Na úvodní stránku
Napsat vlastní cestopis
Fotogalerie
Videogalerie
Recenze hotelů a apartmánů
Recenze míst
Recenze taveren
Diskuzní fórum
Přihlášení
Jste nepřihlášen
OnLine: 0 | 31
Melissa travel
Ochrana osobních údajů
© 2002 Řecko a řecké ostrovy

Pocitopis z Kefalonie

Autor:
Zařazeno:
Kefalonia
Napsáno:
01.10.13 21:20
Fotografií:
32
Přečteno:
5205
Soutěž:
2013
Tisknout cestopis
Doporučit přátelům
Dnes 11:50
13 °C
Polojasno
ZSZ, 4.6 m/s
Pátrám-li po prvotním impulsu, proč padla volba letošní dovolené na ostrov Kefalonie, napadá mě jen jediný moment: loni po návratu z Thassosu jsem byla tak okouzlena pohledem z hory Ypsarion, že jsem se na Wikipedii zastavila u seznamu řeckých ostrovů, kde kromě rozlohy byla uvedena i výška nejvyššího vrcholu. Tak co tu máme, odkud se (třeba někdy) rozhlédnu? Kréta, moc velká na můj styl cestování, Euboia, tam se asi jen tak snadno nedostanu, co Kefalonie? Vyhledám si mapu, vytisknu, uložím do cestovatelské složky (rozuměj „kam bych se jednou chtěla podívat“) a začnu se věnovat každodenním povinnostem (protože myšlenky na dovolenou spolehlivě zaplaší – je přece teprve srpen!)

Střih! Zima, deprese, pití svařáku a koukání na televizi. Mandolína kapitána Corelliho. Né, že bych ji viděla poprvé, ale až TEĎ mně dochází, že se odehrává na Kefalonii. Moment, počkat, to mně něco říká… Otevírám cestovatelskou složku a nejsvrchnější mapa potvrzuje, že se nemýlím. Hmmm, filmový ostrov ve sbírce trofejí ještě nemám!

Střih! Léto, čas na dovolenou. Podle postupu objevovat ostrovy v pořadí proti směru hodinových ručiček by letos měl přijít na řadu nějaký skvost v Jónském moři. Korfu vypadává první (Milý tu již několikrát byl), Zakynthos hned potom (počet sdílených alb na Facebooku je alarmující – tam snad letos byli všichni naši přátelé!). Lefkada nebo Kefalonie? Pátrám na internetu (viva řecko.name!), obcházím cestovní kanceláře… a inspiraci hledám i v cestovatelské složce. Neměla bych si, sakra, plnit sny?!

A tak se to stalo, poslední srpnový týden vystupujeme na letišti v Argostoli a míříme poznávat krásy Kefalonie. V zavazadle 140 stran informací, kam se podívat, kde se vykoupat, kde se najíst, vyfotit, vyčurat… :-)


