Na úvodní stránku
Napsat vlastní cestopis
Fotogalerie
Videogalerie
Recenze hotelů a apartmánů
Recenze míst
Recenze taveren
Diskuzní fórum
Přihlášení
Jste nepřihlášen
OnLine: 0 | 15
Melissa travel
Ochrana osobních údajů
© 2002 Řecko a řecké ostrovy

Karpathos lodí, autobusem, stopem i pěšky

Autor:
Zařazeno:
Karpathos
Napsáno:
31.10.13 17:42
Fotografií:
50
Přečteno:
4508
Soutěž:
2013
Tisknout cestopis
Doporučit přátelům
Dnes 03:50
21 °C
Chybí informace
ZSZ, 8.2 m/s
Ráda bych se s vámi podělila o naše zážitky z putování ostrovem Karpathos. Tenhle kousek země patřící Řecku nabízí nejen překrásné pláže, ale také hory, což je pro nás ideální kombinace. Neměli jsme půjčené auto, protože neřídíme, přesto jsme chtěli ostrov poznat co nejvíce, a tak jsme cestovali lodí, autobusem, stopem i pěšky.


13. 9. PŘÍLET, ČEKÁNÍ V PIGADII A CESTA LODÍ DO DIAFANI

Je pátek, krátce po páté ranní a naše letadlo se odlepuje od dráhy ruzyňského letiště. Je to můj vůbec první let, a tak jsem trochu nervózní. Za necelé tři hodiny už ale přistáváme na ostrově Karpathos, ovane nás teplý řecký vzduch a my se na dvanáct dní ocitáme v tomto vyprahlém a větrném světě. Před letištní budovou bereme jednoho z taxíků. Za 25 € nás doveze do Pigadie, hlavního města. Taxikář je milý a cestou nám povídá o ostrově a o tom, že stejně jako hodně místních pracuje přes rok v Americe a na Karpathos se vrací pouze na léto. Asi i proto tu tolik lidí umí anglicky. Záhy totiž zjišťujeme, že řecká konverzace představuje v našich zavazadlech jen zbytečné gramy navíc. Anglicky tu lépe či hůře mluví i staré babky! Říkáme mu, že budeme v Pigadii čekat na loď na sever ostrova, která jede až v 15 hod., a tak nám doporučí Snack Bar To Limani v přístavu. Dáváme si své vůbec první řecké frappé a zvědavě se rozhlížíme kolem.

Když se trochu aklimatizujeme, necháme si u paní ze snack baru batohy a vydáme se obhlédnout okolí. Zamíříme k místnímu hřbitovu s kostelíčkem. Bílé náhrobky, modrá obloha, výhled na moře. Pěkné místo posledního odpočinku. Pak se vydáme po stezce, která vede do kopce za hřbitovem. Je horko, vzduch se chvěje. Jdeme dál, zahneme doprava a nakonec po pár set metrech vkročíme do Pigadie jakoby zezadu. Nakoupíme v supermarketu a vrátíme se na další frappé.

Konečně ve tři odpoledne nastupujeme do lodi Chania III, která nás má odvézt do Diafani, přístavní vesničky na severu ostrova. Tato loď vyplouvá každý všední den mimo středy (Po, Út, Čt, Pá) v 8 hod. z Diafani do Pigadie a v 15 hod. pak z Pigadie zpět. Slouží především místním z Diafani, aby si mohli vyřídit své věci v hlavním městě, a je proto dotovaná – jednosměrný lístek (který se kupuje až na lodi) stojí 3 €. Kotví v přístavu a má nápis Chania III, takže ji snadno poznáte. (Ale pozor, krátce po našem návratu jsem se dočetla, že kvůli škrtům budou v příštích letech plavby této lodi zřejmě značně omezeny!) Plujeme asi hodinu podél východního pobřeží, když se před námi vyloupne Diafani, náš cíl. Máme rezervované ubytování v Dorana Studios, ale bez problémů by šlo sehnat i na místě, protože nás hned oslovilo několik lidí s nabídkou. Jsme spokojení, máme pěkný výhled na domky, kostelík, hory v pozadí, a do boku i na moře, od kterého jsme vzdáleni méně než 100 m. Po probdělé noci se konečně můžeme natáhnout, ale spát stejně moc nejde, a tak k večeru vyrážíme na obhlídku terénu.

Diafani se nám moc líbí, je takové klidné a málo zasažené turismem. Jsou tu studia i pěkné taverny na nábřeží, ale není to žádné letovisko. Člověk tu potká babky v tradičním oděvu i muže hrající na lyru a dudy, o pánech vysedávajících denně v kafenionu nemluvě. Stejně tak stařenka prodávající v místním obchodě je vskutku autentická. (Obchod je docela drahý, ale to je prostě severokarpathoská přirážka. Dají se zde sehnat základní potraviny včetně čerstvého pečiva. Naproti obchodu je kohoutek, ze kterého jsme brali pitnou vodu. Jinak do Diafani zajíždí ještě prodavač ovoce a zeleniny.)

Na městské pláži nadšeně zouváme boty a vlezeme po kolena do moře. Pak se vydáváme ještě směrem k pláži Vananda, ale rychle se stmívá, a tak to musíme otočit.

