Na úvodní stránku
Napsat vlastní cestopis
Fotogalerie
Videogalerie
Recenze hotelů a apartmánů
Recenze míst
Recenze taveren
Diskuzní fórum
Přihlášení
Jste nepřihlášen
OnLine: 0 | 26
Melissa travel
Ochrana osobních údajů
© 2002 Řecko a řecké ostrovy

Postřehy z ostrova klidu a pohody.

Autor:
Zařazeno:
Chios
Napsáno:
23.10.13 17:15
Fotografií:
43
Přečteno:
4478
Soutěž:
2013
Tisknout cestopis
Doporučit přátelům
Dnes 11:50
16 °C
Skorojasno
S, 4.6 m/s
Něco na úvod...
"Chios? Kde to proboha je?" Takové a podobné reakce jsem slyšel od svých známých, když jsem jim odpovídal na dotaz, kam letos zamíříme na dovolenou. Vlastně se jim ani nedivím. Chios není zrovna v popředí velkého zájmu cestovních kanceláří a naše veřejnost se o něm dozvěděla až v souvislosti s nedávnou kauzou dvou českých občanů a jejich uvěznění na ostrově. A jelikož všichni známí už znají naši příhodu z Kosu, kde si L. v poklidu natáčela stádečko koz rovnou před bránou do kasáren a od toho záměru ji neodradila přítomnost ozbrojené hlídky, zaslechl jsem i připomínky ve stylu, že se tam chci L. tímto způsobem nenápadně zbavit. Ta po těchto ( i když ne vážně míněných) narážkách našich známých přece jen trochu znejistěla a nepomáhalo ani mé ujištění, že jí budu do chiosského vězení posílat na přilepšenou buchty. Asi z obavy o svůj osud pak po celou dobu naší dovolené důsledně dodržovala všechny zákazy fotografování a filmování, na které jsme při svých cestách narazili.
Pravým důvodem výběru Chiosu za cíl naší dovolené však byl fakt, že ostrov nebude zřejmě přeplněn davy turistů a my oba po uplynulém hektickém období budeme právě takovou oázu klidu potřebovat. A Chios nám naše přání beze zbytku splnil. Pojďte nahlédnout nejen do jeho zákoutí, ale i jeho duše...

Nejprve pár informací...
Chios je pátým největším řeckým ostrovem. Jeho rozloha činí úctyhodných 842 km2. Leží jen pár kilometrů od tureckých hranic a z toho vyplývá i jeho strategická důležitost. Čeho si každý návštěvník ostrova povšimne nejdříve, jsou torza strážních věží, tyčící se skoro na každém výběžku pobřeží ostrova. Byly postaveny na dohled od sebe a sloužily k včasnému varování ostrovanů před překvapivým útokem. Přesto ani toto opatření ostrovany neochránilo.
Na Svatý pátek 13.dubna roku 1822 přistálo u břehů ostrova turecké vojsko a po dvou týdnech hrůzy zbylo z prosperujícího ostrova (čítajícího v té době na 120 000 obyvatel) jen liduprázdné spáleniště.
I v současnosti si každý návštěvník ostrova povšimne velkého množství vojenských objektů a techniky. Četné výstražné tabulky varují v těchto místech před pořizováním fotografických a filmových záběrů. O možných důsledcích porušování tohoto zákazu jsem se již zmínil v úvodu a pokud se nechcete i vy při svém bádání po ostrově seznámit s místním nápravný zařízením, je lepší jej opravdu dodržovat.
Přítomnost vojenských objektů, techniky a vojáků mi neustále vnucovala myšlenku, že zde není cosi v pořádku. Jako kdyby válečná hrozba ze strany sousedního Turecka ještě neskončila... Nehraje tu žádnou roli fakt, že obě země jsou ve stejném vojenském paktu. Řekové zkrátka nezapomínají...

Masticha
Setkáte se s ní všude a s Chiosem je její jméno neodmyslitelně spjato. Je to vlastně míza získaná z malého stromku Pistacia lentiscus. Pěstuje se tu již odedávna hlavně na jihu ostrova. Jen zde má prý tu nejlepší kvalitu. Koncem jara se speciálními nožíky opatrně nařízne kůra a po celé léto skapává z těchto řezů míza na zem pokrytou rozemletým vápencem. Na podzim se ztuhlé kousky mízy posbírají, vyčistí a posílají k dalšímu zpracování.
Již dobách antiky patřily sušené voňavé kapky pryskyřice zvané "Slzy Chia" mezi luxusní zboží. Boháči si jejím žvýkáním čistili zuby a sloužila jako svérázný všelék. Prostý lid se musel spokojit pouze s její příchutí v kořalce Mastika.
V současnosti se z mastichy vyrábí všechno možné. Nejčastěji se s ní setkáte v podobě mastichových bonbónů, limonád, zmrzliny(dondurma), či žvýkaček. Chuť těchto výrobků je spíše zajímavá, jak dobrá, ale proti gustu, žádný dišputát. Z mastichy se vyrábí i zubní pasta a různé pleťové krémy. Lze ji však koupit i v surovém stavu. Malý pytlíček tu stojí asi 5 E.
Loňské požáry však porosty lentišků zdevastovaly a místní šuškanda praví, že za jejich příčinou stojí právě zmíněná masticha a konkurenční boj. Viníci však nebyli nikdy dopadeni...