VÝCHODNÍ OKRUH:
První automobilní trasa vede z našeho ubytování v Lourdas na jihu ostrova ke klášteru Sission. Nechceme zvolit cestu po hlavní silnici, ať jsme trošku dobrodruzi, na mapě je ještě vyznačená silnička horší kvality vedoucí při pobřeží, takže jedeme kamenitou cestou přes vyschlé koryto řeky, sady a vinice, kolem včelích úlů a kozích příbytků. Sice každou chvíli zastavujeme, protože naše papírová mapa tolik variant, kterou z nabízených odboček se vydat, nemá, takže konzultujeme s Googlem (výborný nápad jejich mapy ještě na Ruzyni stáhnout do telefonu!), ale postupujeme vpřed. Až do chvíle, kdy je přes silnici položený kmen stromu a naznačena úhybka do olivového háje, kudy se dá podemletý kus objet. Ovšem ne naším nízkospodkovým Matizem… Takže stojíme pár desítek metrů od cíle, ale musíme se vrátit a využít jinou prima cestičku… Inu, s dopravou to tu asi ještě bude veselé! (Zpětně musím uznat, že tohle byl nejhorší zážitek. Nebo nás hned ze začátku tak zocelil, že ostatní situace, u kterých by jiní panikařili, jsme ani nepostřehli?)
Takže tedy Sission – starý a nový. Nový hned u místa na zaparkování, starý asi 100 metrů pod ním jako realistická ukázka následků zemětřesení v roce 1953. Stojím uprostřed ruin a představuji si, jak to tu kdysi mohlo vypadat, než jednoho dne byla příroda mocnější a stavbu rozlámala jako nic. Hned za kostelem je studna, vhazuji deseticent a mám skromné přání – snad bude splněno. Cestou zpátky k autu si všímáme místního neorganizovaného zooparku – psi, kočka, slepice, zajíc, orel a havrani společně. Aha, no jasně, je to tu přece spojeno s Františkem z Assisi, patronem zvířat. Nejspíš to zvířátka ví a tak si tu dávají sraz, člověk nechápe.
Další zastávkou je vesnice Markopoulo – ta hadí. Hady nehledáme, jeden exemplář jsme hned první den našli u bazénu našeho apartmánu, takže nás láká zvonička, kam se pokoušíme po točitých schodech vystoupat. Řev a gestikulace místních nás šplhouny ovšem svižně vrací zpátky na zem. Nevadí, tak si dáme kostel a hřbitov, když už tu jsme. V něm ta paní, která nás před minutou ostře vyháněla ze zvoničky, zapřádá rozhovor: odkud jsme, jak se nám tady líbí, že nás chtěla jen ochránit – schody jsou fórové a mohli jsme spadnout. Zdejší mnich nás přichází přivítat, podává ruku a představuje sebe i kostel, nabízí vstup dovnitř, komentuje interiér, vybízí k focení. Wow, tohle je ta nepřístupnost kefaloňanů, na kterou se v cestovatelských diskuzích často stěžuje? Opouštíme areál svatostánku a hned za námi přijíždí autobus turistů – super, naše soukromá prohlídka skončila na minutu přesně.
Je čas na koupání, z pláží v želvím zálivu vybíráme Kato Katelios. Do paměti si zapisuji: až moc mělko, fajn písek, spousta obytňáků, Zakynthos skoro na dosah, želva nespatřena. V břichu kručí, chce to oběd. V turistické Skale určitě nějaká hospůdka bude, jedeme tam…
