesílko z terasy připravené mezi olivovníky... napůl ucha musela celé hodiny poslouchat pravidelný rytmus cwakání závěrky a zurčení nalévaného vínečka... k dovršení všeho dobrého jsme vyrazili po páté ranní směr Ag. Ioannis, musel jsem prostě zjistit, jestli sluníčko opravdu za Alonissosem vykoukne v pravý čas na pravém místě. Časosběr se dost blbě plánuje i na místě dobře známém, na Skopelosu to pro mě byl adrenalin se vším všudy, buďto na první dobrou, nebo nikdy... Cesta potemnělým Skopelosem trvala něco kolem 1/2 hodiny, nikde nikdo (kterej další blázen by tady taky vstával tak nekřesťansky brzo), silnice byly jen naše. Upřímně všem přeji ten pocit maličkosti, který se mě zmocnil pod mohutným skalním masivem, temně se rýsujícím proti pomalu rudnoucímu obzoru, ta chvíle, kdy se čerň vesmíru pomalu mění na temně modrou hlubinu ranní oblohy... vítr cloumal stativem, foťák se třepal jak drahej pes, buď a nebo... Když první paprsky olízly čočku přesně tam, kde jsem doufal, běžel jsem zatřepat Tydrovou, schoulenou pod mikinou na zadním sedadle, že už vykukuje Oskar - jen zamumlala, že se na to pak podívá doma v počítači a dál dospávala brutálně přerušený sen - no chápete to??? Po kom ta holka je... Kolem osmé hodiny jsme byli pod Ag. Ioannis stále naprosto sami, seběhli jsme tedy na malou luxusní pláž (za skaliskem u parkoviště vpravo, po kamenných schůdcích kolmo dolů). Skalisko nad pláží tvaroval snad pravěký Dalí a barva placáků omývaných příbojem je doslova nevídaná. Slunečníky na pláži jsou z přírodních materiálů, takže ani nepůsobí nijak nepatřičně a koupání takhle po ránu, s Ag. Ioannis na dohled mezi ostrými skalisky čnícími z pobřeží, to je prostě labůžo. První ranní ptáčata se začala sjíždět až hrubě po deváté, to už jsme sledovali z vrcholu od kapličky. Dopolední slunce vám nabídne pohled na ostrov zase v trochu jiných tónech, je opravdu dobré tuto lahůdku ochutnat ráno i navečer. S vědomím toho, že se všichni ženou dobýt Svatého Jana, vyrazili jsme do protisměru objevit pláž Spilii. Zaparkovali jsme pod stromy u kapličky v druhé ostré zatáčce, na dohled od Ag. Ioannis a k pláži jsme už pokračovali úzkou pěšinou pro pěší (monopati). Ta chvíli kopíruje silnici, jen směřuje dolů k moři. Zhruba po 15 minutách příjemné procházky mezi ploty a keři dorazíte na vršek skaliska a shopkáte jako kozenky přímo na oblázky. Spilia vás hned dostane, nádherná, naprosto přírodní a plná barev. Má dvě tváře, oázu klidné kladiny zvoucí ke koupání a hned za vašimi zády nepředstavitelný chaos navršených zvrásněných balvanu o které se tříští vlny. Zbytek dopoledne jsme si tu užívali plážovou romantiku, osamělí, skryti před celým světem. No a jelikož jsme při první (neplánované) návštěvě Perivoli nějak minuli odbočku k majáku, vzali jsme to odpoledne směr severozápad. Cestou jsme se vycachtali na Perivoli II, je to příjemná a celkem velká pláž, asi tak 5 minut cesty pěšinou napravo od Perivoli. Levá polovina byla sice plná naplavených řas, to ale byl důsledek předešlého silného vlnobití. A tu zatracenou odbočku k majáku jsme zase málem minuli... na poslední chvíli jsem uviděl nenápadnou cedulu faroz Gourouni, ukazující na úzkou cestu mizející do hlubin lesa, hustě posypanou jehličím. Asfalt tradičně po pár metrech zmizel a my se kodrcali prachem a kamením podél pobřeží k severu. Les se poznenáhlu změnil v kleč, kleč v keře a cesta na necestu. Ta končila na konci světa - v bráně majáku, pečlivě "uzamčeného" kouskem špagátu a vyzdobené kusem lepenky s prosbou o opětovné "uzamčení" při odchodu. Trochu nás zarazila piksla s repelentem proti hadům (!) na okně, potěšily nás naopak dozrávající a padající fialové fíky ve dvoraně majáku. Maják sám působil celkem drobně, co na tom, hlavně aby v noci řádně svítil, ne? Skiathos na obzoru nám nenápadně připomněl, že už za pár...
Přibližovadlo úspěšně odevzdáno (stačilo, jak je hezkým místním zvykem, nechat klíče pod rohožkou a nádrž naplněnou do původní hladiny), takže bágle na záda a hurá na pěší tůru na pláž Glisteri. Od Glyfoneri je to slabou hodinku pomalé chůze. A zase mezi ploty. Cestou Tydrová pilně sbírala mladé rostlinky šalvěje do naší moravské zahrádky, tato místní, divoká bylina voní podstatně intenzivněji než ta naše zkulturněná, domestikovaná. Na Glisteri je servis (naštěstí) jen na jedné polovině, pláž je pokryta hezkými placáky - budete si připadat skoro jako na Samosu. Cestou zpátky nám kousek za pláží zastavila letitá Toyota s ještě letitějším dědouškem, Tydrová do kabiny, já na korbu - prostě jsme si lapli stopa jak za mlada...
Sečteno, podtrženo - Skopelos je pro nás každým prožitým okamžikem, každou vzpomínkou to nejhezčí, co nás na ostrovech mohlo potkat, klidně by jsme si to dali znovu...
...Gia sou, Skopelos...