Sigha, sigha.
Kdo by neznal tohle známé pořekadlo! Platí bez výjimky v celém Řecku. Na Chiosu ovšem dvojnásob. Když se prý místním z jakéhokoliv důvodu nezdaří v určitý den provést nějakou práci, přeloží to bez mrknutí oka na den příští. Pokud to nestihnou ani pak a nevyplyne z toho žádný velký problém, usoudí, že ta práce nebyla asi tak důležitá a nechají to celé plavat.
Čím dále od hlavního města na venkov to platí více. Když o tom tak přemýšlím, napadla mne určitá spojitost se známým rčením našeho velmi chytrého a oduševnělého pana Wericha:"Když nejde o život, jde o h..o!" Možná také pocházel z Chiosu.
Našinci pak nezbývá nic jiného, než tuto místní anomálii akceptovat, protože se tu s ní budou setkávat na každém kroku. Jedním z těchto míst jsou taverny. Na jejich návštěvu je nutné si opravdu udělat čas. Pokud se zastavíte na jídlo, počítejte klidně i se dvěma hodinami. Když se jedná jen o pivko, či frappé, vejdete se snad i do hodinky. Pokud je někdo zvyklý navštěvovat tato zařízení častěji , musí počítat s tím, že na objevování nových končin, či koupání mu zbude asi méně času. Nezřídka se stávalo, že jsme z těchto důvodu oželeli i jídlo a jeli se raději někam vykoupat. Návštěvu taveren jsme si nechávali až na večer, kdy nás čas tak netlačil. V klidu jsme si pak mohli vychutnat speciality místní kuchyně. Odměnou nám pak byla (jak je tu na celém ostrově nepsaným zvykem) pozornost od majitele taverny v podobě misky s melounem, baklavou, či dokonce i sklenička s něčím ostřejším.
Dalším místem, kde se na Chiosu na vlastní kůži zcela určitě s důsledky tohoto populárního rčení setkáte, je silnice. Nemám teď na mysli zrovna hlavní město, ale všude jinde to platí beze zbytku. Provoz na některých komunikacích je zde opravdu velmi řídký. Stalo se nám, že jsme na krásné a široké silnici z Pyrgi do Mesty potkali odpoledne pouze jediný dopravní prostředek a tím byla babka na oslíkovi.
Možná budete zpočátku překvapeni, když při svých cestách potkáte krásný a nadupaný mercedes, či bavorák, který ač nikým neomezován, si to šine po krásné silnici rovnou čtyřicítkou. Tím řidičem ale kupodivu není žádný "klobouk", či "blondýna", ale místní, vcelku pohledný mladík, který si za volantem svého auta pohodově relaxuje a třeba přitom i přemýšlí, na kterou holku to dnes večer u baru zkusí. Tím, že se mu se svým prskoletem z půjčovny nervózně nalepíte na zadek, jej z rovnováhy nevyvedete. Docílíte maximálně toho, že jeho ruka, visící doposud mrtvolně z okýnka, ožije a dvojím máchnutím směrem dopředu vám naznačí, že jej máte předjet. Když už tedy máte tak moc napilno...

Emporio.
Dvě souběžné uličky, z nichž jedna je vlastně vybetonovaným řečištěm, určeným ke svodu vody z hor za jarních dešťů a druhá oficiální příjezdovou komunikací. Obě se stýkají na malé ploše u moře. Když na tento malinkatý plácek přijede čas od času autobus s novými rekreanty, Platía Emporio, jak hrdé označení tohoto místního centra zní, je zcela zaplněno.
V malém přístavu tu kotví pár loděk. Po obvodu náměstíčka je umístěno asi pět taveren. Víc se jich sem stejně nevejde. V okolí je jeden hotýlek a pár apartmánových domů. Z náměstí vede ještě jedna úzká silnička podél zátoky na známou pláž Mavra Volia. U této pláže je pak i malý stánek s občerstvením. Cestou k této pláži narazíte na velmi malý obchůdek s nejnutnějšími potravinami. Kdosi nedávno napsal, že před vstupem do něj je nutno si nejprve sundat batoh, aby jste se v něm mohli vůbec otočit. To přirovnání je opravdu trefné! Hned za ním je ještě jeden obchůdek s různorodým, ale malým sortimentem.
A tohle všechno dohromady je vlastně Emporio. Žádné diskotéky, či atrakce v Emporiu a v jeho okolí nehledejte. Pro někoho to tu bude možná konec světa, ale pro druhého zase oáza klidu. Jde o to, co kdo hledá.
Celé malinkaté letovisko i jeho okolí si jako na dlani můžete prohlédnout ze svahu bývalé sopky. Ta se majestátně tyčí nad Emporiem. Přímo na jejím svahu je umístěno i muzeum, ke kterému se dostanete ze silnice na Komi. Šotolinová cesta vás dovede až na malé parkoviště přímo u muzea. Zde vám promítnou film o historii Emporia a nad muzeem jsou k vidění zbytky Athénina chrámu. Nejlepší dobou k návštěvě muzea, ale i k hezkému výhledu na Emporio je dopoledne. V muzeu stejně brzy odpoledne zavírají.

Pyrgi.
Se jménem této vesnice, která svým vzhledem spíše připomínala malinkaté městečko, jsme se při našem putování setkávali nejčastěji. Bylo to dáno strategickou polohou, protože přes Pyrgi vedly z Emporia všechny hlavní trasy. Okolo vesnice je sice vybudovaný nový a široký obchvat, ale je to docela zajížďka a nám se navíc v Pyrgi docela zalíbilo. Měli jsme tu dokonce i své oblíbené parkovací místečko u palety s cementem, hned nad marketem. Přes den bylo městečko plné turistů, ale ta pravá atmosféra tu začíná až večer. Hned při naší první návštěvě jsme se vydali hledat nějakou gyrosárnu. Začaly se už u nás projevovat abstinenční příznaky, protože u nás v Emporiu jsme toto naše oblíbené jídlo neobjevili. Po chvíli hledání jsme hned u kostela objevili okénko, za nímž se zvolna otáčel vysněný voňavý válec masa. Po jídle nám donesli dvě malé skleničky s vodou, ve kterých byla kávová lžička obalená jakousi bílou a hustou pastou. Hleděli jsme na to, co to asi může být, ale hlavně přemýšleli, co s tím. Nechtěli jsme také vypadat jako nějací hlupáci, protože okolo nás sedělo pár starousedlíků a pokukovalo po nás. Zkoušeli jsme tu bílou hmotu nějak rozmíchat, jevila se ale naprosto nerozpustně. Nakonec jsme ji začali ze lžičky okusovat a tou vodou zapíjet. Kupodivu to nechutnalo zrovna špatně. Tak takové bylo naše první setkání s mastichou.
Při další návštěvě Pyrgi jsme objevili ještě jednu gyrosárnu přímo na náměstí. Byla zmiňována našimi předchůdci a měla i zajímavý název-Obelix. Nutno řící, že i donesená porce tomuto pojmenování zcela odpovídala a přitom byla ještě levnější, než v té předchozí. Nemohli jsme si později vybavit jméno první gyrosárny, ale L. ji po srovnání velikostí obou porcí pojmenovala příznačně Asterix.
Náměstí v Pyrgi je přibližně čtvercového tvaru. Po obvodu jsou v přízemí domů umístěny různá občerstvovací zařízení. V jeho středu jsou stolky se židlemi a křesly. Od okolních domů je odděluje úzká komunikace. S přibývajícím šerem začalo náměstíčko ožívat. Již při našem prvním setkání s mega gyrosem z Obelixu, jsme se tu seznámili i s hezkou fenečkou, která nám byla (za malou úplatu) věrná po celou dobu našich návštěv v této gyrosárně.
V centru Pyrgi jsou některé uličky docela úzké. Proto nepřekvapí, že je zde umístěna značka zákaz vjezdu do centra. To ovšem ani zdaleka neplatilo pro místní mladíky na strojích, jejichž původní značku by jste jen stěží dopátrali. V úzkých uličkách míjela řidítka těchto motorek a skútrů zdi okolních domů opravdu jen o centimetry.
O výtvarném řešení fasád místních domů se není třeba příliš zmiňovat. Z předešlých fotogalerií jsou známé víc, než dost. Pro domy v Pyrgi to je charakteristické a místní jsou na to náležitě pyšní. Když se prý zdejší obyvatel odstěhuje do jiné části ostrova, nezřídka si i tam fasádu svého domu vylepší po "pyrgovsku" . Každopádně jsou takto vyzdobené domy v Pyrgi vděčným objektem pro turisty a jejich fotoaparáty.
Pyrgi byla první vesnicí, kde jsem si všiml jedné zvláštnosti a později v Mestě byl tento jev ještě markantnější. To, že se mužská část schází k večeru u místních taveren, neudiví snad nikoho. V Pyrgi takto seděli snad po celém obvodu náměstí. Debatovali mezi sebou a pozorovali cvrkot kolem. Mne ale zaujala pozice jejich manželek. Ty seděly na židlích v přilehlých uličkách před vchody svých domů a na dálku mezi sebou komunikovaly. Pohled na prázdnou ulici, s osamoceně sedícími ženami v černém, byl přinejmenším trochu pitoreskní.
Na spodním náměstíčku, před vstupem do centra, byl krámek s názvem Mariana. Daly se tam nakoupit drobné dárky domů. S přicházejícím večerem se toto náměstíčko proměnilo v dětské hřiště a až do pozdních nočních hodin zde bylo velmi živo. Vše tu má zkrátka svůj zažitý systém.