… nejen, že tam nějaká bude, ono jich bude na každém rohu několik a budou se o nás prát! Sedáme si tedy do jedné z nich, kde už pár lidí konzumuje a která má zajímavý interiér - ze stropu visí konvičky, lodičky, námořnické serepetičky. Na zápraží sedí pan majitel, pokuřuje fajfku a kouká na čilý ruch. Obsluhující číšník zachycuje češtinu a povídá, že ho to dneska „fakt s..e, je k…a horko“. Valíme oči a on vysvětluje, že nějakou dobu pobýval v Kralupech nad Vltavou. „Plzeň? Jo, pivo a fotbal, vim.“ Krom vzpomínky na šmakózní kefalonský koláč a kleftiko máme tedy historku k dobru.
Rozhodujeme se, jestli to s plnými pupíky zapíchneme na zdejší pláži nebo se popovezeme ještě kousek dál. Panorama otevřeného obzoru láká („tady fakt vidíš, že je Země kulatá,“ demonstruje Milý), počet plážujících turistů odrazuje – směřujeme tedy do Porosu.
No ale ovšem, co to je? Dezert v podobě obřího mufinu? Zastavujeme, vyskakujeme, bereme osušky a potápěčskou výbavu, oblékáme plavky. V naprosto čisté vodě pláže Limenia zkoumáme živočišstvo, které hlídá bizarní kamenné útvary před naší invazí. Klídek, je to vaše, odjíždíme dál!
V přístavu Poros se silnice stáčí do vnitrozemí, soutěskou, která se tváří jako kulisy, projíždíme se zatajeným dechem. Jedeme přes Tzanatu, Digaleto, Grizatu (jedna vesnička jako druhá) až na silnici spojující Sami a Agrostoli. Je asi 17h, do apartmánu se nám ještě nechce. A tak si dáme nějakou tu davovku, třeba jeskyni Drogarati a když už jsme tak blízko Sami, koukneme na ten slavný Antisamos. I takhle v podvečer je pláž plná lidí, lehce nekomerční místo nacházíme až vpravo, kde kotví jachty. Tam je ovšem tak mizerný vstup do vody, že podruhé už to ani nezkoušíme. Zkrátka Antisamos je jedna z těch pláží, která z výšky nebo fotek vypadá lépe, než na živo na místě.
Cestou zpátky do Sami vidíme odbočku na nějaké historické vykopávky, tak si zkusíme zlepšit náladu tam. Velká šipka na Ancient Acropolis, skromná cedulka na Agrilion – volba je jasná. Zastavujeme auto před posuvnými vraty s nápisem „please, close the door“ a vstupujeme dál (…a zavíráme za sebou, pochopitelně). Výhled na Ithaku, Antisamos jako na dlani, zborcená věž kostela, povlávající větrem rozervané fáborky, 3 zvony zavěšené pod starým olivovníkem, kočka hlídačka. Připadám si jako v jiném časoprostoru, kousek odtud přece nemůže být ta narvaná pláž, kde duní hudba od rána do večera? Chvíli jen tak sedím, nechávám myšlenky plynout a „poslouchám ticho“.
Ve snaze zkrátit si cestu do našeho dočasného příbytku vybíráme při návratu zpátky do Lourdas trasu přes údolí Omala a dál na jih – projíždíme vesnicemi Fragkata, Valsamata, Mihata (krásný pohled na klášter sv. Gerasima v zapadajícím slunci) a Epanohori (tam za hlasitého štěkotu místního hafana vylézám na zvoničku, ranní nesplněná mise by mně nenechala spát). Do Vlachaty kodrcáme silnicí, která se naráz změnila v kamenitou cestu vinoucí se nad hlubokým srázem – aspoň, že provoz je tady nulový, uf!