14. 9. PLÁŽ PAPA MINAS

Ráno ještě zkoumáme Diafani, vylezeme k větrným mlýnům nad vesnicí a pak už šlapeme na pláž Papa Minas, která se nachází asi hodinu cesty jižním směrem. Vede sem šotolinová cesta pro auta , ale po čase se u cesty objevuje kamenný mužík a odbočuje zde pěší stezka, která později opět vyústí na šotolině, aby se pak zase oddělila a dovedla vás na pláž Papa Minas. Pokud vyrazíte pěšky, je to pěkná procházka a určitě doporučuji jít po pěšince a ne po šotolině. Asi na půl cesty k Papa Minas vás pěšinka navíc dovede k pěkné malé pláži, kterou jsme my nestihli vyzkoušet, ale určitě by stála za to. Samotná Papa Minas je krásná, velká pláž s plochými kameny , ze kterých se výborně staví mohyly, a proto jich zde několik stojí – některé opravdu hodně vysoké. My se také pustili do stavění a jednu mohylu přidali – to by mě zajímalo, jak dlouho asi vydrží...


15. 9. OLYMPOS A PROFITIS ILIAS

Ráno je krásně jasno, žádné mraky, ani nad horami za Diafani, rozhodujeme se proto vyrazit do Olymposu. Je to tradiční horské městečko, které je památkou UNESCO. Z Diafani jezdí ráno v osm autobus do Olymposu, který slouží hlavně místním, my jsme si ale přispali, a tak jsme se rozhodli zkusit štěstí a jet stopem. Vyšli jsme po silnici vedoucí do Olymposu a záhy nám zastavil mladý italský pár. Za chvíli jsme už zkoumali první olymposké uličky. A ano, byli jsme ohromení a nadšení. Je to takové evropské Machu Picchu! Žasnu, co lidé všechno dokázali osídlit. Mezi strmými vyprahlými horami, samo na kopci - zkrátka nemůžete se vynadívat. Četla jsem tu, že se Olympos stává už hodně turistickým a ztrácí na autenticitě – ale myslím, že když člověk odbočí z hlavní ulice plné suvenýrů, tak skutečný Olympos najde.

Dáváme si frappé v taverně O Zefiros, která má asi nejlepší výhled ze všech – stolky jsou přímo na střeše a ačkoli jsem čekala, že nás to tam sfoukne, paní, která nás pozvala dovnitř (samozřejmě plynnou angličtinou), tvrdila, že ne, a měla pravdu. Bylo to parádní.

Osvěženi se vydáváme stezkou, která vede směrem do Spoa. Ale ještě předtím slezeme po schodech ke kapličce, ve které zapálíme svíčku. Potom opustíme na krátký čas Olympos – ale samozřejmě se pořád otáčíme, díváme se, fotíme. Ze stezky do Spoa, která vede západním úbočím na jih, odbočuje po několika minutách chůze cestička na Profitis Ilias, horu, jež se tyčí nad Olymposem a která je naším cílem. Odbočku neminete, je tu rozcestník. A i cesta na vrchol je docela dobře značená pomocí červených značek a kamenných mužíků. Nicméně 20 minut, jak tvrdí cedulka, to nahoru určitě netrvá, jsme trénovaní turisté a stoupali jsme snad hodinu. Cestou jsem děkovala za vítr, který mi sice chtěl odnést kšiltovku, ale nebýt ho, tak jsme se určitě upekli vedrem. Na vrcholu je kaplička a v ní jsme našli vrcholovou knihu – byla v igelitové tašce zavěšené na stěně, málem bych si jí nevšimla. Narozdíl od vrcholové knihy na Kali Limni, nejvyšší hoře ostrova, která se zaplní za jedno léto, sloužila tato kniha už několik let a stále zbývaly volné listy. Přitom si troufám tvrdit, že Profitis Ilias je zajímavější, magičtější. Všem mohu jen doporučit najít si tak dvě hodinky času a nahoru vylézt. My zde poobědvali své zásoby a potom jen neradi slézali zase dolů. Člověk si tu připadal tak trochu jako na střeše světa. Byly nádherné výhledy na severní i jižní část Karpathosu. Při cestě dolů jsme zvolili alternativní cestu (opět najdete rozcestník) a slezli po severní straně hory tak, že jsme sešli přímo k olympoským větrným mlýnům.

Ještě pocouráme uličkami a potom začneme přemýšlet, jak se dostat zpět do Diafani. Jezdí tam autobus, ale prý ve 14 a 15 hod, takže to jsme propásli. Tak zase vyrazíme po silnici a doufáme, že chytíme stopa. To se ale nestalo, protože v tu denní dobu nejelo žádné auto do Diafani, pouze pár aut opačným směrem. Alespoň jsme si tedy prohlédli Olympos ze silnice naproti městečku, a když jsem usoudili, že máme smůlu a nic nepojede, sešli jsme na pěší cestu do Diafani. Její výhoda je, že narozdíl od silnice, která se kroutí do mnoha zatáček, vede docela přímo vyschlým korytem řeky. I tak nám to ale trvá a v Diafani jsme až k večeru. Ještě rychle vlezeme do moře přímo na městské pláži, dokud nás hřejí poslední paprsky slunce. Pak sluníčko zmizí za kopcem a my musíme z vody ven.