Mesta.
Jestli nás Pyrgi svojí architekturou a vzhledem okouzlilo, pak v Meste nám doslova spadla brada.. Ponořeni do labyrintu uliček jsme jen němě zírali. Některé z těchto uliček nebyly široké ani jeden metr. Zčistajasna jsme se náhle ocitnuli uprostřed středověku a připadali jsem si tu jako pan Brouček při svém výletu do 15.století. Z tohoto rozjímání mne probrala až zaparkovaná Yamaha u zdi jednoho z domů. Chýlilo se již k večeru a zapadající slunce vykreslovalo po kamenných zdech domů stíny, které ještě více umocňovaly atmosféru starobylé Mesty. Opravdu úžasný zážitek .

Západ slunce (a málem piknik) na Merikountě.
Z Mesty je to již jenom kousek na pláž Merikountu. Předcházely jí pověsti o divoké pláži, ale při našem příjezdu vypadla vcelku mírumilovně. Zaparkovali jsme auto a L. mne vzápětí vystrašila tvrzením, že nám z něj něco teče. Když vezmu v úvahu terény, které jsem naše vozítko nutil absolvovat, ani bych se moc nedivil. Ze všeho se nakonec vyklubal rosící se výparník klimatizace. Uklidněn tímto zjištěním jsem honem pospíchal na druhý konec pláže mezi skaliska. Již zdálky bylo v těchto místech vidět vycházející kouř. Zahlédl jsem tam pobíhat i pár postav. Dva starší páry byly přímou ukázkou toho, jak by asi mohla vypadat někdejší kopretinová mládež v současnosti. Muži měli dlouhé šedivé vlasy, narostlé vousy a z oblečení všech přítomných na mne dýchla šedesátá léta minulého století. Navíc mi všichni čtyři připadali tak trochu i víc "free". Snad to bylo pouze tím vypitým vínem... Nakonec se z nich vyklubali docela sympatičtí a komunikativní nizozemští turisté a po zjištění, že nejsme žádná požární hlídka, od které by jim hrozil postih za rozdělávání ohně ve volné přírodě, dávali nám svoji radost nepokrytě najevo. Dokonce nás přemlouvali, ať tam s nimi zůstaneme klidně až do rána. Prý mají dost zásob pro všechny a na důkaz svého tvrzení ukazovali na nedopečené kuřecí čtvrtky nad dohasínajícím ohněm a slušnou zásobu lahví vína. Jen záměr, za kterým jsme sem přijeli, zapříčinil, že jsme se museli od svých nových známých odpoutat. Byl už nejvyšší čas. Slunce se už začalo schovávat do moře a my se tak stali opět svědky tohoto úžasného okamžiku, který snad nikdy nezevšední. Navíc nám přálo i počasí a žádný mráček nám tuto podívanou nerušil.
Rozloučili jsme se s našimi novými přáteli, poděkovali jim za pozvání a omluvili se s tím, že jsme s podobnou aktivitou nepočítali a nejsme proto na nocování na pláži vybaveni. Při odjezdu nám ještě dlouho mávali na rozloučenou.

Chios = chaos.
Touto jednoduchou rovnicí nám naše delegátka Jitka stručně vysvětlila dopravní situaci v hlavním městě ostrova. Po vlastní zkušenostech mi později nezbylo, než jí dát beze zbytku za pravdu. Provoz v hlavním městě ostrova je tu zvláště ve špičce docela velký a zaparkování samotné je pro našince úkol nad jeho síly. Už z těchto důvodů jsem se vyhýbal hlavnímu městu jak čert kříži. I přesto jsem dvakrát kapituloval. Poprvé, to když tudy vedla naše trasa na severovýchodní pobřeží ostrova. To ale díky výpomoci našich přátel ubytovaných v Karfasu proběhlo bez problémů. Zastavili jsme až u mlýnů za městem, kde s parkováním problém nebyl. Stejně tak i v protějším Eurospaaru. Bohužel si L. během projížďky městem povšimla hezkého parku v centru města a v něm zajímavé sochy. Co následovalo, není třeba více vysvětlovat...
Před druhou návštěvou hlavního města jsem proto zkoumal nejrůznější plány s úmyslem objevit oficiální parkoviště. Marně. Bylo to stejné, jako hledání vody na poušti. Naše delegátka se nám sice snažila popsat nějaké místečko k parkování na kraji centra mezi barevnými kontejnery na odpad, ale to jsem nějak nepobral. Co jsem si ale z výkladu naší delegátky zapamatoval velice dobře, byl popis rozdílnému přístupu zdejší, jinak skoro neviditelné policie k prohřeškům domácích a turistů. Jelikož jsou auta z půjčoven díky nápisům a cedulím za skly od ostatních lehce rozpoznatelná, nečiní jejich rozlišení domácí policii příliš velké potíže.Vyzbrojen těmito znalostmi, vyrazili jsme do města. První, co jsem po vjezdu do centra zjistil, byl již známý fakt, že parkoviště tu opravdu nejsou. Druhým poznatkem bylo, že parkování někde sice možné je, ale pouze pro majitele jakési karty. A do třetice, že na všech ostatních zbývajících místech jsou umístěny značky zákaz stání, nebo zastavení. Jsme ale v Řecku, takže i tato místa byla pochopitelně beze zbytku obsazena. Někde se dokonce v pohodě parkovalo ve dvou souběžných řadách. A ejhle! Jedno auto přede mnou zrovinka opustilo své parkovací místo na zákazu stání. V podvědomí se mi sice na chvíli před očima zjevil varovně vztyčený prst naší delegátky, ale touha za každou cenu zaparkovat byla silnější! Vždyť i ten zmíněný park byl hned vedle. Přesto jsem poslal L. do parku samotnou a sám zůstal raději u auta. Zakrývajíce vlastním tělem kompromitující ceduli na zadních dveřích auta, jsem ostražitě sledoval, zda se někde neobjeví strážci zákona. Přemýšlel jsem při tom o marnosti mého počínání, protože na chlup stejná cedule s označením půjčovny byla umístěna i zepředu. Naštěstí se splnila i další zkušenost naší delegátky, že v době siesty je zdejší policii příliš horko a vyráží do terénu až s přicházejícím soumrakem. Zatím co schované policii zřejmě horko nebylo, já se na poledním slunku docela pěkně griloval. V jednu chvíli jsem už myslel, že mám z horka vidiny, neboť jsem zahlédl na chodníku černého psa s trychtýřem na krku. Následně se ukázalo, že jde o realitu. Pejsek měl asi nějaké kožní problémy. L. se zjevila asi za hodinu s tím, že kýženou sochu nakonec stejně nenašla. Já už ale v té chvíli byl ve svých myšlenkách někde uprostřed chladivých vln Egejského moře.