SEVERNÍ OKRUH:
Autíčku (i sobě) nechceme znovu dopřát onu včerejší hrůznou cestu, do Sami proto jedeme standardně přes Argostoli (na čas je to dokonce rychlejší). Nejdříve zastavujeme u Karavomylos (v 9 h ráno tu není ani noha), pak pokračujeme k jeskyni Melissani. Tady musíme dokonce čekat, než přijede autobus Angličanů, aby kapacita lodiček brouzdajících po hladině jezera byla zaplněna. Asi čtvrt hodiny tedy fotíme tyrkysovou vodu a kus nebe, který je vidět propadlým stropem (vzpomínám na hodiny filozofie a Platónův mýtus o jeskyni, tady by se krásně demonstroval!). Samotná plavba je docela rychlovka, ale těch pár éček nelitujeme.
Dopoledne trávíme v přístavu Agia Efemia, kde se procházíme podél zaparkovaných jachtiček, nakupujeme, dáváme si zmrzlinu a potom vyrážíme ostrým stoupáním (míjíme naprosto nezadýchaného cyklistu - !!!) přes Xiropotamos a Neohori do Komitaty, odkud odbočujeme směr pláž Gorgota a Agia Sophia. Při pohledu na serpentýny, co nás čekají, se mně motá hlava a dávám si předsevzetí, že když se nepošavluju, zkusím příště na pouti i centrifugu.
Dole na Gorgotě vegetí jen čtveřice řeckých důchodců a pár koťat. Rezaté molo, ze kterého díky jedné scéně v Mandolíně lidi servali všechna prkna (holt není nad dekoraci v obýváku, po které ťapaly nožky Penelope Cruz!), a zakotvená lodička dotváří dojem zapomenutého ráje. Uvelebujeme se pod olivovníkem, ať máme trochu stín (chvátat odtud totiž rozhodně nebudeme) a brzy se k nám přidávají i číči, kterým dáváme vodu a něco na zub.
Protože ještě nejsme ani v půlce na dnešek vytyčené trasy a den se přehoupl do druhé poloviny, musíme chtě nechtě vyrazit dál. Odskočíme si ještě zdokumentovat lodičky na pláži Agia Sophia a potom už přes vesnice Karya, Vary a Plagia míříme na sever ostrova do vychvalovaného městečka Fiscardo.
Procházíme úzkými uličkami, nakukujeme do otevřených zahrad a korzujeme podél zakotvených jachet. V kontrastu přepychových domů stojí nad přístavem opuštěná budova muzea s rozbitými okny a snadno přístupnou střechou. Vylézáme tedy nahoru a rozhlížíme se, hledajíc další místo k poznávání – zdejší starý a nový maják, kam se dá dojít příjemnou procházkou ve stínu voňavých borovic. U starého majáku to v noci nejspíš dost žije, plechovky od piva a použité prezervativy se válejí všude kolem, ale i tak stojí za to se sem jít podívat na čilý dopravní (= lodní) ruch. Tak to by stačilo, jedeme dál!
Jídlo dáváme ve vyhlášené restauraci Pefko ve vesničce Antipata (jehněčí žebra i suvlaki na jedničku s hvězdičkou), potom se posunujeme na nejbližší možnou pláž – Dafnoudi. Možná nás měla varovat už gigantická odbočovací cedule, ale že tu bude stát asi 50 aut, jsme vážně nepředpokládali (nejspíš se všichni ostatní taky nachytali na fotky a recenze pláže přístupné až po cca 20 minutách chůze lesem – kdo by takovou námahu dobrovolně podstupoval, že…). No což, už jsme tady, tak si aspoň zaplaveme a chvíli zůstaneme ve stínu v jeskyni schované po pravé straně pláže. Každopádně, hledáte-li klid a soukromí, nemohu bohužel doporučit.
Ze severu ostrova se rozjíždíme směrem k Assosu, ale někde mineme odbočku a tak jen cvakáme fotoaparáty z několika odpočívadel, která nabízejí výhledy na tento poloostrov a pokračujeme na zlatý hřeb dnešního putování – pláž Myrtos (mimochodem směrovky k této pláži najdete i na druhé straně ostrova – turistům ji opravdu servírují až pod nos). Vzhledem k tomu, že sem přijíždíme až skoro v 19h, je tu asi klidněji, než během dne, ale i tak je tu lidí na můj vkus dost. Každopádně na tak široké pláži to nevadí, o místo není nouze. Při vstupu do vody zápasím v příboji s nohožroutskými kamínky, o kus dál zase s mořskými proudy, takhle k večeru už celkem vysilující boj. Odpočinek při západu slunce je tedy zasloužený a vzpomínka na Myrtos se vpisuje do paměti jako jedna z těch lepších.
Pro návrat do ubytování vybíráme tu nejméně frekventovanou cestu do Agrostoli – směr Dilinata. Kolem silnice všude ovce, kozy a dokonce i krávy, vcelku tedy ruch hlavního města uvítáme a rozhodujeme se tu ještě na chvíli projít. Most Drapano se za podpory fondů EU opravuje, je zavřený a fotit ho s bagry a jeřáby ani nemá smysl. Směrujeme proto přes Fanari road k majáku St. Theodor zkontrolovat, jestli vážně plní svojí funkci osvětlovače a není jen na ozdobu (byť by klidně mohl – stavba je to hezká). Jelikož se nás ujímá převelice přítulný místní pes, návštěvu tohoto místa zkracujeme („zastavíme se tu ještě někdy za dne“) a spíš řešíme problém, jak se mazlíčka při nástupu do auta slušně zbavit (nakonec vyhraje rychlost přibouchnutí dveří před čumáčkem).