16. 9. VÝLET NA OSTRŮVEK SARIA

Každé pondělí, středu a pátek jezdí malá loď Captain Manolis z Diafani na neobydlený ostrov Saria. Opálený kapitán Giorgos Protopapas vás za 20 € na osobu vezme na opravdu poctivý výlet. Krátce po desáté vyplouváme a naše první zastávka je v jeskyni v pobřežních skalách Karpathosu, kde mohou odvážní naskákat do vody a vykoupat se v průzračné vodě. Potom zajedeme nahlédnout do mořské úžiny mezi Karpathosem a Sarií a následuje koupání na nádherné pláži na východním pobřeží Sarie. Pláž, přístupná pouze z moře, byla perfektní zvláště na šnorchlování, ale bohužel jsme u ní kotvili jen krátce. Nakonec vjíždíme do malebné zátoky Ta Palatia. Kdo chce, může zůstat na zdejší pláži, zájemci si vyslechnou kapitánovu přednášku o historii a vyrazí s ním k podivným stavbám na úbočí. Jedná se o domy postavené arabskými piráty. Je opravdu možné, že jsou staré přes tisíc let? Jaké příběhy asi pamatují? Pokračujeme ke kostelíku Agia Sofia, kde stávala raně křesťanská bazilika – úlomky jejích sloupů jsou zde ještě k vidění. Následuje pro mě asi největší překvapení na Sarii – úctyhodná soutěska , kterou pozvolna stoupáme tam, kde dříve stávalo antické město. Soutěska je opravdu pěkná a my jen užasle pozorujeme polodivoké kozy, které nezapřou kamzičí předky a bravurně šplhají po strmých stěnách. Je těžko uvěřitelné, že ve starověku bylo na Sarii pětitisícové město. Je to tu extrémně vyprahlé a i když tu lidé žili i v posledních staletích, asi už ne v tak hojném počtu. V Argosu najdeme více či méně rozpadlé domky, z nichž poslední opustili lidé před 45 lety – od té doby už na Sarii nikdo trvale nežije. Jen ovce a kozy se občas rády schovají ve stínu starých stavení. Jedna taková nás zdálky ze dveří pozoruje a asi přemýšlí, co jsme to za vetřelce. Kapitán se slovy „water for drinking and shower“ vytáhne ze studny kbelík vody a polévá nám hlavy. Pak jdeme dál ke kapličce Agios Zacharias, odkud je krásný výhled na zátoku Ta Palatia a je tu další studna. Zpět se nevracíme stejnou cestou, nýbrž slézáme z kopce pod kapličkou. Po návratu zjišťujeme, že mezitím do zátoky připlulo několik Karpathosanů, kteří zde připravují zítřejší slavnost. Je mi horko, a tak se rychle běžím vykoupat. Zájemci si mohou s kapitánem zaplavat k nedaleké mořské jeskyni. Já mám bohužel z takových jeskyní trochu fobii, a tak se raději podělím s místními kozami o naše suchary. Jak jsou kozy na Karpathosu většinou plaché, Ta Palatia je vyhlášena velmi drzými exempláři. Nebojí se přijít k člověku blízko, případně prozkoumat tašky a batohy. Ale to už zdviháme kotvy a plujeme dál na sever, na naši poslední zastávku, pláž Alimounda, kde strávíme asi hodinu. Co se týče pláží, Saria má opravdu co nabídnout – malebné zátoky, bílé kamínky, průzračné moře zvláštní zelenavé barvy. Ale slunce už zachází za kopec a je čas vrátit se. Během zpáteční cesty kapitán dává ochutnat ouzo a uloví několik tuňáků. Je už ale docela chladno a fouká studený vítr, a tak v závěru výletu na palubě poněkud mrzneme. Když se před námi objeví už v šeru svítící Diafani, máme vážně radost a honem běžíme dát si teplou sprchu. A proto si nikdy na lodní výlet nezapomeňte vzít mikinu a větrovku, můžou se vážně hodit!

17. 9. PLÁŽ VANANDA

Z výletu na Sarii jsme docela unavení, a tak se rozhodujeme pro odpočinkový den na Vanandě. Je to pláž severně od Diafani, na níž dojdete asi za půl hodiny. Obdobně jako na Papa Minas, i sem vede jak šotolinová cesta, tak příjemná stezka pro pěší. Na pláži jsou ploché kamínky a je tu pěkné šnorchlování (dobrá viditelnost a hejna rybiček). Ve vnitrozemí za pláží jsou roztroušená stavení a také místo s pramenem.

18. 9. PŘECHOD OLYMPOS–SPOA a PŘESPÁNÍ NA PLÁŽI AGIOS IOANNIS

Náš pobyt v Diafani končí, je načase se přesunout dál. Máme v plánu dojet do Olymposu a odtud pěšky vyrazit po staré stezce do Spoa. Bohužel autobus do Olymposu nám ujel (jel ještě před osmou), ale naštěstí nám pomohl pan domácí a hodil nás tam svým autem. Takhle brzy je v městečku ještě prázdno, všechno se teprve připravuje na příliv turistů. I taverna Zefiros má zatím zavřeno, což nás moc mrzí. Vezmeme tedy zavděk tavernou Parthenon, která má také střešní terasu, výhled je ale méně pěkný. Naše oblíbené frappé a co k němu? Tak ochutnáme třeba loukomades. Hm, dobrá volba! Musím na ně najít recept a udělat je i doma.
Tentokrát je v Olymposu zataženo, žádné modré nebe jako minule. Nám to ale příliš nevadí, je to totiž ideální počasí na pěší turistiku, která nás dnes čeká. Okolo desáté tedy opouštíme městečko a vyrážíme směr Spoa. Počáteční úsek stezky už známe z našeho výletu na Profitis Ilias.