Anavatos.
"Město duchů", "Město mrtvých"... Takovými a podobnými jmény je nazývána polorozpadlá a opuštěná kamenná vesnice v centru ostrova. Tyčí se na vysokém skalním útesu, ze kterého se v minulosti vrhlo před blížícími se Turky v sebevražedném skoku na 400 obyvatel vesnice. V podvědomí této události jsme při její prohlídce ani nemluvili. Z chmurných úvah nás dostala až tři roztomilá štěňátka, která se tu na nás marně pokoušela pouštět hrůzu.

Nákupní možnosti na ostrově.
Vzhledem ke skutečnosti, že všechna letoviska, která naše ck nabízejí, jsou jižně pod Chiosem, jeví se jako nejlepší varianta větších nákupů Interspaar, nebo Lidl. Oba obchody jsou na kraji města hned na začátku letiště a s parkováním tu nejsou problémy. Na severu města je nejdostupnější Eurospaar naproti čtyřem mlýnům. Za nákupem upomínkových předmětů, budete muset ale zřejmě do centra. Nákupní možnosti v Karfasu a Ag. Fotiny bohužel neznám, ale v Emporiu byly značně omezené.

Pláže na Chiosu.
Je jich spousta a jejich popis by tu zabral mnoho místa. Každý si tu během pobytu určitě najde tu svoji oblíbenou. Potřebné informace se dají nalézt i na této adrese: http://www.discoverchios.gr/beaches
Podružně se krátce zmíním jen o těch, ke kterým se váže nějaká příhoda.
V souhrnu však musím konstatovat, že na žádném z dosud navštívených řeckých ostrovů, jsme se u domácích obyvatel nesetkali s tak velkou oblibou koupání, jako na Chiosu.

Avlonia.
Tato pláž se nám zalíbila od samého počátku. Byla v chráněné zátoce a její povrch tvořily malinkaté, na dotek velmi příjemné oblázky. Nebývala ani příliš obsazená. Pouze jednou nás nemile překvapila, kdy ze dne na den klesla teplota její vody o dobrých pět stupňů. Důvod, proč k tomu došlo, nám dodnes vrtá hlavou. Ale to byla opravdu výjimka.
Na konci této pláže je úžasné místečko, kam nebylo z okolního břehu vidět. Hned jsme toho patřičně využili. Ležíce pak ve skalním výklenku bez plavek na zádech, skryti před zraky okolí a chladíc si chodidla ve šplouchající vodě, pozorovali jsme mořskou hladinu s okolní přírodou. Taková ideální siesta. Chybou ale bylo, že jsme před naše dočasné útočiště nevystrčili nějakou věc na důkaz toho, že je obsazeno. Následně jsme po chvíli hleděli do překvapených očí páru místních staroušků, kteří se hrnuli za stínem na své oblíbené místečko. Zůstali pak opodál pod skalním převisem a o čemsi živě debatovali. Ještě, že jsme tomu nerozuměli...
S touto pláží je spojena ještě jedna lehce úsměvná příhoda. Při naší první návštěvě Avlonie jsme si našli místečko na pláži mezi dvěma tyčemi, zapíchnutými asi pět metrů od sebe do země. O tom, že by tyto tyče mohly sloučit k nějakému účelu jsme v tu chvíli vůbec nepřemýšleli. Tedy přesněji řečeno jen do té chvíle, než přímo na nás začalo nacouvávat auto s přívěsem, na kterém byl naložený motorový člun. Když nás jeho řidič uviděl, vystoupil z auta a snažil se nám něco vysvětlit.To měl ale smůlu, protože řecky známe asi deset slov. Chvíli to na nás ještě zkoušel, ale pak jen rezignovaně mávl rukou a nacouval s lodí k moři vedle nás. Tam se však začal bořit do měkkého podloží a měl co dělat, aby se odtud se svým off-roadem vyhrabal. Trochu opožděně jsme pochopili význam zapíchnutých tyčí. Vymezovaly tu prostor právě pro tyto účely. Ani jsem nechtěl domýšlet, jak by se v podobné situaci zachoval náš domácí řidič a v kontextu s tím se v duchu na dálku omlouvám tomuto bodrému chiosanovi, který asi nemůže dodnes pochopit, proč se mu ti dva potrhlí turisté usadili zrovna tam, když byla celá pláž úplně prázdná. S odstupem času si stejně myslím, že to asi vůbec neřešil a možná na to dokonce již za chvíli i zapomněl. Vždyť jsme přece na Chiosu!

Trachilli.
Ležíme si tak jednou po úmorném cestování na pláži a vychutnáváme si to ticho rušené jenom šuměním moře. Stejně tak s námi činila i hrstka ostatních turistů. Když tu najednou... "Frrrrrrr!" A okolo nás profrčí nejrozšířenější chiosské přibližovadlo. Jedná se v podstatě o takový nákladní off-road. A hned za ním druhý a po chvilce i třetí. První dva zaparkovaly na pláži kousek od nás, ale třetí, hledaje volné místečko k zaparkování, zapadl opodál do směsice písku a oblázků. Z plastových křesel umístěných na ložných plochách off-roadů vyskákala v hojném počtu omladina a zapojila se do vyprošťování auta ze spárů písku. Řidička zapadlého auta se s tím příliš nepárala. Motor kvílel a od protáčejících se kol odletovala směs písku a kamení. Některé z kamenů létaly i docela blízko nás. Účelu však bylo po chvíli dosaženo. Auto se ze spárů písku vyhrabalo a zaujalo pozici vedle prvních dvou. Pak začal cvrkot. Ženy se chopily náčiní a věnovaly se úpravám terénu. Během doby, kdy jsme ze sebe ještě oklepávali písek naházený koly auta, přiběhly od moře odrostlejší dětí a počaly s vykládkou naložených věcí. Stolky, židle, slunečníky, množství zavazadel nejrůznějších tvarů a nakonec i gril našly své místo pod nejbližším tamaryškem. K této činnosti jim z jednoho auta vyhrávala hlasitá hudba ve stylu duc-duc. Co si později na tom grilu připravili k obědu, už bohužel nevíme. Tou dobou jsme totiž byli na cestě k jiné a klidnější pláži.