PALIKI OKRUH:
Cestu na poloostrov Paliki začínáme za vesnicí Zola (tady si můžete vybrat mezi větší a známější pláží Agia Kyriaki a menší Vouti – tu vybíráme). Sjezd dolů prašnou cestou není nic extra, ale konečně se plní sen o pláži naprosto bez lidí. Moře plné rybek, na zelené stráni za pláží bimbající stádo koz, vrchol blaha! Až k polednímu se začíná probouzet zdejší taverna a přijíždějí další lidé = mizíme.
Přesunujeme se do Atheras, který nás spíš než pláží (bahnitá šedá břečka) a mořem (vody po kolena desítky metrů) láká přístavem, kde kotví oldschoolové lodičky všemožných tvarů a barev. Dosyta se tedy vycvakáme a můžeme vyrazit někam do šumu – na pláž Petani.
Okolo honosného spa resortu (na jehož luxus doslova kálí kozy schovávající se ve stínu jeho zdí) sjíždíme směrem ke smaragdově zelenému zálivu. Oproti Myrtosu tu mají zákazy parkování mimo vyznačené (a placené) parkoviště, je tedy docela fuška najít místo. Hledat proto plac ještě na hlavní pláži, už je nad naše síly a leháme si kousek od rybářských loděk poblíž malé taverny na pravé straně. Bohužel, tady je vstup do vody dost komplikovaný (kluzké kamenné plotny a velké vlny mně pořádně natlučou), takže pro bezstarostnou koupel je třeba stejně zajít do centra dění a to mě moc nebaví, takže asi po hodině Petani opouštíme.
Zastávku na oběd řešíme stylem „něco se namane“, ale zjišťujeme, že vesničky uprostřed Paliki moc turisticky zaměřené nejsou a hospůdku najdeme až v Kaminaratě, kousek vedle folklórního muzea. Sice víc než půlku nabízených jídel nemají (chlapec se dvakrát vrací s úsměvem, „new choice, please“), ale gyros to jistí a výhled ze stinné terasy je příjemný, takže i dlouhé čekání promíjíme.
Celí natěšení se o hodinu déle přibližujeme k vytoužené Platia Ammos. Ráz krajiny je pustější a drsnější, obloha se trochu potahuje (což později oceníme), jsme zvědaví, co se tu chystá… Trefit správnou cestu a sjet na parkoviště není problém, značení je přehledné, šotolinová odbočka je široká a vcelku udržovaná. Jenže zklamání – aut je tu asi 10 („ach jo, četla jsem, že tu bývá prázdno“, omlouvám se). „To nevadí, můžeme mít asi tak 30m rozestupy,“ říká Milý po kontrole obsazenosti pláže z vyhlídky před autem. Jdu se přesvědčit sama a padá mně brada nad velkolepým dílem přírody! Bílé strmé skály (sem tam zřícený balvan jako varování, kdo tomu tady velí), blyštivé oblázky, obrovské vlny valící se z tyrkysového moře. Zdolání betonových schodů (dole pak jen dřevěných trámů) je chvilkovou záležitostí, skoro běžíme, abychom se už mohli vrhnout do vln. Takovou sílu vodního živlu jsem nikdy nezažila, respekt! Na vyblbnutí stačí příboj, který si s námi dělá, co chce, dál do moře se ani nepouštíme. Relaxujeme na vyhřátých kamínkách (ještě, že není úplně jasno, jinak by nás snad spálily), které se přizpůsobují našim zádům a vrtění v nich je opravdovou masážní lahůdkou. Ještě si pláž projít, nechat se mořem párkrát spláchnout (pravidlo deváté vlny se v praxi potvrzuje), sesbírat ty nejhezčí šutříky na památku a vylézt schody nahoru. Rozlučka, Platio Ammos, předčilas všechna očekávání.
O kus dál zastavujeme před klášterem Kipourion - štěstí, je otevřeno. Na nádvoří (z řeckonamáckých fotogalerií známý) mnich zalévá květiny, my kolem něho procházíme dál na vyhlídku útesů, po kterých hopkají kozy, plazí se skromná zelená vegetace a úplně dole tříští vlny. Závidím mnichovi zdejší adresu…
Další kilometry naskakují na tachometru, když se jedeme podívat na maják Gerokombos. Západ slunce už nestihneme, ale i tak pořizujeme pár klasicky kýčovitých obrázků. Cestou na hlavní silnici zastavujeme ještě na pláži Langadakia, ale už je zima na koupání, tak se tu jen díváme do mapy, kudy k dalšímu cíli – pláži Xi.
Přes Havriatu a Mantzanvinatu přijíždíme k jílovému pobřeží našimi cestovními kancelářemi hojně nabízené osady Xi. Pětihvězdičkové hotelové komplexy nás děsí, ještě jsme ani nezaparkovali. Pláž je asi 5 metrů široká (nebo spíš úzká), plně obsazená lehátko-slunečníkovým servisem (chápu, tady by osušky měly poslední sbohem – písek je jemňoučký a hnědočervený). Vychvalovaný léčivý jíl se dá odloupnout klidně i z podloží několika restaurací, které jsou u vstupu na pláž, skoro se bát, jak tady bude za pár let podhrabáno. My ale volíme procházku po unikátním (údajně) saharském písku a jílové hroudy bereme až z vyšších skalisek dál od lehátek a půjčoven vodních blbinek. Stačilo, jedeme pryč (a v duchu si děkuji, že jsem nekývla na první nabídku cestovní kanceláře a dala na intuici našeptávající, že tady to pro nás nebude ono).
Trajekt do Argostoli odjíždí asi 40 minut po tom, co zastavíme v Lassi u přístavu, máme čas se projít, podívat do krámů, lehce se občerstvit. Pak přichází Milého POPRVÉ – najíždění vypůjčeným vozítkem na trajekt („no co, auto je pojištěno i na bouchance a škrábance, do vrat snad trefíš,“ chci ho uklidnit). Všechno v pořádku, na horní palubě tedy v klidu můžeme trávit čtvrthodinku pozorováním rozsvíceného Argostolského zálivu. Při výjezdu z trajektu je trošku větší zmatek, ale zvládáme vykličkovat a už se hrneme směr náš apartmán v Lourdas.