Poslední ohlédnutí za Olymposem... Oba v tu chvíli víme, že se chceme někdy vrátit. Znovu si dát frappé na střeše taverny Zefiros a znovu si užívat neuvěřitelné výhledy a báječnou pohodu. Tak snad se nám to poštěstí.

Míjíme odbočku na Profitis Ilias a po chvíli přicházíme na další rozcestí – tady je potřeba pokračovat vlevo, neuhýbat doprava. Musím říct, že stezka je až do Spoa výborně značená. Nejprve vede v úbočí nad západním pobřežím, potom vstupuje více do vnitrozemí. Po čase dojdeme na místo nějaké bývalé osady, jsou tu nesčetné zídky a rozpadlá stavení, obývaná dnes už jen ovcemi a kozami. Kousek odtud se pak stezka napojuje na silnici Olympos-Spoa, která je letos již kompletně vyasfaltovaná. Po silnici jdeme asi hodinu, ale není to nepříjemné, protože je pořád na co koukat a provoz minimální. Mineme docela velký kostel s červenými střechami a od něho už to není daleko k místu, kde se stezka od silnice odpojuje a míří do pravé karpathoské divočiny. A to opravdu! Stoupáme do kopce a dostáváme se do zajímavé horské oblasti, kde nepotkáme nikoho kromě spousty koz. Tady je ostrov zase úplně jiný, místy i docela zelený. Dáme si pozdní oběd v horském sedle a pokračujeme dál. Mraky a s nimi i mlha letí kolem nás... Jeden úsek mi připadá jako z nějaké pohádky – jako když hrdina putoval k sídlu zlého čaroděje... Když člověk nakoukne za zatáčku a zahlédne v mlze mořské útesy, jen otevře pusu údivem. Troufám si tvrdit, že jen málokdo poznal Karpathos z této stránky, tady je prostě tak jiný než na Profitis Ilias či Kali Limni, nemám tu ani trochu pocit subtropického Středomoří, tohle jsou skutečně mocné šedozelené hory...

Potom se před námi vyloupne Spoa a v dálce zahlédneme i Mesochori. Sestupujeme dolů a po asi sedmi hodinách putování nás vítá ospalá vesnička Spoa. Procházíme uličkami – jsou bez lidí, zato plné koček. Paní z kafenionu, který funguje také jako internetová kavárna, nás zve dovnitř. Na pěkné terase vypijeme džus a doplníme si láhve vodou. Posléze ale k naší radosti narazíme na velký pramen o kus dál ve vesnici. Vodu z něho dokonce rozvádějí do zahrádek. Na konci Spoa se nás ptá nějaký muž, jestli nechceme ubytování v Agios Nikolaos. Odmítneme (čehož jsem později dost litovala) a vydáváme se do Agios Nikolaos po svých. Máme totiž plán přespat na pláži Agios Ioannis. Na mapě to nevypadá daleko, ale zdejší silnice a cesty pro auta se kvůli kopcovitému terénu hrozně kroutí. Nechce se nám po asfaltové silnici a uhýbáme na šotolinu v naději, že to bude kratší. No, nebylo. Cesta totiž končí slepě. Kdybychom se pořádně podívali do mapy, mohli jsme si ušetřit pěkné peripetie. Nechtělo se nám už vracet stejnou cestou nahoru na asfaltku, a tak slézáme do rokliny s tím, že snad půjde tudy projít, ale vyschlé koryto řeky je místy neschůdné. Tak vylézáme do protilehlého svahu na jinou šotolinovou silnici, že ta snad by už... Ale kdepak, je zase slepá. Je už k večeru a pohyb v terénu s těžkým batohem na zádech není vůbec jednoduchý. Obhlížíme okolí a nakonec znovu slézáme do rokliny a z ní do kopce s původní šotolinou, s tím, že to zkusíme vzít přes tento kopec a sejít na silnici vedoucí k Agios Ioannis. To se nakonec podaří, ale není to bez nervů. Zídky, které zdálky vypadají nízké, jsou ve skutečnosti vyšší a obtížně se slézají. Místy přes ně sice vede pěšinka a tam jsou potom schůdné, ale jakmile se vám pěšinka ztratí, jste v háji... no, doslova, v olivovém háji. Bylo to vážně o nervy, nejednou ve mně zatrnulo, když se mi zvrtla noha, když jsem upadla. Naštěstí jsem si jen odřela koleno. Když jsme se ocitli na šotolině, ulevilo se nám. Podívali jsme se zdálky na večerní Agios Nikolaos a potom se vydali směrem k naší vytoužené pláži. Jenže jsem si nezjistila, jak se k pláži dostat, a tak jsme slezli už u první odbočky dolů k moři. Tam podle mapy měla být pláž, ale viděli jsme jen skalnaté pobřeží a potom krásnou pláž, dostupnou však zřejmě jen z moře. Takže následoval výstup zpět nahoru na hlavní cestu a pokračování dál. Mezitím se setmělo, vytáhli jsme proto čelovky a za jejich svitu šlapali do neznáma.