Nudismus.
Tak trochu rozmlsáni loňským Karpathosem jsme doufali, že i na Chiosu najdeme zapomenuté plážičky, či zákoutí, kde jsou plavky zbytečností. Hned první den našeho pobytu, nemajíce dosud k dispozici auto, vydali jsme se podobné místečko hledat za domácí pláží Mavra Volia. Tabule umístěná hned na kraji hlavní pláže nás sice před tímto úmyslem neklamně varovala, ale vzhledem k neznalosti použitých jazyků jsme ji nebrali příliš vážně. Po silnici jsme obešli hlavní pláž a po betonovém chodníku přelezli kopeček k následující menší pláži Foki. Na jejím konci, kde se pláž zužovala do rozšířeného břehu, se už začali objevovat první naháči. "Jsme na správné stopě", usoudil jsem a pokračovali jsme v cestě dál po břehu. Došli jsme až velkým kamenům, které naši cestu přehradily. A zrovna před nimi byl ve skále malý výklenek, jaký jsem měl na mysli. Zrovna jej opouštěl pár v našem věku."To máme ale štěstí", pomyslel jsem si a vzápětí jsme jej obsadili. Ani jsem nevěnoval pozornost potutelnému úsměvu odcházející dvojice. Plavky dolů a šup do vody. Nádhera! Postupem času však začalo procházet kolem nás stále více lidí. Bylo zřejmé, že hledali podobné místečko jako my. Soukromí bylo ta tam a my začali přemýšlet o návratu. Po chvíli okolo nás prošel pán středního věku, na kterém mne zaujalo jeho oblečení. Po černé rozpálené pláži totiž šel v dlouhých riflích. Odložil si a zalehl mezi kameny kousek od nás.. Něco se mi na něm nezdálo, protože po celou dobu po nás nějak divně pokukoval. Nepozorovaně jsem jej po očku sledoval a on ležíce schovaný za kamenem se po chvíli začal věnovat určité činnosti... No, slušně by se to snad dalo nazvat i "samoobsluhou". L. si proto raději natáhla plavky. Pána to příliš z míry nevyvedlo a nerušeně pokračoval ve své dosavadní činnosti dál. To už na nás bylo příliš a zvedli jsme se raději k odchodu.
Po návratu do hotelu, jsem si ve snaze najít nejvhodnější plán pro příští den začal pročítat přivezené cestopisy našich předchůdců. Jeden dokonce bydlel i ve stejném hotelu jako my. A v tom bác! Černé na bílém tu stojí, že naše dnešní působiště na pláži se nachází v místech, které s oblibou vyhledávají gayové. A v tu chvíli mi to všechno došlo! Dodatečně jsem si uvědomil, že kolem nás vlastně procházeli jenom samí chlapi. A snad nejhorší věcí pro mne bylo zjištění, že objektem zájmu dotyčného muže nebyla zřejmě moje žena...

Autostop.
Vzhledem k nerovnoměrné a řídké síti místních autobusových linek, je to zde zcela běžný způsob cestování. Musím opět zmínit naši delegátku Jitku, která nám svými radami a postřehy objasnila obrovskou spoustu věcí. Mezi nimi i zmíněný autostop. K dobrému dala i vlastní zkušenost z autostopu. Při jedné z cest přibrala místní babku a bylo jí divné, že z počátku velmi hovorná stařenka s ní během cesty přestává komunikovat. Přitom se jí ale zdálo, že si něco potichu sama pro sebe mumlá. Po chvíli jí došlo. Chudák babka se celou cestu modlila a křižovala. "Do té doby jsem si o sobě myslela, že snad nejsem až tak špatná řidička", řekla nám na závěr svého povídání s úsměvem naše delegátka. Těžko to posoudit, ale místní tu většinou opravdu jezdí velmi pomalu.
Při jednom návratu z celodenního putování jsme za Pyrgi směrem na Emporio uviděli místní starší ženu obtěžkanou velkými taškami, jak na nás mává u silnice. Tahle silnice jinam než do Emporia nevedla, takže o to byla naše domluva snazší. Jelikož jsem nechtěl, aby naše stopařka zažívala stejná traumata jako spolucestující naší paní delegátky a nepomluvila mne pak po celém Emporiu, jel jsem předpisově jak při závěrečných zkouškách v autoškole. Dodržoval jsem rychlostní limity, vykružoval obloukem všechny zatáčky... No zkrátka jsem jel velice obezřetně. I L. na mne nevěřícně koukala, jestli se mi snad neudělalo špatně. Ale přesto i ta naše vcelku velmi hovorná babka postupem času zcela ztichla. Dokonce se ani nemodlila. Když jsem však zastavil v cíli na Platia Emporio, pojednou ožila a tisknouce nám přitom ruce nám překotně děkovala. Snad to bylo jen z vděčnosti...

Něco nás tu i zarmoutilo...
Naši euforii z pobytu na ostrově přece jen pár skutečností zkalilo. První, co nám padlo do oka byly rozsáhlé vypálené plochy. Jistě, už jsme se několikrát při svých putováních po řeckých ostrovech s tímto důsledkem horkého, suchého počasí a lidské neopatrnosti setkali. Naposledy v minulém roce na Karpathosu, mezi Lefkosem a Mesochori. Nikdy ale nebyl rozsah spálenišť tak veliký. Smutek umocnilo naše zjištění, že se navíc jednalo o úmyslný čin. Lze se už jen dohadovat, co stálo za pohnutkami lidí, kteří škrtli zapalovačem... Oheň byl založen během krátké doby na několika místech současně. Silný vítr, který navíc často měnil i svůj směr, dílo zkázy dokonal. Shořela velká část mastichových porostů na ostrově. Týkalo se to oblasti počínaje okolím Mesty, přes Vesu a spálená místa dosahovala až za klášter Nea Moni. Ten byl jako zázrakem ušetřen. Asi tu při něm v tu chvíli stáli všichni řečtí svatí.
Také pláž Elinda, dříve obklopená voňavým piniovým porostem se nyní utápěla ve vypálené holině, ze které trčely černé zbytky stromů se zuhelnatělými šiškami. Smutný to pohled...
Mastichové sady se již obnovují, protože tu jde o hlavní vývozní artikl, ale s piniovými porosty to bude v tomto směru asi horší.
Další smutnou záležitostí, se kterou jsme se tu setkali, byly opuštěné budovy taveren a některých rekreačních objektů. S důsledky ekonomických problémů, v nichž se tato země ocitla, jsme se na ostrově setkávali dosti často. Ale podobné je to i na ostatních řeckých ostrovech. Ztichlé a zanedbané budovy smutně hovoří o tom, že jejich majitelé měli o jejich budoucnosti zřejmě lepší představy. Život v nich zcela vyhasl a teď tu smutně stojí jako němí svědkové lepších časů. Takové malé Anavatosy současnosti. Dočkají se ještě někdy svého oživení?