...související soubor ke stažení...
http://www.recko.name/download/file_[107].pdf

...je-li libo video k nabuzení...
http://www.recko.name/video.php?id=356&idd=25&str=1

© na toto dílo se vztahuje autorský zákon, a proto není možné cokoliv z tohoto díla kopírovat a používat k jiným komerčním účelům.
Komentáře (7)
02.01.15 20:27 janavi
Výborně napsaný cestopis a ještě k tomu krásné fotky. Berem ho na Skopelos, bude nám určitě inspirací.
24.06.14 10:35 stewoo
Práve teraz keď zvažujem dovolenku v kombinácii Skopelos + Skiathos, doslova "žerem" tieto riadky v spojení s Tydrovskými fotkami... Vďaka za parádneho sprievodcu, určite do môjho odchodu sa budeme ešte čítať a počuť. Skvelá práca, kamarát!
16.05.14 19:31 hynek
Tvůj bodrý styl vyprávění je přímo excelentní. Popisuješ své zážitky takovým způsobem, že mne to vždy zláká na ten ostrov letět. Byl to už Chios, nyní Skopelos... Prosím Tě, o Alonisu už raději po letošní dovolené raději nic nepiš, nebo budu mít na příští rok zase vybráno předem!!! :-)))))))))))
Opravdu moc hezké vyprávění! Klobouk dolů i před paní Tydrovou! Ta si s Tebou myslím taky užije! :-) Když jsem četl tu ranní pasáž u Ag. Ioanisos, málem jsem spadl smíchy ze židle!:-)))
Co ještě dodat? Výborný fotograf... Výborný vypravěč.... Díky za vše! :-)
15.05.14 17:31 IvetkaS
Krásná fotogalérie i s povídáním. Přibyl další ostrov na seznam dovolených. A vždy pouze a jedině do Řecka. Díky.
30.03.14 23:52 katarinaBA
Ďakujem za príjemný, voňavý a hlavne autentický okruh ostrovom. Prevtelila som sa do tajomného spolujazdca. Cítila som každý kameň na ceste, prach mi sadal na tričko a kraťase, pomáhala som pri vyberaní zákrut, a horela nedočkavosťou, čo sa za ňou skrýva a nezabudla som sa vyblbnúť vo vlnách. Už aby bolo leto.......
26.03.14 18:45 machajda
Tydrovi, já jsem ten cestopis jaksi propásla, najednou koukám, to je březnové datum!!! Tak jsem se na to hned vrhla. :-) Jestli se někdy na tento ostrov podívám, Tvůj cestopis určitě využiju k návodu na poznávání. Díky za to, pobavila jsem se, pokochala fotečkami, super.
26.03.14 17:55 Nini
Tak ja nevim, jestli mam radsi tvoje cestopisy nebo tvoje fotky..? :-) My jsme taky byli na Skopelosu loni, byla to laska na prvni pohled. Pro letosek mame predbezne v planu Samos, ale nejak ve mne hloda cervicek, co takhle se POPRVE vratit na stejne misto?
Chystáte se napsat komentář jako nepřihlášený uživatel. U Vašeho jména bude zobrazena i IP adresa.
PbTVH
(opište bezpečnostní kód)
1. Komentář nesmí jakýmkoliv vulgárním způsobem urážet autora díla.
2. Nezpochybňujte komentáře od ostatních uživatelů.
3. Toto není diskuze. Chcete-li se na něco zeptat pište do DISKUZE.
4. Komentáře, které nesplňují pravidla budou vymazány.
 
˝TYDRA˝ a jeho/jí aktivity
Cestopisy13
Galerie20
Videa65
Hotely7
Diskuze5
 
Greek Market
Booking.com
Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním těchto webových stránek s tímto souhlasíte. Více informací