Minuli jsme kostelík Ag. Ioannis ve skále a potom konečně na konci cesty našli stezku dolů na pláž. Představte si, že stojíte na cestě a mžouráte do tmy, jestli tam dole opravdu je pláž nebo ne. Teprve když jsme slezli dolů, poznala jsem pláž Agios Ioannis, kterou jsem znala z fotek. Sláva, jsme tady, unavení, ale konečně v cíli. Usínáme za vydatného šumění moře a měsíc v úplňku nám svítí nad hlavou...

19. 9. AGIOS IOANNIS – SPOA – MESOCHORI – LEFKOS

Ráno se budíme na východ slunce. V dálce vidíme nejslavnější pláž Karpathosu, Velkou, a vedle ní i Malou, Apellu. Odsud vypadají docela malé. Nicméně se nám tím vysvětlilo, proč tam v noci na pobřeží svítilo několik světélek. Po snídani se koupeme v moři, je to paráda. Nejradši bychom tu strávili více času, ale zásoby vody se tenčí, a tak musíme putovat dál.

Cestou zpět je pořádné horko, protože nefouká vítr. Nakoukneme ještě do kostelíčku s jeskyní ve skále, je zajímavý. Asi za půl hodiny už stoupáme po silnici z Agios Nikolaos do Spoa a doufáme, že něco pojede a zastaví nám. Dvě Němky nás svezou do Spoa, se svými batohy se kupodivu vměstnáme do malého autíčka. Ve Spoa doplníme vodu u pramene a vydáme se podle turistických ukazatelů směr Mesochori. Na cedulce se píše 1 hod 35 minut, takže zdá se pohoda. To však ještě netušíme, že nás čeká největší dobrodružství za celý pobyt a že včerejší lezení přes zídky bylo jen taková příprava... Nejprve jsme po silnici došli k řadě starých mlýnů kousek nad Spoa. Odtud jsme to měli střihnout stezičkou pod mlýny dolů, ale nevšimli jsme si jí, a tak jsme si zbytečně prodloužili cestu po silnici. Následovala šotolinová silnička a pak pěšinka se zajímavými výhledy na západní pobřeží. Jenže pak to začalo. Přibývalo pichlavých polštářů místní flóry, až se mezi nimi cestička ztrácela. Chvílemi jsme vůbec nevěděli, jestli jdeme správně. Museli jsme zdolávat docela vysoké zídky a nohy jsme měli čím dál víc poškrábané od macchie. Vzpomněla jsem si, že v německém průvodci jsem se dočetla cosi o vhodnosti dlouhých kalhot na této trase a pak na jistou zmínku z německého fóra, že stezka mezi Spoa a Mesochori je dost zarostlá (no, asi jsem to předtím nechtěla slyšet, ale teď jsem tomu musela dát za pravdu). Vracet se nám však nechtělo a časem jsme se dokonce dostali do situace, kdy byl návrat prakticky nemožný (zdolávat zídky v opačném směru, tedy do kopce, navíc s našimi batohy na zádech, bylo sotva představitelné). Cestičku jsme dávno ztratili a směr určovali pomocí intuice a podle bujnosti a pichlavosti vegetace. V údolí pod sebou jsme viděli kapličku, která svítila v té buši jako maják, k ní bylo potřeba se dostat. Celou dobu jsme měla strach, že dřív nebo později dojdeme na místo, odkud nepůjde pokračovat kvůli zarostlosti, případně strmosti srázu. Terén byl opravdu náročný, kameny nám každou chvíli ujížděly pod nohama, zlomit si tu nohu nebo vymknout kotník by nebylo vůbec těžké a jak bychom to pak řešili si nedovedu moc dobře představit. Naštěstí se nic zlého nestalo a dole v údolí jsme narazili na značku a správnou cestu (ovšem přijít po ní by nebyla žádná výhra, vypadala hodně zarostle). Ale směrem vpřed už to bylo lepší, tudy už asi občas někdo chodí. Došli jsme ke kapličce a spadl nám hodně ale opravdu hodně velký kámen ze srdce. Karpathos nám tady ukázal svou nehostinnou a pichlavou tvář... ruce i nohy mám samý škrábanec.

Následuje už pěkný úsek od kapličky do Mesochori, pěšinka podél olivových hájů a vinic. Určitě vám mohu doporučit, abyste si, budete-li v Mesochori, došli ke kapličce a zpět. Potom už se před námi vynoří mesochorský kostel a když vstoupíme k pramenům pod kostelem, připadám si jako poutník po dlouhé cestě. Tryská tu tolik vody, až se člověk ptá, kde se jí tolik bere a jak to, že se pramen nikdy nevyčerpá.

Osvěženi procházíme bělostnou vesničkou a potom stoupáme po silnici nahoru až tam, kde se napojí na hlavní silnici okolo ostrova. Nějak nemáme chuť stopovat, a tak šlapeme po asfaltu až do Lefkosu. Víme tedy, že existuje také monopathi do Lefkosu, ale po předchozí zkušenosti už se nám nechce riskovat. Nejspíš by nebyla tak zarostlá, ale asi by to po ní trvalo přece jen o dost déle než po silnici a my už jsme ztratili dost času v buši před Mesochori.