Kalamáry.
Nevím ani proč, ale tato pochoutka přede mnou na stole žádné taverny dosud neležela. Přesto jsem na kalamáry nepřestal nikdy myslet a jen čekal na příležitost, abych i tuto delikatesu jednou okusil. Ta se naskytla velice brzy.
L. měla jmeniny. Od svých sousedů v hotelu jsem se doslechl o taverně s úžasným výhledem na zapadající slunce i moře. A v mé hlavě začal pomalu uzrávat plán. Při cestě z Anavatosu jsem zastavil v Avgonymě. L. ani netušila, co jí čeká. Během prohlídky romantické kamenné vesničky jsem směřoval nenápadně naše kroky ke zmíněné taverně. Bylo již pozdní odpoledne, ale do západu slunce ještě zbývalo dostatek času. Snad i proto jsme byli v taverně zatím sami. Bylo to tu opravdu velice hezké. Slunce se pomalu sklánělo k západu a jeho paprsky se odrážely hluboko pod námi v mořské hladině. Všude ticho, jen vzdálené vrzání cikád dokreslovalo romantičnost okamžiku, který lehce zaváněl červenou knihovnu. Při čtení jídelního lístku jsem se snažil najít něco výjimečného, co by dokreslilo slavnostní ráz večera. "To je ono", zvolal jsem, když jsem narazil v jídelním lístku na kalamáry. Lepší volba ani nemůže být a zároveň konečně ochutnáme i nepoznané. Objednal jsem něco k pití a jako předkrm choriatiki. Kočku pod našim stolem naše dosavadní menu asi moc neoslovovalo a dál si v klidu podřimovala. Ale to už majitel přinášel objednanou pochoutku. Má představa, jak by asi mělo toto jídlo vypadat, se sice odvíjela jen z fotografií na tabulích umístěných před tavernami a tak jsem se už nedočkavě těšil na hromadu osmažených kroužků, bramborových hranolků, doplněné zeleninovou oblohou a citronem. Docela nevěřícně jsem proto hleděl na předložený malý talířek, na kterém leželo cosi... No, L. to přirovnala k nakrájené dýchací trubici z našeho vepře domácího. A já, ač jsem se tomu sám v duchu bránil, jsem jí musel dát za pravdu. Zmíněné jídlo se opravdu skládalo ze tří, asi 6 centimetrových rourek a ještě čehosi, co vypadalo jako ve strouhance obalení pavouci.Vedle toho všeho ležela smutně osamocená půlka citrónu. Žádná příloha ani obloha se jaksi nekonala. "Třeba je to opravdu dobré",snažil jsem se zachránit situaci. Má slova jakoby chtěla potvrdit i kočka pod stolem, která s přineseným jídlem zjevně ožila a začala se mlsně olizovat. Zázrak se však nekonal. Snad mne tu za to tuto recenzi známé pochutiny mnozí gurmáni nerozcupují, ale to jídlo chutnalo opravdu tak, jak vypadalo. Trubky na řezu lehce narůžovělé, byly velmi tuhé a nešly ani nožem uříznout. Mimo lehké rybí pachuti jsme jinou chuť ani vůni nezaregistrovali. Zakusovali jsme k tomu kousek chleba, který nám ještě zbyl z předkrmu. Po chvilce to L. vzdala a se slovy, že nic tak strašného dosud v životě nejedla, odložila příbor. Já se ještě chvíli snažil s tou gumovou hrůzou na talíři zápasit a nasadil jsem enormní sílu ve snaze o ukrojení nějakého sousta z poslední rourky, která na talíři zbyla. Když mi ale vzápětí i ta poslední, po talíři jezdící a před nožem odskakující trubka padla pod stůl přímo před natěšenou kočku, ani jsem toho příliš nelitoval. Přesto i po této zkušenosti (na rozdíl od L.,které ještě dnes vstávají při vyslovení jména kalamáry vlasy hrůzou na hlavě) stále věřím, že to jídlo asi nebylo zrovna nejlépe připravené a že se opravdu může za jiných okolností jednat o pochoutku. Plyne z toho však i určité ponaučení. Dávat si příště takováto jídla ve specializovaných rybích tavernách. Ono asi totiž nezáleží na jídle samotném, ale na tom, jak ho kdo umí připravit.
Ve snaze napravit toto malé faux-pas, jsme si po návratu do Emoporia zašli do "naší" prověřené taverny a dali si dvoje výborná kuřecí prsa na grilu. Za stejnou cenu...