OKRUH VNITROZEMÍ A JIŽNÍ PLÁŽE:
Přichází den D, dnes bychom měli pokořit Mt. Ainos, nejvyšší vrchol Kefalonie i Jónských ostrovů. Ten viník, který určil (tenkrát před rokem při brouzdání na Wikipedii) směr letošní dovolené.
Nejdříve ale vyjíždíme k pevnosti Ag. Georgios nad vesnicí Peratata (denně tudy projíždíme). Zatáčky, stoupání – klasika. Pak najednou se vyloupne pár domečků, úzkých uliček a hrdě se tyčící kamenná stavba. Je zavřeno (i když jsme tu v otevírací době), tak se aspoň rozhlížíme na ty dlouhé, širé, bohužel ne rodné lány. Vidět je od Paliki až na Zakynthos.
Památkový deficit si vynahradíme hned za chvíli, zastavujeme u kláštera sv. Gerasima. Obdiv těm, kdo malovali výzdobu interiérů a myjí tu okna! Honosnost stavby je uchvacující, přitom nemám pocit, že by člověka nějak zastrašovala či zesměšňovala. Po důkladném prozkoumání kostela se jdeme ještě podívat na hrobku světce, která je umístěna v budově přes zahradu. Před stříbrnou rakví je fronta věřících, a protože nevíme, jak přesně probíhá ten jejich pusinkovací rituál, postáváme opodál a jen pozorujeme.
Vinařství Robola, které je asi 200m od kláštera, nenecháváme nenavštíveno! Slečna nám říká, že si máme projít sami celý areál, vidíme tedy laboratoře, lisovny, velké kvasné nádoby, stáčírnu… ale i zaměstnanecké záchodky, kam omylem zabloudíme :-) Na řadu přichází degustace, řidič má smůlu. Je nám vysvětleno, že Robola, která je běžně k dostání ve všech Kefalonských marketech, je ten největší shit, jaký odtud odchází – lepší vína je možné koupit pouze tady ve vinařství. Dostávám deci na srovnání a je to tak, Robola v Bio kvalitě je lehoučká (a druhý den padne k vlastnoručně vyráběnému řeckému salátu), St. Gerasimo zase plnější a hodí se spíš na večer. Odjíždíme spokojeni a vybaveni pitím až do konce pobytu na Kefalonii, na parkovišti střídáme autobus vínachtivých turistů – zase to bylo se soukromou prohlídkou o fous!
Vracíme se na hlavní dopravní tepnu Argostoli-Sami a v její polovině odbočujeme na NP Ainos (nelze minout - děkovné nápisy Evropské unii jsou velikosti billboardu). Ze začátku silnice kvalitou nijak neohromuje, za vojenským radarem ovšem začíná široká asfaltka, kterou dokonce lemují sněhoměrné tyče. Po vjezdu do NP přibývají informační tabule, odpočívadla a hlavně – neuvěřitelná vůně jehličnanů! Za vysílačem (ne, to není nejvyšší vrchol) odbočujeme doleva a auto necháváme až u vyhlídky s lavičkami, u které mylně končí většina turistů (ne, to také není nejvyšší vrchol). Je tu o dost chladněji (dlouhý rukáv nezaškodí) a strašně dotěrných vos. K Mt. Ainos jdeme cestou vlevo pod hřebenem (Italové, kteří přijeli minutu po nás, jdou po hřebeni), chvíli mírně klesá, ale u informační cedule s opravdu důkladným označením, kudy k vrcholu, začíná prudší stoupání. Potkáváme tu rumunskou rodinu, která ťape v žabkách a hlásí, že cesta je oukej, takže se nestresujeme, že bychom to v Keenech speciálně pořízených na tuto příležitost nezvládli. Končí upravená lesní stezka a začíná ten pravý kamenolom, už je na každém, kudy se vydá – cíl má přímo před nosem. Na vrcholu je patník se schránkou na knihu návštěv, do které píšeme nadšený vzkaz (ironií osudu jsme o pár metrů výš, než na Sněžce, kam jsme se nikdy nepodívali). Výhled si dopřáváme jen na severní stranu ostrova, z jihu se valí mraky, což je ovšem nepopsatelný zážitek (tříštil se o vás někdy mrak?!). Na hromadu kamenů přihazujeme každý jeden svůj. Po chvíli strávené focením se ozve zlověstně zaburácení a kupička se sune k zemi, kameny se kutálí a odskakují daleko pryč. Vytřeštíme oči, stáhneme půlky a vzájemně se uklidňujeme, že to nebylo zemětřesení, že asi foukal vítr. Každopádně divné překvápko, radši se vracíme k autu (o těch pár výškových metrů níž je na jižní stranu ostrova perfektně vidět, takže doháníme výhledy tady). Když míjíme vysílače, na parkovišti manévrují 2 dvoupatrové autobusy s turisty – takže do třetice bez davového šílenství.
Abychom se ještě nafetovali vůněmi, zastavujeme v Argostolské botanické zahradě, kterou jen rychle projdeme, nakoupíme ve Sparu a uděláme si denní piknik u St. Theodori (slíbili jsme přece návrat za dne). Sluníčko pálí, v Lassi proto odpočíváme v kavárně, kde dělají výborné domácí zákusky, zmrzlinu, frapé atd. a píšeme pohledy domů.
První dnešní koupání je na pláži Gradakia, která ale vůbec není neorganizovaná a málo využívaná, jak avizují průvodci, takže se moc nezamlouvá. Jen se osvěžit a jede se dál.
Škytám a směju se jako blázen – byť jsem na chmelový mok jako rodilá Plzeňačka zvyklá ve větším než malém množství, 2 Mythosy za hodinu mně totálně smetou a jsem ráda, že moře na Avithosu je mělké a Milý mně nemusí tonoucí zachraňovat. Jinak na zdejší pláž moc vzpomínek nemám, jen jednu fotku opravdové karetí líhně.
Poslední zastávkou je pláž Agios Thomas. Dojedeme k ní přes Metaxatu, Spartiu a Pesadu, sice trochu bloudíme, ale nakonec se zadaří a najdeme, co hledáme. Písečný pruh pláže okupují hrající si děti, dospěláci lezou do vody po schůdkách z kamenné plotny (pro potápěče nejspíš to pravé potěšení). Slunce se už ale přehouplo přes kopec na západě, pláž je ve stínu a tak se vykoupeme jen jednou (škoda, je tu zase úplně jiná příroda) a odjíždíme.