Konečně odbočujeme do Lefkosu, projdeme okolo staré římské cisterny a těsně před sestupem k plážím pozorujeme západ slunce nad mořem. Teď nezbývá než sehnat ubytování. S tím nám poradí ochotná místní paní Eva. Doporučí nám Zorbas Studios, které se nachází na výběžku mezi první a druhou pláží, vedle zavřené Mihalisovy taverny. Takhle blízko u moře jsem ještě nebydlela, slyšíme šumění vln pod okny.

20. 9. PLÁŽE V LEFKOSU

Budíme se úplně rozlámaní – dvoudenní putování nám dalo pěkně zabrat. Vyrážíme na obhlídku lefkoských pláží. Musím říct, že Lefkos nás příjemně překvapil. Obávala jsem se, že bude příliš letoviskový, nicméně je to letovisko malinkaté aspoň co se počtu turistů týče. Můžete si vybrat hned z několika písečných pláží, my si pro začátek zvolili Potali, jež se nachází trochu stranou od centra Lefkosu. Pěšky tam dojdeme za chvíli, cestou ještě obdivujeme vlny, které se rozbíjí o skalnaté pobřeží. Moře tady na západě je zase jiné, zřejmě tu bývají častěji vlny. Na Potali jsou i slunečníky, ale celkově tady není moc lidí. Vlny nám dávají docela zabrat, vylézt z vody tak, aby to s člověkem nehodilo o břeh, není úplně snadné. Později odpoledne se přesouváme koupat k výběžku mezi plážemi Panagias Limani a Frangolimnionas. Když začne zapadat slunce, vylezeme na skály výběžku a pozorujeme, jak se nebe barví do ruda. Úžasné jsou i vlny tříštící se v hloubce pod námi a cákající až nahoru. O tom, že moře to tady drží ve svých rukách, svědčí i vrstvy soli v kamenných prohlubních okolo.

21. 9. LEFKOS A AUTOBUS DO PIGADIE

Dnes jsme si vybrali lefkoskou pláž Gialou Chorafi, tedy tzv. první pláž. Ze všech zdejších pláží má nejjemnější písek, a proto skousneme i fakt, že jsou tu hojná lehátka a slunečníky. Písek je i na dně v moři a kromě ráčků poustevníčků jsme viděli také zajímavé placaté ryby. Bohužel náš čas v Lefkosu se krátí, v pět odpoledne už nastupujeme do autobusu, který nás odváží do Pigadie, jež je posledním místem našeho pobytu. Cestou míjíme Adii, Finiki, Arkasu, Menetes. Máme rezervované ubytování v Roses Studios, v kopci nad přístavem. Do centra to máme kousek a přitom je tu klid. Jsem ráda, že jsem zvolila ubytování v této části Pigadie a nikoli v části přilehlé k městské pláži – ta je totiž nově postavená, plná hotelů a jiných ubytovacích zařízení a žádní místní tam snad ani nežijí. Jinak je Pigadia asi jediné místo na Karpathosu, kde můžete po večerech procházet ulicemi, nakukovat do mnoha různých obchůdků a užívat si nákupy suvenýrů.

22. 9. KALI LIMNI

Letos se mi podařilo oslavit na Karpathosu narozeniny, dokonce polokulaté – a byl to jeden z nejhezčích narozeninových dnů v mém životě! No posuďte sami – výstup na Kali Limni a ke kostelíku Stavros nad Aperi, večerní koupel ve vlnách na pigadijské pláži a na závěr dobrá večeře v taverně. Co víc bych si mohla přát?(Jedno (ne)skromné přání ovšem mám – totiž vrátit se...)

Na Kali Limni jsme se moc toužili vydat, ale nevěděli jsme, jak to provést. Když jsme výstup nepodnikli z Lefkosu, mysleli jsme, že máme smůlu. Přesto i tady v Pigadii nám tahle nejvyšší hora ostrova stále ležela v hlavě. Většina lidí chodí na Kali Limni z Lastosu, malé osady pod horou. Jak se tam ale dostat? Za taxi se nám nechtělo utrácet a jelikož byla neděle, nejezdil ani žádný autobus, který by nám cestu zkrátil. Tak jsme zkusili stopovat, ačkoli jinak nejsme zrovna fanoušci tohoto způsobu cestování. Ale když to nešlo jinak...

Vycházíme z Pigadie, na jejímž konci si prohlédneme zbytky raně křesťanské baziliky (bohužel dojem z pamětihodnosti kazí nepříliš pěkné okolí). Potom už začínáme stopovat. Míjí nás řada aut a žádné nestaví. Když už jsme na vážkách, jestli náš plán nakonec nezrušit, brzdí u nás mladý švýcarský pár. Jsou moc milí a svezou nás do Aperi, sami pokračují směr Olympos. Pomalu stoupáme silničkou, která se vine tímto městečkem, kde bydlí bohatí Řeko-Američané. Nakoukneme do často fotografovaného kostelíka a po chvíli odbočíme na silnici směr Volada. Tady nám zastaví babka z Finiki, která objíždí ostrov a prodává ryby. Vysadí nás ve Voladě, kde je její další obchodní zastávka. Pokračujeme po silnici směr Othos a potom uhneme na cestu, která vede na Lastos. Doufáme, že někdo tímto směrem pojede, protože silnička je poněkud menší. O chvíli později už ale sedíme v teréňáčku se sympatickými Němci. Pán s paní mluví skvěle anglicky - opět se ukazuje, že cizinci jsou mnohem obratnější v anglické konverzaci než my Češi (nebo alespoň my dva), kteří tak nějak nejsme zvyklí mluvit (jsem ráda, že se tohle od nich můžeme učit - stačí si prostě zvyknout používat některé obraty a hlavně se nebát).