Cestování a dopravní značení.
"Co je psáno, to je dáno", praví jedno staré a známé pořekadlo. Jsme ale na Chiosu... Mám tím teď na mysli hlavně dopravní ukazatele. Pokud se jimi budete beze zbytku řídit, stane se možná vaše cestování velmi zábavnou formou trávení volného času, ale cíle vašich naplánovaných cest budou stručně řečeno v nedohlednu. Obecně zde platí pouze jedno pravidlo, a to, že všechny cesty vedou do Chiosu. A tím je řečeno vlastně vše. Na každé křižovatce po celém ostrově je minimálně jedna směrovka s názvem hlavního města. Problém je, že někde jsou i dvě a každá jiným směrem. Navíc s rozdílně uvedenou kilometráží. To jen potvrzuje zmíněné rčení, kam všechny cesty na ostrově vedou.
Jednou jsme jeli za známými do Karfasu. Držíce se striktně ojedinělých směrovek s názvem Karfas, dojeli jsme po chvíli k malému letovisku na pobřeží. Žádnou ceduli označující název toho místa jsem sice během jízdy nezaregistroval, ale vzhledem k dosud míjeným směrovkám jsem nepochyboval o tom, že opravdu jsem v Karfasu.
Kdybych při cestě z letiště nedoháněl spánkový deficit a místo toho raději pořádně koukal, kudy jedeme, nutně bych došel k závěru, že se ten Karfas poněkud smrskl. Voláme tedy známým, že jsme již na místě. Pro upřesnění dodávám, že stojíme přímo u pláže a vedle nás je dětské hřiště. Po více než půlhodinovém dohadování přes mobil, kdy naši známí mezitím procestovali několikrát celé pobřeží u Karfasu, pronesla Hanka (jak se naše známá jmenovala) osudovou větu: "A jste opravdu v Karfasu?" Červík pochybnosti, který dosud pouze lehce hlodal, se rozežral naplno a já se optal nejblíže stojícího Řeka, jak že se to tu jmenuje. "Mega Limnionas", odvětil bodrý Řek a já rázem pochopil, že mám průser. Byli jsme totiž ještě asi 3 km před Karfasem.
Se známými jsme se nakonec přece jenom šťastně setkali. Ale jak se říká, všechno zlé, je i k něčemu dobré. Během mého telefonního dohadování s Hankou se L. zalíbila (dodnes nevím proč) tamní plážička. Já tu zase o chvíli později objevil úžasnou tavernu, kde mi do přenosného plážového paketu naskládali dvě frappé s minerálkou, kelímek s ledem a tři pišingry nádavkem k tomu. A to vše za neuvěřitelných 2,50 euro.
Naproti tomu do hlavního města Chiosu se dostanete s větší, nebo menší zajížďkou bez větších problémů téměř vždy. Trochu horší je to ve směru opačném. Jednou se nám tak při cestě z Chiosu do Pyrgi podařilo najet více než 50 km. A to opět jen díky tomu, že jsme se znovu a nepoučitelně drželi směrovek. Ani už nechtějte vědět, jakými cestami a vesničkami jsme tenkrát projížděli! Problém tkvěl i v tom, že jsem nemohl očekávat pomoc ani od vedle mne sedící navigátorky. Jako vždy, si totiž zrovna zapomněla brýle na čtení. Ale jo, snaha tam přesto byla. Když jsem ale viděl, jak drží mapu vzhůru nohama, v marné snaze se v ní zorientovat, už jsem se raději víc neptal...
Během cestování po ostrově vás nesmí ani překvapit ten fakt, že ač jedete směrem k hlavnímu městu, podle kilometrovníku na cedulích se od něj vlastně vzdalujete. Po pár dnech si ale na tyto i jím podobné anomálie vcelku zvyknete a přestanete je řešit zrovna tak, jak to odedávna dělají místní. Tady opravdu platí: "Nic moc neřešit a hlavně:"Sigha,sigha."

O půjčování aut.
Půjčovna aut byla součástí našeho hotelu. "O jednu starost méně", myslel jsem si. Následně jsem zjistili, že starosti si příliš nedělali ani v půjčovně samotné . Všechny záležitosti kolem půjčování aut zde opět probíhaly v klasickém ostrovním duchu.
Mimo off-roadů se tu snad ani neřešilo dělení aut na nějaké skupiny. Dostali jsme zkrátka to, co bylo zrovna "na skladě". Nestačili jsme se pak někdy divit, co nám to nakonec přistavili za auto. Ale autíčka byla v pořádku, takže nebylo co řešit. Ani s cenou jsme si příliš starosti dělat nemuseli. Byla u všech typů stejná. Nabídkový prospekt jsme nikde neviděli a tak ani nevím, zda tu vůbec posuzovali rozdílnost cen v hlavní a vedlejší sezóně. Stejně tak tu bylo zbytečné přemýšlet o tom, zda vás za půjčení auta na více dní v řadě čeká jakýsi slevový bonus. Takovými malichernostmi si tu opravdu hlavu příliš nelámou. O nějaké mapě ostrova nepadlo při předávání auta také ani slovo. A pokud vám předali auto až v poledne a čas půjčení přitom běžel už od rána? Osoba, která to měla na starosti měla zřejmě nějakou důležitější práci... Sigha,sigha...
Nedivil bych se pokud při čtení těchto vět kroutíte hlavou. Také jsme tenkrát kroutili! Ale auto jsme nakonec převzali a nic už nebránilo našim cestám za poznáváním ostrova.
Ještě před tím jsem si ale po zkušenostech z Kefalonie udělal fotodokumentaci všech již existujících šrámů na autě, abych tak předešel pozdějšímu možnému dohadování o jejich původu. Nevšiml jsem si zprvu, že mé konání sleduje se zájmem o kousek dál stojící majitel hotelu a tím i autopůjčovny. Stál tam vedle svého notně otlučeného off-roadu a s potutelným úsměvem mě sledoval. Takto přistižen jsem se trochu zastyděl za své konání a pro zlehčení této nepříjemné situace jsem mu nabídl, že ofotím i jeho auto. To opravdu vypadalo, jakoby projelo první válečnou linií. On se mne jen s bezelstným výrazem ve tváři optal, zda mám k zadokumentování všech těch bouchanců ve svém fotoaparátu dostatečně velkou paměťovou kartu. Co k tomu dodat?

Čistota především.
Připadlo mi, že tak nějak podobně musí znít hlavní heslo v našem hotelu. Panoval tu absolutní pořádek a čistota skoro až sterilní. Na pokojích se uklízelo každý den včetně nedělí. Připadalo mi, že snad ani nejsem v Řecku. Už z dřívějška jsem byl totiž zvyklý na určitou úroveň řeckého nepořádku.
Tento pravidelný ranní úklid na pokoji nám však způsoboval i určité komplikace. L totiž velice rychle pojala místní pohodový životní styl za svoje krédo a dostat ji před devátou hodinou na snídani byl úkol přímo nadlidský. Musím se přiznat, že jsem po pár dnech marného snažení rezignoval a přizpůsobil se i já. Při pozdních návratech ze snídaní se pak ale nezřídka stávalo, že jsme se již na pokoji potkávali s uklízečkou. Následné čekání na dokončení úklidu jsme pak využívali k pohodovému posezení s kávou u bazénu. A čas běžel... Je pochopitelné, že jsem následně musel upravovat program a tak spousta cílů našich plánovaných cest zůstala nakonec v šuplíku. Svět se však nezbořil a život šel dál. Duch pohodového ostrova nás již zcela pohltil A z nás se aspoň v tomto směru stávali chiosané.
Až ke konci pobytu jsme si všimli na klice vnitřní strany dveří našeho pokoje takové zajímavé visačky. V anglické jazyce nás informovala o tom, že pokud si nepřejeme být v určitou dobu rušeni úklidem, postačí tuto visačku umístit na kliku vně dveří... A bonbónek nakonec? Tak ten byl, ale jelikož jsme na Chiosu, tak mastichový. Po každém úklidu ležel na polštáři naší vzorně ustlané postele. Řeknete si možná, že je to nicotnost. Možná ano, ale hřejivá!