Naše automobilní cestování po ostrově tímto končí, další dny jsme odkázáni jen na procházky po svých a objevování koutů bližších našemu ubytování, ale i to je fajn. Z dovolené se vracíme se spoustou zážitků a fotek, které nám krásy tohoto ostrova připomínají.

PS: Pokud jste přeskočili rovnou na konec mého slohového výlevu, shrnuto v jedné větě – jeďte se tam podívat, Kefalonie má pro každý typ turisty/cestovatele připraveno „to jeho“.

PS2: Přiložené fotky jsou neupravené a jen dokumentují, jaká místa jsme navštívili.

Děkuji za přečtení, každý komentář a případně i hodnocení!

© na toto dílo se vztahuje autorský zákon, a proto není možné cokoliv z tohoto díla kopírovat a používat k jiným komerčním účelům.
Komentáře (4)
07.08.17 17:50 Protěž
Letěli jsme na Zakynthos a udělali si výlet lodí na Kefalonii :-)
07.10.13 09:40 jarmilka7
Kefalonie je také v mém hledáčku ostrovů,které bych ráda navštívila.Tento cestopis mě popostrčil zase o něco blíž k rozhodnutí,kam do Řecka příště.
04.10.13 07:35 janavi
Moc krásně napsaný cestopis, dávám 5 hvězd. Na Kefalonii se chystám, tak mě velmi zajímal. U některých míst je zřejmě potřeba se připravit i na zklamání, ale celkově bude Kefalonie jistě úžasná jako všechny řecké ostrovy.
03.10.13 21:31 katarinaBA
Ďakujem za peknú prechádzku po Kefalonii.
Chystáte se napsat komentář jako nepřihlášený uživatel. U Vašeho jména bude zobrazena i IP adresa.
Vs76G
(opište bezpečnostní kód)
1. Komentář nesmí jakýmkoliv vulgárním způsobem urážet autora díla.
2. Nezpochybňujte komentáře od ostatních uživatelů.
3. Toto není diskuze. Chcete-li se na něco zeptat pište do DISKUZE.
4. Komentáře, které nesplňují pravidla budou vymazány.
 
˝bufanda˝ a jeho/jí aktivity
Cestopisy1
Diskuze1
 
Greek Market
Booking.com
Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním těchto webových stránek s tímto souhlasíte. Více informací