Z Lastosu pak stoupá vzhůru pěšinka. Krajina je tu zase jiná. Jediné, co mě mrzí, je už odkvetlý tymián – ale to je zkrátka daň za dovolenou v září. Cestou nahoru potkáme i několik Čechů. A zatímco dole to na zdejší poměry skoro nefouká, na vrcholu to fičí extrémně! Bez větrovky sem určitě nechoďte! Po modrém nebi letí mraky nezvyklou rychlostí... Užíváme si výhledy na Lefkos i zbytek ostrova. Na vrcholu se k nám hlásí německý pár, který s námi absolvoval výlet na Sarii. Říkají, že nás zahlédli také ve Spoa a v Lefkosu. Tak už jen zapsat se do vrcholové knihy (za letošní sezonu je v ní záznamů požehnaně) a raději zase dolů do tepla. Po sestupu si dáme ještě frappé v taverně Kali Kardia – takový restaurant na konci vesmíru v Lastosu, mimochodem moc pěkná řecká tavernička s klasickými modrými židličkami. Vyrážíme zpět po silnici směr Volada, moc nespěcháme, užíváme si překrásný den a malebnou krajinu kolem nás. Potom stopneme malý teréňák – vida, jsou to ti Němci, co nás vezli sem. Cestou zpět se tedy bavíme skoro jako staří známí. Dozvíme se, že oni jsou na ostrově podruhé – poprvé tu byli před dvaceti lety. Když nás vysadí na začátku Volady, vydáme se prozkoumat vesničku blíž. Láká nás také kostelík s červenou střechou, v mapě označený Stavros, který se tyčí na kopci nad Aperi. Z Volady na něj vede stezka vinoucí se úbočím kopce, a tak neváháme a vydáváme se po ní. V kostelíku zapálíme svíčku a nahlédneme do návštěvní knihy – a vida, poslední zápis je česky. Kdosi napsal: „Stálo za to dojít až sem!“ Hm, tak s tím mohu jedině souhlasit. Pomalu se vracíme do Volady a za ní se nám podaří odbočit na zkratku, která nás vyhodí v Aperi a ušetří nám kus cesty po silnici. Teprve kousek za Aperi začínáme opět stopovat. Jdeme docela dlouho, než nám zastaví nějací Němci. Paradoxně, čím větší provoz, tím nižší šance na stop. Necháme se vysadit na začátku Pigadie a jdeme ještě na pláž. Fouká to, a tak jsou pořádné vlny. Městská pláž není špatná, je tu docela pěkný jemný, našedlý písek, který vlny neustále uhlazují. V některých částech (hlavně před hotely) jsou slunečníky. Po vykoupání jdeme po pláži směrem do centra. Vlny jsou čím dál větší! V Pigadii máme vyhlédnutou tavernu The Life of Angels, která navzdory svému názvu působí velmi řecky – modré židličky a vinná réva pnoucí se po přístřešku. Navíc také perfektní terasa s výhledem na přístav. Zaujala nás už první den na Karpathosu, když jsme se toulali Pigadií a čekali na loď. A tak si dáme mečouna, řecký salát a víno. Z terasy sledujeme, jak se vlny rozbíjejí o nábřeží – voda cáká až na chodník. Na závěr dostaneme ještě malý dezert, který je perfektní tečkou za příjemnou večeří i celým dnem.

23. 9. PLÁŽ APELLA

Ráno k našemu překvapení zjistíme, že Němci, kteří s námi byli na Sarii a které jsme potkali také na vrcholu Kali Limni, jsou ubytovaní v Roses Studios jako my, dokonce na stejném patře. To jsou ale náhody. „We have probably the same guidebook,“ řekne ten pán, když na něho nevěřícně zírám. A to je pravda, protože jsem si opatřila německého průvodce a tip na tohle ubytování mám rovněž z německého fora, takže to možná zase taková náhoda není...