Epilog.
Odkládám pomyslné pero (to rčení se mi zdá vzhledem k popisovanému tématu poetičtější, než napsat, že na "komplu" klikám myší na okénko "uložit") a znovu se vracím v myšlenkách na tento ostrov. Přemýšlím, co mi ukázal a čím mne jeho návštěva obohatila...
Každý, z řeckých ostrovů, který jsem dosud navštívil, byl pro mě byl něčím charakteristický. Některý mne ohromil překrásnou přírodou, jiný nádhernými plážemi a další historickými památkami. Většinou toho bylo od každého něco a v různém poměru. Chios se ale od těchto ostatních řeckých ostrovů přece jenom v něčem odlišoval. Samozřejmě, že byl také velice hezký, ale jeho hlavní krása spočívala v něčem zcela jiném a nebyla na první pohled znatelná..
Náš počáteční šok z laxního chování domorodců a různých zdejších anomálií, postupně přerůstal v obdiv a pochopení. Přestali jsme se tak jako oni zabývat malichernostmi a užívali si tu nádhernou pohodu.
Vím, že to zní asi trochu nezvykle, ale pokud to chcete pochopit, musíte ostrov sami navštívit. Pak už je jen na vás, zda se po dobu svého pobytu přizpůsobíte zdejšímu stylu života a necháte jej na sebe volně působit. Pobyt na Chiosu se pak pro vás stane očistnou kůrou vašeho nitra. Jinými slovy, takovou malou duševní terapií. Porozumíte pak i chování ostrovanů a hlavně pochopíte význam rčení: "Sigha,sigha".
Chios pro mne byl velmi cennou životní zkušeností. A snad ještě více než na mne, zapůsobil na L. Tím mi ovšem doma vyvstal zcela nečekaný problém, protože L. už teď na jiný ostrov ani nechce...

© na toto dílo se vztahuje autorský zákon, a proto není možné cokoliv z tohoto díla kopírovat a používat k jiným komerčním účelům.
Komentáře (12)
19.02.15 12:10 Market (nepřihlášený uživatel) 213.180.36.***
Super! Až na to, že naši spoluobčané natáčeli a byli zadrženi na Limnosu. Ale cestopis fajn , letos se tam chystáme.
21.11.13 23:09 TYDRA
Zdravím - sigha sigha...
08.11.13 23:56 Nini
Vyborny cestopis, moc jsem se pobavila :-)
03.11.13 19:42 hanament
Moc krásný cestopis,krásné vyprávění a milá vzpomínka.Dávám 5.
29.10.13 22:42 Pucík
Konečně jsem se dočkala, uděluji svou první letošní 5tku!!!! Milé, poutavé, zábavné čtení, pro mě i dostatek informací z ostrova, který mě už nějaký ten pátek zajímá! Držím palce v soutěži a děkuji, byl to balzám na duši!!!
28.10.13 10:58 nudista
"To už je konec?", povzdechla jsem při dočtení poslední řádky cestopisu, ve kterém jsou lehce naservírována základní fakta, originálně podány osobní zážitky a tato lákavá směs je okořeněna jemným humorem. Díky moc, byla to krásná četba na včerejší dobrou noc a sny pak byly modrobílé a plné hvězd :-).
26.10.13 23:07 manoulka
Dočetla jsem a mám chuť začít znovu od začátku. Nejraději bych tě dekorovala hvězdou za každý odstavec, bylo to skvělé čtení. Je tam všechno - užitečné informace, kupa úžasných zážitků, laskavý humor a především, a to bez nejmenších pochyb, obrovská citová vazba k řecké zemi, která je i mně tolik blízká.
Zažili jste tam s L. tolik neuvěřitelných momentů, že ani já jsem jich tolik nezažila, ale jeden máme téměř společný - tvé kalamáry nápadně připomínají můj zážitek s chobotnicí na Lesbosu. Vždycky se člověk holt netrefí:-)
Dávám za 5 a hluboce smekám...
26.10.13 21:26 Nadula
Opět jsme se s manžou vrátili na ostrov, který nás oba tak strašne moc chytil za srdce,že se tam snad vrátíme(a to jsme byli už na 8 řeckých ostovech)ikdyž máme naplánováno projet mnoho dalších míst v Řecku. Chios je prostě uchvatný a nacestovali jsme na skůtříku 800km a stejně jsme ho nepoznali celý. Delegátka Jitka je skvělá a ví o ostrově strašně moc zajímavostí, podle kterých jsme se denně vydávali za dobrodružstvím a poznávaním.Městečka Pyrgi,Mesta, Vesa jsou prostě kouzelná a nezapomenutelná...Klidně bych četla dál a dál, škoda, že tvůj cestopis není ještě delší.Pro nás je nejvíc nezapomenutelným zážitkem nákup chleba pečeným v kamenné peci v pekárničce na minidvorečku ve vesničce Pytios a následná procházka uličkami tamtéž.Od nás máš 5 hvězdiček
25.10.13 13:28 janavi
Cestopis je výborně napsaný, taky jsem se nasmála, jenom jsi nemusel strašit hned na začátku tím vězením.(ano, špionáž byla na Limnosu), ale jinak mohu potvrdit, že všechno je pravda, i když jsme tam s vámi nebyli: bezvadná delegátka Jitka, škrábance na všech autech, dopravní chaos a parkování v Chiosu, Řekové na plážích, setkání s gayi, krása středověkých měst, pohoda a klid...Vše jsi věrně popsal, litovala jsem, že je konec cestopisu. Pětkrát chválím!
24.10.13 20:48 katarinaBA
Pekne napísané. Máte zaujímavé koníčky. Napr. fotiť škrabance na autách. No chlapi. Ten môj zase rozoberie auto, spraví technickú prehliadku a všetko chce zaznačiť do zmluvy. Ani som nevedela, že tých dvoch uväznili na Chiose. U nás to bolo v médiách prezentované, že sa špionáž udiala na ostrove Limnos. Ďakujem za cestopis. Znova som sa preniesla na ostrov a aj na zabavila.
23.10.13 22:12 Mili
Díky za povídání....a mimochodem srdečně jsem se při čtení některých pasáží zasmála :-), nicméně nevím, jestli by byl pro mě ostrov očistnou kúrou :-), možná to v budoucnu zkusím, na příští rok mám už ale zarezervovaný jiný Egejský ostrov
23.10.13 18:22 IrenaT
Dobrý cestopis a skvělé přiblížení ostrova Chios :-)
Chystáte se napsat komentář jako nepřihlášený uživatel. U Vašeho jména bude zobrazena i IP adresa.
wRBVP
(opište bezpečnostní kód)
1. Komentář nesmí jakýmkoliv vulgárním způsobem urážet autora díla.
2. Nezpochybňujte komentáře od ostatních uživatelů.
3. Toto není diskuze. Chcete-li se na něco zeptat pište do DISKUZE.
4. Komentáře, které nesplňují pravidla budou vymazány.
 
˝hynek˝ a jeho/jí aktivity
Cestopisy5
Galerie16
Hotely7
Diskuze1
 
Greek Market
Booking.com
Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním těchto webových stránek s tímto souhlasíte. Více informací