V 9:30 odjíždíme z autobusového mininádraží v Pigadii na pláž Apellu. (Autobusy na Karpathosu nás nepřestávají překvapovat svou dochvilností – u těchto národů bych čekala spíše zpoždění, ale je to naopak – jezdí často dříve, tudíž je nutné být na zastávce s patřičným předstihem, aby vám to neujelo). Cesta k Apelle je hodně klikatá, ale za půl hodiny jsme tam. Tak to je tedy ona, jedna z perel Středomoří... A zdá se, že pověst nelhala. Zelené borovice, tmavě modré moře, světlé kamínky, případně hrubší písek. Nejprve krátce obdivujeme Velkou Apellu, která má i část se slunečníky, a potom se podle „tajného“ tipu z recko.name vydáváme po pěšince přes kopeček... a spatříme ji zblízka na vlastní oči – ano, Malou Apellu. Nejsme tu sice první, už nás předběhl jeden pár, ale jelikož po nás nikdo další nepřišel, nemohli jsme si stěžovat a užívali si koupání bez plavek. V reálu jsou věci vždy jiné než na fotkách, a tak mě malá Apella překvapila tím, že vlastně nebyla zas tak malá (to je vskutku pouze ve srovnání se svou sousední sestřičkou). Představte si, že dobrých 50 metrů takové nádhery sdílíte pouze se dvěma dalšími lidmi (navíc schovanými za velkým kamenem). Idyla! Je to skutečně překrásná pláž – taková ta pravá romantická... Kdybych však měla vybrat, která karpathoská pláž se mi líbila nejvíce, těžko bych se rozhodovala. Je tu tolik zamilování hodných pláží, navíc tak různorodých...

Autobus zpět jede bohužel už v 15 hod, a proto jsme v Pigadii docela brzo. Brouzdáme přístavem a přemýšlíme, kam zajít na něco na zub. Nakonec zvítězila taverna, kde jsme večeřeli předchozí den. Dáme si frappé a ptáme se po něčem sladkém. Paní říká, že nemá nic... akorát zbytek dezertu ze včerejška, který dávají jako pozornost podniku. Prý nám ho dá zadarmo, jestli ho najde. Našla. Pro každého dva kousky téhle delikatesy neznámé receptury. Jakási ztuhlá, smetanu připomínající hmota, doplněná nitkami, které jsem pomocí internetu identifikovala jako těsto kataifi. Mňam!

24. 9. ODLET

Taxi nás má podle domluvy vyzvednout u studií v 7:20, ale už v 7:10 najíždí pod náš balkon a dokonce nechá paní domácí, aby nám zatelefonovala na pokoj. Řekové nás tedy neustále překvapují svojí až extrémní dochvilností.

Smutně se loučíme s ostrovem, zatímco hory za pigadijským zálivem se barví vycházejícím sluncem do růžova. Následuje dvouhodinové čekání na letišti a pak už nezbývá než nastoupit do letadla a přes okénko sledovat Karpathos v hloubce pod námi, dokud nám nezmizí docela... A tak si v duchu musím položit otázku – uvidíme ho ještě někdy? Přeci jen, tolik krásných míst tu láká k návratu...

© na toto dílo se vztahuje autorský zákon, a proto není možné cokoliv z tohoto díla kopírovat a používat k jiným komerčním účelům.
Komentáře (5)
29.11.13 11:12 nudista
Moc děkuji za hezký "pěškopis" :-) z milovaného ostrova a obdiv za to, co jste zvládli . Procházet ostrovem po osamělých stezkách je nádhera - a vaše fotky jsou toho skvělým důkazem. I když už nedokážeme ujít tolik co vy a dávkujeme si treky po malých kouskách, přesto jsou dojmy stejně krásné a u vašeho cestopisu a fotek zase naplno ožily. Eva
23.11.13 22:39 georgjirka
Ano, pět zlatých a je to jasný. Výhra je na dosah!!! Váš cestopis mne nostalgicky dostal. Neb to je moje krédo bus loď autostop kolo pěško. Tak se dá nejlépe poznávat a zažít romantiku i dobrodružství. Fandím vám.Text srozumitelně jasně a postupně seřazen jak čas běžel. A k tomu i vtipně vložené autentické záběry.Byl to jistě božský superelax!!!DÍKY!!! (p.s. Na další výpravu jedu s vámi jako dokumentarista-kameraman).
05.11.13 14:37 hancaM
Dávám pět bez řečí. Tohle je bezvadná dovolená, cestopis plný zážitků, Karpathos opravdu prožitý na vlastní kůži - viz např. Vaše cesta do Mesochori! A ještě doplněný originálními pohledy!
04.11.13 20:33 janavi
Tvůj cestopis mě moc bavil a musela jsem vás obdivovat za to, co jste všechno prošli pěšky a ještě s batohem v tom horku. Cesta z Olymposu do Spoa a pak ještě na pláž Iliontas, to je teda síla. I proto musím ohodnotit 5 hvězdičkami.
02.11.13 21:41 hesina
Svým pěším putováním po Karpathosu jste mi vzala dech. Bylo to určitě hodně adrenalinu, hodně potu, ale stálo to za to, o čem svědčí mnohé parádní fotografie. Díky, že jsem s vaším vyprávěním prošla známá místa, která jsme před pár lety navštívili, i když zdaleka ne tak dobrodružným způsobem.
Chystáte se napsat komentář jako nepřihlášený uživatel. U Vašeho jména bude zobrazena i IP adresa.
D9TRT
(opište bezpečnostní kód)
1. Komentář nesmí jakýmkoliv vulgárním způsobem urážet autora díla.
2. Nezpochybňujte komentáře od ostatních uživatelů.
3. Toto není diskuze. Chcete-li se na něco zeptat pište do DISKUZE.
4. Komentáře, které nesplňují pravidla budou vymazány.
 
˝terule˝ a jeho/jí aktivity
Cestopisy1
Diskuze0
 
Greek Market
Booking.com
Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním těchto webových stránek s tímto souhlasíte. Více informací